Časopis Naše řeč
en cz

Co je to za člověka?

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

Našim brusičům bývalo a namnoze bývá dosud zkušebním kamenem čistoty a správnosti jazykové dvojí svědectví: řeč lidová a druhé slovanské jazyky. Co žilo v ústech lidu, a zvláště lidu ve východní oblasti našeho jazyka, nezasažené, jak se říkalo, vlivy cizími, mělo už tím pečeť jazykové neporušenosti a přednost před sebe starším výrazem spisovným, který připomínal, byť jen zdaleka, výraz cizí. To pak, co žilo mimo to i v jiných jazycích slovanských, jmenovitě v polštině a v ruštině, bylo nade vši pochybnost dobře slovanské, a tedy i dobře české. Ale při jednom výraze selhával tento zkušební kámen našim brusičům docela a načisto: je to výraz co je to za člověka?

Výraz co za se blíží významem nejvíce tázacímu zájmenu jaký, ačkoliv se rozsahem s ním úplně nekryje, a je rozšířen nejen v obecném jazyce českém, nýbrž i v nářečích moravských a slovenských, ba co víc, je to výraz zcela běžný v polštině a v ruštině a vyskytuje se dokonce i v jazyce litevském a lotyšském. Na této širé oblasti žije ve dvojí základní formě, z nichž ku podivu právě forma východní, moravsko-slovenská, polská a ruská, stojí souznačnému německému was für mnohem blíže než forma česká. V nářečích českých a v jazyce obecném, odkud přes zápovědi brusičů proniká »co za« i do spisovné češtiny, zvl. lidovější, cítí se výraz »co za« při jednotnosti významu syntakticky za dvě slova, co za nominativ nebo akusativ, za za předložku se 4. pádem. Proto v záp. češtině podstatné jméno spojené s výrazem »co za« stojí na rozdíl od usu německého (»was für ein Mensch«) vždycky v akusativě (co za člověka) a výraz »co za člověka« [2]může býti ve shodě s tvarem zájmena co buď nominativem (podmětem nebo doplňkem) nebo akusativem (předmětem v ak.), ne však (proti něm. »was für einem Menschen«) v pádě jiném; je-li výraz »co za člověka« ve větě doplňkem (při podmětě to) nebo podmětem, shoduje se přísudkové sloveso v rodě a čísle se zájmenem co, »co je to za lidi« (něm. was sind das für Männer?). Na př.: Co pak je to za chasníka s tou bílou zástěrou? (Erb., Pís., 3. v., 303 a č.). Co je to tam za koníčky na tom našem úhoře? (Škarda, Svat. Ob. plz. 68). Co pak to máme za pána? (Zelinka, Sb. lid. pod. z Berounska 34). A co ten král za královnu dostal (Suš. 757). Když si pomyslím, co to bylo za děvčici! (Němc. 4, 15). »Prosím tě,« začal zase, »co pak to kouříš za cigara?« (Ner., Mal. pov. 115) atč. Je-li místo zájmena to podmětem osoba první nebo druhá, shoduje se sloveso ovšem s ní; na př.: »co pak jste to za lidi?« Odchylky od tohoto usu českého, lidového, u spisovatelů (zvl. starších), na př.: »Co jsou to na ní (na číši) za rytiny?« (Klicp., Alman. z 1828, 144), nutno vykládati vlivem cizím, zpravidla německým.

Od usu českého, s nímž se podle Bartoše shoduje i způsob nářečí západomoravských a na Zábřežsku, liší se usus moravsko-slovenský. Ve východní Moravě a na Slovensku jest »co za« výraz významově i syntakticky jednotný, a to rázu adjektivního. Proto podstatné jméno, k němuž výraz »co za« náleží jako jeho přívlastek, je v tom pádě, který mu přísluší podle jeho platnosti větné (co je to za člověk?, co to máš za sukňu? = [skoro] jaký je to člověk?, jakou to máš sukni?), a sloveso přísudkové se pak ovšem shoduje, je-li výraz »co za člověk« podmětem nebo doplňkem (při podmětě »to«), v rodě i čísle s příslušným jménem podstatným (co to byl za člověk?, co jsou to za lidé?). Na př.: Co to za muzika hrá? (Suš. 695). Co to za vojáček byl? (t. 107). Co só to za růže? (t. 283). Cos to obľékła za sukňu? (Bart., Dial. sl. 516). Z adjektivního rázu moravského »co za« plyne, že se ho může užívati i v jiném pádě než v nom. nebo akus.; na př.: Co sa jím ten navyváďał za pasárů! (Bart. tamt.). Je-li podmětem osoba první nebo druhá, shoduje se zase ovšem sloveso s tímto podmětem; na př.: Co že ste vy za junáci! (Sušil 705.). Také v písních slovenských bývá čo za s nominativem, je-li podmětem nebo doplňkem; na př.: »Čo si mi, muoj milý, čo si mi za priatel? (Kollár, Zpiev. 1, 89). Cože je to, Pane Bože, za žena! (t. 1, 254) atč. V spisovné slovenštině se praxe v této věci nezdá ustálena; vyskytuje se v ní i způsob český (Neznáme, čo za človeka Slov. Pohľ. 12, 46; tak i Bernolák 5, 4070), i způsob moravský (co jsou to za lumpi? [3]Kukuč. 6, 198[1]); tak i Hattala, Ml. 190); Czambel (Ruk. 193) konstatuje a káře způsob obojí.

Adjektivní »co za«, tak jako na Moravě a na Slovensku, je i v polštině, v ruštině a v slovinštině. Na př,: Co za słuźba boźa była w Grecyi, aź to za strachem a wstydem człowiek musi czytać (Linde 6, 695 z r. 1564). Coź to byli tam za męźowie! (t., z r. 1790). Com ja za prostak! (t. z r. 1626). Co za nauczycíelowi rodzice syna mają poruczać (Slov. varš. 1, 346; jakému učiteli, arch.). Stejně běžné je čto za s nom. v ruštině, zvláště ve větách zvolacích a v nepřímých otázkách. Na př.: Čto eto byla za noč’ i čto za nebo, čto za zvězdy! (Slov. petr. 2, 645 z Turg.). Jego sprašivali, čto jemu za pričina dala zdorovie (t.). Podobně i slovinsky: Kaj je to za človek? (Mikl. 4, 411, was ist das für ein Mensch?). A touž vazbu »co je to za člověk(a)« má, jak připomenul již Miklosich (t.), také litevština a lotyština: lit. kas tai per výrs = co (je) to za muž, místy (dialekticky), ale zřídka: kas tai per výrą = co (je) to za muže (Kurschat, Gramm. § 1468); lot. kas tas par vîru = co (je) to za muže, a naopak zřídka, dialekticky: kas tas par vîrs = co (je) to za muž (Endzelin, Lett. Gramm, 520).

Přes toto rozšíření vazby »co je to člověka (n. za člověk)« jak v nářečích českých a moravsko-slovenských, tak i v jiných jazycích slovanských byla a jest pokládána tato vazba u nás za zjevný germanismus a varovným hlasům našich brusů a oprávců, opět a opět k této chybě se vracejících, podařilo se vytisknouti ji z usu spisovného načisto; vyhýbají se jí — a to je co říci — i naši novináři a N. Ř. za šest let svého života měla jen jednou příležitost (3, 299) vytknouti ji kterémus ledabylému překladateli.

Na podobnost českého výrazu »co za člověka« s německým »was für ein Mensch« upozornil v své Gramatice (str. 280, 335) již Rosa, který poznamenal: »Nota, co adjuncta Praepositione za cum Accusativo, significat quis, quae, quid vel qualis. ut co ge to za Knjhu, qualis est iste liber? co ge to za pána, quis est iste Dominus, et eandem constructionem habent etiam Germani (touž vazbu mají také Němci). Jungmann se při první zmínce o této vazbě (I, 245 sub co) spokojil pochybovačnou poznámkou »an ex germ.?« (z němčiny?), po druhé (V, 432 sub za), podo[4]týkaje, že se vedle »co za člověka« říká často, jako u Poláků, příliš doslovně podle němčiny »co jest to za člověk?«, dokládá však: »Melius (lépe); kdo jest, jaký jest to člověk?« Domněním o německém původu toho výrazu potvrdila však nade vši pochybnost autorita Miklosichova, který prohlásil (Vergl. Gram. 4, 411), že předložka za spojená se zájmenem č’to (co) jest německé »was für ein« a že je to germanismus, který se vyskytuje ve všech řečech slovanských kromě bulharštiny a srbštiny. Na tomto úsudku Miklosichově se pak zakládají a jeho se většinou dovolávají výklady našich brusů o této vazbě a výstrahy před ní. Námitky proti odsuzování vazby »co je to za člověk (a)« a důvody na její obranu uváděné byly většinou chabé: že se české »co za člověka« neshoduje s něm. »was für ein Mensch« (ale ve většině slov. jazyků, jakož i v nářečích moravských a slovenských je pravidlem právě vazba »co za člověk«), že české za není předložka, nýbrž tázací partikule za = zda (Hattala), že výraz »co je to za člověka« znamenal původně »co je to místo člověka« (Kvíčala; ale významu toho právě v starých dokl. není a význam pozdější, dnešní, těžko by bylo z něho vyvozovati) atd. Nejvážnějším důvodem na obranu této vazby byla ovšem okolnost, že je rozšířena v tolikerých slovanských jazycích, ale to bylo známo i Miklosichovi, když nad ní vynesl ortel. Proto se obráncové této vazby spokojovali námitkou, že tato vazba původu německého býti nemusí. My bychom však rádi ukázali, že původu německého — aspoň v češtině — není a ani býti nemůže.

Máme-li s jistotou říci, je-li vazba »co za člověk(a)« germanismus čili nic, nesmíme přestávati na tom, že se tento výraz shoduje formou i významem s něm. »was für ein Mensch« — co takových germanismů by bylo v každém jazyce! —, nýbrž musíme si všimnouti bedlivěji jejich vzájemného poměru, jejich vývoje, původu a stáří. A tu přicházíme především k poznání, že český výraz »co za člověka« je v našem jazyce výraz velmi starý, a hledíme-li k jeho písemnému zachycení v památkách literárních, je starší než obdobný výraz německý. Nejstarší písemné doklady pro vazbu »was für ein«, které uvádějí slovníky německé (Grimm 4, 1, 653; Weigand-Hirt 2, 1243) jsou z Lutherova překladu Nového zákona (1522), na př.: was sind das für rede, die ihr zwischen euch handelt unter wegen, und seid traurig? (Luk. 24, 17), a z básní Hanse Sachse (1558—1579), na př.: die gäst sahen mich alle an, was ich wer für ein göckelmann. U obou těchto spisovatelů jest výraz »was für ein« dosti častý a celkem ustálený, takže jeho první stopy, když začalo nastupovati v jazyce za starší was s genitivem nebo nom. (was Teufels?, [5]was Wunder?), jest hledati v době kolem r. 1500. České doklady pro vazbu »co za člověka« jsou však z doby starší, a to nejen starší než uvedené doklady Lutherovy a Sachsovy, ale dokonce z doby před r. 1500.

Doklady nám známé jsou tyto: (úředníci při sporech o meze, vyslýchajíce svědky, mají) každého slyšeti zvlášť, jak jemu říkají a odkud jest, toho-li pána čili z jiné dědiny, na čem sedí a co za statek má (kn. Tovačovská z r. 1481, vyd. Brandlova str. 75; týmiž slovy na stejném místě i v kn. Drnovské, vyd. Brandlova str. 60). V Hádaní Pravdy a Lži téhož spisovatele (dokonč. r. 1467, tisk z r. 1539) v hlavě 55 nadepsané: »Tuto Chytrost, přečetší list s pospěchem, přijela jest k sestrám a hned šla k nim, a pověděly jí sestry, jaká jest pře«, čte se dále v samém vypravování: »A tak přivítavši ji, posadily sú ji a při opáčily jí a oznámily, co jest za při a co před sebú mají« (fol. 40 b). V Libri inform. (z konce 15. stol., vyd. Ig. Tkáč) č. 150 (159): »neviem, odkad jest, co jest to za člověk.«[2] V Praskově vydání Tovačovské knihy ortelů olomuckých (V Olom. 1896), která obsahuje mezi jiným naučení práva olomouckého na dotazy Tovačovských z let 1430—1540, jsou tyto doklady: ale hospodář nedal se jest o to ohledati…, než vždy chtěl jest zvěděti, co jest za právo otročé (t. j. námezdní, str. 6, z doby před r. 1447); protož, milí páni, prosíme Vaše opatrnosti, račtež nám na to naučení dáti, škodilo-li by to cti Adamovi či co by za právo bylo (t. 9, z téže doby). Text olomouckých ortelů je sice zachován v pozdním opise, ale není proč pochybovati o tom, že výraz »co je za právo« byl už v textu původním, neboť se opakuje jako ustálená formule později ještě několikrát (na str. 19 z r. 1544 dvakrát, str. 21 z r. 1549, str. 32 z r. 1554), ale pak ustupuje formuli nové a v ortelích pozdějších se »co za« už nevyskytuje; oporou výrazu »co je za právo« jsou pak i shodné s ním stereotypní odpovědi: »protož my konšelé města Olomúce naučujeme vás za právo, že… (1447), takto vás za právo naučujeme« (1466) a tak velmi často. Jsou tedy nejstarší české doklady pro výraz »co za« z doby kolem r. 1440. Od r. 1500 jsou již doklady hojnější a rozmanitější, a to i z jazyka živého. Z první čtvrti 16. stol. lze uvésti ještě tyto doklady: Ptal se mne pán (vypovídá Jiřík z Pulrantu), co jest (Hišpergar Samson) za člověka. Pověděl jsem, že je uro[6]zený dost, a by co vyhlášeného zvláštnieho bylo, o tom neviem (Arch. Č. 19, 222, z r. 1513). I řekla mi (tovařiška z lázně od Červené ruože) tak: »Zuvači, chceš-li prasátka jiesti?« A já jí řekl: »Jaká prasata? Co jest za prasata?« A ona mi řekla: »Hospodář zbil štěnce, nesl je v klíně od tisty (od čubky) i vaří je« (Erben, Výp. z knih svědomí v arch. praž. z r. 1518, Obzor 1855, 284). Co jest to za člověka, kněz-li? (Velenský, Rozml. sv. Petra z roku 1520, Jgm.). Další doklady z doby po r. 1525 uvádí Jgm. sub co a za.

Ale i kdyby počátek obou výrazů, něm. »was für« a čes. »co za«, spadal do téže doby, nebylo by možno vykládati formu českou z formy německé, protože něm. für ve výraze »was für« a čes. za ve výraze »co za« jsou slova naprosto různá. Nebyloť německé für v tomto výraze předložka, shodná s dnešním für (jm. für etw. halten atp.), nýbrž příslovce vor (zachované v tvaru für až dosud v složeninách jako fürbrechen = hervorbrechen, fürbringen, fürtragen, fürbasz, für und für atd.). Proto ještě v 16. stol. (a dialekticky dosud) vedle »was für« bývá v téže platnosti was vor, na př. »was bringt mein alt vor neue mär« (Hans Sachs u Grimma). Východištěm něm. »was für« nejsou tedy předložkové výrazy s für ve významu »an der Stelle« n. »als«, nýbrž (Weigand-Hirt, s. wer) věty tázací uvedené zájmenem was, v nichž »für« (= vor) náleželo jako příslovce k slovesu určitému. Pro výklad vět toho tvaru jako »was zeigest du uns für ein Zeichen« (u Luth., Jan 2, 18) jest tedy vycházeti od vět oznamovacích tvaru »er zeigt uns ein Zeichen für (vor)«, které pak ve formě tázací zněly »was zeigt er uns für ein Zeichen?« Teprve pak, když se toto »was für« ve větách tohoto způsobu přiblížilo významem tázacímu welch, spjalo se úže s podstatným jménem, které ovšem i pak mělo a podrželo ten pád, jaký mu náležel podle jeho poměru k slovesu určitému: »was ich wer für ein göckelmann, was es seyen für fein gesellen, was sie euch vor einen bescheid geben werden.« Stopy původní vazby, která na přechodu ze střední do nové němčiny ustoupila před novým »was für« do pozadí, t. j. »was« s gen. (nom.), jeví se v tom, že subst. náležející smyslem k »was für« bývá někdy i v gen., na př. »was euch für übels begegne« (z rom. o Amadisovi u Grimma). Podle tohoto výkladu by tedy bylo možno ve vývoji něm. »was für« do Luthera rozeznávati zhruba tři stupně: was se jménem podstatným (pův. v gen., který se však časem přestal cítiti jako gen.), totéž was se jménem podst. při slovese určeném příslovcem für (vor), a was für (vor) se jménem podstatným v platnosti »welch«; na žádném tedy stupni se necítila ve výraze »was für« předložka für [7]s akus. Srovnáme-li s tím český výraz »co je to za člověka« se zjevným předlož. pádem »za člověka«, vidíme, že jej na žádný vývojový stupeň německého »was für« nelze zavěsiti, leda bychom předpokládali, že ten starý Čech, který by byl po prvé napodobil německé »was für« českým »co za« (a to ještě s akus. i při slovese podmětném), pokládal omylem něm. für v tomto výraze za předložku;[3]) to by byl ovšem předpoklad absurdní, neboť původci germanismů (a vůbec výrazů přejatých) jsou právě jednotlivci cizího jazyka dobře znalí (často lépe než vlastního).

Původ a vývoj českého výrazu »co je to za člověka« je však proti něm. rčení naprosto jiný a můžeme ten vývoj v staré době — a to starší, než jsou začátky rčení německého — stopovati takřka krůček za krůčkem. Bylo už v článku o doplňkovém instrumentále (VI, 289) ukázáno na to, že v starším jazyce vedle doplňkového nom. a instr. bylo velmi rozšířeno za s akus., mnohem víc než v jazyce nynějším, a v případech, kde bychom dnes výrazu toho najisto neužili. Za s akus. věci bylo v stč. obvyklé nejen při slovesech jako míti, dáti, vzíti a p. (stejně jako v něm. für etw. hân, nehmen, schicken a p.), na př. »míti za pravdu, dáti n. vzíti za odpověď« a p., nýbrž i při slovese býti, čehož v starší němčině, pokud vím, nebývá anebo snad jen zřídka (u Gr. dokladu není). Na př.: Tu jiného za příčinu nenie, než že jest mrtvá viera (Chelč. Post. 207b). To vám bude za znamenie (rkp. Hrad. 79b). Všecky věci jsú mi jako za lajno (Hád. 49a, ut stercora Filip. 3, 8). To vám bud za přikázanie (Ž. Otc.). Všecko konal, jak za obyčej jest (Pref. 58 u Jgm.). To nám jest za příklad (Hrub. Petr. u Jgm.). Kteří jsou nám za stranu odpornou byli (Bart. Kron. v L. fil. 2, 289). To buď za jméno příbytku mému (Háj. 26b). (Kafarnaum) bieše za hlavu Kalilejskéj zemi (Hom. Mat. 204a). Zvláště často »za právo«: Za právo jest, kterak v soudu zemském sedají (Výb. 2, 1090). Za právo jest při tom sudu, že… (Všehrd 8) a ovšem také: jakož země moravská za právo má (Tov. 101), za právo nalézti, vyřéci, dáti, chtíti atd. To je způsob vyjadřování nejen český, nýbrž obecně slovanský: za čudo mi bylo (srb.), eto jemu bylo za privyčku (rus.), jego źywot za wielkie podziwienie był ludowi prostemu (pol.) atd. Ve výrazech těchto a jim podobných necítí se už a není v předložce za význam »místo«, nýbrž výraz »za obyčej, za znamení, za právo« atd. je k podmětu (nebo předmětu) téměř v poměru rovného k rovnému a »to jest za právo« znamená bezmála, velmi často docela totéž [8]co »to jest právo«. Proto se výrazy obojího způsobu střídají často bez patrného rozdílu významového. Na př.: jenžto hlava nad římskú vojskú z úřadu býváše (Pass. 284), Ermolaus přijěl s nimi jsa za hlavu mezi nimi (Leg. o des. tis. ryt.); jakž jest obyčěj člověčí (Alx B M. 3b), jak za obyčej jest (v. shora); toť znamenie tobě, jež (= že) mluviti nemoci budeš (Pas. 276), to vám bude za znamenie (v. shora); takto jest právo (O. z Dubé 123), za právo jest při tom súdu (v. shora) atd.

Začínaly-li se věty tohoto způsobu, jako často, ukazovacím to, na př. »to vám bude za znamenie, to buď za jméno, to jest za právo, to ten svatý muž mějieše za dielo« (Živ. Otc. 108b; = to byla jeho práce), odkazovalo zájmeno to na výraz, který vykládal obsah podst. jména při předl. za, na př. znamení, jméno, právo, obyčej, dílo atd., a smysl těch vět byl: to nebo takové bude znamení, to n. takové je právo, ten n. takový jest obyčej atd. K těmto větám byl tvar relativní: »to, co (n. jež, jakož) jest (n. mám) za znamení, za právo, za obyčej«; na př.: Chci na tom dosti míti, což mi páni za právo najdú (Tov. 32, 33); jakož mi píšeš za noviny (Arch. Č. 2, 22; vzhledem k tomu, co mi píšeš za noviny); král musil na tom přestati, což v zemi za obyčej jest (Žer., Sněm. 57) atd., a tvar tázací: co jest za znamení?, co ten svatý měl za práci? atd. Význam těchto otázek odpovídal ovšem zcela obsahu vět s ukazovacím zájmenem to; »co je za právo?« znamenalo: »co je obsahem, podstatou práva?«, tedy skoro totéž jako otázka »co je právo?« (O póhoniech co právo Rožmb. = co za právo); »co je za obyčej?« = »v čem záleží ten obyčej? co je obyčejem?, jaký je obyčej?« Otázky tohoto tvaru »co za právo?« stýkaly se ovšem významem a střídaly se s otázkami tvaru »co právo?«, od nichž se původně lišily jen jistým subjektivním zabarvením (co se kde za právo pokládalo), které se ovšem snadno stíralo. Vznik takovýchto otázek byl usnadňován ještě tím, že některé výrazy s předložkou za ustrnovaly, na př. za obyčej, za pravdu a zvláště za právo, a jistě nechybíme daleko od pravdy, vyslovíme-li domněnku, že právě otázka »co jest za právo« byla východištěm a vzorem otázek podobných. Není pochybnosti, že v právním jednání, kde se tak často užívalo formule »jest za právo, máme za právo, vyříkáme za právo« atd., bylo nejvíce příležitosti k otázce »co jest za právo«, a není jistě náhoda, že nejstarším dokladem pro otázky tohoto typu jest právě otázka tohoto znění a že všechny nejstarší doklady, které jsme mohli uvésti, jsou z památek právních a jim podobných (z Hádání Ctib. Tovačovského) — a vesměs moravských. Uvážíme-li dále, jak velký vliv měl v každé době jazyk právní [9]na řeč obecnou — té spousty právních termínů a obratů, jichž denně ve významu rozličně posunutém užíváme, si ani nejsme vědomi —, pochopíme snadno, že se otázky typu »co je za právo« vyskytují pak velmi brzo v řeči lidové, ve výsleších svědeckých atd.

Podle otázky »co je za právo?« (anebo pak také »co soud, město a p. má za právo?«) vznikaly pak snadno otázky »co je za při?« (co je obsahem pře, jaká je pře?), »co má za statek?« (v čem záleží jeho statek, jaký má statek?) atd. Otázky tohoto způsobu, jak z příkladů uvedených viděti, blížily se velmi otázkám uvedeným zájmenem jaký?, ale lišily se od nich tím, že se netýkaly jakosti, vlastností věci, nýbrž její podstaty, jejího obsahu. Jak je z podaného výkladu patrno, týkaly se tyto otázky zprvu toliko věcí (na osoby by se byl musil tazatel ptáti formou »kdo je ti za otce, kdo byl za hlavu? a p.), a teprve časem, když se otázka »co je za při?« stala rovnocennou s otázkou »jaká je pře?«, mohlo býti užito této formy také v otázkách na osoby. Tento vývoj směrem k významu »jaký« byl nasnadě, a jak z dokladu z Hádání viděti, nebylo k němu potřeba mnoho času; proto se otázky »co je to za člověka« (jaký je to člověk, ale zase s odstínem »co o něm víte?«, nikoli »jaké má vlastnosti?«) vyskytují již mezi nejstaršími doklady otázek s »co za«.

Ve výkladu právě podaném není, jak se domnívám, nic násilného ani strojeného, co by opravňovalo k výtce, že se pokoušíme vyložiti výraz »co za« nezávisle na němčině, skoč oko nebo zub. Pravděpodobnost tohoto výkladu můžeme však opříti svědectvím, že se týmž způsobem a k témuž významu rozvíjely i jiné otázky ze základu zcela analogického. Býval v stč. způsob přisuzovati někomu nebo něčemu nějakou vlastnost formou »do toho člověka (do té věci) je ta a ta vlastnost (vidím a p. tu a tu vlastnost)«. Na př.: Také to do něho (sv. Prokopa) bieše, že sě lidské chvály kryjieše (rkp. Hrad. 17a; to bylo v něm, tu měl vlastnost). Veliká jest nemúdrost do krále (Kn. šach. 295a). Těch dobrých činuov jáz do sebe nevědě (Živ. Otc. 88b) atd. (doklady v Geb. Sl. 1, 265). Zbytky této stč. vazby jsou v nč. »mítí něco do sebe, nic není do toho«. To je způsob vyjadřování nejen český, nýbrž obecně slovanský a starý (Mikl. 4, 521).

Útvary uvedené při vývoji výrazu »co je to za člověka« opakují se i zde. Začínala-li se taková věta obsahující výraz »jest (vím) do něho« zájmenem ukazovacím to, na př. »to bylo do něho«, rovnala se smyslem větě »takový byl«; začínala-li se zájmenem tázacím co, na př.: »co je (co se vám zdá) do něho?«, byl její smysl týž, jako by se řeklo »jaký je? (jaký se vám zdá?«). [10]Takové otázky a s tím smyslem v jazyce starším skutečně byly; na př.: tatoť (mast), mistře, najlépe vonie, znamenaj, co je do nie (Mastičkář 167; jakou má vlastnost, jaká je). (Kaifáš o Kristovi:) Co sě vám vidí do něho? Netřěba vám viece svědkóv na něho (rkp. Hrad. 83a; čím, jakým se vám vidí, zdá?). Co se tobě (Appollonie) zdá do této hudby? (Apoll. 135b; jaká se ti zdá?). Otázky tohoto způsobu byly možné z téhož základu, jak se podobá, i v polštině, aspoň snad dialekticky. Karłowicz (Słow. gwar pol. 2, 223) uvádí z Poznaňska: Głupi syn mówi: »Bede (= budu) królem«. A matka: »Jakiś ty, wszáku (= všiváku), do króla! Zebyś ty królem był!« Výraz »jakiś ty do króla?« (= jakýs ty král, cos ty za krále!) nelze podle mého mínění vyložiti jinak než kontaminaci dvou souznačných forem otázkových, »jaki je król?« a »co je do króla?« V češtině se tato otázková forma »co je do něho?« (= jaký jest?) nerozvinula a neujala, neboť velmi brzy se tato forma ustálila jako věta zvolací, vlastně jako t. zv. řečnická otázka, významu záporného. Stč. »ale co do které moci (Alx V. 2268), což jest do mé rady« (N. Rada 1006) a p. znamená pak »nic do ní není, není k ničemu«, a ve významu tom se udržely tyto otázky až do nové češtiny (stejně v polštině: coć do mojej sromoty? Linde 1, 440, co ti do mé hanby?; co mi do tego?).

Ale v otázkovou formu zcela obvyklou a souznačnou s českým »jaký je to člověk?, co je to za člověka?« rozvinula se forma »co je do něho?« v lužičtině. Na př.: što to do muža, što to do čłowjeka je? was ist das für ein Mensch?, što to do ludźi je? was sind das für Leute?, njevěm, što tam do zwěrjeća lazy, ich weiss nicht, was für ein Thier dort kriecht; i relativně: štož do knihow čitach, we wšitkich…, was für Bücher ich las, in allen… (Pfuhl, 106, 116). Tato otázková forma se nemohla vyvinouti jiným způsobem než tím, o němž byla právě řeč a jakým vznikaly otázky téhož tvaru i smyslu i v češtině starší (što to do ludźi je = co to mají do sebe, jací to jsou lidé?). Tento typ otázek (v č., pol. i luž.) je nám svědectvím, že také forma »co je to za člověka?«, i kdyby nebylo dokladů starších, než jsou německé, vyrostla ze základů domácích, neboť ukazuje, že podmínky ke vznikání takovýchto otázek z jaz. slovanských, a spec. v češtině, byly. Tvar lužický pak z původu německého podezřívati nikoho zajisté ani nenapadne.

Po těchto výkladech trvám můžeme s dobrým svědomím říci, že české »co je to za člověka« původu německého není, a hledíme-li k stáří jeho dokladů a k podstatě něm. »was für ein«, ani býti nemůže.

[11]Výraz »co za člověka«, který se od pol. 15. do pol. 16. stol. vyskytuje sice bez velkých paus časových, ale přece jen ojediněle, objevuje se pak hustěji od pol. 16. stol., a to u spisovatelů dobrých (Bílka, Veleslavína, Kocína, Žerotína, Komenského a j.). Popíráme-li s určitostí jeho německý původ, nepopíráme tím možnost, že na podporu jeho šíření v druhé pol. 16. stol. mohlo působiti něm. »was für«. Jakmile se české »co za« stalo (téměř) synonymem zájmena jaký a tím i německého »was für«, bylo možno, že se i formálně »co za« a »was für« ztotožnilo a že v době, která i jinak byla vydána silnému vlivu německému, mohl častý již tou dobou výraz německý podporovati častější užívání výrazu českého. To je ovšem jen domněnka, která by, i kdyby se potvrdila, nebyla výrazu českému nijak na úkor. Ostatně ani v této době se výraz »co za« nevyskytuje v spisovném jazyce tak hustě, aby jej bylo lze prohlásiti za výraz zcela běžný, tak běžný, jako na př. tázací zájmena jaký nebo který. Zdá se, že jeho šíření a ovládnutí v jazyce spisovném bránil týž důvod, který překážel vítězství absolutního relativa co (ten člověk, co…) nad vztažnými zájmeny jenž a který. Spisovný jazyk, maje na výběr mezi rodově neměnným »co za«, jehož mimo to bylo lze užíti jen v 1. a 4. pádě, a jeho synonymem jaký (n. který), jež vyjadřovalo rod, číslo i pád, dával patrně přednost výrazu kongruentnímu, shodnému. Absolutivní »co za«, právě tak jako absolutivní vztažné zájmeno co, ovládlo patrně a žilo v řeči lidové a odtud proskakovalo do jazyka spisovného. Domněnku tuto plně potvrzuje i stav dnešní.

Tím bychom mohli svou úvahu o českosti výrazu »co je to za člověka« ukončiti, kdyby se nenamítala ještě jedna otázka, která se sice netýká usu českého, ale přece zasluhuje řešení, protože ji diktuje způsob obvyklý v nářečích moravských a slovenských. Bylo hned s počátku tohoto článku vyloženo, že se způsob český (spisovný i lidový) liší od způsobu moravského a slovenského tím, že českému »co to bylo za člověka, co je to za lidi« odpovídá mor. a slov. (v čes. úpravě) »co to byl za člověk, co to jsou za lidé,«; s tímto způsobem se shoduje také usus polský, ruský, slovinský. Pokud jde o Moravu a Slovensko, je možno, doufám, tvrditi, že usus ten je nepůvodní a že se vyvinul teprve časem z usu shodného s českým. Svědčí pro to především teoreticky původ tohoto způsobu vyjadřování z výrazů »býti (míti) za právo, za pravdu« a p., běžných po celé oblasti československé. Očitým svědectvím jsou texty moravské, z nichž jsme čerpali nejstarší doklady tohoto výrazu a z nichž je patrno, že v té době i na Moravě žilo »co za« s akus. (»co je za při« u Tovačovského). A [12]stopy tohoto usu původního jsou i v nynějším usu moravském (vých.). Vedle vět tázacích (co je to za kravička?) a zvolacích téže formy (co je to za kravička!) jsou v nářečích mor. (i sloven.) zvolací věty s ukazovacím to (srov.: »co jsem se nachodil! — to jsem se nachodil!), na př.: To je dnes krásná pohoda! (Bartoš, Sl. dial. 516). I v těchto větách bývá »to za« s nom. ale vyskytuje se i akusativ: to je za chlapca hodného!, to je za kordúłku! (Bartoš, tamt.). Místo »co je to za člověk (n. co je to za jeden)« říká se na Moravě jako v Čechách »co je to zač«; výraz »zač« (za s akus. č) je patrně dědictví z dob, kdy se i na Moravě říkalo »co za člověka« (srov. i sloven.: no věru si mi ty za chlapa! Matuška 106; veď mi je zaň aj on! Timr. 1, 159). Také v starší polštině (dialekticky někde dosud) se vyskytuje spojení »co zač«: Jezusa pragnął widzieć, coby zacz był (Linde 6, 730 z r. 1551). Coście wy zacz (t. z r. 1565) a č. Coź won zocz byl (Karł. 6, 269.). Vyvinul se tedy způsob moravský (a snad i shodný s ním polský) teprve časem ze způsobu, který se udržel v češtině až dosud; o ostatních slovanských jazycích si to netroufáme tvrditi, neboť kromě pravděpodobnosti nemáme pro tu domněnku důkazů.

Tu se pak ovšem naskýtá otázka, jakým způsobem se výraz »co to bylo za člověka« změnil v tvar »co to byl za člověk«. Nejsnazší výklad by byl svésti tuto změnu konstrukce na působení němčiny; kdyby šlo o výraz český, nemusili bychom se dlouho rozpakovati, ale předpokládati vliv němčiny po této stránce na nářečí moravsko-slovenská (právě tak jako na polštinu) je velmi málo pravděpodobné. Nezbývá tedy než se pokusiti o výklad z poměrů domácích. Pro češtinu (vůbec) by bylo možno se domnívati (a tak také bývá tato změna vykládána), že se ve výraze »co je to za člověk« (a snad i »za muž«) udržel starý akusativ a že podle tohoto vzoru byly tvořeny věty další (»co je to za žena, co je to za jeden« atd.). Domněnce té je na závadu okolnost, že, udržel-li se akusativní tvar »za člověk« ve větách typu »co je to za člověk«, byl by se musil udržeti tím spíše anebo aspoň stejně dobře ve větách tvaru »co to máš (vedeš, atd.) za člověk«; ale ve větách tohoto tvaru mají i nářečí moravsko-slovenská týž tvar jako čeština (co to vedeš za člověka, co to máme za drába Bart. P. 1889, 652). Mimo to pak příčinu změny v gram. shodě slovesa určitého, »co to bylo za člověka« — »co to byl za člověk«, naprosto nelze tímto způsobem vyložiti.

Třeba se tedy ohlédnouti po výkladě jiném, na nějž není tak těžko přijíti. Zmínili jsme se již dříve několikrát o tom, že se výraz »co za« stává časem, a to dost brzo, výrazem skoro souznačným se zájmenem »jaký?«. Tato souznačnost se jeví nejen [13]v tom, že se oba výrazy vzájemně střídají (jaká je pře — co je za při), ale i v tom, že se v jazyce lidovém, mluvnicky neuvědomělém, obě konstrukce, »jaký je to člověk« a »co je to za člověka«, kříží a pletou a pletly se zajisté i dříve. Na př.: Co pak to tu máte, pantáto, za jakej smutek? (Kubín, Pov. 16). Vynášel se, jaký prej v Kloboucích za pěkný ječmenný knedle jídajú (Bartoš, Sl. 517). Doklady stejného matení jsou i v ruštině (dial.) a v polštině; na př.: Čto ty mně ekoj za luk prines? (Slov. petr. 2, 645), nebo obráceně: Chciał wiedzieć, jakieby ich było w téj mierze za zdanie (Linde 5, 695). Že se »co za« béře za výraz jednotný významu »jaký« (kdo), tomu nasvědčují také doklady, kde »co za« stojí o sobě, bez podstatného jména, např.: A čo je to za, v ktorej je už klasse? (Slov. Pohľ. 9, 52), anebo kde je »co za« odtrženo od podst. jména, jako v pol. (dial.) »co za tam surdut (kabát) wisi?« (Karł. 6, 257). Tyto okolnosti činí zcela pravděpodobnou domněnku, že se z vět typu »co za při máš (měl jsi)?«, v nichž se cítilo »co za« = »jakou«, mohla bráti možnost nahrazovati také větný tvar »jaká pře je (byla)?« tvarem »co za pře je (co za pře byla)?« Takovéto změny vazeb způsobené kontaminací jsou v jazyce velmi časté a psychologicky snadno pochopitelné; že se takové kontaminace děly i v jiných podobných vazbách, o tom svědčí polská vazba »jakiś ty do króla?« uvedená výše. Podmínky ke zkřížení výrazů »co za« a »jaký« byly ovšem právě tak na půdě nářečí moravsko-slovenských, jako na půdě jiných slovanských jazyků, které mají vazbu »co to byl za člověk«, tedy i v polštině a i v ruštině. Vykonala-li se tato záměna na půdě každého jazyka zvlášť, či šířila-li se z jednoho středu, na př. z polštiny na Slovensko a do Moravy, to se vymyká bohužel našemu pozorování a pro účel našeho článku není třeba se do takových dohadů pouštěti. To platí i o otázce, kde se vzala vazba »co za« u ostatních slov. jazyků (a v litevštině a v lotyštině) vůbec, vznikala-li v nich samostatně za stejných podmínek jako v češtině, které v jazycích těch také byly, či šířila-li se z jednoho do druhého, anebo vznikala-li někde přece jen mechanicky, pozdním vlivem německým; v polštině aspoň by bylo dost těžko vliv německý uznati, jednak pro její syntaktickou zachovalost, jednak i proto, že se nejstarší polské písemné doklady této vazby vynořují skoro zároveň s nejstaršími písemnými doklady její německé obdoby (od pol. 16. stol.).

Pro účel našeho článku postačí, podařilo-li se nám dokázati, že český výraz »co je to za člověka« původu německého není a že ani dial. »co je to za člověk« není třeba vykládati působením němčiny. Ostatně výraz, který žije v jazyce — třebas jen obec[14]ném — skoro pět století, prokázal takovou životní schopnost a tím i právo existenční, že už pro to samo bychom neměli právo vylučovati jej z jazyka. Tímto dlouhým soužitím s ostatním výrazovým materiálem jazykovým dobyl si tento výraz tam, kde žije, i svého zvláštního místa ve společnosti výrazů jemu významem blízkých. Jsou to tázací zájmena kdo (co), jaký a který. Již dříve bylo několikrát poznamenáno, že se »co za« blíží významem nejvíce zájmenu »jaký«, že se s ním střídá i mate, ale bylo pověděno také, že se s ním významovým rozsahem nekryje. Výraz »co za« zůstává věren svému původu, jak jsme jej vyložili: nevztahuje se toliko na jakost, nýbrž na podstatu a obsah, jehož součástí je ovšem i kvalita. Můžeme se sice ptáti »co to máš za oči?«, abychom se dověděli, jaké jsou, ale v otázce »co to máš za oči« je obsaženo víc o to, co brání každému z nás ptáti se »jaký je to člověk?«, chceme-li věděti, co je to vlastně za člověka.

Tázacím zájmenem co (co je to) ptáme se na představu nám úplně neznámou, a proto pro nás nepojmenovatelnou (zájmenem kdo naznačujeme, že víme aspoň, že jde o osobu); proto odpovědí je jméno představy (to je dům, zvíře, úředník, pan Novák). Výrazem »co za« se tážeme na představu (osobu i věc), kterou sice zařaďujeme do určité třídy představ známé a pojmenovatelné (co je to za dům, za zvíře, za úředníka, za Nováka), ale přejeme si o ní míti zevrubnější věcné poučení, specifikaci; proto odpovídáme na takové otázky na př. slovy »to je museum (dům mého bratra; dům, v kterém bydlíval Palacký atd.), to je lev, to je prokurista zemské banky, to je páter Novák z Kolína«. Zájmeno který je významu víc formálního; užíváme ho, běží-li nám o zevní rozlišení mezi několika představami nám známými (zvl. v prostoru, v čase nebo vztahu k představě jiné); proto na otázku »který je to dům?« odpovídáme »ten vedlejší, týž, o němž jsme mluvili atd.«, na otázku »který je to Novák?« (t. j. z Nováků mně známých) — »Václav, náchodský, krejčí« atd. Zájmenem jaký se ptáme zpravidla na vlastnost: »jaký je to dům?« — »nový, o dvou poschodích atd«; »jaký je to úředník?« — »přičinlivý a p.« Zájmena který, jaký jsou povahy adjektivní, zájmeno co povahy substantivní; ve výraze »co za« se spojují funkce obě. Spisovný jazyk, který se výrazu »co za« vyhýbá a vyhýbal, ať už z jakýchkoli důvodů, obchází ovšem to, co výraz tento vyjadřuje, tázacími zájmeny ostatními; místo »co je to za dům?« říkáme »jaký je to dům?«, místo »co je to za úředníka?« — »jaký je to úředník?«, místo »co je to za člověka?« — »kdo je to (kdo je ten člověk)?«, »kdo je ten Novák?« atd. Ale jazyk obecný je proti spisovné řeči o to ve výhodě, že dovede rozlišiti [15]ještě to, co v těchto spisovných otázkách splývá a se ztrácí. »Co je to za úředníka?« jest zajisté určitější než otázka »jaký je to úředník?«, která může vésti k domněnce, že chceme věděti, je-li dobrý či špatný; »co je to za člověka?« je širší než »kdo je ten člověk (kdo je to)?«, neboť onou otázkou chceme z osloveného vyzvěděti víc než pouhé jméno. Pro tuto vlastnost jazyk obecný užívá se zálibou této otázky, neboť se jí vlastně doptává všeho, co podstatného osoba oslovená o věci ví.

Výraz »co je to za člověka« uchoval si ze staršího jazyka nejen svůj původní tvar a význam, ale také svou kastu. Výrazem plně spisovným u nás nikdy nebyl a není jím ani dosud. Toho si musíme býti vědomi i nyní, kdy kletba nečeského původu byla s něho sňata, a nesmíme se nutiti do něho jen proto, že byl shledán českým. Výraz »co je to za člověka«, právě tak jako jiné podobné výrazy absolutivní (ti lidé, co… a p.), je výraz řeči obecné a v jazyce spisovném může míti nárok na místo jenom za týchž podmínek, za kterých je možno anebo nutno užívati výrazů takových vůbec.


[1] Z Kukučinovy povídky Zápisky zo smutného domu, jejíž děj se koná v Praze; hovory osob jsou české, ale se slovakismy, k nimž patrně náleží i tento výraz. Stejné kolísání je i ve větách zvolacích, o nichž bude ještě zmínka dále; na př.: Budeže to za halena! (Vajanský 5, 248). Je to za chlapa! (Timrava-Menšík 137).

[2] V tomto dokladě není třeba ještě viděti nynější moravské »co je to za člověk« (s nom. jako »co je to za hora«), protože ve výraze »za člověk« (za jeden člověk) se držel starý akusativ toho tvaru (jako v nč. pro Bůh, na kůň) ještě v 15. stol. (kn. Tov. str. 75, za páň člověk t. 109 a j. v. i Geb. III, 1, 26).

[3] Byla by to asi podobná chyba, jako kdyby dnes někdo ve větě »er fieng an ihm etw. zu erzählen« bral slova »an ihm« za pád předložkový.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 1, s. 1-15

Předchozí Vícepráce

Následující Je mi dvacet let, jsem stár dvacet let

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1