Časopis Naše řeč
en cz

Jména a názvy v nové republice

Karel Erban

[Články]

(pdf)

-

Hned s vyvěšením prvního československého praporu byly 5. května shazovány i dosavadní tabule a štíty, měněny názvy a jména, neboť máloco je tak citlivé na změnu nebo porušení jako národní a státní charakter jmen a názvů. To jsme nejlépe cítili za německé okupace, kdy nacistické běsnění šlo tak daleko, že už pomalu ani naše česká příjmení neobstála v českém znění.

S novou republikou se vynořil problém jmen a názvů starých i nových. Jsou to někdy problémy nejen linguistické, nýbrž i státoprávní. Čteme a píšeme zase Československo, Československá republika, československý, ale snad jste si také povšimli nové zkratky čs., a ne už čsl., jak jsme zpravidla vídali a psali před válkou. Nepíše se už československý národ, nýbrž jen národ český a národ slovenský. Tu a tam slyšíme ještě o Čechoslovácích — možno toho užívat, anebo je třeba říkat jen Čechové a Slováci? Snad by bylo možno i nadále ponechat výraz Čechoslováci ve významu českoslovenští státní příslušníci, občané ČSR.

Naše křestní jména trpěla hlavně na křestních listech a snad i v matrikách, které musily být za okupace vedeny německy. Proto by se měly všechny křestní listy a všechny německé matriční zápisy přepsat do bezvadné češtiny a přesně stanovit česká znění němčinou zkomolených křestních jmen. A vůbec by se měly předpisy o vedení matrik (pocházející prý ještě z 18. století) revidovat, aby se už nestalo, že na některých křestních listech čteme Anna Novotný nebo Novotný-ová. V době, kdy tolik lidí neustále rozmarně mění tvary i znění svých křestních jmen, bylo by také dobře, aby úřední znění všech českých křestních jmen bylo pro všechny závazně kodifikováno. V soukromí anebo aspoň ve styku neúředním ať si každý užívá hypokoristik, zkratek nebo znetvořenin podle svého vkusu, ale pro veřejnost, vyjma oblast umění (a sportu!), měli bychom nekompromisně trvat na křestních jménech v tom znění, jak jsou zaznamenána v matrice a křestním (rodném) listě. A konec konců můj starý [77]požadavek: křestní jméno ať se nikdy nepřekládá, neboť jeho základní funkcí je právě jeho neměnnost, že jednou provždy jistou osobu nezměnitelným způsobem označí. Ovšem ústupek tu musíme učinit vžitým překladům křestních jmen historických.

Počešťovací tendence se možná projeví u příjmení německého původu.[1] — Jinak si musíme i v těchto dnech stěžovat na banální nešvar, který bují hlavně v novinách krajinských: maďarský pořádek jmen, nejdřív příjmení, potom jméno křestní. Je to také zjev známý ze školy; v době dospívání totiž se tak najednou začínají podpisovat někteří chlapci. Připustit to lze jen pro účely abecedního řadění, v kartotékách a pod., ale jinak, hlavně při podpisu, je to zpravidla nejapná schválnost, A když jsme už u toho podpisování: nějak se nám zalíbilo vyhlášky, oběžníky a pod. zakončovat: Podepsán… Pokud vím, dělali to s velikou oblibou Němci od nejvyššího až do posledního, kdežto u nás bývalo spíše zvykem v takových případech za jméno psáti v. r. (m. p.) anebo prostě hned do samého začátku vyhlášky nebo oběžníku vložiti slova, že XY nařizuje a pod.

U jmen místních nás už radostně překvapily některé změny, na př. Havlíčkův (býv. Německý) Brod a Orlická (býv. Německá) Rybná. Další budou asi následovat, protože přívlastek „německý“ má u nás mnoho místních jmen; kromě toho jsou také několikery Němčíce a městys i víska Německé. Tu všude bude moci veřejnost zkoušet svůj um, jak se nejlépe „němectví“ zbavit. Jen se chraňme napodobovat napořád jména s příponou -ov (Svobodov, Bezručov); jsou přece i jiné přípony.

Většina našich náměstí a ulic se vrátí asi k původním jménům z r. 1938, ale tam, kde se názvy mění, mělo by se uvážit, že většina ulic se má jmenovat stručně a prakticky; jmen dlouhých, velkých nebo vznešených mělo by se užívat jen výjimečně u míst, která si toho opravdu zasluhují. Před ulicí 28. října dal bych přednost ulici Říjnové, Ulici dra Aug. Zátky nazval bych raději prostě ulicí Zátkovou. Hlavně na venkově by si měli počínat v pojmenovávání ulic trochu střízlivěji a skromněji. Tam honosná jména ulic působí groteskně. Takové venkovské město má někdy ve svých ulicích zastoupenu pomalu celou naši literaturu [78]18. a 19. století, ale ani jedno to jméno nemá k městu nijaký, byť sebemenší vztah. Mnohý z těch velkých mrtvých by se asi poděkoval za pochybnou slávu, která se mu takovým pojmenováním ulice vzdává, zvláště když se pak v hantýrce nazývají ulice všelijak: Proč tahat jméno Otakara Březiny do ulic nějaké Zlámané Lhoty, když tam jistě mají mnoho krásných pomístních jmen, podle kterých by své ulice mohli pojmenovat? Pohříchu se o tom někdy rozhoduje bez zřetele k praxi. Jak těžkopádná jména nám pak vznikají: ulice II. pluku Stráže svobody! A místo abychom prostě a prakticky říkali a psali Sovětská, Rudoarmějská (ulice) čteme nepraktické tvary: Ulice Sovětů, Rudé armády a pod.

Změnily se také názvy těch denních listů, které vycházely za německé okupace a sloužily jí. Celkem v souhlase s vývojem světového tisku je vidět i u našich novin odklon od názvů příliš honosných a okázalých a tendenci k názvům krátkým a praktickým. Ostatně jména stárnou a časy se mění. Bývalé Lidové noviny byly asi ze všech našich novin psány nejméně „lidově“, vždyť to byl nejlepší orgán našich intelektuálů. A tak bychom mohli udělat přehlídku i ostatních novin, které dnes už patří historii, a věru by ten paradox jmen nebyl někdy bez záblesků ironie. Znovu tu však musíme některým našim novinám vytknout, že svůj název nepíší podle Pravidel, nýbrž odchylně: Svobodné Slovo, Svobodné Noviny a j. Proč to dělají? Proč čtenáře zbytečně matou?

V novinách mají jména politických stran často velké začáteční písmeno, na př. Čs. strana lidová, ale správné to není. V Pravidlech v kapitole o velkém začátečním písmenu není o jménech politických stran ani zmínky. A tak se asi mnozí řídí závěrečnou radou oné kapitoly, že v některých případech rozhoduje o tom, má-li se psáti velké či malé písmeno, pojetí píšící osoby. Podobně je tomu u názvů průmyslových podniků a peněžních ústavů; u nich není někdy ani dost jasné, zda a do jaké míry jsou to jména vlastní. Pravidla tu opět mlčí a praxe se utváří zase podle „pojetí píšícího“: českobudějovický (Českobudějovický) akciový pivovar, pražská (Pražská) městská spořitelna.[2]

Také jména škol a úřadů často mají chybně velké začáteční písmeno, ačkoli Pravidla tu mluví určitě. Protože však u dlouhých pojmenování škol a úřadů nám jejich délka v praxi velmi překáží, pomáháme si iniciálkovými zkratkami nebo značkami, [79]někdy i zkratkovými zkomoleninami. Toho bychom byli ušetřeni, kdybychom vždy volili názvy co možno stručné. Vždyť název přece nemusí zahrnovat vše, co s tím úřadem nebo školou souvisí (a někdy také ani nesouvisí). Na př. název střední školy o deseti slovech nebyl u nás žádnou vzácností. Jaké to v dnešní době věcnosti a účelnosti až archaisující obřadnost a těžkopádnost!

Také národní výbory a závodní rady jsou vlastně úřady, proto malé n a malé z. Taktéž sověty, znamená-li to naše rady, kdežto Sověty = SSSR. — Nesprávně se také píše Gestapo místo gestapo.

Konečně je třeba zmínit se také o pokusu psáti z odporu proti Němcům toto vlastní jméno s malým n. Znamenalo by to, že Němce nepokládáme za národ, anebo bychom to musili odůvodnit citově. Ať tak či onak, byla by to nápadná výjimka z pravidel o psaní velkého začátečního písmena.

[1] Zájem o změnu příjmení se v novinách i v praxi skutečně projevil, ale návrh povinné změny jde myslím příliš daleko. Zapomínáme při tom, že příjmení je jen vnějším a často klamným znakem češství a že je mnohem důležitější, abychom mluvili a psali opravdu česky a zbavili se aspoň nejbanálnějších germanismů. (S jakou škodolibostí vypočítávali němečtí profesoři za války všechny germanismy a německé vlivy v češtině!) Co by se snad mohlo udělat: aby se každý Patzak stal Pacákem, Fischer Fišerem a pod.

[2] Názvy tohoto druhu náleží do skupiny, kterou Pravidla čes. pravopisu uvádějí v odd. I, 3 b a II, 3 b (t. j. ke jménům spolků, společností a ústavů kromě úřadů a škol), a píší se s velkým počátečním písmenem. R.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 3-4, s. 76-79

Předchozí František Cuřín: Poznámky k jazyku české odrhovačky

Následující Jiří Haller: Nazvati mateřídouškou