Časopis Naše řeč
en cz

Slavistický sborník Karlovy university „Slavica Pragensia“

František Cuřín

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pražská Universita Karlova vydávala dosud práce slavistů působících na filologické fakultě v periodických sbornících „Universitas Carolina-Philologica“ a „Acta Universitatis Carolinae-Philologica“. Tyto sborníky obsahovaly práce z nejrůznějších filologických oborů. R. 1959 začala filologická fakulta vydávat samostatnou řadu publikací určenou výhradně pro práce slavistické a nazvanou Slavica Pragensia. Její první svazek věnovali pražští universitní slavisté k pětasedmdesátinám Antonínu Frintovi, profesoru bulharského jazyka a literatury a lužickosrbského jazyka a literatury na pražské universitě.

Prof. Frinta patří k zakladatelům naší fonetiky a našeho jazykového zeměpisu. Ve svém vědeckém díle věnoval však pozornost celé sla[228]vistice a byl po Adolfu Černém a svém předchůdci na universitě Josefu Pátovi předním pěstitelem novodobé slovanské vzájemnosti u nás.[1] Ke všem těmto oblastem se také obracejí příspěvky v sborníku Frintovi věnovaném. Jsou to nejen příspěvky jazykovědné, ale i literárněvědné. My tu podáváme podrobnější zprávu především o těch článcích, které se týkají českého jazyka.

K základnímu badatelskému oboru Frintovu, k fonetice, jsou zaměřeny čtyři příspěvky. Všechny navazují na otázky, které v svém díle řešil oslavenec. Boh. Hála v článku První pokus o stanovení charakteristických tónů českých samohlásek (s. 21—23) hodnotí Frintovo určení tzv. formantů českých souhlásek (z r. 1909) a dospívá k závěru, že Frintův pokus byl na svou dobu pozoruhodný. — Ostatní tři příspěvky se úže nebo volněji dotýkají Frintových prací dialektologických, zvláště jeho knihy „Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky v v slovanštině“ (z r. 1916). V článku K osudům labiálních frikativ (s. 25—30) rozbírá Milan Romportl gramofonový snímek mluvy starší ženy z Bedřichova Hradce (40 km severovýchodně od Opolí v Polsku), který r. 1933 pořídil prof. Olesch z Berlína. Bedřichův Hradec (německy Friedrichsgrätz, polsky Grec) byl v polovině 18. století založen východočeskými protestantskými emigranty. Romportl zkoumá výslovnost souhlásek v a f, opravuje Oleschův přepis a konstatuje, že informátorka ve všech polohách vyslovovala obouretné w. Souhlásku f, vyskytující se ostatně jen v cizích slovech, vyslovovala vždy retozubně, nikoli obouretně. Romportl mimo jiné správně upozorňuje, že v archaických oblastech východočeského nářečí je třeba lišit spojení ow a dvojhlásku ou ze starého ú, a uzavírá, že se výslovnost v Bedřichově Hradci pravděpodobně nepříliš vzdálila od výslovnosti východočeských emigrantů z poloviny 18. století. — K. Ohnesorg pokračuje v studiích o vývoji dětské řeči článkem Hlásky f a v v řeči dětské (s. 31—36). Zjišťuje, že obě souhlásky tvoří v dětské řeči po stránce svého vývoje zvláštní kategorii, a sleduje jejich vývoj. Souhláska f se objevuje a ustaluje dříve než v a obě se zpočátku artikulují obouretně. — Přemysl Janota a Ludmila Švestková popisují a obrazově dokládají fotografickou a kinematografickou metodu zkoumání retné činnosti (K metodice výzkumu retní činnosti, s. 37—44).

Druhý oddíl sborníku zahajuje německy psané pojednání Vl. Skaličky O transpozici (s. 45—52). Transpozicí míní autor skutečnost, že „jazykové jednotky náležející do různých oddílů jazyka jsou [229]často úplně nebo částečně identické (např. zájmena a osobní koncovky, pády a syntaktické funkce, modální slovesa a způsoby)“ (české resumé s. 52). Skalička probírá jednotlivé druhy transpozice v slovní zásobě, v tvoření slov, v tvarosloví atd. — Karel Horálek v článku K vývoji měkkostní korelace souhláskové v praslovanštině a v češtině (s. 53—58) opakuje svoje nedávné poznámky k fonologickému hledisku v jazykovědě[2] a vrací se k výkladu měkkostní korelace (tj. protikladů měkkých a neměkkých souhlásek) v slovanských jazycích. Uvádí některé poznámky k tzv. slabičné měkkostní korelaci, klade počátek vzniku palatálních protikladů už do praslovanštiny a vyslovuje názor, že „hybnou silou vývojových procesů, které v slovanských jazycích vedly k různým přestavbám hláskového systému, je možno vidět především v tendenci k zjednodušení“ (s. 56). Připojuje další poznámky ke vztahu měkkostní korelace, kvantity a polytonie (tj. melodického přízvuku) v jednotlivých typech slovanských jazyků a znovu odkazuje na to, co napsal v citovaném článku v Slavii: z hlediska typologického je pravděpodobnější, že se v češtině přízvuk od počátku ustálil na slabice první, nikoli nejdříve na slabice předposlední.

Popisu jazyka české menšiny v Jugoslávii je věnována stať Jaromíra Běliče Poznámky o češtině na Daruvarsku v Jugoslávii (s. 59—75). Menšina vznikala v 19. století postupným příchodem přistěhovalců z různých částí českého jazykového území, nejvíce z oblasti nářečí severovýchodočeského. Bělič probírá jednotlivé složky jazyka a konstatuje, že se „nestejnost nářečního původu přistěhovalců podnes projevuje v drobných nářečních rozdílech mezi jednotlivými osadami a snad i uvnitř nich“ (s. 61) a že srbocharvátské vlivy na jazyk přistěhovalců je možno zjistit především v slovní zásobě. Vcelku je mluva daruvarské menšiny značně rozkolísaná. Přispěl k tomu i nedostatek českých škol do první světové války.

Ukázku vědeckých výtěžků, ke kterým dospěl v toponomastice (tj. nauce o zeměpisných jménech) zvláště metodou tzv. malých typů,[3] podává v sborníku Vladimír Šmilauer v článku Západočeská místní jména na -ovo (typ „Černíkovo“) (s. 77—86). Na základě materiálu Profousova i svého vlastního určuje zeměpisné rozšíření tohoto typu jako „pás táhnoucí se podél jihozápadních hranic Čech od Bečova nad Teplou k Prachaticům v délce asi 190 km, v průměrné šířce asi 40 km“ (s. 83). Vlastním historickým jádrem tohoto území byla jeho západní část a odtud se jev v 16. a 17. století šířil na jihovýchod, na Strakonicko a Prachaticko. Šmilauer soudí, že [230]„jména na -ovo, -ino jsou dialektickým znakem původního obyvatelstva západočeského“ (s. 86). Tento závěr je zřejmě správný a je důležitým příspěvkem k řešení otázky, zda a do jaké míry se v českých nářečích obráží staré kmenové rozdělení.[4]

Frekvenci protetického v v lounských městských knihách zjišťuje Adolf Kamiš v drobném článku K rozsahu protetického v v 16. století (s. 87—91). Potvrzuje, že v mluvené lidové řeči byl tento jev (předsouvání souhlásky v) živý (např. vodpor vzešel vo kšaft). V textech je ovšem kolísání; zvlášť nápadný je řídký výskyt protetického v v lounské „Knize svědomí“.

V příspěvku Poznámka k otázce tzv. spony v nové češtině (s. 93 až 97) se Pavel Novák vrací k pojetí Ertlovu, podle něhož není rozdíl mezi slovesem být, bývat a jinými slovesy, a ve větě Otec byl strojníkem je tedy možno pokládat slovo strojníkem za doplněk. Soudí tak na základě rozboru koordinace ve větách jako Jsou a cítí se Čechy, v nichž je koordinačně spojeno tzv. sloveso sponové se slovesem jiným. I v dalším postupu vychází autor především z formálně syntaktické analýzy, jak ukazuje jeho rozbor věty Čas jsou peníze. Tu je podle něho možné pokládat za podmět slovo peníze. Tyto závěry nebudou jistě přijaty všechny. V uvedeném případě (Jsou a cítí se Čechy) nejde o několikanásobný přísudek, nýbrž o spojení dvou vět, z nich v první je elipticky vypuštěno přísudkové jméno. Jistě však bude přijat autorův požadavek, aby se studiu souřadných spojení věnovalo více pozornosti než dosud. Novák uvádí, že je třeba tento problém řešit i pro přípravu strojového překladu.

Pro poznání vývoje českého přízvuku má význam zjištění Pavla Trosta (Přízvuk českých slov v němčině, s. 99—102), že „nelze přízvuk slov a vlastních jmen českého původu v němčině chápat jako odraz českého přízvuku“ (s. 101). Dosud totiž někteří badatelé pokládali koncový přízvuk v českých místních jménech přejatých do němčiny, např. Chomutov - Komottau, za svědectví, že v češtině nebyl zpočátku přízvuk na první slabice.

Ostatní jazykovědné příspěvky Frintova sborníku jsou zaměřeny k problémům jiných slovanských jazyků: tři řeší nesnadnou otázku lužickosrbských jednoduchých slovesných tvarů minulých, zbývající čtyři se týkají problematiky balkánské, srbocharvátštiny a ruštiny.

První svazek sbírky Slavica Pragensia je opravdu důstojnou poctou prof. Frintovi. Přináší nejen nová řešení některých závažných problémů, ale také mnoho podnětů k prohloubené práci další.


[1] Frintovo dílo v sborníku hodnotí Jos. Kurz, Slavistické dílo prof. dr. Antonína Frinty, s. 3—14, a K. Ohnesorg, Fonetika v díle Antonína Frinty, s. 15—20.

[2] Slavia 28, 1959, s. 435—438.

[3] Viz zprávu v Naší řeči 42, 1959, s. 163.

[4] Srov. článek Slavomíra Utěšeného K otázce původu českých nářečních oblastí, Slavia 27, 1958, s. 188—208.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 7-8, s. 227-230

Předchozí Milan Romportl: Český přínos k studiu dětské řeči

Následující Rd (= Redakce): Práce na slovanské jazykovědné terminologii

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1