Časopis Naše řeč
en cz

Slavistický sborník Karlovy university (Slavica Pragensia II, III)

František Cuřín

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V 41. ročníku přinesla Naše řeč na s. 196n. zprávu o prvním svazku periodického sborníku Slavica Pragensia, který začala vydávat r. 1958 Karlova universita v Praze v rámci své edice „Acta Universitatis Carolinae — Philologica“. Od té doby vyšly další tři svazky; poslední z nich je věnován akad. B. Havránkovi k 70. narozeninám.[1] Sborníky zabírají celou obsáhlou problematiku slavistickou, a to jak jazykovědnou, tak i literárněvědnou (a částečně i folkloristickou), a přinášejí mnohé práce základního významu. Silně se v nich uplatňuje i problematika fonetická a matematicko-lingvistická. Část sborníku III z r. 1961 je věnována studiím o P. J. Šafaříkovi (stého výročí jeho smrti jsme vzpomínali r. 1961).[2] Jednotlivé články sledují a hodnotí Šafaříkovy práce cyrilometodějské a církevněslovanské, jeho znalosti staré češtiny, jeho přínos k rozvoji studia Lužických Srbů a baltských jazyků a jeho vztah k tehdejší problematice literárního jazyka jižních Slovanů.

V této zprávě si podrobněji všimneme těch článků sborníku II (z r. 1960) a III (z r. 1961), které se týkají oblasti českého jazyka.

Obecnějšími otázkami typologickými a stylistickými se zabývají dva německy psané články Vl. Skaličky. V stati Agramatismus a gramatismus (II, s. 3—6) zkoumá autor existenci jednotlivých gramatických kategorií v jazycích různých typů (např. gramatický rod rozlišují jen některé jazyky, počet pádů je v různých jazycích různý apod.). Jsou tedy některé jazyky víc gramatické než druhé: jazyky flexívní (např. čeština) a izolační (např. francouzština) víc než jazyky aglutinační (např. maďarština) a polysyntetické (např. čínština). Většina gramatiky je podle autora nadbytečná. Druhý článek, nazvaný Text, kontext, podtext (III, s. 73—78), je věnován otázce, jež se klade při rozboru literárního díla a o níž se u nás v poslední době hojně uvažovalo (zvláště v divadelním umění). Text (akustický nebo optický) je realizace jazykového systému provázená jistým významem. Kontextem rozumí Skalička spojení jazykových jednotek a jejich konfrontaci mezi sebou i mezi nimi a situací. Podtext je vlastně nový text, který si čtenář (posluchač) vytváří z některých částí textu původního. Základem jazykového [28]projevu je text. Kontext se uplatňuje podle autora víc např. v projevech literárních než vědeckých, podtext má význam v projevech běžného konverzačního styku a v dílech literárních.

Problematice současného českého jazyka jsou v sbornících věnovány tři články. K. Svoboda pokračuje studií Determinace platnosti sdělení v souvětích (III, s. 127—136) v úvahách o problému, který částečně řešil už ve svém článku v Naší řeči.[3] Zkoumá rozdíl mezi souvětími jako Chlapec zmeškal vlak, poněvadž vyšel pozdě z domova a Chlapec asi zmeškal vlak, poněvadž vyšel pozdě z domova a dokazuje, že je třeba lišit souvětí, v nichž se „uvádí do vztahu jeden fakt s jiným faktem“, a souvětí, v nichž se „uvádí do vztahu platnost sdělení věcného obsahu věty první s faktem vyjádřeným ve větě druhé“ (s. 127). Oba typy souvětí mají stejné spojky a dosud se zpravidla v mluvnicích nerozlišují, popř. některé věty vedlejší se počítají k vsuvkám. Autor probírá postupně různé typy souvětí a navrhuje přesně lišit věty příčinné (Chlapec zmeškal vlak, poněvadž…) od vět důvodových (Chlapec asi zmeškal vlak, poněvadž…), zřetelové (např. Pokud jde o vaši práci, jsem spokojen) od vět omezovacích (Pokud je Standovi známo, nikdy do toho pokojíčku nevkročil), věty přípustkové od vět přípustkově omezovacích, účelové od účelově omezovacích; věty se spojkami leda, ledaže určuje jako výjimkově omezovací. Autor soudí, že věty vyjadřující determinaci platnosti sdělení tvoří samostatnou skupinu a měly by být v mluvnicích probírány zvlášť. Jsou podle něho na přechodu k vsuvkám, ale liší se od vsuvek tím, že „vztah determinace platnosti k větě jiné vyjadřují s pomocí určitých spojovacích prostředků“ (s. 135).

Je tedy Svobodovo pojetí vsuvek užší, než v mluvnicích bývá a než soudí v poslední větší práci o vsuvkách Bl. Rulíková.[4] Např. větu vedlejší v souvětí Pokud se pamatuji, poznal jsem za svého života asi čtyři báby pro všecko určuje Rulíková jako vsuvku, Svoboda jako větu omezovací; podobné rozdíly jsou i u vět s abych (abych tak řekl…), jak (jak myslí autor…) apod.

V článku Dvojčlenné infinitivní věty v češtině (III, s. 137—150) probírá J. Porák podrobně všechny typy těchto vět. Dělí je na věty s částicemi (např. Já ne a ne vstát) a bez částic (např. Ach takhle, pěvče, zahynout jako ta luční tráva), určuje jejich platnost a výskyt a připojuje některé domněnky o jejich vývoji. Dosavadní literatuře vytýká, že dostatečně nepřihlíží k mluvenému jazyku nespisovnému, a vyslovuje někdy mínění odchylná od posledních prací, zvláště od názorů Svobodových.[5] Porák např. soudí, že vztah infinitivu k podmětu může být někdy vyjádřen mluvnickou shodou, i když ne přímo, a to u infinitivu pasívního; shoda je tu signalizována shodou příčestí [29]v čísle, jmenném rodě a pádě (Takhle být pohaněn vlastní krví!). Podstatné rozdíly však mezi oběma autory nejsou. Pro vývoj infinitivních vět dvojčlenných pokládá Porák — jistě právem — za zvlášť důležitý vliv jiných vět dvojčlenných. Tento vliv se projevoval především v oblasti mluveného jazyka; lze tak usuzovat z jejich emocionálního a stylistického zabarvení.

V poslední době se v naší jazykovědě začíná věnovat pozornost zkoumání vývojových tendencí v současném českém jazyce, zvláště vztahu nářečí, nadnářečí a spisovného jazyka. Zajímavým dílčím příspěvkem k tomu je článek D. Konečné K jazykové situaci v malém východomoravském městě (III, s. 119—126). Autorka popisuje běžnou mluvenou řeč v Kyjově a konfrontuje svoje zjištění s Běličovým určením čtyř skupin dolských nářečí. Ukazuje se, že současná situace v městě je značně složitá. Původní nářečí se na jedné straně vyrovnává s nářečím sousedního území, na druhé straně u některých mluvčích podléhá vlivům ještě jiným. Původní nářečí si zachovávají už jen ženy nad 70 let. Ostatní mluvčí, pokud nepřicházejí do styku s jiným jazykovým prostředím, přejímají nářeční znaky kyjovského okolí (hlavně koncovku ý místo staršího -ej, např. hodný strýc místo hodnej strýc). Podobně je tomu u dětí. V řeči mužů (kteří jezdí za prací a povoláním do jiných krajů víc než ženy) proniká vliv obecné nebo i spisovné češtiny, zvláště také v náhradě starého ú dvojhláskou ou: říkají hodnej strýc, malý město, hodnou ženou. Soudím, že podobných rozborů bude třeba pro českou oblast udělat ještě velmi mnoho; k tomu je zaměřen připravovaný výzkum hovorové češtiny v českých městech (je v plánu ČSAV). Bude také třeba dále propracovávat metody zkoumání.

Na pražské filosofické fakultě se dosahuje dobrých výsledků i v oblasti fonetiky. Z prací sem patřících uvádíme článek P. Janoty K výzkumu individuálního hlasového timbru v češtině (III, s. 89—99). Autor zkoumá činitele, kteří přispívají k rozlišení mluvního projevu jednotlivých mluvčích podle jejich individuální hlasové barvy. Problém má i praktický dosah, např. při přenosu a reprodukci zvuku, pro rozlišení několika osob v rozhlase, filmu apod. Ukazuje se, že osobní hlasová barva je komplexním souborem vlastností promluvy a její spolehlivé určení posluchačem je možné i na základě krátkého, třebas i značně deformovaného (např. při přenosu) úseku promluvy. Autor si pro toto zkoumání vypracoval i vlastní metodu.

Články z oblasti matematické jazykovědy a strojového překladu přispěli do recenzovaných sborníků P. Sgall, D. Konečná a kolektiv učitelů i posluchačů tohoto oboru z filosofické fakulty Karlovy university. V obsáhlé, teoreticky založené stati Soustava pádových koncovek v češtině (II, s. 65—84) podává P. Sgall rozbor českého skloňování, který by sloužil jednak strojovému překladu, jednak také typologickému srovnávání jazyků. Autor vychází z definice tzv. sématu (1. p. séma) jakožto nejmenší gramatické jednotky (sémata jsou např. pád, číslo, rod) a určuje gramatickou formu jakožto kombinaci různých sémat (např. v slovním tvaru ženo jsou [30]tato sémata: 5. pád, jednotné číslo, ženský rod, podstatné jméno). Termínem morfém označuje jedno nebo několik sémat spojených se zvukovou podobou (v koncovce). Sgall konstatuje, že v češtině je teoreticky možných kombinací sémat 787, že však je jen 58 morfémů; pro ně je 116 koncovek, jež mají jen 34 odlišné zvukové podoby (tedy např. v tvarech ženu a hradu jsou dvě různé koncovky, ale mají jednu podobu). Je tedy v českém skloňování značně rozvinuta synonymie a homonymie koncovek.

Ve výkladu řeší autor některé speciální otázky české mluvnice z hlediska svého přístupu k nim. Např. životnost a neživotnost považuje z hlediska svých tezí za dva samostatné rody (nespojuje je v mužský rod, s. 73), tvar mladýma (očima) je možno podle něho i dnes označit jako 7. pád dvojného čísla, stupňování přídavných jmen považuje za jev tvaroslovný, nikoli slovotvorný, apod.

Zajímavý pohled do odlišných metod rozboru, kterých používají nové jazykovědné směry, podává článek D. Konečné Flexe českého slovesa z hlediska přípravy strojového překladu (II, s. 85—96). Problémem je už stanovení tzv. „kmene“, tj. základu společného všem tvarům toho kterého slovesa. Např. u sloves mít, sít, bát se je „kmenem“ jen náslovná souhláska (m-, s-, b-), u slovesa zajmout slabika zaj- apod. Při stanovení počtu typů bere autorka v úvahu oznamovací způsob, rozkazovací způsob, přechodníky, příčestí a infinitiv; dochází tak k 86 typům sloves. Rozdíl mezi rozborem „pro stroj“ a „pro člověka“ je vidět ve srovnání počtu těchto typů s počtem vzorů v školních mluvnicích (tu je jich 14, nepočítaje v to několik sloves tzv. nepravidelných).

Článek P. Sgalla, J. Panevové, P. Piťhy a K. Paly Ze syntaktické analýzy češtiny (III, s. 181—196) zkoumá z hlediska strojového překladu neshodný přívlastek v matematických textech, rozlišení funkcí souřadicích spojek a homonymii podmětu-předmětu a podmětu-doplňku v češtině. Příspěvky hledají zákonitosti a formule, jimiž by se dal sestavit algoritmus, tj. soubor pravidel a postupů jako předpis pro stroj.

Sborníky II a III jsou doplněny stručnými přehledy literatury, recenzemi a zprávami. Přinášejí mnoho nových pohledů a podnětů a svědčí o vysoké úrovni jazykovědné práce na Karlově universitě. Je jen škoda, že podobně jako u sborníků jiných vysokých škol distribuční nedostatky a omezení nedovolují, aby výsledky práce vysokoškolských odborníků vešly i v širších odborných kruzích v obecnější známost.


[1] Naše řeč přinese o něm zprávu v některém z dalších čísel tohoto ročníku.

[2] Viz Jedličkův článek P. J. Šafařík a český jazyk, Naše řeč 44, 1961, s. 257n., a zprávu o konferenci o životě a díle P. J. Šafaříka, tamtéž, s. 303n.

[3] O souřadných souvětích vysvětlovacích a důsledkových, Naše řeč 39, 1956, s. 2n.

[4] Viz zprávu M. Rejmánkové v Naší řeči 45, 1962, s. 48n.

[5] Viz o nich v referátu K. Hausenblase o knize K. Svobody Infinitiv v současné spisovné češtině, Naše řeč 46, 1963, s. 145n.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 1, s. 27-30

Předchozí Miloslav Sedláček: Týmaž, těmaže, nebo těmatéž očima?

Následující Alois Jedlička: V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1