Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

Karel Erban, r.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Rub literárněvědné kritiky

V 2. č. Slova a slovesnosti posuzuje R. Jakobson nepříznivě mé práce v Naší řeči. Podrobněji se obírá jen článkem O metaforách (v 2. č. NŘ. XIX) a příspěvkem Kvantita ve verši v Dodatcích Ottova Slovníku naučného; ostatní mé práce odsuzuje jen obecnou a nedoloženou výtkou: „Stejnou netečností k metodologii i faktům se vyznačují i ostatní práce Erbanovy z poslední doby.“

Vítám, že se konečně někdo z Pražského linguistického kroužku o mých pracích kriticky zmínil a že se o nich něco poučného dovím. Vždyť většina mých prací vznikala jenom proto, že jsem si tak sám chtěl vysvětliti některé nejasnosti a mezery ve vědění, které nám poskytují školské slovesnosti, poetiky a theorie literatury. A vítal bych tuto kritiku ještě víc, kdyby nebyla zbytečně útočná a kdyby v ní bylo méně nechuti k Naší řeči a jejím spolupracovníkům a více spravedlnosti a dobré vůle.

Podívejme se tedy na konkretní výtky Jakobsonovy, které lze shrnout v slova: špatná methoda, neznalost fakt. Jakobson, dívaje se na metaforu především jako na změnu významovou, zdůrazňuje proti mému psychologickému výkladu linguistickou stránku problému. „Změna významu není problém logický (kdo říká, že logický? koho tu Jakobson vyvrací?), nýbrž linguistický, a výklad metafory pod tímto zorným úhlem zasahuje základy významosloví.“ Každé lidské dílo vzniká prý pochodem duševním, ale musíme rozlišovat duševní pochod a dílo samo, psychický stav a jeho obsah. „Ovšem metafora [65]jako každý jazykový fakt může býti osvětlena psychologicky, ale především si popis metafory vyžaduje immanentního sémantického rozboru — synchronického a historického — se stálým zřetelem k problému noetickému (poměr metafory k symbolu a mythu)“. Jakobson nesouhlasí tedy s tím, že zdůrazňuji na metafoře především její psychický vznik a psychické prožívání, v čemž je vůbec známá nechuť formalistů k psychologické estetice. Všem těmto Jakobsonovým požadavkům arciť můj výklad nevyhovuje. Ale ani mně žádný z dosavadních výkladů (ani formalistický) nevyhovoval. Všechny trpí tím, co Jakobson vytýká výkladu mému: jednostranností. Snad právě proto, že to byl obyčejně jen výklad „linguistický“, neuspokojoval plně estetika. To, co se dosud o metafoře po významoslovné stránce vykládá, je často až příliš samozřejmé a pro estetický výklad básnického slova málo plodné. Opomíjela se věc pro estetické chápání nejhlavnější: jak metafora u básníka vzniká a jak je čtenářem zase prožívána, co je v ní krásného a proč je to krásné. Když už patří do linguistiky i estetický výklad básnického slova, je také především třeba psychologicky vyložit, jak básnická řeč vzniká a jak je prožívána. Tu si dovoluji mluvit — sit venia verbo — i jako básník a jako náruživý čtenář poesie. Tak jsem metaforu sám cítil a prožíval a takového výkladu jsem o ní v linguistice pohřešoval. Spor je skutečně v methodě, v tom, nač kdo z nás klade větší důraz, takže si potom vzájemně můžeme vytýkat jednostrannost. Můj výklad musel být jednostranný už tím, že se staví proti jednostranným výkladům starším, které zdůrazňovaly především anebo jen tak zv. významovou změnu slova. Jistě i můj výklad dá se lecčíms doplnit (sám tak brzo učiním), ale nelze jej zamítat jen pro jeho methodu. Každá methoda je dobrá, vede-li k cíli. Z mého článku je zřejmé, že jsem měl na mysli především metaforu básnickou, kdežto k metafoře mimobásnické se stavím dost nerozhodně a její řešení jen zběžně navrhuji a naznačuji. Lituji, že prozatím nemohu dobře posoudit, zda se mému pojetí metafory vymyká poesie barokní a gotická.[1] Pro zajímavost a na podporu svého výkladu však uvádím starý výklad Blahoslavův: Metafory „slova pěkná, příjemná a světlá jsou jako šíp, jenžto člověku pojednou mnoho v mysl uvedou a třebas srdce zapálí, podobně jako by nějaké tabule malované před oči někdo někomu poskytl.“ — Po nějakém doktri[66]nářství, jak mi je Jakobson imputuje, není v mém článku ani stopy. Nic také nevím neomylně. Jistou závislost estetické účinnosti metafory na mluvnických druzích slova shledal a vyzkoušel jsem na několika našich moderních básnících a v svém článku jsem ji doložil několika příklady z O. Březiny. Jistě i tato věc může býti sporná, ale mám-li pravdu, či nemám, to asi nerozhodne Jakobson sám. Tu musí přijíti k slovu také čtenáři dobrého vkusu, kritika a badatelé z jiné strany.

Druhá část Jakobsonových výtek týká se neznalosti a nedbání linguistických a literárně historických fakt. Proti metaforám kladu prý obyčejná, jasná a logicky průzračná slova, kterými se vyjadřuje důvěrnost, intimnost, otevřenost, srdečnost, kdežto prý metafory ve skutečnosti jsou mnohem typičtějším nástrojem citové řeči intimní nežli slova zaměřená logicky. Tu 1. Jakobson necituje správně a 2. nerozumí mi nebo nechce rozumět, z čehož potom lehko dělá odsuzující závěr. Proti metaforám nestavím slova obyčejná atd… proto, abych ukázal, která z nich jsou typičtějším nástrojem citové řeči intimní, nýbrž říkám, že i obyčejná atd… slova mají proti složitosti metaforické svou stylistickou hodnotu, t. j., že jimi můžeme vyjadřovat důvěrnost atd. To každý lehko zjistí na 35. str. loňského ročníku. Velmi se Jakobson rozhorlil nad mou „úplnou neznalostí“ lidové písně, protože jsem napsal, že slova lidové písně jsou zřídka kdy metaforami. Uznávám, že je to omezení trochu přílišné, že jsem měl správněji napsat, že v lidové písni není metafora tak častá. Ale právě takového omezení potřebuje i hyperbolické tvrzení Jakobsonovo, že lidové písně přímo „oplývají“ stavbami metaforickými. Znám sice dobře jen sbírku Erbenovu a Jindřichovu, ale o nějakém oplývání metaforami tam nemůže být ani řeči. Tu by stačilo prostě udělat si statistiku metafor z českých lidových písní a srovnat ji se statistikou z některého našeho básníka moderního. Jestliže i potom Jakobson řekne, že naše lidové písně (a ty jsem měl především na mysli) oplývají metaforami, jakým slovesem vyjádří potom množství metafor u O. Březiny nebo u A. Sovy? Rozboru Jankova ani Gebaurova bohužel neznám a nemohu si je tu na odlehlém slovenském venkově také lehko opatřit. Nemohu proto také posoudit, zdali a do jaké míry mají pro náš spor podstatný význam. Skoupá Jakobsonova citace však tomu nijak nenasvědčuje. Citát z Gebaura, že metaforické obrazy bývají přerozmanité nejen svou formou, ale i svým obsahem, nic pro náš spor neříká, protože se tu přeme o kvantum metafor, nikoli o jejich kvalitu.

V mém hesle Kvantita ve verši našel Jakobson „skoro tolik chyb, kolik vět“, ale svůj břitký odsudek odbyl bohužel tak skoupými slovy, že naň nemohu ani pořádně odpovědět, protože nic nevyvrací, neříká a nedokazuje, proč to tak nemůže být anebo jak to vlastně je. Při [67]tom mi Jakobson imputuje naivnost, jako bych nevěděl, že v jiných jazycích existovala metrika časoměrná, ačkoli z celého hesla je zřejmé, že jsem měl na mysli toliko přízvučný verš český, v němž kvantita metrickým činitelem skutečně není. Toto tvrzení je však Jakobsonovi zase pravdou příliš samozřejmou. Najednou! V Základech českého verše z r. 1926 mu to ještě samozřejmé nebylo, ačkoli se za sto let o tom napsalo tolik literatury. Pletu prý kvantitu a tempo, pojmy v linguistice i hudební vědě ostře ohraničené. Jakobson však neříká, proč kvantita tempo určovat nemůže, a nedokládá svůj odmítavý odsudek nijakými příklady nebo důkazy. Mohu tu tedy odkázati jen na své heslo a hlavně na dvě předcházející studie Kvantita v českém verši[2], kde podrobněji vykládám, že čím více dlouhých slabik ve verši, tím je verš plynulejší a tempo pomalejší, což je, myslím, dost zřejmé a dá se empiricky dokázat: čím jsou slabiky delší a čím více jich ve verši je, tím pomaleji musím, zvláště v řeči emocionální, deklamovat. Zvláště při deklamaci toho povaha básnické řeči sama vyžaduje, aby všechny její slabičné délky byly plně uplatněny a vyjádřeny. Je sice pravda, že se tu pak termín tempo nekryje přesně s termínem hudebním, ale není tomu podobně i u melodie, s kterou prý zase mylně ztotožňuji hojnost délek? I termín melodie má v linguistice jiný význam než v hudbě, a přece ho již dávno užíváme beze všech rozpaků. Takových „nepřesně vypůjčených“ termínů ve vědě je mnoho, a nikdo se nad tím nepozastavuje. Pohoršuje-li se Jakobson nad mým výměrem melodičnosti ve verši, proč se nepohoršuje také nad úplně nejasným užíváním tohoto termínu v díle našich literárních kritiků, Šaldou a Novákem počínajíc a jejich mladými epigony končíc? Já aspoň dávám nejasnému metaforickému výrazu přesný výměr, zachycuji tím termínem to, co se ještě nejsnáze a nejvhodněji melodičnosti a melodií ve verši nazvat dá: plynulé a splývavé spojování slabik, kterého dosáhneme (kromě ještě jiných činitelů) hlavně záměrným rozvržením délek ve verši. Jakobson zase popírá, že by se tím dala setřít ostrost dynamického přízvuku, ale mou thesi nevyvrací. Rád slyším druhého, rád se poučím ze svých chyb, tu však bohužel nemohu. Myslí-li Jakobson, že má pravdu, ať nám ji podá trochu jasněji a méně zmateně, než to učinil v Základech českého verše.

 K. Erban

Ještě o českém slohu kritickém

Mým článkem (NŘ. XIX, č. 5) se polemicky obíral F. X. Šalda (Zápisník VII, č. 11—12) a P. Eisner (Čin VII, č. 11); 10. XII. 1935 byl pak tomuto sporu věnován ještě diskusní večer ve Společnosti pro slovanský jazykozpyt, kde jsem po úvodním slově prof. M. Weingarta shrnul stručně své [68]výtky českému slohu kritickému a odpověděl zároveň Šaldovi i Eisnerovi. Proto i tu shrnuji svou odpověď v autoreferátu. Nebudu vyvracet, co jsem netvrdil. Nečte-li někdo pozorně a svědomitě, je škoda času a papíru na jakékoli dokazování a vyvracení. A zbůhdarmým mrháním času by také bylo, kdybych měl Šaldovi a Eisnerovi vraceti všechny polemické poklony a ušlechtilosti. To má jediný účel: odvést čtenáře od věci a upoutat ho svým temperamentem. To jsou však právě vlastnosti, které jsem naší kritice vytýkal. Jsou už tak opotřebované a nepůsobivé, že by s tím už kritikové měli jednou přestat.

Nemaje dost námitek věcných, vrhl se Šalda na mou methodu, nazývaje ji — ovšem bez důkazů — patent Naše řeč. Ale jeho methodické výtky na mých tvrzeních nic nemění. Brání se proti výtce impresionismu (ačkoli jsem jej zjistil jen jako důležitou složku jeho slohu), avšak na řečeném diskusním večeru, kde bylo hodně Šaldových přívrženců, nepokusil se nikdo Šaldův impresionismus popírat, jenom jej hájili anebo omlouvali. Abych zabránil nedorozumění, zdůraznil jsem v debatě znovu: impresionistický výraz je na místě všude tam, kde jde skutečně jen o pouhý dojem, nelze ho však užíti místo přesných termínů a jasných pojmů. Týž smysl měly i moje výtky básnickým metaforám: i když jsou krásné — jak mi někteří účastníci debaty namítali—, nejsou přesné a jasné po stránce významové, a proto dbejme, aby jich v kritickém slohu nebylo příliš mnoho, zvláště aby nebyly tam, kde čekáme a potřebujeme termín přesný a jasný. Ačkoli jistá nepřesnost souvisí už s povahou duchovních věd a lidské řeči vůbec, přece jenom musíme jít za přesností a jasností, i když to není vždy lehké a i když jí vždy nedosáhneme. V nepřesnosti a nejasnosti si však nesmíme libovat a omlouvat je zvláštními slohovými požadavky umělecké kritiky, neboť sama podstata poznání předpokládá objektivní vědeckou analysu, ne subjektivní dojem, slohově pak výrazovou přesnost a jasnost, ne impresionismus a metaforičnost. Proto nelze úplně souhlasiti s šaldovským pojetím kritiky jako umění rovnocenného kterémukoli umění jinému. Jako essay náleží pomalu minulosti, tak se uzavírá pomalu i šaldovská epocha pathosu a inspirace a s ní pojmově zamlžený, ale dojmově a básnicky silný slovesný výraz.

K otázce slohového hodnocení kritiky: nelze ji měřit jenom měřítkem funkčním, protože její nepřesný a básnický jazyk je v úplné funkční shodě s cíli a úkoly, které jí u nás její zakladatel a tvůrce vytkl. Náš nesouhlas se obrací proti její noetické podstatě: že málo poznává a příliš podléhá subjektivnímu dojmu, že její poznání je nám málo platné, protože v něm často není nic, co bychom nevěděli nebo necítili sami bez kritického přispění. Je to buď příliš samozřejmé, nebo příliš nejasné. Při slohových výtkách je však třeba postupovat opatrně, abychom soukromý, subjektivní vkus nezaměňovali s objektivními fakty. Na př. Šaldovo důvěrné a naléhavé oslovování čtenáře [69]lze pokládat za stylistický nedostatek proto, že je to tvárný prostředek, který se slohově velmi brzo opotřebuje, takže se stává manýrou, zvláště když ho někdo užívá tak často jako Šalda.[3] Podobně lze právem vytknout novotvary a cizí slova, nemůže-li je autor funkčně odůvodnit. Lze právem pochybovat o funkčním poslání barokově složitých a někdy i nejasných souvětí, protože neslouží věci a jsou jen samoúčelnou estetickou hračkou. Lze právem vytýkat nejasné užívání výrazu veršová melodie a pod., protože nevíme, jde-li o melodii v smyslu fonetickém, která s melodií hudební má pramálo společného, či běží-li tu o splývavé a plynulé spojování slabik a slov ve verši, jak jsem to popsal v článku Kvantita v českém verši (NŘ. XVIII). A jak se potom vůbec můžeme dohodnout, je-li nějaký verš melodický či není? Odmítat však ironicky a pohrdavě tuto otázku vtipem o Boioťanech, svědčí jen o trapných a nemilých rozpacích kritikových.

V debatě (i v novinářských referátech) někteří účastníci projevili mínění, že jsem prý nešvary českého slohu kritického měl ukázat na zřejmých a podřadných epigonech, a ne na zjevech největších a nejzáslužnějších: F. X. Šaldovi a A. Novákovi. Z vůdčích kritiků mluvil jsem obšírněji jenom o Šaldovi a lituji velice, že má řeč byla u některých posluchačů chápána jako osobní útok. To je velký omyl, Šaldu vybral jsem si jako pramen a zdroj, v kterém in nuce jsou obsaženy skoro všechny obecné vlastnosti českého slohu kritického. Dokazovati všelijaké slohové nešvary na naprosto podřadných kritických epigonech považoval bych za práci zbytečnou a nudnou, neboť u nich jsou ty nedostatky až příliš zřejmé, kdežto u Šaldy, jak bylo ostatně vidět i z debaty, zřejmé nejsou. Také z epigonů vybral jsem si typického P. Fraenkla, a nikdo z přítomných o jeho epigonství nepochyboval, ačkoli Šalda i Eisner toto konstatování u Fraenkla rozhodně odmítali. Má přednáška tedy nebyla útokem na nikoho. Dovolil jsem si jen mít odvahu říci pravdu tam, kde to dnes ještě zní jako kacířství a svato-krádež. Kacířství proto, že nechci prostě věřit, co se nám dnes o kritice k víře předkládá, svatokrádež proto, že si troufale a střízlivě dovoluji pochybovat o některých stránkách českého slohu kritického a že nevyslovuji každý jeho výraz s náležitým zbožněním a úctou. Ne filologové a linguisté, nýbrž kritikové si budou muset zvyknout, že je občas budeme volat k větší jazykové odpovědnosti a že se nás nezbaví jen nějakým vtipem nebo novým krasořečnictvím. Dosud nebylo nedůtklivějšího člověka nad kritika, který sám v ostrosti a bezohlednosti výrazů často neznal mezí.

[70]Těm, kteří dnešní kritický sloh hájí, nelze se divit. Byli jím odkojeni a všechen jejich výraz je jím proniknut. Těžko se proto budou loučiti s krásnými bludy, těžko se budou zbavovat slohu svých učitelů.[4]

K. E.

Jistebnický, jistebský

V Lid. novinách se nedávno rozvinula zajímavá diskuse o otázce, kterou se i NŘ. už několikrát obírala (naposledy XIX, 1935, 28): jsou-li u příd. jmen odvozených od místních jmen na -ice a j. správnější tvary kratší (na př. pardubský) či delší (na př. pardubický). Tato diskuse je hodna zaznamenání už proto, že podnět k ní dal a jejím hlavním účastníkem vedle profesora brněnské university Fr. Trávnička byl sám Petr Bezruč. Šlo v ní o to, jak tvořiti příd. jméno k místnímu jménu Jistebník, známému dnes hlavně z dětského sboru „jistebnických zpěváčků“. Ženská národní rada v Brně uspořádala koncert těchto zpěváčků a pozvala na něj také jejich slavného krajana Petra Bezruče; Bezruč poděkoval dopisem za pozvání a dodal tuto poznámku: „Slezský lid, stavitel zákonný čisté řeči národní, utvořil od slova Jistebník správné adjektivum jistebský. I neměli principálové sboru národ opravovati, on mluví lépe než inteligence.“ (L. N. 22/XI 35.) Ale ukázalo se, že ani staří rodáci z Jistebníka neznají onoho kratšího tvaru, a tak se měli o této věci vysloviti odborníci jazykoví (L. N. 26/XI 35). Učinil tak profesor českého jazyka na Masarykově universitě v Brně dr. Fr. Trávníček článkem v L. N. 1/XII 35. V něm uznává sice, že lidový jazyk dává velmi často přednost kratším tvarům, na př. kojetský, vsatský, jický atd., avšak zároveň ukazuje, že se tyto kratší tvary nehodí dost dobře usu obecnému a spisovnému, neboť jsou svou hláskovou odlišností často velmi vzdáleny od jména základního. Snadno jim rozumějí lidé z kraje, nikoli však obyvatelé končin vzdálených. Je to důvod zajisté správný; před několika lety jej v NŘ. vyslovil také J. Zubatý. Dále připomíná prof. Trávníček, že kratší tvary jsou leckdy samy sebou nezřetelné, protože neukazují dost určitě na svůj základ; tak příd. jméno kojetský může být od jmen Kojetice a Kojetín, vojkovský od Vojkov i Vojkovice atd. Proto nezbude než ponechati spisovnému jazyku tvary delší, neboť jsou pro něj daleko výhodnější.

Prof. Trávníčkovi odpověděl Petr Bezruč obšírným článkem v L. N. 12/I 36, v němž váží obě stanoviska: „Já hledím ve své odpovědi jedním okem na Vás jako na protagonistu západní kultury a druhým na čtenáře moravského, za něhož mluvím a jehož stanovisko podpírám.“ Básník se vyzná dokonale i v odborné literatuře o této otázce a dobře ví o námitkách, které filologové neboli „friseuři a fasádníci čisté mluvy lidové“, jak prý jim Bezruč „inter pocula“ říká, pronášívají proti kratším tvarům lidovým. Avšak přes to je přesvědčen, že cennější je „čistá řeč prostého národa než rozpaky či [71]požadavky intelektuálů.“ Básník snáší celé bohatství dokladů, jak živé a hojné jsou ony tvary kratší, a to nejen u místních jmen na -ice (kromě jmen trojslabičných, na př. Babice babický, Kralice kralický, avšak Ždánice ždánský!), -ín, -ov, nýbrž také u jmen zdrobnělých (na př. Popůvky — popovský, Javůrek javorský a pod.). Jsou to jména vzniklá ze jména zakladatele osady.[5] Bezruč pak ukazuje, že zakročení „fasádníků“ proti nim má obdobu i jinde, na př. v porušování náležitých tvarů míst. jména Ketř (gen. Kčeře, adj. kečerský, neboť pův. tvar zněl Kečer; tedy nikoli „ketřský“), jména houby pestřec (gen. pestrce, nikoli „pestřce“) atd. Dovolává se i jména Františka Palackého, jež je odvozeno z místního jména Pa-lačov (tedy zase ne „palačovský“!), připomíná úpravy místních jmen, porušující starý a dobrý usus lidový (Doubravy m. Dúbravy, Uhlířov m. Uhléřov a pod.), a všechny ty jeho připomínky a poukazy svědčí o vzácném rozhledu po jazyce, o velké zkušenosti a o vnímavosti pro jazykové otázky. Mnoho pravdy je i ve výroku básníkově, že kultura otupuje jazykový cit. Svou odpověď končí Bezruč slovy: „Ustupují krásná, čistá, čacká a starobylá adjektiva krátká z řeči národa, jasná a zřetelná jako bílý boží den těm, jejichž kořeny životní tkví v rodné půdě našich dědin, — ale nejasná a nezřetelná lidem městským, jejichž kořeny už tam netkví. Ale my — snad poslední z obhájců bývalých — vzpomeneme hexametru, jenž tragickou silou hvězd se dotýká, hexametru, jehož vzpomínali a vzpomínati budou všichni ti, kdož hájili věci dobré, která podlehla: Res victrix diis placuit, res victa Catoni.“

Profesor Trávníček ukončil tuto diskusi článkem v LN. 19/I 36. Nemohl ovšem než setrvati při svém původním názoru. Podal námitky proti některým jednotlivým výtkám Bezručovým, znovu zdůraznil nezřetelnost kratších tvarů u těchto jmen a připojil výklad, že tvary delší, jako vítkovický, vršovický a pod., jsou už staré, že se vyskytují už u Dalimila, Pulkavy a j., a že to tedy nikterak nejsou „obludy, hnusné výmysly novodobých ‚usměrňovatelů řeči lidové‘.“ Tím je asi tato otázka pro jazyk spisovný vyřízena definitivně. A tak se i my připojujeme k závěrečným slovům Trávníčkovým: „Cit pro ‚čisté a čacké‘ tvary vsatský (vsacký) … musí ustoupiti potřebě srozumitelnosti spisovného jazyka. Komu na srozumitelnosti nezáleží, nebo kdo jinak naznačil, že se jeho kojetský … týče Kojetína, ne Kojetic nebo opačně atd., nechť užívá tvarů jen kratších. Také od Vás, mistře, s radostí přijmeme tyto tvary; bude to jen rozhojnění těch slov, která čtenářům objasňuje slovníček za Vašimi skvostnými Slezskými písněmi. Kde je však potřebí obecné srozumitelnosti, tam nepochybně zvítězí tvary od celého jména.“

r.


[1] Po dodatečném poučení o českém baroku slovesném (V. Bitnar: O českém baroku slovesném, J. Vašica: O české barokní poesii) musím odmítnout i Jakobsonovu výtku, že se mé definici také „naprosto“ (!) vymyká metafora poesie gotické a barokní, kde citový rozpor sbližovaných plánů je „mnohdy“ (!) záměrným tvárným prostředkem. Ale právě Bitnarovy kapitoly o gotické a barokní metafoře jsou přímo překvapujícím dokladem pro mé pojetí metafory. Kritik, který mi vytýkal netečnost k faktům, spadl sám do jámy, kterou kopal mně.

[2] Výr. zpráva rrg. ve Zvolenu za r. 1930-31. Naše řeč, XVIII, 1934, 1 n., 33 n.

[3] Šalda v prostém zjištění této skutečnosti viděl společensko-moralistní výtku (!). — K. Polák v debatě mě upozornil, že Šalda tím oslovuje vlastně sám sebe. Tomu však odporují mnohé doklady a sám Šalda v svém díle přímo i nepřímo dosvědčuje, že oslovuje čtenáře. Ale ať je tomu jakkoli, je to manýra původně impresionistická a dnes už hodně opotřebovaná.

[4] Tato Erbanova odpověď byla napsána už před vánocemi, ale pro nedostatek místa nemohla být dříve otištěna.

[5] Proto na př., jak správně a vhodně Bezruč připomíná, k míst. jménu Sokolnice je příd. jméno sokolnický, nikoli „sokolenský“, neboť tuto osadu nezaložil Sokol, nýbrž seděli v ní lidé zabývající se chovem a cvičením sokolů, sokolníci, a podle nich osada dostala jméno.

Naše řeč, ročník 20 (1936), číslo 2-3, s. 64-71

Předchozí Z kanceláře Slovníku jazyka českého

Následující Atrakce

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1