Časopis Naše řeč
en cz

Básnická řeč St. K. Neumanna, I.

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

V 2. čísle letošního svého Zápisníku posoudil Šalda přísně jazykovou a slohovou stránku díla Hlaváčkova a právem odmítl její bizarní zvláštnosti. Ale také spravedlivě přiznal, že nebyl Hlaváček snad výjimkou v tehdejší mladé generaci: psali tehdy všichni takovou »bizarštinou«. Za třicet let, která uplynula od té doby, změnila se česká řeč básnická k svému prospěchu tím, že se vzdala zbytečných a nevkusných cetek a více se přiblížila řeči živé. Šalda to přičítá za zásluhu dvěma básníkům: Březinovi a Neumannovi. Tomu se má patrně rozumět tak, že je to zatím jen odhad. Při podrobnějším zkoumání by se jistě ukázalo, že o té obnově českého básnického jazyka pracovalo mistrů víc. Ale přes to mohl jen velmi bystrý a zkušený zrak vybrat právě Neumanna, neboť je to opravdu básník zakladatel i po stránce jazykové. Stylistický rozbor jeho díla nebyl, pokud vím, dosud podán; proto se chci o něj pokusit v tomto svém článku a doložiti několika rysy soud Šaldův. Úmyslně užívám slova rys, neboť budu nucen spokojiti se spíše jen náznaky místo detailního výkladu. Proto také nebudu oddělovati od sebe znaky vnitřní a vnější a proberu je v pořádku volném.

První dojem, který nás z novějších básní Neumannových ovane, je absolutní, neporušená přirozenost. Není v nich pózy ani násilnosti. Je ovšem charakteristickým znakem vitalistické a civilisační poesie vůbec, že podává život tak, jak opravdu vypadá, bez idealisujících příkras a oklik, a že hledá krásu ve věcech nejvšednějších. Avšak tato vlastnost zaručuje snad přirozenost ná[124]mětů a myšlenek, nikoli také přirozenost slovního výrazu. Zpěv o telegrafních drátech nebo o koitu střevlíků by mohl přece sám o sobě být pln strojeností. Je to tedy individuální přednost Neumannova, že dovedl vytvořiti mezi obsahem a jeho výrazem tak dokonalou harmonii a že dovedl vždycky zůstat přirozený ve volbě slov, obrazů i v konstrukci větné. Zvláštní při tom je, že jeho řeč ani není stejnorodá, ani nejsou její jednotlivé složky dokonale vyváženy. Neumann totiž velmi snadno a velmi často přechází v obsahu i v náladě z kontrastu do kontrastu; naráz se dovede přehoupnouti ze snění do holé skutečnosti, z hluboké tragiky do humoru, z metaforické originality do všednosti. A s tou proměnlivostí nálad je dokonale v souhlasu i slovní výraz Neumannův, který je proto směsí nejrozmanitějšího materiálu. Je knižní i lidový, akademický i vulgární, tradiční i novotářský, vážný i žertovný. To samo ovšem není nic podivuhodného ani zvlášť chvályhodného, ale právě v tom se jeví stylistické umění Neumannovo, jak dovede tyto různorodé elementy spojovat v jednotný, přirozeně a spontánně tekoucí proud. Je tedy otázka, v čem záleží to jeho stylistické umění. Rozbor básnických prostředků Neumannových nám dá na ni odpověď, že v úsilí, vyjádřiti se co možná nejkonkretněji a nejpřesněji. Nedovedu říci, je-li to úsilí vědomé či jen instinktivní, ale projevuje se zřejmě ve výběru slov a frází, které stále směřují k realitě, k nám, k našemu světu, tedy k prostředí nám nejbližšímu a nejsnáze pochopitelnému. U Neumanna není kothurnů, není mlhavé sféry básnické v jeho řeči. Nemusíme střásat se sebe svou pozemskou všednost, abychom mu rozuměli. Proto se u něho cítíme tak doma a proto nám zní jeho řeč tak přirozeně.

Všimněme si na př. Neumannových přirovnání. Starší škola básnická viděla v příměru snadno přístupný prostředek, jak poesii zušlechtiti. Pro ni byl příměr jen básnickým obrazem, a proto bývalo komparatum voleno zpravidla z vyšší kasty věcí. Konkretních havlíčkovských přirovnání jako »měsíček jak mazaneček« by se trvám shledalo v té době méně a ještě jen v jistých situacích. Neumann to tradiční pojetí příměru úplně obrací. Nechce jím zušlechťovati svou dikci, nýbrž pomáhá si jím k tomu, aby svou představu vyjádřil co nejreálněji a nejvýhodněji. Proto přirovnává věci kasty vyšší, a tedy vzdálenější, k věcem nižším, a tedy bližším. Štěstí, ta Heydukova »muška zlatá«, je mu »slepé mládě, vyslané milostivými bohy« (Horký van 17). Rotačka je pro něj »důstojný slon, v pralese zdiva zavřený jako ve vězení«, »zvoník v čas poplachu«, »pilný a demokratický pekař levného chleba«, »mlýn na umělé hnojivo« (Nové zpěvy 43 n.). »Neklid,« [125]praví básník, »jak nestravitelné sousto tlačí mě v nitru, myšlenky nakousnu, odhodím, červivé slívy« (t. 13). Ve chvíli oddechu básník »po pohodlí pluje jako po letním rybníku« (t. 27). Den básníkův je »širý pecen vlažného těsta, bez vůně však a bez chuti pecen« (t. 53). O marných nadějích říká: »jak hořkou mandli náhle pokoušu, vyplivnu před fronty zprahlé naděje, snění« (t. 36). Nemocniční postel je »tak čistá, tak přísná, jak v parnu venkovský kostel osvěží nekajícníka, jak bílá široká klisna hřbet pro ušlého má poutníka. Zapadneš do ní, břemeno, jež dlouho tahali světem, jsi vzpomínkami nalit jak mlékem vemeno, leč ospalým podobají se dětem« (t. 75). Humor básníkův vynalézá takováto přirovnání: »jen okamžik docela malý, ten asi, jehož potřebuje den, aby spolkl polední sousto, potrvá odpočinek mezi dvěma stráněmi, které jsou tiše, milosrdenství dvou velikých kocourů při hře s myší« (t. 12). »Buclatá Andula, služka ve vile, nakoupit plujíc, jako kaditelnicemi na počest jara houpala koulemi přídy a rozesmála se plachtami všemi« (Písně o jed. věci 21). Cirkusové plakáty se usmívají »jako holky našminkované« (Nové zp. 37). »Pod vrchem v houšti, docela blízko slavík snaží se zakloktati žloutek do mléka vzduchu« (1914—18, 84), atd. Takovou humornou představou dovede v příměru smířit člověka i s tragikou smrti, jako na př. ve finale básně o padlém kamarádu: »Hromada mrtvých cizinců, prosáklá vápennou hlinou, jaký to studený obkladek pro muže s mandolinou!« (1914—18, 22). V téže básni jsou verše: »Doktore, jako se dají tisknouti mladé ženy, kdyby se daly tak u nás tisknouti nové básně!«

Tato přirovnání, čerpaná z nejvšednějších, nejprostších situací životních, jsou tedy jedním z pramenů Neumannovy přirozenosti. Avšak není to u něho manýra. Je-li třeba, dovede proti těmto naturalistickým přirovnáním postaviti i paralely tak vzdušné a vroucí, že v nich srdce jihne. V Rudých zp. 18 čteme na př.: »List padá za listem jak slza loučení«. A jinde: »Žalář ticho jest, v němž roste k dozrání láska i nenávist« (t. 27). V básni Chvála selky najdeme toto takřka máchovsky melancholické přirovnání: »Tak slunce před západem vdechuje květina, tak světlo před večerem stravuje hodina, jak ty (selko) teď své mládí« (Nové zp. 79). Anebo tyto výmluvné verše: »Laskavá, hebká ruka živé pohody letní dnes neklade se mi na hlavu jak otcovské požehnání, jas její, zdá se mi, studí jak na mrtvé svatební šaty« (1914—18, 10).

Příměr je Neumannovi chlebem vezdejším; mohlo by se říci, že myslí v přirovnáních. Rád také a s charakteristickým účinkem užívá příměru řetězového, t. j. jednu věc postupně přirovnává [126]k rozličným věcem, aby ji osvětlil se všech stran. Taková je na př. báseň o touhách chuďasů (Písně o jed. věci 70):

Touhy chuďasů jsou krásné
jako dívčí ňadra bledá.
Co jste pro ně učinili,
by je polil ruměnec?

Touhy chuďasů jsou marné
jako kroky vězně celou.
Pouze stáří ochromí je,
pouze smrt jim otevře.

Touhy chuďasů jsou strašné
jako nože v dětských ručkách.
Co jste pro ně učinili,
by se jimi krájel chléb?

Podobně ustrojena je báseň Ticho domova (1914—18, 121), v níž se čtou postupně verše: »Ticho domova je bílá vaselina na rány těla, na rány mysli. Ticho domova je vodorovný obzor, jediný předmět ty na něm svislý. — Ticho domova je ukradené ticho. — Ticho domova je křehké ženské tělo.« Téhož druhu je báseň o oblacích v Písni o jed. věci 58 (»Oblaka bílá, lůžkové vozy, s tvou touhou ujíždějí v dál…; oblaka bílá přiběhnou jak děti, poselstvím srdce zahřejí« atd.), Zimní večer v Elbasanu (1914—18, 62), Říčka v létě (Nové zp. 104) a j. Jindy jsou celé básně jediným rozvedeným přirovnáním, na př. Srdce (1914—18, 14), Jak plavá broskev (Horký van), Úsměv (t. 10), Noci (t. 12) atd. Někdy tím hromaděním obrazů připomíná Neumann Máchu, na př.: »Nevhodným, cizím si náhle připadám, bez roucha svatebního na svatbě hostem, bublinou, kazem na novém zrcadle, zlovolným úderem do tváře ctnostem, vetřelcem, žebrákem, bludem«. (1914—18, 13). Nebo:

A přes to nesmírně sám jsem v tomto soužití s mnoha
jako v zástupu věřících ten, jenž nevěří v boha,
poslední vlčí mák v chřestícím ovesném poli,
mezi oblásky škeble, vržená na břeh holý,
ano, jak škeble uzavřen, tu ležím a lidsky se dusím… (t. 49).

Nezní to opravdu jako reminiscence z Máchova Máje?

Formálně zpestřuje Neumann svá přirovnání, jak jenom lze. Vedle spojení se spojkou jak užívá příměrů asyndetických, v nichž prostě jaksi identifikuje věc s obrazem, na př. »větřík je laskavá ruka« (t. j. jako laskavá ruka, 1914—18, 35), »Žalář ticho jest« (Rudé zp. 27), »můj den je širý pecen vlažného těsta« (1914—18, 53), atd. Jindy prostě přiřaďuje obraz v podobě přístavku nebo [127]shodného doplňku, na př.: »Semitská rodina, zbujela masožravá bylina, úklady vojáčkům osnuje« (1914 —18, 32); »ornament s ozdobami navoněnými, domácí slečna tu a tam přepluje dusivé vření« (t. 35); (národa syn, t. Masaryk) »ve chvíli, kdy temně udeřila hodina strašlivých soudů, vyrazil, střela, jež se rozpálila« (t. 130); »byť zcela slep i hluch a něm, kukla motýlí, tu v koutku kdesi rád bych vyčkával jarní jas« (1914—18, 44). Zvláště častý je tento způsob v apostrofách, na př.: »Tos ty, má ženo, divoké lásky slasti a hoře, korunko zlatá na mé šednoucí hlavě« (1914—18, 41); »zpívej mi (filme), vodopáde věcí a lidí, stromů, strojů, dětí« (Rudé zp. 34); (rotačko) »horoucí slavíku, jenž k zemi přišroubován« (Nové zp. 42) a pod. Často užívá instrumentálu srovnávacího, na př.: »Vězněm bez naděje do cely se vrátíš« (Písně o jed. věci 51); (touha) »na paloučku štěstí ptákem zazpívala« (t. 50); »vzleť motýlem« (t. 67), »vítězem a čist se vrátí« (t. 59); »chci se na mostě z lian ptákem houpati« (t. 51) atd.

Byla by to však celá monografie, kdyby se mělo obsahové i tvarové bohatství Neumannových přirovnání vyčerpat úplně. Přestávám na tomto náčrtku, který měl jen ukázat, jak dovedl Neumann vzkřísiti a přizpůsobiti si prostředek tak tradiční, jako je příměr. Možno říci bez nadsázky, že je celá jeho poesie protkána přirovnáními, starou formou s novým obsahem a s novou funkcí.

Stejného rázu jsou i metafory Neumannovy, jejichž základem je ovšem zase příměr. Také z nich se ozývá především smysl pro realitu, na př.: »co dát mohou léta tučných krav« (Hor. van 17); »vpouštím vzduch, propletený ranními zpěvy a šramoty, jenž jednou rukou podává si vonné kytice z Petřína a druhou nabírá si vodu z Vltavy« (1914—18, 27); »v maďarském městě ten voják Čech polyká hoře« (t. 38); »do slabin práská tě polnice« (t. 37); »povelů nože řady krájejí« (t. 36). Je v nich i ta jemná vynalézavost, na př.: »chudí nemohou daleko jeti, chudý má toliko neděle« (Pís. o jed. věci 52); (noviny ráno) »najdou nás cestou do práce anebo v lůžku ještě…, rozhodivše záclony naše, ukazují nám divadlo světa« (Nové zp. 44); (hvězdy) »paprsků štíhlé ruce si podají« (t. 98). A zas tu cítíte, jak jsou metafory Neumannovi nutné, ne snad jenom jako okrasa jeho verše, nýbrž jako nástroj, kterým svou představu zhušťuje a oživuje. Nevymýšlí je jen pro jejich přenesenou krásu, nýbrž proto, aby v nich našel co nejpřesnější a nejplnější výraz.

Zdá se tedy, že osobitost Neumannova vnímání záleží v tom, že hledí každou situaci přiblížit svému smyslu pro realitu a přirozenost. Proto vidí velmi konkretně, každou věc a každý vztah [128]vnímá do všech podrobností a se všech stran. Příznačné pro tuto vlastnost Neumannova vidění je to, že zřídka se spokojí obecným slovem »všechno, všude, každý« a pod.; zpravidla je vykládá více nebo méně podrobným výčtem. Příkladů na to se najde mnoho, na př.: »křížem a krážem s tisíci tisíce spojíme bělochy, černochy, mulaty, mestice, spojíme Araby, Indy, Bury a Němce, Francouze, Vlachy, Angličany, spojíme všechno na všechny strany« (Nové zp. 21); »vzpomínám všeho: vidiny křehké, východní kněžny, poklidné křivolakosti starosvětských uliček, velebných stařen« atd. (Třicet zp. 64); »uprostřed metropole, v ní, skrze ni, nad ní jsou drátěné tělo« (t. elektrické dráty; Nové zp. 28); »vpravo, vlevo, nahoru, dolů vrhali se ti ptáci« (t. 124) a pod. Stejně vykládá obecné pojmy věc, svět, lidé, národy, zboží, kraje, křiky a pod., na př.: »míjejí kolem nás hromady zboží, železa, prken, uhlí a koží, obilí, dobytek, stroje« (Nové zp. 18); »silnice s národem chudáků, chasníků, tuláků, žebráků« (t. 15); »v jedinou hymnu velebnou spojujeme křiky, jásoty, jeky, řevy, otázky, odpovědi« (t. 13). A tak i každá jiná představa jeví se Neumannovi v své původní pestrosti a připomíná mu celé své prostředí se všemi detaily, se všemi jednotlivostmi. Protože pak Neumann patrně nerad generalisuje, je těch podrobných výčtů u něho tolik. Jsou téměř na každé stránce a v každé básni verše tohoto způsobu: »A sejdu-li do ulic, klouzaje po hladkých kamenech v dav mezi osly, soumary, vojáky, domorodce, jimž pohyby láme sluneční dech, a mimo dílny, krámy, kde volají chodce truhlice pestré, opánky, látky samé kvítí, měděné mísy, spony i laciný západní brak…« (1914—18, 53). Tak hromadí i epitheta, příslovečná určení, věty i příměry. Není třeba uváděti víc příkladů; najde se jich mnoho, ať otevřeme knihy Neumannovy kdekoliv. Ale i zde zpravidla dovede Neumann poznati hranice, kam až smí zajíti. Proto také účinek jeho výčtů neselhává a dovršuje živý dojem věcnosti a přirozenosti. Čtěme na př. tuto lapidární historii Afriky: »Vzpomínáme si na první pušky třesk a zář, na první hrdinnou bílou tvář, jež vnikla v pralesy. Víme, že za ní přišly jiné do země žhoucí, pohostiné a úděsné zároveň: vrahové smělí se zpupnou tváří, kořalka, syfilis, misionáři« (Nové zp. 20). Kde je k tomu příležitost, zesiluje účinek výčtu gradací, na př.: »kdy se zas do něho (ticha) vsune z tmavozelené hlubiny pomalé, závažné, těžké, tragické supění s chocholem dýmu« (Třicet zp. 8). Uplatňuje se tu i básníkova náklonnost ke kontrastům v častém spojování výrazů opačného smyslu. Někdy básník sahá k takovému antithetickému spojení proto, že chce ve zkratce dvěma krajními představami obsáhnouti nebo aspoň naznačiti i vše[129]chno to, co je mezi nimi, a to je potom jakási zkratka výčtu, na př.: (básník je) »rudý praporec, jenž obětí všech větrů, bolesti, jež drásá, radosti, jež výská« (= všeho; Hor. van 28); (chudáci) »pro osud hubený jdou a jdou… v poledním jasu, večerním tichu« (= vždy, stále; Nové zp. 16); »ať zní to jako by zvracel globus či pták si pípal jemně, ať jako hořící svět či střepina skelná to plane« (= jakkoliv; t. 23) a pod. Jindy, zdá se, chce takovým seskupením kontrastů jenom výrazněji odstíniti představy, na př.: »silnice v noci, jíž kdosi jde sám vstříc neznámým světlům, neznámým tmám, hned jako by jásal, hned jako by se zlobil, řítí se automobil« (Nové zp. 16); »od modliteb se neliší kletby, od jásotu stony« (t. 27); (mračno) »třísněné krví západů a zlatem prchavých zoří« (t. 27) atd. Obé je ovšem prostředek s dávnou tradicí a u Neumanna se vyznačuje jenom snad větší vynalézavostí protiv a potom ovšem tím, že se vyskytuje neobyčejně často. Některá báseň dokonce celá vychází z kontrastu, na př. Píseň poutníkova v Hor. vanu, v níž se jako refrén opakují verše: bůh ti požehnej (uprostřed strofy), bůh tě zatrať (na konci strofy). Je tedy jen docela přirozený v ústech Neumannových výrok, že svět je »jediná bytost ohromná, matka kontrastů a paradoxů« (Nové zp. 28).

To bohatství slov, které Neumann formálně zase zpestřuje tím, že střídá spojení polysyndetické s asyndetickým, má ještě jednu dobrou stránku: způsobuje, že Neumannovy verše jsou takřka nabity nejrozmanitějšími představami a že spád jeho poetického líčení se nikde nezastavuje. Nenajdeme u něho mnoho mrtvých míst. A je zase známkou silného umění, že se nikde v tom nadbytku slov neztrácí básníkova vůle organisační, že to není jen kopulativní řadění krásných výrazů ve stylu »Hádej, hádej, hadači«, který bývá někdy údělem naší nejmladší generace básnické.

(Ostatek příště.)

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 6, s. 123-129

Předchozí jh. (= Jiří Haller): Zjevištnění

Následující Redakce Naší řeči: „Odečísti barometr“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1