Příjmení z ženských jmen

František Oberpfalcer

[Články]

(pdf)

-

NŘ. se již několikrát dotkla toho, že základem jmen mužů bývají křestní jména žen; 4, 302 psala o Pražanu 15. stol., jemuž říkali Příba, protože si vzal za ženu vdovu Příbu; 9, 62 vykládala příjmení Mandík z ženského domácího jména Manda (= Magdalena, později také Marie). Naposledy jsme se o této věci zmínili v minulém čísle (str. 201 n.). Pan dr. J. Jančařík ze Zábřehu nám poslal zajímavou obdobu k našemu dokladu, že muže Pepky nazývají Pepčák a jí zase po něm říkají Pepčačka. V obci Nemili na Zábřežsku je Néfa, hypokoristická forma ke jménu Jenovefa. Muži takové Jenovefy říkají Néfák, jejich rodinu jmenují u Néfáků a ženu pak zase Néfáčka. Jinak se prý na ně nikdo nedoptá. — V povídce »Odstrčený« (v 8. sv. Sebraných spisů) vypravuje [225]K. V. Rais o životě hocha, který se narodil na půlstatku s nedokonalým přídělem duševních schopností. Do školy se dostal později než jiné děti a posílali ho do ní teprv na vyzvání učitelovo, aby snad přece trochu liter a nějaké ty počty pochytil. Hoch ve škole rád škádlil děvčata a zvláště se mu zalíbila nějaká Mariánka. Jednou se pletl mezi školačky a breptal to své »Marijánko«, ale jedna z nich mu dala herdu do zad a strčila ho z chumáče pravíc: »Jdi na pec, Marijáne!« Dívky i s Marijánkou se rozchechtaly a vyprovázely chudáka stejným voláním. A jméno Mariján mu již zůstalo do smrti. »Nejprve bylo Marijánovi pošklebkem, potom ho jinak nepojmenovali.« Vlastní matka na smrtelném loži k němu chroptí »Marijáne«, ne »Toníku«. Nevíme, je-li podkladem tohoto vypravování skutečná událost. Ale jako vše, co Rais o lidech svého kraje vypravuje, je i tato povídka plna vnitřní pravdy.

*

P. prof. A. Zoglmann z Klatov nám poslal abecední seznam hypokoristik, jež slyšel na rozličných místech, hlavně na Domažlicku. Doplňujeme jimi výklady obsažené v posledních dvou číslech (v závorce udáváme též místa, kde je slyšel): Arna (Arnoštka; Kopřivnice), Bábrle, Bábinka (Barbora; Domažlice. Kdyně), Binka (Albína; Klatovy), Berta, Bertík (Albert; Domažlice), Boja, Bojinka (Božena; Praha), Cela (Celestýn; Domažlice), Děli, Ďélinka (Adéla; Kdyně), Dóďa (Dorota; Klatovy), Fína, Fíny (Josefina; Domažlice, Humpolec). Gabruš, Gabryša (Gabriela; Štramberk), Heduš (Hedvika; Kdyně), Iza (Isabela; Domažlice), Ktávík (Oktavián; Rokycany), Lála, Lálík (Ladislav; Domažlice), Méli (Melanie; Klatovy), Mundy (Edmund, Raimund; Kdyně), Pína (Filipina; Domažlice), Štanca (Konstancie; Kdyně), Teza (Terezie; Domažlice), Týna, Týny (Konstantina; Domažlice); totéž jméno známe z Kamenice n. Lipou v podobě Kontinka. Z Vídně zná prof. Zoglmann jména, jako Kong (Wolfgang; z téhož základu ve Kdyni: Kongrla i Bolfík), Rády (Konrad), Réli (Aurelie), Viky (Viktor).

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 10, s. 224-225

Předchozí Václav Machek: »Generál poručík«

Následující Jiří Haller: Podbízeti