Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

František Cuřín, Miloslava Rejmánková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

K problémům marxistické jazykovědy

Konference o marxistické jazykovědě, kterou v prosinci r. 1960 uspořádal Ústav pro jazyk český ČSAV a které se vedle jazykovědců účastnili i filosofové a psychologové, logikové i matematikové, zabývala se komplexem důležitých problémů souvisících s uplatňováním metodologie dialektického a historického materialismu v jazykovědě. Podněty, které z konference vzešly, budou nadlouho určovat směr naší jazykovědné práce. Právem jim proto naše i cizí jazykovědné časopisy věnovaly značnou pozornost.[1]

Výsledky, k nimž konference došla, shrnuli a vlastními úvahami doplnili J. Bělič, L. Doležel a B. Havránek v důležité stati nazvané Nové úkoly naší jazykovědy (Nová mysl 1961, s. 978 až 988). Autoři se v ní vyjadřují ke všem zásadním otázkám jazykovědné teorie; zdůrazňují, že ani teoretické úsilí jazykovědné nemůže být odtrženo od reálné skutečnosti a že jazykověda založená na spojení teorie s praxí a odpovídající i aktuálním potřebám společnosti má pro současnost velký význam a přispívá k vývoji společnosti.

Otázky, jimiž se autoři zabývají, nejsou dosud všechny vědecky, marxisticky vyřešeny. Jejich řešení není ovšem nikterak lehké. Mnohdy je třeba vyvracet idealistické názory jazykovědy starší nebo i současné (americké, západoněmecké) a překonávat je tvořivou aplikací metod dialektického materialismu. I z tohoto hlediska je stať velmi cenná.

Autoři ukazují, že v jazyce jako v každém jiném jevu existují vnitřní protiklady, a z rozboru jejich vztahu a vyrovnávání vyvozují závěry důležité jak pro přístup k jazyku vůbec, tak i pro aktuální úkoly jazykovědy. Upozorníme zde na některé problémy.

Vedle vývoje jazyka, jemuž starší jazykověda věnovala převážnou pozornost, je dnes třeba vědecky zkoumat i jeho současný stav, zjiš[47]ťovat potřeby a cíle dnešní jazykové skutečnosti i její dnešní pohyb. Přitom je si třeba uvědomit, že jazyk „z hlediska své sdělné úlohy potřebuje k tomu, aby byl srozumitelný, určité stability“ (s. 979).

Značnou pozornost věnují autoři i principu jednoty formy a významu (obsahu) v jazyce a zaujímají stanovisko k některým současným směrům a metodám, zvláště k uplatnění matematických metod v jazykovědě. Tyto metody nabývají významu v souvislosti s rozvojem kybernetiky. Jsou velmi důležité, mnohdy podávají i přesnější zobrazení jazykové struktury než pravidla a definice, ale nelze je stavět proti tzv. tradiční jazykovědě nebo nad ni.

Velmi důležitá, ale i obtížná je otázka vztahu jazyka a myšlení. Autoři v podrobném rozboru ukazují, že jde o „složitý vzájemný vztah dvou rovin, které neprobíhají paralelně a které nelze v celku ani v částech ztotožňovat“ (s. 984). S tímto vztahem souvisí také problém znakovosti jazyka. Proti některým jiným názorům soudí autoři, že slovo je znakem s ustálenou formou a s ustáleným významem. Nepatří tedy do pojmu znak jen zvuková podoba slova, ale i jeho význam. Význam od formy nelze oddělovat (něco jiného je ovšem pracovní eliminace jedné složky).

Závěrečné partie článku jsou věnovány problémům jazykového vývoje minulého i dnešního a poměru českého a slovenského jazyka. V zásadě nelze pochybovat o souvislosti vývoje jazyka s vývojem společnosti. Tato souvislost není ovšem u všech složek jazykové stavby tak jasná a prokazatelná jako u slovní zásoby. Se společenským vývojem těsně souvisí i tzv. vnější dějiny jazyka, tj. jeho uplatnění ve společnosti, dále nářeční diferenciace a dnes stírání nářečí. Zřejmá je především závislost vývoje spisovného jazyka na vývoji společenském.

Stať dále řeší vztah spisovného jazyka a obecné češtiny a věnuje pozornost i češtině hovorové. Stále více se ukazuje potřeba všímat si i hovorové podoby spisovného jazyka, „nenucené a volnější, než je vlastní jazyk spisovný v úzkém smyslu slova“ (s. 987). Hovorová čeština je v úzkém styku s útvary nadnářečními, především s obecnou češtinou, jež postupně proniká i na území jiných nadnářečních útvarů. Je to vývoj složitý; jazykověda jej nemá jen studovat, ale má do něho v souladu se zájmy společnosti i citlivě zasahovat.

Naše současná jazykověda musí také věnovat větší pozornost poměru mezi češtinou a slovenštinou. Oba jazyky jsou si velmi blízké, a je v zájmu obou národů „promyšlenou prací kontakt českého a slovenského jazyka neustále prohlubovat a posilovat“, např. při normalizaci odborného názvosloví.

V této zprávě chceme jen upozornit na některé problémy v článku [48]řešené nebo nadhozené. Diskuse, k níž má být stať úvodem a podnětem, pomůže jistě vyjasnit i otázky v dosavadní literatuře málo zpracované.

Fr. Cuřín

Bohemistické příspěvky ve sborníku Ruský jazyk I

Nově založený sborník Pedagogického institutu v Praze (sv. Ruský jazyk I, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1961), navazující na práci bývalé Vysoké školy pedagogické, přináší vedle příspěvků rusistických (lingvistických, literárněvědných a metodických) také dvě stati bohemistické se zaměřením porovnávacím. V lingvistické části sborníku patří tyto stati mezi příspěvky teoreticky nejpropracovanější a nejhodnotnější. Jde o stať Přemysla Hausera Všechen a sám (Slovnědruhová platnost a větné členství těchto slov), s. 151—163, a o obsáhlou studii Blaženy Havlové Vsuvky v češtině a v ruštině, s. 165—193.

P. Hauser ve svém článku řeší nově otázku slovnědruhové platnosti a větného členství slov všechen a sám. Této teoretické otázce přikládá správně značný význam i pro školní praxi, k níž je sborník ve své podstatě zaměřen mnohem více než k jazykové teorii. (Jde o slova, která se v jazykových projevech vyskytují neobyčejně často, a proto jejich přesné, a zejména jednotné mluvnické vymezení je nezbytné i pro školní výklady.)

Autor podrobným srovnáním a rozborem dospívá k závěru, že by i pro češtinu bylo možné a vhodné přijmout řešení této otázky, jak je nacházíme v mluvnicích ruských a jak je dnes přijímá i jazykověda slovenská.[2] Tam se obě slova jednotně vykládají jako zájmena a patří do společné skupiny zájmen tzv. určovacích, kdežto v našich mluvnicích se chápe sám sice jako zájmeno, avšak ukazovací (tento význam dnes ovšem už ztratilo), a všechen buď jako neurčitá číslovka, nebo jako neurčité zájmeno. Rozdíly mezi pojetím ruským a českým tu vyplývají z širšího pojímání zájmen v novější ruské mluvnické literatuře, které podstatu zájmen spatřuje v zastupování nejenom jmen podstatných a přídavných, nýbrž i číslovek. Toto pojetí zájmen umožňuje vést přesnější hranici mezi zájmeny a číslovkami jako slovními druhy (zejména pokud jde o zájmena a číslovky neurčité) nejen po stránce tvaroslovné, nýbrž i po stránce významové.

Na podporu svého závěru o vhodnosti zařadit obě slova i v českých [49]mluvnicích do kategorie zájmen určovacích, nebo lépe vydělujících, ohraničujících, popř. zpřesňujících (termíny navrhuje P. H.), uvádí Hauser v druhé části své práce, že obě slova mají nejen své zvláštnosti významové (o společné významové znaky obou slov se opírá zařazení v mluvnicích ruských), nýbrž také syntaktické. Zjišťuje, že obě slova vystupují ve větě jako jméno přídavné, a to ve všech jeho typických větných funkcích (jako přívlastek, doplněk, jmenný přísudek), popřípadě jako jméno podstatné. Dále ukazuje, že speciální úlohou obou slov je schopnost být přívlastkem u osobních zájmen (já sám, my všichni).

Hauserova stať je dobře podložena a odůvodněna, řeší samostatně dílčí konkrétní otázku, avšak v širším teoretickém rámci. Vyslovené závěry jsou přesvědčivé, jsou podloženy důkladným, dobře promyšleným rozborem.

Podobné rysy vyznačují i studii B. Havlové o vsuvkách.[3] Stejně jako v článku Hauserově i zde je autorce východiskem pro hlubší zkoumání vsuvek v češtině ruské pojetí daného jevu. S tímto ruským pojetím nás seznamuje autorka v prvé části své práce. V ruských syntaktických pracích se rozlišují u jevu, který v českých mluvnicích je nazýván vsuvkami, tři skupiny: vvodnyje slova (v podstatě vsuvky ustálené, pracovním termínem B. H. uvozovací slova, s významem modálním, expresívním a emocionálním), vvodnyje predloženija (vsuvky větné, neustálené, se stejnými významy) a nově vstavnyje konstrukcii, vložené výrazy a věty. Tato třetí kategorie je po stránce významové vymezena významem dodatečného sdělení, po stránce mluvnické je charakterizována zvláštní intonací, avšak na rozdíl od českého pojetí již ne zcela obecně připojením bez syntaktického vztahu.

V druhé části práce autorka na základě srovnání s pojetím vsuvek v českých mluvnicích, počínajíc skladbou Zikmundovou (1863) a Bartošovou (1878) až po skladbu Šmilauerovu a Kopečného, konstatuje, že mnohem širší pojetí vsuvek v češtině je důsledkem silněji uplatňovaného zřetele k syntaktické formě, zatímco v ruské literatuře se tu přihlíží více ke stránce významové. Dále pak utřiďuje velmi různorodý materiál, zahrnovaný v češtině bez bližšího rozčlenění pod široký pojem vsuvky, na tři významové skupiny: vsuvky obsahové, vsuvky modální a vsuvky tzv. autorské („vsuvky, jimiž se mluvčí uplatňuje v projevu sám: hodnocením, citovým zaujetím nebo různými stylistickými a autorskými poznámkami“, s. 173). Autorka správně považuje za vhodné omezit pojem vsuvek [50]v češtině jen na útvary větné a vyloučit z něho výrazy nevětné, intonačně pokleslé. Jako konstitutivní znaky vsuvek uvádí posléze tři základní prvky, společné pro všechny tři typy vsuvek, a ukazuje na jejich významovou souvislost: 1. připojení bez syntaktického vztahu nebo vložení věty-vsuvky do věty základní; 2. na základě toho zvláštní intonace; 3. na základě obou předchozích znaků charakter sdělení z roviny jiné, než je sdělení hlavní.

Poslední tři kapitolky práce jsou věnovány popisu a hodnocení (také stylistickému) jednotlivých typů vsuvek podle významu. V kapitole věnované vsuvkám obsahovým dochází autorka podrobným rozborem ještě k dalším podskupinám, které je podle jejího názoru třeba z vsuvek vyčlenit. Rozlišuje tu skutečné obsahové vsuvky a vedle nich vysouvání větných členů a vět, zdůrazněné vytčení a konečně větné členy s charakterem dodatečného sdělení. Rozdíl mezi vysouváním a zdůrazněným vytčením nezdá se nám však dosti výrazný a zcela přesvědčivý, alespoň ne ve všech uvedených příkladech.

Pokud jde o dvě jazykovědné práce rusistické, pojaté srovnávacím způsobem (M. Dlouhý — M. Balcar, Ruské místní a časové konstrukce vyjádřené prostým instrumentálem, a M. Dlouhý — St. Jelínek, K otázce bezpředložkové slovesné a adjektivní rekce v ruštině a v češtině), mají význam spíše z hlediska metodiky vyučování ruštině na českých školách. Po stránce bohemistické však nejsou prosty některých nepřesností, např. v interpretaci českého materiálu. (Viz např. na s. 37 výklady o významu pohybu po povrchu věcí, který ruština vyjadřuje výhradně nebo přednostně předložkou po se 6. pádem na rozdíl od českého 7. pádu: v příkladě běžet schody z Olbrachta však nejde o 7. pád; v některých dalších příkladech nejde v češtině o pojetí pohybu po povrchu věci apod.)

Miloslava Rejmánková

Jazykovědné studie ve sbornících

Před dvěma lety jsme přinesli v Naší řeči[4] zprávu o prvních svazcích sborníku Vyšší pedagogické školy v Plzni a Vyšší pedagogické školy v Ústí n. L. Zatím vyšly svazky další, v nichž pracovníci těchto škol uveřejňují další svoje studie.

Druhý svazek jazykovědné a literárněvědné řady sborníku plzeňského přináší devět příspěvků, z nichž čtyři řeší některé problémy z oblasti českého jazyka, dva čerpají témata z dějin české literatury [51]a tři jsou věnovány ruskému jazyku a literatuře.[5] Pojednání s tematikou týkající se českého jazyka zabývají se některými důležitými otázkami a přinášejí buď pokusy o nová řešení, nebo aspoň nové materiály a dílčí poznatky.

Nejrozsáhlejší je stať Jaromíra Spala K základním otázkám syntaktického rozboru I (s. 5—48); je míněna jako první část větší studie. Autor se v ní zamýšlí nad problematikou stále živou a stále znova řešenou, totiž nad vztahem myšlenkových obsahů a jazykových forem a nad hledisky, z nichž je možno k jazykovému rozboru přistupovat. Podrobněji vykládá rozdíl mezi aktuálním, psychologickým, logickým a mluvnickým členěním věty a ukazuje, že se v mnoha případech toto členění rozchází. Při rozboru psychologickém se zčásti opírá o konstatování psychologa Rostohara z 30. let (v Slově a slovesnosti 3, 1937, s. 211), při rozboru logickém o naše novější příručky logiky. Celá tato otázka, i když jistě zajímavá, bude však potřebovat ještě další zkoumání. Některé výklady, zvláště o poměru členění aktuálního a psychologického, nejsou podle mého mínění ve výkladu Spalově vždy dosti přesvědčivé. Po všech úvahách dospívá autor k závěru, že „studium jazyků je především studiem formy a studium vztahů mezi slovy je studiem formy těchto vztahů“ (s. 6). Přitom ovšem je třeba jazykové formy studovat se stálým zřetelem k obsahu. Podle Spalova mínění není však možno stanovit mluvnické vztahy jen na základě vztahů obsahových: „Věcné vztahy ve větě … velmi často nestačí k stanovení vztahů mluvnických“ (s. 23). Autor to dokazuje rozborem několika příkladů, zvláště závislosti ve větných dvojicích a klasifikace souřadných souvětí. Např. vztah příslovečného určení k slovesu (tzv. přimykání) není formálně, jazykově vyjádřen; jde tedy jen o vztah obsahový, nikoli formální, a z hlediska jazykového nelze tu o vztahu mluvit vůbec.[6] Atpod.

Zvláštní pozornost věnuje Spal přísudku a podmětu a dochází k jiným, podle jeho mínění lepším, ale vcelku nikoli novým definicím dvou základních větných členů: „Podmět je ten základní člen dvoučlenné věty, jemuž se přísudkem přisuzuje nějaký znak. Přísudek je ten základní člen dvoučlenné věty, jímž se podmětu přisuzuje nějaký znak“ (s. 28).

Ve svých výkladech nachází Spal příležitost vyjádřit svůj názor na [52]mnohé sporné otázky syntaktického rozboru, např. na určení podmětu ve větách typu „Pět stromů padlo“, „Napadlo sněhu“ (s. 35), na vývoj a chápání jednočlenných vět slovesných (s. 32n.), na výklad spojení „město Praha“ (s. 16), na otázku tzv. vedlejší predikace, spony atd. Ne vždy ovšem podává řešení nové, ne každé jeho řešení je konečné; některé problémy autor jen nadhazuje, ale nově neřeší (např. vztah ve větných dvojicích, souvětí souřadné aj.). Jeho článek sám svědčí o tom, že studium jazyka jako formy, studium jazykových vztahů a jejich poměru k vztahům obsahovým není záležitost lehká a že bude vyžadovat ještě mnoho metodologického i teoretického úsilí. I na některých vývodech Spalových a na některých stylizacích je možno dokumentovat větu, že „izolovat obsah od formy není věc snadná“ (s. 15). Jinak je to práce poučná a podnětná; některé její závěry jsou shodné s názory již vyslovenými, např. v „České mluvnici“ Havránkově-Jedličkově.

Lumír Klimeš si pro svou práci vybral pomezní oblast mezi stylistikou a literární vědou. V článku Stylistický rozbor zachycení hudebních projevů v novější české próze (s. 49—70) zjišťuje dvojí základní způsob, jímž spisovatelé „reagují na hudbu“: jedněm jde jen o konstatování, druzí zachycují ještě city, nálady, rozmanité asociace spojené s hudbou. Autor pak dále podrobněji rozděluje a dokládá tyto typy. Práce si podrobněji všímá zpracování a rozvedení hudebních motivů a větší částí patří do literární vědy. Z materiálu by bylo vhodné vyvodit ještě další závěry pro vztah jazykové stránky díla k stránce motivické a kompoziční.

V článku Východoslovanské jazykové prvky v práci českého gramatika šestnáctého století (s. 229—246) rozbírá Vladimír Nový spisek Matouše Benešovského Philonoma „Knížka slov českých vyložených, odkud svůj počátek mají, totiž jaký jest jejich rozum“ z roku 1587. Potvrzuje údaj Jungmannův, že spisek uvádí „některá ruská slovce“, a vyvrací mínění Jakobsonovo, že jde o „první ruský tištěný vokabulář“. Autor podrobněji sleduje slova „ruská“ (humanisté tím mínili ukrajinská) a „moskevská“ (velkoruská) a podává jejich soupis a výklad. Článek je vítaným příspěvkem k dějinám vztahů česko-ruských za humanismu.

K důležitým otázkám praktickým přináší mnoho podnětů článek Zdeňka Růžka K problematice přepisu a převodu vlastních jmen v češtině a v ruštině pro právní účely (s. 249—289). Rozbírá problematiku, s níž se autor setkal jako soudní tlumočník, a ukazuje na složitost a praktickou závažnost těchto otázek. Zjišťuje, že pro právní účely nevyhovuje úplně ani transliterace (převedení písmen z azbuky do latinky a naopak), ani běžný přepis vlastních jmen, jak jej doporučují např. i poslední „Pravidla“, a podává nakonec návrhy svoje. [53]Tak např. ruské Bednyj, Bednaja doporučuje převádět (vlastně počešťovat) na Bědný, Bědná; při převodu českých jmen do ruštiny doporučuje lišit mužský a ženský rod jen u jmen, která jsou od původu přídavná jména, u ostatních nikoli (Nový, Nová tedy rusky Novy), Novaja, ale Němec i Němcová jen Nemec). Autor dále pojednává o převodu křestních jmen a jmen po otci a připojuje rusko-český a česko-ruský slovníček jmen rodných a hypokoristik. Pro převod místních jmen ruských doporučuje transliteraci (i u jména Kijev!). Některé Růžkovy návrhy znamenají spíš překlad než přepis a přinášely by asi obtíže další, a to právě v oblasti právní.

A konečně je v plzeňském sborníku otázkám jazykovým věnována jedna kapitolka v rozsáhlé práci Václava Jílka Deset kapitol o Jiráskových Psohlavcích (s. 97—227). Autor si všímá i chodského nářečí v této knize a zjišťuje, že vydání Psohlavců z roku 1898 se značně liší od vydání starších. Změny jsou důsledkem oprav, jež na žádost Jiráskovu provedl znalec Chodska Jan Fr. Hruška. Změn je velmi mnoho a autor je dokládá příklady.

V ústeckém sborníku[7] se Břetislav Koudela zamýšlí v článku O tzv. „nářečích sociálních“ nad místem slangu a argotu v národním jazyce a dospívá k novým formulacím a částečně i k novému dělení těchto útvarů. Podle Trávníčka rozeznává útvary strukturní (jež mají svou samostatnou strukturu) a nestrukturní. K strukturním počítá spisovný jazyk, zeměpisná nářečí a obecnou češtinu, k nestrukturním hovorovou češtinu a tzv. sociální nářečí. Pro tento rozdíl mezi nářečími zeměpisnými a sociálními doporučuje pro sociální nářečí užívat termínu sociální nebo speciální styly. Koudela na rozdíl od běžného dělení rozeznává tyto „styly“ tři, a to podle toho, jak se v nich uplatňuje záměrná deformace slov (např. prófa, konfera v řeči studentů), metaforičnost (bouda = budova školy) a přijímání cizích slov (např. to nemá cveka). Tyto styly podle něho jsou: 1. odborné nebo profesionální styly, 2. slang, 3. argot.

Svými úvahami chce autor dát podnět k dalšímu zkoumání tohoto tématu. Bude jistě třeba ještě uvažovat o jeho návrzích terminologických. Už termín nestrukturní se mi nezdá vhodný: i útvary zvané nestrukturní mají svou strukturu, ale nikoli samostatnou (Koudela to také výslovně připomíná). Zpřesnění a snad i revize by zasloužily výklady o poměru tříd k jazyku, výklad o vzniku funkčních a pak i sociálních stylů na základě dělby práce mezi pohlavími apod.

Rozsáhlá stať Jiřího Novotného K některým otázkám vyjadřování tzv. přirozeného rodu v češtině (s. 17—64) podrobně zkoumá [54]a rozsáhlým materiálem dokládá velmi zajímavý úsek české slovní zásoby. Autor svůj výklad provází i úvahami o poměru mezi skutečností, myšlením a jazykem a dospívá i k některým závěrům týkajícím se současné kodifikace. Tu potvrzuje nebo i doplňuje konstatování našich nových mluvnic (např. Havránkovy-Jedličkovy „České mluvnice“). Správné jsou podle něho i případy jako Ředitelem podniku, náměstkem ministra je žena. Soudružka Nová je členem strany, hlavním účetním apod. Přitom autor na rozdíl např. od akad. Trávníčka soudí, že v případech jako Přítel zůstal ředitelem. Sestra zůstala ředitelkou nelze mluvit o syntaktické závislosti (shodě). O užití mužského nebo ženského rodu tu rozhodují důvody pojmenovávací, nikoli syntaktické.[8]

Článek Novotného obsahuje mnoho zajímavých podrobností a pozorování; autor např. dělí tzv. slova vespolná[9] na pouze vespolná (např. blázen, člověk) a na částečně vespolná (čtenář, občan), domácké jméno Zdena (od Zdeněk i od Zdeňka) pokládá za dvě slova souzvučná (homonymní), upozorňuje, jak běžné rozlišování pohlaví u pojmenování některých domácích zvířat se stírá v přídavných jménech (např. lišíme kohout a slepice, ale známe jen slepičí polévku) aj.

Novotného práce je svědomitá a poučná. Ve výkladech o souvislostech myšlení a jazyka jde snad někde až příliš daleko (např. při množ. čísle absolventi může mít mluvčí na mysli „pouze abstraktní příslušnost k druhu, nebo konkrétní příslušníky druhu obojího pohlaví“, s. 47) a stylisticky je někdy příliš zatížena cizí terminologií a abstraktností podání, ale svědčí o schopnosti nalézat souvislosti mezi jazykovými jevy.

Oba sborníky přinášejí mnohé plodné podněty k další práci.

Frant. Cuřín

Problematika překladů ze slovenštiny do češtiny

Teorii překladu i jednotlivým dílčím otázkám věnují u nás po roce 1945 stále větší pozornost nejen sami překladatelé, ale i jazykovědní a literárněvědní odborníci. Je to problematika rozsáhlá a mnohotvárná a rozvoj našich styků s jinými jazyky a literaturami ji [55]neustále rozšiřuje a obohacuje.[10] V poslední době se naléhavě hlásí problematika nová a pro nás zvlášť důležitá, a to problematika překladů ze slovenštiny do češtiny a naopak. I když dosud trvají diskuse o tom, zda z jednoho do druhého státního jazyka překládat nebo nepřekládat, v praxi se stále více překládá, a to především ze slovenštiny do češtiny. Svědčí o tom i bibliografie E. Lukeše, podávající v sborníku dále citovaném soupis všech překladů ze slovenské krásné literatury do češtiny. Uvádí celkem 244 čísel od obrození do listopadu roku 1960. Dělí je podle literárních druhů a v nich podle vývojových období literatury slovenské. Nedává sice přímo poučení o tom, kdy se překládalo nejvíc, ale rozbor jeho dat ukazuje, že se např. ze slovenské prózy od poloviny minulého století do r. 1938 přeložilo do češtiny 35 děl, během války od r. 1938 do r. 1945 jen jedno jediné, v pětiletí do r. 1950 čtyři. V období 1951 až 1955 bylo přeloženo už 24 knih a v posledním pětiletí (1956—1960) dokonce už 43 děl.

Otázkám, které s překládáním ze slovenštiny souvisí, věnuje tedy právem Kruh překladatelů zvýšenou pozornost. V březnu r. 1960 uspořádal k těmto problémům v Budmericích seminář[11] a pozval na něj přední jazykovědné i literárněvědné odborníky české i slovenské. Jejich výklady souborně vydal r. 1960 v 3.—4. čísle svého litografovaného sborníku Dialog.[12] Vedle zajímavých a místy objevných prací slovenských literárněvědných odborníků K. Rosenbauma, St. Šmatláka a V. Kochola[13] jsou zvlášť důležité jazykovědné referáty Al. Jedličky a J. Ružičky.

Al. Jedlička v referátu nazvaném Jazyková problematika překladů ze slovenštiny do češtiny (s. 56—70)[14] ukazuje, že blízkost obou jazyků práci překladatelskou nijak neusnadňuje. Nepomáhá ještě do[56]statečně ani naše jazykověda, která dosud porovnávací studium obou národních jazyků málo rozvíjela. Opíraje se o konkrétní materiál, autor upozorňuje na mnohé problémy vyplývající z různého vývoje obou národních jazyků (např. poměr ke germanismům, poměr spisovného jazyka a nářečí) a podrobněji probírá některé rozdíly a shody v slovní zásobě i v gramatické stavbě a postavení zkoumaných jevů v obou národních jazycích (např. přechodníkových a příčesťových vazeb, infinitivních konstrukcí, postavení příklonek apod.).

J. Ružička se ve svém referátu nazvaném Niektoré črty gramatickej stavby slovenčiny z hľadiska potrieb prekladateľov (s. 71 až 88) znovu dotkl na novém materiálu některých otázek, které podrobně probíral referát Jedličkův (např. přechodníků, slovosledu) a podrobněji se zastavil především u jevů, jimž sám ve svých posledních pracích věnoval pozornost. Všímá si především zvratných sloves a jejich využití v pasivních konstrukcích typu dom sa stavia a v jednočlenných větách typu ide sa, drieme sa mi i jejich českých ekvivalentů. Konstatuje, že zvratné pasívum je v slovenštině způsob základní a častější než v češtině. Je proto možno slovenské zvratné pasívum překládat do češtiny i tvarem složeným. Naopak jednočlenné věty typu ide sa jsou v slovenštině méně časté než v češtině. Typ drieme sa mi je v češtině vzácný, a proto se často převádí do češtiny s pomocí modálního slovesa, např.: Cilke sa široko zívlo — Cilce se zachtělo ze široka zívnout (s. 76). Ružička dále upozorňuje na to, že v slovenštině je u neosobních sloves celkem méně častý formální zájmenný podmět než v češtině (např. v mlýně to hučí). Autor dále uvažuje o předminulém čase a o minulém způsobu podmiňovacím a nesouhlasí s těmi jazykovědci, kteří pochybují o potřebě minulého kondicionálu pro soustavu slovesných tvarů; zkoumá rozdíly mezi českým a slovenským oslovením, probírá tzv. plurál úcty v slovenštině (např. mama prídu) a jeho využití pro charakteristiku prostředí, připojuje poznámky k funkci některých spojek atd. Mnohé z těchto otázek nejsou dosud z porovnávacího hlediska uspokojivě vyřešeny a bude třeba je dále studovat (např. je myslím možno i v češtině pozorovat tendenci k víceslovnému oslovení, autorův výklad o podmětu v rozkazovacích větách nebere dost v úvahu český jazykový úzus apod.).

Práce Jedličkova a Ružičkova jsou jádrem jazykovědné části sborníku. Oba autoři problémy nejen objevují, ale také je odborně a poučeně řeší. To nelze říci o všech ostatních příspěvcích, které pracují s jazykovým materiálem. I tyto příspěvky však přinášejí mnoho látky, jež může být podkladem pro další zkoumání. Vcelku pak sborník svědčí o naléhavé potřebě porovnávacích studií česko-slovenských.

Problematice překladů divadelních her, zvláště pak překladů z češtiny do slovenštiny, věnuje rozsáhlý, živě psaný článek Zora Je[57]senská.[15] Pojala problém značně široce; všímá si sice především otázek jazykových, ale vyjadřuje také svoje názory na poměr slova k ostatním složkám divadelního představení, na úpravy her po stránce motivické atpod. Některé otázky, jimiž se zabývá, byly zvláště v divadelní literatuře (i časopisecké) řešeny již dříve několikrát, a jak autorka ukazuje, nikoli vždy šťastně. Jesenská odmítá názor rozšířený mezi divadelními pracovníky, že je rozdíl mezi překladem „knižním“ (určeným pro knižní vydání, pro četbu) a „jevištním“, a uznává jen jeden překlad, divadelní. Jazyk divadelních her je v podstatě jazyk mluvený, a ten má svoje zákonitosti a požadavky. Přitom je si třeba uvědomit mnoho úskalí a problémů. Některé z nich autorka probírá podrobněji. Překladatel musí např. dobře posoudit místo a význam určitého jazykového prostředku v jazyce originálu (často časově velmi vzdáleného) a vybírat jeho český (slovenský) ekvivalent se zřetelem k systému jazyka, do něhož překládá. Přitom hrozí autorům některá nebezpečí, vyplývající především z falešného volání divadelníků po „hovorovosti“, „civilnosti“ apod. Tu zaujímá autorka stanovisko, s nímž souhlasíme. Překladatelé často překlad zhrubují, vulgarizují nebo jej nivelizují jazykově. Doklad ze slovenského překladu Nezvalovy Atlantidy je velmi názorný. Dodejme, že to není jev jen dnešní. Už v 30. letech se někteří jazykovědci pozastavovali nad jazykem překladů z Molièra a konstatovali, že český Molière je daleko vulgárnější než francouzský.

V závěru svého článku uvažuje autorka o otázce národní specifičnosti a o poměru překladatele k ní. Autorka míní nejen specifičnost jazykovou (např. zvláštní kletby, oslovení apod.), ale i specifičnost prostředí, života a společenských jevů. Na několika českých a slovenských hrách ukazuje, jak by si představovala konkrétní řešení. V jednotlivostech mohou být některé její návrhy diskusní (např. překládání nebo nepřekládání osobních a místních jmen).

Článek obsahuje mnoho podnětů, je polemický a měl by vzbudit zvláště mezi divadelními pracovníky odezvu.

Fr. Cuřín


[1] Srov. např. J. Kuchař, Marxistická jazykověda u nás v teorii a praxi, Naše řeč 44, 1961, s. 65—76; L. Doležel - M. Helcl, Konference o marxistické jazykovědě, Slovo a slovesnost 22, 1961, s. 86—98. L. Doležel v čas. Voprosy jazykoznanija 1961, č. 00, s. 000. — Zásadní vstupní referát akad. B. Havránka, Aktuální metodologické problémy marxistické jazykovědy, byl uveřejněn v Slově a slovesnosti 22, 191, s. 77—86.

Sborník zpracovávající jednání konference byl s urychlením připraven a v dubnu 1961 odevzdán do Nakladatelství ČSAV; měl vyjít počátkem r. 1962, ale — přestože jde o aktální problémy a o sborník je projevován velký zájem i v cizině, zejména v táboře socialistickém — lhostejností v nakladatelství je vydání zpožděno aspoň o půl roku. Pozn. red.

[2] Srov. J. Oravec, K otázke tzv. určovacích zámen, Slovenská reč 26, 1961, s. 40—48.

[3] Viz také stať Vsuvky v stylu publicistickém a populárně odborném od téže autorky v Naší řeči 44, 1961, s. 207—218.

[4] Srov. můj referát Jazykovědné příspěvky v sbornících, Naše řeč 43, 1960, s. 54n.

[5] Sborník Vyšší pedagogické školy v Plzni. Jazyk a literatura. Praha 1959, s. 375.

[6] Podrobný rozbor otázky s jinými závěry viz v práci K. Hausenblase Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování, Bulletin Vysoké školy ruského jazyka v Praze, II, 1958, s. 23—51. O tom referát L. Doležela v Naší řeči 43, 1960, s. 35n.

[7] Sborník Pedagogického institutu v Ústí nad Labem. Řada filologická. Praha 1960, s. 115.

[8] Poněkud jinak řeší tuto otázku J. Kuchař v článku K rodové shodě podstatných jmen, Naše řeč 42, 1959, s. 193n.

[9] Tímto Trávníčkovým termínem označuje autor slova, jež pojmenovávají mužské i ženské příslušníky rodu; např. jména ptáků drozd, kvíčala apod.

[10] O překladatelské literatuře srov. referáty Zd. Tyla Překladatelská teorie a praxe, Naše řeč 37, 1954, s. 60n., a Český překlad, Naše řeč 42, 1959, s. 115n.

[11] Kruh překladatelů (a po jeho reorganizaci i překladatelská sekce Svazu československých spisovatelů) věnuje překladatelské poblematice z češtiny a slovenštiny a naopak stálou, záslužnou, ale i potřebnou pozornost. Po překladatelském semináři v Budmericích uspořádal v prosinci roku 1960 další seminář o překladech ze slovenštiny do češtiny ve Vrátné dolině (jazykovědné referáty Al. Jedličky a J. Ružičky tam přednesené jsou uveřejněny ve Slovenské reči 26, 1961, s. 129 až 151) a v květnu 1961 společný překladatelský aktiv na Dobříši, věnovaný monotematicky překladům divadelních her (se základním referátem Zory Jesenské [viz dále] a s jazykovědným referátem prof. E. Paulinyho z Bratislavy).

[12] O prvním svazku Dialogu referuje Zd. Tyl v citované zprávě v Naší řeči 42, 1959, s. 119.

[13] Přednáška V. Kochoľa je v značné části věnována otázce českého a slovenského verše. V přepracované podobě vyslovil autor svoje názory v čl. K problematike prekladania, Slovenské pohľady 76, 1960, s. 540—544, a v čl. K problému prekladania štúrovskej poézie do češtiny, tamtéž s. 642—648.

[14] Referát byl v podobě zčásti přepracované uveřejněn v Naší řeči 44, 1961, s. 7—23.

[15] Uvedomiť si svoje miesto v prúdiacom vesmíre času. Slovenské pohľady 1961, č. 8, s. 52―65.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 1-2, s. 46-57

Předchozí Alfons Welter: Z poradny Jazykovědného ústavu Maďarské akademie věd

Následující Jaroslav Machač: O jazyce novin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1