Časopis Naše řeč
en cz

P. J. Šafařík a český jazyk

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

-

Sté výročí smrti Pavla Josefa Šafaříka († 26. 6. 1861), velké osobnosti našeho národního obrození, oživilo zájem o život a dílo tohoto vynikajícího znalce slovanského dávnověku, národopisu, slovanských literatur a jazyků.[1] P. J. Šafařík, rodem Slovák z gemerské vesničky Kobeliarovo (u Rožňavy), strávil po studiích v Kežmarku a v Jeně a po pobytu v Novém Sadě (1819—1833) druhou polovinu svého života v Praze a spolu s J. Jungmannem a Fr. Palackým patřil k vůdčím osobnostem českého národního obrození. Se jménem Safaříkovým jsou u nás nejčastěji spojována jeho stěžejní díla o Slovanstvu, Slovanské starožitnosti (1836, 1837), Slovanský národopis (1842) a jeho německy psané průkopnické Dějiny slovanské řeči a literatury (1826). Nelze však přehlížet ani jeho práce týkající se českého jazyka, a zvláště také soudobé problematiky spisovné češtiny a její kultury. Chceme proto právě jim věnovat pozornost v tomto článku.

Jubilea význačných kulturních a vědeckých osobností naší národní minulosti bývají příležitostí k hodnocení, popřípadě přehodnocování jejich díla. Každá doba přistupuje ovšem k hodnocení a k charakteristice jednotlivých úseků jejich vědecké činnosti vždy z určitých názorových a vědeckých pozic. Velmi bohatá šafaříkovská literatura vyšla k stému výročí narození P. J. Šafaříka r. 1895. Tehdy také byla poprvé souborně zhodnocena jazykovědná činnost Šafaříkova. Obsáhlý rozbor jazykozpytných prací P. J. Šafaříka z pera prof. J. Polív[258]ky[2] přinesly Listy filologické. Polívka staví jazykozpytné práce Šafaříkovy až za jeho práce literárněhistorické, archeologické a paleografické; v těch vidí především význam vědecké osobnosti Šafaříkovy. A mezi pracemi filologickými nestojí podle soudu Polívkova práce bohemistické v popředí, ty nebyly hlavním Šafaříkovým úkolem. Vyzdvihuje sice na jedné straně bohemistickou ediční činnost Šafaříkovu, a rovněž Šafaříkovo zpracování staročeské mluvnice, jemuž zůstane v dějinách české filologie čestné místo, ale na druhé straně význam těchto prací značně omezuje správným ovšem poukazem na chybné jejich materiálové východisko, jazyk podvržených památek, s přísným soudem, že tím byl zdržován vývoj jazykozpytného studia jazyka staročeského.

Od této charakteristiky Polívkovy se v podstatě neliší ani závěry o dvaadvacet let pozdější studie Miloše Weingarta Šafaříkovy práce jazykozpytné (otištěné v Literatuře české devatenáctého století, II. díl, 2. vyd., 1917). Zvláště soud o bohemistice vyznívá snad ještě jednoznačněji kriticky: bohemistika stojí níže než ostatní jazykozpytné a vůbec filologické práce Šafaříkovy, jak svým rozsahem, tak významem vědeckým.

Je pochopitelné, že soud Polívkův, spadající do doby vítězného ukončení rukopisných bojů a zároveň do doby počátků monumentálního díla Gebauerova o historické mluvnici české — v témž čísle Listů filologických jako stať Polívkova je uveřejněna i druhá ukázka z Gebauerovy Historické mluvnice, připsaná Gebauerem 50. výročí vydání Šafaříkových Počátků staročeské mluvnice, nemohl být jiný a nemohl být tímto dobovým vědeckým kontextem nepodmíněn.

Než jiný slavnostní projev z tehdejší doby, literárního historika Jaroslava Vlčka, ukazuje Šafaříkovu činnost za jeho pražského pobytu alespoň obecně v širších souvislostech kulturně společenských i politických, spínaje ji s jeho zásluhami jak organizačními, tak pracovními o soudobý český život literární a kulturní. Připomíná jeho odvážnou zanícenou řeč na Slovanském sjezdu v Praze v revolučním roce 1848, vyzdvihuje jeho požadavek zřízení stolice slovanské na [259]pražské universitě, klade do popředí požadavek jazykové rovnoprávnosti ve školství (propracovaný i s přesným organizačním návrhem, jak rozmístit druhy škol s českým vyučovacím jazykem, v Časopise Českého muzea 22, 1848, 2. sv., 171n.), podává přehled jeho úkolů kulturně společenských i jeho kritické činnosti ve vztahu k českému jazyku a k české literatuře, jak ji zrcadlí korespondence.

Jestliže dnes znovu přehlížíme výsledky té jazykovědné činnosti Šafaříkovy, kterou můžeme v širším smyslu chápat jako bohemistickou, dostávají se do středu našeho zájmu také jiné její složky, než tomu bylo v charakteristikách předchozích. Chceme připomenout tu činnost a ty Šafaříkovy práce, které byly v obou starších studiích celkem pomíjeny, které však souvisí s významnými dobovými úkoly české jazykovědy, s jejími úkoly jazykově obrozenskými.

Než přejdeme k rozboru a hodnocení této Šafaříkovy činnosti, zmíníme se o těch vědeckých dílech bohemistických, která byla podrobně hodnocena už v obou starších charakteristikách jazykovědné činnosti Šafaříkovy.

Při hodnocení Šafaříkových Počátků staročeské mluvnice (vydaných jako úvod k prvnímu svazku Výboru z literatury české, 1845) je dobře vyjít z jeho vlastních úvodních slov. Šafařík sám v nich vidí dílo průpravné k skutečné historické mluvnici české, jejíž zpracování teprve čeká na budoucí pokolení, ale jehož realizaci Šafařík zároveň vyslovuje pro českou jazykovědu jako požadavek. Je si ovšem vědom, že jeho splnění si vyžádá velké námahy, a v tehdejších svých představách je vidí možné realizovat jen jako dílo kolektivní. Že jako dílo přípravné je přijal i realizátor Šafaříkova požadavku historické mluvnice české Jan Gebauer, je vidět i z připomenutého připsání ukázky z Historické mluvnice v Listech filologických.

Šafaříkovo uvedení do staročeské mluvnice se soustřeďuje na přehled staročeského hláskosloví, a především tvarosloví. Výklady označené jako skladebné (v terminologii Safaříkově ze slovoskladu) jsou vlastně poznámky k významu jednotlivých pádů. Svůj význam podržuje si i dnes zpracování hláskosloví i proto, že Šafařík slavista přihlíží stále k materiálu slovanskému a s ním staročeské jevy srovnává. Samostatná je i Šafaříkova klasifikace skloňovacích a časovacích typů [260]staročeských, třebaže ovšem přijímá podněty ze známé klasifikace Dobrovského.

Tak jako při zpracování Počátků staročeské mluvnice negativně zasáhlo materiálové východisko, jazyk podvržených jazykových památek, tak i v druhém okruhu vědecké bohemistiky Šafaříkovy, v jeho činnosti ediční, musíme si odmyslit v mnoha případech obsahovou náplň díla a pokusit se hodnotit jen vědecký přístup k němu, popřípadě techniku vědecké práce. Jak ediční počátky bohemistické, vzniklé ze spolupráce s Fr. Palackým (Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, 1840), tak pozdější Šafaříkova knižní i časopisecká vydání drobnějších staročeských památek (např. Klasobraní na poli staročeské literatury) jsou významná právě svou ediční technikou a byla po této stránce vysoce hodnocena už v studiích Polívkově a Weingartově.

Šafaříkovo místo a jeho úlohu v českém jazykovém obrození je však možno měřit také jeho účastí na kolektivních dílech terminologických vzniklých po r. 1848, ale jistě v souvislosti se změnami, které tento rok přinesl. Jde o slovník Juridisch-politische Terminologie für die slawischen Sprachen Österreichs (1850), jehož německo-české separátní vydání je uvedeno poučnou Šafaříkovou předmluvou, a Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy (z roku 1853), uvedený rovněž zásadní předmluvou Šafaříkovou. Není bez zajímavosti, že se k těmto terminologickým slovníkům upíral už zájem B. Havránka v jeho syntetickém vývoji spisovné češtiny,[3] tedy v počátcích toho období vývoje české jazykovědy, v kterém se začalo výrazně vyzdvihovat sepětí vývoje jazyka a společnosti a začal se hodnotit spisovný jazyk a jazykové prostředky s výrazným zřetelem k společenským dorozumívacím potřebám.

Není náhodou, že do čela velkých obrozenských kolektivních akcí terminologických, vídeňské slavistické komise pro zpracování terminologie právní a politické v jednotlivých slovanských jazycích a pražské se zaměřením školským, jimiž se vlastně dovršuje terminologické snažení školy Jungmannovy, byl postaven právě P. J. Šafařík. V realizaci obou těchto jistě složitých a namáhavých úkolů se uplatnily jak [261]organizační schopnosti Šafaříkovy, tak jeho smysl pro kolektivní práci v komisích. Potvrzuje to i ta skutečnost, že po skončení práce úředně ustavených komisí seskupil Šafařík kolem sebe některé členy pražské komise i některé pracovníky další a probíral s nimi v soukromých poradách důležitou otázku jazykové praxe české, která se vynořila při práci na školské terminologii, totiž skloňování cizojazyčných jmen v češtině (srov. o výsledcích těchto porad dále).

Ve výsledcích prací terminologických komisí můžeme vidět praktické dovršení snah J. Jungmanna a jeho vrstevníků. Zatímco v počátcích Jungmannova terminologického snažení šlo ve skutečnosti o iniciativní pracovní úsilí jednotlivců, vycházejí terminologické slovníky zpracované uvedenými komisemi ze široké úředně organizované pracovní základny. V komisi pro právní a politickou terminologii pracovali přední tehdejší slavisté, z českých a slovenských vedle Šafaříka K. J. Erben, J. Kollár, K. Kuzmány, A. Šembera aj., ze slovinských Miklosič, ze srbských Karadžić a Mažuranić. Kodifikační úsilí terminologických komisí vycházelo z dobře vypracovaných zásad, které především v předmluvě k slovníku právní terminologie tlumočil právě P. J. Šafařík.

Obecné tyto zásady jsou vcelku ve shodě s názory i praxí, k nimž došel na sklonku své činnosti J. Jungmann, jak o tom svědčí jeho terminologická praxe i výklad programových zásad v 2. vydání Slovesnosti (1845).[4] Je to především umírněné stanovisko ve věci purismu, v poměru k cizím termínům, v němž se obráží zřetel k dorozumívací funkci jazyka i k diferenciaci jeho uživatelů i stylů. Z tohoto hlediska rozlišuje Šafařík dvojí vrstvu termínů právních a politických: termíny mezinárodní, jako komise, docent, protokol, replika, jejichž užívání zůstává v podstatě omezeno na vrstvy vzdělanců, a termíny domácí, české, nahrazující termíny cizí, jako výrobek za fabrikát, služné za gáže, branec za rekrut; ty označují skutečnosti souvisící s běžným, denním životem a v něm se jich také běžně užívá (zde je vhodné uplatňovat puristické měřítko).

I v druhé zásadní otázce obrozenské lexikální přestavby, v poměru [262]k slovanským jazykovým prvkům, k slavismům, zjišťujeme v podstatě shodu s tou pozdější praxí, k níž došel i J. Jungmann a jeho vrstevníci. Nejde tu ovšem už o projev onoho romantického horování pro všeslovanské řeči, známého z počátků druhé fáze českého jazykového obrození, nýbrž o reálný požadavek sbližování terminologie v jednotlivých slovanských jazycích. Pro daný účel, zpracování terminologie právní a politické, byl ovšem omezen na slovanské jazyky rakouské monarchie, tj. na češtinu (s přihlížením k prvkům slovenským), polštinu, ukrajinštinu, slovinštinu a srbocharvátštinu. Přitom je tento jasně vyslovený požadavek nejen obecně proklamován, ale jsou naznačena i kritéria pro jeho realizaci i s uvedením organizačního postupu. Při zavádění nebo ustalování terminologie má se v jednotlivých slovanských jazycích dávat přednost těm termínům, které jsou v slovanských jazycích společné nebo aspoň většinové. Není třeba dodávat, že tento požadavek neztrácí svou aktuálnost ani dnes.

V předmluvách k oběma terminologickým slovníkům i v jejich vlastním zpracování, stejně jako v článku o skloňování cizojazyčných jmen (viz dále) se přímo vyslovují nebo se projevují Šafaříkovy názory, které vyrůstají jak z dobové teorie, tak ze zkušeností jeho vlastních i ostatních obrozenských buditelů, na některé další otázky týkající se spisovné češtiny a jejího fungování, zvláště na otázky jazykové politiky a kultury. Je to především otázka jazykového úzu, obyčeje. Ta má v české obrozenské jazykovědě významnou tradici právě v zakladateli českého mluvnictví J. Dobrovském. Problematika úzu soudobé spisovné češtiny má ovšem jiný charakter v raném obrození, kdy skutečný český spisovný úzus byl velmi oslaben a rozkolísán a kdy bylo proto nutno vědomě navazovat na vyspělý starší úzus spisovný, a jiný v období, do něhož spadají tyto práce Šafaříkovy. V letech padesátých existoval už skutečný živý spisovný úzus český, nikterak ovšem ještě zcela ustálený, mající četná kolísání jak v mluvnické stavbě, tak v bouřlivě se rozvíjející slovní zásobě. Vyhraňovaly se už také stylové rozdíly uvnitř tohoto spisovného úzu, s vrstvou slohu vyššího i vrstvou slohu středního, neutrálního. V kodifikačních pracích, na nichž měl Šafařík vedoucí účast, šlo ovšem už o tento soudobý lexikální úzus a jeho regulaci, a k ní právě měla uvedená díla [263]přispívat. A právě poznání tohoto živého, skutečného úzu bylo bráno jako východisko kodifikačních prací.

Na druhé straně se však zdůrazňovala i vývojová linie, historická báze, z níž se i lexikálně spisovná čeština soudobá vyvíjela, a přihlíželo se proto při řešení konkrétních terminologických otázek ve shodě s Jungmannem a Palackým i k tomuto staršímu úzu. Přitom ovšem byl si Šafařík vědom i omezené jeho platnosti, popřípadě závaznosti. Tak například při zpracovávání terminologie právní a politické viděl Šafařík správně potřebu navázat na vyspělou českou terminologii právní, která vyvrcholila právě v humanistickém období v dílech Všehrdových. Zároveň ovšem si byl vědom toho, že tato terminologie jako slovní zásoba vůbec je odrazem dobových skutečností, dobového myšlení, dobové kultury, a má právě proto dobové omezení, které nelze přecházet.

Plný zřetel k poznání úzu, a to nejen soudobého, ale i staršího, historického, uplatňuje se i v plodné stati O skloňování jmen cizojazyčných.[5] Rozbor tohoto úzu, jeho kolísání v současném jazyce, ale i historické kontinuity základních tendencí a typů umožnil Šafaříkovi na základě připomenutých společných porad podat promyšlený návrh kodifikační, který právě pro svůj široký materiálový základ zasáhl do dalšího vývoje skloňování těchto jmen a podržel v mnoha zásadních věcech svou platnost podnes.

Šafařík pozoruje jednak obecnou tendenci k plnému počešťování cizích vlastních jmen místních i osobních (jako Řím, Jindřich), jednak rozmanité způsoby jejich skloňování ve spisovném jazyce při zachování původní podoby. Přitom se v historickém i soudobém úzu buď podržuje obměněný kmen v nepřímých pádech (srov. Nero — Nerona, Salamis Salaminy), nebo se koncovky připojují mechanicky k 1. pádu (srov. Bacchus Bacchusovi), často s kolísáním obojího způsobu u týchž typů (jako Herakles Herakla, Sokrates Sokratesa). Šafařík připomíná i jiné způsoby začleňování cizích jmen do českého textu: uvádění cizích (latinských a řeckých) tvarů ve spojení s českými předložkami (srov. proti Gnidum), podržení nesklonné podoby 1. pádu (v Sirmium), někdy ovšem s připojením obecného názvu, tedy v podobě tzv. nominativu jmenovacího (srov. na hoře Ararat, do města Dodone). Po přehledu těchto vyskytujících se způsobů vyslovuje Šafařík dvě hlavní zásady: doporučuje především zachovávat počeštěné podoby tam, kde se vžily, u ci[264]zích jmen pak vycházet v nepřímých pádech z obměněných podob kmenů jako v původních jazycích (typ Salamis Salaminy).

Podrobně je pak probrán bohatý materiál a rozdělen do tří skupin podle původu jmen (1) ze starých jazyků klasických, (2) neklasických a (3) z jazyků nových; uvnitř první skupiny se řadí jednotlivá jména podle českých skloňovacích typů (pán, dub, král, meč; žena (vévoda), duše (soudce); slovo, pole). Zařazení k těmto typům je závislé na rodu jmen, jejich životnosti nebo neživotnosti a na jejich zakončení souhláskovém (tvrdost, měkkost) nebo samohláskovém („širokost“ nebo „úzkost“). Jsou tu tedy v podstatě vytčena synchronní kritéria skloňovacích typů podstatných jmen.

Šafařík vycházel přitom v uvedených kodifikačních dílech i studiích ze skutečnosti, že spisovná čeština byla tehdy i spisovným jazykem na Slovensku, a proto přihlížel i k uživatelům Slovákům.[6] Proto zahrnul například do slovníku právní terminologie i některé termíny slovenské, od češtiny odlišné a výslovně jako slovenské označené; jejich soubor připravili pro slovník J. Kollár a K. Kuzmány, kteří se v předmluvě uvádějí jako zástupci slovenštiny. Tak jsou např. uvedeny tyto slovenské varianty vedle příslušných termínů českých: pravotár (č advokát, řečník), pravota (č. pře, rozepře, spor), lichva (č. dobytek), úžera (č. lichva), baňský úřad (č. horní úřad), birynček (č. ruční pouta), ponuknutí (č. nabídnutí), sobáš (č. oddávání, oddavky), běsný (č. vzteklý) atd.

Ve studii o přídavných jménech na -ní a -ný (zařazené do úvodu Slovníku vědeckého názvosloví), založené sice na rozboru soudobého i staršího úzu, ale snažící se v tomto případě jednostranně uplatňovat hledisko eufonické, připomíná, že slovenští uživatelé při svém starém úzu adjektiv na -ný „vším právem zůstati mohou a mají“. — A konečně zřetel k slovenským uživatelům podporuje Šafaříka v odmítání další pravopisné úpravy, psaní ou místo staršího au („slušný ohled na sjednocené s námi v literatuře Moravany a Slováky“), ba myslí dokonce i na možnost zavést v češtině psaní ú ve shodě s výslovností slovenskou a zčásti moravskou — vidí tuto úpravu v souvislosti s poměrem psaného ý spisovného, jemuž odpovídá v lidové výslovnosti české dvojhláska ej.

[265]Terminologické snažení Šafaříkovo projevilo se konkrétně i v oboru jemu vlastním, jazykovědném. Šafaříkovým dílem je přípravné sebrání a zpracování gramatické terminologie v připomenutém Německo-českém slovníku vědeckého názvosloví.[7] Prostřednictvím tohoto školského terminologického slovníku toto názvosloví proniklo[7a] a je v podstatě i dnes v užívání, především v mluvnické terminologii praktické a školské.

Tak nacházíme už v tomto slovníku dnešní termíny slovních druhů, podstatné jméno (dř. i samostatné), přídavné jméno, číslovka (vedle číselné slovo), zájmeno (vedle dubletní podoby zájmení i vedle staršího místojméno a vedle termínu náměstka, označeného jako méně vhodný), příslovce, předložka, spojka, částice, ale zaznamenává se jen časoslovo za verbum a mezislovce za interjekci; dále termíny jednotné, množné, dvojné číslo vedle jednoslovných termínů vzniklých odvozením, jednotník, množník, dvojník; termíny hláska, zubná, hrdelná, střídná hláska vedle i dnešních jednoslovných zubnice, hrdelnice, střídnice (je ovšem ze snahy po systémovosti vedle obojetná hláska i obojetnice); termíny kořen, kmen, přípona (vedle přítvorek), koncovka; termíny přechodné, trvací, opakovací (časoslovo); syntaktické termíny podmět, přísudek (vedle výrok), předmět, přívlastek aj. — Nepočeštěny zůstávají termíny pro pády, srov. nominativ, genitiv, dativ atd. Na druhé straně se však — jako ohlas a doznívání předchozích snah puristických — objevují pokusy počešťovat i takové speciální termíny jako hiát (průziv, mezina [rozpoj, zívka]),[8] supinum (dostižný způsob), eufemismus (lepomluv), pleonasmus (nadplněk [příplněk]) aj.

Jakkoli se Šafařík významně podílel na zpracování gramatického názvosloví, neuplatňoval v něm nikterak svůj individuální úzus, jak o tom svědčí například ta skutečnost, že ve svých statích, ba dokonce v předmluvě k slovníku užívá sám ji ných termínů, než které jsou v slovníku kodifikovány. Srov, např.:

 

1853 předslovce

(Slovník)

příslovce

1852 předslovce (= předložka)

předložka

1842 porovnávající (gramatika)

         sadba

srovnávací (jazykověda)

skladba (slovosklad)

Někdy je ovšem termín Šafaříkem užitý jednou z variant uvedených ve Slovníku:

1852 přítvorek

přítvorek, přípona (přirážka); přítvorování

1852 odsuvník

znak nebo znaménko odsutí, odsuvník, odvratník

[266]Převažují ovšem případy úplné shody s touto kodifikovanou terminologií: souznačné jméno, přívlastek aj.

Se jménem Šafaříkovým je spojena i dílčí úprava českého pravopisu, tzv. skladná, jíž bylo zavedeno psaní písmena j (místo dřívějšího g, popř. y) v platnosti hlásky „j“ a písmena i (místo dřívějšího j) v platnosti samohlásky „í“. Šafařík přednesl odůvodněný návrh této úpravy r. 1842 na schůzi „českofilologické“ sekce Král. společnosti nauk; jeho referát i schválené úpravy byly otištěny v Časopise Českého muzea 1843, sv. 1, s. 3n. Šafařík odůvodňuje tento opravený čili skladný (jak jej sám pojmenovává) pravopis především tím, aby byla pokud možno důsledná korespondence hlásek a písmen, aby každá hláska se označovala jedním zvláštním písmenem. Zároveň se však Šafařík staví proti návrhům na další pravopisnou úpravu, totiž psát dvojhlásku ou místo au a znak v místo w; tato úprava byla přijata teprve o něco později (r. 1849).

Jako přední činitel českého obrozenského života kulturního a literárního podílel se Šafařík významnou měrou i na dílech, která zasáhla do vývoje spisovné češtiny. Jde o díla, která znamenají v jistém smyslu dovršení a uzavření vývojové etapy jednoho proudu českého jazykového obrození. Patří touto svou činností k té linii české jazykovědy obrácené k spisovnému jazyku a jeho kultuře, jejíž počátky můžeme vidět už v jazykově kritických studiích J. Dobrovského, kterou cele reprezentuje jazykovědné dílo J. Jungmanna a která je živá i v jazykovědě dnešní.


[1] Srov. zprávu o vědecké konferenci věnované P. J. Šafaříkovi a jeho dílu na s. 303n. — Z publikací vyšlých k tomuto výročí upozorňujeme zatím na monografii šafaříkovského badatele K. Paula, Pavel Josef Šafařík, život a dílo (Nakl. ČSAV 1961), a na populární spisek K. Rosenbauma Pavel Jozef Šafárik (Osveta, Bratislava 1961); v Nakl. ČSAV vyšla dále Korespondence Pavla Josefa Šafaříka s Františkem Palackým (1961).

[2] Přehled jazykozpytných a paleografických prací P. J. Šafaříka, Listy filologické 22, 1895, s. 249n.

[3] Vývoj spisovného jazyka českého, Československá vlastivěda, řada II, 1936, s 110n.

[4] Srov. Al. Jedlička, J. Jungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a lingvistická, 1948.

[5] Časopis Českého muzea 26, 1852, sv. I, s. 116n.

[6] O vztahu P. J. Šafaříka k spisovné slovenštině i o jeho významu pro slovenské jazykové obrození srov. stručný čl. E. Jóny v Slovenské řeči 26, 1961, s. 177n., a podrobně v referátě na šafaříkovské konferenci Otázky slovenského jazyka v diele P. J. Šafárika, Jazykovedný časopis 1961, č. 1.

[7] O původu některých z těchto termínů srov. mou práci cit. v pozn. 4.

[7a] Už r. 1854 přinesl učitelský časopis Školník věcně utříděný soupis mluvnických a stylistických termínů vybraných z uvedeného abecedního slovníku.

[8] V hranatých závorkách uvádím termíny uvedené v slovníku v závorkách proto, že byly považovány „za méně dokonalé, ačkoli ne za špatné“.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 9-10, s. 257-266

Předchozí Karla Kozlová: Manipulovat s něčím, nebo něčím?

Následující Jaromír Bělič: Kdo zavřel okno? Otevři ho

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1