Časopis Naše řeč
en cz

O metaforách

Karel Erban

[Články]

(pdf)

-

Metafora bývá nejčastěji vykládána jako změna významu. To je však výklad rozumový, logický, který jde do prázdna a nic nezasahuje. Poněvadž metafora vzniká pochodem duševním, je ji třeba vykládat psychologicky. Metafora není tedy zkrácené přirovnání, není přenášení významu nebo vlastnosti, nýbrž nový výraz pro zvláštní smyslové a citové prožívání. Tvoříce metaforu pohybujeme se jen v smyslové a citové oblasti slov,[1] která se v metafoře dostávají do nezvyklého syntaktického sousedství. Metafora tu pak vzniká dotýkáním, vzájemným pronikáním a prostupováním smyslové oblasti slov, která ji tvoří.[2] Kdo i ve vědecké práci má rád »metaforické« vyjadřování, pro toho je tu tisíc pokušení pro takový »názorný« výklad: mezi smyslovou a citovou oblastí těchto metaforických slovních složek vzniká »jakési proudění a chvění«, vzniká »nová harmonie« (nebo také disharmonie!), neboli prostě: vzniká nový výraz pro básnický zážitek a prožitek.[3]

[34]Umělecká síla a účinnost metafory závisí nejen na síle zážitku, umění prožitku anebo jen na povaze smyslové a citové oblasti slov. Působí tu silně i mluvnický druh slov, jimiž jsou metafory vyjádřeny, a jejich syntaktické spojení. Umělecky nejslabší je spojení přirovnáním, kde mezi metaforickými složkami je málo obsažné a stylisticky chudé sloveso býti a spojka jako (příklady z Ot. Březiny):

Mé vzpomínky jsou bez barev a beze vláhy,
jak protěž v herbáři, jenž bílou plísní dýše.

Vztahy smyslových a citových oblastí spojených slov se tu jen logicky vykládají, znázorňují nebo naznačují, »obraz« je tu vyložen dříve, než vznikl, než byl utvořen. Trochu se od toho dá pomoci tím, že spojku vypustíme:

Mé jaro bylo smutnou, elegickou písní.

Esteticky účinnější je také přirovnání, kde místo slovesa býti je nějaké sloveso významově, smyslově a citově obsažnější:

Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlenkách
jak chodbami opuštěného kláštera.

Také postpositivně kladený genitivní přívlastek tvoří se svým jménem metaforu ne dost čistou a dotvořenou. I takové metafory připomínají přirovnání, jsou spíše konstruovány rozumem než vytvořeny prožitkem: pel snů, teplo vnad, krev hroznů, žeh zor, mír noci. Z těchto metafor jsem úmyslně vypustil adjektivní přívlastky, které jsou vydatnými složkami metaforickými, takže potom slabé stránky metafory nepronikají: teplo mrtvých vnad, krev hroznů zahořklá, žeh rozedněných zor, noci jasný mír.

Přirovnání je tedy vlastně »zradou« tajemství básnického jazyka. Ale křivdili bychom básníkovi, kdybychom všechna jeho přirovnání chtěli vykládati jen takto. Ani jazyk básnický neobejde se bez slov nemetaforických, bez výrazů a spojení logicky jasných — jinak by byl úplně nesrozumitelný. [35]Nikdy nelze spálit všechny mosty mezi řečí prozaickou a řečí básnickou. Nezapomínejme, že metafora není, jak se často tvrdí, nejúčinnějším tvárným prostředkem řeči básnické. I obyčejná, jasná a logicky průzračná slova mají svou stylistickou hodnotu. Vyjadřujeme jimi důvěrnost, intimnost, otevřenost, srdečnost a pod. Záleží vždy na tom, kdy, kde a jak metaforu přirovnáním vykládáme. I to náleží k slohovému umění.

Umělecky nejúčinnější metafory vznikají spojením přídavného jména se substantivem nebo substantiva se slovesem (příslovky, příslovečná určení metaforu smyslově a citově zaostřují):

žár bílý rozkoše mi v nervech nezasvítil.

Nejcennější je tedy pro metaforu příd. jméno a sloveso. Z toho můžeme usoudit, že se metafoře daří nejlépe tam, kde vyjadřuje vlastnosti, děje. jejich usměrňování, ohraničování a zaostřování. Podstatné jméno jako podmět je v metafoře vždy činitelem více pasivním a jeho aktivita stoupne teprve tehdy, stane-li se přívlastkem (jmenným nebo slovesným) nebo přísl. určením:

Sladká tvá vzpomínka zbyla mi v duši jako vonná tma

po uhaslém světle

a teplem táhne mi krví, jak ruka milovaná by držela

ruku mou v noci, když dřímu.

To je zároveň příklad s přirovnáními, aby bylo vidět, jak v sousedství metafor, v rytmu a melodii verše svou rozumovou strohost a střízlivost ztrácejí. Ještě dva příklady:

Mé jaro bylo smutnou elegickou písní,
již tichým tremolem mi život zahrál flétnou.

Po černém koberci, jejž k mému loži stínem
v šat
vonný kašmíru Noc tkala kyprou vlnou,
tys přišla, Milá má, a nalilas mi vínem
svých retů hořkou číši plnou.

Adjektiva i slovesa využil znamenitě pro metaforu impresionismus, kdežto v expresionismu byl kladen více důraz na metaforu verbální.[4] U impresionistů i sloveso je často jen dějově vyjádřeným adjektivem (»kopce se modraly v mži[36]vém prostoru«), kdežto u expresionistů »zažírá« se sloveso i do statických motivů popisných (»tma se kroutila, bláto země se svíjelo, bláto země se chechtalo«). Impresionistům byla metafora rodnou řečí. Smyslová a citová oblast slova byla jejich nejvlastnějším domovem. Tím je slovesný impresionismus stále tak živý, takže pod rouškou rozličných »ismů« shledáváme se s ním i dnes. Nemírnou zálibou ovšem někteří impresionisté smyslovou a citovou oblast slova rozvrátili, impresionistické metafory se stávaly manýrou. Tak zvané splývání počitků je typický »vynález« impresionistů. Jsou to rafinovaně spojené složky smyslové a citové: »koupala ho v stříbře svého hlasu«, »krev jí houstla v hlase«, »vůně se jí teple a lichotivě kladly kolem těla«.

O metafoře dnešních básníků se často mluví jako o velikém převratě, ale bývají to tvrzení poněkud nadsazená.[5] Příklady totiž, které bývají pro to z moderních básníků uváděny, o tom úplně nepřesvědčují. Pokud tu novost opravdu je, je to víc chtěná a nehorázná naivnost a duchaplnické siláctví než skutečná nová stylistická hodnota. Smyslové a citové oblasti slova se tu neprolínají, nýbrž bizarně a groteskně trčí proti sobě: »Slunce usedlo na monocykl« (Ivan Goll), »v hotelovém salonu mořské břehy míčem slunce hrály tenis« (Gerardo Diego). Pokud jsou tu metafory opravdu dobré, není v nich příliš převratná revolučnost tvůrčí: »Vypiješ kapku za kapkou svit měsíční« (V. Huidobro). Že ona pochybná revolučnost měla dost nohsledů i u nás v Čechách, pamatuje jistě každý, kdo četl naši poválečnou lyriku.

Vznikají však všechny metafory tak, jak jsem na začátku vyložil? Tato otázka se nedá jednoznačně rozhodnout, protože všechny metafory nemívají estetickou funkci (na př. v jazyce lidovém nebo vědeckém). Je pravda, že i některé z těchto metafor vznikají »básnicky« (hlavně lidové) a jsou anebo alespoň někdy byly výrazy aktualisovanými. Ale vedle nich je i dost těch, které vznikají studenou cestou logickou, sestrojují se podle osvědčeného schematu. To jsou metafory odvozené, pseudometafory. Lidová rčení jako »nasaditi červa nebo brouka do hlavy» jsou skutečnými metaforami, protože se »odehrávají« v smyslové a citové oblasti slov. Přezdívky však a všelijaké nadávky, vzniklé náhodně, z přeřeknutí a pod., jsou zpravidla metaforami nepravými. Podobně i vědecké výrazy, jako »magnetické pole«, »srdeční komora«, »ohnisko« (ve fysice a geometrii), jsou konstruo[37]vány logicky na základě přirovnání. Také některé kritické a essayistické výrazy jsou jen metaforami zdánlivými: »třetí věta románové trilogie, poslední takt tohoto daktylu románového«. Tu všude schází smyslový a citový vztah, neboť metafora musí být vždy opravdu slyšena, viděna, čichána, chutnána, hmatána a cítěna, čehož u těchto příkladů není. Naopak ulpívají na vnějškových podobnostech logicky vykombinovaných nebo vyumělkovaných.

Z toho je vidět, že nejčastěji tvoří metaforu básník, který k tomu dostal zvláštní dar: dar svěžích a neopotřebovaných smyslů a neobyčejnou jemnost a intensitu citu, čehož většina lidí nemá. Jediné děti blíží se po té stránce básníkům, nemají však zase intelektuální vyspělosti, bez níž ani básník není možný. Většina lidí ztrácí onu svěžest brzo. Všední starosti, jednotvárná práce, honba za chlebem a stárnutí otupí značně vnímání. Šťastni jsou ti, kdož si dlouho tu svěžest dovedou udržet, i když sami netvoří. Jsou to přátelé umění, kteří mu rozumějí a bez nichž není umělec v lidské společnosti možný.[6]

Metafora bývá často mylně pokládána za nejúčinnější tvárný prostředek řeči básnické, za největší a nejoslnivější umění slova. Avšak na př. slova lidové písně jsou zřídka kdy metaforami, a co je v nich často lyrické působivosti a síly! Bývají to všelijaká ztracená a zapomenutá slova, básníkem opět objevená, která nemají na sobě nic z konvenčního nánosu a usazeniny, u nichž však zato jejich oblast smyslová a citová je velmi svěží a jemná. Rozdíl mezi metaforou a takovým slovem je jen v psychologické složitosti. Bylo by bláhové tvrdit, že esteticky působivější je to, co je složitější. Se stanoviska poesie je to rozdíl podružný, neboť v ní každé slovo musí být smysly nově prožito a procítěno, jinak není slovem básnickým.[7]


[1] Ze složitého rozlišování významové stránky slova vybírám si jen ty složky (komponenty), které mají význam pro výklad básnického jazyka. (Velmi složitě rozlišuje významovou stránku slova na př. A. Carnoy v díle La science du mot.) Pro moderní stylistiku je nejdůležitějším činitelem stránka citová (Bally, Winkler), avšak při zkoumání metafory třeba ještě uznávati stránku smyslovou. Zdůrazňuji: smyslovou, ne obrazovou nebo obraznou, protože to nejsou pojmy dost přesné a svádějí k jednostrannému výkladu, jako by zahrnovaly jen smysl zrakový, kdežto metafory mohou být tvořeny na základě vněmů všech smyslů, tedy nejen zrakového, ale i sluchového, čichového a hmatového.

[2] Při tom pronikání a prostupování se také stává, že splývají, kříží a prolínají se nejen počitky téhož smyslu (na př. zrakového), nýbrž i smyslů různých, na př. v metafoře »stříbrný vítr«. Tento zjev se nazývá synestese (splývání počitků). Původce tohoto pojmu (dr. Millet) mluví o »barevném slyšení« (audition colorée).

[3] Estetické pojmy »zážitek« a »prožitek« rozlišil u nás J. V. Sedlák v studii o Petru Bezručovi a nejnověji v knize »O díle básnickém«. Zážitek je prvek esteticky nezpracovaný, kdežto prožitek vzniká už estetickým zaměřením, je to tedy činnost ducha obrazivého, tvůrčího. Ještě k tomu metaforickému vyjadřování o metaforách: u Březiny a Máchy mluví F. X. Šalda o šílenství čisté metafory, zažehující se stálým krvesmilným ohněm na sobě samé (ŠZ, I, 238, 251). Méně metaforicky, ale jasněji vyložil Šalda metaforu v essayi o Ot. Březinovi (Duše a dílo, 3. vyd., str. 219), kde reprodukuje názory P. Claudela. Claudelovi je metafora orgánem nové, jemnější logiky, je to »nové slovo, činnost, která vyplývá z toho, že dvě různé věci jsou zároveň spojeny prostě svým bytím.«

[4] Viz můj příspěvek o slovesném impresionismu a expresionismu v Naší řeči XVII, 1933, 233 n.

[5] Srov. G. de Torre: Obrazy a metafory u dnešních básníků (Plán I, 178).

[6] Srov. A. Voronský: Umění viděti svět (Plán I.). — Ale nejen lidé ztrácejí svěžest, nýbrž častým užíváním i metafory samy. Automatisují se. Pokryje je nános a usazenina konvenčnosti. Nejzazší případ takové opotřebované, znehodnocené, »vyžilé« metafory je fráze.

[7] S metaforou příbuzná metonymie a synekdocha jsou povahy spíše logicistické než psychologické. Jsou konstruovány — podobně jako symboly — více rozumem, a i když jsou někdy provázeny značným citem, jejich účast ve smyslovém životě je zpravidla nepatrná. Jsou to smluvené znaky a značky, k nimž se dostáváme poučením rozumovým, ne intuicí.

Cestu k novému pojetí metafory mi ukázal E. Winkler v knize Grundlegung der Stilistik. Vlastní výklad je však značně odchylný; jednak se všemi názory Winklerovými nesouhlasí, jednak se zakládá na pozorování a zkoumání vlastním.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 2, s. 33-37

Předchozí Žabovřesky, žabovřeský

Následující Stanislav Petřík: K intonaci věty

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1