Časopis Naše řeč
en cz

Osmdesátiny profesora Františka Jílka

Emil Dvořák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 9. srpna 1970 se dožil osmdesáti let František Jílek-Oberpfalcer, významný český jazykovědec, který působil jako profesor filosofické fakulty University Karlovy, člen redakční rady Naší řeči v l. 1932-1948.

František Jílek[1] se narodil r. 1890 v Růžově u Trocnova v jižních Čechách. Po vysokoškolských studiích v Praze a po vojenské službě za první světové války organizoval osvětovou činnost v armádě. Od r. 1928 působil jako středoškolský profesor; byl též členem kanceláře Slovníku jazyka českého. R. 1935 se habilitoval na filosofické fakultě University Karlovy pro obor českého jazyka; po osvobození byl jmenován profesorem. Na pražské universitě přednášel do svého odchodu na odpočinek v r. 1960.

Vědecká činnost Fr. Jílka je zaměřena především dvěma směry: na počátku mají jeho práce charakter informativních přehledů a poučení; průkopnický význam mají jeho pozdější práce, zaměřené na periferní jevy slovní zásoby (argot a slang, smolné knihy, jazykový humor atp.), oblasti lingvistikou do té doby opomíjené.

Mezi práce informativního rázu patří především několik statí týkajících se významu slov[2] a českých nářečí (nové poznatky přináší studie K souhláskovým změnám v českých nářečích, Slovanský sborník, 1923). První Jílkova rozsáhlá práce Jazykozpyt (1932), která [181]byla oblíbenou studijní příručkou, podává přehledné poučení o jazykovědných pojmech a jevech. Autor vychází zpravidla z materiálu českého jazyka, ale své výklady ilustruje i na materiálu z dalších jazyků indoevropských; cenné jsou i bohaté údaje bibliografické. Nejzevrubněji je zpracována třetí část práce, věnovaná gramatice.

Ve své habilitační práci Rod jmen v češtině (1933) se Fr. Jílek zabýval mluvnickou kategorií jmenného rodu. Je to jedna z prvních monografií, ve které je shromážděn materiál z celého vývoje českého jazyka od nejstarších období do současnosti, a to z češtiny spisovné i z nářečí, a zároveň se přihlíží i k jiným jazykům. S touto tematikou souvisí i Jílkovy články důležité pro jazykovou praxi, zejména o přechylování jmen, uveřejňované v téže době v Naší řeči.[3]

Bohatý materiál, získaný též vlastním přímým výzkumem a anketami, shromáždil Fr. Jílek v obsáhlé stati Argot a slangy v Československé vlastivědě (sv. III, Jazyk, 1934); pozornost soustřeďuje především na argot a slang studentský, dosti podrobně pojednává i o slangu vojenském, mysliveckém a sportovním a přehledně charakterizuje i slangy dalších sociálních skupin. Autor se neomezil jen na zjištění současného stavu, ale sledoval i užívání argotických a slangových prostředků ve vývoji jazyka; k této tematice se vrátil ve stati Z minulosti českého argotu (Sborník filologický X, 1935).

K nejvýznamnějším pracím Fr. Jílka patří Jazyk knih černých, jinak smolných (Rozpravy České akademie věd a umění, 1935), rozbor jazyka výpovědí učiněných „bez trápení“ i na mučidlech. Vedle nečetných pramenů vydaných již tiskem čerpal ze čtrnácti rukopisných zdrojů — z městských knih z Náchoda, Dobrušky, Solnice, Pardubic, Chlumce n. C., Kouřimi, Ml. Boleslavi, Loun, Rakovníka a Rokycan. Jílkovi se tu podařilo shromáždit, vyložit a utřídit bohatý materiál ze 16. a 17. století, tedy z období dosud velmi málo probádaného, který je tím cennější, že jde o památky blízké mluvenému jazyku (písaři byli povinni zapisovat „slovo od slova, v ničemž neměníce“). Výbor rozebíraných textů a několik dalších městských knih vydal pod názvem Vyznání na mučidlech (1937).

K prohloubení naší znalosti vývoje českého jazyka přispěly i Jílkovy rozbory jazyka nejrůznějších historických období. Jazykem 14. století se zabýval ve studii věnované našim prvním památkám dramatickým (Nejstarší české hry divadelní, 1941) a ve stati Nejstarší české soudní zápisy[4] (devět českých soudních zápisů z r. 1388 a jejich rozbor věcný a jazykový). K nejzdařilejším pracím Fr. Jílka patří dvě pojednání o významném českém slovnikáři 14. stol. Bartoloměji z Chlumce — [182]Klaretovi: Klaretovo české názvosloví mluvnické (Věstník Společnosti nauk, 1950) a První české termíny z dialektiky (AUC 1955, Philologice I). Již v jedné ze svých prvních knižních prací se v populárním výkladu zabýval jazykem J. A. Komenského (J. A. Komenského milý a milostný jazyk otcovský, 1921). Zájem Fr. Jílka nezůstal obrácen jen k češtině starší — připomeňme jen jeho studie o jazyku Máchova Máje, Erbenovy Kytice, Babičky B. Němcové, Nerudova humoru, lidové mluvy u Jiráska i o jazyku některých současných významných osobností. Bohatá (zvláště za okupace) byla i Jílkova činnost ediční.[5]

Ve svém pojetí mateřského jazyka Fr. Jílek zdůrazňuje, že jazyk není jen nástrojem dorozumění, ale že má i hodnoty etické a estetické; považuje jazyk za nedílnou složku charakteru člověka i národa. Tyto hodnoty jazyka vyzvedá v populárních statích O jazyce lidovém (v časopise Věda a život, 1938), Krásná, čistá, svatá řeč mateřská (1945) aj. Svůj význam měly tyto projevy zejména v období okupace; s vděčností vzpomínáme v této souvislosti na Jílkovy přednášky v rozhlase i na nejrůznějších místech naší vlasti (za okupace jich bylo na dvě stě padesát); přednášel i v Kruhu přátel českého jazyka, jehož byl místopředsedou. Neohroženým vlastenectvím je naplněna i jeho stať Je ctí být Čechem, určená českým studentům (Kalendář středoškolského studentstva 1940-41, též zvl. otisk); připomíná nepřetržitou tisíciletou souvislost našeho kulturního vývoje a končí slovy: „Je ctí být Čechem, ale zároveň to zavazuje nezpronevěřit se duchovnímu volání čestné minulosti.“

V široké veřejnosti je Fr. Jílek znám svou knihou Čeština je jazyk vtipný, zabývající se výkladem jazykového humoru;[6] o její oblibě svědčí trojí vydání (1956, 1958 a přepracované vydání s názvem Vtipná čeština, 1967).

Do okruhu popularizačních prací je možno zařadit i další Jílkovy knihy věnované jeho oblíbeným krajům — jižním Čechám a Podkrkonoší. Do rodných jižních Čech nás uvádí svou knihou Jihočeský člověk a jeho řeč (1961), rozpracovávající starší studii Chvála jihočeské řeči (1943). Zabývá se především slovní zásobou jihočeské oblasti; neomezuje se však jen na otázky lingvistické, ale přináší i zajímavý materiál etnografický. Své poznatky shromažďoval Fr. Jílek vlastně od svého mládí (vzpomíná na svého otce, rodáka z Kamenného Újezda, který „po celý život mluvil dialektem jazykově nejzachovalejší oblasti na krajním jihu Čech“): dialektologickým vý[183]zkumem i pomocí dotazníkových akcí, z četných rukopisných i tištěných pamětí, z krásné literatury i studií o českém jihu. Druhou Jílkovou láskou se stalo Podkrkonoší, především Vysocko se starou kulturní tradicí. V úvodu knihy Jak žili naši otcové (1946; nové, přepracované vydání Ze života našich otců, 1960), obsahující uspořádaný výběr z pamětí vysockých písmáků z 19. století, podává charakteristiku podkrkonošského nářečí.

K osmdesátinám přejeme profesoru Františku Jílkovi hodně zdraví a životní spokojenosti do dalších let.


[1] Fr. Oberpfacer přijal r. 1946 příjmení Jílek (rodné příjmení otcovy matky).

[2] Časopis pro moderní filologii 15, 1929, s. 97n., Listy filologické 54, 1927, s. 103n., 218n., 55, 1928, s. 20n., 92n. a 211n., sb. Mnéma 1926, s. 339n. Připomeňme i skripta pro posluchače filosofické fakulty Česká sémantika (1965) a Uvedení do mateřského jazyka (1958).

[3] NŘ 15, 1931, s. 221n., 16, 1932, s. 193n., 225n., 267n., 295n., 17, 1933, s. 5n., 72n., 18, 1934, s. 289n.

[4] NŘ 21, 1937, s. 81n., 113n.; též zvláštní otisk.

[5] Připravil k vydání Komenského Orbis pictus, Rubešovy Humoresky, Šmilovského povídku Dědeček, Staškovy Blouznivce našich hor, V temných vírech a O ševci Matoušovi, Karafiátovy Broučky atd., přeložil stati Daniela Adama z Veleslavína aj.

[6] Tato práce navazuje na autorovu studii Slovní hříčky v české mluvě lidové, NŘ 12, 1928, s. 121n.

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 3, s. 180-183

Předchozí Bohuslav Havránek: „Język Polski“ vstupuje do 50. ročníku

Následující Redakce: Šedesátiny Jaroslava Voráče

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1