Časopis Naše řeč
en cz

Slavistické sborníky Karlovy university

Alois Jedlička, Emil Dvořák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Slavistické sborníky Karlovy university, Slavica Pragensia, vydobyly si již významné místo mezi periodicky vycházejícími vědeckými publikacemi a jsou vyhledávány i v zahraničí. Jak svědčí dosud vyšlé svazky, chtějí v nich slavisté Karlovy university vyjadřovat stanovisko k závažným aktuálním problémům. Poslední dva lingvistické sborníky, Slavica Pragensia IV a VI, jsou sice svým základním určením příležitostné (sv. IV je věnován vedoucí osobnosti našich slavistů, dnešnímu předsedovi Mezinárodního komitétu slavistů akad. B. Havránkovi k sedmdesátinám a zároveň je vhodně připsán pátému mezinárodnímu sjezdu slavistů v Sofii, sv. VI je svými základními příspěvky vázán na významné výročí zakladatele nové spisovné srbocharvátšiny Vuka Karadžiće), ale svými příspěvky podávají svědectví o přístupu k závažné jazykovědné problematice na jedné straně široce zaměřené (ve sv. IV), na druhé straně úžeji specializované (ve sv. VI).

 

Slavica Pragensia IV je zatím nejrozsáhlejším a také nejzávažnějším svazkem vyšlým v této řadě. Sborník obsahuje 98 příspěvků, z toho 17 od zahraničních slavistů ze zemí slovanských i neslovanských (anglických, francouzských, německých). Je uveden pozdravem V. Křístka, zdůrazňujícím sepětí badatelské i pedagogické osobnosti Havránkovy, a hřejivým přátelským dopisem spisovatele Fr. Kubky. Vlastní odborné příspěvky jsou zarámovány hodnotícím článkem K. Horálka a L. Řeháčka, soustředěným především na činnost akad. B. Havránka za posledních deset let, a závěrečným bibliografickým přehledem Havránkovy činnosti rovněž za léta 1953 až 1962, zpracovaným Zd. Tylem.

Příspěvky ve sborníku otištěné jsou uspořádány do sedmi tematických okruhů, od obecných otázek jazykovědných přes témata týkající se jednotlivých složek a rovin jazykové stavby (fonologické a fonetické, morfologické, syntaktické, lexikologické) až k problematice stylistické (samostatný oddíl přechodného rázu tvoří zde studie o spisovném jazyce a nářečí — studie z nářeční syntaxe jsou ovšem zařazeny do příslušného oddílu syntaktického) a literárněvědné a textologické. Jak je to v našem časopise zvykem, omezíme se v tomto přehledu jen na stati bohemistické a na některé studie obecně jazykovědné a metodologické.

[213]Většina prací je charakteristická pro stav soudobé lingvistické metodologie: dokumentuje nástup nové metodologie nebo nových metodických postupů (jde především o uplatnění matematických metod, zvláště také statistických, např. v příspěvcích M. Veye, I. Lekova, P. Sgalla a P. Nováka, D. Konečné a J. Hronka, M. Korvasové a B. Palka, o některé přístupy strukturní analýzy, zvláště metody transformační, např. v stati A. V. Isačenka), potvrzuje navazování na přerušený rozvoj metod strukturních, propracovává citlivě diferenciaci systémového a funkčního pohledu na jazyk a jazykové jevy, dotvrzuje užitečnost rozlišení synchronního popisu od diachronního s důrazem na postup synchronní, ale také se zamyšlením nad působením vnitřních i vnějších činitelů v jazykovém vývoji (v statích J. Vachka a M. Komárka), teoreticky osvětluje charakteristické rysy konfrontačního studia jazykových jevů v porovnání se studiem srovnávacím (zvl. historickosrovnávacím) a typologickým (v zásadním čl. V. Barnetové a Vl. Barneta). Ve všech těchto obecně metodologických postupech i v jejich aplikaci na řešení konkrétních otázek, ať už bohemistických nebo rusistických anebo šíře slavistických, dovolávají se autoři podnětů obsažených v studiích jubilantových nebo přímo učitelsky nebo konzultačně akademikem Havránkem podporovaných. V některých příspěvcích českých autorů se vysoko oceňují teoretické i metodologické podněty, které přináší účastníkům obecně jazykovědný a slavistický seminář akad. B. Havránka, už po léta pravidelně konaný na filosofické fakultě University Karlovy.

Vedle studií obecného charakteru přináší sborník i studie materiálové, doplňující nebo rozšiřující naše poznání některých jazykových jevů. Často se v příspěvcích objevuje nová interpretace jevů: tak např. v zajímavém slovotvorném výkladu sovětské bohemistky T. Konstantinovové, vycházejícím z teoretických základů Dokulilových o tvoření slov v češtině, se podává synchronní analýza příslovečných spřežek typu doleva, zprava, potichu, znovu, napravo ap., na rozdíl od jejich dosavadního vznikového, a tedy historického chápání jako spřežek vzniklých ze spojení předložky a jmenného tvaru přídavného jména. Jindy jde v sborníkových příspěvcích o revizi pojetí některých jevů: tak např. G. Horák v článku o zařazení živočišných přídavných jmen tvořených ve slovenštině příponou -í (-cí) chápe tato přídavná jména nikoli ve shodě s dosavadní tradicí jako druhová přivlastňovací, ale jako vztahová, především analogií podle přídavných jmen vztahových na -ový, tvořených ovšem od názvů věcí (olivový, kovový ap.).

V některých příspěvcích se podává výklad některých jevů nebo prostředků. Tak V. Machek se pokouší vyložit původ předpony po-, kterou se tvoří ve slovanských jazycích imperativy a futura některých sloves, zvl. pohybu (jako poběž, pones, poběžím, ponesu, porostu ap.). Na základě významu útvaru s touto předponou uvádí ji (resp. přesněji tyto homonymní předpony) v souvislost s podobnými útvary baltskými, litevskými a lotyšskými. Důraz na významovou stránku těchto tvarů spojuje článek Machkův s článkem Fr. [214]Kopečného, který se soustřeďuje šíře na vznik futurálního významu dokonavých tvarů přítomného času, jako napíšu, ale také ponesu (v tom se stýká tematicky s příspěvkem Machkovým). Z hlediska původu přistupují k jazykovým jevům také články onomastické, článek J. Svobody o osobních jménech slovanských, zvl. složených, a čl. Fr. Cuřína o pomístních jménech na -sko a o jejich archaickém tvaru na -ště lokalizovaném do severovýchodních Čech (Lažansko, na Lažanště aj.).

V oddíle gramatickém (tvarosloví a skladba) jsou zpracována témata obecnějšího rázu, která už delší dobu poutají pozornost i zájem lingvistů (mohli bychom je nazvat věčná), i tematické okruhy v české lingvistice v poslední době aktuální (např. problematika věty a výpovědi, otázky pořádku slov) nebo opět tematickým zaměřením i pojetím (citovost, citová stránka výpovědi).

Takovým „věčným“ tématem je nesporně poměr a rozdíl mezi morfologií a syntaxí, k němuž se znovu vyslovuje s uplatněním nových hledisk Vl. Skalička. Rovněž problematika slovních druhů, jejich podstaty a vymezení i řešení slovnědruhové povahy v některých spornějších případech (např. na rozhraní příslovcí a částic) patří k takovým tématům (přispěl k jejich řešení i akad. Havránek v čl. O řazení slovních druhů ve sb. Rusko-české studie 1960, s. 465). V obecně pojatém příspěvku se J. Popela staví proti chápání slovních druhů jako jevů komplexních. Pokouší se o novou klasifikaci slovních druhů, navrhuje některé nové termíny pro své pojetí (např. kvalitativum, kvantitativum aj.), odmítá chápání tzv. predikativ jako samostatného slovního druhu ap. — M. Zatovkaňuk naopak vychází z pojetí komplexnosti slovních druhů a řeší z tohoto hlediska slovnědruhovou povahu vytýkavých příslovcí jako poměrně, úplně ap. — K obecným tématům patří rovněž problematika vymezení základní jednotky morfologické, morfému. S uplatněním teorie množin podává nový pokus o definici morfému J. Horecký.

Z jednotlivých slovních druhů je nejvíce pozornosti věnováno zájmenům. J. Ružička v čl. Vztažná funkcia zámen vychází z charakteristiky zájmen jako slovního druhu vymezeného na základě znaků lexikálně významových. Vztažná zájmena řadí až do tzv. sekundární skupiny zájmen vedle zájmen neurčitých a vymezovacích. Do základní skupiny náleží podle Ružičky jen zájmena osobní, ukazovací a tázací. Vztažných slov (tj. vztažných zájmen a vztažných příslovcí) se týká i čl. J. Bauera. Všímá si v něm poměru vztažných slov a spojek a pokouší se ze synchronního hlediska stanovit rozdíl mezi nimi: odmítá hodnocení slov pokud, dokud jako slov vztažných (to nacházíme např. i ve Slovníku spisovného jazyka českého), jak hodnotí jako vztažné slovo, jako je jen spojkou ap. Homonymii v tvarovém systému osobních zájmen v nové češtině ve vztahu k jejich frekvenci rozebírá s využitím statistických metod M. Těšitelová. Zjišťuje, že pády, ve kterých se vyskytují homonymní tvary (např. 3. a 6. p., 2. a 4. p. zájmena já: mně - mě [vysl. mňe]), mají rozdílnou frekvenci. Fr. Daneš a K. Hausenblas se snaží zachytit skutečný stav v současném spisovném úzu, pokud jde o užívání zvratných zá[215]jmen přivlastňovacích v poměru k přivlastňovacím zájmenům osobním (dnešní kodifikace není zcela v souhlase s tímto stavem). V podrobném výkladu a v jemné analýze tohoto stavu vycházejí z vyjadřování posesívnosti (přivlastňování) u zájmen. Vyjadřováním neurčitosti u zájmen a zájmenných příslovcí se zabývá čl. J. Poráka.

Ze syntaktických otázek se snad v poslední době nejživěji u nás diskutuje o pojmech a termínech věta a výpověď a o poměru mezi nimi. V našem sborníku se této tematiky týká příspěvek Vl. Hraběte. Dochází v něm k závěru, že pro ruštinu není zavedení pojmu nevětná výpověď účelné. Nepřímo se této problematiky dotýká i tvrzení P. Trosta v jeho hutné stati Subjekt a predikát, že „lingvistický přístup k otázce věty nevede k tomu, aby se neuznávaly za věty útvary bez určitého slovesa“. Větu, jednotku syntaktickou, vymezuje P. Trost jako pole větných vztahů. V poslední době u nás opomíjenou citovou stránkou výpovědi se zabývá M. Grepl. Rozlišuje citovou složku sdělení a ptá se po prostředcích a způsobech jejího vyjádření. Vidí je v aktualizaci základní formy sdělení. Pro vyjadřování citovosti nejsou důležité jednotlivé prvky, ale jejich kombinace. — Za činitele určující pořádek slov v češtině pokládá se shodně s V. Mathesiem aktuální členění, větná platnost členů a princip rytmický (členění na větné úseky). Uplatňuje se však jistou měrou i stránka významová, a té je věnována stať P. Adamce K úloze sémantiky ve slovosledu. Pořadím větných členů ve větě i pořadím smyslových jednotek uvnitř větných členů se zabývá i studie německého slavisty M. Brauna. K aktuálnímu členění a k významové stránce připojuje ještě některé další činitele, resp. tendence, např. větnou redukci, tj. v pojetí autorově „tendenci spojovat sousedící větné členy do komplexních členů“. — Rozborem souřadného souvětí asyndetického a souřadného souvětí se spojkou a se zabývá K. Svoboda. Rozbor je podán na přesvědčivém materiále a obsahuje jemné postřehy také o slohových rozdílech mezi oběma typy souvětí.

Z tvaroslovných příspěvků s bohemistickým zaměřením uveďme ještě čl. I. Němce o okamžitých slovesech v systému českého slovesa. Syntaktické hledisko převažuje v čl. I. Poldaufa o místě dativu ve výstavbě věty, R. Mrázka o přísudkovém instrumentále a R. Zimka o spojení slovesa být s příčestím trpným (s konfrontací češtiny a ruštiny).

Sborníkové stati dokumentují i rozvoj české vědecké lexikografie a lexikologie. Do obou těchto oborů výrazně a podnětně zasáhl svými pracemi i akad. B. Havránek. Současná lexikografie navazuje na dobré tradice slovníkářské práce v minulosti a uplatňuje výtěžky teoretického myšlení více v konkrétních lexikografických dílech právě vycházejících než v teoretických pracích monografických. Proto je třeba přivítat takové studie, jakou je ve sb. stať L. Kopeckého o teorii dvojjazyčných slovníků i stať Ľ. Ďuroviče o porovnávacím slovníku současných slovanských spisovných jazyků. Autor se zamýšlí nad typy takových slovníků a způsoby jejich zpracování i vhodnosti pro určité úseky. Rozlišuje přitom typ, který by vycházel ze srov[216]nání slovních podob, dále typ, jehož východiskem by byly věci nebo pojmy a jejich pojmenování v jednotlivých jazycích (tento typ by byl vhodný pro vícejazyčné slovníky terminologické), a konečně slovník, který by byl založen na konfrontaci slov přes jejich významy. Ďurovičovy úvahy jsou aktuální i vzhledem k úkolům, jimiž se naše lingvistika zabývá v komisích při Mezinárodním komitétu slavistů (v komisi terminologické i v komisi pro slovanský jazykový atlas).

Svými důsledky i pro konkrétní práce lexikografické je významný příspěvek V. Budovičové o metodě významového rozboru v slovní zásobě. Upíná pozornost na kontextové vztahy slova, na možnosti jeho významového spojování s jinými slovy, tedy na sféru použití. Podle této možnosti se vydělují jednotlivé významové skupiny (autorka je nazývá pracovně — ale ne zcela vhodně — „zóny sféry použití“). Tímto postupem chce autorka zjišťovat významovou strukturu lexikálních jednotek. — Z lexikografických zkušeností vychází i studie J. Filipce o přenášení významu v slovní zásobě, zvláště na základě podobnosti a soumeznosti. Rozlišuje přitom hledisko sémaziologické, významoslovné (od formy k významu) a onomaziologické, pojmenovací (od významu k formě), hledisko historické a synchronní, dále funkce významového přenášení ap.

Pro lexikografickou praxi, ale i pro vyučování cizím jazykům je důležitá otázka tzv. mezijazykové homonymie, kterou se zabývá příspěvek J. Vlčka. Jde o známý jev, že v různých, zvláště příbuzných jazycích některá slova stejně nebo podobně znějí, ale mají různý význam (např. rus. pozor, krasnyj — čes. pozor, krásný). Autor vyslovuje některé obecné závěry na základě rozboru takovéto homonymie rusko-české (náleží k ní asi 3.500 jednotek).

Do oddílu lexikologického jsou zařazeny i studie o tvoření slov. Autor základní teoretické práce o tvoření slov v češtině M. Dokulil se zamýšlí nad poměrem nauky o tvoření slov a skladby, nad hledáním příbuznosti mezi stavbou slov a stavbou syntaktických konstrukcí, které zdůrazňuje především polská jazykověda. Dochází k závěru, že „podobnosti a shody nelze vidět v rovině mluvnické, ale jen v rovině obsahové“. — A. Jedlička upozorňuje v čl. o slovotvorném vývoji v novější spisovné češtině na potřebu zkoumat vývoj slovotvorné soustavy, sledovat slovotvorné procesy, které v jazyce probíhají; vhodné je pro to sledování a odhalení vývojové konkurence způsobů, jimiž se tvoří pojmenování, slovotvorných typů i slovotvorných prostředků. Rozboru konkrétního jevu, tvoření abstrakt od adjektiv v slovanských jazycích, s obecnými závěry a širší slavistickou ilustrací, se týká práce H. Křížkové.

Některé domácí i zahraniční příspěvky jsou z tematické oblasti, do níž výrazně zasáhl svými pracemi právě akad. Havránek; týkají se vývoje spisovných jazyků slovanských. Polský slavista St. Urbańczyk píše o nejstarší polské jazykové památce (Kázání svatokřížská) a všímá si v ní rozvoje slovní zásoby charakteristické pro spisovný jazyk i vlivu českých lexikálních prvků. Anglický slavista R. Auty, u nás dobře známý, podává sou[217]hrnný obraz úvah o všeslovanském jazyce v době obrozenské; připomíná přitom mezi jiným názory Kollárovy, Šafaříkovy a Jungmannovy, a zvláště také málo známého Slováka J. Herkeľa. Vztahu češtiny a slovenštiny na prahu úsilí o vytvoření spisovného jazyka slovenského se týká příspěvek K. Habovštiakové. Ukazuje v něm, že se A. Bernolák, který se pokusil kodifikovat na přelomu osmnáctého a devatenáctého století jako spisovný jazyk kulturní západoslovenštinu, opíral o soudobou českou jazykovědnou literaturu a i při úsilí o zachování osobitosti spisovné slovenštiny ve slovníku přejímal některá slova česká, zvláště z oblasti kulturního slovníku a terminologie. Z přibližně téhož časového úseku je i materiálový podklad stati A. Kamiše o slovní zásobě začínající české publicistiky: srovnává v ní po této stránce noviny Krameriovy s novinami Rosenmüllerovými, zhruba o 50 let staršími.

K tematice vědecky i společensky aktuální patří u nás v poslední době studium vztahu spisovné češtiny a útvarů nespisovných. Sborník nepřináší sice studie, které by se zabývaly přímo problematikou, o níž se v poslední době hodně diskutovalo, totiž vztahem češtiny obecné a spisovné, ani práce, které by přispěly k poznání obecné češtiny, jak o to stále usiloval a jak tento zájem podněcoval akad. B. Havránek. Zato však přinesl programovou stať J. Běliče o potřebě zkoumání městské mluvy jako důležitém úkolu naší bohemistiky. Autor v ní poukazuje na nutnost zkoumat současnou jazykovou situaci ve městech v celé šíři, na složitost tohoto zkoumání vzhledem k složitosti situace, na pohyb, který zde probíhá; zamýšlí se i nad metodami tohoto zkoumání. Dodali bychom jen, že je třeba rozšířit toto zkoumání i na jazyk průmyslových center, kde vlivem sociálního pohybu dochází k značným proměnám a pohybům jazykovým.

Některé studie se hlásí i terminologicky k pojetí běžně mluveného jazyka (běžně mluvené češtiny).[1] — S. Utěšený upíná pozornost na geografické, zeměpisné rozlišení této běžně mluvené češtiny na Moravě i na procesy, které zde dnes probíhají a které charakterizuje jako unifikační. Kladně přijímá termín běžně mluvený jazyk i J. Chloupek, který se v obecné části svého článku pokouší vytknout některé obecné znaky nářečních projevů v poměru k projevům jiných útvarů národního jazyka: vidí je v mluvenosti (v protikladu k psanosti), v situační a kontextové vázanosti (v protikladu k situační a kontextové nevázanosti), dialogičnosti (v protikladu k nedialogičnosti), přítomnosti adresáta projevu (v protikladu k nepřítomnosti), citovosti (v protikladu k necitovosti projevu).

Studie dialektologů ve sb. uveřejněné se soustředily na dvojí okruh tematický: o jevech spojených s přechodností některých nářečních skupin, především lašských, píší St. Králík, J. Skulina a z polských slavistů Zd. Stieber v širším osvětlení o slovníku pohraničních dialektů slovanských jazyků, J. Voráč a P. Jančák pak o stavu nářečí střelínských Čechů [218]v Polsku; brněnští dialektologové J. Chloupek, A. Vašek a V. Michálková se soustřeďují ve shodě se zaměřením brněnského dialektologického střediska na studium nářeční skladby (píší o nářečních prostředcích přičleňování větného, o vyjadřování záporu ve východomoravských nářečích ap.).

Otázek současné jazykové situace a vztahu k jazyku uměleckému se různým způsobem a různou měrou dotýkají i další příspěvky, které mají v názvu společný pojem a termín nespisovných prostředků. Nejobecnější příspěvek K. Horálka se kriticky staví k názoru, který viděl specifičnost slovesných uměleckých projevů v přítomnosti tzv. funkční poetické vrstvy spisovného jazyka. Autor na jedné straně spojuje uměleckost s přítomností aktualizačních nebo řečeno starší terminologií deformačních prvků, na druhé straně však dokládá, že umělecké dílo staví na účinnosti jazykových prostředků vybočujících ze spisovné normy. Ilustruje toto tvrzení rozborem málo známé ukázky z povídky Vladislava Vančury. L. Doležel se pokouší v navázání na svůj starší příspěvek rozlišit tři typy jazyka současné české prózy podle přítomnosti nebo nepřítomnosti nespisovných jazykových prostředků, nebo šíře pojato podle vztahu jazyka současné umělecké prózy k diferencovanému celku národního jazyka. V dnešní próze jde už jen o polaritu mezi jazykem spisovným a mezi nespisovnými útvary nadnářečními a slangovými (nikoli tedy útvary nářečními, jak tomu bylo v starší próze realistické). První typ se cele opírá o spisovný jazyk a využívá napětí mezi prvky „knižní“ a „hovorové“ normy spisovné nebo se ve formě skazového vyprávění přiklání vůbec k hovorové češtině. Typ druhý má základ v obecné češtině nebo v některém ze slangů a realizuje se v tzv. skazovém vyprávění. Typ třetí, smíšený, kombinuje v různé míře a v různém stupni spisovné a nespisovné útvary a vrstvy, přičemž jejich rozlišení se kryje s diferenciací řeči vypravěče a řeči postav nebo v druhé variantě se prvky obou vrstev volně prolínají. — Materiálový příspěvek K. Máry o využití hovorových a nespisovných prostředků v dramatech K. Čapka charakterizuje jazyk Čapkových divadelních her jako úsilí o mluvnost a o sblížení řeči mluvené s psanou formou spisovného jazyka.

Vlastní stylistické příspěvky zahrnují pojmově terminologický rozbor J. V. Bečky o pojmech jazyk, řeč, jazykový projev, sloh aj. Snaží se vymezit tyto pojmy a na jejich základě charakterizovat pojem a podstatu slohu, určit slohotvorné činitele a znaky slohu. Naznačení přechodů mezi nadvětnými souvislostmi, jak se poněkud neurčitě a ne dost přesně říká („jak se nadvětné souvislosti na sebe váží“), připomíná mnohem výraznější a promyšlenější klasifikaci typů pásmových a replikových předělů, které nacházíme v práci Doleželově O stylu moderní české prózy 1960 (předěl ostrý, oslabený, smíšený ap., s. 102, 113n.).

K tradiční už tematice spjaté se jménem akad. B. Havránka, ke klasifikaci stylů spisovného jazyka, vyslovuje poznámky slovenská stylistka M. Ivanovová-Šalingová. Zdůrazňuje komplexnost kategorie funkčního (objektivního) jazykového stylu. Zůstává sice u počtu i druhů stylů dosud vydě[219]lovaných, jejichž třídění přešlo i do školské výuky (hovorový, odborný, umělecký, publicistický), ale rozlišuje je z hlediska vzájemného poměru: staví proti sobě na jedné straně styl hovorový a odborný (praktický) jako styly základní, společensky nejzávažnější (spíše bychom však řekli společensky nejrozšířenější, pokud jde o aktivní užívání), na straně druhé styl umělecký a publicistický jako styly „nadstavbové, vysunuté“, jak je autorka pracovně označuje (sotva však můžeme souhlasit s autorkou, že jde u publicistického stylu o styl typicky psaný).

Otázek jazyka a stylu uměleckého díla se dotýkají i poznámky O. Parolkové a R. Parolka. Vyslovují se v nich pro spolupráci lingvistů a literárních vědců při studiu stylu uměleckých děl, protože jde přitom o dvojí kategorii zákonitostí, zákonitosti jazyka jako systému znaků a zákonitosti umělecké literatury jako systému obrazů.

K stylistické tematice je přiřazen i příspěvek M. Jelínka o jednom typu nominálního (jmenného) vyjadřování; autor v něm rozbírá význam a stylovou platnost dějových podstatných jmen.

Náš zhuštěný a zčásti redukovaný přehled teoretických a problémových otázek řešených ve sborníku Slavica Pragensia je jistě dostatečným svědectvím o závažnosti této publikace.

Alois Jedlička

 

Sborník Slavica Pragensia VI[2] je věnován Vuku Stefanovići Karadžićovi (1787—1864), patriarchovi srbocharvátské filologie, autorovi gramatiky a slovníku srbocharvátského jazyka, sběrateli lidové poezie, překladateli Nového zákona. „Jeho základní dílo, nový spisovný jazyk srbocharvátský, žije a rozvíjí se stále na podkladě, který mu dal téměř před 150 lety,“ říká akad. B. Havránek v úvodu své stati Význam Vuka Stefanoviće Karadžiće pro vývoj spisovného jazyka srbocharvátského. Vyvozuje v ní cenné obecné závěry o vzniku spisovného jazyka a o úloze velké osobnosti při jeho vývoji. B. Havránek ukazuje, že vznik nového spisovného jazyka srbocharvátského nelze považovat za revoluci, ale za důležitý, zákonitě podmíněný vývojový stupeň. Bylo by chybou vykládat jeho vznik jednostranně jako nahodilé dílo veliké osobnosti, podmíněné jejími individuálními předpoklady, stejně jako naopak vidět v jazykovém díle Vukově jen zákonitou výslednici historické situace. Ve svém dialekticky pojatém rozboru vidí B. Havránek význam osobnosti Vukovy právě v tom, že se mu podařilo dosáhnout za daných objektivních podmínek nejlepšího možného výsledku; vyzdvihuje zejména Vukovu snahu o to, aby se nový spisovný srbský jazyk, vycházející z nářečí hercegovského, stal nadnářečním a obecně přijatelným i pro uživatele z jiných nářečních oblastí. Dále zdůrazňuje Vukovo porozumění pro specifické potřeby spisovného jazyka, projevující se [220]vhodným využitím prostředků, které lidový jazyk nemá: jednak slov tradičních (církevněslovanských, někdy i tureckých), jednak novotvarů.

Vedle stati Havránkovy hodnotí dílo Vuka Karadžiće další závažné studie: A. Dostál se zabývá jeho poměrem k církevněslovanskému jazyku a K. Horálek se zamýšlí nad poetikou srbocharvátské lyriky. Na obecné závěry Havránkovy nejtěsněji nazavuje stať Sávy Heřmana Teorie spisovného jazyka na Balkáně v 19. století. Heřmanův rozbor potvrzuje správnost Havránkova dialektického přístupu ke vztahu objektivních zákonitostí a úlohy velké osobnosti při vzniku nového spisovného jazyka: ukazuje na obdobné výsledky vývoje spisovných jazyků u Rumunů a Bulharů, i když se zde — za tehdejší izolovanosti a nedostatečné informovanosti — nemohl příklad Vuka Karadžiće projevit přímo. Cenné jsou i Heřmanovy teoretické úvahy o možných východiscích spisovného jazyka. Zdá se mi však, že při konfrontaci s českou situací — pokud jde i o období před Dobrovským — poněkud přeceňuje úlohu naší mluvnické tradice při upevňování spisovné normy.

Další stati jsou věnovány vztahům Vuka Karadžiće a naší kultury, a to jak z hlediska literárního vývoje (J. Dolanský, Vuk Karadžić a česká literatura jeho doby), tak i vztahů k našim slavistům (J. Kurz, Vuk Stefanović Karadžić a soudobí čeští a slovenští slavisté). Dovídáme se z nich především o vztahu Vuka Karadžiće k Dobrovskému, o prvním seznámení s jeho dílem prostřednictvím Hankovým atd. Vukovo dílo mělo živý ohlas i na Slovensku (u Kollára, Štúra aj.). Nejvýznamnější byl vztah Vuka Karadžiće a P. J. Šafaříka; tomu je věnována stať M. Kvapila. Z českých autorů byl nejhorlivějším propagátorem Vukových sbírek lidové poezie F. L. Čelakovský. Jazyk jeho překladů srbské a bulharské poezie ze sbírek Vukových (v Slovanských národních písních) hodnotí výstižně, i když poněkud roztříštěně studie Karla Máry. Zdeněk Urban ve své stati objasňuje, že domnělý „Srbský slovník“ B. Němcové[3] představuje vlastně jen část jejího materiálu excerpovaného z Vukova slovníku; měl Němcové sloužit k připravovaným pracím národopisným i k vlastní tvorbě literární.

Z druhé části sborníku, která je tematicky pestrá, si všimneme jen prací o českém jazyce. Věra Formánková ve studii Příspěvek Beneše Metoda Kuldy k demokratizaci spisovné češtiny hodnotí podíl Kuldových „Moravských národních pohádek, pověstí, obyčejů a pověr z okolí rožnovského“ (1854) na vývoji spisovné češtiny. Kulda graficky vyznačoval gramatické a zejména lexikální prostředky, které mají podle jeho názoru největší estetickou účinnost, a tak ukazoval cestu k obohacování spisovného jazyka. Tyto prostředky nacházel v lidovém jazyce „moravské Valachie“, avšak nešlo mu o zachování nářečí, ale o prostředky celonárodního charakteru; v tom můžeme vidět analogii s dílem Vukovým. Jen do jisté míry Kulda podléhal vlivu moravských separatistů (Trnky aj.), kteří vnášeli do spisovného jazyka moravské nářeční po[221]doby — prý pro jejich zřetelnost (např. půl roka, po mezách). Formánková dále ukazuje, jak na jazykové názory Kuldovy navazuje purismus Bartošův.

Cenným příspěvkem v úspěšně se rozvíjejícím konfrontačním studiu jazyků obou našich národů je stať Adolfa Kamiše Odraz jazykové situace v Čechách a na Slovensku v Palkovičově slovníku. Autor „Česko-německo-latinského slovníku“ (1820—21), významného díla naší lexikografie před Jungmannem, J. Palkovič, byl představitelem slovenské inteligence, která i po Bernolákovu pokusu vytvořit spisovný slovenský jazyk zůstává při humanistické, silně archaické češtině, tzv. bibličtině. Palkovič odmítal jak nová česká slova tvořená Jungmannovou generací, tak i slovakismy; slovakismy zařadil do svého slovníku „jen pro praktickou potřebu těch uživatelů, kteří přicházejí do styku se slovenským lidem“ (s. 107). Kamiš rozebral jazykový materiál slovníkový nejen po stránce lexikální, ale i hláskoslovné, tvaroslovné a slovotvorné. Přesvědčivě ukázal na existenci kulturního „obecně“ mluveného jazyka, vycházejícího ze základu středoslovenského, který měl vliv i na ostatní slovenská nářečí. Za zkreslení názoru Běličova, na nějž se autor stati odvolává, však považuji Kamišovu formulaci, že konzervativní kodifikace spisovné češtiny (např. v hláskosloví ý, é, o-, nikoliv ej, í, vo-) „byla nepochybně přijata“ vlivem humanistické podoby češtiny na Slovensku.

Karel Svoboda ve stati K vývoji sémantiky některých předpon v češtině s přihlédnutím k polštině sleduje vývoj významu některých předpon od doby veleslavínské. Rozborem jazykového materiálu dokazuje, jak se v češtině — na rozdíl od polštiny — výrazně zvyšuje významová specializace předpon, zejména předpon významově širokých a málo konkrétních (o- (ob-), po-, u-, z-, za-). Tam, kde měla čeština 16. století lexikální dvojice sloves s různými předponami, dochází ve vývoji jazyka k významovému rozlišení původních synonym (např. omlouvat - pomlouvat), anebo jedna z podob ustupuje, nebo zaniká úplně. Původní význam předpony někdy zachovalo odvozené podstatné jméno (např. obleva od oblevit, které bylo vytlačeno slovesem polevit).

Zvýšená pozornost, kterou jazykověda po řadu let věnuje odborné terminologii, se projevila mimo jiné i tím, že se studium obrací i k odborným názvům jiné povahy než jmenné, např. k příslovcím a slovesům. Postavení slovesa v systému terminologie je námětem stati Oldřicha Mana. Za termíny považuje především ta slovesa, která jednoznačně pojmenovávají pojmy daného oboru a nevyvolávají žádné asociace s jinými vrstvami slovní zásoby (např. fluoreskovat), dále pojmenování základních procesů, i když mají paralelu v jiných lexikálních vrstvách (v biologii růsti), slovesa mající v odborné oblasti přenesený význam (v geologii větrat) a sdružená pojmenování (se dvěma podtypy: uzavřít účet, provádět měření); nakonec uvádí slovesa převzatá z obecné slovní zásoby, která vstupují do terminologie jen příležitostně, ve spojení s termínem (měnit znaménko).

Jaroslav Moravec zkoumá, zda lze vymezit slovotvorný typ tak, jak to učinil Dokulil při synchronní analýze češtiny, i při konfrontačním a diachron[222]ním studiu. Zjišťuje, že vymezení třemi znaky — jednotou slovotvorného významu řady slov, jednotou lexikálně gramatického základu a jednotou formantu — v podstatě vyhovuje, jen formant je třeba chápat v užším smyslu: není tu nutná jednota hláskových alternací, popř. ani tvaroslovné charakteristiky.

Je přirozené, že úkolem redakce sborníku nebylo zasahovat tam, kde se projevují rozdíly v metodách a stanoviscích jednotlivých autorů. Redakční práce by se však mohla projevit ve formální stránce, např. vypuštěním biografických detailů o vztazích našich kulturních pracovníků k Vukovi, které se ojediněle v pracích různých autorů opakují. Nejednotná je grafická úprava citátů. Rušivě působí některé slohové nedostatky a pravopisné i tiskové chyby.

Není pochyby o tom, že i VI. svazek slavistického sborníku University Karlovy obohacuje naši slavistiku několika významnými statěmi.

Emil Dvořák


[1] Srov k tomuto pojmu i termínu v mém referátu ve sb. Problémy marxistické jazykovědy 1962, s. 295.

[2] Slavica Pragensia VI, Acta Universitatis Carolinae — Philologica 2, 1964, 207 str.

[3] Pod tímto názvem vydal spisovatelčiny výpisky M. Novotný ve XIV. sv. jejího díla, Praha 1930, s. 213n.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 4, s. 212-222

Předchozí Josef Skulina: K původu slova chachar

Následující Sáva Heřman: Sympozium o životě a díle Vuka St. Karadžiće

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1