K intonaci věty

Stanislav Petřík

[Články]

(pdf)

-

Aktualisace platnosti intonačního tvaru

Základní vlastností funkčních intonačních podob je předně, že žádný tvar není vázán k určité slovní podobě věty, nýbrž je přenášen s jednoho slovního tvaru na druhý, a za druhé, že každý tvar intonační má mnoho funkcí aktuálních a konkretní funkce nabývá buď podle daných slovních poměrů, anebo podle dané situace. To se vysvětlí tím, že intonační podoby obsahují funkci povahy velmi obecné. Od těchto případů třeba aspoň teoreticky lišiti ty, kde ve společném intonačním tvaru se obrážejí docela různé stavy a děje duševní.

Tak na př. táž intonační podoba má jednou platnost ironie, tedy za jistých okolností platnost záporu, za jiných [230]slovních poměrů má táž intonace platnost čistého kladu, ba horlivého přitakání. Odpovíme-li na př. na otázku »Našel jsi to?« výrazem »Jó, našel!« se silným důrazem na »jo«, zpravidla silnějším než na slovese, a s vysokým tónem na »jo«, od něhož klesá melodie ke konci výrazu »našel«, má odpověď zabarvení ironické a znamená tedy prakticky zápor. Kdybych na stejnou otázku odpověděl stejnou melodií, ale se slovem »ano« místo »jo«, byl by smysl odpovědi úplně opačný, byl by to velmi horlivý souhlas, přitakání. Někde sice se vykládá, že i při slově »ano« naše melodie má funkci ironie, ale není tomu tak. Toto nesprávné tvrzení se vysvětlí předně snahou nahraditi lidový výraz spisovným, dále domněním, že výrazy »ano« a »jo« mají smysl úplně stejný, totiž že jsou to přitakací částice. Ve skutečnosti však je »jo« citoslovcem ironie, rozumí se za dané intonace. »Jo« s popsanou melodií nemá ovšem snad vždy jen funkci záporu, nýbrž má za úkol měniti platnost slov k němu patřících, tedy, jak jsme viděli, z kladu dělá zápor, ale naopak zase ze záporu klad. Odpovíme-li na otázku »Tys tam nebyl?« výrazem »Jó ne!« s uvedenou intonací, má odpověď smysl kladný, tedy »Byl jsem tam«, »Ovšem že jsem tam byl« a pod. Výraz »Jó, našel!« s melodií ironie na »jo«, ale s vysokým tónem a silným důrazem na slovese (mezi oběma slovy je na rozdíl od hořejších příkladů pausa), znamená, že jsem to skutečně našel, a bývá odpovědí na otázku »Tys to nenašel?« Nedostatek pausy v horních případech a pausa zde se vyloží takto: v příkladech výše uvedených »jo« i slovo za ním stojící je smyslem těsný celek, poněvadž smysl slova stojícího za »jo« závisí na intonaci interjekce; naproti tomu v posledním příkladě se výraz skládá ze dvou myšlenkových dějů samostatných: »jo« se svou ironickou intonací vyvrací dohad, domněnku tazatele, že snad jsem to nenašel, kdežto sloveso »našel« svou intonací vysokou naznačuje, že je třeba je bráti v původním, t. j. neironickém smyslu slova. Pausa tu tedy s hlediska posluchače může míti za úkol naznačovati, že sloveso nepatří, abych tak řekl, do sféry platnosti ironického »jo«.

Je pozoruhodné, že v němčině »Jo, gefunden« i »Ja, gefunden« s naší melodií značí ironii, tedy na rozdíl od češtiny »ja«, slovo spisovné, tu neznamená horlivé potakání. Všimněme si, že v němčině se při potakání neironickém musí opakovati celá věta, kdežto při ironii stačí jen participium. Při potakání bychom musili říci »Ja, ich habe es gefunden«, kdežto v češtině stačí: »Ano, našel«. Při ironii totiž přejímáme z otázky nejdůležitější slovo a to ironisujeme. Jako se řekne [231]»Ja, viel Geld!« při ironické odpovědi na otázku »Haben Sie viel Geld?« nebo »Ja, ein Freund!« na otázku »Das ist ein Freund von Ihnen?« a pod., tak se opakuje participium »gefunden« a j. — Jak si nyní vysvětlíme, že v češtině »Ano!« (samo nebo ve výraze »Ano, našel!« a pod.) s určitou melodií znamená horlivý souhlas, kdežto »jo« tu znamená ironii? A proč to v němčině je jinak? »Ano« je výraz jen spisovný a tu má odedávna smysl potakací; jen a jen s touto funkcí je poznáváme ve škole a v literatuře atd., neboť řeč spisovná sama nedává dosti příležitosti, aby toto slovo nabylo vedle této platnosti také ještě funkce ironické. Jednak proto, že řeč spisovná mluvená se uplatňuje zvláště při příležitostech vážných, kdy se zase ironie — a to ještě jen tlumená a zdrženlivá — vyskytuje zřídka, jednak snad proto, že řeč spisovná je velmi často odkázána na písmo, které intonace neznázorňuje, takže se raději v písmu vyhneme takovým případům, kde jen intonace rozhoduje o smyslu výrazu, a nikoli lexikální stránka sama. Že »ano« nenásledovalo ve vývoji k interjekci ironie za slovem »jo« — které bylo možná s oběma funkcemi přejato z němčiny —, to se pochopí tím, že »ano« a »jo« ztratily souvislost, už proto, že se tvarem naprosto sobě nepodobají. V němčině »ja« dostalo podle lidového »jo« snadno i platnost citoslovečnou, poněvadž se »ja« chápe jen jako obměna lidového výrazu, takže tu se vztah mezi oběma těmi slovy (»ja« a »jo«) cítí zřetelně.

Zdá se, jako by české »ano« mělo smysl potakací tak zakořeněn, že melodie ironická nemá vlivu na smysl slova, ba zdá se, že smysl slova přímo si intonaci podrobuje a nutí ji, aby mu sloužila. Tak se to jeví aspoň se stanoviska posluchače (nebo gramatika). Se stanoviště osoby mluvící jsou to dva různé druhy intonační, jejichž vnější tvar je sice stejný, ale psychické pohnutky v obou případech odlišné. Posluchač, jenž mluvící osobě do mysli nevidí, nalézá tu jeden typ s různými platnostmi podle různých podob slovních. Dále tu máme případ, kde intonace původu citového, jakou je horlivý souhlas a ironie, nabývá za zvláštních poměrů platnosti »logické«. Takových případů je v jazyce mnoho, ale opak jsem nepozoroval, aby totiž intonace původu intelektuálního nabývala platnosti citové.

U »ne« jsou podobné poměry jako u »ano« (nikoliv u »jo«). Odpověď »Ne, nenašel« je možno pronésti buď s intonací ironie, shodnou s intonací ironie u »jo«, anebo s intonací horlivého záporu, jež je však někdy zcela shodná s melodií ironie. O kterou z obou platností v daném případě jde, toho se obyčejně teprve dodatečně posluchač domyslí anebo se [232]to vysvětlí později. Z melodie samé se toho nedovíme, je tu tedy intonace bez funkce. S poměry u »ano« je tu společné to, že jedna intonace má dvě opačné platnosti, ale na rozdíl od »ano«, u kterého se této intonace užívá zpravidla jen s funkcí potakací, užívá se u »ne« té intonace s oběma funkcemi v řeči mluvené docela běžně.

Od našich případů je nutno lišiti ty, kde daný tvar intonační i se stanoviska mluvící osoby aktualisuje svou funkci podle daného slovního tvaru věty. Sem patří melodie, kterou podle jedné z jejích aktuálních platností budeme pro stručnost nazývati varovací. Její tvar se řídí počtem slabik; na slově jednoslabičném je poněkud jiná než na výraze čtyřslabičném (ač jistá podobnost tu přece je), od té se zase poněkud liší podoba této intonace na výraze trojslabičném, od té tvar dvojslabičný. Na slovích jednoslabičných má tvar cirkumflexový, ve výrazech dvojslabičných tón na první slabice je o malý interval vyšší než na slabice druhé, na této slabice je však vyšší než na poslední slabice věty oznamovací. U trojslabičných výrazů bývá zpravidla na první slabice tón asi o tercii nižší než na slabice druhé, a na třetí pak tón zase lehce klesá; méně často se vyskytuje v češtině tento pohyb: výška (první slabika), hloubka (druhá slabika), výška (třetí slabika). U slov majících víc slabik než tři je pohyb melodie podobný: níže, výška, níže, výška, řidčeji výška, níže a na konci výrazu zase stoupnutí tónu. Podrobně jednám o této intonační podobě jinde, zde nechci mnoho opakovati, proto se spokojuji jen hlavními znaky. Zde chci ukázat na zvláštní druh aktualisace, totiž na to, že se u tohoto druhu intonačního aktualisuje i tvar intonační, kdežto dosud jsme mluvili jen o aktualisaci platnosti. Intonační tvar se tu aktualisuje podle počtu slabik, po kterých je naše intonace rozložena. Je to případ velmi vzácný, druhý uvidíme níže u laskavého volání a chlubení. Při tom se funkce neaktualisuje podle počtu slabik, t. j. podle tvaru intonace, nýbrž podle slovní podoby výrazu. Není tedy vztahu mezi funkcí a podobou, nýbrž zase jako výše mezi slovním tvarem příslušného výrazu a funkcí. Tato melodie je jedním z nejčastějších druhů intonace větné v češtině a němčině. Ve větách oznamovacích někdy znamená »varování«, »upozorňování«: »Tohle je velmi nebezpečná věc!« (na »vel« je větný přízvuk a nízký tón, na »mi« stoupnutí nejvýše v celém výraze, »ne« klesá, na »bez«, »peč« a »ná« klesání pokračuje, poslední slabika »věc« zase lehce stoupá); jindy táž melodie vyjadřuje obdiv: »To je hezky uděláno!« (tvar šestislab., srov. výše), jindy po[233]chybování: »Já nevím, je-li to správné!« (sedmislab.), tušení: »Že on mi to ukradl!«. Někde je těžko charakterisovati funkci: »Já jsem si myslil, že to špatně dopadne!« Ve větách s »přece« jde o »samozřejmost«: »Přece nemohu říci nic jiného, než vy jste mi řekl« (»vy« má tón prostředně vysoký, »jste« vyšší, pak zase tón lehce klesá až k »ře«, na »kl« zas mírné stoupnutí, ale ne tak vysoko jako na »jste«, tedy schema pětislabičného »varování«). Jednoslabičný typ (»cirkumflexový) máme na př. ve větě »To já přece vím!« Dvojslabičné schema je v »To já přece nevím!« (stoupání — klesání), trojslabičné ve větě: »To vám přece nevadí!«, čtvřslabičný typ je ve větě »Já mám přece dost těch věcí!« atd. Mnoho příkladů by se dalo uvésti z němčiny, kde jsou poměry úplně stejné. Také ve větách nemajících »přece« (»doch«) mívá tato melodie funkci »přesvědčovací«, ale tu může někdy nastati spor, jak se má tato melodie chápati, zdali jako varování či přesvědčování. Tu někdy platnost aktualisuje situace. Za některé situace si nemůžeme naši podobu vykládati jinak než jako »upozorňování, varování«, za jiné jako »přesvědčování«. Tak na př. si dáma ve voze pouliční dráhy stěžuje na svou tloušťku; tu se k ní obrátí sousedka se slovy: »Vy nejste tlustá!« (na první slabice vysoký tón, na druhé nižší, ale ne tak nízký jako na konci vět oznamovacích). O funkci varovací tu nemohlo jíti, zato tu jde jistě o platnost druhou, přesvědčovací. Stejnou funkci přesvědčovací má naše melodie ve větách s »také«: »Es ist aber auch Schonzeit!« (však je také doba hájení…).

Naší melodií se vyznačuje i věta se »snad«, vyjadřující údiv a překvapení: »Er hat wohl Geld!« (cirkumflexový tvar jednoslabičný); v češtině je ovšem jednoslabičných příkladů méně, poněvadž tyto věty se »snad« mají v češtině tvar záporný, takže minimální tvar slovesný je tu dvojslabičný (záporka sama je jednoslabičná), leda bychom sloveso uspořili a ponechali jen záporku: »Snad ne!« (na »ne« cirkumflex). Jednoslabičných případů, kde tato melodie nepadá na sloveso, je ovšem i v češtině libovolné množství: »Snad nemáš už dost!« (s cirkumflexem). Dvojslabičných případů je v češtině hojnost: »Snad už nejde!«, »Snad nemáte z toho škodu!«, »Snad nemáme práci!«, »Snad nemá ještě málo!«, »Snad nedřeš ještě málo!« atd. Trojslabičnou podobu shledáváme ve větě »Snad jste to neslyšel!« nebo »Sie haben wohl gearbeitet!« Naše melodie zabírá mnoho slov: »Snad i vy nejdete ke mně s takovou hloupostí!?« (dvanáct slabik, »vy« dosti nízko, »nej« [234]dosti vysoko, odtud pak pomalu tón klesá k slabice předposlední, na poslední zase stoupá). U tohoto typu vidíme zajímavý poměr mezi intonací a slovní podobou výrazu. Intonace dává větě teprve určitý smysl, neboť většina uvedených vět se může pronésti s dvojí melodií a má dvojí smysl. S intonací obyčejné věty oznamovací znamenají naše věty zpravidla dohad, ač může býti tato indiferentní intonace věty oznamovací také potlačenou intonací údivu; krátce, intonace věty oznamovací tu nemá přesného smyslu, je nefunkční. Naproti tomu naše melodie dává uvedeným spojením smysl jednoznačný, totiž údivu. Naopak zase daná slovní podoba (hlavně přítomnost slova »snad« nebo »wohl«) aktualisuje platnost naší melodie, jak jsme výše ukázali. Je tu tedy poměr mezi intonací a slovním tvarem výrazu oboustranný.

Nyní se vraťme zase k jiným platnostem naší melodie »varovací«. Dosud jsme probírali aktuální funkce její ve větách oznamovacích. Ve větách rozkazovacích vyjadřuje varování: »Nechoď tam!« (tři slabiky), »Nech to být!« (tři slabiky), »Nech to být!« (jednosl. cirkumflex) atd. Jindy se funkce aktualisuje jako výzva obsahující tušení: »Pojď to napsat!« (čtyři slabiky); situace je tato: žák ve škole něco řekne, učitel tuší, že to nedovede napsat, i vyzve ho, aby to napsal na tabuli, dávaje při tom intonací najevo, že tuší, jak to žák napíše nesprávně. Za jiných okolností stejná melodie má platnost žebronění, platnost to, kterou mívá naše melodie velmi často v ústech dětí: »Dej mi taky kousek!« (šest sl.). Jak charakterisovati tuto funkci: osoba A objeví věc, kterou několik osob dlouho marně hledalo; tu všichni jeden přes druhého běží k A volajíce: »Ukaž!« s dvojslabičnou naší intonací. Tato melodie je tu jaksi výrazem zvědavosti, nedůvěry.

Také se vyskytuje melodie »varovací« s různou platností ve větách tázacích; ale jen v jednom typu, totiž v tom, kde je otázka uvedena slovy tázacími, a to ještě jen za jistých okolností, když přízvuk větný je na slovích tázacích. To nastává tehdy, když můžeme otázku doplniti slovem »že«: »Jak (že) to bylo?« »Co (že) to bylo?« »Kdo (že) to byl?« a pod. Obyčejně někdo vykládá, co to bylo, že to bylo to a to, jak bylo to a to atd., jiný však nerozumí dobře, a proto se zeptá znovu »Jak že to bylo?« (»jak« nízko, »že« nejvýše, »to« a »by« klesají, »lo« zase zřetelně stoupá, ale ne tak vysoko jako druhá slabika). Intervaly mezi jednotlivými tóny jsou tím větší, čím větší je zvědavost nebo jiné průvodní vzrušení. Někdy je tu obsaženo tušení, že to, co někdo řekl, je [235]nesprávné. Za jiných poměrů tu může jíti o pochybnost, nedůvěru a pod. Na př. žák vykládá o něčem; učitel ho najednou přeruší, poněvadž se mu zdálo, že žák něco řekl nesprávně, větou: »Jak že to bylo?« Jindy zaslechne A, že B vykládá někomu o jakési sensační události. I obrátí se A na B se slovy: »Co že se stalo?«, užívaje tu melodie popsané výše. Jako ve všech svých funkcích má tato melodie i zde různý tvar podle počtu slabik. Tak si vysvětlíme jako součást systému cirkumflexovou intonaci na jednoslabičných otázkách obsahujících překvapení, nedůvěru, pochybnost a pod., na »Co?!« »Jak?!« »Kde?!« a pod. Dvojslabičný tvar je jako všude stoupavý-klesavý: »Co že?!« »Jak že!?« a pod. Trojslabičnou podobu shledáváme ve větách jako »Co to bylo?« a pod. — Těmto otázkám je příbuzný typ vyjadřující překvapení: »Ale?!« »Jděte?!« »Dejte pokoj!« (dvojslabičná podoba jako výše, tedy na první slabice tón dosti vysoký, na druhé o málo nižší). Jednoslabičnou podobu této funkce máme ve výraze, který je také výrazem silného překvapení: »A?!« (cirkumflex). Čtyřslabičný tvar je v »Dejte pokoj!«. Překvapuje na první pohled, že výraz »Vážně!?« »Opravdu?«, kterého se hojně užívá při velikém překvapení, nemá někdy tuto typickou podobu. To se vysvětlí tím, že výrazy »Opravdu?« »Vážně?« vyslovují překvapení s lehkou dávkou nedůvěry, kdežto ony typy jsou výrazem překvapení bez nedůvěry. Také však výrazy »Vážně« a »Opravdu« mohou míti intonaci varovací, a to, když vyjadřují překvapení bez nedůvěry, na př. když se přesvědčím, že věc zdánlivě nemožná a neuvěřitelná se skutečně stala. Kromě »ale« a »á« všechny ostatní výrazy mohou míti i funkci varovací (při naší intonaci); kdy tu jde o funkci varovací a kdy o údiv, o tom rozhoduje situace. Zase tedy příklad, kde platnost určité podoby intonační aktualisuje situace, ne stránka slovní.

Na první pohled patří k naší intonaci i melodie, jíž volání nabývá zabarvení laskavého, něžného. Trojslabičná podoba je na př. ve výraze »Maminko!«, jímž děti volají na matku; první slabika má tón dosti nízký, druhá o něco vyšší, třetí je nižší než druhá, ale vyšší než první. Je tu tedy podobný pohyb melodie jako u varování trojslabičného, jenže tu bývají intervaly větší a celý výraz bývá pronášen tónem vyšším než výrazy s varováním. Také dvojslabičný tvar upomíná silně na varování, na první slabice je tón o něco vyšší než na druhé, ale tón druhé slabiky je vyšší než poslední slabika oznamovací věty. Tak bývá pronášeno na př. laskavé a zdvořilé »Haló!« Zdálo by se, že je to zase varovací melo[236]die, ale s další aktuální platností, s funkcí laskavosti. Ale není tomu tak. Tvar jednoslabičný se totiž nikterak nepodobá jednoslabičnému varování (na př. Rut! nebo Hans! a pod. neslyšíme s očekávanou cirkumflexovou podobou, nýbrž je tu tón vysoký a rovný); také tvar čtyřslabičný je jiný než čtyřslabičné varování: Maminečko!, Stanislave!, Milostpaní! a pod., druhá slabika má nejvyšší tón, od ní klesá melodie ke konci výrazu stupňovitě. Máme tu tedy typ samostatný, ale bude nutno ještě se pokusiti vyložit aktualisaci tvaru intonačního podle slabik, t. j. bude třeba ještě ukázati, proč zrovna za určitého počtu slabik je určitá podoba melodická a jak ty různé podoby spolu souvisí. — Pozn. Máme ještě jeden druh laskavého volání; při tom je přízvuk na poslední slabice slova a je spojen s vysokým tónem, kdežto předcházející slabiky mají tón tím nižší, čím je volání laskavější (mluvíme-li s hlediska mluvící osoby; s hlediska posluchače se pak musí říci, že čím je interval tónový mezi slabikou poslední a slabikami předcházejícími větší, tím laskavěji volání působí). Tedy na př.: Karle! Tento typ jsem slyšel také na Podkarpatské Rusi denně mnohokrát jak od Rusínů, tak od Židů. A ovšem i v němčině je. Stoupání tónu na poslední slabice upomíná na otázku, jeť v tom volání jaksi obsažena otázka »… slyšíš?« nebo »… jsi tady?« a pod. Ale jak vyložiti přecházení přízvuku na poslední slabiku? — Na volání prvního druhu (srov. výše »Maminko« a j.) silně upomíná intonace chlubivá; tvar čtyřslabičný je na př. ve větě »Heč, já jsem to dal tatínkovi!« (na slab. ta- je tónová níže, na -tín-tón stoupne nejvýše, odtud pak ke konci slova po slabikách stupňovitě klesá), tomu je podobný tvar trojslabičný: »Heč, já mám penízky!« (na slab. pe- níže, na -níz- největší výška, poslední slabika má zase tón o něco nižší než druhá, ale vyšší než první). Dvojslabičnou podobu máme ve výraze »Heč, já jsem našel houby!« (první slabika výš než druhá). Tuto chlubivou intonaci jsem zaslechl i při francouzské recitaci p. Romaina Alléona, ale příslušnou větu jsem si nepoznamenal; chlubí se v ní hoch svému kamarádovi, že něco nalezl. Jak nyní vyložíme, že laskavé volání a chlubení, tedy dvě věci docela rozdílné, mají společnou intonační podobu? Či mají přece nějaký prvek společný? Má snad naše intonace nějaké funkční jádro povahy tak obecné, že je možno jí užíti i pro laskavé volání i pro chlubení? Tu otázku, jako mnoho jiných, musíme nechati zase nerozřešenu; bude třeba, než se budeme moci pokusiti najít nějaký výklad, hledati, zdali snad nemá naše intonace ještě nějakou funkci vedle [237]těchto dvou. Z nich by se pak dalo teprve vyabstrahovati to společné funkční jádro.

Nyní se vraťme zase k melodii varování. Jak jsme viděli, je tato melodie funkčně velmi zatížena, má mnoho rozmanitých funkcí aktuálních, a to jistě počet funkcí nahoře uvedený není úplný. Je pravděpodobné, že všechny tyto platnosti mají nějaký prvek společný, jakési funkční jádro. Ve všech případech se tu buď projevuje snaha působiti na mysl posluchače (šlo by tu tedy o vědomé působení na posluchače, takže by jádro bylo funkční i se stanoviště mluvící osoby), anebo tu jde o zvláštní, blíže neurčitelný druh rozruchu mysli u mluvící osoby, který se projevuje v naší intonaci jaksi pasivně (pak by tedy podoba melodická byla prostě řízena nějakým duševním rozpoložením); pravdě nejpodobnější je, že někdy převládá stránka pasivní, jindy aktivní. — Intervaly jsou tím větší, čím větší je vzrušení mluvící osoby anebo snaha působiti na posluchače. Při tom některé emoce (jako hněv, obava) mají snahu snížiti absolutní výšku tónů, jiné zase mají snahu ji zvýšiti. Možná, že by se tu dala zjistiti zásada, že vlastní duševní rozpoložení, které je hlavním podkladem intonace, na př. pochybnost, tušení a pod., má vliv na velikost intervalů, kdežto průvodní stavy duševní, na př. hněv, strach a j., určují spíše absolutní výšku tónů. U typu jednoslabičného silná emoce způsobuje protažení samohlásky a tím i cirkumflexové vlny, slabé vzrušení působí opačně. Intonační páteří (srov. NŘ. XVII, 9, 266) v uvedených případech je hlavní pohyb melodie, na př. v trojslabičných pohyb »základní tón — vyšší — střední tón« atd. Chybí tu arciť ovšem páteř, která by byla všem případům společná, místo toho se tu intonace, jak bylo řečeno, aktualisuje podle počtu slabik, ale naprostého nedostatku kontinuity mezi jednotlivými typy aktuálními tu není: cirkumflex na slovech jednoslabičných upomíná na tvar trojslabičný a čtyřslabičný a tvary víceslabičné. Jen podoba dvojslabičná tu, jak se zdá, stojí stranou, neboť se od ostatních typů dosti liší. Ale i tu vidíme při silné emoci tvar, který je zcela obdobný tvaru trojslabičnému, takže i tu je kontinuita zjištěna: výraz »Pozor!« je možno při silném varování slyšeti se zdvojeným prvním »o« (takový je aspoň akustický dojem, jakým působí tento tvar, možná, že jeho skutečná fonetická povaha je jiná; nám jde o akustický dojem), a to na první části této hlásky je tón nízký, stoupá ke konci prvé části, stoupání pokračuje na části druhé, kde tón vyběhne do značné výše, na druhé slabice (»zor«) tón klesá. Tedy je tu týž pohyb tónu jako u slov [238]trojslabičných, jenže tu jakási trojslabičnost je způsobena emocí. Mluvili jsme o intonační páteři. Aktuálních podob je ovšem mnoho, jak bylo naznačeno výše, někdy jsou intervaly větší, jindy menší, někdy je celé schema proneseno tónem nízkým, jindy vyšším atd.

Nyní se obrátíme k jinému typu aktualisace. Vyskytuje se ve větách jako »Jen tam choď!«, »Jen se nebojte!«, »Jen se zlob!«, »Jen to napiš!«. Tyto věty mají stejnou intonační podobu: na »jen« tón dosti vysoký, na druhém slově buď stejně vysoký nebo o něco málo vyšší, na posledním slově klesá tón rapidně tak hluboko jako na konci věty vypovídací nebo ještě níže. Všem těmto případům je implikována jistá zloba, hněv, to je tedy funkční jádro, ale aktuální funkce je různá podle případů. Ve větě »Jen se zlob!« se jádro aktualisuje jako »hrozba«, takže spojení znamená »Budeš-li se zlobiti, dostaneš«. Máme tu tedy případ, kde intonační podoba je v rozporu se slovní stránkou; slovní podoba svědčí o výzvě, ale intonace z výzvy činí opak, totiž zákaz. Také typ »Jen tam choď!« má nejspíše funkci hrozivou, tedy znamená zákaz, ač konečně není nemožné, aby znamenal také netrpělivé vyzývání (tedy ve shodě se stránkou slovní). Schema »Jen se zlob!« sotva by kdy mohlo vyjadřovati netrpělivé vyzývání, poněvadž přece nebudeme nikdy nikoho vyzývati, aby se zlobil. Také věty »Jen se opovaž!« se užívá jen ve smyslu zakazovacím. Ve větě »Jen tam jdi!« (nikoli »… choď«) zase jde spíše o hněvivé vyzývání, neboť v hrozbě by se užilo spíše »… choď!«. Ve výraze »Jen to napiš!« se jádrová funkce hněvu může aktualisovati jako hněvivá výzva anebo jako hněvivý zákaz. Tu tedy aktualisuje situace sama. Stejně je tomu ve větě »Jen se nebojte!«. Všechny uvedené případy mohou míti — bez vlivu na smysl — ještě jednu podobu intonační, a to celkem opačnou: tón je na první slabice nejnižší, čím dále, tím více stoupá, největší výše dosahuje na slově posledním, které má také nejsilnější důraz. Co je oběma intonačním podobám společné, to je přítomnost tónu nízkého a vysokého, ale rozdělení obou není tak ztrnulé jako při melodiích předešlých. Je to typ s intonační podobou pružnou, na rozdíl od intonace ztrnulé, jakou je na př. »varování«. Při varování je však přece aspoň jistý stupeň volnosti v tom, že se tvar intonace mění podle počtu slabik, ale při stejném počtu slabik je podoba stejná. Při melodii smutku poznáme ještě jeden typ intonace ztrnulé, a to ztrnulé absolutně, kdežto melodie »varovací« je ztrnulá relativně k danému počtu slabik. U intonace pružné není ovšem aktualisace podle počtu slabik. Máme tu [239]zase případ, kde intonace původu citového (hněv) nabývá funkce intelektuální tím, že mění smysl slov.

Další případ aktualisace shledáváme u melodie, kterou podle jedné z jejích funkcí nazýváme intonací »smutku«. Tuto funkci vidíme na př. ve větě »To byla taky pohádka«; slova »to byla« jsou pronášena dosti vysoko, na »taky« je pak náhlé klesnutí, hluboký tón trvá asi na stejné hloubce až do konce věty, ani na konci věty neklesá, poslední slabika bývá protažena. Klesnutí tónu se začíná zase na slově přízvučném (jako u »varování« začíná melodie také vždy na slově přízvučném, a to někdy nízkým tónem). To pravidlo bude platiti asi pro všecky typy ztrnulé, přízvučná slabika je hlavou melodie, t. j. začátkem (o tomto pojmu jinde). O »smutek« jde na př. ve větách »Svěží jsem, ale ty oči!« (na »oči« nízký tón), nebo »Už jsem unaven!«, nebo »Nemáme!«, »Nepřišel!«; tu celé věty jsou proneseny nízkým tónem, kdežto v předešlých případech a také ve větě »To nejde!« se hluboký tón odráží od předešlého vysokého. Smutek se zvláštní platností káravou je vyjádřen ve výraze »Stanislave, Stanislave!« Tu je první slovo proneseno dosti vysoko, a to tónem stejně vysokým, druhé náhle klesá hluboko pod tón poslední slabiky věty oznamovací. Kdybychom tu jméno neopakovali, nebude smysl kárací tak zřetelný. Stejnou platnost domlouvací máme ve výraze »Počkej, počkej!«, který má stejnou podobu intonační.

(Příště ostatek)

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 8, s. 229-239

Předchozí Ferdinand Strejček: Jazykové zvláštnosti naší hymny

Následující Jiří Haller: Naše republika, Zeměpis pro III. třídu středních škol