Jmenovitě, zejména, najmě

[Drobnosti]

(pdf)

-

Slyšeli jsme, že někteří úzkostlivci vidí v přísl. jmenovitě odvar něm. namentlich (tištěné brusy, které právě máme po ruce, nic o tom nevědí). Tvar namentlich je sice v němčině dosti [140]pozdní (objevuje se ok. r. 1700), ale české slovo by mohlo býti napodobením staršího tvaru s týmže významem »zvláště« (namenlîchen, namelîche a p., dnes, s jiným významem, »nämlich«); nezdá se však, že by tomu tak bylo. Příd. jm. jmenovitý je slovo u nás staré, i jeho příslovce jmenovitě; znamenalo pův. »jménem, výslovně jmenovaný, řečený«, z čehož vznikaly významy »určitý« (jmenovitý čas, den a p., suma jmenovitá a p.), »slavně známý« (jako něm. namhaft), příkl. čteme na př. ve větách jako »v tom (Kristus, Jan. 3, 16) jmenovitě (= výslovně) úžitek oznamuje, pro který (Bůh) jest dal jeho z věčné lásky své« Chelč. Post. 151a, »na hotově mi posíláš jmenovitě (= podle svých slov, něm. angeblich) 473, avšak není mi odvedeno než 462 f.« Hist. arch. 7, 212 (1634). Jak blízké si jsou významy »výslovně« a »zvláště«, v němž my dnes ob. užíváme tohoto slova, vidíme nejlépe z Husova výkladu na slova andělova k ženám hledajícím Krista ve čtení na velikou noc (»povězte učedlníkóm jeho a Petrovi, že předejde vás v Galilei« Mar. 16, 7): »Ale nechajíce hledánie a úmysla těla jeho mazánie, jděte a povězte učedlníkóm jeho« všem vóbec »a Petrovi« zvláště, ať pro zapřěnie Mistra svého nezúfá, ale obrátě sě, jiných u vieře potvrzuje. Neb tu die s. Řehoř, že otázka jest, proč, když anjel jmenoval jest apoštoly, Petr jmenován jest jmenovitě: die, že proto, že by (= kdyby) anjel nejmenoval ho zvláště, protože jest Mistra zapřěl, přijíti mezi učedlníky by nesměl (= se neodvažoval); protož jmenován jest jmenovitě, aby nezúfal pro zapřěnie« (vyd. Erb. 2, 135). Podobné významy nalézáme i na zaniklých slovech stč. jmenitý (proslulý), jmenitě (jménem, lat. nominatim), jmenovaný (slavný), jmenovatý (t.). A nalézáme podobné významy i v jiných jazycích slovanských: pol. mianowity (jmenovaný, výslovný, znamenitý), mianowicie (jménem, zvláště, jmenovitě), imienny (jmenovaný), imienno (jménem, jmenovitě), slovin. imenit, imeniten (znamenitý), rus. imenno (jmenovitě), imenityj (slavný).

A také ještě sem patří výraz stč. ze jmene, ze jména, naše zejména, což pův. také znamenalo »jménem« (ze jména položiti = výslovně jmenovati), ale nabývá také významu »zvláště, vynikající měrou« (již stč. překlad Alexandreidy ví o Šalomounovi, »jenž ze jmene byl věhlasný«). A také sloven. najmä (a totožné s ním slovin. najme, v němž vězí starší tvar slova jméno, stč. jmě) »zvláště«, které u nás ve znění najmě dosti zbytečně vytlačuje naše domácí zejména (podle slovníků počali u nás psáti najmě Slováci Kollár a Šafařík).

[141]Slovo jmenovitý vyšlo u nás z obyčeje. Z Palkovičova slovníku je má Jungmann i v peněžnickém významu »nominální« (jmenovitá cena). Snad by nebylo na škodu, kdyby se ho naši peněžníci v tomto významu ujali? Pak by se ovšem ukázalo záhodným, i příslovce jmenovitě užívati především v tomto významě.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 5, s. 139-141

Předchozí Josef Zubatý: Panu Novákovi

Následující Nakrásně