Jubileum Jiřího Hallera

Alexandr Stich

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na Nový rok 1971 oslavil životní jubileum, pětasedmdesáté narozeniny, český bohemista dr. Jiří Haller, narozený 1. ledna 1896 v Keblicích u Litoměřic.

Jubilantovy životní osudy se rozvíjely přes středoškolské studium v Roudnici a vysokoškolské studium bohemistiky a romanistiky, ukončené po dvouleté válečné přervě r. 1920, pokračovaly působením na středních školách v Nymburku, Levicích a Ústí nad Labem v letech 1920-29 a dospěly v r. 1929 k tomu, že se Haller mohl věnovat pouze odborné jazykovědné práci jako pracovník Kanceláře Slovníku jazyka českého při České akademii věd a umění a o dva roky později jako člen redakční rady Naší řeči a její odpovědný redaktor. Toto místo zastával osmnáct let, do konce roku 1948. Zároveň byl od r. 1931 i lektorem češtiny na Karlově universitě. V r. 1950 odešel do důchodu.

Počátky Hallerovy vědecké činnosti patří dialektologii a jsou spojeny se studiem jazyka rodného Podřipska. Publikoval zápisy souvislých promluv v tomto nářečí (v Listech filologických 58, 1931, s. 132n.), uveřejnil o něm v časopisech několik studií (tamtéž 56, 1929, s. 95n.; 58, 1931, s. 28n. a 132n. a 67, 1940, s. 262n.), v nichž mimo jiné poprvé u nás věnoval soustavnou pozornost nářeční skladbě. Zároveň zpracoval tuto opomíjenou nářeční oblast soustavně v monografii Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích (Rozpravy ČAVU č. 69, Praha 1932; kniha vznikala už dříve jako práce disertační).

Ještě před příchodem do Prahy se však obrátil k oboru jinému, totiž k současnému spisovnému jazyku a jeho kultuře; tento obor se pak stal Hallerovi celoživotním posláním. Nové pracovní zaměření ohlašovala už jeho rozprava Problém jazykové správnosti (otištěná ve výroční zprávě českého reálného gymnasia v Ústí nad Labem r. 1930). Postupně se projevil v početné řadě studií, článků a drobných poznámek v Naší řeči. Větší i drobné práce z tohoto oboru publikoval Haller později ve Zprávách Kruhu přátel českého jazyka.

Hallerova činnost v Naší řeči ho nutně přivedla k tomu, že si musel [300]řešit starou otázku měřítek pro hodnocení spisovného jazyka. Ztotožnil se v této věci se zásadou, podle níž hlavní kritéria jazykové správnosti lze hledat v předcházejících obdobích jazykového vývoje a v lidovém jazyce. Haller si byl vědom, že jazykový vývoj a prohlubování vědeckého poznání jazyka jsou spojeny s nutností revidovat i kodifikaci spisovného jazyka, a sám i takové úpravy, ovšem jen v jednotlivých případech, v Naší řeči i prosazoval. Připomeňme alespoň některé jeho články z počátku jeho činnosti v Naší řeči: o předložce dle (NŘ 14, 1930, s. 196), o nezvratném kolísati (NŘ 16, 1932, s. 263), o předložkách mimo a kromě (NŘ 17, 1933, s. 212n.), o složeném budoucím času slovesa hodit se (NŘ 18, 1934, s. 142n.) atd. Vedle toho věnoval Haller i pozornost popisu takových jazykových jevů, v nichž se ve spisovném jazyku projevuje kolísání a které jsou ohniskem dalšího jazykového vývoje. Tak se zabýval například vokalizací předložek v češtině (NŘ 18, 1934, s. 178n.), tvaroslovným přizpůsobováním přejatých slov (NŘ 19, 1935, s. 139n.), rozložením koncovek -i, -é, -ové v 1. pádu množ. čísla mužských životných substantiv (NŘ 27, 1943, s. 73n., 97n. a 121n.), významy předložky pro (NŘ 30, 1946, s. 165n.) nebo podmiňovacím způsobem (LF 72, 1948, s. 97n.). Tyto jednotlivé studie nemohly však postihnout spisovný jazyk jako celek; proto Haller přivítal vydávání Příručního slovníku jazyka českého — viděl v něm totiž velikou revizi, která vnese jasno do sporů o jazykovou správnost v české slovní zásobě. Proto také v Naší řeči (roč. 19-23) soustavně vykládal, co plyne ze zpracování hesel v Příručním slovníku pro posuzování jazykových jevů z hlediska jazykové správnosti. Z jeho jiných prací o současném jazyce připomeňme ještě alespoň studii o rozdělovacích znaménkách (První hovory o českém jazyce, Praha 1946, s. 19n.) a rozsáhlý rozbor českého přívlastku (Druhé hovory o českém jazyce, Praha 1947, s. 86n.).

Zároveň s touto činností rozvinul Haller v Naší řeči i rozsáhlou činnost jazykově kritickou. Probíral zvláště díla umělecká, původní i přeložená, a některé práce odborné; přitom se řídil pravidlem, že takové praktické posuzování se musí důsledně přidržovat současných jazykových příruček a zvláště zásad, které se uplatňovaly v Naší řeči. Tento postoj, z něhož vycházel i při posuzování prací významných spisovatelů, jako byl V. Nezval, O. Fischer a jiní, byl jedním z podnětů ke srážce mezi linií Naší řeči a jinak orientovanými členy Pražského lingvistického kroužku, vytvářejícími své práce na podkladě funkčním [301]a strukturním a hledajícími měřítka pro kodifikaci spisovného jazyka především v jazyce samém, v jeho současném stavu. Na temperamentní útok ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (Praha 1932) Haller reagoval odmítnutím hlavních principů, které funkčně orientovaní jazykovědci veřejnosti předložili, a třebaže v mnohých detailech své názory během času změnil, zůstal svým zásadám v podstatě věrný. Posuzujeme-li výsledek tohoto sporu po čtyřiceti letech, vidíme, že mnohé principy tehdejší Naší řeči jsou dnešním jazykovědcům, zvláště mladším, dost vzdálené, ba že mají někdy dojem, že ani nyní nepostupuje kodifikace, zvláště morfologická, tak rychle, aby spisovný jazyk nenabýval rysu jisté knižnosti a neztrácel tak prestiž zvláště u svých nejmladších uživatelů. Na druhé straně je však třeba loajálně konstatovat, že Hallerova jazykově kritická činnost přiměla jazykovou praxi, která byla ve 20. a 30. letech leckde dost bědná, k většímu respektu k soudobé jazykové normě a k větší pozornosti k jazykové stránce projevu. Také Hallerovy posudky samy se postupně měnily — stále více z nich ustupovala složka negativně hodnotící, měnily se spíše v chápavé rozbory jazykových a slohových kvalit posuzovaných prací.

Tím se dostáváme k dalšímu oboru, jemuž se Haller soustavně věnoval, totiž k stylistice. Zvláště jazyk a sloh uměleckých děl jej vždy přitahoval, asi i proto, že tu mohl uplatnit své dobré pozorovací schopnosti a literární znalosti. Vedle stylistických pozorování obsažených v drobných posudcích uveďme jeho studii o polopřímé řeči (NŘ 13, 1929, s. 97n. a 121n.). — Haller v ní přinesl do české stylistiky téma velmi závažné a vděčné a položil základ ke studiu tohoto slohového jevu, pro novodobou beletrii tak charakteristického. Monografické stylistické studie se v Naší řeči dostalo S. K. Neumannovi (15, 1931, s. 123n.); k těmto článkům přistupuje větší soubor studií vydaný Kruhem přátel českého jazyka v r. 1959 pod názvem O básnickém vyjadřování. Největší zásluhou Hallerovou ve stylistice je však jeho dvojdílná Slohová čítanka (Praha 1934 a 1936), určená jako učebnice slohu pro střední školy. S lítostí se dnes domýšlíme, jaká mohla být úroveň slohového vyučování na školách i slohové schopnosti dnešních středoškoláků, kdyby bylo této knížce dopřáno zapustit ve školním životě pevnější kořeny a vychovat několik generací žáků.

Jen stručně připomeňme ještě, že Haller byl a je neúnavný popularizátor a organizátor. O tom svědčí jak jeho populární články [302]i přednášky a hlavně dlouholetá činnost v Kruhu přátel českého jazyka, tak některé příručky určené pro jazykovou praxi, a to Rukověť mateřského jazyka (I. díl, Praha 1940), Kapesní slovník cizích slov (Praha 1954) a příručka Jak se dělí slova (Praha 1956).

Svou rozsáhlou znalost jazyka, především současného, a velikou píli uplatnil Haller při zpracování velkého jazykovědného díla, kterým se zaplňuje jedna z mezer v naší jazykovědné literatuře a dovršuje zatím jeho životní dílo, totiž Českého slovníku věcného a synonymického, jehož I. díl vyšel v r. 1969 (referát o něm přinese Naše řeč v některém z příštích čísel).

Alexandr Stich

Dříve než vyšlo toto číslo Naší řeči, dr. Jiří Haller dne 25. ledna 1971 zemřel. Článek, napsaný původně jako připomínka jeho významného životního jubilea, se tak bohužel změnil v nekrolog zasloužilého jazykovědce a bohemisty. Své nejzávažnější a nejrozsáhlejší dílo už bohužel nedokončil; věříme však, že synonymický slovník, na němž Jiří Haller i v době své choroby vytrvale a s vypětím sil pracoval, nezůstane nedokončen.

A. S.

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 4-5, s. 299-302

Předchozí Ivan Lutterer: Pětasedmdesáté narozeniny Vladimíra Šmilauera

Následující Vladimír Mejstřík: Z 38. sešitu Slovníku spisovného jazyka českého