Časopis Naše řeč
en cz

Nejstarší české soudní zápisy v archivu města Prahy

František Oberpfalcer

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

II. Výklad věcný

Přehlédneme-li všecky zápisy, vidíme, že poslední dvě poznámky jsou sice psány týmž písařem jako to, co českého obsahuje naše kniha o dvacet listů před tím, ale druhá z nich je neukončena a obě byly v rukopise přeškrtány. Písař si tu patrně poznamenal věci, které pak zapsal jinam. V obou případech se mluví o vině, kterou propadli Ješek i Vrabec. Rčením propadnúti vinu rozuměli naši předkové ztrátu pokuty. Je to zřetelné na př. z listiny obsahující práva rychnovských soukeníků (z r. 1378), kterou v 34. ročníku Časopisu Musea král. čes. (r. 1860) na str. 23 a násl. otiskl Václav Hanka. Tu „slibují súkenníci… tkáti sukno čisté. Pakli by který zrušil, ten má propadnúti vinu dvadcěti grošiev… Ktož by učinil postav krátký neb na nitech řiedký, ten každý má propadnúti vinu pět groš.“, atd. SoudHradčan. uvádí, že Ješek propadl vinu, ‚protože jest ortel konšelský štrafoval‘. Sloveso ‚štrafovati‘, přejaté z němčiny, značilo ‚trestati‘, a to nejen v tom významu, jak dnes o trestání mluvíme, nýbrž také ‚kárati‘, ‚plísniti‘, ‚domlouvati‘. Máme o tom přímé svědectví v „Gramatice české“ od Jana Blahoslava (r. 1571), kde se význam slova ‚štrafovati‘ vykládá jako ‚vinu, nedostatek ukazovati‘, lat. reprehendere (na str. 230 vydání z r. 1857). O štrafování soudních nálezů čte se v starých památkách častěji. Rakovničtí si zapsali do „Knihy pamětí“ celý postup soudního řízení r. 1505 s jistým Řeřábem a připojili k rozsudku slova: „Pakli by se komu nezdálo našeho vyřízení přijíti (= ‚přijmouti‘), práva našeho neštrafuje učiň, co mu se líbí!“ Podle starých zvyklostí právních se tímto výrazem ohlašovaly opravné prostředky u soudů: „Ten pak, ještoť se odvolává, když štrafuje úsudek, totižto nález, máť takto řieci: Pane súdce, úsudek proti mně od přísežných vydaný [114]treskci neb štrafuji podávaje se, že od toho miesta, od něhožto z práva mám přinésti, přinesu lepšie.“ (Právo královské horničie[1]) IV 20, 14). — „Takto má předloženo býti odvolánie k vyššímu právu: Pane rychtáři, ortel proti mně od přísežných štrafuji, poddávaje se lepší od toho místa, odkudž já mám z práva jej přinésti“ (Brikcí z Licka, Knihy městských práv, r. 1536, IV 2).

Když jsme si objasnili smysl posledních českých vět v SoudHradčan., všimněme si toho, co je společné všem zápisům! Především je tu údaj roku, kdy se dalo soudní řízení. Má tvar druhého pádu, ale jen desítky a jednotky letopočtu jsou vyjádřeny řadovými číslovkami (osmdesátého osmého). Jméno ‚tisíc‘ má ustrnulou podobu tisíce, vyjma zápis poslední, kde je forma tisíc. Před letopočtem jsou slova léta Božieho narozenie (v zápise 1., 2. a 7.) nebo léta od Božieho narozenie (v zápise 8. a 9.). To odpovídá spojení anno nativitatis v latinských zápisech SoudHradčan. Na třech místech je kratší podoba léta Božieho (zápis 3., 4. a 5.), jednou dokonce jen léta Božie (zápis 6.).

Po slovech Léta (od) Božieho narozenie tisíce tři sta osmdesátého osmého opakoval písař v zápisech 1., 7., 8. a 9. ještě jednou slovo léta. Podobně se opakují některé jiné výrazy v textech samých. Tak hned na počátku se praví, že Matras »prodal duom svuoj … A ten duom vplně mu (Šebek)… zaplatil. Kterýžto duom jest usazen… A ten duom Šebek… vkládá v knihy…« Tak je stilisován též zápis 5. a 8. V 6. zápise se vracejí slova ‚to městiště a ten duom‘, v 7. zápise ‚dvě kopě platu‘. Týmž slohem zapsal písař i poznámky na listě 121: „propadl vinu… A tu vinu konšelé… mají vynésti, která je to vina;“ „propadl dvě vině, po puol osmu groši každú vinu.“ Je tedy s dostatek prokázána písařova záliba, připomínat určitý pojem opět a opět. Uvnitř zápisů je to patrně dáno snahou, aby záznam úředního jednání byl zřetelný a jednoznačný. V datování snad chtěl míti písař letopočet — který vypisuje po každé obšírně slovy, ne číslicemi — spjat dvojím genitivem léta.

Vedle údaje roku mají texty, vyjma zápis první, ještě určení dne, kdy soud zasedal. V pěti případech to bylo úterý, a to dvakrát ‚v úterý po ochtábě Božieho těla‘ (t. j. 9. června; zápis 2. a 3.), dvakrát ‚v úterý na vigiljí svatého Jana Křtitele‘ (t. j. 23. června; zápis 4. a 5.) a jednou ‚v úterý v Křížové dni‘ (t. j. 5. května[2]; zápis 9.). Dvě sedění se konala ve středu. Jednou to bylo ‚v středu [115]na svatú Máří Mandalenu‘ (t. j. 22. července; zápis 6.), po druhé ‚v středu na svatého Jeronyma‘ (t. j. 30. září; zápis 8.). Sedmý zápis má na počátku udán jen rok a teprve vlastní akt uvádí, že se Mazanec dostavil před soud ‚ten čtvrtek po svatém Jiljí‘ = 27. srpna.

Za určením času následují jména členů soudního tribunálu. Soud na Hradčanech byl, jako jiné soudy městské, vrchnostenský. Řídil jej jménem svého pána místopurkrabí, neboť purkrabí pražského hradu nabyl moci po celé zemi. Vlastním soudcem byl rychtář a jeho pomocníky konšelé, vybíraní vrchností z prozíravých měšťanů, zběhlých v zásadách městského práva. Roku 1388 byl místopurkrabím Těma. Rukopis píše Tyema; snad je toto jméno domácký tvar slova Timotheus. Rychtářem byl Jan Ostoj (v letech 1387—1395), konšelů se jmenuje šest: Mareš Kostka, Bláha z Pohořelce, Sedláček z Pohořelce, Havel Skalník, Jan od brány a Křtěn zedník. Jejich funkce trvala od 21. dubna 1388 do r. 1389; byliť každého roku obnovováni. Jméno Křtěn z původního Krščen je snad obměnou slova Christian. Příjmení Skalník je z obecného pojmenování kameníka, lamače kamene. Když Těma sám na soudě zasedal, psalo se do knihy latinsky. Tu zněl začátek zápisů takto: Nos Tyema de Litvinov, vicepurgravius castri Pragensis, iudex dictus Ostoj, Mareš dictus Kostka, Bláha de Pohořelec, Sedláček de Pohořelec, Gallus dictus Skalník, Johannes de porta, Krzstyen murator, cives iurati, consules civitatis Hradčanensis ante castrum Pragense, recognoscimus tenore praesentium inspectoribus universis publice protestantes… České zápisy mají sice přísudek úvodní formule také v 1. osobě množ. čísla (vyznávámy), ale jména členů soudu jsou tu spojena s předložkou před. Prvních pět zápisů se stalo před Svachem a Sdeňkem, nešto miesto purkrabie Těmy na súdě (sú) seděli, a před rychtářem a konšely, šestý zápis jen před Ostojem rychtářem a konšely, sedmý a osmý před Martinem, ješto jest miestopurkrabie, a před rychtářem a konšely. ‚Martinus vicepurgravius‘ jest jmenován hned po českých zápisech na foliu 102b jako náčelník tribunálu soudního. Protože Těma byl též vicepurgravius, je třeba ve stereotypně opakované větě ‚nešto miesto purkrabie Těmy na súdě sú seděli‘ vidět haplologické vypuštění komponentu miesto- po předložce stejně znějící.

Řízení, o němž se píše v SoudHradčan., dalo se, jak zní běžný obrat textů latinských, ‚dum pleno praesideremus iudicio contestato‘, po česku v plném súdě zahájeném. Soud takový se otvíral slavnostně, se zpěvy a zvoněním; „znamenitá solemnitas se zachovává“, praví o tom stará kniha města Loun.[3] Vstupní formule je zapsána [116]na několika místech dávných rukopisů. Zněla asi takto: „Tento súd sě zahajuje Pána Boha všemohúcieho mocí, matky božie mocí i všěch svatých mocí“, pak se jmenovala příslušná vrchnost a na konec „mocí konšelóv, rychtářskú mocí“. Sloveso zahájiti značilo v starší době ‚zabrániti‘. Při nesloženém hájiti, které náleží k slovu háj, připomenul již Gebauer v Slovníku staročeském I, 400 německé hegen ‚mit einem Hag umgeben, umzäunen‘ (ohraditi). Vykládaje nedělní čtení, mluví Hus v 58. kázání (na posvěcenie kostela) o svěcení dne svátečního slovy: „Pán Bóh múdrý jediný den zahájil aneb přikázal do téhodne světiti, to jest ten den od hřiecha i od diela tělestného přěstati.[4] Tu zasluhuje připomínky, že k místu „svátek jest: žádného díla služebného nebudete dělati“ (3. kniha Mojžíšova 23, 36) má Kralická bible poznámku „zahájení, zbránění, t. den, v němž zapovědíno jest dělati“. Poznámka je označena jako hebraismus. Kraličtí překladatelé volili v textu Písma výraz ‚zbraňovati‘, na př. „žádný z nás hrobu svého nebude zbraňovati tobě, aby neměl pochovati v něm mrtvého svého“ (1. Mojž. 23, 6), kde Pražská bible, tištěná r. 1488, má znění „žádnýť nebude moci zahájiti tobě“ (= lat. nullus te prohibere poterit). Uvážíme-li dále, že konec řízení se ohlašoval slovy „Jakož mocí tento súd jest zahájen, túž mocí sě zasě odhajuje“, porozumíme výkladu, který podle Rosova rukopisného slovníku připojuje Jungmann (Slovník V, 459) ke rčení ‚zahájiti soud‘: „jako do mezí a ohrady (šraňků) bráti, aby místo to, kde se soud držeti bude, jako svaté vyhrazeno bylo“. Slovesa ‚zahájiti‘ se tedy původně užívalo v tomto spojení, když se zavírala přehrada mezi soudci a stranami.[5] — Zvláštní je, že písař českých textů v SoudHradčan. na všech místech, kde mluví o zahájeném soudě, píše ‚zahayny‘; viz zápis 1., 3., 4., 5. a 9.

Dvakrát, v 1. a v 5. textu, čteme, že ten, kdo projednával svou věc před zahájeným soudem, vstupoval mezi čtyři lauicě. Rčení to má původ ve zvyklosti, že kdo měl řízení na soudě, byl pouštěn do šraňku k soudcům, kteří seděli na čtyřech lavách n. lavicích. A jako praví latinský záznam na foliu 100a, že kdosi vyznal „coram nobis ante quattuor scampna iudiciaria, ubi omnia iura suum plenum sorciuntur effectum“, tak hned následující prvý text český hlásá, že farář Matras „přišed… mezi čtyři lauice v plný zahájný [117]súd tu, kdež každému má sě pulná prauda státi, vyznal a vysvědčil…“

Co vyznávají lidé před zahájeným soudem? Hlavně vkládají v knihy n. ‚ve dcky městské‘ prodej a koupi domu. Takový obsah mají zápisy 1., 2., 5., 6. a 8. Jména osob, které prodávají a kupují, jsou uvedena v nadpisech. Titulem prvního zápisu Šebek. Matras je naznačeno, že Šebkovi prodal svůj dům Matras. Platidlem byly groše ‚rázu prazkého‘, což se připomíná patrně proto, že koncem XIV. století byly u nás v oběhu již také groše míšeňské.[6] Druhý text má titul zřetelnější Žídek Václavoui. Pátý český zápis je pod latinským záhlavím Emptio domus Jirae a Johanne Nicolao et Venceslao, fratribus lapicidis. U šestého stojí v čele prosté Hotovec, osmý má zase latinský nadpis Racek Pešíkoni de Komárov. Obsahem je těmto zápisům blízký odkaz matky synovi, o kterém mluví text třetí, Zdona filio Johanni. Pak je tu ještě drobný záznam čtvrtý o zdi mezi dvěma domy Venceslaus penitenciarius et filii magistri Petri lapicidae. Všude se mluví o majetku nemovitém. Stranou stojí zápis sedmý Mazanec-Žofka. Tu se Mazanec zavazuje, že bude jeptišce Žofce platiti ročně 2 kopy do konce jejího života, a stanoví se opatření pro případ, že by se určená dvojí splátka — jedna k 16. říjnu, druhá k 23. dubnu — nedodržela. Tato věc byla asi přepsána do jiné knihy, neboť zápis je v SoudHradčan. přetrhán.

III. Výklad jazykový

Přehláska u>i je v našich textech provedena úplně; srov.[7] cnému muži 5, postaviti komořici 1, Lipolta z Uosěka 8, s vinnicí 2, ve dvú nedělí 9, nic neostavujíc 3, jak sě jemu líbí 3, dokudž sě jim bude líbiti 4.

Po souhláskách nepalatálních zůstává staré ú nezměněno, na př. v plný súd 1, v plném súdě 3, jiný súsěd 6, podlé jiných súsěduov 8, kúpil jest 6, s jinú pravú ženú 5, před Kostkú, Bláhú 1 atd., každú vinu 9, pod veží hradčanskú 8, mohú jej prodati 2, vyznali , že prodali 5, svým budúcím 1, jeho budúciem 4.

Za původní ó nacházíme v našich textech uo: duom svuoj 1, 2, 5, duom… někdy Vášuov nebožtíkuov 6, bratruov vlasních, synuov mistrových 4, po puol osmu groši 9, Zduona Kytlicova 3. — Stejně je změněno o zdloužené po předložce: Lipolt z Uosěka 8. Beze změny [118]zůstalo ó jenom v těchto případech: s jich vólí 4, za pól jedenásty kopy 8.

V příponové slabice -ov- po palatální souhlásce je na dvou místech doložena přehláska. Srov. šenkovi králevu 2, dvě kopě grošiev 7; všude jinde jest grošuov.

Dvojhláska ie nebyla ještě zúžena v í, jak ukazují doklady: diel 3, mieti 1, 7, vzieti penieze 8, vymienil 1, Zajiec 7, miesto purkrabie 1 atd., božieho narozenie 1 a j., svatého Jiřie 7, do třetie neděle 7, Většieho města 7, Menšieho 8, příslušie 1.

Jotace se drží v slabikách zě, sě, cě, řě, na př. domem knězě Hrnečkovým 2; súsěd 6, desět 7, státi 1; lauicě 5, po tom rocě 7, panně Žofcě, jeptišcě 7, s Pohořelcě 2, 3; přěd 7, 8, do třětie neděle 7. Ale také je vidět kolísání. Vedle seděli 1 je sěděli 2, 3; píše se též z Pohořelce 1, lauice 1, před 1, napřed.

Dvakrát je psáno ‚(jak, který) kolivek (3, 7), jednou ‚pod věží (8).

Slabičné l slova plný dostává v 1. zápise průvodní samohlásku u: v plný zahájný súd, tu, kdež každému má sě pulná prauda státi.

Co se souhlásek týče, upoutává pozornost zvláště absolutivum nešto, které se objevuje v prvních šesti textech celkem desetkrát. Psáno je důsledně nesto, nikoli nye-, jako v slovech zyewnye = zěvně, knyez = kněz, atd. Je známo, že zájmeno kmene je-, které je tu základem, mívá prothetické ň-, obvyklé jen po předložkách, také ve spojeních bez předložky. Gebauer, HM.[8] I, 378 uvádí z Herbáře Tad. Hájka (1562) příklad ‚aby ním kouřil‘. V knihách smolných jsem našel 28 dokladů typu ‚truhlici ním (klíčem) odevřel‘, ‚psa ní (vodou) zmyli‘, ‚nimi (svíčkami) máslo rozhřívali‘, vesměs ze XVI. a XVII. století.[9] Takové případy připomíná znění nešto v SoudHradčan. Text 7. a 8. však píše ješto.

Prothetické h- u spojky i na konci 1. textu (svéj ženě hi svým dětem hi svým budúcím) má v starším jazyce větší počet dokladů; srov. HM. I, 463 n.

Souhláska v je několikrát psána jako u, zpravidla mezi dvěma samohláskami: lauice 1, 5, Šebkoui 1, Václavoui 2, Mixoui 2, zákonníkoui 2, Jiříkoui 5; (před) Haulem Skalníkem 1, 2, prauda 1. To jsou patrně svědectví o obouretné výslovnosti této hlásky (viz též HM. I, 429). Stejně je asi třeba vykládat psaní ‚kněz waczlawu penitenciář a ‚mezi domem waczlawoym a Janovým‘ v textu čtvrtém.

[119]Foneticky, podle výslovnosti, je psána předložka ve spojeních s Pohořelcě 2, 4, 5, 6, 7, má trpěti s toho domu 8. Podobně splynulina c místo etymologického ts v slově ‚městský‘: podlé měsckého obyčeje 8. Psaní dcky 3, 5, 6 vzniklo křížením původního ‚dsky‘ a fonetického ‚cky‘. Skupina -žs-, -zs- je zjednodušena v -z- u slov: (rázu) prazkého 1, sderazkému 2. Ve spojení stn, ctn zaniká souhláska t: bratřie vlasní 5, bratruov vlasních 4, cný (pův. čstný) 1, 2, 5, 6, 7.

Proti jménu Křtěn, v němž je už provedena změna šč ve šť, čteme tu měščenín, (před) měščany v textu sedmém. Srov. tamtéž také točíšto!

Po stránce tvaroslovné je třeba si povšimnouti tvaru 7. pádu množ. čísla ‚se všemi věcemi (1), který se řadí k podobným starým formám slova věc, sneseným v HM. III 1, 396. Jmenná podoba řadové číslovky ve spojení se slovem pól v 8. textu (za pól jedenásty kopy) a v zápise posledním (po puol osmu groši) druží se k dokladům, jako pól šesty kopy, puol čtvrty míle; viz HM. III 1, 272.

Proti znění vyznávámy, které je běžné na počátku vlastního záznamu, jsou tu tvary jako nechcem brániti 2, slibujem zpraviti 8. — Minulý čas, složený z příčestí na -l a ze slovesa jsem, má toto pomocné sloveso i v 3. osobě, na př. poznal jest, že jest prodal 7, 8, že jest kladl trámy 4, nešto jest byl 6, na súdě seděli sú 5, že sú prodali 5. Ale jsou i doklady bez tvarů jest, sú; srov. přišed…, poznal a vysvědčil 1, a ten duom vplně… zaplatil 1, nešto na súdě seděli 1, 2 a j.

Tvořením upoutává pozornost jméno Antoniš v 6. zápisu; vokativ od této podoby se čte v Klementinském žaltáři z první polovice XIV. stol. (svatý Antonišiu!; viz Slovník staročeský I, 15).

Pro konírnu je v 1. textu název konnice a konnička. Toto slovo uvádí Hus jako český ekvivalent za německé marštale, když ve Výkladu viery kárá Pražany pro nemírnou zálibu v cizích slovech. Podle 6. zápisu koupil Antoniš Hotovec městiště, t. j. půdu. K slovu ‚komora‘ měli staří Čechové zdrobnělý tvar komořice, o níž se mluví v 1. zápisu.

Žídek, který podle 2. textu postupoval svůj dům, byl vrátný králové Janové. Tu je míněna manželka Václava IV. Johanna, dcera vévody bavorského. České znění jejího jména Jana je v SoudHradčan. připodobněno k předcházejícímu apelativu králová.

K slovu úrok je v 7. zápisu přídavné jméno úroční ve spojení penieze úročnie. Stejně je tvořeno adjektivum věnný ‚k věnu náležitý‘: své právo věnné, které měla na domu, vkládá do městských desk matka svému synu v textu 3.

[120]Slovesa seděti užívali naši předkové také s významem ‚položen býti‘. V 3. zápisu se udává, že dům sedí mezi dvěma domy jinými; v 1. textu čteme, že duom jest usazen na Pohořelci.

Výraz trpěti značil ‚nésti dobré i zlé‘, ‚platiti poplatky‘:

Dva zápisy se končí stejnou připomínkou o nových nabyvatelích domu: 1. A také má s městem trpěti jako jiný súsěd (6); 2. Má trpěti s městem s toho domu podlé jiných súsěduov (8). Smysl těchto slov osvětlují doklady z počátku XV. století, na které upozorňuje Brandlovo Glossarium, str. 344: Trpěl-li jest s toho mlýna poplatky k městu čili nic?… Neb sem s toho mlýna zvláště trpěl zemskú berni (z r. 1415; Archiv český IV, 360). — Ktož k městu příslušejí a s městem trpie a platie… Kteříž by s městem trpěli práva neb jiné poplatky neb trpěti chtěli (z r. 1418; Archiv český VI, 39).

V 3. zápisu se dovídáme, že matka synovi svůj podíl na domě ‚vzdala v plném súdě mocně‘. Stejně v textu 8. čteme: ‚A toho domu jemu (Pešíkovi Racek) jest mocně postúpil i vzdal‘. Příslovce mocně tu značí ‚platně‘, ‚pravoplatně‘, ‚ze své moci‘. V kázání po velikonocích vykládá Hus, že Kristus, vstav z mrtvých, jedl kus ryby pečené a plástku strdi „pro dóvod pravého těla a z mrtvých vstánie; a to jest učinil ne bezdečně, ale dobrovolně a mocně.“[10] I zde má adverbium mocně význam zcela blízký tomu, jaký tušíme v uvedených citátech ze SoudHradčan.

Koupi domu, o níž svědčí 2. text, provádějí dva muži. Jeden je králův šeňk, t. j. ‚úředník nad nápojem a naléváním‘, latinsky ‚pincerna‘ druhý zákonník, t. j. ‚řeholník‘, ‚mnich‘, lat. ‚religiosus‘. Kněz Václav penitenciář, s kterým nás seznamuje text 4., zastával úřad zpovědníka za biskupa, maje právo dávati rozhřešení i v případech vyhrazených biskupovi.

Sedmý zápis se končí pohrůžkou, nebude-li Mazanec řádně platiti jeptišce Žofce, že vezmou na jeho domě základ. Tím se míní záruka, zástava, jejímž prodejem by se zjednalo zaplacení dluhu. — V následujícím textu slibují konšelé s rychtářem a místopurkrabím ‚zpraviti ten jistý duom… od každého člověka‘. Vlastník domu nebydlil v Praze a úřad slibuje, že se bude o jeho dům starati, když ovšem kupec bude náležitě konati své povinnosti k městu.

Spojení ten jistý je obvyklé o věci nebo o osobě, která už byla pojmenována; srov. ten jistý farář (1), ten jistý diel (3), těch jistých rokuov (7).

[121]Z jevů syntaktických zaujmou dále vazby sloves brániti a pomoci. ‚Byli-li by kteří jiní dřevní dědici, nešto by sě na to táhli, že jim práva nechcem brániti‘, tak praví soud v 2. českém zápise. ‚Brániti komu čeho‘ píše také Štítný v Knížkách šesterých: „Hospodář má brániti všie necti své ženě“ (viz Slovník staročeský I, 94). K slovům 7. zápisu ‚purkrabie pražský a rychtář a konšelé hradčanští mají jéj pravdy pomoci je paralelou, co ze starého rukopisu uvádí Jungmann v Slovníku III, 283: „Jeden člověk prosil císaře, aby jemu pomohl pravdy“.

Snaha, aby byl přívlastek v plné mluvnické shodě se slovem, k němuž se vztahuje, vedla písaře SoudHradčan. k tomu, že dával podobu přivlastňovacích adjektiv celým spojením vlastního jména se substantivním přístavkem, na př.: duom… někdy Vášuov nebožtíkuov (6), mezi domem Mixovým ševcovým s jedné strany a mezi kněze Hrnečkovým s druhé strany (2). Ve spojení kněz Hrnček je v adjektivum změněno jen jméno vlastní. Stejně je tomu, má-li vlastní jméno přívlastek adjektivní, jako Zduona Kytlicova někdy řečeného (2), mezi (domem) páně Zajiecovým Medrého (7). Přivlastňovacím adjektivem se stává jméno, i když je při něm volný přístavek: mezi domem Václavovým a Janovým, bratruov vlasních, synuov mistrových Petrových, kamenníka kostela pražského (4); synové mistrovi Petrovi, kamenníka kostela pražského (5).

*

Zápisy, kterým jsme tu věnovali pozornost, jsou první zachované památky českého jazyka ve službách veřejné administrativy. Po celé XIV. století se do městských knih psalo jazykem latinským a také písaři SoudHradčan. užívali latiny napořád. Tím vzácnější památkou je devět zápisů českých z r. 1388.[11] Čeština se nám v nich jeví nástrojem vyspělým též pro potřeby českých kanceláří. Není divu, že od samého počátku XV. století jsou české zápisy v městských knihách již hojnější.

Ukázky dvou folií ze SoudHradčan., a to listu 21a s latinským textem z let 1364 a 1365 a listu 100b s prvními dvěma celými a s počátkem třetího českého zápisu, uveřejnil v znamenité světlotiskové reprodukci archivář města Prahy, univ. prof. Václav Vojtíšek v díle „Vývoj městských knih v Československé republice“. Řada I. Knihy pražských měst. Svazek 1. (1928), tab. XIII.


[1] Podle rukopisů z r. 1478 a 1528 vydal je H. Jireček, Codex iuris bohemici I (1867), str. 266—435.

[2] Již toto datování posledního zápisu před ostatními, které jdou za sebou v časovém pořadí, ukazuje, že text ten má povahu zvláštní.

[3] Srov. Z. Winter, Kulturní obraz českých měst XV. a XVI. stol., II (1892), str. 622 n.

[4] Citát tento se čte v musejním rukopise Postilly (z r. 1414) na přechodu z přední strany folia 188 ke straně zadní; v Erbenově vydání (z r. 1866) je na str. 410.

[5] Odtud je zřetelný vývoj významu ‚začíti, začátek učiniti‘, v němž je dnes sloveso zahájiti běžné; srov. zahájiti sjezd, schůzi, boj, ples atd. Matiční brus jazyka českého, 2. vyd. (1881), str. 267 zavrhuje tu užívání slovesa ‚zahájiti‘, „protože se tu nic nezahrazuje“. Neprávem.

[6] G. Skalský, Stručný přehled vývoje českého mincovnictví, Praha 1937, str. 19.

[7] Číslice za citátem udává číslo zápisu.

[8] Historická mluvnice jazyka českého.

[9] Jazyk knih černých, jinak smolných, Praha 1935, str. 178 n.

[10] Mus. rukopis Postilly 69b, v Erbenově vydání str. 148.

[11] V. Chaloupecký v úvodě k vydání „Žilinské knihy“ (Bratislava 1934), str. XIV praví, že v SoudHradčan. se píše v jazyce národním „od roku 1388“. Tamtéž jsou nepřesné údaje také o nejstarší listině české (je z 27. XII. 1370, ne ze 17. XII.) a o řádu rychnovských soukeníků (je z 3. VII. 1378, ne z 8. VII.).

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 5, s. 113-121

Předchozí Oznámení

Následující Josef V. Bečka: O abstraktech vlastnosti a stavu v novinářské češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1