Užívati

[Drobnosti]

(pdf)

-

Již několik čtenářů nám vytklo, že »užíváme« rčení užívati slova, vazby atp. Tato výčitka nestíhá jen nás, nýbrž snad všecky české spisovatele, kteří kdy psali o jazyce: Jungmann má doklady podobné z Řehoře Hrubého z Jelení, z Bratří, z Komenského a j., a přidali bychom jemného brusiče našeho jazyka, Jana Blahoslava, v jehož »Grammatice české« lze podobně čísti skoro na každé stránce. Komu se slovo »užívati« v takových rčeních nelíbí, vidí v něm asi napodobení něm. slovesa »gebrauchen«: ale jak se máme jinak po česku vyjadřovati? Není pochyby, že sloveso »užívati« zde má základ v lat. uti, jakož latinské názvy mluvnické a způsoby mluvení o věcech mluvnických vůbec v češtině a v ostatních jazycích evropských vznikly podle latiny: ale jak toto sloveso nalézáme v českém slohu mluvnickém, nepříčí se jeho českému významu. Užíti původně znamenalo asi »k svým životním potřebám naložiti«, ale tento význam se rozšiřuje na nejrozmanitější prospěchy, jež máme ze všeho možného. »Užíváme« od dob staročeských (v. Jungmannův slovník) prostředků, cest, lsti, chytrosti, svého místa, svého úřadu, lodí, vozů, něčí rady, své síly, léků, dobroty, lidí, příležitosti, času atd.: proč bychom nesměli užívati slov? Někdy ovšem slovesem »užívati« proti konkrétnímu rázu českého jazyka podle němčiny tvoříme rčení zbytečně složitá (»lžíce užíváme k jídlu«, »prachu užívají k trhání skal« atp. místo »lžicí jíme«, »prachem trhají skály«, Mašín 229): ale kde účel, ke kterému něčeho »užíváme«, není výslovně jmenován, anebo kde je řeč o účelu obecnějším, bez slovesa »užívati« se nesnadně obejdeme (»té lžíce někdo užil«, »kde nestačí lidská ruka, užijeme prachu«, »prachu se užívá k rozličným účelům« atp.). A tohoto způsobu jsou také věty, v nichž se mluví o »užívání« slov, mluvnických tvarů atd.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 8, s. 245

Předchozí Josef Zubatý: »Ryzí«

Následující V krátkém čase