Z našich časopisů

Jiří Haller, K. E. (= Karel Erban)

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Obrat v Naší řeči?

Lidové noviny si od té doby, co vychází slovník Vášův-Trávníčkův, zřídka všimnou Naší řeči, a když tak učiní, nebývá to pozornost zrovna vlídná. Tak je tomu i v článku Fr. Trávnička „Obrat v Naší řeči“, otištěném v nedělních LN. 1. listopadu 1936. Pokládáme za nutné odpověděti na tento Trávníčkův kritický projev, neboť se v něm bohužel znova opakují věci, které NŘ. už dříve několikrát opravila a kterých se kritikové NŘ. v Lid. novinách přes to drží umíněně dále.

V svém článku T. praví, že NŘ. měla „od samého počátku dvojí tvář, jak dobře rozpoznal profesor Váša,[1] čistě brusičskou a vědeckou.“ V článcích vědeckých NŘ. uvažovala o slovech podezřelých nebo pokládaných za chybná, všímala si jazyka starého, lidového, významových odstínů slov i jejich rozšíření. Ale zato v posudcích „bez odůvodnění zavrhovala mnohá slova, rčení, vazby a ne vždy dávala za ně náhradu“; autoři posudků „kárali spisovatele nejinak, než jak by žáky před tabuli vyvolávali“ (výrok O. Fischera v Lid. novinách), a kaceřovali veliké množství slov, rčení a vazeb. V tomto „strohém“ stanovisku NŘ. nastal prý obrat, když začal vycházet akademický Příruční slovník jazyka českého, jehož spolupracovníky a redaktory jsou také všichni členové redakční rady NŘ. Tento obrat vidí T. v tom, že v 19. roč. NŘ. odvolala zákaz do té doby kaceřovaného slovesa vyvolati ve významu ‚způsobiti‘ ap. a že v 8. čísle 20. ročníku brání spojení až na ve významu vylučovacím; kromě těchto dvou T. jiných dokladů obratu v NŘ. neuvádí. „Vítám v zájmu spisovné mluvy tento pozdní obrat,“ praví T. dále, „a se mnou jistě všichni ti, kdo se nemohli smířiti se strohým stanoviskem Naší řeči, zamítající často slova, vazby a rčení úplně vžitá, třebas mluvnicky vadná, cizí slova, za která není rovnocenná náhrada česká, slova nová, [237]vzniklá ze skutečné potřeby, a nemající dosti porozumění pro vývoj jazyka a pro básnickou mluvu.“ Ale tento obrat prý má bohužel jednu stinnou stránku. T. ji vyslovuje citátem z článku prof. Chudoby, uveřejněného rovněž v Lidových novinách: „Kým se máme nyní řídit? Naší řečí či Příručním slovníkem, když obě ty pomůcky jsou prohlašovány a pokládány za autoritativní a obě vycházejí z III. třídy Čes. akademie?“ Závažnost této stinné stránky roste podle T. tím, že se autoritě NŘ. „podřizovalo mnoho lidí, zejména učitelů a profesorů, kteří učení o vadnosti oněch slov (t. j. vytýkaných v NŘ.) šířili a šíří ve škole.“ A tak prý „mnozí žáci odejdou do života, nebudou míti možnost nebo příležitost opraviti si své poznatky a budou je uplatňovati ve svém okolí. I mnozí učitelé a profesoři zůstanou při starším učení Naší řeči, protože buď nebudou užívati Příručního slovníku, nebo nebudou míti dosti chuti a času pracně zjišťovati, co Příruční slovník mlčky opraví. V obou případech povstane nežádoucí různost, zmatek. Slovník bude hotov až za řadu let, nevíme, co schválí, takže vznikne trapná nejistota, která leckdy povede k nedůvěře a ke lhostejnosti k jazykové správnosti.“ Té se prý T. bojí nejvíce, protože už v dobách předválečných natropila nemálo škod. „Lhostejnost a nedůvěra k jazykové správnosti vyplyne také z otázky, kterou si mnozí položí, totiž, jak je možný tak pronikavý obrat.“ T. nevěří výkladu NŘ., že lepší poznání jazykového materiálu vede k lepší znalosti jazyka, a zcela přirozeně tedy i k opravě mínění staršího (ačkoliv i Zubatý, jehož činnost v NŘ. T. chválí, právě tímto způsobem opravoval starší mínění založené na poučkách brusů a mluvnic), a vidí příčiny obratu v NŘ. především také ve vlivu sborníku Spisovná čeština a jaz. kultura (1932), v odporu praktiků, zejména spisovatelů, proti přepjatému purismu a konečně také v tom, že se slovník Vášův-Trávníčkův řídí jinými zásadami jazykové správnosti než Naše řeč. Svůj článek pak T. takto zavírá: „Ať tak či onak, stala se opožděným sklonem k liberálnosti chyba, která sotva posílí důvěru širší veřejnosti k snahám o správnost spisovného jazyka. Toho musíme v zájmu věci velmi litovati.“

Prof. Trávníček tedy ve snaze Naší řeči, uvésti své učení v souhlas s novou normou obsaženou v Příručním slovníku jazyka českého, vidí „pozdní obrat“ od upřílišeného purismu a jednak jej vítá v zájmu spisovného jazyka, jednak ho lituje a dokazuje, že se stala „opožděným sklonem k liberálnosti chyba“. Tomu v podání Trávníčkově není snadno rozumět. Prof. T. chce patrně říci, že chyba je nikoli v obratu samém, nýbrž v tom, že přišel příliš pozdě. Ale tento smysl jeho kritiky je popřen zase tím, že zřejmě uvádí T. onen obrat v NŘ. v příčinnou souvislost se zahájením Přír. slovníku („od února r. 1935, kdy začal vycházeti akademický Příruční slovník jazyka českého, nastal v Naší řeči patrný obrat v pojetí jazykové správnosti“); je-li tomu tak, jak by bylo potom lze žádat, aby onen obrat byl přišel dříve? Jak je vidět, není lehké dobrati se zde vlastního jádra, a proto probereme Trávníčkovy výtky jednotlivě, třebas tím naše odpověď vyroste značně nad rozsah Trávníčkova článku.

[238]Především o tom obratu: nastal v Naší řeči skutečně? T. jej dokládá tím, že NŘ. v posledních dvou ročnících očistila z výtky nesprávnosti výrazy vyvolati a až na; ale proč právě tyto dva výrazy mají být důkazem obratu, když NŘ. už dávno dříve stejným způsobem očišťovala z výtky nesprávnosti i jiné výrazy, které předtím sama pod vlivem dosavadních jazykových pomůcek pokládala za nesprávné? Z posledních ročníků můžeme uvésti na př. předložku dle (XIV, 165 n.), tvar uvědomění (XV, 1 n.), sloveso kolísati (bez zvratného zájmena, XVI, 263 n.), uzemniti (XVI, 191 n.), tvar bude se hoditi (XVIII, 142 n.), slova druhopis (XVIII, 216), údobí (XVIII, 60) atd. Není tedy nejmenší příčiny, aby se mohlo mluviti o „pozdním obratu“ v učení NŘ. Tím méně, že i druhou svou tvář NŘ. stále ještě podržuje, jako tomu bylo za Ertla a Zubatého, ačkoli právě tato druhá tvář je jejím kritikům nejméně sympatická. Ale také o ní vykládá T. mylně. Podle něho NŘ. v svých posudcích „bez odůvodnění zavrhovala mnohá slova, rčení, vazby“ atd.; to je omyl opakovaný podle skreslené kritiky, jíž činnost NŘ. stíhal sborník Spisovná čeština a jaz. kultura. Omyl tím trapnější, že byl už před několika lety v NŘ. opraven (XVII, 85 n., 107 n.) a XVII, 210 dokonce slovo za slovem doložen. Přes to přese všechno nás nyní T. nutí, abychom znovu opakovali věc, která se nám zdá samozřejmou: že hlavním účelem jazykových referátů je upozorňovati v literárních dílech na neodůvodněné odchylky od platné spisovné normy. To znamená, že odůvodnění jejich výtek najde každý v běžných normativních pomůckách a že by zvláštní odůvodňování, které patrně žádá i prof. T., bylo pro čtenáře NŘ. pouhým nošením dříví do lesa. Příruční slovník jaz. českého je pro NŘ. rovněž pomůckou normativní, a proto své výklady řídí nyní také podle jeho poučení. Je to její povinnost a přiznala se k ní veřejně redakčním prohlášením v XVIII, 298. Je kupodivu, že právě tuto samozřejmost je třeba znovu a znovu opakovat.

Tím padá ovšem sama sebou i další výtka Trávníčkova, že NŘ. svým pozdním obratem budí nedůvěru v jazykovou normu vůbec. Bylo by možné leda říci, že tu nedůvěru budí Příruční slovník, když leckterý z názorů NŘ. opravuje. Ale potom by tím spíše bylo lze říci totéž o slovníku Vášově-Trávníčkově, neboť i on se „řídí jinými zásadami jazykové správnosti než Naše řeč“, dívá se na lecco jinak než NŘ. a ještě své odchylky od NŘ. — na rozdíl od Přír. slovníku — výslovně vypichuje, někdy dokonce i tam, kde taková odchylka žije toliko v domnění obou jeho autorů (viz na př. v NŘ. XX, 72 n., 120 n. výklad o slově krapet). Bylo by dokonce možné dokazovati škodlivost praxe Vášova-Trávníčkova slovníku i tím, že se odchyluje také od Gebaurovy-Trávníčkovy mluvnice, a protože také u něho, stejně jako u Přír. slovníku, není napřed vidět, co až do konce písmena ž schválí a co nikoli, platí o něm plnou měrou výtka, kterou T. adresuje Naší řeči a Přír. slovníku: že budí nedůvěru ve spisovnou správnost a působí zmatek. Po vzoru prof. Chudoby, jehož se T. dovolává, mohli bychom se tedy zase my ptáti: „Co vlastně platí, Příruční mluvnice Gebaurova-Trávníčkova, či Vášův-Trávníčkův Slovník jaz. [239]českého, když se v jednom díle některé výrazy zakazují (na př. od domu k domu, kovoprůmysl, léčba, omeziti se nač atd.) a v druhém dovolují?“ A po vzoru prof. Trávníčka bychom mohli říci, že mnozí žáci a učitelé, kteří se učili podle Gebaurovy-Trávníčkovy Přír. mluvnice, nebudou míti možnost nebo spíše příležitost nebo chuť užívati Vášova-Trávníčkova slovníku a pracně zjišťovati, co se v něm opravuje, a že to povede k zmatku, různosti, nedůvěře atd. Domníváme se, že je z tohoto srovnání naprosto jasně vidět lichost a nepochopitelnou jednostrannost Trávníčkových námitek, nehledíc ani k tomu, že je snad přece jen nemístné klásti na vrub Naší řeči i učitele netečné a zaostalé, kteří nevzbudí v sobě ani tolik zájmu o český jazyk, jemuž učí, aby se seznámili s Příručním slovníkem; pro ty ovšem nevychází ani slovník Vášův-Trávníčkův.

Ale ještě dvě významné skutečnosti usvědčují prof. Trávníčka z omylu. První z nich je nepopiratelný fakt, že ráz a poslání Přír. slovníku přímo zavazuje každého, kdo užívá českého jazyka, aby se jím řídil. Zavazuje proto, že dnes nemáme lepší a spolehlivější pomůcky a že jí v dohledné době ani mít nemůžeme a nebudeme. Od dob Jungmannova slovníku, tedy právě po stu letech, po prvé podniká Příruční slovník úplnou a podrobnou revisi veškerého slovního pokladu novočeského, a to s materiálem, jemuž není v dějinách našeho jazyka rovno, a s opatrností a svědomitostí, jaké ani zdaleka nenajdeme u jiných děl podobných. Před touto skutečností by měl ustoupiti každý soukromý názor o správnosti nebo nesprávnosti toho neb onoho výrazu, neboť to je dnes jediná možná cesta k ustálení a sjednocení spisovného usu. NŘ. bez váhání a loyálně přijala tuto autoritu Příručního slovníku a uznává ji i tam, kde se Přír. slovník neshoduje s jejím dřívějším učením. Jinak si počínají autoři Vášova-Trávníčkova slovníku: ač nemohou opřít své poučky o lepší materiál a lepší způsob jeho zpracování než Přír. slovník, přece předkládají české veřejnosti jako poučení jediné platné často věci, které se zásadně liší od poučení Příručního slovníku. Nikoli tedy Naše řeč, nýbrž oni sami vnášejí zmatek a nejistotu do dnešního spisovného usu a budí nedůvěru v spisovnou normu vůbec, neboť svádějí k domnění, že existují nyní normy dvě, každá jiná. Mnoho mluvívám s lidmi z nejrozmanitějších vrstev o jazykové správnosti, ale nikdy ještě nikdo se mne neptal: „Co je správné: to, čemu učí NŘ., či čemu učí Přír. slovník?“, nýbrž každý se ptá: „Co je správné: to čemu učí Příruční slovník, či čemu učí Váša-Trávníček?“ Odpověď na takovou otázku je ovšem jen jedna jediná.[2] Lidové noviny se vynasnažují při každé příležitosti vychvalovati přednosti Vášova-Trávníčkova slovníku; zdalipak si někdy uvědomí také, kolik nejistoty a kolísání tento slovník způsobí ve spisovném jazyce? Snad se vyskytne námitka, že tu bojujeme za monopol Přír. slovníku. Nikoli; kdyby dnes [240]někdo vydal lepší, dokonalejší a spolehlivější dílo, než je Přír. slovník, dáme stejně rozhodně za pravdu jemu.

Druhá skutečnost, která prof. Trávníčkovi ušla, je to, že dnes nelze naprosto mluvit o nějaké znechucenosti a odporu k učení se mateřskému jazyku, nýbrž naopak, že právě dnes se na všech stranách jeví o jazyk zájem předtím nikdy nebývalý. To je z největší části dílo Naší řeči, a už proto nelze jí vytýkati, že své čtenáře vychovává k nedůvěře a ke lhostejnosti k jazykové správnosti. Za pravdu nemůžeme dát ani Trávníčkově námitce, že vzniká zmatek také z nejistoty, co Přír. slovník v příštích svých sešitech přijme za správné a co nikoli. Ten zmatek snad pociťují autoři Vášova-Trávníčkova slovníku, protože musí sami často řešit otázku jazykové správnosti slov, ke kterým Přír. slovník dosud nedospěl.[3] Ale nemohou jej pociťovati ostatní čtenáři, neboť Přír. slovník ruší z dosavadních jazykových předpisů jen ty, ke kterým v abecedním pořádku svých hesel dospěl; ostatní platí beze změny. Nemůže tu tedy vznikati zmatek, stejně jako nevzniká v zákoníku, když se některé jeho odstavce novelisují. Kdo tvrdí něco opačného, nemůže o sobě říkat, že koná dobrou službu jazyku. Námitce, že se najdou lidé, kteří nebudou mít čas nebo příležitost nebo chuť opravovat si své jazykové vědomosti podle Přír. slovníku, ulamuje hrot NŘ. sama už tím, že podává soustavný přehled všech novot, které Přír. slovník obsahuje. Pravda je, že se musíme mnohým věcem učit nyní znovu; ale tomu neujde, jak jsme viděli, ani ten, kdo bude chtít opírati své jazykové vědomosti jen o slovník Vášův-Trávníčkův.

Ostatní Trávníčkovy výtky už nezasahují podstatu věci. Námitka, že NŘ. měla už dříve celý materiál Slovníku jaz. českého po ruce a že ho mohla a měla s prospěchem užívat už předtím, neobstojí před skutečností, která je Trávníčkovi zčásti snad známá, zčásti snad neznámá. NŘ. tohoto materiálu podle možnosti užívala vždycky a vděčně ho užívá podnes; ale nemohla ho užíti v celém jeho rozsahu, t. j. při všech slovech pochybných a sporných. Materiál shromážděný za 25 let kanceláří Slovníku jaz. českého je dnes daleko větší, než byl v době, kdy se práce v něm účastnil také prof. Trávníček; obsahuje přes 6 milionů lístků ve více než dvou tisících abeced. Materiál tak rozsáhlý může v jeho plném rozsahu zpracovávati jen celá kancelář, účelně k tomu zařízená a disponující s četnými pracovníky, a i ta za dnešních poměrů zvládne svou práci jen s vypětím všech sil. Proto je absurdní výtka, že tuto práci nevykonala redakce Naší řeči už dříve sama, a proto také nelze redakční radu Naší řeči ztotožňovati s institucí, která sestavuje Příruční slovník.

[241]Z dřívějšího výkladu plyne, že je zbytečné hledati výklad domnělého obratu v Naší řeči. Ale řekněme své stanovisko i k těmto Trávníčkovým poznámkám. Diskuse NŘ. se sborníkem Spis. češt. a jazyková kultura jistě nebyla zcela bez užitku a nejsme tak umínění, abychom zapírali, že jsme se z ní ničemu nenaučili. Vždyť proti NŘ. stáli mimo jiné čtyři universitní profesoři poučení nejnovějším bádáním cizím, a bylo by pro českou vědu špatným vysvědčením, kdyby se mohlo říci, že nepřinesli docela nic nového a užitečného. To nepřiznal jen prof. Trávníček, nýbrž i NŘ. v svých odpovědech na kritiku obsaženou v onom sborníku. Nelze však dokonce tvrditi, že pod vlivem tohoto sborníku nastaly v NŘ. změny, které by bylo možno označiti jménem obrat. Hlasu dobrých spisovatelů si NŘ. ovšem váží nad jiné; ale to není věc nová, nýbrž datuje se už od dob Ertlova „dobrého autora“. Avšak bez vlivu na NŘ. je Slovník jazyka českého, vydávaný prof. Vášou a Trávníčkem. NŘ. dosud nezkoumala, kterými zásadami jazykové správnosti se tento slovník řídí; učiní tak, jakmile bude ukončen.

Jiří Haller

*

V 2. č. II. r. „Slova a slovesnosti“ má F. Žilka zajímavý výklad, jak překládal svůj „Nový zákon“. Zvláště tu poutá vysvětlení, proč opustil starý archaický jazyk, v němž si evangelíci tolik navykli bibli číst, a proč se rozhodl přiblížiti jazyk Písma řeči dnešního člověka. „Snažil jsem se překládati tak, jak by psal ušlechtilou mluvou dnešní český spisovatel.“ Přiznává, že to není snadné a že se to také nedá udělati naprosto dokonale. Vždyť prý ani biblickým spisovatelům se nepodařilo přetlumočiti úplně a čistě řecky to, co jim bylo běžné a co bylo tradičně vžité v jejich mateřské aramejštině. Také biblická řečtina není prý řečí klasické periody řeckého písemnictví. Hlavním důvodem byla však Žilkovi zkušenost, že mladší generace, která už s biblí nevyrostla, má při čtení dnes obtíže s tím, co starým písmákům bylo něčím slavnostním a svátečním. Ale ten vznešený archaismus je prý jen patina starožitnosti. Živě náboženské slovo vítězí nad touto patinou. Hlavní funkci jazyka biblického vidí Žilka v jeho životnosti, v jeho civilní schopnosti úspěšně a správně šířit zásady křesťanského života. Tak na př. známé Osmero blahoslavenství (Mat. 5, 3—12) ztrácí v Žilkově překladu ono charakteristické sloveso na konci. Staré „Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou“, překládá Žilka: „Blažení lidé čistého srdce, neboť oni budou viděti Boha.“

Vzniká tu tedy spor mezi formou starou a novou. Písmák nestrpí ani dnes, aby Ježíš „povídal“, Ježíš nikdy „nepovídá“, nýbrž vždy jen „praví“. Proti tomu se překladateli zdá starožitnickou strojeností, když ještě dnes kazatel vybízí lid: „Pozvedněte srdcí svých“ a prosí Boha, aby „naklonil ucha svého k volání věřících“. V kostele „pozvedá“ prý na př. kostelník koberec nebo „nakloňuje“ svícen.

Žilka mluví v svém článku také o původu té oblíbené starobylosti naší bibličtiny a dochází k závěru, že starší český sloh je imitací la[242]tinské skladby. Čeština byla v pseudoklasických poutech, z kterých bylo a ještě je třeba jazyk vysvobodit. Žilka tu pronáší opačný názor o latině než v témž časopise loni učinil básník J. Durych (str. 112). Ten v latině vidí naopak věčně živý pramen, z něhož moderní jazyky mohou stále čerpat. „Sláva latiny tkví v tom, že mezi ní a formou činů je úplná vzájemnost“, latina má pro Durycha hodnotu monumentální a autoritativní. Na př. závěrečnému slovesu na konci souvětí přičítá význam vrcholný a imperativní. V těchto dvou různých názorech na funkční poslání latiny obráží se výrazně i kult a tradice církve evangelické a katolické.

K článku Zd. Pešky „Poměr češtiny a slovenštiny v našem jazykovém právu“, v němž autor vyvrací a odmítá Mezníkovu theorii o užívání státního jazyka na Slovensku, dodávám vroucí přání, aby právníci také konečně jednou zasáhli rozhodně do sporu o křestní jména českých dětí na Slovensku. Vědí vůbec, že jazykový zákon tam je vykládán tak, že české dítě nemůže na Slovensku dostat české křestní jméno, nýbrž jenom slovenské? Ani se neuvažuje o tom, je-li křestní jméno součástí jazykového překladu, a česká křestní jména se poslovenšťují už prostým slovenským úřadováním. Je však na prospěch funkce osobního jména, abychom měnili křestní jména podle toho, které hranice překročíme? Není hlavní funkcí jména jednou pro vždy přesně a nezměnitelně označovat určitou osobu?

Na konci téhož čísla je otištěna duplika na mou odpověď R. Jakobsonovi (NŘ. XX, 64 n), která uvádí „několik názorných dokladů“, že fakta mluví proti mně. Přestanu také jen na několika názorných dokladech.

Jakobsonovy „Základy“ prý výslovně na 51. str. zdůrazňují, že na rozdíl od mezislovného předělu a přízvuku kvantita není v českém verši činitelem rytmické setrvačnosti neboli činitelem metrickým. Přesně to tam tak není, ale připusťme, že to celkem souhlasí s tímto výkladem. Na str. 7 v téže knížce však čteme zase Jakobsonovo konstatování, že „i v daném »přízvučném« básnictví kvantita hraje nevyhnutelně důležitější rytmickou úlohu, než to chce připustiti Král… “ Ale i J. Chlumský (Česká kvantita, melodie a přízvuk, str. 217) píše: „Podle »Počátků« časomíra je českému jazyku přirozená, naproti tomu přízvuk je nepatrnější. To mínění znovu opakuje a dále rozvíjí Jakobson v svých »Základech«.“ A na téže straně o něco dále pokračuje Chlumský: „To je prostě omyl vzniklý z neznalosti českého jazykového povědomí.“ Nerozuměl jsem tedy špatně Jakobsonovi jen já. Jeho knížka nevyniká totiž slohovou jasností a o některých partiích je průměrnému českému vzdělanci vůbec těžko říci, co tím autor myslil.

Tempo ve verši je prý nezávislé na kvantitě, stejně jako poměr dlouhých a krátkých slabik nezávisí na tempu a jako na př. poměr čtvrtin a osmin v hudebních taktech je stejný, ať je tempo allegro nebo andante. Mezi tempem v hudbě a tempem v básni je však rozdíl, daný už rozdílným materiálem: tóny a řečí. V řeči je kvantita už dána a je jí třeba dbáti, kdežto v oblasti tónů tomu tak není. Poněvadž [243]nás fonetika učí, že dlouhou slabiku musíme v řeči vyslovit asi dvakrát tak dlouze jako slabiku krátkou, plyne z toho, že slabiky slova a kóla se slabikami dlouhými musím vyslovovat déle než se slabikami krátkými. Může-li se kólon, které svou délkou citelně porušuje isochronismus kól, vysloviti rychleji jenom proto, aby aspoň přibližný isochronismus kól byl zachován, proč bych nemohl a neměl také volněji vysloviti ona místa verše, která jsou přetížena délkami, zvláště když mě k tomu sama povaha jazyka a básníkova záměrnost nutí? To zvolnění může ovšem mít i verš bez délek, protože kvantitu nepokládám za jediného činitele agogického. Já aspoň si vůbec nedovedu představit, že bych mohl bez násilí na umělecké struktuře stejně rychle přečíst tyto verše z Máchova Máje (Hyperion, 1935): „Ouplné lůny krásná tvář || Tak bledě jasná a jasně bledá || Jak milence milenka hledá.“ Tu s postupným ubýváním slabik dlouhých můžeme pozorovat i postupné zrychlování. Nebo: „A u tajemné vod stonání || Mísí se dívky pláč a lkáni.“ První verš končí ritardando, a mírným tempem začíná i probíhá verš druhý. Pro mne je tu ono zvolnění v textu kvantitou objektivně dáno. Pro toho, kdo to popírá, mám dvě otázky: Nastává zvolnění na citovaných místech z Máchy či ne? A jestliže ano, čím je způsobeno? Jde mi o poučení a připouštím, že se mohu mýliti. Ale chci míti svůj názor úplně vyvrácen, nikoli jen odbyt.

Pokusil jsem se pod termín melodie ve verši zahrnout i jiné vlastnosti, než je tomu v hudbě, ale to je prý, má-li terminologie být přesná, nepřípustné. Dobrá, ale co potom s „melodií“ a „melodičností“ v slohu našich literárních kritiků i historiků, kde melodie je nositelkou i jiných (a často hlavně jiných!) vlastností, než je tak zv. objektivně zjistitelný intonační obrys verše? Výrazy jako „hluboký melodický tón“, „melodická báseň, podmaňující zpěvnou hudebností“, „zdusit melodii“, „dát jí vyšlehnout v plnou fugu“, „melodii zaškrtit“ ukazují, že kritikové mají při svém jen přibližném vyjadřování na mysli celý komplex zvukových vlastností verše a že jejich „melodie“ a „melodičnost“ zahrnuje i jiné estetické hodnoty, než je tomu v terminilogii vědecké. Toho si je, zdá se, vědom i J. Mukařovský, když (Vlastivěda III, 377, 381) dává slovo melodie do uvozovek.

O mém výkladu metafory (NŘ. XIX, 33 n.) se tu už po druhé bez bližších důkazů tvrdí, že se mu naprosto vymyká mimo jiné i metafora poesie gotické a barokní, kde citový rozpor sbližovaných plánů je mnohdy záměrným tvárným prostředkem (Sl. a sl. I, 130, II, 135). Kde však v svém článku popírám možnost takové gotické nebo barokní metafory? Citové rozpory se tu sbližují — neboli, jak říkám (l. c. 33), citová a smyslová oblast slov (a dnes dodávám: ať už souhlasná nebo nesouhlasná) se tu vzájemně proniká a prostupuje nebo splývá. Jak mohl Jakobson napsat, že se mé „definici“ vymyká naprosto něco, co se v daném případě vyskytuje jenom „mnohdy“, tedy ne vždy? Právě oblast barokního slova je citem a smyslovostí přímo přeplněna, takže V. Bitnar (O českém baroku slovesném, str. 75) mluví dokonce o jisté podobnosti s moderním lyrickým impre[244]sionismem. Jde tu tedy právě o metafory „umění psychologisujícího“, které jsem v svém článku tolik zdůrazňoval na újmu metafor jiných. Ostatně také sám Jakobson píše (Život XIV, 58 n.) o symbolickém prolínání rozmanitých významových plánů v gotické metafoře, o protichůdném splývání zážitků v nerozložitelný celek. (Obé podtrhuji já.) Můj výklad metafory je — jak jsem už přiznal — neúplný a jednostranný, ale svou „definicí“ metaforu gotickou ani barokní nevylučuje.

Vybrati „namátkou“ několik příkladů bohaté metaforiky jen ze sbírky Bartošovy je podobná chyba, která se mi na str. 134 Sl. a sl. vytýká: „nelze podávat definice, kladoucí nárok na obecnou platnost, na základě materiálu tak omezeného…“ a — dodávám — dokonce jen „namátkou“ vybraného. Dodatečně se tu dovídám, že podle Gebaura a Janka jsou metafory v českých lidových písních přerozmanité v smyslu: „nikoli výjimkou se vyskytující“, kterýžto dodatek má mě přesvědčiti, že u Gebaura a Janka je řeč o „oplývání“ metaforami (srov. Sl. a sl. I, 130). Mentorská rada, jak jsem si měl opatřiti příspěvek Gebaurův a Jankův, svědčí jen, že pisatel nemá ponětí o trampotách, jaké má s vědeckou literaturou venkovský profesor na Slovensku.

A na konec: lze prý se jen diviti, že NŘ., vydávaná vědeckou institucí, můj příspěvek a repliku uveřejnila. Ale ať jsou názory protivníkovy jakkoli anebo jen domněle mylné nebo bludné, nebývá v zemi svobodného myšlení a přesvědčení zvykem, takovýmto způsobem odpůrce umlčovati. To by byly způsoby, kterým by bylo lze také se jenom diviti.

K. E.

---

[1] Nevíme, proč se tu T. dovolává prof. Váši. NŘ. má od prvního svého sešitu až podnes na titulní stránce nadpis „listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého“, a nelze tedy pokládati za nový objev, jestliže někdo tuto dvojí stránku v obsahu NŘ. také skutečně rozpozná.

[2] Srovnání obou slovníků najde čtenář v Pravopisném rádci, vydávaném jako příloha časopisu Typografia; v každém jeho sešitě je uvedeno množství věcí, v nichž se slovník Vášův-Trávníčkův odchyluje od Přír. slovníku.

[3] Podobný zmatek pocítil asi také autor jazykové příručky, která právě nedávno začala vycházet v sešitech; zdá se tak podle toho, že žádal jazykovou poradnu při Společnosti pro slov. jazykozpyt a při Naší řeči, aby mu rukopis opravila po jazykové stránce! Uvádíme to jako názorný příklad, s jakými znalostmi a prostředky se u nás vydávají díla učící předmětu tak odpovědnému, jako je jazyk mateřský.

Naše řeč, volume 20 (1936), issue 9, pp. 236-244

Previous Josef Brambora: Cestou domů

Next Číslovky