Časopis Naše řeč
en cz

Koncovky -i, -ové, -é v nom. pl.

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

Naše novočeské tvarosloví je stále ještě značně neúplné tam, kde má pád jména několik variant. Obyčejně dovedeme sice podrobně vypočítat všechny varianty, ale jen velmi zhruba dovedeme říci, kdy která z nich je na místě. Poučení našich mluvnic bývá v takových případech buď jen zcela obecné, anebo vytýká jen několik případů zvláště nápadných, a jinak problém v celém jeho rozsahu nechává problémem. Tak je tomu na př. u 2. pádu mužských jmen neživotných (hradu - dvora), v 3. a 6. pádu mužských jmen životných (bratru - bratrovi), v 6. pádě mužských jmen neživotných a jmen středních atd. A tak je tomu i s koncovkami v 1. pádě množ. čísla u mužských jmen životných. V nejpodrobnější novočeské mluvnici, v Gebauerově-Ertlově Mluvnici české z r. 1926, se o nich praví (I, 178, 183):

Množný nominativ je hadi, hrady; hadové, hradové; andělé.

Koncovka -i bývá jen u jmen životných, koncovka -y jen u neživotných.

Koncovku -ové vedle -i mají jména životná, na př. chlapové, hadové atd.; koncovka -i nebývá u jmen tvorové, králové (tento příklad se sem dostal omylem, neboť je řeč o vzoru had, hrad), duchové, synové, předkové (řidčeji předci), svědkové, ptáčkové a p., Václavové, Františkové, Novákové, Erbenové a p. Jména národů a kmenů jednoslabičná mívají zpravidla koncovku -ové, na př. Řekové, Sasové, Srbové, Švédové, Čechové, (novotv. Češi), Chodové atd.; jinak bývá koncovka -i, na př. Poláci, Bulhaři, Turci, Maďaři, Slováci, Valaši atd. Ve slohu povzneseném se dává koncovka -ové také jménům neživotným, na př. skutkové, národové, zástupové, naši hříchové, všelicí pokrmové, čeští stavové (vždy), základové měřictví a p.

[74]Koncovku mívají jména: andělé (ř. andělové), manželé, konšelé, lidé, Židé, sousedé, hosté, jakož i jména obyvatelská na -an, jako zemané, dvořané, měšťané, Pražané, Moravané, a podle nich i křesťané, pohané. Jiná jména na -an n. -án mají však koncovku -i: berani, havrani, kaplani, Markomani, velikáni, Indiáni atd.

*

Množ. nominativ jest oráči, -ové; meče, -ové; kazatelé.

Koncovka -i jest jen u jmen životných, koncovka -e jen u neživotných; ze životných mají -e koně a Tři krále (svátek).

Koncovku -ové mají zvláště jména osobní oráčové, rytířové, mužové a p. (vedle -i); jen -ové: králové, otcové, strýcové. Koncovka -i převládá u osobních jmen na -ec, na př. chlapci, starci, slepci, ševci, synovci, zbabělci, zajatci a p,. a u jmen živočišných, na př. vrabci, jezevci, zajíci, ohaři, vepři, a p. V slohu povzneseném se dává koncovka -ové i neživotným, na př. dva ohňové, zelení hájové.

Jména na -tel, jako kazatel, učitel, přítel, mají koncovku é, na př. kazatelé, učitelé, přátelé; toho původu jest asi také koncovka e v nom. rodiče.

To je všechno, co se o tvoření nom. pl. u muž. jmen životných, dovídáme; jiné mluvnice, na př. Gebauerova-Trávníčkova Příruční mluvnice, jsou ještě stručnější. A přece snad každý z nás už někdy zatoužil po poučení podrobnějším, když se octl před otázkou, zda má vůbec nebo aspoň v jistém daném případě volit tvar footballisti či footballisté, sobi či sobové, sýci či sýcové, voliči či voličové, obhájci či obhájcové, vrazi či vrahové atd. Je sice pravda, že to v mnoha případech vyjde na stejno, ať se rozhodneme pro ten neb onen tvar; ale v jiných případech jsou, jak uvidíme, rozdíly formální i významové a vůbec tu bývá svoboda volby často omezena usem.[1] Proč však nebyl dosud tento usus popsán podrobněji? Patrně jen proto, že jsme neměli po ruce dostatek dokladů ze skutečného jazyka, mluveného i psaného; opatřit je v náležitém, přesvědčujícím množství není totiž pro jednotlivce nikterak snadné, neboť to vyžaduje dlouhého času. A tak se přestávalo jen na onom přibližném a zcela kusém popisu; mělo to zdánlivě tu výhodu, že se v pochybných [75]případech ponechávala volnost volby, ve skutečnosti se tím však spíše působila nejistota a rozpaky. Pokusíme se tedy popsat dnešní usus podrobněji a najít, bude-li to možné, zásady přesnější než dosud. Napřed však připomínám, že nesmíme očekávat nějaká strohá, bezvýjimečná pravidla; to, co z naší úvahy vyjde, bude sice mnohem úplnější a snad i správnější než poučky dosavadní, ale jistá volnost bude a musí být zachována. Také nás při tom bude poněkud brzdit nedostatek skutečných dokladů z živého jazyka; už po léta sice si poznamenávám takové doklady při čtení i při jiných příležitostech, ale materiál takto sebraný není než malý zlomek toho, co by vlastně mělo být základem takového zkoumání. Nahradil jsem tento nedostatek aspoň tím, že jsem vypsal nebo dal vypsat všechna podstatná jména rodu mužského životná z Pravidel českého pravopisu, a že jsem svůj usus, pokud nebyl opřen Pravidly samými nebo doklady literárními (také z PS.), kontroloval usem dvou jiných osob: své ženy a kol. Mir. Roudného. Tato kontrola ovšem může pokračovat i dále, a proto prosím čtenáře, aby mi laskavě oznámili, kde se jejich usus rozchází s usem naším. Zásobu slov získanou z Pravidel jsem pak doplnil ještě úplnou excerpcí Bubnova-Stehlíkova Slovníku česko-francouzského (14. vyd.) a na dokladech takto přibylých jsem přezkoušel správnost zásad, které v tomto svém článku dále podávám.

Ale teď je otázka, s kterého konce popis začít. Jak máme třídit své doklady? Po stránce čistě formální či po stránce významové? Ze stručných popisů dosavadních je totiž vidět, že někdy o volbě koncovky v nom. pl. rozhoduje význam (u jmen osob — zvířat), jindy tvar (zakončení), jindy snad obojí (u jednoslabičných jmen národních). Zvolíme tedy postup zcela mechanický, t. j. probereme svůj materiál abecedně podle zakončení (podle koncové hlásky nebo podle přípony); zásady dnešního usu nám pak vyplynou samy sebou.

1. -a

Domácí mužská jména s koncovým -a mají v nom. pl. vesměs -ové, na př.: sluhové, hrdinové, napovědové, pantátové, radové, starostové, vévodové, vozkové, vladykové, družbové, klučinové, bačové, předsedové, pastuchové, strejdové, vašnostové; přezdívky: pobertové, brebtové, nedopitové, všetečkové, dolezové; vlastní jména (křestní, příjmení): Vášové, Jardové, Kubové, Honzové, Píšové, Příhodové, Večeřové (k Večeřa). Tomu se přizpůsobují i přezdívky a nadávky vzniklé přímo ze jmen ženských: bačkorové, nádivové, otravové, zábavové, výpravové, [76]troubové, krávové (vedle tvarů s rodem původním: bačkory, nádivy atd.)

U cizích mužských jmen je usus rozličný.

a) Jména na -ista mají zpravidla -é: žurnalisté, violisté, velocipedisté, vokalisté, viklefisté, virilisté, utrakvisté, utopisté atd. To platí také o jménech utvořených touto příponou ze základu domácího: houslisté, májisté a p. Jen u čtrnácti z těchto jmen se v abecedním seznamu Pravidel uvádí vedle koncovky také koncovka -i: aféristé i aféristi, anarchisté i anarchisti, cimbalisté i cimbalisti, diurnisté i diurnisti, fiakristé i fiakristi, frázisté i frázisti, inkasisté i inkasisti, kancelisté i kancelisti, kariéristé i kariéristi, parašutisté i parašutisti, podagristé i podagristi, renomisté i renomisti, reservisté i reservisti, statisté i statisti. Tuto odchylku odůvodňují Pravidla (§ 34) tím, že ta jména mají ráz lidový nebo význam hanlivý. To však jistě nemá znamenat tolik, že by pejorativní nebo lidové (a familiární) užití bylo omezeno právě jen na těchto čtrnáct jmen; ve významu hanlivém lze na př. užíti i jmen kapitalisti, šovinisti, imperialisti, komunisti, militaristi, nihilisti, sofisti a jiných, ráz lidový mívají i jména footbalisti (v Pravidlech toto jméno není uvedeno), cyklisti, hockeyisti, socialisti, drogisti a j.; ráz familiární pak může podle okolností dostat i mnoho jmen jiných, na př. názvy hudebníků (pianisti, houslisti, sekundisti atd.). Mohli bychom tedy pro vyjadřovací praxi stanovit tuto zásadu: Jména s příponou -ista mají v nom. pl. zpravidla koncovku -é; jestliže se však takového jména užije ve významu hanlivém nebo má-li takové jméno ráz lidový (familiární), bývá koncovka -i.

b) Jména na -asta. Je to vlastně jméno jen jediné fantasta, neboť slovo enthusiasta Pravidla nemají (jen enthusiast) a slovo gymnasta nemá ani PS. (jen gymnast). A jméno fantasta může podle Pravidel mít koncovku kteroukoli: fantasti, fantastové i fantasté. Významový rozdíl koncovek a -i je tu nepochybně stejný jako u jmen s příponou -ista.

c) Jména na -ita mají rovněž zpravidla koncovku -é: adamité, antisemité, eremité, husité, izraelité, jesuité, johanité, levité, metropolité, minorité, nikodemité, Quirité, Semité a také proselyté. Má-li takové jméno význam hanlivý nebo ráz lidový (familiární), bývá vedle koncovky také koncovka -i (jako u jmen na -ista); Pravidla uvádějí dvě taková jména: kosmopolité a kosmopoliti, sybarité a sybariti. Jména bandita a komita mají jen -i: banditi, komiti.

[77]d) Jména na -ta (-ata, -eta, -ota) mají zpravidla -i: apostati, analfabeti, apologeti, asketi, poeti, katecheti, despoti, heloti, zeloti, patrioti. U některých z nich bývá podle Pravidel i koncovka -ové: apostatové, apologetové, katechetové a despotové, k nim pak lze připojit snad i tvary analfabetové, poetové; u jména despota se v Pravidlech uvádí, že tvar despoti je pejorativní. Jméno neofyta (vedle neofyt) má v nom. pl. tvary patrně jako analfabeta (vedle analfabet): neofyti i neofytové.

e) Ostatní cizí jména na -a mají v nom. pl. koncovku -ové (podobně jako jména domácí): buržoové, kolegové, monarchové, pariové, pašové, patriarchové, satrapové, paňácové, flámové. Jen jméno invalida mívá vedle -ové také i: invalidi, invalidové.

2. -b

Jména zvířat mají koncovku -i: holubi, jeřábi, jestřábi, krabi, sobi, švábi.

Jména osob mají zpravidla -ové; koncovka -i je u nich řídká a mívá význam hanlivý. Na př.: drábové (drábi), rabové, snobové (pejor. snobi), Arabové (zř. Arabi), cherubové, nabobové (pejor. nabobi). Osobní jména vlastní a jednoslabičná jména národní mají jen -ové: Jakubové, Roobové; Srbové, Švábové.

Jméno mikrob má nom. pl. podle neživotných: mikroby.

Jméno dub ve významu přezdívky buď zachovává koncovku neživotnou, nebo se přizpůsobuje jménům životným („jsou to duby n. dubi, dubové!“).

3. -c

a) Jména s příponou -ec mají vesměs -i: chlapci, pastevci, trubci, sobci, vlastenci, rudokožci, starověrci, cizozemci, trhovci, lakomci, bláhovci, myslivci, starci, běžci, honci, dřevorubci, letci, pištci, ženci, ševci, romanopisci, vzduchoplavci, pokrytci, branci, poslanci, otrhanci, učenci, zřízenci, novokřtěnci, opilci, neurvalci, umělci, povstalci, podlci, umrlci, spiklenci, štúrovci, lumírovci, Jagellovci, Nizozemci, Japonci, Estonci, Laponci; ssavci, samci, sumci, pásovci, mravenci, býložravci. Touž koncovku mají i početní výrazy sčítanci, odčítanci, násobenci, dělenci a pod.; jména ledoborec, torpedoborec mají buď rovněž -i (ledoborci, torpedoborci), anebo -e podle neživotných (ledoborce, torpedoborce).

Jen jméno otec má vždycky -ové: otcové. Jména ujec a žrec mají koncovku obojí: ujci, žreci i ujcové, žrecové. Křestní jména a příjmení na -ec mají koncovku -ové: Vavřincové, Malovcové.

b) Ostatní osobní jména na -c mají usus pestřejší.

[78]Jména na -ic mívají zpravidla -i i -ové: biřici i biřicové, dědici i dědicové, kněžici i kněžicové, králevici i králevicové, šlechtici i šlechticové; u jmen novic a panic se však, jak se zdá, dává přednost koncovce -ové: novicové, panicové. Obojí koncovku má i jméno mudrc, mudřec: mudrci, mudrcové. Jména strýc a princ mají jen -ové: strýcové, princové. Rovněž u křestních jmen a příjmení je toliko koncovka -ové: Mořicové, Servácové, Vincencové, Lobkovicové.

Ze jmen zvířat má jméno zajíc koncovku -i, jméno sýc koncovku obojí: zajíci, sýci i sýcové.

Lze tedy úhrnem říci, že jména na -c (kromě ec) mívají koncovku -i i -ové; jen -ové je u jmen strýc, princ, novic, panic a u jmen vlastních; jméno zajíc má koncovku -i.

4. -č

Jména na mají vesměs -i, a to deverbativa i denominativa, jména osob i zvířat bez rozdílu, na př.: hlídači, natěrači, pokryvači, prodavači, rozsevači, sekáči, udavači, vyvolavači, potápěči, povaleči, roznašeči, sazeči, zaviječi, buřiči, dlaždiči, hasiči, měřiči, řidiči, voliči, dříči, hráči, mleči, rváči, boháči, břicháči, bukači, hrbáči, hřivnáči, huňáči, roháči, roztoči, červotoči. Koncovka -ové tu bývá zřídka, a to jen z afektu (na př. nadpis plakátu Voličové!); jméno cizího původu carevič má koncovku obojí: careviči i carevičové. Nepravidelná je koncovka -e u jména rodiče.

Jména s příponou -č (-áč) se často stávají názvy věcí, a potom buď zachovávají původní životnou koncovku -i (na př. nejlepší vodiči proudu jsou kovy), anebo, a to mnohem častěji, přijímají tvar neživotný, na př. přijimače, vysilače, vypinače, tlampače, lapače, ohybače a pod. Jména jako uzenáč, zavináč, jikrnáč mívají tvary obojí, životné i neživotné: uzenáči, zavináči, jikrnáči i uzenáče, zavináče, jikrnáče.

5. -d

a) Jména osob na -d mají převahou koncovku -i: bardi, bloudi, bastardi, druidi, kamarádi, kustodi, lordi, nimrodi, nomádi, rapsodi, tragédi, (ostro)vidi, doktorandi, konfirmandi, vagabundi. Také přezdívky přešlé sem odjinud mají -i: neřádi, smradi. Koncovka -ové bývá vedle koncovky -i zvláště u jmen jednoslabičných (bardové, bloudové, lordové, [ostro]vidové), u několikaslabičných z afektu, jinak jen ojediněle: nimrodové, rapsodové, tragédové, druidové, kustodové. U některých jmen je dvojitost koncovek -i, -ové snad působena tím, že se vedle [79]tvaru na -d vyskytuje také tvar na -da, na př. nohsled - nohsleda, lodivod - lodivoda, psovod - psovoda, antipod - antipoda (nom. pl. nohsledi i nohsledové atd.). Koncovku -ové má také jméno úd, skloňuje-li se jako životné = údové (spolku).

Jen koncovku -ové má jméno děd (praděd), potom jednoslabičná jména národní (Čudové, Chodové, Indové, Švédové) a příjmení (Zikmundové, Bertrandové).[2]

Tři jména mají koncovku : sousedé, Židé a lidé.

b) Jména zvířat na -d mají koncovku -i: drozdi, hadi, medvědi, ovádi, strakapúdi, strnadi, velbloudi.

6. -ď

Jména na mají koncovku -i. Mám tu jen dvě jména zvířat: hlemýždi, sledi (vedle sledě, tvaru vzniklého z podobného důvodu jako tvary uzenáče a pod., viz 4).

7. -e

a) Jména s koncovým -ce zřejmě dávají přednost koncovce -i, zvláště mají-li víc slabik než dvě: dovozci, dozorci, nájemci, nákupci, nálezci, nástupci, obhájci, obránci, odhadci, odpůrci, ochránci, oprávci, podpůrci, porotci, pronájemci, průvodci, předchůdci, příjemci, přímluvci, původci, únosci, výherci, vynálezci, výrobci, vývozci, zachránci, zastánci, zástupci, žalobci, dárci, plátci, rádci, schránci, smírci, soudci, správci, strážci, strůjci, svůdci, škůdci, tvůrci, vládci, zhoubci, zrádci, zákonodárci, chlebodárci, protichůdci, mravokárci, svatokrádci, ohňostrůjci, hromovládci, samovládci, světovládci, strojvůdci, vojevůdci, vlastizrádci. U některých z těchto jmen, zvláště dvouslabičných, bývá i koncovka -ové, někdy s afektivním nebo archaistickým rázem: dárcové, rádcové, soudcové, správcové, strážcové, strůjcové, škůdcové, tvůrcové, vládcové, zrádcové, vojevůdcové, obhájcové, obráncové, ochráncové, oprávcové, předchůdcové, a pod.

b) Jiná jména na -e (-ě).

Je to malá, ale pestrá skupinka jmen. Patří sem na př. přezdívka držgrešle (s nom. pl. držgrešlové) a jméno rukojmě, nemající množného čísla (to se tvoří od jména rukojmí, viz Pravidla s. v.). Cizí jména na -e mají koncovku -i i -ové: ciceroni i ciceronové, monsignoři (pejorativně?) i monsignorové.

Jména typu hrabě mají v množ. čísle koncovku -ata (z kmene -t): hrabata, knížata, falckrabata, lankrabata, markrabata, pur[80]krabata; u složených jmen tohoto typu je druhotvar s příponou (falckrabí, lankrabí, markrabí, purbkrabí) a ten má nom. pl. na (podle Jiří) nebo na -ové (falckrabí a falckrabové, lankrabí a lankrabové atd.). Jméno dože má nom. pl. dožové i dožata.

Příjmení na -e (-ě) mají koncovku -ové: Nevolové, Purkyňové, Kuntové.

U cizích jmen na -é, -ee, jestliže se skloňují, je koncovka -ové: abbéové, Yankeeové.

8. -f

Jména na -f mají v nom. pl. koncovku -ové: filosofové, kalifové, serafové, šéfové, theosofové, bibliografové, biografové, ethnografové, fotografové atd. (všechna jména osob složená z -graf); Josefové, Viklefové. Také archaistické jméno gryf (báječný pták noh) by mělo tvar gryfové, kdyby potřebovalo plurálu.

9. -g

Jména na -g mají v nom. pl. vesměs koncovku -ové: dramaturgové, chirurgové, mágové, strategové, anthropologové, astrologové, bakteriologové, biologové, demagogové atd. (všechna jména osob složená z -log); Nibelungové (jako označení členů rodu; píseň o Nibelunzích = Nibelungy), Belgové, Frygové.

10. -h

a) Jména osob na -h mívají koncovku obojí, -i i -ové: bozi i bohové (podob, neznabozi i neznabohové, zlobozi i zlobohové, černobozi i černobohové), druzi i druhové (dobrodruzi i dobrodruhové, podruzi i podruhové, soudruzi i soudruhové), koželuzi i koželuhové, vrazi i vrahové (bratrovrazi i bratrovrahové, kralovrazi i kralovrahové, otcovrazi i otcovrahové). Toliko jméno špeh má jen koncovku -ové (špehové) a snad i jméno zběh (zběhové; tvar zbězi je jistě nezvyklý).

b) Jména zvířat na -h mají koncovku -i: pstruzi, klikorozi, rarozi. U jmen noh a zlatoroh není asi plurál příliš obvyklý; jsou to ostatně slova v dnešním živém jazyce neznámá. V staré češtině býval nom. pl. nohové a toho tvaru užívá i Zubatý v NŘ. XIII, 154.

11. -ch

a) Jména osob utvořená příponou -och (-ouch) mívají zpravidla koncovku -i: běloši, černoši, divoši, hoši, jinoši, lenoši, padouši, slaboši, staroši.

[81]U jiných bývá vedle koncovky -i také koncovka -ové: braši i brachové, hnidopiši i hnidopichové, hrdopyši i hrdopychové, kmoši i kmochové, mniši i mnichové, raraši a rarachové, větroplaši i větroplachové, ženiši i ženichové. Sem lze snad připojit i cizí jméno moloch: mološi a molochové. Jména národní na -ch mají rovněž koncovku obojí, a to jména jednoslabičná i několikaslabičná: Češi i Čechové (Novočeši a Novočechové, Nečeši a Nečechové, staročeši a staročechové, mladočeši a mladočechové), Vlaši a Vlachové, Valaši a Valachové, Leši a Lechové, Laši a Lachové.

Jen koncovku -ové mají jména duch a šach (duchové, šachové). Jméno vydřiduch má nom. pl. vydřiduchové; tvar vydřiduši by snad byl možný ve významu výslovně pejorativním.

U křestních jmen a příjmení na -ch je v nom. pl. rovněž -ové: Oldřichové, Jindřichové, Pechové.

b) Jména zvířat na -ch.

Koncovku -i mají jména hroch a valach (hroši, valaši); jinak je koncovka obojí: kolouši i kolouchové, kuliši i kulichové, plši i plchové, živočiši i živočichové.

12. -í, -i (-y)

Jména osob na mají v nom. pl. rovněž -í: komoří, podkoní, rukojmí, sudí, lovčí, mluvčí, průvodčí, domácí, přísedící, sloužící, duchovní, lesní, radní, účetní atd.; tak i jména vlastní: Jiří, Jiljí, Brikcí.

Jméno kočí a tituly složené z -krabí (falckrabí, lankrabí, markrabí, purkrabí) mají vedle toho i koncovku -ové (viz 7b; tam viz též o koncovce -ata).

Cizí jména na -i (-y) mají koncovku -ové: kadiové, kuliové, dandyové; grizzlyové, ponyové; avšak u jména regenschori zní nom. pl. regenschorové. Jméno commis se v množ. čísle neskloňuje. Podle výslovnosti sem náleží též jméno parvenu s nom. pl. parvenuové.

13. -j

U domácích i cizích jmen s koncovým -j (-y) převládá koncovka -ové, a to u názvů osob i zvířat: čarodějové, darmodejové, dobrodějové, hranostajové, lokajové, lyšajové, šuhajové, vozatajové, zpravodajové, farizejové (vedle farizeové, od farizeus), koryfejové, patricijové, saducejové (vedle saduceové, od saduceus), Arijové, Bojové, Hebrejové, Bartolomějové, Matějové, Ondřejové; cowboyové, jockeyové. U jmen zvířat bývá také -i: hranostaji, lyšaji.

Jen jméno zloděj má koncovku obojí: zloději i zlodějové.

[82]14. -k

Jména osob i zvířat s příponou -ník, -ík, -ák mají v nom. pl. koncovku -i: baráčníci, básníci, celníci, čarodějníci, četníci, dělníci, horníci, hudebníci, modloslužebníci atd.; cizopasníci, kopytníci, mimochodníci, nálevníci, potápníci, puchýřníci, rákosníci, svižníci atd.; čertíci, diblíci, evangelíci, jedlíci, kupčíci, nebožtíci, odpadlíci, pidimužíci, poručíci, skrblíci, staříci, tajtrlíci, uprchlíci, zpustlíci atd.; bulíci, červíci, čmelíci, jezevčíci, kamzíci, kolibříci, koníci, králíci, mandelíci, psíci, slavíci atd.; bídáci, cisterciáci, čtveráci, diváci, chytráci, kuřáci, nezdvořáci, panáci (vedle neživot. panáky = stohy na poli), pijáci atd.; čermáci, čmeláci, doupňáci, chrobáci, luňáci, ptáci, slimáci atd.; Dolňáci, Hanáci, Slezáci, Slováci, Eskymáci atd. Křestní jména mívají koncovku obojí (Pepíci i Pepíkové), příjmení koncovku -ové (Kotíkové, Mrštíkové, Janákové).

Jména osob s příponou -ek mívají koncovku obojí, -i i -ové, avšak všude tam, kde jméno dává příležitost k afektu, jeví se větší sklon k příponě -ové; je to zvláště u zdrobnělých názvů rodinných, u titulů, u přezdívek a vůbec u zdrobnělin na -ílek, -íček, -áček, -ínek, -oušek. Zdá se, že někdy o volbě koncovky -ové rozhodují i důvody zvukové, zvláště u jmen zakončených -cek. Na př.: pohrobci, broučci, kloučci, holobrádci, sládci, bezzemci, holomci, blázínci, dalamánci, jelimánci, otrhánci, pohůnci, pastorci, stárci, Turci, břichopásci, hejsci, hrdopýšci, mníšci, rarášci, smíšci, šašci, floutci, sirotci, skřítci, šotci, výrostci, zlatohlávci, bůžci atd. i pohrobkové, broučkové (na př. mazlivě o dětech), kloučkové, holobrádkové atd.; básnílci, blouznílci, čmuchálci, pisálci, povídálci, snílci, sudílci, vtipálci atd., častěji však básnílkové, blouznílkové, čmuchálkové atd.; čertíčci, človíčci, mazlíčci, mužíčci, poslíčci, velebníčci, jedináčci, miláčci, nováčci, posměváčci, vojáčci, žáčci, chlapečci, mládenečci, mravenečci atd., častěji však čertíčkové, človíčkové, mazlíčkové, mužíčkové atd.; dědečkové, dědouškové, tatíčkové, tatínkové, strýčkové, drahouškové (zřídka drahoušci), zlatouškové, přítelíčkové; maršálkové; klackové, náckové, prckové. Koncovce -ové se dává přednost také u jmen předkové, svědkové, dědkové, cápkové. Rovněž křestní jména a příjmení mají -ové (Pepkové, Vaškové, Markové, Kláskové). Nepravidelný je nom. pl. lidičky, lidinky.

Podobně je tomu u jmen zvířat na -ek: býčci, cvrčci, křečci, ptáčci, ráčci, sýčci, špačci, vlčci, červíčci, koníčci, králíčci, psíčci, slavíčci, stehlíčci, dudci, masojídci, čolci, lelci, lumci, daňci, jelínci, mřenci, skřivánci, kanárci, otakárci, bělásci, konipásci, rejsci, koloušci, kulíšci, papoušci, kohoutci, krtci, černohlávci, [83]tetřívci, čížci atd. i býčkové, cvrčkové, křečkové, ptáčkové atd.; mackové, rackové. Jména slaneček, herynek mívají vedle životného tvaru slanečci, herynci neživotný nom. pl. slanečky, herynky.

Cizí jména na -ik mívají koncovku -i nebo -ové; koncovka -i je tím víc nasnadě, čím obecnější (lidovější, familiárnější) ráz jméno má, a naopak u jmen odborných a knižních bývá běžnější spíše koncovka -ové. Na př.: akademici i akademikové, anakreontikové, aviatici i aviatikové, baladikové, bolševici, botanikové, cynikové, elektrotechnici i elektrotechnikové, epikové, fanatici i fanatikové, historici i historikové, chemici i chemikové atd.

Všechna ostatní jména osob na -k mají zpravidla koncovku -i: buci (o chlapcích, mužích), valibuci, kluci, otroci, proroci, vnuci (pravnuci), žáci (spolužáci), hromotluci (vedle hromotlukové), vlkodlaci (vedle vlkodlakové). Jen koncovku -ové mají jednoslabičná jména sok a svak: sokové, svakové, dále jména národní (Frankové, Řekové, Thrákové, Aztékové, Etruskové) a příjmení (Habsburkové, Lucemburkové, Broukové, Kyzlinkové). Jméno člověk plurálu nemá; místo něho se užívá jména lidé. U jména rek je koncovka obojí (reci i rekové), ale koncovka -ové patrně spíše souhlasí s pathetickým rázem tohoto jména.

Jména zvířat v této poslední skupině mají koncovku -i: brouci, buldoci, býci, draci, mloci, pavouci, raci, rejnoci, ťuhýci, vlci, živoci (vedle živokové?), žraloci. Jen jména dlask a ptakopysk mají spíše koncovku -ové: dlaskové, ptakopyskové (obě jsou zakončena skupinou souhlásek).

(Příště ostatek)


[1] Gebauer v Hist. mluvnici III, 1 (1896), 53 říká: „Má tedy pl. nom. koncovek značnou rozmanitost. — Nikdy však není v té věci úplná volnost, aby kterýkoliv kmen buď všecky ty koncovky anebo kteroukoliv z nich mívati mohl, nýbrž je v té věci ustálený usus; nikoli usus všeobecně a bez výjimky platný, ale usus ustálený celkem pro jisté doby a pro jistá nářečí. Usus celkem ustálený má také nč. spisovná, srov. Dobr. Lehrg.2 172 sl.“ Gebauerovou zásluhou máme staročeský usus popsán daleko podrobněji, než kdy byl popsán usus novočeský. Dobrovský na cit. místě (v novém přetisku obou vydání Dobrovského Lehrgebäude ve Spisech a projevech Jos. Dobrovského, sv. IX, je to na str. 472—475, 482 a 483) podává výklad jen o málo drobností bohatší, než jsou popisy dnešní. Ale od doby Dobrovského nebylo k tomu — kromě několika jednotlivých poznámek v Naší řeči — přidáno, pokud vím, nic podstatného.

[2] Tvar Sigmundi ve známém náborovém hesle „Na pumpy jsou Sigmundi“ má účin komický.

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 4, s. 73-83

Předchozí Předplatné na rok 1943 činí K 35 —

Následující Vladimír Šmilauer: Výklady slov

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1