Slovní hříčky v české mluvě lidové

František Oberpfalcer

[Články]

(pdf)

-

Hra se slovy (franc. calembour) je ozdobou hovoru i literárních děl a přihlíží k ní jak estetické hodnocení, tak stilistické studium. U některých spisovatelů jsou tomuto předmětu věnovány již celé monografie (na př. u Shakespeara). Estetický účinek slovních hříček jest dán tím, že jsou zvláštním druhem vtipu. Podstatou vtipu jest, že spojuje věci zcela různé, zjednávaje mezi nimi neočekávané vztahy. Tak spojil gottinský matematik Kästner († 1880) Pythagorovu hekatombu Apollonovi po objevení slavné poučky a strach lidí nenadaných před vědeckými objevy tímto vtipem poněkud hubozrnným: »Pythagoras obětoval sto volů a od té doby mají všichni volové strach, když se objevuje nová pravda.« Čím jsou spojované věci dále od sebe a čím se jejich spojení jeví nenucenější, tím je vtip skvělejší.

Skryté podobnosti mezi věcmi zcela odchylnými ukazují již vtipná přirovnání. Takové čteme už v poznámce, kterou kolem r. 1300 napsala jeptiška v klášteře sv. Jiří na okraj lat. knihy chorální: Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě sě válé. V XVI. stol. říkali o nepříjemných povýšencích urozený co třetí břevno pod lavicí, a Blahoslav zapsal pořekadla: všaks velmi strojný co jelito na ruby; jest u něho moudrosti (peněz) co na dlani vlasů, co v komáru sádla atd. O hubeném jest slýchati na Chodsku ty jako bys jed cvrčky a na jihočes. Blatech ten má lejtka jako ženatej brabec. Z Čáslavska jsou zapsána o lidech nemotorných srovnání: jseš jako olověný pták, když nejprudčeji sedí; práce ti přibývá jako krajíc v hrsti; práce ti jde jako psovi pastva. Na Hořicku pyšný se staví jako veš na stropě a pochyb[122]nosti se dává výraz: je to pravda, jako že blecha kašle. O podobné výrazy není v nářečích nikde nouze, ať zajdeme až do Kladska (na př. tak byl smutnej jako boty pod jarmarou) či třeba až na Slovensko (v Gemeru: rozhadzuje sa ako grajciarové prasa na grošovom motúzku). — Na této vtipné srovnávací pohotovosti se zakládají odvážné metafory, jako neopiješ ho rohlíkem (z Bydžovska), je křtěn knedlovou vodou (t. j. hloupý, z Litomyšlska), utopila mlynáře (t. j. udělala vodnaté knedlíky, z Pacovska), bere míru na buchty (t. j. zívá, z Kladska), stříhali mu na kabát (t. j. natloukli mu, ibid.), vyhasil ho nepáleným popolom (t. j. holí, ze Slovenska), vyrobili mu živú kožu, dal mu piatku celou dlaňou (ibid.), vekslovat pětku (t. j. dát facku, v argotu zločinců) a pod. Již staří Čechové přikládali rozpustilým dětem na zadek kozího sena (t. j. proutí).

Těchto několik ukázek z bohatého množství příkladů postačí, aby bylo viděti, jak se projevuje při nejrozmanitějších příležitostech lidová potřeba vtipného vyjadřování. Je nasnadě, že humor lidu hojně těží také z mnohovýznamnosti slov, t. zv. homonymie. Ve všech jazycích je mnoho slov stejně znících, ale významem se rozcházejících; na př. čes. topiti značí způsobovati, buď aby bylo teplo, nebo aby někdo tonul, čes. rys je šelma kočkovitá nebo výkres, něm. Weide je vrba nebo pastva, angl. rajt znamená ‚pravý‘ (right), ‚obřad‘ (rite), ‚psáti‘ (write), ‚dělník‘ (wright). Toho od věků využívají bystří lidé jako zdroje zábavy tak, že mluvčí náhle slovu podkládá jiný význam, než by se dalo normálně očekávati. Ludvík XVI. vyzval jednou vtipkáře, aby udělal vtip. »Donnez-moi un sujet!« (dejte mi námět), žádal vtipkář a král odpověděl: »Moi« (já). — »Mais, Sire, le roi n’est pas sujet« (ale, pane, král není poddaný), zněla odpověď, jež byla zároveň žádaným vtipným kalamburem, založeným na tom, že slovo sujet značí buď ‚námět‘ nebo ‚podřízený, poddaný‘. Angličan se žertem ptá, proč je výrobce per špatný člověk, a odpovídá: »He makes people steel pens and tells them they do write«. To značí, je-li psáno takto, ‚dělá lidem ocelová pera a říká jim, že píší‘, ale slovní hříčka klade na místo steel ‚ocel‘ slovo steal ‚krásti‘ a na místo write ‚psáti‘ slovo right ‚správně‘ a rozumí uvedenému souvětí takto: »Způsobuje, aby lidé kradli pera, a říká jim, že jednají správně.« Slovní hříčky jsou vždy tvrdými oříšky pro překladatele a často se vůbec nedají přeložiti. Novozákonní text »ty jsi Petr a na téť skále vzdělám církev svou« (Mat. 16, 18) nejen zcela stírá hru slov v řec. originálu (řec. petros i petra značí ‚skála‘), ale jest nadto i nesrozumitelný a bývá doplňován na »ty jsi Petr, t. j. skála…«

[123]Hra s homonymií slov je velmi hojná i v našem jazyce. České pořekadlo ‚kdo se v noci toulá, často buchty dostává‘ nemíní moučné buchty, nýbrž bouchání do zad. Na Kladsku radí tomu, kdo chce přijít k spasení, aby se dal zakopat, kde pasou krávy. Slovák na útěchu ‚neplač!‘ odpovídá: »Veď já nepláčem (naráží na sloveso plákať prádlo ve vodě), iba mi slzy padají.« V těžkých dobách světové války si Čech často ulevoval homonymními hříčkami. Drahotu bot odůvodňoval český švec r. 1915 slovy: »Inu, na kůži dostáváme ve Francii, mazání v Rusku, floky už mají jen v Americe.« Od března 1918 bylo v Německu dost mouky; ve Francii jim dost namleli. Rakousko byl stát, kde za války všecko klapalo; klapaly dřeváky na nohou. Válečných vdovců bylo více než vál. vdov; vdovám padli muži na bojištích, ale vál. vdovci byli ti, kterým doma padla žena. Válka stála 4 koruny (Vilémovu, Karlovu, carovu, Koburkovu) a asi 2 tucty jiných korunek (něm. knížat, černohor. Nikoly). Sem náleží i nápis Vyhráváme! na obrázcích, kde Vilém táhl vozík s flašinetem a František Josef točil klikou.

Ale slovní kalambury žádají nejednou ještě složitější duševní gymnastiky od posluchače, zakládajíce se na nezvyklém dělení slov. Na př. středověký studentský vtip praví: studiosus sine studio sus est (student bez studia je vepř). Ludvík XVIII. umíraje a vida, že mu lékaři nic nemohou pomoci, pravil: Allons, finissons-en, Charles attend! (nuže, ukončeme to, Karel X. čeká, n. charlatans! šarlatáni!). Schleiermachrova definice žárlivosti zní: Die Eifersucht ist eine Leidenschaft, die mit Eifer sucht, was Leiden schafft (žárlivost je vášeň, jež s horlivostí hledá, co způsobuje bol). Přední český komik říkává sám o svých produkcích, že se při nich z obecenstva ozývaly hlasy nevole, ale také vole! Když se první studentky na Minervě příliš chlubily svou učeností ve společnosti, vzniklo úsloví: Ty holka z Minervy, mi nervi mý nervy! Protějškem k franc. kalamburu o Napoleonovi III. po bitvě u Sedanu: Il a perdu Sedan, vl. ses dents (ztratil Sedan, vl. své zuby), může být čes. Napoleon šel, sekal, mlátil, a přece nešel na pole on. Na otázku, co bylo příčinou války, říkávali u nás na jejím počátku: Krejcar, t. j. Grey, car. Čeští vojáci volali prý v Karpatech: »Rakousko! Jak jsi mocné! Kde jsou tvoje voje!« a ozvěna jim odpovídala: Ouzko! Moc ne! Ó, jé! Kde byl za války císař Vilém, to místo se jmenovalo Dortmund (t. j. dort Mund tam huba), odkud odešel, to byl Oxford (t. j. Ochs fort vůl pryč). V okultistické literatuře se mnoho operuje pojmy já a prajá. I zkombinoval si vtipný čtenář větu: Mé prajá se dívalo do zrcadla [124]a vidělo tam… pra-se. Do stejné pojmové kategorie se hlásí napomenutí rozvaděných: Nebuďte ve při!

Hravost jazyková využívá také hlásek, aby dosáhla svého účinku, na př. franc. poisson sans boisson est poison (ryba bez nápoje je jed). Podobně v čes. příslovích jako kvapné ženění — dlouhé želení; starého pro radu — mladého pro vádu; není hospůdky, aby nebylo půtky a pod. O líném pracovníku říkají na Čáslavsku to není dělník, ale zelník (‚zelník‘ je pečivo založené zelím). Z Hořicka známe: někdo miluje dolky, někdo holky a někdo homolky. Žadoní-li tam dítě Já bych jed!, odpovídá matka: Sedni si na psa a jeď! R. 1914 psal císař František Josef Mým národům!, r. 1917 prý Mým marodům![1] — Žertovné změny hláskové jsou doloženy už ze starší doby: protest. kněží slovo ‚coelibát‘ posměšně překroutili v kolíbat (Winter, Život círk., z XVI. stol.); málo važte, co oni z kompaktát vymlouvají: nebť k hanbě a k jich necti bóh ráčil dopustiti ty jich konprdáty (sat. z pol. XV. stol.) atd. Podobné změny jsou podnes v denní mluvě zcela obyčejné.

Tento jev těsně souvisí s etymologickými hříčkami. Sem řadíme na př. berlínské lidové označení nosičů (Packträger) jménem Tragiker nebo pojmenování zvláštního pravopisu knížete Otty Bismarcka Ottographie. V štokholmském rukopise Husově z r. 1398 je starý přípisek: Ó, Viklef, Viklef, ne jednomu ty hlavu zvikleš. Dávno již se říká o bláznu, že je dlužen Blažkovi za čepici nebo že si koupil lán v Třešti. Kdo je bit, dostal na chrám Páně sv. Bouchala (‚chrámem Páně‘ nazývali deisté lidské tělo), ale zlé ženy se posílají do Buchlova, do Modřic, do Kyjova. Hladového upomíná pan Hladký, patrony hostinských bryndalů jsou Míchal a Jan Křtitel. Více je ženichů z Drážďan než z Berouna a svobodné děvče musí často do Kojetína. Všední den je na Boleslavskou na svátek svatého Dělaje. Usmrkaného se ptají v Kladsku zač pak je ta svíčka na tom krámě? a na Hořicku konstatují u Nosků svítí. Z rozedraných rukávů vykukují Loketští páni. Chlubivý chudák byl již našim předkům pan Drbal z Nemanic a Slováci ho jmenují barón Hnida. Kdo se rád posadí, dělá sedla: podobní umělci dělají válce a stojánky. Jejich nemoc je lenora a často dostanou houbovou polévku (na Slovensku jazykovej polievky s rezanci) a pak sbírají krabice nebo natahují moldánky. Hluboká moudrost lidová je utajena v pořekadlech: lepší proso [125]než ber; lepší Tomáš než Adam (lépe míti než dáti); jaká příze, takové plátno (plat). Své obydlí ve stozích a kopách sena jmenuje zločinec hotel de kopka a o žhářství říká poslat do Hořic; když utekl, byl za chvilku palisandr. Když rakouské vojsko prohrálo, pravil jeden občan: »Tak, teď je císař pán v Prčicích« a žalovali prý ho pro šíření klamných zpráv o pobytu Jeho Veličenstva. »Kde je nejvíce aktivních důstojníků?«, ptávali se za války v Praze. — Na Příkopech. — »Proč se ti důstojníci jmenují aktivní?« — Protože dělají akty (t. j. v kancelářích).

Lidový vtip uvádí mnohdy ve vztah nejen výrazy synonymní (na př. zdaleka se nezdá, zblízka není; není hůř, jako když je zle; silný chlapáci byli, jeden větší trhan než druhej práč), nýbrž i slova významu protikladného (t. zv. polární výrazy). České přísloví praví, že těžké stříbro dělá lehkou mysl, a na Slovensku říkají: mlynár, keď má vodu, pije víno; keď nemá vody, pije vodu. V Bošácké dolině chto sa sce blázniť (t. j. podnikat nebezpečné věci), musí rozum mať. Když se na Bydžovsku ptají, komu to zvoní umíráčkem, bývá slýchati odpověď: Teplý umřel a Studenému zvoní. Někdy bývá položeno polární slovo přímo místo výrazu vlastního; dej mně svatej rámus (t. j. pokoj), říkají na Kladsku, a kdo by neznal úsloví to jsem mu to vytmavil (t. j. vysvětlil)? — Z jiných jazyků zde připomeneme aspoň slova Friedricha Velikého o vyslanci, který neobratně provedl diplomatický úkol: Er ist wohl ein Gesandter, aber kein Geschickter (hra synonym gesandt a geschickt a dvojího významu slova geschickt: ‚vyslaný‘ a ‚obratný‘). Antitheticky využil německý vtip také označení vysokoškolských profesorů za »řádné« a »mimořádné«: Řádní profesoři jsou ti, kteří nevědí nic mimořádného (= česky neobyčejného, zvláštního), mimořádní pak ti, kteří neznají nic řádného.

Je známo, jak žertovných účinků dosahuje Shakespeare tím, že převádí lidová přísloví v komickou stránku.[2] Tak činí odedávna také čeští šprýmaři: přísloví, jehož první věta zní »kdo jinému jámu kope«, doplňují slovy dá si od ní zaplatit nebo je nádeník a pod. Odtud pocházejí nově zredigovaná »pří sloví«: kolik hlav, tolik klobouků; boj se boha, styď se lidí, namlať tomu, kdo tě šidí; modli se a pracuj, vem koště a tancuj; šaty dělají člověka, hadry vši atd. Biblické blahoslavenství, jež velebí lidi pokorně prosící o duchovnost (Mat. 5, 3), vykládá se [126]blasfemicky: blahoslavení chudí duchem, neboť oni volové slouti budou. Stejný osud postihuje i jiná úsloví, jež bývají rozličným způsobem doplňována. Na př. prohledal celý svět a ještě pár vesnic; poslouchej, Tondo, kdybys ode mne něco chtěl, řekni si jinýmu; je hodný, po pohodném hned na kraji, nebo že by se ani do pytle nevešel. Na jihočes. Blatech říkají hodnej, za vůz, aby hnuj nepadal, a chválu svých dětí zmirňují slovy: poslouchá, ale za dveřma. Chodské je přes tebe není — co přes tebe nedám, a na chválu ten má za hušma odpovídají: Dy se mu tám slezou. Čerstvost se lidově vyjadřuje je jako čamrda, ale dodavek přišitá obrací chválu v opak. Zvláště je oblíbena forma těchto hříček »je takový a takový, ale…«, na př.: ten je povedenej, ale po mezi; je honěnej, ale policajty; je dobrej, ale do buřtů (nebo ke knedlíku se zelím); je taženej, ale kanálem atd. Takového způsobu vyjadřování jsou plny rozličné slangy, především mluva studentů. Ale je dobře znám po celém našem jazykovém území; na př. sloven. to je starý človek, ten pomätá, čo pršalo a prestalo.

Jak viděti z uvedených příkladů, vychází mluvčí zpravidla ze smyslu pronesené věty nebo z významu slova a vtipně je dále rozvádí, pohrávaje si nejčastěji s homonymií slov. Tak i při rozmanitých zvoláních, jako je to život — bez rukávů! K tomu se těsně druží případy, kdy rozvádíme výraz, jehož jsme užili místo slova nějak tabuováného, t. j. náboženskou úctou nebo společenským ostychem zakázaného. Kdo nechce brát boží jméno nadarmo, řekne děj se vůle Matějova a dodává však je Matěj taky náš; jiný řekne můj ty Tondo — kolenatej!, jiný můj ty smutku a zármutku! a pod. Místo klení je slyšeti mezi lidmi v Orlických horách sekera mlejnská — za trám seká, jinde sak na ryby — pytel na raky nebo i prach na silnici, bláto v kolaji (na Pardubicku). Odiv vyjadřují Hořičtí slovy hrom ti dej pac!, na Litomyšlsku skácená branou, postau se! Eufemistická obměna triviální negace houby se objevuje v rozšířené formě houby s octem! nebo i houby s octem na kyselo! Podobně se zmocňuje lidový humor i jiných úsloví; na př. místo »kam jdeš?« se řekne kam se vineš? a pokračuje se v obraze vyjádřeném posledním slovem v dodavku amoletko!; místo »odejdi!« říká naše zlatá mládež odprejskni, emaile! nebo uleť, papíre! a pod.[3]

Ve všech jazycích lze pozorovati velkou zálibu v rýmu, již si vysvětlíme úsilím, vyjadřovati podobné představy podobnými hláskami. Na př. angl. boys have toys (chlapci mají hračky), franc. il n’a ni feu ni lieu (nemá ničehož nic), něm. mit Lug und [127]Trug (podvodně), in Saus und Braus (jásavě) atd. Abychom udrželi spojení s předchozím odstavcem, uvedeme z českých příkladů rýmové obliby nejprve ty, v nichž jsou připojena slova bez významu, jen pro rým. Kdo by zde nevzpomněl úsloví tě pic, Lobkovic! nebo inu, synu! nebo en ó no, telecí koleno!, jež tak připomínají argotické výrazy franc. ça colle, Anatole! nebo tu parles, Charles! nebo un peu, mon neveu? Ale rým se často vyskýtá již v starších ukázkách české mluvy lidové. Tak je k Nové radě připsáno a této řeči konec, jako bez vlasóv bývá holec; z XV. stol. už je doloženo pořekadlo hrách, slanina a kroupy, to sluší na sedláky a troupy; slovní hříčky jsou v rýmech milostného popěvku z XV. stol. kdo miluje nevěda, radějí miluj nedvěda, a kdo miluje v naději, bývaj doma radějie. Na staročeské zakončení Nové rady upomíná konec povídky klad.: tak leze, leze, až vylez nahoru, a koš vody vytek, a já sem utek a sem tadyk. Na Litomyšlsku mluví o špatné přadleně v těchto rýmech: někde vlas, někde klas, někde jako psí vocas. Z Pardubicka je zapsáno: kdo mě má rád, já jeho víc, kdo mě málo, já jeho nic. Veliké množství příkladů rýmování bychom mohli uvésti z žertovných rozhovorů, jako dej mně! — Počkej, až v zejmně; dej mi! — Dejmy jsou v komíně, až poletí, chyť si je!; co máme k obědu? — Hrneček od medu. — Cože? — Vidličky, nože. V Brdech odpovídají na otázku, co bude k obědu: Topůrko ostrouhané, šindel polejvaný, čtvero na patero, koště na kyselo, na devět mis, na čtyři málo a na pět nic. Přijďte k nám, to vám povídám. V sev.-vých. Čechách je slýchati: kdo jí hodně knedlíky, bude hodně veliký a pojede s Kolumbusem do Ameriky. Z Hořicka je jiný recept: vlez si pod necky, a budeš umět německy. V rýmech se vybíjejí rozličné posměšky pro jména, jako Pepíku, dobrá kaše ve mlíku, ještě lepší ve smetaně, ale se ti nedostane; Pepice — vopice; Mařenice — pařenice; Alexandr šel na vandr, koupil si tam cukrkandl; Viktorie blechy bije, pod komínem motovidlem; Karel do pekla zajel, nevěděl kudy, koupil si dudy, nevěděl eště, koupil si kleště, nevěděl nic, koupil si klíč atd. Nesčetná jsou přísloví a pořekadla, v nichž se slova rýmují. Uvádíme aspoň tyto ukázky: žerty trop, a lidi nezlob!; užívej světa, dokud hoví léta!; ne vždycky hody, také někdy vody!; na chytrého mrkni, hloupého trkni; ipse, vtip se, za nos chyť se!; kdo má cvoky, podpírá si boky; mnoho polí, hlava bolí — málo polí, drška bolí; která huba sama ráda, nepotřebuje kamaráda; v Praze se za groš nají, ale jen jestli dají; co člověk utratí, magistrát zaplatí (jiná obměna: nás práce neživí, nás živí magistrát za korunu padesát). Když Slováka trápí škytavka, říká: kdo ma spomnul, bodaj zgromnul!

[128]Konečně třeba za slovní hříčky pokládati úmyslné hromadění stejných nebo podobných artikulací. Tím vznikají obtíže pro výslovnost, jež lze překonati jen při pomalém a pozorném mluvení. I tento druh hříček je znám ze všech kulturních jazyků. Hra zubnic je na př. v latinské větě Enniově o tute, Tite Tati, tibi tanta, tyranne, tulisti (tyť, Tite Tatie, jsi sobě snesl tak veliké věci, tyrane) nebo ve franc. car Didon dina, dit-on, du dos ďun dodu dindon (neboť Didon obědval, říkají, ze hřbetu vykrmeného krocana). Angl. thirty three thousand thistles thrice thrust trough thy throat (třiatřicet tisíc bodláků třikrát bodne skrz tvůj krk) nám připomíná naše tři sta třiatřicet stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třiatřicet stříbrných střech. Němci nejčastěji uvádějí věty der Putbuser Postkutscher putzt den Putbuser Postkutschkasten (putbuský [Putbus, městečko na Rujaně?] poštovský kočí čistí korbu putbuského poštovního kočáru) a Fischers Fritz fischt frische Fische (rybářův Fricek loví čerstvé ryby). Z českých hříček tohoto způsobu jsou nejznámější já rád játra, ty rád játra, on rád játra; šla Prokopka pro Prokopa, aby šel jíst trochu oukropa (nebo obměna z Valašska: šla Prokopka pro Prokopa: Pod, Prokope, dom! Pojedeme do Roketnice pro ty naše podkrovnice); Popokatepetl — pokopal tě Petr atd. Nebudeme rozmnožovati počet příkladů, protože jich každý čtenář ze své zkušenosti zná dostatek. Účelem těchto řádků jest především, zařaditi známé jevy jazykové do příslušných kategorií a ukázati, že se tu projevují obecné rysy lidské řeči.

Tak bychom mohli ještě dlouho pokračovati, kdybychom chtěli úplně vyčerpat zvolené thema. Denně vznikají kolem nás nové a nové hříčky slovní a sotva kdy bude zachyceno a uchováno toto nepřetržité tvoření. Ale vždy z něho s neklamným zdarem budou těžiti autoři, kteří chtějí své čtenáře potěšiti bystrým vtipem, jako činil Aristofanes i Plautus, Shakespeare i Rabelais atd. až po dnešní Vlasty Buriany. My jsme volili příklady z lidové mluvy, protože humor je převážně lidový projev, jak nedávno pěkně ukázal Karel Čapek (v Přítomnosti V, 1928, str. 4 n.): »U Shakespeara hrobaři špásují daleko spíše než rytíři a králové… Počínajíc latinskou komedií, je to vždy chudák, kdo vystupuje jako šprýmař. Enšpígl je muž z lidu. Švejk je kmán.«

---

[1] Hojně jsou rozšířeny hláskové hříčky ve formě fiktivních rozmluv s hluchými lidmi, na př.: Vítám tě, bratře! — »I vybírám vrabce« (odpovídá hluchý). — Já ti dávám pozdravení. — »Nejsou ještě vopejřený.« — Ty seš, bratře, jako bulík. — »Teď mně právě starej ulít.«

[2] O tom jedná Leopold Wurth, Das Wortspiel bei Shakspere. Vídeň a Lipsko 1895, str. 86—90, 200—203. Shakespeare výslovně říká o příslovích: a sentence is but a cheveril glove to a god wit (Twelfth III, 1) a jinde: how quickly the wrong side may be turned outward! (Romeo III, 1).

[3] Viz NŘ. 5 (1921), 186 a 8 (1924), 59 n.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 6, s. 121-128

Předchozí Mrzák

Následující Ještě o hrnčířském namšívání