Časopis Naše řeč
en cz

Řeč přímá, nepřímá a polopřímá

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

Obyčejně se uvádějí v mluvnicích jazyka českého jen první dvě kategorie. Řeč (otázka) přímá je výrok (vyslovený nebo myšlený) pronesený větou hlavní a spojený souřadně s větou uvozovací. Při tom zůstává týž způsob slovesný a táž gramatická osoba jako ve výroku skutečně proneseném. Na př.: Řekl mi: »Jdi!«. (Gebauer-Ertl II, 1914, § 587). Řeč (otázka) nepřímá vznikne, stane-li se řeč (otázka) přímá větou vypovídací nebo žádací, závislou na větě řídící (uvozovací), k níž je podřadně připojena spojkou že, aby, jak a pod. V řeči nepřímé bývá mnohdy změněn způsob slovesný a gramatická osoba. Na př.: Řekl mi, abych šel (přímo: Řekl mi: »Jdi!«) (Gebauer-Ertl II, 1914, § 623).

Ale vedle řeči přímé a nepřímé jest ještě jeden způsob, jímž lze reprodukovati něčí výrok a jenž je útvarem stojícím uprostřed mezi řečí přímou a nepřímou. Přímé řeči se podobá tím, že není uvozován podřadicí spojkou, nýbrž připojen souřadně beze spojky, nepřímé pak zase tím, že je v něm osoba změněna. Na př.: Zalekl se (Hrabec) vzpomínky, že by dnes měl býti ve službě. Ani za živý svět! Jistě by po něm lidé házeli tajně pohledy. A zvláště brumovští, ti mu asi přejí tu hanbu, vědí-li už o ní. Budou si říkati: »Tu máš, čerte, kropáč. Přece kdosi na tebe vyzrál.« Domněnkou tou tak se rozzlobil, že zase začal hůl svírati v ruce, ale vztek neobracel se na toho, kdo jej zbil, nýbrž na ty, kteří se mu budou vysmívati. (Herben, Do třetího i čtvrtého pokolení, 1889, str. 15.) Cítíme, že počínajíc slovy »Ani za živý svět!« opouští autor obyčejný způsob vlastního svého vypravování a reprodukuje Hrabcovy myšlenky přímo, bez úvodního členu, jeho vlastními výrazy. Ale přímá řeč to není, poněvadž je myšlenka [98]reprodukována v třetí osobě, nikoli v první. Někdy bývá tento způsob řeči vyznačen ještě uvozovacím členem, na př.: Mnozí jej (Bojara) utěšovali. Zcela jistě jej (Bojara) tentokráte zvolí do okresního zastupitelstva a na druhý rok i do zemského sněmu. (Sova, Tóma Bojar 1910, str. 148.) Kdybychom chtěli míti tento úryvek v přesně logickém tvaru, musili bychom vložiti mezi obě věty spojku že: Mnozí jej utěšovali, že zcela jistě jej tentokráte zvolí atd. Je tedy v tomto druhém příkladě nahrazena tak obyčejná řeč nepřímá; zřejmě také je z něho viděti, že je tento způsob (beze spojky) mnohem živější, výraznější a přesvědčivější než řeč nepřímá. Než zdá se, že u nás dosud nikdo neupozornil výslovně na tuto stylistickou možnost, o níž mají Francouzové a Němci už celou literaturu.[1] Je pravda ovšem, že se ve francouzštině i v němčině vyznačují výroky tohoto druhu ještě zvláštním tvarem slovesným, čehož v češtině není, ale i tak je nám tento způsob řeči vlastní, a to nejen v knihách, nýbrž, jak uvidíme, i v mluvě lidové. O původu, účelu i o jménu tohoto způsobu bylo mnoho psáno v obou jmenovaných jazycích. Některé z těch výkladů se hodí na češtinu, jiné nikoli, a proto právě se domnívám, že nebude nadarmo, pojednám-li o této otázce.

Jde především o označení. Francouzové (Bally v GRM. IV, 1913) si našli jméno »style indirect libre«; Němci říkají »verschleierte Rede«, »uneigentlich direkte Rede«, »erlebte Rede« — toto jméno, zdá se, zvítězí. Protože je to způsob rovnající se živostí a účinností přímé řeči a podobající se jen mluvnickým tvarem řeči nepřímé, myslím, že bychom jej mohli česky nazývati řečí polopřímou. —

Je mnoho způsobů, jimiž lze včleniti polopřímou řeč v tok vypravování, a jest jen na umělci, aby volil způsob nejsprávnější a pro své místo nejpůsobivější. Uvedu aspoň hlavní z nich.

1. Polopřímá řeč bez úvodního členu (elipticky) vystřídává vlastní autorovo vypravování, na př.: a) Paní Elška se bránila již před tím pomyšlení, že Laurin by byl zajedno s těmi Adamníky. Jak snadno a ráda mu uvěřila, když tam na zahradě za večerní schůzky ji svatosvatě ujistil, že byl v těch vesnicích po prvé, že tam proto šel a proto tam mešká, aby zbloudilé od bludův a nestoudných obřadův odvrátil, aby se ujal toho opuštěného lidu. Není takový, jak Odroda o něm vypravoval, jest hodnější, šle[99]chetnější, než sama myslila. Počínala mu rozuměti. Jak obětivě a nezištně jedná! Sám vydává se v nepohodlí a v nebezpečenství, jen aby potěšil utiskovaných. (Jirásek, Zemanka, SS. XXIV5, 1921, str. 245 n.) — b) Starý Beneš byl jako zmatený. Zemanka sem (t. k dubu, kde našel zemanovu mrtvolu) šla, viděl ji, zeman mrtev, a ona pryč, zmizela. Aby ona — není možná, jak by ona, slabá ženská, takového siláka starého — (t. 268). — c) Jiřík psal, ale na očích měl Helenku, jak proti němu stála na síni, jak se jí rozjasnilo v očích, jak jí ruměnec přeletěl přes tváře (t. když slyšela, že jí žid nese vzkaz z domova). Ten žid jí nese vzkaz z domova. Od koho? — Otec je pryč, utekl pro víru. — Tím pomyšlením se vytrhl. Začal bedlivě opisovati sloupec číslic. (Jirásek, Temno, SS. XL13, 1925, str. 298.) — d) Od Koziců nesl se až k ní (Zuzce) ohlas temného hluku, pak tam na dvoře dudy zahrály. Slyšela je jasně, ostře, naráz pak ztlumeně. Gajdoš zašel do jizby, hraje tam, jsou veselí. Ondrejko také — A ona tu — On nedbá, ani se neukázal, nedbá — Trpkost i hněv zdusily náhle její tesknotu v lítost. A vzdor se zdvihl. Ať si jede (Ondrejko), když může takhle jednat, ať si jede, když mu je ten hrozný Janko milejší a vojna také. (Jirásek, Bratrstvo I, SS. XXVIII, 1925, str. 35.) — e) Na úzkém, dřevěném domě vedle radnice uvázly Bodorovského zkalené zraky. Okenice zavřeny, na podsíni tma, ticho. Čertův barák! Už nikdo mu nic na něj nechce půjčit, že prý ani ten žlab už není jeho, a pořád jen upomínají a nutí, měšťáci kramářští, ničemové, aby zaplatil. Kdyby to měl všecko splatit, kdyby — tolik peněz — a — a — Kluk kramářská, co to tam u kostela řekl, že kdyby on, Bodarovský, ženu prodal, to že by bylo kupců a peněz! Peněz! Nač takový kramář vzpomene! Ušklíbl se mdle, uplivl se, vykročil, šel dále, napříč rynkem ještě loudavěji (t. 114). — f) František toho dne (kdy se dověděl o Milčině nevěře) skřípěl při práci zuby a bral do ruky vše obráceně, takže byl od starého Dvořáka stále vaděn; nejraději byl by odhodil práci a běžel na Kozmín. Měli tam Dvořákovi velikou louku u samé hájenky a za ní, v lese zámeckém, se František s Milčou již často sešel. Dnes se tam stejně již nedostane, tatík jej nepustí, ale na zítřek si již nějakou práci vymyslí, aby na louku mohl, rýhu že vyhloubí nebo kamení odstraní. A k večeru sběhne k rychtě a dá Milce vědět, aby za kozmínskou hájenku do lesa přišla. Musí se mu ospravedlnit z nařknutí sester a kamarádů, — stejně to s kameníkem pravda není (totiž, že s ním Milča vyváděla), — to jen jim lidé toho nechtějí dopřáti, aby se za sebe dostali. (T. Nováková, Na faře, Novina V, str. 4.) — g) Jako by (Ivo) slyšel hlasy letních hostí, tu a tam ozve se [100]v dálce chrupavý nějaký zvuk, zvonivý smích a hlas. Kde pak je luh, kde basin, kde jsou známé skupiny stromů, kde asi vězí ony stezky, po nichž se Štěpánkou chodívali? Zde si řekli to a ono. Tam slyšeli hru houslí a zde asi trhal onen bílý a modrý bez. (Sova, Ivův román, Hejda a Tuček, str. 326.) —

2. Jindy bývá polopřímá řeč uvedena výrazem mluvení n. myšlení (viz hned na počátku citovaný doklad ze Sovy), a to buď hned s počátku, nebo uprostřed, nebo až na konci dodatečně. Na př.: a) Při tomto pomyšlení stará paní se lekala. Je-li to Laurin?Žel by jí bylo toho mladého muže, jenž byl synem nejlepšího přítele někdy bratrova. (Jirásek, Zemanka, SS. XXIV5, 1921, str. 250). — b) Paní Elška se lekla. Totě starý Beneš! Ani nevěděla, že odešel (t. 252.) — c) Paní Elška vzpomínala na Laurina. Kdyby ho byl tak Odroda chytil! Neblahé náhody, že ho ten pacholek poznal! Ale Laurin jest příliš odvážný a smělý. Dnešní událost ho snad konečně přiměje, aby odešel. Odešel! Neuvidí ho Snad už prchl (t. 258.) — d) Pravda, jeden Lhotský, mihlo se mu (panu Lhotskému), také se vystěhoval, Hendrych Lhotský, starší dědův bratr, ten v Sasku v Pirně zemřel. To byl jeden, ale Mateřovští čtyři. A teď z toho rodu dva jezuviti a tři jeptišky atd. (Jirásek, Temno, SS. XL13, str. 23 n.; přímá řeč to není, protože tu nejsou uvozovky, jež Jirásek při přímé řeči píše vždy). — e) Ivo byl jen málokdy duchem doma, stále projezdil mnoho času ve snách na dalekých cestách, které nikdy nekončily. Jezdil krajinami zalidněnými bujnou fantasií a dálkami, kde byla veliká podívaná. Ano, to bylo vskutku něco jiného, myslíval si, když on (Ivo) a celá jeho družina octla se někde u lodí v přístavech nebo vystupovala přímo z vozů na ostrovech, kde oranže a fíky visely těsně nad hlavami a s kořistí dobyvatelů šlo se dále a dále (Sova, Ivův román, str. 12.) — f) Bezděky pokročil (Laurin) níže, dál a dále, pak bral se stezníkem dolů. Kdyby tak chtěla (paní Elška) — jen slovo byl by zrazen a v zemanově moci. Ale ani nedomyslil. Ona! Nikdy! (Jirásek, Zemanka, SS. XXIV5, str. 248.) — g) A hledala (Helenka) novou posici pro svoje tělo tak, aby jí nebylo vidět do tváře a celou aby ji pokryly záclony; — — — že ji sem vodili, že ji sem nutili, co ona tu (t. na plese), žalovala sama k sobě v ústraní a za záclonou rozestřela bílý svůj šáteček, aby osušila rychle svoje oči (Mrštík, Pohádka máje 19258, str. 37.) —

Někdy nebývá uvozovací výraz vyjádřen přímo, nýbrž je jen naznačen a lze jej ze souvislosti abstrahovati. Na př.: h) Takto jí (t. hraběnky v nádherném kočáře) na Skalce nikdá (Tomáš a Helenka) neviděli, ani když jela do kostela. Tomášovi se kmitl [101]černý, starý kočár na Skalce a v něm dvě staré vranky, které vozí slečnu a regenta do kostela. Co je to proti této nádheře — (Jirásek, Temno, str. 271). Tu lze snadno sloveso »kmitlo se« doplniti i před polopřímou řečí. — ch) V srdci mladé paní nastal boj. Je-li (Laurin) takový jako oni (Adamníci), je-li jejich prorokem nebo knězem, nač by na něho myslila, nač by se o něho strachovala? Pak by jím povrhla, ani viděti ho, ani mluviti by s ním nechtěla. A dle všeho je mezi nimi; Laurin je ten kněz těch ohavných Adamníků, jak o něm Beneš zvěstoval. Kdož by pomyslil, uvěřil! Tak se zdál hodný, tak horlil proti neřestem kněžským a panským, touže na utiskování lidu! Že by jen tak se přetvařoval? Přemýšlejíc kráčela zvolna zahrádkou, až došla pod starou jabloň nedaleko fortny. (Jirásek, Zemanka, SS. XXIV5, str. 241 n.). Slovo »boj« před polopřímou řečí a slovo »přemýšlejíc« za ní naznačují zřetelně, že lze doplniti za slovo »boj« ještě uvozovací člen (»uvažovala, přemýšlela. Je-li takový… « atd.). — Z těchto příkladů jest viděti, že uvozovací člen vyjádřený nebo naznačený nemění charakteristický ráz polopřímé řeči. Protože pak i u přímé řeči je častá elipsa úvodního členu, na př. v dialogu (zřídka u nepřímé), možno tu viděti zase jeden ze společných znaků řeči přímé a polopřímé.

3. Nejčastěji bývá polopřímá řeč po řeči nepřímé. Přechod z jedné do druhé je docela přirozený a bývá všude tam, kde autor, zobrazuje objektivně, nepřímo myšlenky a pocity svého hrdiny, tak se mimoděk vžije do jeho postavení, že opustí nepřímou, podřadnou vazbu a vyjádří se přímo jakoby ústy svého hrdiny, jen osobu změní. Na př.: a) Kruté, hříšné myšlenky rojily se mu (Františkovi) v hlavě, když vstával se země a znovu pátral po údolu, v němž se Nepraš zatím ztratil. Sám si říkal, že je bezbožník, že se spustil Pána Boha… Avšak, snad se mýlí, snad šel řezník (Nepraš) jinam za obchodem, anebo snad Milča nesvolí, aby šla k zadání, snad se otci svému opře, mívala svou hlavu!Jestli se Nepraš za chvíli po pěšince vrátí, bude to znamením, že v poslední chvíli nepochodil, že má Milča ráda jen jeho, Františka, že jim Pán Bůh přes všecky veliké překážky dá za sebe se dostat! (T. Nováková, Na faře, Novina V, str. 44.) — b) Starý hospodář vešel, rozžehl si kahánek, postavený na tříhranné skříni-koutnici, a na desce stolu, krásně hvězdami vykládané, rozprostřel si pomačkaný papír. Věděl, že syna i jeho nešťastnou holku podvádí (zachytil a tajně četl její dopis synovi, aby jim překazil známost), že chystá se ke lži; cítil, že páše hřích, — ale řekl si, že páše jej, aby zabránil hříchům větším. V potupu a neštěstí upadl by poctivý rod jeho, kdyby připustil, aby vedrala se [102]veň ona ošemetnice ze skalecké rychty; a ona se sem dere, třeba měla s jiným vyhlášky prošlé, třebaže faráři, svým rodičům se zaslíbila, že mu (Neprašovi, s nímž měla ohlášky) bude věrnou ženou! Píše jeho Frantíkovi, aby se nad ní smiloval, aby od Nepraše ji osvobodil, jeho jediného že jen ráda má a vždy měla, nechať lidé mluví, nechať později objeví se cokoli. Vybízí Frantíka, aby v zítřejší večer přišel za Vejpucek, ona že také přijde; vyřkne-li jen jedno slovo laskavé, že v úterý v prosečském kostele neřekne »ano«, nýbrž z něho uteče a rodičům se vzepře. Vše to bylo napsáno tak nezřetelně, neumělým, dívčím písmem, že luštění dalo starému hospodáři mnoho práce;… (t. 102, 103). — c) Od té chvíle však, co mu (Machovcovi) bratr Vostrý tenkrát v noci dole u židovského hřbitova svědomím otřásl a pak ještě mocněji kazatel v doubravě, teprve neměl klidu v duši; uznával se vinnějším, cítil, že tak nemůže zůstat, že se musí rozhodnout. A teď do třetice ten jezovita — Věřil (Machovec), že Bůh tím misionářem jej upomenul. Vrátil se rozhodnut. O sebe již nedbal, o sebe neměl už žádných starostí. Ale děti! Vyvést je s holýma rukama za hranice, do nejistého Než jiní také uprchli napřed sami a po čase se vrátili pro rodinu; Vostrý je jmenoval i kazatel Moc v doubravě. Děti tu samotný Co by se jim mohlo stát, když by o ničem nevěděly. A nesměly by nic zvědět, aby jich nemohli vinit, trestat, aby jim usnadnil výslech, do kterého by se najisto dostaly. Chudáci opustil je, nechal je tu samy — Přestal přecházet šerou jizbou, stál v hlubokém zamyšlení, až se pak vytrhl a chvatně rozsvítil. (Jirásek, Temno, str. 202.) — d) (Autor reprodukuje nepřímo babiččino vypravování): A tak ten poklad že je tu v domě dosud, ale kde, toho že se nikdo nedoví, leda až by dům rozbořili, a ještě i pak, kdož pak ví — (t. 280). — e) Ale časem (Hrabec) úplně myšlence (na Bětušku) přivykl a snad Bětušku i doopravdy měl rád… Že ona ho má ráda, tím byl jist: ale což kdyby Pecúch nedovolil? (Herben, Do třetího i čtvrtého pokolení, str. 105.) — f) Ivo vyšel ven a toulal se dlouho v sadech listím popadaných. Zahnívalo vše pod zubatými zdmi a chlad čišel z vlhkých těch spoust nastlaného lupení a haluzí. Přemýšlí dosud o tom, jak sám člověk pracuje do rukou osudu. Proč pak sám psal? Proč zaslal dopis? Proč vyzýval Štěpánku, aby hrála? Mohlo se to vše státi bez jeho přičinění a bylo by se to snad stalo. Bez takové směšné tragiky. A on by měl pokoj, měl by navždy pokoj (atd. až do konce stránky; Sova, Ivův román, str. 299). — Příkladů na tento způsob polopřímé řeči by se našlo bez počtu.

[103]4. Stejně hojný je přechod z polopřímé řeči do přímé. Přímá řeč proráží z polopřímé tam, kde živosti a opravdovosti autorovy reprodukce nestačí už ani polopřímá řeč — tedy z podobného důvodu, jako vzniká způsob předešlý. Na př.: a) Čím dále kráčel (Hrabec), tím zlostně ji myslil na dvoje své odpůrce, na brumovské rodáky a na paní vrchňovou. Jak ta se asi ušklíbá a jak ho přes zuby přivítá… Ale nejsem já kancelářským? napadlo mu, a podivil se, že o tom ještě nepřemýšlel. (Herben, Do třetího i čtvrtého pokolení, str. 15.) — b) Zuzka víc neuslyšela. Bratr zašel s matkou do jizby. Bylo po hněvu, po vzdoru. Jen hořká lítost zůstala, a strach přišel, strach o Ondrejka. Co dělat! Jak s ním promluvit A kdyby i přišel. Prosit ho? Neostal by. Jak ho zdržeti — Rozšířené tmavé oči Zuzčiny hleděly ztrnule do šera tiché komory: Co dělat, co dělat. Vzkázati mu. Ne, ne. Čekat, až otec se vrátí Kdož ví, kdy přijde. Říci mu to Ach! Žár studu zahořel jí v líci. A matka Ta nic nemůže jak ona sama. Kdo tedy, kdo pomůže v té úzkosti? Kdo by poradil — »Bohyně!« Proskočilo jí myslí jako světluška. (Jirásek, Bratrstvo I, str. 36.) — c) To bylo vítání, volání, ctění! Se všech stran hrnuly se dotazy, stařeček nestačil odpovídat na každý zvlášť. Kde tak dlouho byli? Že se přece jednou vybrali a podívali se mezi lidi! »My všichni už myslili, že jste snad do sněhu zapadli nebo zemřeli. Tak zapomnět na všechen svět!« (Mrštík, Pohádka máje, str. 11.) —

5. Obráceným postupem, t. j. ubývá-li reprodukci živosti a reálnosti, vystřídává polopřímá řeč přímou, zpravidla však je od ní oddělena nějakým výrokem nepřímým. Na př.: a) »Kdyby ho (Laurina) někdo slyšel!« pomyslila (paní Elška). Ohlédla se po dvoře. Z nádvoří ozval se hlas nějakého čeledína, pak ticho. Všichni jsou v ratejně, teta na komoře. Vladyku uslyší, kdyby přijížděl (Jirásek, Zemanka, SS. XXIV5, str. 242.) — b) V ten okamžik si knihařka pomyslila: »Inu chudák (cizinec), v takovéhle psotě musí — a kdybychom ho nepřijali, kdo pak ví —« Pak stoupala tiše po schodech nahoru ku (!) sedničce. U dveří naslouchala. Bylo tam ticho. Vtom jí napadlo: »Kdyby tak pan strýček!« Jak poté vstoupila, stanula ihned u dveří překvapením. Host seděl ve staré lenošce a spal. Unavením usnul. Chudák! Jak je vyhublý, jaké má líce vpadlé! A mladý ještě, hezký člověk! Jako štvaná zvěř je. Ten jistě zkusil hladu a zimy. Má jen jeden kabát. Ubohá matka, má-li ji ještě, nebo ubohá žena! Co poměje úzkosti! Kdyby tak ona, kdyby tak její Vašíček! V ten okamžik se sama na sebe zamrzela (Jirásek, Sobota, SS. XXIV5, str. 135.) — c) »A já jsem myslil na vás celé odpoledne,« praví (Ivo Štěpánce) prostodušně a stlumeně, ne jako nějaké zvláštní vyznání, ale proto, že [104]cítí její blízkost a že se mu zdá, jako by ji dávno už nebyl viděl. »Tak, celé odpoledne?« začervená se (Štěpánka). »Ano. Nikdy mi nebyly tak dlouhými hodiny jako dnes. Bůh ví, co to je.« Byl by ji rád vyhledal a promluvil s ní zvlášť o tom, o čem přemýšlel, když se včera večer rozešli. Rád by se jí totiž zeptal, je-li šťastnou (Sova, Ivův román, str. 71 n.) —

6. Pro přechod polopřímé řeči v nepřímou mám jen jediný doklad a ještě ne dost spolehlivý: a) Paní Elška ohlédla se po tetě. Usnula tvrdě. Mohla by ji tu nechat a na chlumek si zajíti. Ale kdyby znenadání přijel vladyka. Zase by hučel, co tam pod těmi stromy má. Oh, snad teď bude přece aspoň poněkud volněji. Zle bylo, co ten kůň tak scházel — oh, pro člověka by snad tak nedělal. Dnes už rozhodnuto. Koně odnesli, zahrabali, a vladyka nedbaje času si vyjel; nechtěl v tu chvíli býti doma. Teď bude nějaký den ještě zle, ale pak snad přece zapomene. Venku se ozvaly hlučné hlasy. Čeládka se vrací. Už je po všem. Ale o čem tak živě vykládají? Totě starý Beneš. Něco o cikánech. Paní Elška se nahnula s okna. Ano, starý Beneš v čele ozbrojených pacholků vykládá sběhší se dvorské chase o cikánech, všecko jak se událo, a že přišla ta luza podívat se, dobře-li klusákovi učarovali. (Jirásek, SS. XXIV5, str. 203 n.). Slovy »všecko jak se událo« už začíná nepřímá řeč a jí se patrně přenáší děj s paní Elšky na starého Beneše; než možno i v tom viděti ještě pokračování polopřímé řeči, myšlenek paní Elšky.

7. Případy až dosud uvedené můžeme pokládati za typické. Rozličnými jejich kombinacemi vznikají útvary složitější — znamenitá to stylistická pomůcka pro umělce. Možnost střídati jednotlivé typy, jejichž stylistická výraznost je tak ostře rozlišena, činí tok vypravování velmi přirozeným, pohyblivým a účinným, jen užívá-li jí autor v pravý čas a na pravém místě. Než nemám v úmyslu zabývati se podrobně touto stránkou všech tří způsobů, neboť to už je spíše věcí literární estetiky. Uvedu jen několik ukázek řečených kombinací. Vzrůstá-li rušnost a reálnost autorova podání, přechází postupně nepřímá řeč v polopřímou a konečně v přímou, na př.: a) Katka na ni (Mariu) pomýšlela, že byla zase jako ta noc venku, že se jí zas hlas třásl, když ona, Katka, o pánu se zmínila, cože již nejde, a že jí v očích zasvitlo jako kočce a vzkřikla na ni, starou osobu, ať mlčí, ať o něm nemluví. Ještě dobře, že šla mladá paní spát, že se nedočká, až pán přijde. Ó by Bůh dal, aby se nevzbudila a pán aby nebyl tak tuze opilý, aby se nenahltal jako býk, aby neměl hlavu zas převrácenou — »Ve jménu Otce i Syna —« začala říkat hlasitým šeptem do hrobového ticha [105]opuštěné síně. (Jirásek, Bratrstvo I, str. 102.) — b) Nicméně v duchu již sedala (Helenka) ke stolku, rovnala před sebou papír a okusujíc koneček dřevěného držátka hleděla stranou; kolébajíc se na židli přemýšlela, jak mu to (Ríšovi) napíše. Jak jinak, krátce: že mu teda odpouští, všechno mu odpouští, na všechno zapomíná a zůstává jeho věrná Helenka. Ale v P. S. přece by mu to nerada darovala a napsala by co si o něm myslí, jak mnoho u ní ztratil, a nebude-li jiný, že už ho nikdy, nikdy ráda míti nemůže a nebude. A ještě jedno P. S. To že má teď naposled, kdyby se ještě jednou něčeho takového dopustil a zase ji pohněval, ať si nemyslí, že si kdy na něj pak vzpomene. »Zůstanu, jak su, taky je mně dobře.« (Mrštík, Pohádka máje, str. 461). Tu jsou sice spojky podřadicí, ale ty by tam zůstaly, i kdyby byla Helenčina úvaha reprodukována jako přímá řeč v 1. osobě. — c) Pak se hovor svezl v jinou stranu a Helenka vypravovala Cilce, co je u nich nového. Hned byla veselejší, hovořila, usmívala se, bavila se s kamarádkou svou jako se svou duší. Francouzský králík, ten co tak vždycky po pokoji běhal a se vším si hrál, — »už není,« pravila lítostivě. Chodil za ní, chleba z ruky jí brala, a je tomu tři dni, našla jej mrtvého. Složila ruce, snesla je na klín, a vyhlédnuvši kamsi do prázdna, vypravovala dále. Srnku jim někdo otrávil; tři dni pro ni plakala, tři noci nespala, čtvrtý den jí přivedli jinou, ale to už nebyla ta, to už nebyla »Lucka«. lekala se nesmírně, a pak, aby ji zas někdo nezmařil. Dala ji tedy odvésti zas do lesa… Z Broka se dělá hrozný dareba. Jinde ležet nechce než u ní a převalí se, kde mu napadne. Onehdy s lůžka prackou stáhl její šaty na zem, svinul si je do věnečku a na ně. Přišla právě, když si lehal, a tolik mu domluvila, že zalezl pod lůžko a odtud jen se tak po ní ohlížel, kdy už tomu hubování bude konec. V létě je s ním ještě větší kříž. Jinde být nechce než na sluníčku na dvoře nebo v zahrádce a tu záhon nezáhon, kvítek nekvítek, kde sluníčko svítí, tam se převrátí. A jakou škodu při tom způsobí, to si nepomyslí. »Tak Bůh ví, co s ním budeme dělat« — dodala, »snad ho budeme muset uvázat nebo do boudy zavírat — už to s ním není a není k vydržení. — Martě onehdy snědl celý hrnek sádla, potom zas krajáč mléka v komoře jí vyvrátil a tak škoda na škodu — — — Strašlivý pes!« zapomněla se a vykřikla skoro na celý sál (t. 19 n.). — d) Ona (sestra Tómova) však tím více za bouří si vyvolává. Jak se středověké, válčením hrozné postavy krčí v rozích uličky. Jak hubené ženy jdou k ní a nastavují ruce a jak voda crčí a pleská do vyrudlých hadrů, v nichž nosí své novorozené děti. Pak s rachotem přejedou nějaké vozy husitů. A jejich rezovité palcáty, sudlice a řetězy zařinčí a dlažbu a křísí ozvěnu. To se mi zdává, když je [106]bouře. Když je po všem, otvírám pak okno. Dívám se hluboko dolů do kotliny, oddychnu si teprve. Dýchám dlouho do noci čerstvý vzduch. Dívám se skrze náš břečťan jako zeleným závojem. A je mi zase tak dobře, tak dobře. (Sova, Tóma Bojar, str. 10.) Sova nepíše uvozovek v tomto románě, ale že se přímá řeč začíná teprve slovy »to se mi zdává«, je viděti z toho, že se jimi počíná nový odstavec. —

Je docela dobře možno představiti si také obrácený postup (z přímé řeči přes polopřímou do nepřímé), ale konkretního dokladu nemám.

8. Jindy zase vynikne z proudu řeči nepřímé n. přímé řeč polopřímá jen na chvíli a zase pokračuje typ první, na př.: a) Zamračeně hleděl (správce) a mrzutě myslil na Lhotského, to že je »regent«; správce si ani nevšimne, ale s myslivcem, s člověkem poddaným, s poddaným, ne svobodným, hned takové řeči i s jeho klukem a jej správce že tak zkrátka pomine. (Jirásek, Temno, str. 27.) —

Nebo se volně střídá přímá, nepřímá i polopřímá řeč s vlastním vypravováním autorovým, na př.: b) Toto odbytí (od myslivce) urazilo správce. »Modlíš ty se asi,« pomyslil si tenkrát a zlobně. »Takhle s regentem se peklu smát a mně!« V tom mínění, že o pobožnost hrubě nedbá, utvrdilo jej také to, že myslivec šel jenom jednou do roka, v čas velkonoční, do Oujezda k zpovědi a k přijímání. A on, správce, byl u správy boží každý měsíc. A pak ty zavřené okenice. Nač je zavírá? Snad strojí nějaké myslivecké čáry. Pobožnost by nemusil okenicemi schovávat. Nebo je to pobožnost. — A jak to podezření mu šlehlo nitrem jako náhlý, ostrý plamínek, zakmitaly se mu oči z koutka do koutka. Pobožnost, která by se musila schovávat — (t. 46). — c) Gita byla tak smutná druhého dne zrána, že musila poslati Tómovi vzkaz. Chtěla s ním již dnes súčtovati, říci mu to rovně: Vezmu si Maxe, až dosud nadporučíka. Řekne mu: Nechoďte již ke mně, rozhodla jsem se. Nemohu přicházeti vámi do pokušení, teď je to jisté a závazné. Mám ráda Maxe, líbí se mi. On (Tóma) se bude smát jako vždy, když se mluví o nadporučíkovi, který se má ujat (!) hospodářství, ale ví, že neřekne ani slova. Zeptá se ho alespoň, co o tom soudí. (Sova, Tóma Bojar 41 n.) Přímá řeč za »řekne mu« je ovšem také součástí polopřímé, ale působí v ní svým vlastním rázem; je to zvláštní případ střídání. —

Dokladů na podobné kombinace by se našlo ovšem v novější české beletrii dost a dost. Zvláštní místo tu má Sovův Ivův román, který opravdu názorně ukazuje, jak vydatným stylistickým prostředkem je polopřímá řeč. Sova jí užívá velmi hojně, někdy snad [107]až nad míru, ale dodává tím na mnoha místech svému vypravování zvláštního nádechu a kouzla intimity. Má i některé své zvláštnosti, s kterými se neshledáváme jinak často. Rád přepisuje na př. přímou řeč v polopřímou tím, že změní osobu, ale uvozovky ponechá, na př. na str. 17 n.: Ivo vstoupí na práh a zeptá se hospodyně. Ta je zaměstnána u kuchyňského krbu. »Zda by s panstvem mohl promluviti?« Stará a nevrlá hospodyně dívá se úkosem na jeho zaprášené boty a učiní pohyb rukou. Že panstvo je nahoře, v parku.

Nebo na str. 281: »Nebyl tu tedy před chvílí Richard? Nebyl tu zcela jistě?« táže se pak později (Ivo Štěpánky), jako by se probouzel z těžkého, mučivého snu. »Vždyť myslil (Ivo) dávno, že je již tady, že se s ním (Štěpánka s Richardem) baví, že hrá s ním na čtyři ruce a že nemá konce jeho vyprávění. Ostatně je mu líto, že nemohl dnes dříve přijít, že nebyl při tom při všem, bylo mu toho líto: měl sedění komory, dlouhé sedění, a tím se vskutku velice opozdil. Oh, Richard tedy nepřišel. Zajisté že snad odjel? Bůh ví, kam zase odjel, jak to je již zvykem umělců. Přijedou a ihned zmizejí,« směje se Ivo, rozradován a zcela spokojen, že se tolik mýlil a že jeho podrážděnost ustoupila klidnější, spokojenější náladě. »Jaká škoda,« mluví mezi jiným, »rád by viděl toho, s nímž prožila své mládí. Leč on odjel patrně a lístku neobdržel.« A odcházeje od Štěpánky, hvízdá si, episoda je zažehnána,… A pod. na str. 52, 136, 212, 215, 222, 283 a j.

Mísí řeč nepřímou, polopřímou i přímou bez přechodu, náhle, na př. na str. 205: A jde (Štěpánka) stále napřed, rychle, takže Ivo jí sotva stačí, žvatlá rozkošné a naivní věci: »o paní a svých přítelkyních, u nichž byla o polednách, a které z pouhé ochoty, hned jak se jim svěřila, šly vyhledat byt. Nedaleko odtud, nedaleko. Je to celkem prosaická záležitost. Byt je nalezen, tra, la, la. Ráda by mu jej ukázala. Ivo, Ivo, chceš-li jej vidět, Ivo?« A pod. na str. 62 n. a j.

A jiné ještě varianty by se našly, ale na to na vše by bylo již třeba monografické práce, která by ostatně nebyla bez užitku už proto, že by mohla přesně oceniti také estetickou stránku tohoto Sovova stylu. Přiznávám se, že na mne samého působí četná místa tohoto druhu velmi sugestivně. —

Příště ostatek.


[1] Z posledních děl, která o této věci byla napsána a jež shrnují všechnu literaturu dřívější, jmenuji aspoň dvě: E. Lorck, Die »erlebte Rede« (Heidelberg) a Marguerite Lips, Le style indirect libre, 1926 (Paris, Payot). — Za důležitá upozornění a za některé doklady k tomuto článku jsem zavázán prof. Ad. Holkovi z Nymburka.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 5, s. 97-107

Předchozí Zvěrolékař

Následující Přes

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1