Časopis Naše řeč
en cz

Belga

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

Slovo belga je jistě jedno z nejmladších slov mezinárodních. Bylo utvořeno teprve r. 1926, kdy se po období inflace stabilisovala belgická měna a kdy vláda zavedla pro mezinárodní styk novou jednotku měnovou, belgu, rovnou [140]pěti belgickým frankům. U nás nebylo až do nedávna příležitosti, aby toto nové slovo vešlo v obecnější známost, a tak se při něm ještě ani nevyvinul usus dost jasný a určitý, kterým by se ustálil jeho rod gramatický a jeho skloňování. Ukázalo se to právě v minulých dnech, kdy se ve všech našich novinách psalo hojně o belgické devalvaci. Překladatele cizojazyčných zpráv mátl mužský rod slova belga ve francouzštině, a protože se i německý usus dosud kolísal mezi tvary der Belga a die Belga a živý usus český je nechával bez rady, psali toto jméno v rodě mužském i ženském, jak je právě napadlo, a v některých novinách je psali dokonce na každém řádku jinak. Tak jsme čtli v jedněch novinách v jednom kratičkém článku hned za sebou: »Proti včerejšku klesl tedy belga asi o 10 proc. Z ostatních burs znamenal belga v Amsterodamu 30, v Curychu 61, v Novém Yorku 20.10 a v Praze byl její (!) kurs snížen o 34 Kč na 510.«

V témž sloupci novin se pak psalo dále: »Pověsti, že belga byla již devalvována, jsou předčasné.« — »V prvních dnech značně neklidný, počal se ke konci minulého týdne i předevčírem a včera oddrobovat kurs belga (2. pád jedn. č.)«. — »Belgická Národní banka má dosti zlata, aby mohla uhájiti kurs belga. Pro znehodnocení belga je však silná skupina belgického průmyslu.« — »Stanovisko, že se znehodnocením belga může oživit vývoz.« — »Je také známo, že byl přívržencem těch, kteří žádali, aby se belga odpoutal od zlata.« Na několika řádcích tedy tu čteme slovo belga v rodě ženském i v rodě mužském a vedle toho ještě dvojí genitiv mužský belgy a belga (snad od předpokládaného nominativu belg?).

V jiném čísle těchto novin čteme zase: »Obavy Anglie z velkého znehodnocení belgy.« — »Po belgu lucemburský frank?

Paříži znamenala belga v sobotu 285, dnes klesla na 255 až 258, úředně se skončila 257.25. Této paritě se přizpůsobila belga na ostatních bursách,« atd. Zase tedy v jednom sloupci na několika řádcích několikeré skloňování tohoto slova. V jiných novinách stojí dokonce, že belge byla beze změny v devisách a ve valutách že oslabila o 5 Kč. A zase jinde vedle sebe čteme, že belga je devalvována, že kurs belga je ponechán volnému vývoji a že v Paříži zahájil belga po včerejším závěru 309, to všechno asi na dvacíti řádcích jednoho sloupce.

Takovéto kolísání není jistě pro jazyk žádoucí, a proto bude dobře zkoumati, bylo-li by možná v této věci ustálení jazykové praxe uspíšit. Akademický Příruční slovník jazyka českého nám už ukázal cestu, neboť označil toto slovo jako jméno rodu ženského. Tím také dal počátek potřebnému [141]ustálení českého usu. Mohli bychom přestat na tomto rozhodnutí Přír. slovníku, ale protože tu máme před sebou případ velmi poučný, povšimneme si ho blíže.

Způsob, kterým se přejímají cizí slova do českého jazyka a přizpůsobují jeho mluvnické soustavě, není vždycky stejný, pravidla čes. pravopisu podávají o tom toto poučení: »Jména cizí do češtiny přejatá dílem se skloňují, dílem se neskloňují. Jména skloňovaná se řídí buď některým ze vzorů jmen podstatných, nebo vzory jmen přídavných. Pokud mají cizí koncovku, řadí se k tomu vzoru, ke kterému se hlásí zněním, nebo původem koncovky, nebo kam je klade zvyk. U jmen slovanských rozhoduje vedle znění hlavně původ koncovky. U jmen jiných než slovanských rozhoduje znění koncovky a vedle toho velikou měrou také zvyk, který se vyvinul vlivem mluvnic cizích. Tak je zvláště při jménech řeckých a latinských, která se většinou skloňují tak, jak žádá rod a kmen z mluvnice řecké a latinské známý. U jmen z jazyků jiných — t. kromě slovanštiny, řečtiny a latiny — rozhoduje rod a slyšené znění koncovky. Velmi často nechává čeština jména cizí neskloňována.« — S tímto poučením Pravidel se shodují i naše dvě velké mluvnice, Gebaurova-Ertlova Mluvnice česká 1, 1926, 217n. a Gebaurova-Trávníčkova Příruční mluvnice 1930, 156n. V nich je připojena ještě výslovná zmínka o rodu přejatých slov: »Rodu je jméno cizí v češtině mnohdy téhož, jehož je v jazyku svém. Jménům vzatým z jazyků, které rod gramatický nemají, anebo takovým, kde nám rod poznati nelze, dává se zvykem rod takový, jaký se hodí ke koncovce.« (Gebauer-Ertl 1, 218, Gebauer-Trávníček 157).

Podle těchto jen zcela povšechně vyslovených zásad by tedy bylo theoreticky možné při slově belga buď přijmouti rod mužský z jazyka původního (franc. le belga) a jím říditi i volbu skloňovacího vzoru, anebo zvoliti rod, který se hodí ke koncovce, t. j. rod ženský. Ale k tomu je nutné poznamenat, že uvedené zásady úmyslně vystihují skutečný stav a těžko přehlednou pestrost současného usu jen zhruba. Při podrobnějším zkoumání se nám ukáží rozličné známky zřetelného třídění a rozlišování u přejímaných slov, a na to musíme ukázati dříve, než se obrátíme k speciálnímu problému, před který nás staví nové slovo belga.

Především je třeba při cizích jménech přejímaných do češtiny činiti rozdíl mezi jmény bytostí živých a jmény věcí. U jmen bytostí živých se totiž gramatický rod v češtině řídí vždycky rodem přirozeným a podle koncovky se usus rozhoduje už jen pro příslušný skloňovací vzor. Proto bez [142]zřetele k zakončení jsou na př. jména profesor, autor, rétor, heros, poeta, commis, abbé, attaché atd. rodu mužského, jména nymfa, musa, diva, balerína, Kalypso, Ceres a pod. rodu ženského. U jmen neživotných není český usus tak jednoduchý. Pozorujeme při nich, že se zcela jinak chovají jména přejímaná do jazyka vědeckého nebo vůbec odborného (můžeme jim krátce říkat »učená«) než cizí jména běžná v jazyce obecném nebo v jazyce neomezeném jen na jednu vrstvu příslušníků národa, na př. v jazyce novinářském. Abychom si však svou úlohu zjednodušili, vyloučíme ze své úvahy hned napřed všechna cizí slova nesklonná, protože jsou skoro bez výjimky rodu středního, ať mají v jazyce původním rod jakýkoliv, na př. klišé, resumé, kupé, boa, tableau, niveau, Bordeaux, byró, joujou, Anjou, Peru, Canterbury, dementi, alibi, atelier (vedle atelier, atelieru v rodě mužském), alfa (vedle alfa, alfy v rodě ženském), abonnement atd. Otázka, proč zůstávají takováto jména v češtině nesklonná, netýká se nás zde přímo; příčina bývá zpravidla v tom, že se jejich nominativní koncovka příliš odchyluje od běžných skloňovacích vzorů českých a že se nedá bez obtíží přizpůsobiti k českému skloňování. Zbývá nám tedy zjistit, jaké tendence vládnou při přejímání cizích neživotných jmen skloňovaných, a to jmen učených i neučených.

O slovech učených platí pravidlo, které jsme výše citovali, t. j., že se jejich skloňování a ovšem i gramatický rod řídí zvykem, který se vyvinul vlivem mluvnic cizích. Tento zvyk je už dávný; povinnost zachovávat jej je u nás vydržena nepřetržitou tradicí od dob, kdy se latinisovalo daleko víc než dnes (týká se totiž z největší části slov latinských a řeckých). Může být ovšem různé mínění o tom, je-li to zvyk rozumný čili nic. NŘ. XI, 1927, 71 o něm napsala: »Skloňování cizích jmen, zvláště řecko-latinských, je nejpodivnější partie české mluvnice, protože o jejich skloňování nerozhodoval jazykový cit český, nýbrž jazykový cit klasických filologů. Lid skloňuje panorama, -y, rýma (m. rheuma), -y, flegma, -y, asthma, -y atd.; do Jungmanna se skloňovalo dogma, -y, drama, -y atd. Od let sedmdesátých však bylo uzákoněno v češtině skloňování cizích (latinských a řeckých) slov podle té zásady, aby i v češtině zůstal základem skloňování kmen latinský nebo řecký, takže, chce-li kdo v těchto případech česky skloňovati, musí znáti skloňování latinské a řecké; na př. aby dovedl skloňovati česky slovo drama (jež slýcháme dnes i z úst lidí, kteří vychodili jen školu obecnou), musí věděti, že se skloňovalo latinsky drama dramatis, řecky drama dramatos. Platí to arci jen pro slova řecká a la[143]tinská, neboť kdyby se byli účastnili zpracování této partie české mluvnice na př. také romanisté, musili bychom skloňovati podle téže zásady na př. rondeau (franc. rondeau), 2. p. rondelu, a rondel (franc. rondelle), 2. p. rondely; elan (od élancer), 7. p. s elansem, buržoa, 7. p. s buržoasem atd.« Může se tedy, jak vidíme, tato zásada, kterou se řídí jazyk vědecký, pokládati dokonce za absurdní, a skutečně odporuje tendencím, jež se jinak v jazyce zcela spontánně projevují.[1] Avšak to všechno nic nemění na skutečnosti, že tomu tak v jedné oblasti jazyka je, a proto skloňujeme na př. schisma, schismata nebo schismatu, specimen, pl. specimina (též specimena), stadion, stadia, cirkus, cirku atd. S původním skloňováním bývá arci zachován také původní rod.

Přes to však, že je tento způsob někdy obtížný tím, že zavazuje k jisté znalosti mluvnice latinské a řecké, nemusí působiti obtíže jazyku obecnému. Důvod, který se na citovaném místě NŘ. uvádí proti tomuto skloňování se zřetelem na lidi klasicky nevzdělané, neplatí, aspoň nikoli obecně, prostě proto, že jazyk obecný tohoto skloňování nezná a zpravidla ho ani neužívá. V jazyce neodborném platí přirozená zásada, že základem skloňování cizího slova je jeho nominativ; podle jeho zakončení se řídí skloňovací vzor a s ním zároveň i gramatický rod. Kdopak se dnes stará o to, že slovo rýma je v jazyce řeckém, z něhož pochází, rodu středního a že se skloňuje rheuma, rheumatos, nebo že slova chaos, pathos jsou původní neutra? Rozdíl usu v této dvojí oblasti jazykové se projevuje tak důsledně, že máme mnoho slovních dublet, vzniklých tím, že k témuž výrazu cizímu je český ekvivalent jednak učený, jednak neučený, na př. astma, astmatu astma, astmy; stadion, stadia stadion, stadionu; dépôt, dépôtu (v rodě mužském) — depo, depa (v rodě středním); panorama, panoramatu panoráma, panorámy; atd. Stává se ovšem někdy, že některý z těchto dubletních tvarů pronikne za hranice své domácí oblasti a zobecní ve veškerém jazyce; tak na př. zobecněl neučený tvar rýma a učený tvar drama, dramatu. Ale zpravidla rozeznáváme tuto dvojí příslušnost cizích slov zcela zřetelně.

[144]Zbývá nyní ještě ukázat, že základem, z něhož obecný (anebo spíše neučený) jazyk při upravování cizích jmen vychází, je koncovka nominativní. O tom svědčily už příklady, které jsme porůznu uvedli výše, a můžeme je ještě velmi rozhojnit. Tak na př. si jazyk zaraduje všechna cizí slova na -o (pokud se ovšem skloňují) do vzoru město, t. j. přejímá je za neutra bez zřetele na to, jaký rod mají v jazyce původním. Při tom nezáleží ani na tom, objevuje-li se koncové -o toliko ve výslovnosti. Proto jsou rodu středního v češtině jména auto (ve francouzštině je rodu ženského nebo mužského), depo (fr. dépôt je rodu mužského; rod mužský zachovává učené slovo dépôt, dépôtu), žiro, saldo, ghetto, Ohio, Jericho atd. Stejně výrazné je zakončení na -a, a proto se obecně projevuje snaha přizpůsobiti jména takto zakončená českým jménům vzoru žena; tím se zase bez zřetele k rodu původnímu stávají v češtině jmény rodu ženského. Tak vzniklo slovo rýma, skloňování astma, astmy, panoráma, panorámy a j. Proto je také slovo planeta v češtině rodu ženského. V latině, z níž pochází, je maskulinum a rodu mužského bývalo i v staré češtině; ale koncové -a si u něho vynutilo změnu rodu. Cizí jména zakončená souhláskou se nejčastěji přichylují v češtině k rodu mužskému, na příklad chaos, pathos, stadion, stadionu (vesměs původní neutra) a pod. Tam, kde jméno zakončené původně souhláskou zůstává i v češtině jménem rodu ženského, pozorujeme často zřetelnou snahu, aby i zde byl rod a konec slova uveden ve shodu s obvyklými typy domácími. Hojně se tak mění nominativ jmen životných, na př. Artemida (vedle pův. Artemis), Helena (místo pův. Helene), Didona (vedle Dido), dryáda (řec. dryas; tiž změna nastala i v jiných jazycích, na př. v něm. Dryade, franc. dryade) atd. Ale i jména neživotná podléhají tomuto tlaku, jestliže se u nich ženský rod zvykem nebo z jiné příčiny ustálil, na př. olympiáda (pův. olympias), Iliada (vedle Ilias), praxe, krise, base a pod. (pův. praxis, krisis, basis), Salamina (vedle pův. Salamis), kometa (pův. kometes; v stč. bylo toto jméno podle latiny a řečtiny ještě rodu mužského, ale změnilo svůj rod podobně jako jméno planeta) atd. I z toho vidíme, že se jazyk vyhýbá, jak může, odchylkám od svého systému rodového a skloňovacího, a jistě si nebudeme osobovat právo stavět se proti této jeho snaze.

S těmito zkušenostmi přistupme nyní k slovu belga, jímž jsme začali. Nade vši pochybnost vychází najevo, že nelze slovu belga ponechati jeho původní zakončení a původní rod zároveň. Jejich spojení by bylo v našem jazyce naprosto [145]ojedinělé, a sám tlak systému brání, aby se takovéto kuriosity v jazyce neobjevovaly, a vyskytnou-li se, aby neměly dlouhého života (srov., co bylo řečeno o slovech planeta, kometa). Proto musíme jako nevhodné odmítnout skloňování (ten) belga, (toho) belgy; to je skloňování zcela nečeské. O nic správnější není ovšem kombinace (ten) belga, (toho) belgu, která se také v některých novinách vyskytla. Zbývala by tedy dvojí možnost: buď přizpůsobiti koncovku rodu a skloňovati (ten) belg, (toho) belgu atd., anebo přizpůsobiti rod koncovce a skloňovati (ta) belga, (té) belgy atd. Všechny okolnosti svědčí pro možnost druhou. Je to především zkušenost, ke které jsme došli už dříve, že se totiž rod a skloňování cizích jmen v jazyce řídí nejčastěji podle koncovky, zvláště je-li to koncovka tak výrazná jako zde, a že se koncovka rodu přizpůsobuje jen tam, kde se rod jména z nějaké příčiny už ustálil. Dále třeba uvážiti, že bychom změnou tvaru belga v belg docela zbytečně oddalovali znění české od znění původního (a mezinárodního) a že tedy i po té stránce je lépe zůstati při tvaru belga, ale pokládati jej podle zvyklostí českého jazyka za tvar ženský. Že se jazyková praxe nepochybně ustálí tímto směrem, ukazuje už dnes okolnost, že případů, v kterých mělo slovo belga rod ženský, bylo poslední dobou v našich novinách daleko více než případů s rodem mužským.

Tak jsme tímto rozborem poznali, že povšechné zásady, jak je uvádějí Pravidla a české mluvnice, obsahují v sobě jen úhrn poučení o deklinaci cizích jmen v češtině a že v jednotlivých případech musíme uvažovati ještě i o okolnostech zvláštních. Těsnou závislost rodu a koncovky u jmen cizích bychom mohli doložiti též příklady domácími (na př. snídaní se podle večeře mění v snídaně a tento nominativ je příčinou i změny rodu, a pod.), abychom dotvrdili existenci oné vyrovnávací tendence v jazyce. Ale věc sama je i bez toho zajisté dostatečně prokázána.


[1] Na témž místě NŘ. se uvádí doklad, že je někdy dokonce nemožné tuto zásadu dodržet, na př. při odborných termínech lumen (v elektrotechnickém názvosloví jednotka světelného toku) a lux; nelze je skloňovat lumen, lumina atd., lux, luce atd., nýbrž třeba brát za základ českého skloňování nominativ, tedy lumen, lumenu atd., lux, luxu atd., plurál lumeny, luxy atd. — O další ještě komplikaci v skloňování cizích jmen psal F. Oberpfalcer v NŘ. XVI, 1932, 155. Řecká slova s příponou -ma se totiž chovají různě podle toho, jsou-li dvouslabičná či víceslabičná, a při víceslabičných zase záleží na tom, je-li v nich před příponou -ma skupina souhlásek či souhláska jednoduchá.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 5, s. 139-145

Předchozí Karel Erban: O českém slohu kritickém

Následující J. H.: Hlas na poušti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1