Časopis Naše řeč
en cz

Přechylování jmen jako výraz rozdílu v pohlaví, I.

František Oberpfalcer

[Články]

(pdf)

-

Postavení ženy ve společnosti se v nové době pronikavě mění. Je zastoupena již snad ve všech odvětvích lidské práce. Řídí lokomotivy (na př. v Rusku) i zasedá v ministerských kabinetech (v Dánsku, v Anglii). Nabývá akademických hodností všech stupňů a všech oborů. V našich úřadech dosahuje už titulů radovských a obléká též soudcovský talár. Pěstuje všecky druhy sportu; nedávno přeletěla první žena sama oceán. O těchto skutečnostech se mluví a píše a tím jsou naše jazyky stavěny před nové a nové úkoly. Se jmény jen mužskými se již nevystačí. Čteme sice přes tu chvíli na př. ‚nový člen České akademie B. Benešová‘, nebo ‚vítěz ve smíšené čtyřhře Zdeňka D.‘, nebo jindy zase ‚bohatá selka vůdcem lupičské tlupy‘ a pod. Zvláště tituly, jichž se dosahuje na školách vysokých, bývají pořád ještě ponechávány v mužských tvarech, i když se dávají ženám. Těm, kdo tak mluví, připomínáme, co uváděl polský jazykozpytec J. Baudouin de Courtenay v přednáškách o vlivu řeči na názor na svět, jež konal r. 1923 v Kodani.[1] Baudouin byl po dlouhá léta profesorem na universitách ruských, v Kazani, v Dorpatu a v Petrohradě. Když se někdy před dvaceti lety chtěla v Moskvě habilitovat doktorka lékařství, stavěl se proti tomu ministr L. Kasso, že prý se v habilitačním statutu mluví jen o docentech a nikoli o docentkách. Baudouin, duch ve všem velmi pokrokový, jme[194]nuje to zneužitím ruštiny. Čeština je jazyk téhož typu, a proto má u jmen rozlišovat pohlaví, aby jí nikdy nemohlo být podobným způsobem zneužíváno.

Je trojí způsob, jímž se v jazycích vyjadřují rozdíly sexu. Mnohdy má jazyk pro každé pohlaví zvláštní slovo, na př. muž-žena, otec-matka, syn-dcera, bratr-sestra, strýc-teta, děd-bába, ženich-nevěsta, mnich-jeptiška; nebo o zvířatech: býk-kráva, hřebec-kobyla, beran-ovce, kanec-svině, pes-čuba, kohout-slepice, jelen-laň. Tento způsob se jmenuje řeckým názvem heteronymie; česky to lze tlumočiti slovem ‚různojmennost‘.

Jindy se přirozený rod označuje připojením nějakého určujícího slova. Bratří Mrštíkové, líčíce v prvním svazku svého »Roku na vsi« (Sebr. spisy I, 1914, str. 157) pondělní den hodů v Habrůvce, píší: ‚ba i ten Pazderků »šprček« tancoval s ženským jakýmsi výrostkem, a jak to pletli, tak to pletli, jen když tancovali‘. V. Brandl vykládá v svém vydání Knihy Drnovské (1868, str. 128) výraz ‚čechelné‘ slovy: poplatek, jejž vrchnosti na Moravě vybíraly při oddavkách vdov a ženských sirotků. Na moravském Kunštátsku říkají chlapci, který stále obcuje s děvčaty, děvčenčí póček a naopak děvčeti, které chodí mezi hochy, chlapčí póček.[2] Na Zlinsku je starý svata ‚pořadatel svatebního veselí‘, stará svata ‚žena, která při svatbě zastupuje matku‘.[3] Jen přívlastky se také rozeznává v Kladsku, na př. ‚pasáka si uzal jednoho chasu ze dvora‘ proti‚ ‚mněla jen jednu malou chasu;[4] srov. jihočes. ten starej pleticha: ta stará pleticha, atd. Jiného typu jsou spojení, jako zajíc samec, králík ramlice, gorilla sameček.

Třetí a nejrozšířenější způsob je odvozování příponami. Většinou se odvozují jména žen ode jmen mužů, názvy samic od pojmenování samců. Děje se to příponami -a (stčes. súsěd-súsěda; vran-vrána), -ka (Čech-Češka; val. mašík ‚vepř‘ — maška ‚svině‘), -ice (světec-světice; vlk-vlčice), -yně (bůh-bohyně; zubák, zubec ‚beran‘ — zubkyně ‚ovce‘), -na (kníže-kněžna; panna), -ová (král-králová) a pod. Mnohem vzácnější je přitváření maskulina dodatečně k femininu, jako vdovec ke vdova, kmotr ke kmotra; husák, kačer atd. Tato příponová derivace se nazývá lat. motio; v českých pracích jazykovědných je pro ni obvyklý název přechylování.

[195]I. Co se přípony a- týče, její hlavní úloha jest vyjadřovati ženský rod u jmen přídavných, na př. zdráva, silna. Substantiva se v slov. jazycích touto příponou přechylují zřídka. Srov. stsl.[5] raba ‚otrokyně‘ k rab’ ‚otrok‘; stčes. Pass. 187 aj toť roba buožie, točíš poslušná dievka; Ev. Zimn. 4 (Luk. 1, 38) toť ruoba hospodinova ‚ecce ancilla domini‘; Hrad. 118a (muž smilný) pójde k mrzutéj robě ‚meretrix‘. Nyní žije slovo roba jen ve vých. nářečích, v han., val., laš., sloven., a značí dospělou ženu vůbec: na Opavsku se říká na př. o manželce moja roba umřeła.

Jiné takové přechýlené slovo je vrána k muž. vran ‚havran‘, jež má i české staré doklady, jako Mat. 45b Noe z svého korábu vypusti vrana; Mast. 203 že ť vran oka nevykline.

K subst. vnuk tvořili naši předkové fem. vnuka, na př. Klaret 1744 vnuka ‚neptis‘; AlxM. 32 (Medatieš) jmieše vnukyně (Pulk. 154a pojal vnukyni uherského krále; zacho-sestru radějí nežli vnuku; na jiném místě (ComestC. 29a) znamená vnuka nevlastní sestru: dci otcě mého, ale ne mé mateře, točíš vnuka má jest. Také byla stčes. odvozenina vnukyně (Pulk. 154a pojal vnukyni uherského krále); zachoval se však jen tvar vnučka. Podobně mělo slovo ‚pěstounka‘ [196]starší podobu pěstúna: Baw. 208b a její pěstúna najprvé se do komňaty uteče; Ol. Num. 11, 12 jakož obykla jest pěstúna nositi mladečka; posud je tato forma v nářečí val. a laš. (BartSl. 287, Lisický I, 10). K stčes. jm. súsěd byl ženský protějšek súsěda: Pass. 386 súsědi i súsědy; Kruml. 79a žena své súsědy na radovánie sezvala; KolDD. 151a (1600) Kateřina Jehňátková, sauseda v městě Brodu Českém; Pís. arch. Míst. P. 92—14 (1686) Lidmila Jelínková, sauseda a rodička písecká; AČ. 22, 105 (1540) zhaní-li jedna souseda druhú pro kurevství neb svévolně, rychtář to umluv mezi nimi; KolC. 10b (1587) za spolusausedu neb obyvatelkyni (města tohoto). Také tato podoba se ještě drží v dialektech: SušP. 793 súsedo, súsedo, co si ty za matka!; podluž. 24; sloven. na př. u Kukučina, Sp. VI, str. 112.

Prostou příponou -a je odvozeno též mistra (OtcAC. ad B. 194b uzřěv sestru mistru nad jinými pannami) a převora ‚priorissa‘ (Lac. 131a): WintCírk. 774 (1500) všecky věci převoře položte ‚odevzdejte‘; AČ. 8, 561 (1523) my Benigna převora, Klara z Plzně... Jiný tvar, bližší formě latinské, byl přěvorišě: VšehK. 13b v při mezi Margetú, převořiší od Svaté Anny; AČ. 7, 656 (1453) panně Anně převořiši. Dvojice čad čada je dosvědčena starými jmény osobními i jinými přímými doklady, v. Slovník stč. s. v.

Stává se, že přechylování vstupuje na místo staré různojmennosti. Proti dvojici ‚bratr-sestra‘ je bratran ‚syn bratrův‘, ‚bratranec‘ a bratrana ‚dcera bratrova nebo sestřina‘, ‚sestřenice‘: VšehK. 168a sestry bratr, bratrany strýc jest povinen odbyti. V Boh. 497 se lat. ‚sponsa‘ překládá ženicha; Klaret tu má ‚choť‘.

Také sem náleží případy, kdy se u ženských jmen objevuje přípona -a za původní přípony jiné, na př. svekra v. svekrev: Pulk. 20a (Drahomíra) povýšena nad svú svekru sv. Ludmilu; Štít uč. 55b aby (žena) cítila svekra i svekru; sloven. (SbMatSl. 4, 1926, 102) nesmie sa zabudnúť ani na budúceho svokra a svokru, ktorých podobne treba obdarovať; mor.-slov. se říká paňa m. paní (BartSl. 279), choťa m. choť (Kál. 202).

V nářečích východních se přechylují mužská apelativa, když se mluví o ženě ve zhoršujícím smyslu: podluž. 24 hňupa, lumpa (srov. též BartSl. 187), chłapa (chłapa roba ‚velká silná žena‘, tamt. slov. 9); val. (Slav. ČL. 13, 372) taková hoľopicha, co dostala hłavú do tła ‚vysoká, neohrabaná žena‘; slov. Kál. 65 čada, čiada ‚dětinská stařena‘ (čad, [197]čiad ‚stařec‘), t. 166 hepa ‚děvče‘ (výraz zlehčující; hep je přezdívka židu); hluchaňa ‚nedoslýchavá‘ (: hlucháň), hltaňa, glgaňa ‚pijačka‘, galbaňa ‚levičačka, nemotora‘, bleskaňa ‚žena s blýskavýma očima‘ (: bleskáň), atd.

Lidové názvy krav a kobyl bývají často tvořeny ode jmen příslušných samců; srov. šimla ‚bílá kráva, bílá kobyla‘, fuksa ‚kobyla‘ (fuks ‚valach‘), šeka n. straka; jelena, buvola, daňheľa (podle podoby s daňkem: má rohy přímé, ale pleskaté), ďatěľa n. jatela, juna (slov. junec, junek ‚mladý vůl, kterého ještě nezapřahají‘); podluž. koňa ‚hubená kobyla‘; val. harvaňa ‚koza černá jako havran‘.

Konečně je tento typ přechylování oblíben u rodných jmen, jak svědčí pro starší dobu nekrology, regesta, urbáře, kroniky, Tomkovy Základy starého místopisu pražského a pod. Jsou to jména, jako Bezděda, Bohuslava, Bolemila, Bořislava, Božetěcha, Budislava, Čáslava, Dobešě, Dobřemila, Dobromíra, Dobroslava, Drahomila, Petra (KolB. 209a (1501) Petře hokynářce), Radoslava, Stanislava, Sudislava, Vácemila, Václava, Víta (KolB. 80a (1497) Petrášovi Víta, sestra jeho, poručila), Vlastimila, Vněslava, Vojtěcha, Zdicha, Zdislava, atd.

II. Mnohem produktivnější je při přechylování přípona -ka. Její hlavní funkce je zdrobňující, srov. nožka, knížka, včelka, stříška, částka, atd. Exponenty ženského rodu mívají často vztah s exponenty deminutiv, na př. lat. puer ‚hoch‘: puella ‚dívka‘, caper ‚kozel‘, capella ‚koza‘. Necítíme-li u velkého počtu slov na -ka zdrobňujícího odstínu, lze to vysvětliti automatisováním významu. To je zcela běžný jev u všech jazykových kategorií citově přízvučných.

Na -ka se končí ženské protějšky k podstatným jménům na -ař, -ář. Značí ženy, které se něčím zaměstnávají: Hist. Arch. 7, 210 (1634) husařka ‚husopaska‘, sloven. Suchý 71 husárka t.; mor. BartSl. 115 kravařka ‚pasačka krav‘; Pís. arch. 137, 155b (1733) dvoum svinařkám ‚děvečkám při sviních‘; KolB. 3b 1494) paní Machně slanářce (: KolAA. 108a (1515) a dali je [bečky soli] novým slanářóm); TkadlS. 4a pernikářka ‚převalovala slova na mysli sem tam‘; Lún. ks. 1389, Anka pernářka comparuit; AČ. 28, 411 (1523) Kateřina pernářka vdova; RokPostŠ. II, 418, 305 n. ano lotr lotra dře a laupí, hokyně kramářku, kramářka rybářku, rybářka mlynáře (RN ad 306 mlynářku); Pulk 3b Tetka... věštkářka byla jest (ChelčP. 15a čarodějníci, věštkáři, hadači); chod. 55 Petrolka mukařka, říkávali, ta pryj mívala nejpěknyjší mou[198]ku z celýho města; klad. 181 byla dochtorka, z vody hádala lidem, říká se i chcankářka; jičín. vejcařka ‚obchodnice s vejci, překupnice‘; sthroz. (BartSl. 448) travarka ‚dívka chodící na trávu‘; KtD. 55 metlářka ‚žena prodávající košťata‘; laš. Kt. 7, 201 paščekářka ‚tlachalka‘; KtD. 74 panščarka ‚dělnice na panské práci‘ (panščár ‚robotník‘); sloven. Suchý 75 počtárka (počtár ‚posel‘); Kál. 100 dojčiarka ‚dojička‘; B. Němcová, Z cesty po Uh. (Spisy 10, str. 67) v hlavní ulici jsou boudy, kde mají střižní zboží, hotové šatstvo čepčárky, čipkárky ‚krajkářky‘ (čipky ‚krajky‘). — Základem takových odvozenin nejsou jen kmeny jmenné, nýbrž i slovesné: RokPostŠ. II, 203, ad 163 šibali, nespravedliví, lháři a lhářky sau také zjevní hříšníci; chod. 85 ty sedmihlářko hlavá; Kruml. 16b (Marie nebyla) tanečnice ani metařka ‚nemetala se, neskákala‘; TkadlS. 26a svrchnie a mocná paní a vladařka.

Také k jiným jménům pro původce nějaké činnosti jsou přechýlené tvary na -ka: Lomn. Kanc. 2, 346 není nežli žvačka, statku a zboží mrhačka; Lac. 68b žehnačka ‚mulier, quae expellit fascina‘; Pror. Jer. 31, 22 dcero tulačko! ‚filia vaga!‘; Práva pr. 259 když se hokyně svadie anebo prodavačky, kteréž na trhu sedie; KolB. 54a (1496) postřihačka vzala smlúvu; Lact. 256a lektačka ‚femina, quae propria titillatione libidinem in se ipsa exercet‘; KolJ. 187a (1609) žencům, sekáčům, plevačkám od díla též... zaplatiti povinna bude; klad. 58 přisukovačka ‚žena, která navádí brda‘; t. 252 vydělávačka ‚žena, které dovoleno na trávu do lesa‘; jičín. couračka ‚která shání hochy‘; polnic. 117 drhačka ‚drhne len‘; BartS. 64 dračka ‚dere peří‘; t. 249 odběračka ‚odbírá seci za kosou obilí‘; t. 293 pľejačka, plevařka ‚pleje obilí z plevele‘; t. 178 łatačka ‚łáce, záplatuje‘; KtD. 155 zažínačka ‚začíná žnout obilí‘; mladobolesl. (ČL. 4, 409) stavěčka čepce ‚upravovala jej‘; OtcC. ad B. 41b (mnich) shřešil s svú rodičkú; klad. 192 dnes přídou kupičky ‚podomní obchodnice‘; KolCC. 68b (1567) bělička plátna; TkadlS. 4a topička jest byla (Adlička) na kniežetiem dvoře;

B. Němcová, Nár. bách. 7 (Sp. 6, 319) kdo je tvá dobroditelka?;

val. (Slav. ČL. 11, 321) to ty žebráčky, vděčonky, chtějaci věcéj dostať, chodily jak s treterem; podluž. 24 žebráčka, pasáčka;

litom. 54 šimralka ‚špatná dělnice‘; val. BartS. 264 opozdiłka ‚žena, jež se opozdila‘; t. 325 pralka ‚pradlena‘, přalka, laš. přelka ‚přadlena‘ (srov. Pís. arch. 137, 49a (1720) cizí přelky); Suš. [199]P. 533 si ty hospodyňka, dobrá roznosiłka, roznosiła’s zełé židom do Vesełé; BartS. 559 třelka ‚tře len na trdlici‘; BartD. 2, 461 zmrhalka, dopustiłka, dopuščałka ‚svobodná matka‘; to je repetilka ‚klepna‘, mrhalka, fintilka, vdávalka;

horň. BartS. 332 prespánka ‚svobodná matka‘ (SušP. 304 dievča sa prespało ‚zmrhalo‘); schovanka; kochanka (SušP. 339 kochanko moja!);

laš. BartS. 233 kura dobra něska; třešt. t. 283 paska ‚pasačka‘; t. 283 slibka ‚dívka, která zrušila slib svému milému‘; laš. t. 97 hnětka ‚děvče, jež se má k mužům‘;

jihoč. 36 to je znalečka těch věcí; jihoč., záp.-mor. (BartS. 163) krejčka ‚švadlena‘.

Druhá skupina jmen na -ka jsou názvy pro nositelky vlastností. Srov. Štít. ř. 38b jako když črnému bělec neb bělka budú řiekati; chod. 93 byjvala to taková suška, jen ty kostě koží potažený; klad. 73 chromka ‚chromá žena‘; KtD. 108 starka ‚stařenka‘; laš. Kt. 6, 379 hrubka ‚tlustá žena‘; obec. zrzka, hlupka, škaredka; BartS. 97 hnědka ‚hnědá kobyla‘; t. 202 (val.) młádka ‚mladá slepice, která ještě nenese‘; jičín. žlutka ‚žlutá slepice‘; jičín. poctiuka ‚poctivá, spolehlivá žena‘, třáslauka ‚žena slabá, jež se třese‘; obec. špinavka; holka je fem. k *holec, hypokor. hoch (t. j. holomudec); Reš Sir. 21b (dcerky nezvedené) sau rejkotné, potměšilky pokautné; Hrad. 131a rač mě (lišku) nebožku živiti; — chod. 13 ta Hana, ta bídačka (také BartS. 16 bidačka); jičín. ty darebačko, jen mně nejez!; t. tak se ustroj ‚abys ďála přeci holačku!; t. chudačka ‚bídná kobyla, herka‘; t. já sem pašák, z pašačky matky syn; opavsky BartS. 360 rovňačka v praci (: on je můj rovňak).

(Příště ostatek)


[1] Přednášky »Einfluß der Sprache auf Weltanschauung und Stimmung« vyšly v periodické publikaci Prace filologiczne XIV, 1929, str. 185—258. O Baudouinovi a jeho jazykovědných názorech píše M. Weingart v Almanachu České akademie za rok 1929.

[2] Viz F. Bartoš, Dialektický slovník moravský, Praha 1906, str. 321.

[3] F. Š. Kott, Slovník III, str. 773 (z Bartoše).

[4] J. Š. Kubín, Lidomluva Čechů kladských, Praha 1913, str. 123.

[5] Zkratky spisů při dokladech staročeských shodují se s těmi, jichž užíval J. Gebauer; výklad jich najde čtenář na př. v úvodě k Staročeskému slovníku I, 1903. Pís. arch. = Křemen, Příspěvky k českému slovníku z píseckých archivalií (Listy filol. 44, 1917; 45, 1918 [od r]).

Příklady z nářečí určuji takto: doudl. = V. Kotsmích, O podřečí doudlebském, 1868; hor.-blan. = B. Vydra, Popis a rozbor nářečí hornoblanického, 1923; jihoč. = V. J. Dušek, Kmenosloví nářečí jihočeských, 1903; chod. = J. F. Hruška, Dialektický slovník chodský, 1907; sev.-vých. Kotík = A. Kotík, Řeč lidu na Novopacku a Hořicku, 1912; bydž. = J. Košťál, Lidová mluva na Bydžovsku (Výr. zpráva gymn. v Praze 1902); klad. = J. Š. Kubín, v. pozn. 4; jičín. = rukopisný slovník Kubínův, uložený v kanceláři Slovníku jazyka českého; litom. = Q. Hodura, Nářečí litomyšlské, 1904; polen. = J. Hošek, Nářečí českomoravské. Díl I. Podřečí polenské, 1900; polnic. = týž spis, díl II. Podřečí polnické, 1905; střbeč. = A. Kašík, Popis a rozbor nářečí středobečevského, 1908; hor.-ostr. = J. Loriš, Rozbor podřečí hornoostravského, 1899; podluž. = J. Folprecht, Příspěvky k mluvě lidu slováckého na morav. Podluží (Výr. zpráva reálky v Plzni [str. 1—28], 1907 [str. 29—56], 1908 [Slovník]); BartSl. = Fr. Bartoš, Dialektický slovník moravský, 1906; BartD. = Fr. Bartoš, Dialektologie moravská I, 1886, II, 1895; KtD. = F. Š. Kott, Dodatky k Bartošovu Dial. slovníku mor., 1910; senic. = A. Lakomý, Slovníček han. nářečí z okolí vsi Senice na Litovelsku (Výr. zpr. reálky v M. Ostravě 1910 a 1911); Suchý, běl. = K. Suchý, Der Dialekt der Marchebene in Ungarn (Věstník Král. čes. společnosti nauk, 1916); Kál. = M. Kálal, Slovenský slovník z literatúry aj nárečí, 1924.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 7, s. 193-199

Předchozí Zastřehnouti

Následující Karel Erban: O dobrý sloh

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1