Vejíti se

Jiří Haller, J. Z (= Josef Zubatý)

[Články]

(pdf)

-

Sloveso vejíti se je v češtině běžné s významem ‚míti dost místa, směstnati se, vměstnati se, vtěsnati se‘, a to v jazyce lidovém i spisovném, na př.: to se tam nevejde, všichni se tam nevejdeme a pod., us.; ženských věčností se vejde na hodinu sedm Klicpera, Div. klobouk 1820, 128; (otec) nasekal jich klukovi, co se do něho vešlo Šmilovský, Sp. 3, 1883, 95; vytrh’ jsem ze šatníku starý svrchník, roztrh’ podšívku, vyndal vatu a nacpal do uší, co se vešlo Neruda, Malostr. pov. 1878, 207; Bílek podotkl, že se na Věkův fasuněk všichni nevejdou Jirásek, F. L. Věk 3, 1911, 345, a pod. Vedle tohoto slovesa zvratného je však také sloveso činné s týmž významem. Znám je z lidové mluvy podřipské, kde se drží vedle tvaru zvratného, na př. to máš marný, to ti tam nevejde a pod., a vyskytuje se i v jazyce spisovném, zvláště starším, na př. na jeden tisíc vejde deset set Pravda, Sp. 8, 1885, 415; byla v domě taková bída, že nebylo, co by za nehet vešlo Erben (Kott 4, 597); také Jungmann s. v. ‚vejdu‘ uvádí pro ně několik dokladů podle Dobrovského. Je jisté, že tvar [197]vejíti je původnější, neboť zřejmě tu jde jenom o odstín slovesa vejíti s významem ‚vstoupiti někam‘, a to zvratné nikdy nebývá. Původní význam ‚vstoupiti‘ tu byl pozměněn jen nepatrně, a to v ten smysl, že něco nevstoupí, nevejde někam, protože tam není místa. Byl tedy vlastně obsah tohoto slovesa rozmnožen o představu příčiny, a tím byl zároveň zúžen jeho rozsah, t. j. v tomto významu se ho neužívá o každém vstoupení, nýbrž jen o některém (podobně je tomu také v jiných jazycích, na př. při franc. entrer, něm. hineingehen, hineinkommen s významem ‚vejíti se‘). Takové zužování významu je v jazyce zcela běžné a mluvnice Gebaurova-Ertlova I, § 234, 1 pro ně uvádí mnoho příkladů, na př. slovo báseň, značící původně vypravování vůbec, potom jen vypravování veršované, nebo pršeti, pův. ‚padati‘, nyní jen o padání deště (a odtud zase metaforicky i o jiných věcech, padajících tak hustě jako dešť, t. j. význam se rozšiřuje) a pod. Je tedy vejíti se a vejíti jedno slovo, a není hned zřejmé, odkud se v druhém tvaru vzalo ono se. Jistě to není se známé z neosobních výrazů bezpodmětých, jako na př. dělá se od šesti do dvanácti, jde se rychle a pod., neboť se ho užívá i ve vazbách osobních, na př. tam se nevejdeme a pod. Na pohled se zdá, že je tu zvratné zájmeno zbytečné, protože ho význam slova sám nepotřebuje, a jazyk se skutečně dovede obejít i bez něho. Nebude tedy na škodu věnovati oběma těmto tvarům trochu pozornosti a objasniti si jejich historii.

Staročesky znělo toto sloveso vníti, vjíti, přít. čas vejdu, příčestí všel, vešla atd. Novočeské vejíti je už novotvar s analogickou vokalisací předpony, stejně jako sejíti, odejíti, rozejíti se, předejíti, vzejíti a pod. Podle dokladů dosud známých se zdá, že se tohoto slovesa v době nejstarší užívalo jen ve významu ‚vstoupiti‘; pro význam ‚směstnati se‘ jsem nenašel v pramenech mně přístupných ani jediného dokladu. Synonyma směstnati se, směstknati se, směstati se, směstiti se a pod. mají dokladů dost, na př.: (tak veliké množství) lidí na tak malém údolí by sě směstnati nemohlo Pass. 9; v niežto (v komůrce na lodi) móž sě směstiti jeden kupec Mill. 99b; kteříž sě v nie (síni) směstati nemohú t. 62b (vydavatel zbytečně opravuje v slovníku na směstnati, neboť je tento tvar jako správný potvrzen doklady jinými na př. směstánie Pass. 182) a pod. Často se představa ‚míti (nemíti) místo, vejíti se‘ opisuje rozličnými výrazy jinými, na př.: rolí orné 20 lánův rozdělíce na 3 zvůry dostane se seti na zvůr 6 lánův a 8 prutů (zápis z r. 1619, otištěn v Sedláčkově knize Paměti a doklady o staroč. mírách a váhách, Praha 1923, str. 238); na jeden zvůr vseje se žita a pšenice přes 10 kop korcův t.; vína co by [198]mohl na ruku neb na hrst nalíti, to slove kvarta (z měřického spisu v Hájkově kronice, Sedláček 323); neb špatných rolí počítá se 72 korcův na zemský lán t. 350; (farář má) dostávati s lánu dva korcě nymburská vrchovatá, až sě ospe (t. j. až se kolem osype, kolik se vrchovatě vejde), zápis z r. 1394, Sedláček 183; (koryto jest) zdéli, co by mohli čtyři oslové státi u něho (t. j. vejíti se vedle sebe) Kabátníkův cestopis, vyd. v Svět. knih. 32; místo jest nám těsné Kral. 2 Kr. 6, 1; místa jiným není t. Iz. 5, 8, a pod. Je vidět z těchto příkladů, že bývalo dost příležitosti užít slovesa vejíti, vejíti se, a přece nemá v nejstarší době dokladu. Najde se leda v takových spojeních, kde se teprve blíží k významu ‚vměstnati se‘ a z nichž tento nový význam patrně vznikal, na př.: dveře jsú do něho (božího hrobu) malé a okrúhlé, že člověk dobře se sehna, těsně tam vejde Kab. 34. Zde je sice ještě zřejmý význam ‚jíti dovnitř, projíti‘, avšak i zřetel na prostor je tu vyjádřen. Podobně je tomu i ve větě: do hradu není brány než fortna, a jedné což tam vejde, vjeti na koni nikamž nemóž t. 20. Ve větě: nic tak vysokého není, aby tam i smrt, péče, smutek nemohli vjíti (citát z Ř. Hrubého z Jelení z r. 1501) překládá Jungmann v Slovníku slovo vjíti německým ‚dass nicht statt fände, sich einschliesse‘. Odtud tedy byl už jen krok k čistému významu ‚míti dost místa, směstnati se‘. První nepochybný doklad jeho má Jungmann z Mathiolova Herbáře (1596): co by do vaječné skořepiny vešlo. Potom se už najde příkladů víc, na př.: že pak při měření zemském vyčítání záhonův, co jich do lánu vejde, toho (počítání) se nyní neužívá (zápis z r. 1617, Sedláček 338) atd. O 20 let starší než citovaný nejstarší příklad Jungmannův je doklad na nedokonavé vcházeti v témž významu: kolik loktuov a jakejch každý provazec držeti a kolik takových provazcuov na jedno jitro vcházeti má (zápis z r. 1575, Sedláček 176). Podobné doklady jsou: do tenata jednoho vcházejí 3 pr(ovazce) a na leč 24 tenat t. 247 (1615); čtyři míle vlaské vcházejí na jednu německou (cituje Kott, 4, 599 z Veleslavína, 1592); vcházelo do něho šest set amfor (u Jungmanna z Abr. z Günterrodu, 1605) a pod. Kolem roku 1600 je tedy najednou dokladů dost, ale všechny jsou ještě bez se. Nebudeme asi daleko pravdy, budeme-li se domnívati, že se význam ‚směstnati se‘ vyvinul popsaným způsobem u slovesa vejíti někdy v 16. století, snad v jeho druhé polovici. Začalo se ho užívat vedle staršího synonyma směstnati se, a právě ta shoda významová patrně způsobila, že se sloveso vejíti přiblížilo svému předchůdci i formou a přijalo také tvar zvratný. A tato změna se provedla jistě již v století následujícím, protože začátkem 18. stol. je zvratná forma již úplně běž[199]ná. Tolik můžeme zhruba říci o historii slovesa vejíti, vejíti se. Snad se časem najdou nové doklady, které poněkud posunou obojí hranice, ale v hlavních rysech sotva co změní.

Je třeba zvlášť poznamenati, že dostalo sloveso vejíti svou zvratnou formu právě v době jazykového úpadku. Přes to však možno najisto míti za to, že vývoj tu byl docela přirozený a že jeho doba jenom čirou náhodou spadá právě do století jazykové zkázy. Dosvědčuje to už prostá skutečnost, že se novotvar se zvratným se rozšířil obecně jak v řeči knižní, tak v řeči lidové. Kdyby bylo šlo o zjev neorganický, sotva by se mu bylo dostalo v jazyce přijetí tak spontánního. Jeho čistý původ potvrzuje také jiný fakt podobný, který znám z lidové mluvy podřipské: tam se totiž ona změna činného slovesa ve zvratné rozšířila přes sloveso vejíti se ještě i na sloveso vlézti, jehož se často užívá ve významu ‚míti dost místa‘, a vedle „to tam nevleze“ se říká stejně často „to se tam nevleze“. To myslím také ukazuje na to, že není v této změně nic násilného, spíše že k ní vedla přirozená tendence, jíž usus prostě podlehl.

Podivné se snad zdá, že mohou být oba tvary, činný i zvratný, vedle sebe ve významu úplně stejném. To však není zjev v jazyce neobyčejný. Nesmíme se domnívati, že musí sloveso zvratné vzhledem na své zvratné zájmeno obsahovat vždycky zřetel k podmětu, jako je tomu na př. u slovesa mýti se (proti mýti někoho), kde zájmeno se je vlastně předmětem slovesa. Profesor Havránek ukázal v svém znamenitém spise Genera verbi v slovanských jazycích (I, 1. část, Praha 1928, str. 121 nn.), že je ve všech slovanských jazycích mnoho takových sloves zvratných, v kterých zájmeno se nemá už zvláštního významu, nýbrž je jen členem čistě formálním, jehož funkce už ani nevnímáme. Jsou to především slovesa, která mívají jen formu zvratnou (reflexiva tantum), na př. české báti se, smáti se, modliti se, ptáti se atd.; při nich nedovedeme z dnešního svého způsobu vnímání bez historické analysy ani pochopiti, proč tam to se je, neboť nejde tu o činnost reflexivní. Jindy mívají slovesa tohoto druhu vedle sebe i tvar činný, ovšem s jinou funkcí významovou, na příklad držeti — držeti se někoho, prositi — prositi se někoho, přiznati — přiznati se atd. Jsou i taková, u kterých se užívá obojí formy bez rozdílu v stejném významu, a to je právě kategorie, do níž náleží i sloveso vejíti, vejíti se, na př.: dočkati čeho — dočkati se čeho, chybiti něco — chybiti se něčeho, lidové podívejte — podívejte se, koukejte — koukejte se, stč. zbýti čeho — zbýti se čeho, neosob. blýská — blýská se atd. V nářečích se najdou příklady se zvratným zájmenem přidávaným docela mechanicky a [200]bez potřeby, na př. kladské lehnout se (uleh se a spal), vyrůst se (šak já se vyrostu), vých.-čes. zmizet se (a ten Grán se zmizel) a pod. Tato ukázka příkladů z knihy Havránkovy ukazuje přesvědčivě, že ten zdánlivě nepochopitelný způsob přidávat zvratné zájmeno k slovesu, jehož význam toho nevyžaduje, je v jazyce velmi častý a že tedy tam, kde se objevil spontánně, nemůže být ani řeči o zbytečnosti zájmena se. Neznáme-li někdy příčinu nějakého zjevu, není tím ještě řečeno, že by příčiny vůbec neměl. V našem případě se rozšířil nový analogický tvar se zvratným zájmenem dokonce na újmu tvaru staršího a vytlačil jej z dnešního usu takřka úplně. Jazyk tu užil vítaného prostředku, aby rozlišil u slovesa vejíti dvojí význam ‚vstoupiti‘ a ‚směstnati se‘ a bránil tak kolisi, která by tu často mohla nastávat; na př. „tam nevejdeme“ by mohlo v isolovaném pstavení znamenat ‚tam nevstoupíme‘ i ‚tam se nevejdeme‘.

Slovesa vyjadřující představu ‚směstnati se‘ mají také v nářečích některé zajímavé obměny. Vedle uvedeného už vlézti, které má také Bartoš z nářečí moravských (Dial. sl. mor. 485, na př. nevľeze to všecko do toho měcha; nalúpili mu, co doňho vľézlo a pod.) a vlézti se žije dialekticky sloveso sesnati, sesnati se (Kott 3, 312 z Turnovska), jež třeba vykládat patrně ze směstnati (ve výslovnosti smněstnati) zánikem souhláskové skupiny mň a souhlásky t (sněsnati a z toho sesnati). Když se zapomnělo na původní tvar tohoto slova, bralo se nové sesnati za sloveso složené s předponou se-, a tak se mohlo záměnou předpony vyvinout dále sloveso vesnati, vesnati se (= vejíti se), které cituje Kott 4, 640 z Hromádkových Listů víd. a které se vyskytuje podle zprávy prof. Machka také v nářečí severovýchodních Čech. Tam vznikl dokonce od tohoto slovesa další složený útvar zavesnati, na př. to zavesná moc místa = zabere, zaujme a pod. — V středočeském nářečí se říkává také zdržeti se, na př. naložit na vůz, co se tam zdrží = kolik se na něj vejde. Slováci říkají (viz slovník Kálalův) vmestiť sa, vmiestiť sa, pomestiť sa, zmestiť sa, na př. čo sa len doňho zmestilo, adj. zmestný a smestný (vedle synonymního spratný) ‚co se dobře směstná, skladný‘ (podob. mor. směstný, viz Bartoš, Dial. sl. mor. 385). Chce-li se mluvící vyjádřiti silněji, užívá slov vecpati, vtlačiti se a pod., sloven. vteperiť sa, vtískať, vtisnúť, vtláčať, vtlačiť sa, vtrepať sa a pod.

Jiří Haller

*

K zajímavému výkladu dra Hallera přidávám několik poznámek svých. Sloveso vejíti se ve významu, o kterém je zde řeč, [201]dávno mě zajímalo. Původní tvar bez zájmena se jsem totiž znal z hovorů se zvěčnělým prof. Karlem Vrbou, s nímž jsem měl hojnou příležitost se stýkati jako se starším členem téhož profesorského sboru a později jako s presidentem České akademie a předsedou správy Hlávkova nadání. Mně, rodáku pražskému, zněly Vrbovy věty jako »to tam nevejde« a pod. cize, ba nesprávně. Na přímou otázku, kde se tak mluví, odpověděl mi jednou, to že má z domova (narodil se v Klatovech roku 1845). Všímal jsem si pak té věci stále a nasbíral jsem si časem něco dokladů starých i nových, jimiž mohu dnes sbírky Hallerovy doplniti.

Rčení »(nebylo, nezbylo a pod.) ani, co by za nehet vešlo« dotýká se již dr. Haller. Nikdy jsem neslyšel ani nečetl »co by se za nehet vešlo«; snad se tak nikde ani neříká. Také jeho variantu »co by za nehet vlezlo« nedovedu si představiti v tvaru zvratném (třetí variantu »co co by za nehet padlo« znám jen z Jungmannova Slovníku a z Flajšhansových Č. přísloví 1, 1252). K nejstaršímu dokladu Hallerovu slovesa vejíti v tomto významu z roku 1596 mohu přidati doklady starší, jimiž se tedy jeho spodní časová hranice opravdu o něco posunuje. Nejstarší doklad můj je z r. 1477. Kdosi píše (v. Arch. č. 9, 216) o úmyslu šternberského hejtmana v Soběslavi poříditi okolo města dubové ploty; podle jeho soudu »tuť mnoho lesu (dřeva) vešlo by« (vešlo by se, bylo by potřebí). Další dva doklady jsou z Putování pana Jana z Lobkovic na Hasištejně do Jeruzalema, tedy asi z prvních let po roku 1500: o sudech na víno, jež pan Jan viděl na lodi u Benátek, píše »ješto mi se zdá, že do každého toho sudu vajde (vejde) tři anebo 3 a puol věrtele pražského« (v Strejčkově vydání ve Sbírce pramenů I, 2, 4 str. 14, 41), jinde (21, 10) podobně o kostelíku na ostrově, okolo něhož pluli, »že do něho muož asa (aspoň) na dvě stě aneb na tři sta lidí vjíti«.

Mám také starší doklady slovesa vcházeti v témže významu. Z r. 1453 je doklad v Arch. č. 21, 52c; v úryvku z register o nasazování rybníků na panství Krumlovském čteme zde, že z rybníku Kosova pode dvorem bylo vzato plodu (rybího) 18 džberů a že »vcházelo na čber toho plodu 10 kop‘. Častěji užívá tohoto slovesa v podobném významu překlad lékárnické knihy Světlo apatekářů, již latinsky napsal Quiricus de Augustis, do češtiny někdy koncem 15. stol. přeložil Matěj z Mýta a ve Sbírce pramenův (I, 2, 12) r. 1922 vydal Emil Šedivý. Čítáme zde sloveso se do léků, o kterých je řeč; tak čteme na př. 89a, že lék »Diafene (Diasene?) Nicolai má jméno od sene (senna?), že jeho tu více vcházeti o léčivých hmotách, které ‚vcházejí‘ t. přicházejí, dávají, [202]vchází nežli jiných potřeb‘. V plném významu tohoto slovesa vejíti (se) nedokonavý tvar vcházeti zanikl; stal se zbytečným proto, že sloveso vejíti (se), podle svého tvaru vlastně dokonavé, v tomto významu vidu dokonavého pozbylo, když se stalo zvykem označovati jím vlastnost nedokonavou, způsobilost nějakého předmětu pojmouti v sebe, kdykoli je třeba, jistý předmět jiný nebo jisté množství předmětů jiných nebo částí nějaké hmoty. Do litru na př. ‚vejde se‘ kdykoli tisíc krychlových centimetrů tekutiny nebo nějaké sypké hmoty. Je to podobná změna vidu, jako jsme viděli na př. 3, 16 a 57 na rčení ‚kabát dobře padne‘; také padnouti je sloveso tvaru dokonavého, ale o kabátu dobře ušitém říkáme, že dobře padne, kdykoli jej obleče osoba, na niž byl ušit.

Také synonymon slovesa vejíti (se), sloveso vlézti (se) objevuje se i jinde, než v lidové mluvě podřipské, odkud je především zná dr. Haller. Slýchal jsem tak tvar vlézti od služky Hanačky (z Dubu u Olomouce), jež tak říkala všude, kde by Pražan užil slovesa vejíti se. Říkala na př. »to máslo na ten talíř nevleze«. Na podobné doklady valašské z Bartošova Dialektického slovn. mor. ukazuje již dr. Haller; podobný doklad, zase valašský, znám z Moravských obrázků M. Příleské (Bibl. fondu J. Zeyera 37, str. 50: ani to, t. ty květiny, sem pomály do okna nevleze). Baar napsal »šichní poutníci do kostela, pravda, nevlízli« (Jas 1927, č. 3, str. 7), ale také »našupal jí, co se do ní vlízlo« (Chodské povídky 2, 6). Tvar vlézti se znám ještě z těchto dokladů: co se do vás (medu) vleze, máte míti (Klácel, rodák z Č. Třebové, Ferina lišák 2, 148); na zemi enom trochu (peněz) ostalo, co sa nevlézly (do klobouku, val., J. Kobzáň, O zbojníkoch a pokladoch, Praha 1927, 46); (Zarař) nadał kucharce, co se do ňi vlezło, laš., J. Polívka, Povídky lidu opavského a hanáckého, Rozpr. III. tř. Č. ak. 43, 95. V obraně svých Čtyř odvážných povídek (1926) napsal Čapek-Chod: Že dostanu za svého »Maxe Polichinella« v Tribuně, co se do mne vleze, věděl jsem… Že však toho bude víc, než se do mne vleze, to jsem zakusil teprve, když… (Nár. l. 30. září 1926). Že rčení »co by za nehet vlezlo« je všude bez zájmena se právě tak jako jeho varianta »co by za nehet vešlo«, již jsme řekli; snad smíme příčinu toho hledati v tom, že se asi ustálilo již v době, kdy ještě nebylo zvratných tvarů vejíti se, vlézti se.

J. Z

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 9-10, s. 196-202

Předchozí Jiří Haller: Obchodní čeština

Následující Václav Flajšhans: Dle = podle