Časopis Naše řeč
en cz

Uvědomění

† Václav Ertl, Red. (= Redakce)

[Články]

(pdf)

-

V knize Lesného Duch Indie, o níž jsme referovali v 2. seš. XII. ročníku Naší řeči, mluví spisovatel na jednom místě (38) o tom, že stoupající uvědomení lidu učiní i v Indii konec třenicím náboženským. Náš spolupracovník, který referoval o této knize, vytkl v svém referátě tvar uvědomení s tím doložením, že správný tvar zní v tomto případě uvědomění. Svou výtku, kterou jsme zatím z moci redaktorské suspendovali, odůvodňoval výkladem, že tu jde o zmatení dvou různých slovesných tvarů, t. j. slovesa uvědomiti (= zpraviti) s příčestím uvědomen a slovesa uvědoměti (= státi se vědomým) s příčestím uvědoměn; podle toho by byl rozdíl mezi uvědomením (Bekanntmachung, Benachrichtigung) a uvědoměním (das Bewusstsein). Oporu pro své tvrzení měl referent jednak v slovníku Kottově, kde se (4, 496) o rozdílu mezi obojími těmito tvary skutečně v tomto smyslu vykládá, jednak i v jednom ze starších referátů NŘ., kde se za výraz »pro jeho uvědomění« nabízí jako správnější výraz „uvědomení, zpravení“. Slovo uvědomění jsme kárali (v NŘ. 7, 148) ve výraze »po jeho uvědomění« z té příčiny, že tu jde o sloveso uvědomiti, jehož příčestí má míti tvar uvědomen, jako má zlomiti příčestí zlomen a p.; viděli jsme v něm tedy chybu tvaroslovnou. Tato poznámka snad zavdala podnět Lesnému, že opravil slovo uvědomění, jež znamená získání vědomí příslušnosti k národu (‚národní uvědomění‘) nebo k třídě společenské (‚třídní uvědomění‘), v domněle správnější tvar uvědomení.

Tato věc, na pohled zcela jasná, má však dvojí háček. Především slovesa uvědomiti (ani prostého vědoměti) v jazyce není a nebylo; je to, jak uvidíme dále, sloveso uměle konstruované k podst. jm. uvědomění. A za druhé, praxe skutečného jazyka se s tímto teoretickým výkladem neshoduje.

[2]Podst. jméno uvědomění ani sloveso uvědomiti (a ostatní tvary sem náležející) nejsou slova stará. Pro sloveso uvědomiti, kterému podle výkladu právě uvedeného sluší význam ‚zpraviti‘, cituje Jungmann svědectví (nikoli doklad) Kollárovo;[1] ale Jungmann, jak to velmi často činívá, zakrývá tím nejspíše své vlastní autorství. Neboť nejstarší skutečný doklad toho slova na půdě české je právě z jeho Slovesnosti (1820), jejíž rukopis byl ukončen, jak víme, už před koncem r. 1817. A všechny doklady, které známe právě z doby, kdy sloveso uvědomiti začíná zapouštěti kořeny v českém písemnictví, užívají tvarů uvědoměn, uvědomění, bez rozdílu, ať patří k předpokládanému slovesu uvědoměti, či k skutečnému uvědomiti; na př.: listovný sloh slouží k uvědomění jich o tom 1820 Jungm., Slsn. LXXVIII; k uvědomění svých povinností 1844 Tyl, Posl. Čech 2, 26; na místo něho (nadšení) vstupovalo povážné uvědomění 1845 Tyl v Květech 247; tak vyrůstalo (v Irsku) uvědomění potřeb svých i síly 1848 Havlíček, Polit. sp. 1, 209; naše národní uvědomění t. 2, 110; filosofie dějepisu vede k uvědomění sebe mravnímu 1851 Guizot, Děj. vzděl. III, 8; seděli s vážným uvědoměním své důstojnosti 1853 Rittersberg, Sp. 2, 26; první návrat jasného uvědomění hrozil rytíře usmrtiti t. 1, 68; kdo ho (toho pokladu) nepoužívá s uvědoměním, že ho není hoden 1858 Světlá v Máji 125; výraz světového uvědomění 1859 Obr. živ. 231a; s cizotou zmáhalo se i uvědomění české 1860 Pal., Radh. 2, 490; (nesu s sebou) uvědomění, že je o jednoho pracovníka na poli umění více 1861 Hálek, Sp. 3. 149; nejhlubší skleslost národního uvědomění 1861 Světlá, Prv. Češ. 1, 18; k národnosti české veřejně a s uvědoměním  se hlásícího t. 1, 18; abych posloužil národu k lepšímu uvědomění se o všem, čeho žádá jeho prospěch 1861 Pal., Radh. 3, 79, atd. až posud: národní uvědomění 1889 Herben Do třet. 635; uvědomění 1897 Zeyer 24, 146, a j. Tato jednotnost forem při všech významech tvarů uvědoměn, uvědomění má ovšem přirozený důvod v tom, že se všechny opírají o jedno a totéž sloveso uvědomiti v jeho rozličných vazbách a významech. Užíváť se slovesa uvědomiti nejen ve rčení uvědomiti koho o čem (na př. uvědomiti otce o jejím předsevzetí 1835 Malý, Drob. pov. 40; uvědomiti mne ihned o důležitém objevení svém 1837 Šaf. v ČČM.. 41, a č.), nýbrž i ve rčení uvědomiti se, shodném s významem předpokládaného uvědoměti [3](= státi se vědomým), který je v subst. uvědomění = vědomí čeho (ve smyslu pregnantním), vědomí příslušnosti k jistému celku (uvědomění české); na př.: a jak na sobě cítiti aneb se uvědomiti mám, že jsem se neprohřešil? 1848 Klicp., Čes. Meluz. 36; není pomyšlení, aby národnost slovenská uvědomila se sama 1848 Havl., Pol. sp. 2, 29.

To je ovšem jen část výkladu, ne výklad celý. Tím je vysvětleno, proč není rozdílu mezi uvědomením a uvědoměním, rozdílu takového, jaký by bylo možno předpokládati analogicky na př. podle typu tupení (s významem předmětným) — tupění (s významem podmětným), není však vyloženo, proč mají výrazy, o něž nám tu jde a které se zakládají vesměs na jednom a témže slovese uvědomiti, tvar uvědomění (uvědoměn) a nikoli tvar uvědomení, jak bychom normálně očekávali (tedy jako lomiti — lomení, mámiti — mámení, tlumiti — tlumení a pod., nikoli lomení atd.).

Je pravda, že se i odchylné tvary toho způsobu jako uvědoměn (k uvědomiti) v jazyce vyskytují. Gebauer (Hist. ml. III,. 2 [2. vyd.], str. 309) uvádí tvary jako zahanben (k zahanbiti), pohřben (k pohřbíti), vykúpěn (k vykúpiti) a pod. Gebauer vykládá tyto tvary foneticky, t. j. tím způsobem, že se hláskou ě (v zahanběn), která se objevuje v těchto tvarech místo normálního e, projevuje měkkost předcházející souhlásky. Ať je tento výklad správný čili nic, je při něm jisto tolik, že tohoto výkladu je možno použíti jenom pro dobu, kdy čeština měla měkké souhlásky m, p, b, v (změkčené v našem případě z téhož důvodu, z jakého se měkčí souhlásky jiné, na př. prositi — prošen, platiti — placen atd.), t. j. asi do začátku 16. stol., a že tohoto výkladu pro nč. odchylku uvědoměn (místo předpokládaného uvědomen) užíti nelze.[2] Ani na výklad analogií není možno pomýšleti, neboť není nablízku jiného slovesa, s nímž by se sloveso uvědomiti mohlo ať významem či tvarem sdružiti a které by bylo mohlo svými tvary svésti k odchylnému tvaru uvědoměn, uvědomění.

[4]Je tedy třeba hledati k výkladu cestu jinou. Ukazuje ji doklad, o němž jsme se s počátku z důvodů, jež povíme hned, nezmínili, ač je to doklad podle našich vědomostí skutečně nejstarší. Je to doklad (známý, ale jen heslem, i Jungmannovi) ze Semianova překladu maďarského románu Mészárosova Kartygam z r. 1790, kde se (str. 24) čte: odkud sem se jen před několika týdni prohnal, z nového uvědomění vyrozuměv, že ten výš spomněný oficír zrovna do Parýza cestu před sebe vzal. Odsunuli jsme zmínku o tomto dokladě až na toto místo, protože je to doklad načisto isolovaný. Pokud z materiálu sebraného z té doby možno posoudit, není kontinuity mezi ním a nejstarším dokladem českým, Jungmannovým, z r. 1820, takže Jungmanna můžeme vším právem pokládati za původce slova uvědomění v češtině. Ani Palkovičův Slovník (1821), ačkoli obsahuje i výrazy slovenské, slova uvědomění ani uvědomiti nezná. Mimoto slova uvědomění je v překladě Semianově užito ve významu ‚zpráva‘, který se liší od Jungmannova užití téhož slova a který se v češtině ani potom nevyskytuje. Jazyk Semianův má leckteré zvláštnosti; k nim náleží zejména také zajímavá pro nás hojnost polonismů (na př. nadmír 8 = nad míru podle nadmiar, osobná světnice 10 m. oddělená, ctnostlivost 251 = ctnost, ctnostnost podle cnotliwość, nade dnem 173 = přede dnem, chladník 154 = stinné místo, larvovný 106 = maškarní, manýrný 40 = způsobný, počtář 117 = poštovní zřízenec, novinář 220 = tlachal, obchod 203 = zaměstnání, nadejíti 101 = přijíti podle nadjechać, oferovati pomoc komu 284 = poskytnouti, očivistý 180 = očitý, chodí o hlavu 254 = jde o hlavu atd.). Je tedy skoro jisté, že i slovo uvědomění je přejato z polštiny, jak tomu nasvědčují nejen hojné polonismy jiné, nýbrž i význam toho slova u Semiana (shodný s pol. »słowa a pismo uwiadomiające, doniesenie, informacja«), ale hlavně tvar, o jehož výklad nám právě jde, a který zní v polštině právě uwiadomienie.

A toho původu je nepochybně slovo uvědomění i v dokladech z písemnictví na půdě české. Uwiadomienie je v polštině pravidelný tvar podstatného jména slovesného k slovesu uwiadomić kogo o czym (s příč. trp. uwiadomiony, množ. uwiadoimieni), které znamená tolik co naše ‚zpraviti koho o čem, oznámiti komu co‘; podst. jm. slovesné je buď významu abstraktního, znamenajíc činnost zpravení, oznámení, anebo, přeneseně, významu konkretního, znamenajíc zprávu (ústní nebo písemnou); jiných významů toto sloveso v polštině spisovné nemá. Sloveso téhož tvaru a významu je i v ruštině: uvědomiť kogo [5]o čom, s příč. trp. uvědomljen a podst. jm. uvědomljenie.

Z toho ze všeho můžeme tedy souditi se vší pravděpodobností, že i novočeské slovo uvědomění, které Jungmann r. 1820 (1817) uvedl do jazyka, je slovo přejaté z polštiny, a v tomto jeho původu můžeme tedy spatřovati také nejsnazší výklad jeho odchylného tvaru (uvědomění místo uvědomení); polské slovo bylo přejato v tom tvaru, jaký mělo v svém vlastním jazyce (tedy asi jako ruské bodryj, srbochorv. častovati). To lze tím snáze pochopiti, že to nebyl tvar, který by se příčil nějak tvarové soustavě české, zvláště pokud šlo o přejetí pouhého substantiva (substantiv jako umění, hřmění, šumění a p. je v češtině dost). Pokládáme Jungmanna za původce toho slova v češtině, nikoli Semiana, jednak pro nedostatek kontinuity (o níž byla řeč výše), jednak proto, že Jungmann užívá slova uvědomění ve významu původnějším (‚informování‘) než Semian.[3]

Že vliv polského podst. jména uwiadomienie byl silnější než vědomí o příslušnosti tohoto substantiva na půdě české k tvarovému vzoru lomiti lomení, vykládáme si i tím, že sloveso uvědomiti, podle dokladů nám známých soudíc, ujalo se v češtině až později (jeho první datované a zřetelné doklady, které byly uvedeny výše, s významem dnes nejobyčejnějším a shodným právě s významem slovesa polského a ruského, jdou od r. 1835) a vyskytuje se také v první polovici 19. stol. mnohem řidčeji než podst. jméno uvědomění. Tato okolnost, že podst. jméno uvědomění bylo v jazyce mnohem častější, je nám dále výkladem, proč příčestí min. trpné slovesa uvědomiti nebylo utvořeno normálně, podle vzoru lomiti — lomen, tedy uvědomen, nýbrž pod přímým a silným vlivem podst. jména uvědomění, totiž uvědoměn. To je tvar od let třicátých v spis. jazyce nejobyčejnější; na př.: uvědoměn král, že Vous nebyl šlechticem 1830 Langer v Čechosl. 1, 49; básnictví nových dostane uvědoměných … zásad a kriterií 1838 Amerling v ČČM. 323; bývám přec uvědoměn o všem, co před sebe berou 1854 Byron (Frič), Nev. z Ab. 49; chtěl býti vždy i vůle své mocen a cíle dobrého uvědoměn 1858 Sabina, Hedv. I, 56, a j. až posud: neúkojná nota z uvědoměné přítomnosti Karásek, Ren. touhy 49; v ní ho mlčky a neuvědoměně uctíval R. Svob., Čer. mysl. 57, a j. Vyskytnou-li se sem tam odchylky od této praxe, t. j. tvary na pohled normální uvě[6]domení, uvědomen, mají příčinu svou zvláštní. Sem patří především jeden z nejstarších dokladů tohoto slova (první po Jungmannově uvědomění z r. 1820) v Markově překladu Ovidiovy epištoly Leander Heře v Kroku 1923, 6: ostatek uvědomen jest nám, tmě a té věži tajné (cetera nox et nos et turris conscia novit). Markův doklad už významem i vazbou se staví stranou od ostatních dokladů uvědomiti a jeho tvarů na půdě české, neboť tak, jak užil Marek tvaru býti uvědomen, t. j. s dat. osoby a ve významu = býti komu znám, vědom, nebylo toho výrazu užito už ani jednou. Zdá se — a datování tohoto dokladu tomu nasvědčuje —, že Marek přejal samostatně (nezávisle na Jungmannovi) sloveso uvědomiti, nejspíše z ruštiny, která byla jeho hlavním zdrojem, a že je přizpůsobil významem i vazbou českému vědom (jako znám — oznámiti), které se mu z metrických příčin asi nehodilo. Protože pak naň nepůsobil ani vliv polského uwiadomienie, ani čes. uvědomění, jehož před ním užil Jungmann po prvé, je přirozené, že k slovesu uvědomiti jiný tvar než uvědomen ani utvořit nemohl.[4] Jinak je třeba se dívati na pozdější ojedinělé doklady tvarů uvědomen, uvědomení; na př.: (když člověk přijde) k dokonalému uvědomení o povinnostech svých 1853 Štúr, O nár. pís. 13; jiným rozkazem z žádné strany nejsem uvědomen 1862 Klicp., Sp. 3, 257 (Fridr. Boj.).[5] Jsou to tvary ustrojené podle teorie mluvnické (asi jako zhnušen k novodobému slovesu zhnusiti). Protože Jungmannův Slovník, jehož korektoři a spisovatelé užívali dlouho i za praktického rádce jazykového, uváděl pod heslem ‚uvědomiti‘ tvary -ím, -il, -en, -ení (s jediným dokladem: uvědomění), snažili se mnozí také tak psáti. A toho rázu budou i doklady, které se pro tvary teoreticky správné najdou snad i v době novější.

Že výklad participia uvědoměn z přejatého podst. jména uvědomění je správný, o tom svědčí dále i ta okolnost, že se tento odchylný způsob tvoření nezastavil u příčestí trpného, nýbrž vedl dále k utvoření původního, v polštině ani v ruštině neexistujícího příd. jména uvědomělý (po prvé r. 1848: buditelé národa uvědomělí jsouce o požadování věku pokročilého Sabina, Sp., vyd. Thonovo, 3, 263), třebaže příčestí min. samo znělo uvědomil. [7]Ba dokonce byl přitvořen — arci z neumělosti a ojediněle — k tvarům uvědomění, uvědoměn, uvědomělý i nový infinitiv uvědoměti, který není ovšem ono předpokládané, ale nedoložené podmětné sloveso uvědoměti, nýbrž nesprávný druhotvar slovesa uvědomiti: Kara-Georg nalezl nesmrtelnosť mezi svými, jež byl právě on nejprvnější uvědoměl (Villani v Obr. živ. 1859, 249a), t. j. k národnímu uvědomění probudil.

Nehledíme-li k tomuto výtvoru čistě individuálnímu, který nenašel následovníků, můžeme jako skutečný stav konstatovati, že má nová čeština sloveso uvědomiti s příč. min. uvědomil, s příč. trp. uvědoměn, příd. jménem slovesným uvědomělý, slovesným subst. uvědomění jako s tvary normálními, a s tvary uvědomen, uvědomení jako s odchylkami vzniklými teoretickou korekturou.

Sloveso uvědomiti si vyvinulo na půdě české nejen tyto některé samostatné tvary, nýbrž i některé původní a zvláštní vazby a významy, jichž ani polský ani ruský vzor neměl a z nichž některé zase existenci oněch odchylných tvarů výše uvedených se své strany podporovaly. Přejata byla slova uvědomiti, uvědomění (snad jen mimo doklad Markův) z polštiny ve významu, jak už bylo dříve řečeno, ‚zpraviti‘ (‚informovati‘), ‚zpravení‘ (‚informování‘); v tomto významu žijí slova uvědomění, uvědomiti až dosud, arci spíše jen jako výrazy knižní, zvl. kancelářské (za benachrichtigen, bekanntmachen). Konkretnější význam pol. uwiadomienie = zpráva, list, známý nám z dokladu Semianova, v češtině se neujal. Se slovesem uvědomiti byla přejata z polštiny také vazba uvědomiti koho o čem (pol. uwiadomić kogo o czym, rus. uvědomiť kogo o čom), běžná i dnes. Vedle této vazby je v polštině vazba uwiadomić się o czym (a stejně i v ruštině) s významem ‚informovati se, poučiti se, dověděti se o čem‘. I tato vazba se vyskytuje ojediněle v letech padesátých a šedesátých; na př. kníže vyslyší jich odpovědi, uvědomí se o jejich stížnostech 1859 Villani v Obr. živ. 228a; abych posloužil národu svému k lepšímu uvědomění se o všem, čeho žádá jeho prospěch 1861 Pal., Radh. 3, 79; (buditelé národní) uvědomělí jsouce o požadování věku pokročilého 1848 Sabina, Sp. 3, 263 = jsouce uvědoměni. Ale zaniká a naše slovníky (Franta Šumavský, Kott atd.) ji ani nezaznamenávají; z novějších spisovatelů užil jí Zeyer (je mi možno… uvědomiti se o bytostech, obývajících třeba některé jiné hvězdy 1897 Sp. 24, 145), ale ve významu blížícím se dalším významům slovesa uvědomiti (na citovaném místě je řeč o rozšířeném vědomí mluvící osoby a jde asi o výraz Zeyerem ad hoc utvořený).

[8]Další významy, jichž sloveso uvědomiti nabylo až na půdě české a jež nemají analogie ani v polštině ani v ruštině, vyvinuly se tím způsobem, že sloveso uvědomiti a subst. uvědomění byly uvedeny ve spojitost se staršími výrazy vědomý, vědomí, s nimiž arci etymologicky souvisí. Slovesu uvědomiti se tím dostává významu ‚učiniti koho vědomým‘ (tak jako je ukrátiti = učiniti krátkým, umoudřiti = učiniti moudrým a p.) a užívá ho v tom významu i s náležitou vazbou (podle vědom čeho) Sabina: láska uvědomuje dívky… ceny jejich na světě 1858 Hedvika 1, 55; chtěl býti vždy i vůle své mocen a cíle dobrého uvědoměn t. 1, 56. Sloveso zvratné uvědomiti se nabývá pak významu ‚učiniti se vědomým, nabýti vědomí‘, na př.: jak na sobě cítiti aneb se uvědomiti mám, že jsem se neprohřešil? 1848 Klicp., Čes. Meluz. 36. Protože však příd. jm. vědomý má nejen význam činný = ‚vědoucí‘, nýbrž i trpný = ‚věděný‘ (= to, čeho jsem si vědom), dostalo sloveso uvědomiti také ten význam, který je v dokladu Amerlingově výše uvedeném a kde se mluví o zásadách a kriteriích uvědoměných, ne toliko pouhým citem naznačených, tedy takových, které se nám staly vědomými, jichž jsme si vědomi. Tento pasivní význam příd. jm. vědomý obráží se v způsobu (poněkud zvláštním), jakým zvratného uvědomiti se užil z novějších spisovatelů na př. Machar: utrpení vlastní zdvojnásobilo se utrpením cizím, uvědomilo se a bolelo fysicky (Konfese 218) = proniklo do vědomí (stalo se vědomým, cítěným).

Podle obyčejných zásad semasiologických bylo by nasnadě pokládati toto uvědomiti = ‚učiniti vědoucím‘ za prius a uvědomiti = ‚zpraviti (ústně, písemně)‘ za posterius, za speciální užití onoho (a jistě se význam pol. slova uwiadomienie i rus. uvědomljenie tímto postupem vyvinul, nebylo-li ho užito hned s utvořením už ve významu speciálním). Přes to však — a to je právě zajímavé — historický postup pro češtinu je právě obrácený. Uvědomiti = ‚zpraviti‘ je starší (v tom významu bylo slovo přejato) a uvědomiti = ‚učiniti vědomým‘ mladší (vzniklo teprve přizpůsobením přejatého slova staršímu základu etymologickému).

Ale všechny tyto vazby se svými rozličnými významy jsou, jak se podobá, výtvory i aplikace čistě individuální a příležité; vyskytují se zase jen jednotlivě a nezobecněla z nich žádná. Místo rčení uvědomiti se v tom smyslu, v jakém je ho užito v citovaném shora dokladě z Klicpery (= učiniti se, státi se vědomým, vědoucím), pravděpodobně s genitivem předmětu, soudíc podle analogického rčení zmocniti se čeho (učiniti se mocným) a podle Sabinova uvědomovati koho čeho, vynořuje se v letech sedmdesátých souznačné rčení uvědomiti si něco (= učiniti si něco vědo[9]mým, známým). Užil ho po prvé, jak se zdá, jako termínu odborného Durdík (nárazy tyto uvědomíme sobě co ton Aesth. 23, u Kotta 7, 189) a dnes se stal výraz ten obecně běžným: uvědomoval si více svůj stav Herben, Do třetího 431; uvědomila si, že nesmí Holeč., Sp. 7, 289; uvědomil si plně své jednání Čech, Sp. 1, 39; »Tak už jedu« — uvědomil si konečně Rais, Sp. 2, 24; když se po ránu probudil a sobě uvědomil Jirás., Sp. 26; uvědomil jsem si ji (metamorfosu) Machar, Konf. 330, a č.[6]

Podle dvojí (souznačné) vazby slovesa uvědomiti, založené na dvojím významu příd. jména vědomý, t. j. uvědomiti koho (se) čeho n. o čem (= učiniti se vědoucím) a uvědomiti komu (sobě, si) co (= učiniti známým) očekávali bychom u podst. jména slovesného vazby 1. uvědomění koho (se) čeho (na př. uvědomění dívek jejich ceny, uvědomění se své ceny, jako zmocnění se města), nebo o čem (o jejich ceně, o mé ceně), 2. uvědomění komu (sobě, si) čeho (na př. uvědomění ceny dívkám, jako oznámení ztráty úřadu, uvědomění si své ceny). Ale pro žádnou z těchto předpokládaných souznačných vazeb nemám dokladu; není se tomu co divit, neboť i slovesné vazby těch způsobů jsou, jak bylo řečeno, ve zmatku let padesátých a šedesátých vzácné. Pro výraz uvědomění si něčeho mohly by se najíti doklady i v současném jazyce, ale ani těch by nebylo jistě mnoho (sám nevím o žádném). Místo toho všeho se ujala vazba uvědomění něčeho, na př.: tak vzrůstalo (v Irsku) uvědomění potřeb svých i síly 1848 Havl., Pol. sp. 1, 209 (= lidé si uvědomovali své potřeby). Tato vazba se nezakládá na rčení uvědomiti se čeho a nevznikla vypuštěním zvratného se (jako při podst. jménech modlení, divení, vyptávání a p.), jednak proto, že vazba uvědomiti se čeho je velmi vzácná (užívá jí snad jen Sabina), jednak proto, že zvratné se v takovýchto případech nebývá vypouštěno, jak viděti z výrazů zmocnění se čeho, zbavení se čeho, nasycení se čeho, vzdalování se čeho, zejména když — jako v našem případě — druhým předmětem slovesným může býti zase zájmeno zvratné (uvědomiti se sebe = učiniti se vědomým sebe).

Proto je třeba hledati pro tuto vazbu výklad jiný, a to zase v pozměněném pojetí podst. jm. slovesného uvědomění. Uvědomění (od předmětného slovesa uvědomiti) je stav, kdy byl někdo učiněn vědomým, t. j. vědoucím (druhá možnost, kdy uvědomě[10]ní znamená stav, v němž něco bylo učiněno vědomým, t. j. známým, se nás zde netýká). Užije-li se podst. jména uvědomění absolutně (bez jakéhokoli předmětu), jen jako označení stavu, na př. píše-li Světlá o lidech k národnosti české s uvědoměním se hlásících, znamená tu slovo uvědomění zajisté fakt, že byl někdo uvědoměn (učiněn vědomým), ale zajisté i resultát, že se stal vědomým (Čechem), t. j. podst. jméno uvědomění nabývá v takovémto osamocení toho významu, jako by nepocházelo od předmětného slovesa uvědomiti, nýbrž od podmětného slovesa uvědoměti, kterého ovšem — jak už bylo shora pověděno — není. Cítíme-li pak v subst. uvědomění tento význam stavový, subjektivní (= státi se vědomým, bewusst verden), takový, jako na př. v podst. jm. lačnění (k lačněti), stává se pak arci zvratné zájmeno zbytečným a slovo vyjadřující předmět vědění může se k subst. uvědomění připojovati přímo v genitivě — uvědomění čeho (jako lačnění čeho). Proto vyskytne-li se podstatné jméno uvědomění s gen. zvratného zájmena, na př.: jím (člověkem) příroda teprve k uvědomění sebe dochází 1864 Sabina, Na poušti 1, 59, rozumíme výrazu uvědomění sebe ne v tom smyslu, že příroda sebe uvědomuje (činí se vědoucí), nýbrž že si uvědomuje sebe samu (stává se vědomou sebe, své existence).

Tato změna v pojetí podst. jména uvědomění (z pojetí objektivního v subjektivní) má ovšem zase jisté následky formální. Především ten, že utvrzuje tvar uvědomění a chrání jej proti teorii, která by žádala tvar uvědomení. A za druhé, že dává vznik, raison d’être i smysl příd. jménu uvědomělý, které bylo podle typu běžného u sloves subjektivních (umění — umělý, zmohutnění — zmohutnělý, omdlení — omdlelý atd.) utvořeno přímo k podst. jménu uvědomění. Přihlížíme-li obecně k platnosti tohoto příd. jména uvědomělý a zvláště k jeho poměru k druhému příd. jménu uvědoměný, neshledáváme mezi nimi podst. rozdílu významového, jde-li o aktivní základ příd. jm. uvědoměný (uvědomiti = učiniti vědoucím), jinými slovy, jde-li o uvědomění někoho (ne něčeho); výraz člověk uvědoměný (který byl učiněn vědomým) a výraz člověk uvědomělý (který se stal vědomým) znamenají efektivně totéž, jenže v prvním případě zdůrazňujeme činnost a význam pasivní (někdo ho uvědomil), v druhém pouhý výslední stav, který může býti ovocem činnosti cizí i vlastní (= stal se vědomým).

Kdežto však u podst. jm. uvědomění převládá aktivní význam slova vědomý, přicházejí v příd. jm. uvědomělý k platnosti zase jeho významy oba; proto lze mluviti i o uvědomělém člověku [11](= který se stal vědoucím) i o uvědomělém úsměvu (= který se stal věděným, který jsem si uvědomil, o němž vím). Srovnáme-li příd. jm. uvědomělý s příd. jménem vědomý a uvědoměný po stránce významové, shledáme, že je (anebo by měl býti) mezi nimi týž rozdíl, jako na př.: mezi výrazy tupý, otupený, otupělý a p.; vědomý značí pouhou vlastnost, adj. uvědoměný a uvědomělý stav, který je výsledek nějakého děje, s tím toliko rozdílem, že stav vyjádřený příd. jménem uvědoměný je výsledek děje vycházejícího odjinud než od podmětu (platnost pasivní), kdežto adj. uvědomělý vyjadřuje pouhý výslední stav děje, jímž podmět prošel, bez ohledu na původce. Píše-li na př. Karásek (Ren. touhy 49) o neúkojné notě »z uvědoměné přítomnosti«, dává přednost pasivnímu výrazu, protože mu tane na mysli nějaký subjekt uvědomující si přítomnost; píše-li Neruda (Studie krátké 1, 92) o místech, kde »nezazní žádný smích, aby se v něm tajně nechvěla uvědomělá či neuvědomělá zoufalost«, má na mysli prostě představu zoufalosti, která se stala vědomou (přestala býti tušenou). Ale kde neběží o to, vyjádřiti tento rozdíl víc formální než věcný, což bývá nejčastěji, dává se přednost příd. jménu uvědomělý (jako širšímu); proto se mluví nejen o uvědomělém člověku, národě, obci atd., nýbrž i o uvědomělém nedostatku (Hálek, Sp. 3, 149), o uvědomělé ctnosti nepatrných lidí (Podlip., Peregr. 299), o uvědomělé dobrotě dobrých lidí (Neruda, Knihy veršů 187), o uvědomělém faktu (Zeyer, Sp. 24, 147), o neuvědomělém úsměvu (Jirás., U nás 2, 69) atd. Příd. jménu uvědoměný vyhrazuje se, zvláště je-li přívlastkem osobním (člověk uvědoměný), význam slovesa uvědomiti = zpraviti.

Z dosavadních výkladů plyne, že další význam, který podstatnému jménu uvědomění (vedle významu přejatého) připadl na půdě české, je určen především jeho příslušností k slovesu uvědomiti si něco a jeho prostřednictvím k příd. jménu vědomý. Proto jako u slovesa uvědomiti si hlásí se i u podst. jména uvědomění především ten význam, který má příd. jméno vědomý jako opositum slova nevědomý, neznalý, tedy ‚poznání něčeho, o čem kdo dříve vůbec nevěděl‘. Na př.: nesa s sebou uvědomění, že je o jednoho pracovníka na poli umění více 1861 Hálek, Sp. 3, 149. Blíží se tedy význam slova uvědomění významu slova vědomí = znalost, přesvědčení, s tím rozdílem, že zde jde o představu statickou (= stav), u slova uvědomění pak o představu dynamickou (= změnu). Ve významu základním ‚nabýti vědomí, přijíti k sobě‘ se slova uvědomění (ani slovesa uvědomiti si n. se) neužívá; v jediném dokladě tohoto způsobu (první návrat jasného uvědomění hrozil rytíře usmrtiti Rittersb., Sp. 1, 68) je užito [12]slova uvědomění najisto omylem místo vědomí, neboť ‚uvědomění‘ samo by musilo podle našeho předpokladu znamenati přechod od bezvědomí k vědomí. Zato velmi často se užívá slov uvědomění a uvědomiti si ve významu zúženém (který je také v příd. jméně vědomý), vyjadřujícím opak toho, co je jen cítěné, tušené, instinktivní, co je vnímáno jen smysly bez účasti intelektu, co nebylo plně ve vědomí a bylo nejasné; užívá se tedy obou slov na označení poznání získaného intelektem, ne pouhým citem, instinktem a p. Na př.: na místo něho (nadšení) vstupovalo povážné uvědomění Tyl v Květech 1845, 247; (doktor) pravil, že nevím, jaký je to poklad v rukou rozumného člověka, že ten, kdo ho nepoužívá s uvědoměním, že ho není hoden Světlá v Máji 1858, 125 a j. V novější době proniká tento odstín významový ještě více a je běžný dosud, na př.: uvědomil jsem si ji (proměnu), až když byla dokonána Machar, Konfese 330 (t. j. pochopil jsem ji rozumem); uvědomil si plně své jednání Čech 1, 39; cítím to uvědoměle, že nebudeme svoji Pfleger; chvěla se (Helena) naprostým uvědoměním a pochopením nesmrtelné lásky ke všemu, co žije Svobodová, Zam. vlákna 22.

Václav Ertl

*

Až potud jde text článku, jak jej zpracoval † prof. V. Ertl. Dál jsou už jenom stručné poznámky tužkou zběžně načrtnuté, podle nichž se lze domnívati, že závěr měl rekapitulovati, co článek přinesl nového po stránce lexikální. Byl by obsahoval asi přehledný výčet pregnantních významů podst. jména uvědomění (na př. u. národní, mravní, stavovské, světové, získání správného a jasného názoru o podstatě něčeho a pod.), příd. jména uvědomělý (= vlastenecký, probudilý, sebevědomý a pod.; odtud i uvědomiti se = státi se uvědomělým), příd. jména uvědoměný a slovesa uvědomiti (si); u těchto dvou slov však oné poznámky už není. Obecné poučení vyplývající ze složité historie těchto slov shrnuje Ertl ve větu, že jazyk také komplikuje, nejen zjednodušuje (srov. na př. křížení a splývání významů u příd. jmen uvědomělý a uvědoměný a j.). — Redakce se těší, že se zavděčí čtenářům »Naší řeči« tímto článkem zvěčnělého prof. V. Ertla, jehož velkou práci pro čistotu české řeči máme všichni stále v dobré paměti.

Red.


[1] Pro Slovník jaz. českého jsou z Kollára vyexcerpovány dosud všechny jeho básně, první Cestopis (1843) a oba díly Kázání (1831, 1844) ale sloveso uvědomiti ani žádný jiný jeho tvar se v nich nevyskytuje.

[2] Gebauer na uv. místě vykládá tím způsobem také nč. zatměn, zatmění proti stč. zatmen, zatmenie. Ale zde je nasnadě výklad jiný. Vedle slovesa zatmíti (obscurare) měla starší čeština také slovesa podmětná tmieti, zatmieti (obtenebrescere), jak ukazují lexikální doklady Gebaurovy: ve tmělém a zatmělém svědomí Brig. 134; jsú zatmělí na své mysli Jakoub. Dial. 190a, a j. Tvar i význam obou sloves se pak mate, na př.: jich epištoly zatměly jsú boží zákon t. 185b (m. zatmily); zatmějte jej tmy Kladr. Job 3, 5 (m. zatměte); ta krajina se zatměla Mil. C. 114a (m. zatměla n. zatmila se), a č. Přirozený důsledek toho je i matení v příč. trpném: bude zatmen den Hus Post. 75; oko zatměno jest Praž. Num. 24, 3; všecko zatmenie Kruml. 283b a měsiece zatměnie Vít. 87b. Tvary zatměn, zatmění, zatměl se se v nč. ustálily a sloveso zatmíti — zatmil zaniklo.

[3] Také se nezdá, že by byl Jungmann znal román Semianův z vlastního čtení, neboť množství zajímavých slov, na př. polonismů, která jsme uvedli na ukázku, v svém Slovníku neuvádí, ač by byla jemu jistě neušla. Užíval patrně asi excerpt cizích.

[4] V článku Šimkově, O slovech A. Markem samostatně utvořených v L. fil. 52 (1925), 359, pokládá se sloveso uvědomiti za slovo Markem samostatně utvořené a před ním u Jungmanna nedoložené. Po výkladě výše podaném lze je pokládati leda za sloveso samostatně — ovšem už po druhé (vlastně po třetí, hledíme-li k dokladu Semianovu) — přejaté.

[5] V prvním období literární činnosti Klicperovy (1820—1830) se toto slovo u Klicpery ještě nevyskytuje. Citovaný doklad je z truchlohry otištěné posmrtně v Sebr. spis. u Kobra.

[6] Prof. Zubatý dodává k tomu ze svých sbírek ještě dva doklady podivných vazeb slovesa uvědomiti (si): uvědomil jsem si toho Zevloun v NL. 10./4. 1927, str. 9a; (Karpe) náhle uvědomil přehmat (= vzpomněl si naň) J. Maria, Kyv. věčnosti 1920, 1, 167.

R.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 1, s. 1-12

Předchozí Ždímati

Následující Quido Hodura: Mlází

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1