Časopis Naše řeč
en cz

Monografie o českém infinitivu

Karel Hausenblas

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Za celou dobu odborného zájmu o jazyk u nás — a ten trvá už řadu století — nebylo toho napsáno o infinitivu tolik jako v posledním desítiletí. Jeho složitá povaha po stránce syntaktické i významové podní[146]tila k speciálním studiím[1] řadu jazykovědců, a to nejen bohemistů, ale i slavistů a komparatistů a obecných lingvistů. Infinitiv byl zkoumán z rozličných hledisek, též v široké perspektivě srovnávací i historické. O některých jeho rysech, zvláště pokud jde o významovou stránku, byla na stránkách Časopisu pro moderní filologii a Slova a slovesnosti sváděna ostrá polemika. Té se účastnil též K. Svoboda: aniž se dal odradit nesnadností výkladu infinitivu a nejednotností názorů i v základních otázkách, odhodlal se k monografickému zpracování problému na českém materiále a vydal r. 1962 práci Infinitiv v současné spisovné češtině.[2] Svoboda tu zkoumá významy a užití infinitivu jen v současném jazyce spisovném, zato však podává rozbor podrobný, soustavný a bohatě materiálem doložený.

Svoboda zachytil a vyložil užívání infinitivu v dnešním spisovném jazyce opravdu v plné šíři (i okrajovým jevům věnuje leckdy velmi mnoho pozornosti): nic podstatného mu neuniklo. Shromáždil si bohatý a svěží materiál, který mu umožňuje výstižně dokumentovat jednotlivé typy syntaktických konstrukcí s infinitivem v jeho různých významových odstínech a v různé jejich slohové platnosti. Vedle dokladů literárních (uměleckých i odborných) uvádí i příklady z běžného úzu; obecnou češtinu a nářečí ovšem nechává stranou, ale ve srovnání s některými jinými mluvnickými jevy zde rozdíly mezi spisovným a nespisovným jazykem nejsou nijak zvlášť velké. Zvlášť chceme vyzvednout, že jsou v práci zdařile charakterizovány infinitivní konstrukce, pokud jde o zabarvení slohové. Jen k slohovému hodnocení v závěru (113) mám připomínku: Autor, který má dosti bohatou stupnici stylistických charakteristik, označuje spojení Máte co jíst? a Kde je dělat ta skříň? stejně, a to jako hovorová: prvnímu však, soudím, je dobře [147]možno přiznat plně spisovný charakter — srov. jiná taková: neměli co ztratit, k tomu nemám co dodat — druhá je nespisovná, úzce oblastní.

Autor se vyrovnává s názory vyslovenými v domácí literatuře starší i nové a přihlíží i k pracím cizím.

Metoda výkladu je promyšlená a argumentace často velmi důmyslná. Svoboda sice nepracuje s některými novějšími pojmy, např. s neutralizací protikladů, neopírá se také o statistická zjištění (v leckterých případech by však mohla aspoň poměrná čísla odlišit konstrukce typické a frekventované od okrajových a řídkých), ale vynalézavě vyvozuje cenné závěry z různého obměňování příkladů, z dosazování vyjádření synonymních atd. Na rozdíl od většiny naší bohemistické produkce se hodně opírá o data psychologická, z psychologie myšlení a řeči: daří se mu při tom nesměšovat jevy obojí roviny. Z psychologického aspektu Karel Svoboda podává zde výklad užití infinitivu, který nazývá „infinitivem navozovacím“ (jako např. Držet dohromady, to je zde věc sebezáchovy), někdy je ovšem argumentace psychologická neprůkazná (při výkladu kompaktnosti spojení typu mohu jít na s. 72, 2a).

V první části práce jsou vyloženy základní rysy infinitivu v současné češtině, zvláště jeho stránka významová, v druhé, rozsáhlejší části práce podává autor systematický výklad syntaktického užití infinitivu.

Jaké jsou základní myšlenky Svobodovy koncepce? Osou výkladu jsou tyto teze:

1. Sloveso osobní v infinitivu nepřisuzuje děj výslovně konateli/nositeli[3] (na rozdíl od tvarů určitých), ale implikuje jej, tj. vyjadřuje děj se zřetelem ke konateli/nositeli, sloveso neosobní se zřetelem k situaci. Konatel/nositel je přitom buď míněn obecně, nebo se vyrozumívá z kontextu (situace), anebo je vyjádřen jednoznačně větným členem, který není s infinitivem ve vztahu ani predikace, ani determinace (na rozdíl od ostatních neurčitých tvarů slovesných a od podstatného jména slovesného).

2. Infinitiv není modální (druhotně nabývá modality, je-li nositelem větné platnosti).

3. Infinitiv vyjadřuje děj, „k němuž se směřuje“.

4. Infinitiv (a konstrukce s infinitivem) mají polovětnou povahu.

Tyto rysy jsou spolu svázány (vyplývají vlastně ze společného jmenovatele, který je už vyjádřen v bodě 1.) a autor sleduje, jak se projevují v různém syntaktickém užití. Uvedené rysy byly sice již ve starších výkladech porůznu uváděny, avšak Svoboda na jejich základě [148]vypracoval koncepci důkladně promyšlenou, jíž pronikl skutečně k jádru věci (jen v jednom bodě podle našeho názoru nepostihuje věc uspokojivě; viz níže). K bodům 1—4 připojujeme stručný komentář.

K implikovanosti (obsahování, zahrnování v sobě) konatele/nositele děje. Právem klade Svoboda na tuto stránku infinitivu důraz. Vztah ke konateli/nositeli děje je podstatný rys všech tvarů slovesných (ovšem jen osobních sloves), ať už je konatel/nositel vyjádřen v podmětu nebo i jinak, anebo ať se jen vyrozumívá. Svoboda vysvětluje podrobně, v čem se v tomto směru liší infinitiv od jiných neurčitých tvarů slovesných, ale zvláště od podstatného jména slovesného. Jediná obtíž Svobodova výkladu o implikovanosti konatele/nositele jako základním rysu infinitivu je v tom — jak uvádí I. Poldauf[4] —, že i od sloves neosobních (tj. bez konatele/nositele děje) se tvoří infinitiv. Svoboda čelí této výtce výkladem, že u neosobních sloves jde místo o vztah ke konateli/nositeli o vztah k situaci.

K modální stránce infinitivu. Charakteristika infinitivu po stránce modální je značný problém. Stojí tu proti sobě protichůdná pojetí: Poldaufovo (Skaličkovo a jiných), podle něhož infinitiv modální je, ba je podle Poldaufa jedním z modů (dává se tím za pravdu starému pojetí, které se odrazilo v pojmenování tohoto tvaru jako „neurčitého způsobu“), a Svobodovo (Růžičkovo a jiných), podle něhož infinitiv modální není. Které pojetí je správné? Odpověď je nesnadná, a to z řady příčin. Soudím, že je to dáno jednak značně komplikovanou povahou jevů, které zahrnujeme termínem modálnost, jednak velmi různotvárným užitím infinitivu, a konečně — anebo snad především? — odlišným přístupem k mluvnickým jevům, totiž buď přístupem především morfologicko-syntaktickým, nebo sémantickým. Poldauf, který se snaží najít pro vysvětlení specifičnosti infinitivu formuli sémantickou, významovou, vidí v něm „tvar pro neskutečný, resp. abstraktně pojatý děj, děj pojatý pouze jako jev“ a pak se mu ovšem srovnáním s významy slovesných modů (schematicky řečeno s modem skutečnostním, potenciálním, výzvovým) řadí význam infinitivu vedle jiných modů jako zvláštní modus. Sám však soudím, že pojetí českého infinitivu v základě jako modálně neutrálního,[5] a jen za určitých okolností, totiž v úloze nositele větné platnosti, nabývajícího druhotně určité modality, je více na místě. Modálnost je vlastní jen tvarům určitým (finitním); není přitom vázána na rozlišování osob (i neosobní tvary rozlišují různou modalitu), nýbrž je spojena s predikací: také infinitiv, pokud se ho druhotně užívá v predikační platnosti — Svoboda všechny takové případy podrobně probírá — nabývá odstínu modálního. Ne[149]predikační slovesné tvary však modální nejsou. Dobře je to vidět na přechodníku (spoléhaje na svou paměť, nedělám si žádné poznámky; spoléhaje na svou paměť, nedělal bych si žádné poznámky, ač se kryje se spoléhal bycha nedělal bych…). Modální rozdíly nevyjadřují ani příčestí (ta ovšem normálně vystupují jako součást složených tvarů a v těch modalitu vyjadřuje pomocné sloveso).

K významu směřování“. V jedné kapitole své práce se Svoboda zabývá, zčásti s historickou perspektivou, významem směřování, který infinitivu připisuje: „vyjadřuje děj, k němuž se směřuje nebo k němuž se dává podnět, popř. opak“ (s. 21). — (Smysl tohoto vymezení vlastně není příliš vzdálen od pojetí, které připisuje infinitivu význam neskutečného děje: protože jde o děj, k jehož uskutečnění teprve směřujeme, popř. od jehož uskutečnění se vzdalujeme, jde tedy v jistém smyslu o děj nikoli skutečný. Záleží ovšem zároveň na tom, co vše rozumět slovem skutečný.) Existencí tohoto významu vysvětluje Svoboda vázanost infinitivu jen na slova určitých významových skupin. Sám však právem připomíná „oslabení a v některých případech zánik směrového významu českého infinitivu“, což oslabuje závažnost této vlastnosti infinitivu jakožto jednoho z jeho základních rysů. Po zkušenostech s pokusy vyložit význam jiných mluvnických tvarů, které mají několikerou funkci, např. pádů jmen, pochybuji, že se vůbec takovým jednoduchým způsobem, jako že má infinitiv význam „směrový“ anebo „zřetelový“, dá věc postihnout.

K polovětné povaze infinitivu: Případy, kdy se infinitiv vymyká v různé míře z rámce vztahů mezi větnými členy a tvoří — sám nebo se svými rozvíjecími členy — volnější, samostatnější konstrukci, zařazuje Svoboda pod pojem polovětné vazby, jak je dnes běžné. Pro případy těsnějšího zapojení infinitivu do větné stavby zavádí Svoboda označení polovětný výraz, soudě, že polovětnou povahu má infinitiv vždy. Tu však s autorem nemohu souhlasit: mezi (stálou) implikovanost nositele děje infinitivem vyjádřeného a polovětný charakter infinitivu nelze klást rovnítko. Směšovala by se tak stránka syntaktická (polovětnost) s nesyntaktickou. Z toho, že k sémantice, významu infinitivu patří ponětí konatele nebo nositele děje, ještě neplné syntaktická charakteristika infinitivu jakožto polovětné vazby, zvláště když — jak právě Svoboda podrobně ukazuje — v případech, kdy tento nositel děje je vyjádřen, není na infinitivu syntakticky závislý, netvoří s ním syntaktickou dvojici větných členů. Proč by měl být ve větě Zatelefonovat je pro mne maličkost infinitiv polovětný výraz, když v syntakticky v podstatě stejném Zatelefonování je pro mne maličkost polovětný není? V obou případech jde o podmět, v obou případech je spojení stejně těsné (syntaktický rozdíl je tu vlastně jen v různých možnostech rozvíjení podmětu). Ještě méně [150]vhodné je považovat za polovětný infinitiv v konstrukcích s modálními nebo fázovými slovesy, jako např. Jali se provolávat slávu. Šofér se musel vrátit; v takových spojeních nejednou bývá určité sloveso s infinitivem považováno i za jediný větný člen (a jsou pro toto pojetí vážné důvody) — jak tedy v nich mít infinitiv za polovětný?

Polovětnou povahu mají jen některé typy infinitivních konstrukcí. Mezi vlastní predikací a tzv. predikací vedlejší, resp. „skrytou“, je závažný rozdíl právě po stránce gramatické, a o tu musí jít především.

Ve výkladu o syntaktickém užívání infinitivu postupuje Svoboda od užití zvláštních k základním. Mezi zvláštními případy věnuje více pozornosti užití typu Uvědomit si něco takového, to trvá někdy dlouho, které nazývá „samostatným infinitivem navozovacím“: „uvádí na mysl myšlenkovou složku, aniž vypovídá o jejím vztahu ke skutečnosti a aniž přitom vstupuje do syntaktického vztahu“ (s. 36). Svoboda v těchto výkladech bystře ukazuje, že infinitiv tu má poněkud jiné vlastnosti než (jiný) samostatný, resp. vytčený větný člen a že takové výrazy postavené před větu se ve všem neshodují s výrazy postavenými za větu. Je pravda, že navozovací infinitiv a jiné výrazy nevstupují (nemusí vstupovat) do větných vztahů jako výrazy přímo začleněné do věty, nemluvil bych tu však o tom, že by tu nebyl žádný syntaktický vztah: jde podle mého názoru v takových případech — které jsou velmi hojné a příznačné zvláště pro běžné, nepřipravované vyjadřování — o zvláštní poměr, pro který volím[6] označení „přívětné konstrukce“ (nepatří zajisté přímo do věty, nemají také charakter polovětné konstrukce, ale nejsou také docela samostatné a nestojí na roven útvarům větným).

Velmi důkladně probírá Svoboda infinitivní věty; věnuje jim pětinu rozsahu práce. Pokud jde o infinitiv ve funkci jednotlivých větných členů, je třeba upozornit na zvlášť zdařilý rozbor infinitivu příslovečného. Ale i v ostatních partiích je řada nových důležitých zjištění, ať už se týkají infinitivu samého, anebo i otázek širšího dosahu: časové platnosti infinitivních konstrukcí modální platnosti vět s aby a že, pojetí doplňku, sémantiky slovesa ve sponově jmenném přísudku aj., to už zde však nemůžeme rozvádět.

K. Svoboda svou soustavnou a materiálem bohatě dokumentovanou monografií velmi podstatně posunul kupředu živou diskusi o infinitivu, ale hlavně prohloubil poznání jednoho důležitého úseku mluvnické stavby spisovné češtiny.


[1] V Časopise pro moderní filologii: I. Poldauf, Infinitiv v angličtině (36, 1954, 9n. a 37, 1955, 42n.); O konkurenci infinitivu a gerundu v angličtině (37, 1955, 203n.); k prvnímu článku V. Hrabě, (37, 1955, 40n.); F. Trávníček, K diskusi o infinitivě (37, 1955, 236n.); v Naší řeči: F. Trávníček, K předmětovému infinitivu (37, 1954, 71n.); v Slově a slovesnosti: K. Svoboda, Mluvnická povaha infinitivu v současné spisovné češtině (20, 1959, 161n. a pak 21, 1960, 198n.); I. Poldauf, Děj v infinitivu (20, 1959, 183n. a pak 21, 1960, 118n.); J. Porák, O vývoji infinitivních vět v češtině (20, 1959, 241n.); ve Sborníku slavistických prací věnovaných IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Moskvě 1958, Praha 1958: V. Skalička, Infinitiv, 3n.; L. Řeháček, Syntaktické funkce polského infinitivu ve srovnání s češtinou, 52n.; ve Studiích ze slovanské jazykovědy, Praha 1958: A. Dostál, K infinitivním vazbám, zvláště v staroslověnštině, 255n.; P. Trost, Infinitiv v litevštině, 271n.; v Acta Universitatis Carolinae, Philologica II—III, 1958: P. Sgall, Die Infinitive im Rgveda, 137n.; v Rusko-českých studiích, Praha 1960, K. Svoboda, Samostatný infinitiv navozovací, 233n.

[2] Rozpravy ČSAV, roč. 72, řada společenských věd, seš. 8, 125 stran, 10,40 Kčs.

[3] Právem se tu mluví o konateli (u aktivního infinitivu), resp. nositeli (u pasívního), a ne o podmětu (subjektu) děje, neboť nejde o pojem syntaktický; v syntaktické stavbě se konatel/nositel vyjadřuje různě.

[4] Slovo a slovesnost 21, 1960, s. 118n.

[5] Srov. Havránek-Jedlička, Česká mluvnice, 1963, s. 254.

[6] V stati O studiu syntaxe běžně mluvených projevů ve sborníku Otázky slovanské syntaxe, Brno 1962.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 3, s. 145-150

Předchozí Věra Michálková: K polovětným konstrukcím v nářečí

Následující Blažena Rulíková: Diskuse o úpravě ruského pravopisu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1