Výbor vazeb a rčení z oboru vojenského

E. (= Václav Ertl)

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Pplk. PhDr. Ant. Škrášek, Výbor vazeb a rčení z oboru vojenského. Všechna práva vyhrazena. Tiskárna ministerstva národní obrany v Praze-Bubenči. Nákladem vlastním (1926?). Str. 89. Za Kč 8.—.

O účelu své knihy vykládá autor v úvodu, že podnětem k sepsání tohoto výboru vazeb a rčení byly mu jednak hojné germanismy, které se udržely ve vojsku již z dob předválečných, vedle četných rusismů, které s sebou přinesli legionáři, jednak okolnost, že podobné sbírky správných vazeb a rčení, jako je Mašínova nebo Zenklova a j., »vojenského oboru si jen málo nebo vůbec nevšímají (!)« anebo jsou zastaralé. To je důvod jistě správný a hodný uznání, neboť jako každý stav má svou vlastní řeč a v ní i svoje specifické chyby, má je zajisté i obor vojenský, a to tím spíše, že byl po stránce jazykové zněmčen tak dokonale jako žádná jiná instituce ve státě.

Ale tento důvod v úvodě vyslovený zůstal více jen dobrým [272]úmyslem, neboť zvláštní nějaké zření k chybám, o nichž by se vojáci nemohli poučiti z rádců a oprávců již vydaných (i z těch, jež autor jmenuje) a které náleží k chybám specificky vojenským, hledal by čtenář Výboru Škráškova v jeho abecedním oprávci nadarmo. Že si i vojáci pletou až na a kromě, vyjímajíc, že píší doznati m. dojíti a p., to je mi lhostejné m. jedno, následkem m. pro etc., je ovšem pravda, ale na těch chybách není nic zvlášť vojenského a vojáci, kteří o to stojí, najdou o tom o všem správné poučení nejen u Mašína a Zenkla, nýbrž i v knížkách Opravilových, o nichž bylo v tomto časopise již také referováno.

Škráškův Výbor vazeb a rčení z oboru vojenského presentuje se vojensky jen v tom smyslu, že příkladový materiál, jímž doprovází své výklady, je převlečen z civilních šatů do vojenských. Tam, kde bychom ve školní příručce našli příklady »Žák jest povinen úctou svému učiteli« nebo: »Pátá třída se sejde s šestou u kostela«, nacházíme zde vzorné věty »Vojín jest povinen úctou svému veliteli« nebo »Pátá rota se sejde s šestou na kraji lesa« a p. Ale ani v tom není autor vždycky důsledný. Věty toho způsobu jako: »Na plecích vynesl Aeneas Anchisa (všichni vojáci je jistě asi znají) z hořící Troje — Nám zde velmi dobře slouží — Ten tě řádně natáhl — Smutná píseň jímala i drsná srdce vojáků — Není příjemné padnouti mezi zloděje« a. p. nemají do sebe ani nic vojenského ani zvlášť poučného nebo duchaplného.

Přes to nepochybujeme, že pana podplukovníka Š. vedla snaha přispěti k povznesení správnosti češtiny v praxi vojenské, tedy úmysl dobrý, ale jako pouhý nápad nestačí podle Čelakovského k epigramě, nestačí ani úmysl dobrý na sepsání dobrého brusu. Brus Škráškův se vyznačuje týmiž význačnými vlastnostmi jako jiné brusy pořízené různými diletanty v poslední době; mám na mysli zejména brusy, o nichž NŘ. referovala, Klenotův a Mašínův, které by mohly býti dobré a čtenářům hledajícím poučení o správnosti různých výrazů prospěšné, kdyby v nich nějaký skutečný linguista pro takovéto čtenáře slovo za slovem zatrhal, kde mají svému rádci věřiti a kde je jejich rádce bez zlého úmyslu vodí za nos.

Všechny druhy výtek, které jsem činil 10, 10 n. brusu Mašínovu a které velmi zeslabují jeho cenu, podlamujíce důvěru v jeho poučení i tam, kde má pravdu, možno aplikovati i na knížku Škráškovu, kdyby knížka rozsahem přece jen nepatrná zasluhovala tak zevrubného rozboru. Především Škrášek jako všichni diletanti na tomto poli přestřeluje, vidí chyby, kde jich není, často jen pro nahodilou podobu s výrazem německým nebo proto, [273]že se táž věc dá vyjádřiti ještě jinak, anebo prostě z té příčiny, že to v nějakém starém brusu našel a z nedostatku vlastní kritiky za chybu uznal. Toho způsobu je na př. Škráškovo rázné odsouzení podstatných jmen slovesných na -ní (kouření a p.); ač prý nejsou proti duchu jazyka (?), kladou se chybně místo neurčitého způsobu, slovesa určitého, věty a přechodníku. To znamená ovšem vyvraždění nevinného podst. jména slovesného, protože případu, kde by se jednoho z těch čtyř způsobů nedalo místo něho užíti, vůbec není (i příklady, v nichž autor uvádí podst. jméno slovesné bez námitky, na př. »zdražení přišlo náhle«, jsou chybné podle jeho výkladu, protože i tu a všude jinde lze nahraditi podst. jm. slovesné větou, na př. (chléb, cukr a p.) byl náhle zdražen a p. Kletbu, která byla vynesena nad přídavnými jmény s příp. -ší (provinivší se, došedší) rozšířil Š. důsledně (neníť nad důslednost) i na přídavná jména utvořená z přechodníku přítomného a radí se vyhýbati i příd. jménům jako (voják statečně) bojující m. (voják) který statečně bojuje a p. Pan podplukovník asi nechápe, jak je někdy těžko uhnouti se ve větné konstrukci takovému výrazu jako muž všeho pozbyvší, sice by nezbavoval český jazyk tvaru tak potřebného a načisto bezvadného, jako jsou adjektiva tvaru vedoucí.

Stejně zbytečně káře i hromadu věcí jiných, i takových, o jejichž správnosti se mohl poučiti. Tak na př. opisuje z Mašína výstrahu před výrazy, že je něco v nějakém stavu 69, že se někdo stal slavným 71; podle Mašína i Klenota vytýká nesprávnost vazeb opatřiti vojsko zbrojí 38 (»vojsko opatřené špatnou výzbrojí« m. »špatně vyzbrojené«; ale což »vojsko opatřené chatrnými rukavicemi«?), co je dělat 12 m. co naplat, pole ležící pod lesem 24 m. pole pod lesem, držeti koho zkrátka 17 m. přísně, na uzdě atd., ač o všech těchto brusičských omylech bylo v NŘ. pojednáno. Zamítá dále výrazy: nalezl v bitvě smrt 27 m. padl, zahynul (snad podle něm. Tod finden, ač je možno smrt na bojišti vyhledávat); nedáti místa něčemu, na př. žádosti 25 m. nevyhověti (ač miesto dáti je výraz starý); po čas tvé dovolené 10 m. za tvé dovolené (ač výraz po všechen čas, po ten celý čas, v čas pokoje a p. jsou staré a správné); pod rukou něco prodati 63 m. tajně (rčení, jež uvádí už Jungmann jako lidové); odvod se odbývá od 8 hodin m. koná (srv. NŘ. 5, 160: nejčeštěji ovšem »odvádí se«); porovnávati výsledky s počtem ran 47 m. srovnávati (v. NŘ. 10, 59); posílati nazpět 88 m. vraceti (»důstojník vojáka vrátil« není totéž »co poslal ho zpět«; ostatně v. NŘ. 3, 154); zatížiti rozpočet 86 m. jíti na vrub (výrazy »zatížíti rozpočet novými položkami, zatížiti dům novou hypotékou« není možno přece [274]nahrazovati rčením zde nabízeným); ať je den nebo noc 5 m. či noc (spojení »ať s ind. — nebo« je téhož původu jako »buď — nebo«, jenže pův. význam připouštěcí je při ať živější; proto také Čel. v Mudr. překládá: ať déšť prší neb sníh věje, nech se boží vůle děje; ať bylo sucho nebo bláto Němc. Bab. 35 a j., t. j. z výrazu »bývá sucho nebo bláto« je tu utvořena věta připouštěcí »ať bylo sucho nebo bláto«); hlídce padla do očí skupina lidí 40 m. hlídku na sebe upozornila (patrně podle něm. in die Augen fallen, ač jde zase o výraz lidový, na př. když jí (babičce) padla do oka příze Němc., Bab. 72; dnes mi tak do očí padl Němc., Sp. 1, 210 a j.).

Výraz »ve smyslu zákona«, místo něhož se prý má říkati jen »podle zákona« 68, nemá do sebe nic chybného, ba, pokud mohu jako neprávník posuzovati, může to býti i výraz velmi potřebný, chce-li právník rozlišiti znění zákona od jeho smyslu, intencí a p. Proč je správné jen obelhati a chybné přelhati 33 (z Mašína), je těžko říci (něm. je belügen); tyto dvě složeniny jsou zřejmě téhož rázu jako obelstíti a přelstíti, přelščovati (= lstí překonati, oklamati), oklamati a stč. překlamovati a j. Metafora »vyskytli se v našich řadách zrádci« a p., kterou Š. podle Mašína prohlašuje za nesprávnou 62, mohla by snad býti pokládána za nečeskou (ač ani tomu nevěřím), užívají-li jí o sobě na př. spisovatelé a jiní jednotlivci, kteří v řadách nevystupují, ale proč by to měla býti chyba v řeči vojenské, kde má slovo řada svůj význam původní a odkud patrně metaforické přenesení slova řada vyšlo? Za chybné pokládá Š. sloveso jeviti se, když se dá nahraditi slovesem býti, na př.: zde se jeví zřejmá nedbalost 21. Ale sloveso jeviti se není ani v takových případech chybné; záleží tu na tom, co chce kdo říci. Jeviti se (sloveso původu novějšího) znamená vycházeti najevo, stávati se zjevným, ukazovati se; proč by tedy bylo nesprávné říci »zde (na tomto místě) se jeví (= ukazuje, projevuje a p.) zřejmá nedbalost«? (Jako správný příklad uvádí Š. větu: »Gustav Adolf jevil se velikým vojevůdcem«, ale pochybuji velmi, že by se který Čech tak vyjádřil.) Podobně zamítá Š. na jiném místě (34) slovesa objevovati, objeviti (se), kde lze říci jeviti se, ukázati se. Ale jak by u slovesa jeviti se (výsledek se jeví v číslech…) utvořil futurum bez slovesa objeviti se, nevím. A vadí-li mu, že vedle nedok. slovesa jeviti se je nedokonavé objevovati se, zapomíná, že takových dvojic (působiti — způsobovati, cítiti — pociťovati) je v jazyce více. Sloveso vyšinouti (se) dovoluje Š. 82, jen když se mluví o vlaku, ale za chybné je prohlašuje, když znamená pohyb vzhůru (vyšinouti se někam…); patrně proto, že uvádí sloveso vyši[275]nouti se ve spojení s něm. Schiene, ač jde o české sloveso šinouti se (= hýbati se), kterého se užívá buď prostého (kam se noha šine) nebo v složeninách pošinouti se, vyšinouti se, přešinouti se a p. Neprávem zamítá Š. jako chybné rozličné výrazy přenesené z terminologie odborné, na př. z matematiky; tak slovo daný v tom smyslu, jako se mluví v matematice o dané veličině: přihlížejíc k daným poměrům 12, prý spr. ke skutečnosti (věta »daná věc svědčí o nedostatku kázně« je brusičská fikce, neboť tak se vůbec nemluví); počítá s něčím, kde jde skutečně o kalkulaci, výpočet, třeba ne právě v matematice (velitel při útoku nepočítal s pomocí dělostřelectva 12 = nebral ji do počtu, zapomněl ji počítati pro žádoucí účin); krýti se s něčím, kde jde o vyjádření naprosté shody, jako když se mluví o kryjících se ramenech dvou úhlů a pod. (na př. značka na řididle se kryje s velenou číslicí 23); stupeň v přenes. významu, na př. je-li řeč o vysokém stupni dokonalosti 71 (uvedený vadný příklad »kázeň našeho vojska se vyšinula na vysoký stupeň dokonalosti« nezaráží ovšem užitím výrazu »vysoký stupeň dokonalosti«, nýbrž zase tím, že by se takto nikdo vůbec nevyjádřil) atd. Těžko je chápati, jaký to má smysl vykládati vojákům, že je správné rčení »co pak je to za vojáka« (leda má-li to býti vtip), když v článku na obranu výrazu co za v NŘ. 7, 1 bylo výslovně poznamenáno, že se ho užívá dnes jen mimo jazyk spisovný, anebo zdůrazňovat správnost výrazu doručovati, který byl s výslovným konstatováním nesprávnosti dopuštěn z nezbytí jen v odborné terminologii poštovní.[1]

Proti případům právě uvedeným, kde šlo většinou o nesprávné zamítání výrazů správných anebo snadno vysvětlitelných, jsou v Š. poučení, v nichž se naopak dostává schválení výrazům chybným. Tak najisto nečeské je sloveso odstupňovati (abstufen) ve větě »povinnost presenční je do r. 1926 odstupňována« 37 m. stupňovitě upravena, stupňuje se, postupně jí přibývá (ubývá) a p.; stejně sloveso vykazovati (= aufweisen) ve větě »účet vykazuje čistý zisk 2000 Kč« 80 (zvláště když se za nesprávné prohlašuje [276]tamtéž sloveso vykazovati ve větě »tato práce vykazuje mnoho chyb«); rovněž přemístiti důstojníka k jinému pluku 54 m. přeložiti. A podobně m. co zasluhuji 15 je správnější čeho; m. žádati co (ve smyslu ‚vyžadovati‘, na př. vojenská služba žádá útrapy a odříkání 89) je správnější žádati čeho; výraz náležeti komu (býti jeho majetkem) je sice germanismus již hodně rozšířený, ale uvádí-li se už jako vzorný příklad »tato puška náleží vojínu N. N.« 27, bylo dobře poznamenati aspoň, že nejčeštější výraz tohoto významu je »tato puška je má, je vojína N. N. atd.«). Při výkladě o záporovém genitivu 86 poznamenává Š., že je chybný při slovese není; na př.: v celém okolí není pitné vody (prý spr. není pitná voda), ač výraz vytýkaný je správnější než výraz doporučovaný atd.

Protože Škráškovi právě tak jako Mašínovi schází skutečné vzdělání linguistické, vyskytují se v jeho výkladech i odjinud přejatých poučení nepřesná, nejasná, kusá i nesprávná, vzniklá nesprávným chápáním, výkladem atd. Tak vykládá Š. 22, že bývá nesprávně kladeno jistý m. určitý, na př.: každý útvar dostane jistý úsek, na kterém vybuduje posice, spr. určitý. Ale je to právě obráceně: příd. jm. jistý obstojí v této větě bez námitky, ale určitý m. jistý je chyba za našich časů dosti rozšířená. Číslovka jeden může prý býti podle Š. vynechána na př. ve větě »první rota je z útvarů, které dostaly pochvalu« 19, ač vynechávání číslovky jeden v takovýchto výrazech — samo sebou dosti řídké — bývá jen v těch případech, kde podmět náleží ke skupině osob (řidčeji věcí) podstatnými nějakými vlastnostmi sdružených (NŘ. 9, 2 n.). Při této příležitosti poznamenávám, že ve větě »zde lze najmouti jeden pokoj s obsluhou« 20 nelze viděti chybnou napodobeninu německého neurč. členu ein, protože vyjádří-li se už kdo takto, cítí v slově jeden číslovku, ne člen a mluví tedy správně. O slovese obdržeti se vykládá, že je správné, jen kde jde o dostání něčeho, oč jsem žádal nebo čeho zasluhuji; na př. dělník obdržel 30 Kč denní mzdy 15; zde by však každý Čech řekl dostal (právě tak, jako by řekl, že kluk dostal výprask, třeba byl zasloužený), neboť obdržeti, je-li už nutno tohoto slovesa knižního užívati, znamená ‚dosíci něčeho svým úsilím, domoci se čeho, dobýti čeho, dopracovati se čeho‘ a p. (NŘ. 3, 32 a j.). O složeninách z proti a subst. (adj.) vykládá Š. 60, že jsou naprosto nečeské; ale to se týká jen některých, kdežto složeniny jako protičelí, protinožci, protimyslný, protivládní, protipapežský a pod. jsou složeniny zcela dobré. Více ne neznamená »již ne« 78, neboť v tom je právě napodobení němčiny, nýbrž lze ho užíti leda v tom smyslu, když jde o význam ‚víckrát ne, již nikdy ne‘. Větu »správa nabízí na [277]prodej pušky starých vzorů jeden kus za 50 Kč« opravuje Š. 24: »jednu za 50 Kč«, ač Čech by řekl nejpřirozeněji, že správa prodává staré pušky po 50 Kč. O výrazech pomocí, s pomocí poučuje Š. 47, že jsou správné, jde-li o pomoc osoby živé, na př. dělostřelectvo se zastřeluje pomocí letce (n. letectva), ač tu jde o činnost sdruženou a je tu tedy podle NŘ. 3, 58 spíše na místě výraz s pomocí (= s přispěním); že by bylo chybné slovo pomocí, kde jde o věc, je omyl, z něhož by byl autora vyvedl citovaný článek NŘ. (s pomocí slovníka, s pomocí něm. překladu a p.). U slovesa panovati připouští Š. 40 jen význam původní (= býti pánem), ale zamítá sloveso panovati tam, kde lze užíti slovesa býti; ale ve větě »tenkrát panoval taký obyčej« lze užíti také slovesa býti, a přece sloveso panovati je tu a ve mnohých případech podobných zcela po právu (NŘ. 5, 217). O vazbě počínati s čím učí Š. 42, že je chybné, kde neběží o pospolitost nebo pomoc nebo prostředek; pak je ovšem správné rčení »začínati s mariášem« (které NŘ. 3, 21 prohlásila vším právem za vadné), neboť tu jde o vyjádření prostředku. Podle mého jazykového citu neřekne žádný Čech: Husitská vojska počala se zpěvem (m. zpívati); pronese-li už takovou větu, má na mysli smysl jiný (t. j. počala bojovati, postupovati nebo něco jiného konati) a tu je ovšem výraz se zpěvem na místě. Ve větě »velitel čety určil každého muže na hlídku jmenovitě« má prý býti správně jménem; pochybuji zase, že by se tak nebo onak který voják vyjádřil, ale vyjádří-li se už tak, může užíti stejným právem slova jménem jako slova jmenovitě (NŘ. 6, 140). Varovati vojáky před takovou fosilií, jako je spojka kdyžtě 22, pokládám za čirou zbytečnost; ani autor sám jejího užívání (dnešního) nezná, neboť ve větě »bitva ještě nebyla skončena, kdyžtě náhle přikvapila noc« se kdyžtě podle praxe dnešních jeho milovníků ani nehodí (kdyžtě je kausální).

Často se zdá, že Š. nechápe dobře, v čem vlastně záleží chyba, kterou vytýká. Opraví-li ve větě »na dělníka X. byl vydán zatykač … dotyčný byl posledně zaměstnán« atd. slovo dotyčný slovem dotčený, nahradil sice slovo špatně tvořené slovem lépe utvořeným, ale nečeskou zůstává věta s podmětem dotčený i přes to (spr. dotčený, jmenovaný, řečený dělník a p.). Na str. 14 vytýká Š. podle Mašína za nespr. výraz dorozuměti se s kým oč, ale mezi správnými příklady uvádí »zrádci se s nepřítelem dorozuměli tajnými znaky«. Jaký je v tom rozdíl? Je-li tu důvod mluviti o chybě, je chyba ve zvratném užití slovesa dorozuměti se (= sich verständigen), a to je zde v případech obou. Slovesa odstraniti se prý užívá často chybně za přesnější výrazy ukliditi, [278]sejmouti a p. 36; ale odstraniti má rovněž svůj význam velmi přesný, často přesnější než ukliditi (t. j. ukliditi něco tajně). Chyba, které se dnes často v užívání slovesa odstraniti dopouštíme, tkví jinde, totiž v bezbarvém užívání tohoto slovesa vlivem něm. beseitigen. Pod heslem role (= pole) zamítá Š. 62 rčení hráti důležitou roli (= úlohu) vůbec a bez výminky, ač není možno zamítati metaforické užití tohoto rčení z divadelního světa, kde jde o osoby plnící ve společnosti lidské nebo při nějakém ději jistý úkol jim přidělený nebo náhodou připadlý. Není tedy nic nesprávného, říká-li se, že někdo v nějaké věci hrál špinavou úlohu, že diplomacie rakouská hrála směšnou úlohu a p.; chybné je užívati tohoto obratu, leda je-li řeč o věcech (na př. peníze v tom hrály důležitou úlohu), a jen v tomto užití NŘ. tuto metaforu kárala.

Z vlastní neujasněnosti autorovy ve věcech, o nichž svým čtenářům vykládá, plyne i nejasnost a kusost jeho výkladů. Při zájmeně ten vykládá Š. 72, že bývá chybně u superlativu, na př. »padnouti za vlast pokládalo se za to největší štěstí«, a že je tu správné, leda když má význam ukazovací, na př. to je ta největší budova v Praze. Jak poznají čtenáři Škráškovi, že v prvním případě nejde o zájmeno ukazovací a v druhém ano, ví Bůh; neboť buď je ten v obou případech ukazovací (vl. odkazovací, vnitřně deiktické) anebo v žádném. Ve výkladě o jedná se — jde (běží) oč učí Š., že jedná se je chybné místo běží oč, jde oč 20; to je výklad kusý, neboť ve mnohých případech lze říci správně jedná se i běží (na př. v dnešní schůzi se jedná = jde, běží o novelisaci zákona o pojištění). Chyba je zase jinde. Pod heslem platiti 41 nalézáme poučení: obžalovaný nemohl platiti krejčímu (chybně krejčího); čtenář si z toho jistě vybere, že platiti krejčího je výraz vůbec úhybný, ač to není pravda (NŘ. 3, 34 platiti lékaře, krejčího a p.). Spojka aniž by je správná podle Š. 5 jen ve větách podmínečných neskutečných. Tato kusost vznikla patrně ledabylým opisováním z Mašínova slovníku, který podle Gebaurovy Mluvnice mluví správně o větách se způsobem podmiňovacím (nebylo by správné, abys odešel a abys ani nepozdravil = aniž bys pozdravil). Kusý a jistě málokomu jasný je výklad 77, že se slovesa užívati užívá chybně místo vlastního slovesa, srovná-li se tento výklad s výkladem v NŘ. 2, 245 (podle Š. by bylo skoro každé užívati v přen. významu chybné, na př. toho slova užíváme = tím slovem se vyjadřujeme; toho slova neužívejme = toho se varujme atd.). Velmi poučný je také výklad o specificky vojenském slově řízný: »někdy správně rázný« 62; zajisté, ale kdy? rázné pivo či řízné komando?

[279]Nesrovnalostí a rozporů, pramenících z téhož stále nedostatku autorova, a výkladů, z nichž si čtenáři velmi málo budou moci vybrati, je také dost. Na př. správné je: cesty se staly neschůdnými následkem dešťů; nespr. (kde prý není přímého následku): následkem nezdařeného útoku klesl duch vojska 28. Pochopí-li tento rozdíl mezi přímým a nepřímým následkem takto ilustrovaný (a v této věci ostatně zcela vedlejší) naši vojáčkové, o tom velmi pochybuji. Prostřednictvím = skrze je spr., jsou-li prostředníky osoby nebo úřad (Š. 60); ale nespr. je prý: dostávám dopisy prostřednictvím polní pošty. Což polní pošta není úřad? A není také prostředníkem mezi vojáčkem a jeho maminkou, když mu něco posílá? Jak si vyloží obyčejný čtenář, proč se smí říkati »ztratil jsem mnoho na akciích«, ale nesmí: »vojsko ztratilo na statečnosti«? (88); proč je spr. »zákopy tvoří s řekou pravý úhel« 73 a nespr. »za lesem tvoří silnice prudkou zatáčku« (= ostrý úhel)?; proč je chybné sloveso navazovati (jehož se podle Š. nemá užívat, kde nejde o obnovování) ve větě »nasazená jednotka musí ihned navázati styk se sousedními útvary« 30 a je spr. ve větě »kritika navázala na poslední události ve státě« (kde už teprve nejde o obnovování); proč dovoluje Š. 74 říkati (říká-li tak vůbec někdo): »za účelem účasti při odvodech přerušují návštěvníci kurs« a nedoporučuje říkati: »za účelem příznivého vyřízení žádosti zakročil osobně«? Případný znamená podle Š. 57 správné ‚nahodilý, příležitý, eventuální‘; není to pravda, neboť případnou odpovědí a p. rozumíme dnes zpravidla odpověď vhodnou, náležitou, ale budiž. Je-li však případný = eventuální, proč je chybné případně = eventuálně? O slově hotový poznamenává Š. 18 (opatrně po Mašínovi), že bývá často zbytečné (?) místo přesnějších výrazů (úloha je hotova = napsána a p.), K heslu vyhotoviti 79 připojuje však svým čtenářům tento geniální výklad: vyhotoviti cestovní rozkaz je spr., neboť to zde znamená »napsati + opatřiti razítkem + dáti podepsati velitelem + zapsati do knih atd.« Pak ovšem nemůže býti nesprávné říkati, že cestovní pas je hotov, že jsou moje boty hotovy, neboť i ty musil můj švec »vyhotoviti«, t. j. opatřiti svršky futrem, přilepiti podrážku, vyflokovati atd. U slovesa sloužiti se doví čtenář, že se správně říká »komunikace slouží k rozmachu obchodu«, ale nesprávně, že kotvicí zařízení Titan slouží k vytahování břemen. Jak si asi vyloží, kdy »sloužiti k nějakému úkolu« je vazba správná a kdy nesprávná? Najde také, že místo »Titan slouží k vytahování« může se správně říci: »Titanu se užívá k vytahování ale to je zase nesprávné, protože podle zásady, kterou autor měl vyložiti přesně při slovese užívati 77, lze tu říci správně [280]toliko: »Titanem se vytahují břemena«, protože cíl činnosti je tu vyjádřen atd.

Škrášek má však konečně i to společné s Mašínem, že mu schází nejen dostatečné vzdělání linguistické, které by se jevilo, když nic jiného, aspoň v správném reprodukování přejímaných výkladů, ale že se mu jako Mašínovi nedostává přímo i žádoucí znalosti dnešního spisovného jazyka, že, opisuje z různých pramenů anebo vymýšleje názorné příklady, nedovede rozeznati, co se dnes ještě říká a co je odbytý archaismus, jak se mluví a jak nikoli atd. Uvádím z jeho vzorných příkladů tyto museální doklady: Šetřme se zlé zlým spláceti 72 (říká se tak dosud někde v Čechách m. chraňme se, střezme se atd.?). Přese všechny hrozby vynesl neohrožený vojín podvod na světlo 81. Raněný znamenal, že se blíží konec jeho života 88. Obrátil zřetel k jeho úpěnlivé prosbě 81. Voják nemohl rozumem (po)stihnouti smysl daného rozkazu 70. Po dlouhé době se mi událo najíti ztracenou věc 75 (mimochodem, pod heslem udati). Špatný příklad působí újmu na kázni podřízených 75. Nepřítel ukládá mému životu 75 (ač staré rčení je toliko »o život«, a vazbu »ukládati životu«, vzniklou zkřížením s vazbou »úklady strojiti něčemu«, dokládá Jungm. teprve ze Sychry). Zajatci často musí zakoušeti úkor 76 (v nč. žije jen rčení »na úkor« a v stč., kdy slovo to žilo ještě plným významem, bylo zpravidla úkora, ž. r.). Obžalovaný byl uznán vinným v podvodu 77 (pod heslem uznati). Vojín se váže vlasti přísahou 77. Hlídka nebyla s úkol jí uložený 64. Pomineme důkazů a přikročíme k věci samé 46. Nadcházel si mne velikou pozorností 26. Dostalo se mu v dědictví málo polí 15. Kolik to už dnes prošlo mimo vojska! 25. Dědicové se zmocnili náležitého jmění = které jim náleželo 28 (nehledíc ani k tomu, že by adj. náležitý musilo míti při sobě předmět na otázku komu?). Chtěl jsem tě navštíviti, než nemoc mi v tom zabránila 32. Goliáš padl od ruky Davidovy 40. Vítr kolísal lodicí 23. Vojska se vespolek sdělila o kořist 65. Vojín pomní své přísahy. Na to už nepomním 46 atd. Neměl by tu Sv. Čech dost látky k novému »Podivnému člověku«? Není to spíše zesměšňování snah o povznesení jazyka než práce pro ně? Spisovatel někde (v jiných případech) poznamenává sice sám, že to neb ono rčení je zastaralé (na př.: tohle jednání nutno počísti k zbabělosti 42; listu jsem nemohl vyrozuměti 81; stěžoval si do svých druhů 70 proti správnému [!] prý stěžovati si proti představenému = gegen j. Klage erheben), ale proč tím zatěžuje knížku určenou potřebě praktické?

Stejná neznalost dnešní řeči jeví se i na příkladech a rčeních, jež kárá. Kdo pak řekne ještě dnes na př.: Vojska se valila co [281]černý mrak 9. Vytrhli jsme vůči nepříteli 79. To mi stojí dobře 70 (z Mašína) m. sluší. Došlé spisy se z protokolu vynášejí (m. vypisují) 81. Přítel mi mával vstříc s rukou 64. Divili se přes to 12 (výraz, jejž kárá zároveň se rčením »diviti se nad něčím«, které však není chybné)?

Povrchní praktickou znalost řeči je vidět i v nedostatku citu pro přesné odstíny významu a v různých chybách jiných. Tak místo naznačovati svého zástupce doporučuje Š. 30 sloveso ustanovovati (určovati); ale obě slovesa jsou správná, jenže každé znamená něco jiného (naznačovati = přibližně, jen několika znaky určovati a ponechávati ostatek dohadu). Výraz »jeho chování je mi lhostejné« 24 není souznačný s výrazem »do jeho chování mi nic není«, který neznamená, že mi na té věci nezáleží, nýbrž že se do té věci nemám, nechci plést. »Útok hraničil s nemožností« 26 není totéž co »byl nemožný«, nýbrž »byl skoro, téměř nemožný. Mrazy neobvyklé nejsou mrazy neobyčejné 25. Ve větě »zakusili jsme tam mnoho dobrého i zlého« 13 není možno nahraditi výrazy dobrého a zlého slovy dobra a zla, protože dobrá věc není dobro atd. »Je řada na tobě, abys šel« není totéž co »je na tobě, abys…« 62, protože rčení »je na tobě« značí prostě jen »je tvá povinnost« a pořadí by musilo býti vyjádřeno zvlášť, na př. teď je na tobě, abys… a p. Přímočarý (na př. jednání přímočaré 57) není synonymum příd. jména upřímný, protože přímočaré jednání může znamenati (a obyčejně znamená) jednání bezohledné, jdoucí rovnou za cílem. Nespr. udiviti (útočníka udivil odpor obránců 75) není možno nahraditi slovem zaraziti, neboť »udiviti« znamená jen ‚naplniti podivem, překvapiti‘, ale beze všeho zaleknutí, které vyjadřujeme slovem zaraziti. Neříkáme válka se rozvíří 31, nýbrž rozzuří (ale ovšem »spor se rozvíří« a p.). Za příklad nekongruentního přechodníku hodí se špatně věta »hledě k ustanovením … nařizuje politická správa« 17 (protože v obou případech, absolutivně i se shodou, hodí se tu tvar hledíc). Místo předběhnouti lze říci předstihnouti, ale ne vždy naopak; proto není vhodný příklad »události předběhly = předstihly veškeré očekávání« 50, protože v této souvislosti lze užíti jediné slovesa předstihnouti. A stejně nelze říci »předběžné události ukazovaly, že válka je neodvratná« 50, nýbrž jen předcházející, předchozí a p., protože slovem předběžný, na př. předběžná zpráva, rozpočet a p., rozumíme něco, co je před definitivním, oficiálním, náležitým, něco zatímního atd. Pod heslem čas 10 uvádí Š. výrazy: útok nebyl zahájen ve svém čase (ale tak se nemluví, nýbrž každý řekne »včas, v pravý čas«, protože výraz v svém čase znamená totéž co v své době, svého času, na př. byl to muž [282]v svém čase vynikající); 2. pomoc přišla svým časem (ale výraz svým časem neznamená ‚v pravý čas, včas‘, nýbrž ‚ve vhodný čas‘ a užívá se ho zpravidla v čase budoucím, »povím ti to svým časem«, v. NŘ. 2, 214); 3. navštiv mě, až ti svého času oznámím (jako rčení arci chybné, ale pokud mohu posoudit, v Čechách neslýchané, protože výraz svého času, i když se ho užívá chybně, vztahuje se vždycky do minulosti).

Dodávám ještě, že autor píše »nemám času = nestačí mi času« 22 m. nestačí mi čas; noc následuje den 29 m. po dni následuje noc (NŘ. 3, 206); germanismy se namnožily 3 m. rozmnožily, rozmohly; ve svém 15, 23, 71 a j. m. v svém; ve městě 87 m. v městě: u dvora dostal se za kočího 15 m. u dvora se dostal; vždy napřed jsem uvedl 4 m. vždy jsem; hlídka, aby nezabloudila, znamenala si cestu 88 m. aby hlídka nezabloudila, nebo: aby nezabloudila, znamenala si hlídka cestu a p.

Že je v knize mnoho věcí, v nichž nikdo nechybí (vytáhli z řeky utopence 83, vojsko se bralo do vrchu 6, divil jsem se bratrovi, že 12, cílem útoku byl dvorec 9 a p.) anebo do nichž knížce toho druhu nic není, na př. že je také v češtině a adversativní, že nalézti bylo původně název soudní (což není pravda), a že naopak zase při této nehospodárnosti nevykládá Š. o věcech, v nichž se často chybuje, na př. že se při výkladě o najednou, pojednou nezmiňuje o chybném užívání přísl. náhle, že pod heslem místo schází poučení o chybách v užívání výrazů namísto, namístě a p., že se totéž poučení vyskytuje na několika místech (náklady, chybně výlohy a zase výlohy nespr. místo náklady atd.), o tom o všem nemíním se už rozpisovati, aby referát nevzrostl ještě více.

Škráškův Výbor vazeb a rčení se neliší svými nedostatky celkem od brusu Mašínova, na němž je nejvíce závislý, ani od ostatních brusů, o nichž bylo v NŘ. referováno. Jsou to vesměs práce diletantů, v nichž dobrá vůle nahrazuje odborné vzdělání i znalost jazyka. Proto jejich výklady připomínají žito hned po výmlatě: zrní, plevy, zuna, zadina atd. v jedné směsici. Znalec odborně vzdělaný rozezná zrní od bezcenných příměsků; ale ten, kdo teprve poučení hledá, se v tom sám nevyzná.

---

[1] Výrazy, které by se měly přestat vytýkati jako chyby, jsou především slovo nápadný, -ě (auffallend), jehož užívání v tomto významu lze stopovati ve spisovném jazyce nč. plné století (Čelakovský v ČČM. 1830), které zdomácnělo i v řeči lidové (jsou si nápadně podobni) a které ani jiný význam v nč. míti nemůže, a výraz »dej pozor« (m. měj pozor), který je také zcela zlidovělý a má podle Jungmanna doklady ještě starší (z Komenského). Brániti oběma těmto výrazům pokládám za práci stejně marnou, jako kdybychom chtěli zakazovati při slovese tápati jeho význam nečeský (tappen) a nutiti usus do významu vlastního (topiti se) anebo zaváděti každodenní m. obvyklého dnes denní (täglich) a p.

Naše řeč, volume 10 (1926), issue 9, pp. 271-282

Previous Zemčata, vzhůru!

Next Z našich časopisů