Časopis Naše řeč
en cz

O souřadných souvětích vysvětlovacích a důsledkových

Karel F. Svoboda

[Články]

(pdf)

-

Oba tyto druhy souvětí jsou dosud charakterisovány jen velmi povšechně a jen málo je objasněn jejich věcný obsah a myšlenkové procesy jimi vyjádřené. Nebyl dosud jasně určen jejich vztah k podřadným souvětím s vedlejšími větami příčinnými a účinkovými.

Nebylo objasněno, v čem tkví souřadnost vět, jimž se dosud říká souřadné věty důvodové. A přece již samo označení těchto vět za souřadné věty důvodové budí pochybnosti a rozpaky. Vždyť termínem důvodové jsou tyto věty řazeny po stránce významové vlastně k větám příslovečným, t. j. k větám vedlejším. Učebnice jazyka českého pro 10. postupný ročník (Praha 1955) praví, že „po stránce významové je tu zřejmě plynulý přechod mezi spojením souřadným a podřadným“ (s. 141).

Které důvody mluvnické a snad i významové vedou k tomu, abychom věty se spojovacími výrazy neboť, totiž, vždyť pokládali za souřadné? Velmi neuspokojivé je prosté konstatování, že spojovací výrazy neboť, totiž, vždyť tradičně pokládáme za souřadicí, spojovací výrazy poněvadž, protože, jelikož za podřadicí. Vyložit, proč jedny spojovací výrazy určujeme jako souřadicí a druhé jako podřadicí, by znamenalo vyložit rozdíl mezi souvětími souřadnými a podřadnými, mezi větou hlavní a vedlejší. To se však dosud nedaří dost uspokojivě.

Nelze se spokojit s výkladem, s kterým se setkáváme na př. v Historické mluvnici jazyka českého (IV) Jana Gebauera: „Rozdíl mezi souvětím souřadným a podřadným není v obsahu, nýbrž jen ve formě“ (s. 67), „Souvětí podřadné je vyšší stupeň umění slohového…“ (s. 68).

Je třeba se znovu zabývat otázkou, zda kriteriem pro určování vět hlavních může být jejich samostatnost, jak se s tím často v naší linguistické theorii setkáváme. Tak na př. akad. Fr. Trávníček ve své Mluvnici spisovné češtiny II, s. 666 praví: „Hlavní věta je ta, která v té podobě, jakou má v souvětí, může býti větou samo[2]statnou a má stejný obsah jako věta samostatná.“ Avšak na př. akad. V. V. Vinogradov konstatuje ve sborníku Voprosy sintaksisa sovremennogo russkogo jazyka (Moskva 1950): „Nezávislost a obsahová samostatnost souřadných vět je také velmi relativní (uslovny) a v čisté podobě (v čistom vide) se téměř nevyskytuje“[1] (s. 65). Vezměme na př. toto souřadné souvětí: Buď pozvání na schůzi nedostal, nebo nechtěl přijít. Pochopení obsahu první věty je závislé na větě druhé stejně, jako pochopení obsahu věty druhé závisí na větě první. Nelze tu tudíž mluvit o obsahové samostatnosti ani první, ani druhé věty. Rovněž s hlediska formálního tu neběží o věty samostatné, neboť i formálně výrazy buď — nebo je vyjádřeno sepětí obou vět a je vyloučeno, aby první nebo druhé věty bylo někde užito, aniž by nevzniklo jasné vědomí toho, že tu jde o projev nedokončený. I formálně stoupavou intonací na konci první věty se tu naznačuje, že běží o nesamostatnou část většího celku. Podobně nelze pokládat za samostatné na př. věty ba všemožně i práci jeho mařili nebo proto zůstává doma. Samostatné nejsou ani bezespoječné věty, na které věty s proto, ba navazují, jestliže — jak je to patrně častější — mají bezespoječné věty na konci stoupavou intonaci. Při posuzování vět v souvětí souřadném nelze nehledět ke spojkám. I v souvětí souřadném mají spojky důležitý úkon a rozhodují nejednou o významovém vztahu vět. Jako příklad toho uvedu souvětí, která se liší právě jen souřadnými spojkami: Neví to, neboť nechodí do školy. Neví to, proto nechodí do školy. Otci se tam smáli, ba všemožně i práci jeho mařili. Buď se otci smáli, nebo i práci jeho mařili. Je tedy podstata věty hlavní v něčem jiném než v její samostatnosti.

Než se pokusím o vlastní výklad rozdílů mezi větami se spojovacími výrazy neboť, totiž, vždyť a větami se spojkami protože, poněvadž, jelikož a ve spojitosti s tím i o výklad rozdílu mezi souvětím souřadným a podřadným, vrátím se k otázce, kterou jsem se zabýval v článku „O t. zv. větách příčinných a účinkových“ v Naší řeči (37, 1954, s. 1—11). Pokusil jsem se tu o to, co akad. Fr. Trávníček nejnověji vyjádřil takto: „Zejména je třeba bedlivě hledět k dialektické jednotě jazyka a myšlení při výkladech o větě, t. j. mimo jiné musíme vysvětlit, co je myšlenka větou vyjadřovaná“ (Studie a práce linguistické I — Na počest 60. narozenin akad. Boh. Havránka, 1954, s. 47). Dnes jsem si vědom toho, že jsem v článku, psaném před více než třemi lety, nevystihl zcela významovou náplň vět se spojkami poněvadž, protože, jelikož, [3]neboť. Logické pojmy „příčina“ a „důvod“ mi jen byly nápomocny při zkoumání jejich významové náplně, ale nemohly otázku rozřešit. Přivedly mě však k poznání dvojí významové platnosti vět se spojkami poněvadž, protože, jelikož, neboť, k poznání toho, že překážkou ve zkoumání těchto vět je pojetí, které pojem „důvod“ podřazuje pojmu „příčina“, jak je tomu na př. v Gebauerově Příruční mluvnici jazyka českého, 2. vyd., 1904, s. 260, kde čteme: „Důvod, t. j. příčina (předcházející), pro kterou něco (následujícího) se děje nebo jest.“ Termíny důvod a příčina jsou oba potřebné i v jazykovědě, má-li být objasněna významová náplň vět se spojkami poněvadž, protože, jelikož, neboť. Nemůže být jen záležitostí logiky rozdíl na př. mezi těmito větami: Z toho ale povstaly vždy nechvalné křiky, poněvadž chlapci všetečni byli (B. Němcová, Babička, Nár. knih. 1949, s. 34), Adélka jí to musela na očích vidět, protože honem do kapsičky sáhla a kousek žemle srně podala (tamtéž s. 53). Je patrné, že je jiný vztah obsahu věty vedlejší k větě hlavní v prvním souvětí (vztah příčinný), jiný v souvětí druhém (vztah důvodový). Snažíme-li se vystihnout tento rozdíl, zjišťujeme, že tu nemůžeme užít pojmů „příčina“ a „důvod“ v tom smyslu, jak s nimi pracuje logika[2].

Příčinu, jak je vyjádřena ve větách příčinných, budeme chápat jako fakt, z něhož v daném případě vyplývá jiný fakt, fakt vyjádřený větou řídící (nikoli se zákonitou nutností). Tak v prvním shora uvedeném případě všetečnost chlapců, vyjádřená větou s poněvadž, vyvolala nechvalné křiky, jak je to vyjádřeno větou řídící (hlavní). Podobně je tomu na př. ve větách: Příchodu vlaštovčímu těší se rolník, ježto přináší teplé počasí jarní (Bart.), Vraceli jsme se k domovu, jelikož se zatím setmělo (citováno podle Gebauerovy-Ertlovy Mluvnice české pro školy střední a ústavy učitelské, 1921, II, s. 95), Stříbro propadlo poněmčení, jelikož zde nebylo buditelské inteligence (Lázň.), Málokam přijde, poněvadž ji muž nerad pouští (Jir.) (podle Šmilauerovy Novočeské skladby, 1947, s. 314).

Důvod vyjádřený ve větách důvodových chápeme na rozdíl od příčiny jako fakt, který svědčí o tom, že je správná výpověď věty řídící (je důkazem toho, že výpověď obsažená ve větě řídící je správná). Tak v souvětí shora citovaném z Babičky B. Němcové [4]je rychlé sáhnutí Adélčino do kapsy a podání kousku žemle srně míněno spisovatelkou jako svědectví (důkaz) toho, že je správné tvrzení věty hlavní, že totiž Adélka viděla srně na očích, jak je jí vděčná za přinášený pokrm. Podobně je tomu na př. ve větách: Někde to tu musí být, protože sem nevkročil nikdo nežli já (K. Čapek, Povídky z jedné kapsy, 1947, s. 71). Byli to asi t. zv. lepší lidé, protože dole u lesa měli stát auto (M. Weingart, Český jazyk v přítomnosti, s. 92). Spojení těchto dvou románků (Josepha Andrewse a Jonathana Wilda pod společným titulem Cudný lokaj a slavný mizera) byla šťastná myšlenka, protože ukázala rozpětí Fieldingovy metody od rozmarného humoru k útočné satiře (Zd. Vančura, Fieldingovo jubileum, Literární noviny 1954, č. 40).

Nelze tedy souhlasit s námitkou, že „s hlediska mluvnické a významové stavby těchto vět jde o typ jediný“. Významový rozdíl mezi větami příčinnými a důvodovými v jejich vztahu k větám řídícím je nepochybný a bylo by třeba k tomu přihlédnout — i kdyby tu nebyl rozdíl formální. Ten tu však také je: v pečlivém projevu před větou důvodovou zpravidla uděláme pausu, připojení věty důvodové k větě řídící je volnější než připojení věty příčinné k větě řídící, neboť věta důvodová má charakter vysvětlovací, věta příčinná je vskutku příslovečná. S tím souvisí i ta skutečnost, že na konci předcházející věty řídící je možná klesavá intonace.

Rozdíl mezi větou důvodovou a příčinnou je patrný i z věty, kterou jsem slyšel kdesi v diskusi: Práce nám jde dobře, poněvadž ji umíme dobře organisovat a poněvadž nemáme žádné ztrátové časy. První věta s poněvadž má jiný vztah k větě hlavní než věta druhá: první vyjadřuje příčinu, t. j. fakt (dobrou organisaci), který působí to, co je vyjádřeno větou hlavní (dobrý průběh práce). Druhá věta s poněvadž vyjadřuje důvod, t. j. fakt (bezztrátovost časová), který svědčí o správnosti tvrzení, že práce probíhá dobře. Uvedené souvětí nelze pokládat za stylisticky správné proto, že jsou tu věty formálně navzájem souřadné s různým věcným vztahem k větě hlavní a že tato různost není (při dané souvětné stavbě ani nemůže být) jazykově vyjádřena. Mimo to při vztahu důvodovém je třeba, aby z věty řídící bylo zřejmé (pokud to nevyplývá z kontextu), že její obsah je domněnkou, názorem mluvčího, aby tak bylo zřejmé, že fakt ve větě důvodové je podán jako svědectví (nikoli jako působící síla). Věty, v nichž tento požadavek není splněn, jsou nesprávně stylisovány. Srov. na př. věty, které jsem slyšel při přímých rozhlasových reportážích v roce 1954: Práce se nám daří, poněvadž pošleme do národního mužstva několik mladých sportovců. Zájem o diskusi byl velký, poněvadž na ni přišlo hodně lidí.

[5]Podobnými větami se zabývá Jaromír Spal v článku „Nejasná souvětí“ v časopise Český jazyk (1954, č. 7). Článek je poučný pro naše zkoumání proto, že bezděky dokazuje užitečnost rozlišování příčiny a důvodu při výkladu vět se spojovacími výrazy neboť, poněvadž, protože, jelikož. Spal se v uvedeném článku zabývá větami typu Je to vysloužilý voják, protože má jen jednu nohu a správně je označuje jako chybné. Nedaří se mu však vyložit podstatu chyby, a nemůže proto dát chybujícímu jasné poučení, které by bránilo tomu, aby se chyb podobného druhu po druhé nedopustil. Příčinou toho je, že J. Spal odmítá pracovat s dvojím významem vět se spojkami poněvadž, protože, jelikož, neboť a že užívá pojmů „příčina“, „důvod“ v dosavadním tradičním smyslu. Směšování obou pojmů vyvolává nejistotu právě v určování jednotlivých případů. O větě Je to vysloužilý voják, protože má jen jednu nohu J. Spal praví (s. 225): „Znamenalo by, že jednonohost je příčinou toho, že je to starý voják, ačkoli příčinný poměr je spíše opačný (nikoli úplně)“. Slova spíše, nikoli úplně jsou důkazem autorovy nejistoty. Není tu ovšem poměr příčinný vůbec, t. j. věta druhá nevyjadřuje příčinu toho, co je obsahem věty první, nýbrž chce podat důvod, t. j. jev, který je důkazem správnosti toho, co je řečeno ve větě předchozí. Nesprávné by rovněž bylo uvádět obsah věty první jako příčinu toho, co je vyjádřeno větou druhou. Nelze vůbec tvrdit, že někdo má jednu nohu z té příčiny, že je vysloužilý voják, neboť fakt, že někdo je vysloužilý voják, je důsledkem toho, že má jednu nohu, nikoli příčinou toho. Příčina je antecedence, t. j. jev, který předchází a vyvolává jiný jev. Fakt, že někdo má jednu nohu, by bylo možné uvádět jako důvod tvrzení, že někdo je vysloužilý voják. V souvětí Je to vysloužilý voják, protože má jen jednu nohu můžeme přijmout větu druhou jen jako důvodovou ve smyslu shora vyloženém. Máme však námitku jednak jazykovou (ve větě řídící není vyjádřeno, že běží o názor, domněnku mluvčího), jednak věcnou (důvod je nespolehlivý: jednonohost nemusí příčinně souviset s vojenským povoláním, ba ani ne s vysloužilostí; jen někdy by ovšem tento důvod dostačoval, jestliže by pro to byly dány předpoklady kontextem nebo situací).

Za hlavní úkol svého článku pokládám pokus o objasnění rozdílu mezi větami s neboť, vždyť, totiž na jedné straně a větami s protože, poněvadž, jelikož na straně druhé.

Zatím co podřadné věty příčinné a důvodové vyjadřují jen příčinu a důvod ve smyslu shora vyloženém, je obsah vět s výrazy neboť, totiž, vždyť širší. Na př. v souvětí Je to novelistická šumivka, totiž nešumí snad duchem, ale může ukonejšit jako šumivka (J. Neruda, Povídky malostranské, Nár. knih. 1948, s. 59) připojuje věta s totiž myšlenku, která pomůže pochopit obsah věty předchozí. Je to věta vysvětlovací. Podobně v souvětí Potom ho hledal člověk od policie a ptal se ho, není-li to mejlka; ten pán na lůžku [6]číslo 14 totiž prohlásil, že žádné takové tobolky nepohřešuje je obsah věty s totiž (prohlášení, že se nepohřešuje tobolka) míněn jako vysvětlení toho, že se policista ptal pana Janíka, zda se nemýlí (K. Čapek, Povídky, s. 11).

Ještě častěji a výrazněji mají prostý význam vysvětlovací věty se spojovacím výrazem vždyť, t. j. připojují skutečnosti, které mají pomoci pochopit obsah věty předchozí nebo i získat pro myšlenku větou předchozí vyjádřenou: Ale jak se k nim dostati, vždyť to do rána má být přebráno (B. Němcová, Národní báchorky a pověsti I, NK 1954, s. 41). Prosím vás, vy čeládko, nezbořte mi pec, vždyť chci zítra péci (tamtéž, s. 39), … kdybych nebyl u tebe, náš mlynář již dávno by mne vyhnal, vždyť konáš více než polovinu mých prací (Vl. Vančura, Pekař Jan Marhoul, 1929, s. 79). Vzpamatujte se, člověče, vždyť jste bývalý četník, řekl mu vedle hlavy chladný hlas (Řezáč, Bitva, s. 191).

I věty se spojkou neboť mají někdy, třebaže méně často, prostý význam vysvětlovací, na př.: Vtom kročil mladý pán do dveří; nebo tenkráte nebyly ještě žádné závory a zámky, a přece se žádnému nic neztratilo (Němcová, Báchorky I, 10). Jednou poručil mu král — neboť musil královskou kuchyni potřebnými rybami zásobovat —, by co nejrychleji možná hojnost ryb nalovil (tamtéž, s. 23). A jejich autorem jest římský básník Horác, jehož věštba vlastní nesmrtelnosti se do značné míry splnila: čítá se dosud, ovšem valnou většinou jen klasickými filology, neboť pochybuji, že nalézá mnoho čtenářů nelatiníků na příklad u nás… (F. X. Šalda, Studie literárně historické a kritické, 1937, s. 11). Lid — to byla Nerudovi vždy nejvyšší instance. K němu se odvolával, za jeho svobodu bojoval, v jeho pevnost věřil, i když panská většina prosazovala politiku proti němu. Neboť Nerudovi bylo jasno, že to všechno je jen dočasné a že jen lid je věčný… (J. Fučík, Milujeme svůj národ, 1948, s. 73). Bagár a jeho společníci, Postava, Klínek a Varga, byli první, kdo objevili jeho nehodu, jestliže to byla nehoda. Neboť Buzkova smrt byla až příliš vhodná pro ty, kdo si přáli, aby jejich spojení s bankrotářským hospodařením družstva nebylo objeveno.

Z vysvětlovací funkce spojky neboť vyplývá i to, že může uvádět větu vedlejší, souřadnou k jiné větě vedlejší, na př. Tu se spatřili jako v nějakém zámku, a proti nim přišla žena a ptala se jich, co tu chtějí, jak sem přišli, aby se raději hned vrátili, sic že bude po nich veta, neboť tu že není žádného odpuštění (Němcová, Báchorky I, 80). Held se omlouval, že tak píše, to že jen aby času ušetřil, neboť že nemá žádného cviku v českém psaní, po německu že se snáze vyjádří… (A. Jirásek, F. L. Věk, Otto, 1925, III, s. 218). Dále řekl mi Neruda, že vidí, jaká mu kyne proletářská budoucnost, neboť [7]stane-li se jednou neschopným k práci, že nebude ničeho míti a nikdo že jej nebude podporovati (L. Quis, Knihy vzpomínek II, s. 347).

Vysvětlovací význam mají též věty s neboť, které následují po větě, v níž je sloveso určité v imperativu, na př.: Odpusť nám, tatíku, neboť smy cělú noc pokoje nedali (Staročeské životy svatých otců, vyd. Em. Smetánka, 1909, s. 26). „Vstaň“, pravila Josefina, „či lépe, poklekněme, neboť umřel“ (Vančura, Marhoul, s. 89). „Opusťte tuto hospodu“, řekl, „spěchejte, neboť vás čeká byt stokrát přívětivější, než nadelhotské haluzny“ (tamtéž, s. 103). Neomlouvejme to „lidovostí“, neboť ve skutečnosti tak všechen „lid“ nemluví (Weingart, Český jazyk 13). Neboj se, neboť jsem s tebou (Váša-Trávníček, Slovník jazyka českého, 1946, s. 1009). V prvním příkladě věta s neboť vysvětluje „tatíkovi“, o jaké odpuštění jej mluvčí žádá, v ostatních případech věty s neboť připojují na vysvětlenou okolnosti, které mají osobu, k níž se mluvčí obracejí, získat pro to, co je vyjádřeno imperativem. Ve všech větách v tomto odstavci uvedených by bylo možné neboť nahradit výrazem totiž, nikoli však podřadicími spojkami poněvadž nebo protože, neboť ty nemají nikdy v jazyce spisovném význam vysvětlovací.[3]

Vysvětlovací význam má spojka neboť též tam, kde uvádí větu s imperativem, na př. Znal mnoho takových příhod a příběhů, a Postavovi synkové je toužili slýchat vždy znovu. Třeba právě tuto nebo tu o setkání s mladým medvědem, dvouročkem, na níž nebylo pranic hrdinského, zato mnoho směšného. Neboť řekněte sami, co může dělat sebestatečnější partyzán, když před ním na úzké stezce, vyrobené tak, že do kolmé jílové stěny byly natlučeny a chvojím pokryty smrkové kuláče, když tedy na konci té houpavé stezky vstane před ním takový chlapík? (Řezáč, Bitva, s. 318).

Srovnejme tyto věty s neboť, jež mají vlastní význam vysvětlovací, s větami důvodovými uvedenými spojkou neboť. Její milý musel to míti dobře vypočteno, neboť přijel v ten samý den, jak byl přislíbil (Němcová, Báchorky I, 13). Patrno ale, že byl vždy k poddajnosti připraven, neboť místo další nedůvěry začal se ihned zanášet s poskytnutou mu lahůdkou (Neruda, Povídky, s. 39). Takový žaltář musil být ohromně těžký, neboť suchý zámecký tenorista jím nemohl ani pohnout (tamtéž, s. 163). Toto ale německé slovo (štempl) není jistě vůbec přijato, neboť jsem sám jakožto pachole od otce svého pro kolek, nikoli pro štempl posílán býval… (F. Strejček, Olověné boty včerejška, s. 6). Tyto neslovesné věty jsou zajisté vývojově prastaré, neboť v pozdějším vývoji se větná stavba stále víc a víc zdoko[8]nalovala, zpřesňovala (Fr. Trávníček, Úvod do českého jazyka, 1952, s. 34). Tu vesměs nejde jen o to vysvětlit myšlenku věty předchozí tím, že se uvedou další okolnosti, které doplní znalosti osoby, jíž je projev určen, nýbrž jde o věty, které vysvětlují, proč je správný výrok vět předchozích, uvádějíce fakt, který jejich správnost dosvědčuje.

Podobně věty příčinné nevyjadřují jen okolnosti, které doplňují znalosti osoby, jíž je projev určen, nýbrž uvádějí okolnosti, z nichž vyplynulo to, co je vyjádřeno ve větě řídící: Ta se ovšem zamračila, neboť byl v hlavě její docela jiný plán uložen (Němcová, Báchorky I, s. 13—14). Nebude dělníkem ani jedinou hodinu, neboť ten, kdo ho najme, učiní z něho svého služebníka (Vančura, Marhoul, s. 54). Jímá ho bázeň, neboť řeka burácí (Vl. Vančura, Obrazy z dějin národa českého, 1951, I, s. 23).

Společné mají všechny tři uvedené druhy vět se spojkou neboť to, že se pojí k předchozí větě volně, že jejich obsahy jsou podány jako články myšlenkového řetězu navazující lineárně na předchozí větu, jsouce výrazem postupného vybavování, spojování a navazování jednotlivých myšlenek. Naproti tomu podřadné věty příčinné a důvodové spojují své obsahy s větou řídící těsněji, jsouce výrazem myšlenkových komplexů, při nichž se vybavují současně (i když v témže okamžiku ne stejně jasně a úplně) alespoň dva myšlenkové celky ve své vzájemné souvislosti a závislosti. Souvětí podřadné je totiž ve svém vzniku podmíněno rozvojem myšlenkových schopností člověka, které záleží v tom, že člověk dovede ve své mysli současně uvádět ve vzájemné vztahy myšlenkové celky. Podobně volnost nebo těsnost spojení, jimiž se liší nejen souvětí souřadná od souvětí podřadných, nýbrž i navzájem jednotlivé druhy souvětí souřadných a souvětí podřadných,[4] není jen záležitostí stylu, nýbrž způsobem formy jako přímého odrazu určitého obsahu a psychického procesu. Některé významové vztahy a psychické procesy vedou k vyjádření volnému, t. j. k souvětí souřadnému, jiné k vyjádření těsnému, t. j. k souvětí podřadnému. Člověk s vyspělou kulturou rozumovou vládne ovšem stejně lineárním i komplexním způsobem myšlení, a proto se pro něho rozdíl, jak ukáži dále, na př. mezi souřadnými větami vysvětlovacími důvodem a příčinou a vedlejšími větami důvodo[9]vými a příčinnými stává často otázkou stylu, při němž významové vztahy nejsou rozhodujícím činitelem.

Avšak v některých případech skutečnosti obsahové a psychické rozhodují dosud o souřadném nebo podřadném vyjádření i vztahů důvodových a příčinných. Tak na př. v souvětí Prosím za prominutí, že odpovídám pozdě, byl jsem totiž na dovolené by nebylo vhodné spojovací výraz totiž nahrazovat podřadicí spojkou příčinnou, neboť obsah třetí věty by byl příliš těsně spojen s obsahem věty druhé; větou se spojovacím výrazem totiž však mluvčí chce vysvětlit, co ho opravňuje k tomu, aby vyslovil obsah obou vět předchozích, t. j. aby požádal za prominutí pozdní odpovědi. Je proto třeba, aby i formálně bylo vyjádřeno, že první dvě věty tvoří významově pevný celek, že mezi nimi je významově těsnější vztah než mezi větou druhou a třetí. Jinak je tomu, jestliže v souvětné stavbě zdánlivě shodné třetí věta blíže určuje větu druhou, nikoli věty první a druhou jako celek, jako na př. v souvětí P. Vrba se omluvil, že ho psaní hned nestihlo, poněvadž se nedávno vrátil z cest… (A. Jirásek, F. L. Věk III, s. 224). Tu však vedle spojky podřadicí jsou možné i spojky vysvětlovací neboť, totiž.

Podobně je tomu v souvětí Podle svědectví samých žáků je tento způsob (výcvik ve stylisaci při opravě úloh) přesvědčivý, neboť vychází z jejich vlastní slohové praxe, a tím velmi účinný (J. V. Bečka, Stylisační cvičení, Český jazyk 4, 1954, 326). Tu spojka neboť volně připojuje větu, která vyjadřuje vysvětlení (odůvodnění) autorovo. Spojka podřadicí by byla méně vhodná, neboť by vedla spíše k chápání věty poněvadž vychází z jejich vlastní slohové praxe jako odůvodnění vyslovené samými žáky.

Tam, kde tím nevzniká dvojí smysl, setkáváme se zejména ve větách hovorových se spojkou podřadicí, i když věta, kterou uvozuje, nepatří k větě přímo předcházející, na př. Kristinka mne opustila, Prokůpka sem nepustím, i kdyby chtěl, protože by tu zahynul — (K. V. Rais, Západ, 1925, s. 207).

Vezměme dále toto souvětí: Na sestru se ale bratr tuze rozzlobil, neboť se domníval, poněvadž ho k tomu měla, aby psy poslal pryč, že s babou srozuměna byla (Němcová, Báchorky I, s. 83). Tu by nebylo možné zaměnit neboť a poněvadž, neboť spojka poněvadž začíná vsuvku poněvadž ho k tomu měla, aby psy poslal pryč (spojka neboť nemůže uvádět příčinu (důvod) toho, co následuje). Jindy rozděluje spojka neboť souvětí na dva (nestejné) celky, aniž může být v tomto případě nahrazena spojkou podřadicí: A protože měl mnoho co vyřizovat také na krajském národním výboru, vyjel Bagár příští den z Kadaně po deváté hodině ranní, když předtím určil, kdo ho [10]má zastupovat za jeho nepřítomnosti, neboť počítal, že se zdrží v Praze nejméně do příštího odpoledne (Řezáč, Bitva, s. 521).

Mimo případy již uvedené projevuje se zvláštní význam vysvětlovacích spojek neboť, totiž, vždyť ve srovnání s podřadicími spojkami příčinnými a důvodovými takto:

Věta vysvětlovací s neboť, totiž, vždyť může být jen za větou, jejíž obsah vysvětluje (nikoli před ní); to je, podobně jako u vět stupňovacích, odporovacích a důsledkových, výrazem postupného, lineárního chodu myšlenkového, jak jsem na něj shora ukázal. Z toho plyne, že spojek neboť, totiž, vždyť nelze užít tam, kde souvětí začíná větou vyjadřující příčinu nebo důvod. Naproti tomu jich užijeme tehdy, jestliže chceme objasnění vyzdvihnout ve zvláštní větě: Na příklad pojem „pohybovati se“ je pojem rodový ve vztahu k pojmu „pohybovati se rovnoměrně“. Neboť pojem „pohybovati se“ se vztahuje na všechno, co se pohybuje rovnoměrně, a ještě i na to, co se pohybuje jinak, nerovnoměrně (Logika, učební text pro 11. post. ročník, 1954, s. 31). Liší se tedy podřadicí spojky příčinné a důvodové od spojek vysvětlovacích tím, že ony mohou ve shodě s komplexním myšlením vztahovat obsah vět též k tomu, co přijde, kdežto tyto mohou obsah vět vztahovat jen k tomu, co předchází.

Z toho, co zde bylo dosud řečeno, plyne, že spojkami vysvětlovacími jsou příčina a důvod uvedeny méně výrazně a méně zdůrazněně než spojkami podřadicími. Tam, kde příčinu nebo důvod chceme zvlášť zdůraznit, užijeme dvojité spojky proto, že. Tu spojkou souřadicí nahradit nelze. Na př. Upřel oko na stůl jaksi jen proto, že vůbec někam dívati se musil… (Neruda, Povídky, s. 46). Chodíval za rakvemi ubožáků a zoufalců, někdy nepřipraven a skrývaje zástěru v pase složenou, ne aby plakal, ale protože byl podoben všem lidem a všichni lidé byli trochu jím samým (Vančura, Marhoul, s. 14). Jdu-li do školy, do úřadu, do divadla v jiných šatech než domácích, činím tak ne proto, že si jich nevážím, nýbrž proto, že mají jiný úkon (Trávníček, Úvod, s. 54).

Spojky vysvětlovací nelze užít tam, kde příčinu nebo důvod popíráme, na př. Trojku jsi dostal proto, žes nepozorně počítal, a ne proto, že s tebou máma nemluvila (M. Pujmanová, Svítání, 1954, s. 155). V tomto i předchozím případě se projevuje příslovečný charakter slova proto.

Spojky vysvětlovací neužijeme rovněž tam, kde se spojka opakuje, aby byly příčina a důvod zdůrazněny nebo aby jednotlivé příčiny (důvody) byly od sebe výrazněji odlišeny, na př. Významy, jejichž nositelkami, výrazovými prostředky jsou hlásky -a, -u, -y…, -u, -eš, -e…, nazýváme mluvnické nebo větné, větoslovné, protože [11]zřetelně vystupují ve větách, protože je má slovo ve větách (Trávníček, Úvod, s. 24). Ale mám Toničku ráda, protože nosí modré náušnice, protože si odpoledne při žehlení zpívá a protože mi na Zbiroze ukázala, jak se vyloupne duše z rákosí (Pujmanová, Svítání, s. 10). Před neboť nemůže předcházet spojka a ani jiné spojovací výrazy souřadné (na rozdíl od podřadicích spojek příčinných a důvodových protože, poněvadž, jelikož, že).

Rozdíl mezi spojkami vysvětlovacími a podřadicími spojkami příčinnými a důvodovými není tedy jen slohový, nýbrž je dán významovými vztahy i myšlenkovým postupem. Uveďme pro to ještě jeden důkaz: Ve své době nemohl (Štítný) totiž počítat s venkovským lidem přímo jako se čtenářem, neboť lid neuměl číst a knihy byly drahé. Protože k venkovskému lidu nemohl také mluvit přímo (jako laik nemohl mluvit s kazatelny), počítal s tím, že drobný šlechtic bude lidu jeho myšlenky zpřístupňovat, že bude prostředníkem (J. Hrabák, O lidovosti starší české literatury, Česká literatura 2, 1954, s. 237). Tu se spojky totiž, neboť a protože nestřídají zajisté jen z příčin stylistických, nýbrž především z příčin obsahových a psychických: věta se spojkou totiž uvádí okolnost vysvětlující, spojka protože umožňuje uvést dříve příčinu toho, co je vyjádřeno až ve větě následující; pouze o spojce neboť tu rozhodl stylistický zřetel k následující spojce podřadicí (protože).

Tam, kde nejsou okolnosti shora vyložené, rozdíly mezi souřadicími spojkami vysvětlovacími a podřadicími spojkami příčinnými a důvodovými se neuplatňují a spojek užíváme bez rozdílu, na př. Tento soud je nepravdivý, protože v něm tvrdíme něco, co neodpovídá skutečnosti… Tento soud je nepravdivý, neboť v něm popíráme vztah, souvislost, která ve skutečnosti existuje (Logika, s. 53).

Z toho, co zde bylo uvedeno, závěrem tedy vyplývá, že souřadicí platnost spojovacích výrazů neboť, totiž, vždyť záleží v tom, že věty, které uvozují, připojují volně, jsouce ve své podstatě odrazem postupného, lineárního chodu myšlenkového.

Zjištěné vlastnosti vět se spojkami neboť, totiž, vždyť a rozdíly mezi větami těmito spojkami uvozenými a podřadnými větami důvodovými a příčinnými vedou k tomu, abychom věty se spojovacími výrazy neboť, totiž, vždyť nazývali větami vysvětlovacími a dělili je na prosté věty vysvětlovací, na věty vysvětlovací příčinné a věty vysvětlovací důvodové. Tím by byly i názvem výrazněji odlišeny od vedlejších vět příčinných a důvodových a tím by byla i jejich podstata lépe vystižena.

Souřadná souvětí vysvětlovací a podřadná souvětí příčinná a důvodová se uvádějí právem v těsnou souvislost i se souřadnými [12]souvětími důsledkovými: oba druhy souvětí vyjadřují touž skutečnost. Tak na př. podobně jako jiné mluvnice uvádí Učebnice jazyka českého pro 10. post. ročník (1955, s. 140) tyto příklady:

Chceme zvýšit výrobu, proto rozvíjíme údernické hnutí
          důvod                               důsledek

Rozvíjíme údernické hnutí, neboť chceme zvýšit výrobu
          důsledek                           důvod

a k nim poznamenává: „V těchto souvětích vyjadřuje jedna věta důvod (příčinu), druhá důsledek (následek). Vyslovíme-li nejdříve větu uvádějící důvod a k ní připojíme větu uvádějící důsledek, nazývá se toto souvětí důsledkové. Zvolíme-li pořad obrácený, t. j. uvádí-li druhá věta důvod, nazýváme toto souvětí důvodové.“ Je však třeba zdůraznit, že oba rozdílné pořady vět jsou dány myšlenkovým postupem mluvčího a že vůbec, přihlížíme-li k myšlenkovému postupu a k tomu, co mluvčí má skutečně na mysli, nelze obsah věty Chceme zvýšit výrobu označovat za důvod, poněvadž v daném souvětí je pouze myšlenkovým východiskem, konstatováním určité skutečnosti, z níž se pak vyvozuje důsledek. Podobně nelze obsah věty Rozvíjíme údernické hnutí označovat za důsledek, neboť i jí mluvčí vyjadřuje začátek myšlenkového celku, pouze konstatuje určitou skutečnost, jež se v další větě odůvodňuje.

Zajímavější je srovnání obou spojek protože, proto a uvědomění si toho, jak došlo historicky k jejich tak podstatnému významovému odlišení. Srovnejme tyto dvě věty:

Chodil jsem tam v té době, a proto jsem všechny otázky znal.

Chodil jsem tam v té době, protože jsem všechny otázky znal.

Je patrné, že významový rozdíl je dán tím, že proto < pro to ukazuje na obsah věty předchozí, protože < pro to, že na obsah věty, kterou uvozuje, tedy na obsah slov, která následují[5]. Důsledek ve smyslu mluvnickém je tedy fakt, který vyplynul z toho, co je vyjádřeno předchozí větou. Z toho plyne, že věty důsledkové se spojkami proto, a proto mají blízko k větám účinkovým se spojkou takže, k větám, jež jsem ve jmenovaném již článku v Naší řeči nazval věty účinkové následné. V těchto větách, na př. Dutina nosní je otevřena, takže vzduchový proud [13]čerpaný z plic jí odchází (Trávníček, Úvod, s. 7), odkazuje tak na obsah věty předchozí (podobně jako proto) a uvozuje spolu s že větu, která vyjadřuje účinek, t. j. (stejně jako následek) fakt, který z obsahu věty předchozí vyplývá. Po té stránce, t. j. s hlediska věcného obsahu, má pravdu redakční poznámka Naší řeči k mému článku (s. 9), když praví, že „mezi účinkovými větami následnými a větami důsledkovými rozdílu není“. Než ukáži, v čem je rozdíl mezi oběma druhy vět právě s hlediska jazykového a psychického, pokládám za nutné objasnit lépe, než jsem to učinil v uvedeném článku v Naší řeči, rozdíl mezi větami účinkovými určovacími a větami účinkovými následnými.

Účinkové věty určovací vznikly z vět způsobových typu dodnes běžného, na př. Když na příklad máme objasnit, co to je společenský řád, můžeme to učinit tak, že ukážeme druhy společenských řádů (Logika, s. 44). Nářeční rozdíly, vzniklé starším vývojem, v nové době namnoze se stírají, a to hlavně tak, že mizejí nápadné, výlučné rozdíly mezi nářečími jinak stejnými nebo aspoň velmi blízkými (Trávníček, Úvod, s. 44). Od vět účinkových následných, které jsou stejného původu, liší se funkcí adverbia tak, které jednak odkazuje k větě následující, jednak naznačuje, i když neurčitě, způsob nebo stupeň toho, co je vyjádřeno slovesem, adjektivem nebo adverbiem (utíkal tak, že; tak rychlý, že; tak rychle, že); v tom smyslu blíže určuje a rozvíjí sloveso, adjektivum nebo adverbium[6], na př. Všichni ustrnuli nad krásou panny tak, že Jaromil s ní až k samému králi a královně přistoupil a nikdo ani hlasu nepozdvihl (Němcová, Báchorky I, s. 75). Mám pracky tak ztuhlé, že ani prsty nenarovnám.

Důkazem toho, že tak nemá jen pomocnou funkci, nýbrž že naznačuje míru toho, co je vyjádřeno řídícím výrazem, jsou věty typu Otec byl již mrtev, takže jsme byli odkázáni sami na sebe — o tom, že zde přísudkové jméno nemůže být rozvito příslovcem tak, rozhoduje právě sám význam slova mrtev, který nepřipouští, aby byl dále co do míry určován. Příslovce tak nemůže být tedy v řídící větě věty účinkové před slovy, která pro svůj věcný význam nemohou být stupňována, a u adjektiv v superlativu, na př. Byl to jeho nejúspěšnější závod, takže na něj vždy rád vzpomínal. Něco jsem znal, takže jsem se ke zkoušce přihlásil. Věcný význam [14]adjektiv v komparativu vede k tomu, že místo tak říkáme o tolik nebo tolikrát, na př. Byl o tolik lepší, že mu prvenství nikdo nemohl upřít. V jazyce mluveném není někdy ani v účinkových větách určovacích příslovce tak, ani jiné příslovce s podobnou funkcí. Na př. ve větách Kroutili nejprve očima, že jim bylo vidět bělmo, a pak teprve spočinuli upřeným, dlouhým pohledem na tváři osoby, kterou si přáli uhranout (J. John, Rajský ostrov 1955, s. 57). Mám pracky ztuhlé, že je ani nenarovnám. Tu se však slova očima, ztuhlé vyslovují s intonací výrazně stoupavou, aby se tak naznačila vysoká intensita děje vyjádřeného ve větách řídících, kdežto po tak, že může být intonace stoupavá, ale i klesavá.

Příslovce tak může být tedy ve větách účinkových určovacích nahrazeno výrazy, které rovněž svědčí o tom, že tu nejde jen o pomocnou, formální funkci. Srov. na př. ještě: …byl jim do té míry milostiv, že postavil chrám, aby v něm mohli slavit křesťanského Boha (V. Vančura, Obrazy z dějin národa českého I, s. 43). Konečně se vzpamatoval natolik, že pozdravil oba muže, kráčející u jejich hlav (Řezáč, Bitva, s. 9).

Věty účinkové následné vyjadřují účinek určitého děje, určité kvality vůbec (Zapomněl jsem si peníze, takže jsem knihu nemohl koupit. Řeka byla rozvodněná, takže jsme se na druhou stranu nedostali), a to někdy i tehdy, když je blíže určen stupeň této kvality, na př. Chlapec byl velmi nadaný a nesmírně pilný, takže jsem se o jeho úspěch neobával. Byl málo připraven, takže se neúspěch dal očekávat. Na rozdíl od toho věty účinkové určovací vyjadřují účinek vysoké intensity děje, vysokého stupně kvality. První část spojky takže původně odkazovala na věcný obsah předcházející věty hlavní. Vidíme to na těch souřadných větách s odkazovacím způsobovým adverbiem tak, které se mohou snadno změnit ve věty účinkové následné, jež vyjadřují touž objektivní skutečnost, jsou však výrazem jiného myšlenkového procesu, výrazem komplexního způsobu myšlení. Tak na př. v souvětí … ukládal žákům úkoly těžší, než je osnovami pro jednotlivé roky určeno, a tak žáky ve slohu přetěžoval (Český jazyk 4, 1954, s. 331) by bylo možné též říci takže žáky ve slohu přetěžoval. Podobně je možno změnit větu souřadnou odkazující způsobovým příslovcem na obsah věty předchozí v tomto příkladě: Kus pole dá věnem dceři, kus louky anebo lesa synovi — a tak se drobí, hynou a mizejí lány — mění se v pololány — čtvrtlány — v chalupy a konečně rozparcelovány mizejí jako pramen — v písku (J. Š. Baar, Jan Cimbura, 1926, s. 31). Postupně však takže ztratilo svůj věcný význam (tím pozbylo i svého příslovečného charakteru) a má nyní úkon jen formální, vyjadřujíc druh vztahu [15]mezi větami; proto není možné užít jen takže, kdežto jen proto je běžné, jak ještě dále ukáži.

Nyní se pokusím ukázat, v čem je rozdíl mezi účinkovými větami následnými a větami důsledkovými. Již ve jmenovaném článku v Naší řeči jsem uvedl, že oba druhy vyjadřují stejnou realitu, že rozdíl je pouze v postoji pisatele (mluvčího). Věta účinková s takže má ráz nedůrazného, shrnujícího vyjádření, těsně připojeného k předchozím větám. Na př. Mladík ji pozdravil a hned beze všech okolků vyznal, že Dobrunku miluje, ona že ho také ráda má, takže jim k ouplné blaženosti jen matčino svolení schází (Němcová, Báchorky I, s. 13).

Jak spojka takže spojuje svou větu těsně s větou předchozí, třeba i závislou (kdežto proto může připojovat větu i k předchozímu souvětí podřadnému jako součásti složitého celku), je patrno z tohoto příkladu: Představovali v něm chlapíky, kteří jsou náramně spokojeni, že Janouch se ještě té noci sám naboural, takže byli zbaveni povinnosti hlásit svým představeným škodu, kterou mu předtím způsobili (Řezáč, Bitva, s. 300). Tu užít spojky a proto by nebylo možné, ledaže bychom opakováním spojky že vyjádřili, že věta byli zbaveni povinnosti… tvoří souřadný celek s větou že Janouch se ještě… (pak by věta zněla a že proto byli zbaveni povinnosti).

Věta důsledková na rozdíl od vět účinkových se spojkou takže připojuje svůj obsah k předchozí větě volně, důrazně, někdy citově, s větší úplností. V těchto případech by bylo nevhodné užít vedlejší věty účinkové se spojkou takže, na př. Snad jen oni jsou schopni proniknouti do nejskrytějších hlubin naší mateřštiny, vyvážiti z nich netušené bohatství a proto hlavně oni zapěli tak hluboce procítěné chvalozpěvy na naši řeč (Trávníček, Úvod, s. 86).

S větami účinkovými s takže se setkáváme naopak tam, kde běží o věcné konstatování faktů, někdy samozřejmých, o popis skutečnosti, na př. Vlasy dřív rovně přičísnuté byly kolmo vyhnány pod cylindr, oko takto bezvýznamné snažilo se patrně něco vyznačovat, široká ústa byla pevně sevřena, takže brada stála o něco výš, vpadlá prsa byla trochu vypnuta… (Neruda, Povídky, s. 46). Protože však nebylo českých středních škol, ztráceli namnoze čeští studenti svůj zdravý jazykový cit, takže potřeba nějakého tištěného rádce, „oprávce poklesků jazykových“, stávala se čím dále naléhavější (Strejček, Olověné boty, s. 7). Když zdvihl konec trámu, takže se úhel blížil 90°, upevnil provaz a vylezl vzhůru, aby opřel zdviženou část o hlavici příčné opěry (Vančura, Marhoul, s. 51). Korýši se množí jednak tím, že rodí neustále mladé korýše, kteří ihned padnou [16]v oběť rybkám, jednak tvorbou vajíček, která potřebují k svému vývoji několik měsíců, takže z nich vzniknou korýši v době, kdy již, není mladých rybek… (F. Herčík, Život na ruby, 1945, s. 61). Jak všichni víte, pan Buzek přišel pozdě, takže nebylo možno seznámit se předem s jeho zprávou, a ostatní už znáte (Řezáč, Bitva, s. 164). Zde všude by nebylo vhodné spojku takže nahrazovat spojkou (a) proto.

Tam, kde mluvčímu jde o vyjádření logických vztahů se zaměřením na důsledek (následek), užijeme převážně věty důsledkové; věta účinková by byla málo důrazná. Na př.: Jen málo živočichů má takové zařízení, aby vydrželo ohromné tlaky vodních spoust. Proto jest moře ve větších hloubkách prosto života. Život je tedy zjevem povrchovým, zjevem, který vzniká a udržuje se jen tam, kde se stýkají tři živly; voda, země a vzduch. (Herčík, Život, s. 51). Je v nich nápadné již to, jak sahá do představové oblasti prostého lidového života (obraz potoka, který se rozvodní, štěpu atd.), a proto je nasnadě otázka, zda při těchto průpovědích sáhl i do lidové moudrosti (Česká literatura 2, 1954, s. 229).

S nedůrazností a neutrálností spojky takže souvisí i to, že po ní nelze užít věty neslovesné, kdežto po spojce proto je to možné, na př. Hledá spojence proti Němcům, kteří ho vytlačují z hospodářských posic — a nachází je v českém sedlákovi. Proto na jedné straně vášnivý nacionalismus a na druhé straně prvky jistého demokratismu, které nápadně pronikají právě v pověsti o Oldřichovi a Boženě (Česká literatura 2, 1954, s. 230).

Z toho, že spojka proto silně odkazuje na předchozí fakt, kdežto takže tuto odkazovací sílu ztratilo, vyplývá, že není možné užíti spojení jen takže, kdežto jen proto je běžné, na př. Vyrůstala jako klášterní schovanka, neznala lidi, neznala svět, a jen proto mohla důvěřovat takovému člověku, jako byl pan Mohl (Pujmanová, Svítání, s. 88).

Spojka proto může začínat novou myšlenku, kdežto takže dovádí myšlenku k relativnímu konci, na př. I umínil sobě, že ještě několik dní v kopci pobude a pak že půjde zase dále. A proto vždy ráno své psy s sebou do lesa brával, aby nějakou pečeni přinesl, a pak aby se ohlídl, jak by nejlépe z lesa vyjíti mohl. Chudák ale toho se nenadál, že mu za zády zrada vězí (Němcová, Báchorky I, s. 81).

Plyne tedy i z rozboru vět důsledkových a z jejich srovnání s větami účinkovými, že podstatnou vlastností věty hlavní je její volné připojení k větě jiné, vlastností, jež je původní jazykovou formou postupného, lineárního navazování myšlenek, u primitivního člověka původně jedině možného. U člověka s vyspělým [17]myšlením jsou souvětí souřadná výrazem určitých věcných vztahů, jež chce vyjádřiti, i určitých myšlenkových procesů, jež jsou odrazem určitých věcných vztahů.

Způsob navazování vět, t. j. vztah jedné věty k druhé, je vyjádřen právě u vět hlavních spojovacími výrazy výraznějšími než u vět vedlejších. Co se týče samostatnosti vět nazývaných větami hlavními, je třeba s hlediska významového činit rozdíl mezi hlavními větami v souvětí souřadném a podřadném. Věta hlavní v souvětí podřadném je vlastně věta neúplná, tvoří s větou vedlejší myšlenkový i jazykový komplex (v angličtině se mezi takovými větami nepíše čárka). Je to patrné u vět podmětných, předmětných, přívlastkových a doplňkových; volnější je spojení mezi větou řídící a příslovečnou, ale i ty tvoří těsný celek nejen významový podle záměru mluvčího, ale i formální, jak o tom zejména svědčí též stoupavá intonace v první větě. V souvětí Přijde čas, že se zeptá zima, cos dělal v létě není věta první přijde čas samostatnějším celkem než věta druhá že se zeptá zima; vždyť záměrem mluvčího nebylo říci, že přijde čas vůbec, nýbrž čas určitého druhu! Podobně v souvětí Bratr konečně zase viděl, že si chceme pomáhat má věta první v daném souvětném celku jiný význam, než jaký by měla sama o sobě (tu by vyjadřovala, že bratr opět získal schopnost vnímat zrakem).

Na rozdíl od věty hlavní v souvětí podřadném první věta bezespoječná v souvětí souřadném je věta relativně úplná, třebaže je jen článkem myšlenkového a formálního řetězu; nevyjadřuje žádný svůj větný člen větou jinou, na jejím konci můžeme klesnout hlasem (až na souvětí vylučovací). Věta druhá (spojková) v souvětí souřadném však samostatná není ani myšlenkově, ani formálně, jak jsem již shora ukázal: pochopení jejího obsahu závisí na větě předchozí, její spojky rozhodují o jejím významu.

Jednou z podstatných vlastností věty vedlejší ve srovnání s větami hlavními je těsnější spojení s větou druhou; je to vlastnost, jež je jazykovou formou komplexního myšlení. Stupeň sepětí vět v souvětí souřadném a podřadném lze ovšem stanovit jen srovnáváním. Tím na př. odlišíme souvětí souřadné důsledkové od souvětí podřadného účinkového následného, částečně i souvětí vysvětlovací příčinné a důvodové od souvětí podřadného příčinného a důvodového.

Ve většině případů je znakem věty vedlejší i to, že zastupuje některý větný člen věty řídící (až na slovesný přísudek). V souvětích zkoumaných v tomto článku, t. j. v souvětích důsledkových, [18]účinkových a vysvětlovacích, můžeme však větu s tohoto hlediska posoudit jen nepřímo podle volnosti a těsnosti spojení nebo lineárnosti a komplexnosti myšlení.

Důležitý znak kvalitativní rozdílnosti spojek souřadicích a podřadicích by bylo možno nalézt i v tom, že věta nemůže být uvedena dvěma různými spojkami podřadicími (až na výjimky, na př. se spojkami jako když), že však může být uvedena jednou spojkou souřadicí a jednou spojkou podřadicí nebo obráceně, že její vztah k větě předchozí může být vyjádřen i dvěma spojkami souřadicími (proto však). Prozkoumání této skutečnosti by prohloubilo poznání významové stavby souvětí. Její příčina je patrně nejen ve významech spojek souřadicích na jedné straně a spojek podřadicích na straně druhé, nýbrž částečně i v tom, že u spojek souřadicích proniká zejména jejich základní funkce, t. j. vyjadřovat významové vztahy vět a slov, nikoli na prvém místě spojovat věty a slova v těsné celky. To se projevuje též jednoznačností souřadicích spojek na rozdíl od mnohoznačnosti četných spojek podřadicích.

Zejména to platí o spojce proto, která zásluhou své odkazovací síly může uvádět ve významový vztah i věty od sebe vzdálené a tím je spojovat ve výrazné celky, na př. Cestou jen tak ledabyle a chvatně (mrak) pokropil město pod sebou. Muže v gumovém plášti ani nenapadlo, aby proto přidal do kroku (Řezáč, Bitva, 9).

Uvedené moje výklady budou dalším zkoumáním jistě doplněny i opraveny. Podnítí však snad jazykovědce, aby věnovali více pozornosti dnes poněkud opomíjené skladbě souvětné a pokusili se důkladněji poznat věcné obsahy jednotlivých druhů vět a psychické procesy, jejichž jsou věty výrazem. Je totiž nutné, aby jazykověda poznávala nejen mluvnické vztahy a věcné obsahy vět, ale i myšlenkové procesy, jež vedly ke vzniku vět.

[1] Podobné stanovisko zaujímá Fr. Kopečný ve svých Základech české skladby (1952), s. 239.

[2] Srov. pojetí, které uvádí (dále však ve svých výkladech neaplikuje) akad. Fr. Trávníček v poznámce ve své Mluvnici spisovné češtiny II, s. 787: „Příčina je skutečnost něco působící, důvod pak myšlenka, úsudek k něčemu nás vedoucí“. Tím méně lze uplatnit v jazykovědě pojetí, jež příčinou nazývá „jev, který nutně (proloženě ode mne) vyvolává druhý jev“ (Vinogradov-Kuzmin, Logika, Praha 1951, s. 113).

[3] V obecné češtině však vysvětlovací význam mívají, na př.: Kamaráde, já jsem si ten dopis přečetl a já ti jej ukážu, protože jej nosím s sebou (K. Čapek, Povídky z jedné kapsy, s. 55).

[4] Rozdílem ve stupni těsnosti připojení věty je dáno i rozdílné pojetí téže věty. Tak v souvětí Musí dát bedlivý pozor, aby v nich nebyl nikdo z Potočné nebo z Oudolíčka (Řezáč, Bitva, s. 149) při volnějším připojení je věta druhá větou účelovou (větu první by bylo možno nahradit větou Musí být bedlivý a pozorný…), při těsnějším připojení větou přívlastkovou.

[5] Podobně proto, aby odkazuje na větu účelovou a uvozuje ji, na př. Jestliže nakonec přece jen sjel po svažité vozovce k vratům textilky, připadalo mu, že to vše dělá jen proto, aby vyhověl své zvědavosti (Řezáč, Bitva, s. 16). A proto, aby nebylo po jejich, i proto, že nikdo už z nás nemůže povědět k věci více, než pověděl soudruh Varga a ostatní soudruzi, navrhuji následující opatření (tamtéž, s. 166).

[6] Srov. Ant. Opravil, Spojování vět, Druhé hovory o českém jazyce, s. 40: „V prvním spojovacím výraze je slovo tak příslovce a rozvíjí se jím sloveso nebo přívlastek anebo příslovečné určení řídící věty, na př. Voda pod jezem tak hučela, že nebylo slyšet vlastního slova… příslovce tak a spojka že jsou tu výrazy souvztažné.“

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 1-2, s. 1-18

Předchozí Šedesátiny prof. Dr Vladimíra Šmilauera

Následující František Trávníček: K článku L. Klimeše „K vazbám některých substantiv, zvláště dějových“