„Język Polski“ vstupuje do 50. ročníku

Bohuslav Havránek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Naše řeč, která už svou padesátku překročila, pozdravuje sesterský polský časopis a gratuluje mu k tomuto věku edičnímu a především k velké práci pro poznání i praxi polského jazyka za tuto dlouhou dobu. Język Polski začal vycházet r. 1913 a je tedy jeho občanský věk delší; vstupuje vlastně do 58. roku, ale měl ve vydávání přestávky za první světové války a zvláště za druhé, kdy ročník 24. začatý r. 1939 byl dokončen teprve r. 1945. Proto jej Naše řeč vzniklá v r. 1917 mohla předhonit počtem ročníků, zato však Język Polski ji opět dnes předstihl jak rozsahem 400 stran, tak nákladem přes 10 tisíc.

Josef Zubatý uvítal Język Polski po prvním ročníku 1913 v dopise z 15. 4. 1914 takto: „Tyto dni jsem četl I. ročník Języka polskiego i gratuluji vám k němu, a závidím vám. Rád bych viděl nějaký Český jazyk, ale nevím, kdo by ho psal a kdo by ho četl.“ K tomu Kaz. Nitsch — r. 1931 — dodává: „Zdanie o stosunkach czeskich było oczywiście przesadzone: wkrótce przy jego współudziale zaczęto wydavać w Pradze miesięcznik „Naše řeč“, … który — rzecz znamienna — z początku przewažnie poprawnościowy, z biegiem czasu coraz więcej miejsca poświęca nauce, oczywiście w sposób dla wykształconego ogółu przystępny“.[1]

[178]Není zde místo mluvit o různých peripatiích Naší řeči, ale charakteristiky Nitschovy se v základě může užít i pro Język Polski. Také v něm v prvních ročnících, kdy byl formálně zároveň pokračováním staršího polského časopisu Poradnik Językowy a redaktor Poradníku, purismu nakloněný Roman Zawiliński, zůstal formálně vydavatelem Języka Polského po tři léta,[2] měly otázky správnosti význačné místo, ba neubránil se ani jistým občasným puristickým zásahům, ale brzy se vypracoval ve vědecký časopis v nejlepším smyslu slova: našly na jeho stránkách místo všechny složky vývoje i stavu polského jazyka, převážně spisovného: jeho dějiny, historická i současná mluvnice, zásoba slovní, historické i významové výklady jednotlivých slov, také vlastních jmen místních i osobních, stylistika vůbec i jazyk a styl jednotlivých autorů i otázky výslovnosti a pravopisu. Stále věnuje Język Polski dosti pozornosti i nářečím (dlouho již otiskuje i nářeční texty); zřejmě se zde uplatnil vliv Kaz. Nitsche. V jeho rukách bylo vedení časopisu nejdéle; pečoval o něj od samého počátku a byl pak jeho vedoucím redaktorem po několik desítiletí až do své smrti r. 1958; jeho nástupcem se stal Z. Klemensiewicz po 10 let a nyní již druhý rok jej vede J. Safarewicz. Tedy vedení časopisu — v jeho prospěch — nestřídalo se rychle, ale zato měl vždy dost širokou redakci a ještě širší okruh přispěvatelů. Je málo polských jazykovědců, jejichž jména bychom nenašli na jeho stránkách, a mnoho jich v něm debutovalo. O tento široký okruh autorů redakce vždy dbala; rovněž se nikdy nevyhýbala zásadním diskusím, např. o lokalizaci počátků spisovné polštiny, a neuzavírala se ani otiskování různých názorů a drobným diskusím mezi autory.

Otázky jazykové správnosti a péče o kulturu spisovného jazyka měly v něm nepřetržitě své místo, také odpovědi na dotazy čtenářů. Při této činnosti ubránila se redakce záhy úzkým hlediskům puristickým a usilovala o objektivní kritéria (neuplatnilo se mezi nimi hledisko funkční); shrnul je v nové době dobře Z. Klemensiewicz (srov. o těchto kriteriích i o celé této složce časopisu již v loňském ročníku Naší řeči, s. 227).

Vracím se ještě na závěr k době, kdy Język Polski vznikl, k době před první světovou válkou. St. Urbańczyk, který přispíval do tohoto časopisu již v studentských letech od r. 1933 a je dlouholetým členem redakce (od r. 1945), ve svém úvodním článku o tomto jubileu (roč. 50, 1970, s. 1) hledí na tuto minulost z hlediska dnešního publikačního rozmachu polonistiky. Sám bych však chtěl zdůraznit [179]pohled ze soudobé perspektivy slovanské jazykovědy před první světovou válkou a místo polské jazykovědy v ní. Měla v ní místo velmi významné; dosáhla na počátku 20. století rychle své kulminace dané již jmény Jan Rozwadowski, Jan Łoś a Kaz. Nitsch; krátce předtím do r. 1899 působil v Krakově také Jan Baudouin de Courtenay. Tehdy r. 1907 začal zde vycházet za redakce uvedené trojice Rocznik Slawistyczny, jediný slavistický časopis vedle berlínského Jagićova Archivu für slavische Philologie, tedy jediný slovanský a jen jazykovědný, r. 1913 vstupoval do svého 6. ročníku; byl to mezinárodní časopis vysoké úrovně (hned v prvním roce mého studia mne na něj upozornil tehdejší seminární knihovník Miloš Weingart — to dnešní knihovníci nedělají — a stal se mi slavistickou biblí). Od r. 1904 vycházely Materiały i Prace Komisji Językowej Akademii s důležitými studiemi z historie i nářečí jazyka polského. R. 1913 byly v podstatě hotovy rukopisy pro oba jazykovědné díly Encyklopedie polské, Język polski i jego historici, které pak vyšly r. 1915. To vše tehdy vzbuzovalo velkou pozornost mezi mladými českými lingvisty a psal jsem o tomto díle podrobnou recenzi, i když zčásti kritickou (byly tam stati nesrovnalé obsahově i metodicky), hned po světové válce v Listech filologických (46, 1919, 230-250), kterou začínám takto: „V práci, za léta válečná v slovanské filologii dokončené a vydané, patří beze sporu čelné a snad vůbec první místo Polákům, i co se týče jakosti její i co se týče její organizace a jejího rozsahu“ (s. 231) a končím: „Vytýkati absolutní cenu díla, myslím, není třeba. Obdivovali jsme se rozmachu polské práce o jazyce polském, její extenzitě, hloubce i dobré organizaci. Makavým výsledkem jejím pro každého jsou tyto dva svazky Encyklopedie polské“ (s. 250). Upřímný obdiv k polské lingvistické práci měl tedy u nás jak přední český lingvista Josef Zubatý, tak i počínající mladý slavista.

Začínal tedy Język Polski za dobrých vědeckých auspicií, a to se příznivě odrazilo v jeho vědecké úrovni. V prvních svých desítiletích zasahoval Język Polski také často do otázek obecně lingvistických, jak o tom svědčí např. významný knižní soubor článků Jana Rozwadowského O zjawiskach i rozwoju języka, vydaný r. 1921 (v 2. rozšířeném vydání pak ještě r. 1950), anebo knižní soubor vynikajících příspěvků Szkice językoznawcze předčasně zemřelého komparatisty a orientalisty Andrzeje Gawróńského, vyšlý posmrtně r. 1928. Později tato složka nevystupovala tak do popředí, poněvadž se obecně lingvistická problematika stále více soustřeďovala od r. 1927 v Biuletynu Polskiego Towarzystwa Językoznawczego, založeném právě Gawróńským, ale nikdy neustoupila zcela. Bylo by snad žádoucí, aby nyní nabyla opět více místa, aby pro širší [180]veřejnost zpřístupnila nový metodologický rozmach jazykovědy, na němž se dnes podílí i nová polská jazykovědná práce.

Jinak vyjadřuji rád opravdovou úctu k velké práci za půlstoletí vykonané v časopise Język Polski — jako vzdálený svědek tohoto vývoje polské jazykovědy — a upřímně přeji spolu s redakcí Naší řeči i do druhé padesátky mnoho dobrých úspěchů.

---

[1] Kaz. Nitsch, Ze wspomnień językoznawcy, 1969, s. 154 (pův. článek v Jęz. Pol. 1931).

[2] Po tyto tři roky Język Polski a Poradnik Językowy vycházely spojeně a od roku 1919-1931 Poradnik pokračoval samostatně za redakce R. Zawilińského. Pak Poradnik přešel do Varšavy, ale to už je nová etapa Poradniku jako časopisu v základě vědeckého (o tom srov. už v NŘ 1969, s. 224n.).

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 3, s. 177-180

Předchozí Luděk Bachmann: O bosenské češtině

Následující Emil Dvořák: Osmdesátiny profesora Františka Jílka