Z časopisů a novin

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Návrh na akademický jazykovědný ústav před devadesáti lety. Ve sborníku prací, který věnovala Československá akademie věd svému prvnímu presidentu, akad. Zdeňku Nejedlému, k jeho sedmdesátým pátým narozeninám (Nakladatelství ČSAV, Praha 1953), je v čele oddílu „Z pokrokových tradic české a slovenské kultury“ otištěna stať akad. Ivana Málka Návrh J. E. Purkyně na Akademii (s. 373—390), upozorňující na málo známou práci vynikajícího českého fysiologa nazvanou „Akademia“. Vyšla původně v časopise Živa, sv. 9—10 (1861/2, též samostatně) a přináší všestranně propracovaný projekt [57]na vybudování národní akademie jako organisačního střediska veškeré vědecké práce. Nás zajímá z tohoto Purkyňova návrhu, který výrazně osvědčuje pokrokové smýšlení svého autora, především organisační nástin ústavu linguistického. Ten je uveden na prvním místě mezi 14 akademickými ústavy a má se zabývat úkoly jednak základními a průběžnými, jednak aktuálními. K úkolům základním řadí Purkyně „sbírání a doplňování slovníků s ohledem na slova a jejich etymologii, idiotismy, frazeologii, metaforistiku, přísloví, nářečí a krajomluvu, názvosloví, cizoslov, odvádění jmen osobních a místních, navržení a posouzení novoslov“, dále práce bibliografické a j. Z konkretních aktuálních úkolů uvádí Purkyňův návrh na př. sestavování map národnostně smíšených uzemí. Dále je pamatováno na to, aby ústav pečoval „o zhotovení a zdokonalení mluvostroje, o vynalezení a rozšíření všemluvy, všepísma (pasigrafie)“. Pozoruhodné je i ustanovení — platné nepochybně pro všechny akademické ústavy —, že „akademikové tohoto (t. j. jazykovědného) ústavu jsou povinni držeti přednášky o kterémkoli předmětu svého oboru, když se z obecenstva nejméně třicet umluví, že žádají jistého poučení“. Srovnáme-li tento organisační návrh Purkyňův na př. s dnešními pracovními úkoly Ústavu pro jazyk český (poučuje o nich přehledně článek Boh. Havránka v Naší řeči 36, 1953, s. 19—27) a odmyslíme-li si přitom některé dobové zvláštnosti (péče o všemluvu a všepísmo), vidíme, že Purkyně měl na svou dobu poměrně úplnou představu o úkolech jazykovědné práce a měl na mysli už v podstatě takový ústav, k jehož budování bylo možno přikročit teprve po roce 1945.

O jazyk literárních děl. Drobný příspěvek k poznání umělecké metody Aloise Jiráska (také po stránce jazykové) podává Karel Pletzer v článku Jiráskovi lapkové a jejich předloha (Jihočeský sborník historický 22, 1953, s. 90—95). V třetím díle své předhusitské trilogie „Mezi proudy“ uvádí nás Jirásek mezi lapky, drobné zbojníky, kteří tehdy — na rozhraní čtrnáctého a patnáctého století — ohrožovali bezpečnost na jihočeských cestách. Pro tyto lapkovské scény použil autor soudobého pramene, a to „Popravčí knihy pánův z Rožmberka“, jež obsahuje soudní výpovědi lapků a později i přívrženců táborských, kteří se dostali do rožmberských rukou; někdy obsahují zápisy i výstižný popis vyslýchaných. Na tento Jiráskův pramen upozornili již dříve Z. Nejedlý a F. M. Bartoš; s hlediska filologického pak Boh. Havránek ve studii „O dobovém zabarvení jazyka u Jiráska“ (1921). Pletzer otiskuje ve svém příspěvku vedle sebe vybrané úryvky z Jiráskovy knihy a příslušné zápisy „Popravčí knihy“ a ukazuje, jak odtud romanopisec vybíral jména lapků, jejich charakteristiky i popisné prvky, ale nikoli mechanicky, nýbrž s rozvahou a s uměleckým citem. Podle údajů, [58]které našel v zápisech, tvořil své postavy, jak je sám viděl; toto autorovo zjištění se týká stejně stránky obsahové jako jazykové.

V předmluvě k dvousvazkovému výboru z básnického díla Jaroslava Vrchlického, který k loňskému 100. výročí básníkových narozenin uspořádal Jaroslav Seifert (Praha, Čs. spisovatel 1953), podává národní umělec Vítězslav Nezval několik výstižných poznámek o jazyce Jaroslava Vrchlického. Všímá si ho proto, poněvadž je přesvědčen, že jazyková stránka díla je první podmínkou živosti a životnosti poesie. Citujeme odtud: „Byl to právě jazyk, který nám mnohdy svými licencemi odcizoval některé básně Jaroslava Vrchlického. Tyto licence byly jednak v umělém slovosledu, který někdy vnášel do své poesie, jednak v deformaci některých slov, jimiž si vypomáhal, když potřeboval pro svůj jamb jednoslabičná slova. Z licencí v slovosledu se pak rodí jistá neplynulost, a tudíž i nesrozumitelnost jeho veršů. Používáním umělých, jednoslabičných slov, všelijakých těch „zkad“ nebo „kýs“ zaprášil Vrchlický některé své básně museálním prachem. Myslím, že tyto licence, k nimž se Vrchlický uchyloval jen někdy, vznikaly z nesnází, které se objevují při překládání rytmovaných a rýmovaných básní z jazyka do jazyka. Do jeho původního díla pak zabloudily tyto nevítané licence čas od času, aby nahlodaly jeho přirozenou plynulost a velkolepou hudební krásu, která pramenila z básníkova genia a z jeho bezprostředního poměru k jazyku lidových písní“ (s. 9). Na doklad „nádherného prostého jazyka“, kterým Vrchlický vládl, cituje Nezval několik ukázek z knih, které bývají zpravidla prohlašovány za „formalistické“. K tomu dodáváme, že k velmi podobnému soudu o básnickém jazyce Jaroslava Vrchlického dospěl i S. K. Neumann ve studii uveřejněné v roce 1937 v Tvorbě k 25. výročí básníkovy smrti; je přetištěna v nedávno vybraném souboru „Umění a politika“, který jako XIX. svazek sebraných spisů S. K. N. vydal Čs. spisovatel v Praze 1953, a to na str. 172—178.

Z drobné glossy Jarmily Glazarové O Vančurově Markétě Lazarové (Nový život 1953, s. 989) vypisujeme básnickou charakteristiku Vančurova osobitého jazykového a stylistického umění, jež právě v této knize dostoupilo jednoho ze svých vrcholů: „Je v ní všechno výsostné umění Vančurovo, který jako moudrý a zkušený čaroděj čaruje nejsladší a nejslavnostnější kouzla nástrojem rodné řeči, které používá jako málokterý z velikých mistrů. Jeho řeč je plastická. Člověk ji cítí jako hmotu, těžkou a drsnou, nebo zas hebkou jako hedvábí a měkkou jako peří. Těch slov, kterých neužíváme běžně! Těch slov, která jsme pozapomínali na dně pokladnice svého jazyka a která vynesl, očistil, oduševnil a dal jim skvíti se v krásné skladbě své básnické prózy! Čteme Markétu Lazarovou a přecházíme po Vančurových větách jako po směle sklenutých, duhových obloucích mostu, který se klene [59]nad dravou řekou příběhu, nad řekou, kterou prýští krev, nad níž se válí kotouče dýmu ze spálenišť, ale na jejímž břehu je i nejeden ovocný sad, kde ztepilé, smělé a odvážné ženy češou ze štěpů svých lásek zdravá, tvrdá a ruměná jablíčka dětí v podivuhodné plodnosti a šťastné, vroucí štědrosti.“

Živá diskuse o naší nejnovější poesii, vedená v nedávné době na stránkách Literárních novin, Nového života i denního tisku, nemohla se vyhnout pohledu na její jazykovou stránku. Při těsném sepětí obsahu s jazykovou formou, které je příznačné zejména pro lyrickou poesii, je jazykový rozbor jistě jedním ze spolehlivých ukazatelů její celkové úrovně. Také článek M. Jungmanna a J. Petrmichla Zápas o novou poesii (Nový život 1953, s. 1317—1336) dokládá často svá tvrzení poukazy na některé charakteristické rysy jazyka naší nové lyriky a někdy i na zřejmé nedostatky toho druhu. Jistě je správné jejich upozornění, že „snaha po novém pohledu a neotřelém výrazu se nesmí zaměňovat za mluvnické schválnosti a za formální originálničení“ (1328); to shledávají oba autoři na př. v poslední sbírce Iva Fleischmanna „Píseň velikého jara“ (Praha, Čs. spisovatel 1953). Je projevem nesprávného chápání práva básníka na tvůrčí individualitu, jestliže Fleischmann (a ovšem i jiní) komolí zákony spisovné češtiny a tak zatemňuje obsah svých veršů mnohdy až k nesrozumitelnosti. Obava, aby se nevyjadřoval „po staru“, ho často zavádí k hledání neobvyklých slov a slovních spojení, tedy na cestu v podstatě pochybenou a formalistickou. Stejně tak není žádným novátorstvím, užije-li jiný z mladých básníků (S. Neumann) místo běžného slova traktor výrazu traktořisko, ledaže by to bylo v kontextu humoristickém; nebo usiluje-li o zdůraznění ideového obsahu básně užíváním obrazů, které jsou jen zdánlivě „silné“. Několik příkladů toho druhu citují autoři na s. 1322: „Když se jeho (= Neumannovi) milenci chtějí políbit, tedy ‚jak vichr s vichřicí‘; zadívá-li se chlapec dívce do očí, spatří v nich ‚pod větrolamem řas‘ jak ‚jdou v nich milice‘ a jak v nich ‚dusá čas‘. Na jiný nápadný jazykový nedostatek dnešní mladé české poesie upozorňují Jungmann a Petrmichl u Miroslava Floriána (Cesta k slunci, Praha 1953): je to zbytečné lpění na slovním výrazu starších básnických generací, na kterém se Florián učil, ale který se do dnešní doby nehodí. To platí na př. o Floriánových epithetech: básník se představuje jako „syn bludný, má trpký los, prsty hořem zchromlé, jeho mládí je větrné, krajina sirotčí atd.“ (1325). Těchto několik náhodných poznámek, vybraných ze stati v podstatě jiného, nejazykového zaměření a bez hlubšího porozumění pro jazykovou problematiku, ukazuje sdostatek, že bude třeba věnovat odbornou pozornost také jazyku naší nové poesie; dosud si práce o jazyce literárních děl všímaly — a to ještě v míře zdaleka nikoliv uspokojivé — toliko prací prozaických.

[60]Překladatelská theorie a praxe. Sovětská překladatelská diskuse, která v letech 1951/2 propracovala některé podněty Stalinových statí o jazykovědě pro potřeby theorie i praxe překladu a vedla k důkladnému přehodnocení názorů na úkoly překladatelství i jeho metody, vyvolala živý zájem o otázky literárního překladu také u nás. Tento zájem se projevoval z počátku spíše překlady vybraných statí sovětských — jmenujeme z nich na př. „Základní otázky teorie překladu“ od A. V. Fjodorova (Sovětská věda — jazykověda 3, 1953, s. 45—61); brzo však byl dokumentován několika důkladnými studiemi původními, které navázaly na práce našich starších theoretiků (především O. Fischera a V. Jiráta) a poučeny nadto i výsledky moskevské diskuse, podstatně přispěly k ujasnění některých zásadních otázek překladatelského umění. Sem patří i loni vydané kolektivní dílo „Kniha o překládání“, zaměřená speciálně k praktickým potřebám rusko-českého překladatelství; přes leckteré nedostatky (o nich srov. na př. kritický referát v Naší řeči 36, 1953, s. 289—297) přispěje jistě platným způsobem k zvýšení jazykové úrovně našich překladů z ruštiny. Dnes chceme souborně upozornit na několik časopiseckých statí, které jednak doplňují obsah jmenovaného sborníku několika dalšími náměty, jednak některé výklady zpřesňují a prohlubují o nová hlediska. Pozornosti zaslouží také množící se theoreticky dobře zdůvodněné rozbory přeložených knih.

Otázkám překladatelského umění je věnován větší díl 5. čísla loňského ročníku Sovětské vědy — jazykovědy. Přeložená úvodní stať L. N. Soboleva Klasikové marxismu-leninismu o překládání (s. 389—404) přináší bohatě dokumentovaný výklad o tom, jak se dívali na širokou problematiku překladatelské práce Marx, Engels, Lenin a Stalin; závěr stati je věnován zevrubnějšímu výkladu těch thesí ze Stalinovy práce „O marxismu v jazykovědě“, které mohou být překladatelům oporou při práci. Na stať Sobolevovu navazují Poznámky k problematice překládání marxisticko-leninské literatury od Miluše Svatošové (tamže, s. 405—410). Jsou výsledkem dlouholetých odborných zkušeností, které autorka sebrala jednak při vlastní práci překladatelské, jednak jako redaktorka českých překladů klasiků marxismu-leninismu. Potíže, na které pracovníci tohoto oboru stále a stále narážejí, ilustruje konkretními příklady; značný díl z nich je zaviněn neustáleností české marxisticko-leninské odborné terminologie. Významnou pomoc pro překlady děl Marxových a Engelsových poskytují ovšem překlady ruské, jako vůbec nám ruská odborná terminologie nemálo pomáhá při utváření a ustalování českého názvosloví i v oblastech jiných, na př. na poli politické ekonomie.

Dílčí otázce překládání děl básnických je věnována studie Karla Horálka O překládání veršů (Slovo a slovesnost 14, 1953, s. 49—62). [61]Obsahuje pozoruhodné množství podnětných a jasně formulovaných poznatků z překladatelské theorie i praxe. Autor na př. upozorňuje na těsnější sepětí veršovaných děl s jazykovým materiálem, než je tomu zpravidla u prózy, a co z toho plyne pro překládání; uvažuje o speciálních překladatelských potížích, které vznikají u veršů rýmovaných; hodnotí tu překladatelskou theorii i praxi básnické školy Jaroslava Vrchlického i reakci proti lumírovcům v letech devadesátých. Zvláštní pozornost věnuje metrické stránce překládaných děl; nelze ji nikterak podceňovat, neboť často může překladatelská veršová technika dát podnět k dalekosáhlým a trvalým změnám veršové techniky i prací původních. Zvláštní problematika je spojena s překládáním ruské poesie do češtiny, a to jak poesie lidové, tak umělé. Také na rýmovou techniku původní tvorby mohou mít překlady pozoruhodný vliv: to platí zejména o poesii Majakovského v mistrném přetlumočení Jiřího Taufra. Třeba sám upozorňuje na rozmanité překážky spojené s překládáním, nepokládá Horálek formální úkoly překladatelské za neřešitelné: „Hlavní však je, aby byla pokud možno věrně reprodukována ideová náplň a celkové zaměření básně. Jednotlivé složky, které nesou ideovou klenbu, mohou být vyměněny, ale linie oblouku musí být zachována“ (62).

Pozoruhodný článek Jiřího Levého O některých zákonitostech překladatelské věrnosti (tamže, s. 63—80) přistupuje k řešení dílčí problematiky zejména s hlediska theoretického, ovšem na základě bohatého materiálu. Upozorňuje tu na dialektický poměr obecného a jedinečného v uměleckém díle: věrný překlad se upíná především na momenty zvláštní, volný klade důraz na rysy obecné. Další otázka se týká národní a dobové specifičnosti překládaného díla a jak ji převádět do jiného jazyka a prostředí. V závěru upozorňuje Levý na důležitost překladatelské koncepce, která tvoří ideový základ překladatelské práce a vyvěrá z uvědomělého překladatelova názoru na dílo a z jeho zaměření na čtenáře určitého typu. Článek Levého je nejdůkladnější theoretickou studií o překládání, která u nás v poslední době vyšla.

Také 3. číslo 35. ročníku obnoveného Časopisu pro moderní filologii přineslo dva příspěvky do naší překladatelské diskuse. Z nich Vzpomínka na Jaroslava Vrchlického jako na překladatele z angličtiny od Zdeňka Vančury (s. 129—147) má účel především obranný: chce ukázat, že překlady Vrchlického z anglické a americké poesie si většinou nezasluhují té výtky nevybíravé eklektičnosti, která Vrchlického často stíhá. Vančura nezatajuje některé nedostatky překladatelské techniky (a někdy také manýry) Vrchlického, jak je zjistili důkladným rozborem jiní nebo i on sám, ale zároveň ukazuje, že na př. Vrchlického překlad slavného Poeova „Havrana“ zcela obstojí ve srovnání s překladem [62]Nezvalovým a také jeho průkopnický výbor z Whitmanových „Stébel trávy“ snese srovnání s nejnovějším přetlumočením Pavla Eisnera, zejména přiložíme-li na ně přísnější měřítka podle výsledků nedávné diskuse, která se postavila mimo jiné také proti naturalismům v jazyce uměleckých děl. V témže časopise je na s. 147—156 otištěn shrnující výklad Ladislava Nezdařila Umělecký překlad v theorii a praxi Otokara Fischera. Autor uvádí názory našeho předního theoretika překladatelského umění a konfrontuje je s jeho tlumočnickou praxí, která dala naší literatuře tolik dosud nepřekonaných překladů předních děl světových literatur. Vysoko oceňuje Fischerovo umění slova, které takřka k nepoznání zaceluje mezeru mezi jazykem tvorby původní a přeložené; za nejcharakterističtější pokládá pro Fischera jeho umění vcítit se do stylistických individuálností mistrů české poesie a využívat této schopnosti při vlastní překladatelské práci. To mu umožnilo tlumočit do češtiny Heina na př. stylem Havlíčkovým, Goetha ve stylu lidové písně a jindy typickou dikcí i intonací Svatopluka Čecha a pod.

Česká nářečí. Z prací dialektologických vyšlých v nedávné době upozorňujeme na tři méně dostupné stati. První je diskusní příspěvek polského slavisty T. Lehra-Spławińského o historickém základě v seskupení českých nářečí Tło historyczne ugrupowania gwar czeskich (Rocznik Slawistyczny 17, 1952 [vyšel 1953], s. 19—27). V něm se autor snaží dokázat, že dnešní česká nářečí jsou ve svém zeměpisném rozložení původu kmenového; byla to nářečí jednotlivých kmenů, z nichž později splynutím vznikl český národ. Podle několika isogloss (skála, bříza, bláto; prau̯da, krava; voko//oko; iskra, idlo//jьskra, jědlo; šč//šť; už(v)orat//uš(v)orat; tfoje//tvoje; ťe, ďe//te, de; ś, ź//s, z; dz/z) stanoví sedm tradičních hlavních nářečních oblastí (středočeská, východočeská, jihočeská, západočeská, hanácká, lašská a slovácká) a jejich hranice pokládá za shodné s hranicemi původních kmenů. Stať Lehra-Spławińského, vyvozující dalekosáhlé závěry z materiálu velmi omezeného a ne vždy dobře územně vymezeného, nepochybně zasluhuje kritického rozboru; zatím ji jen stručně zaznamenáváme.

Aktuální otázce rychle pokračujícího rozkladu našich nářečí jsou věnovány dva články z různých oblastí. První je stať Josefa Kotala Současný stav lidové mluvy v jihozápadních Čechách (Život Plzeňska 4, 1953, s. 88—91), podávající přehledný výklad o mizení nářečních jevů, zejména hláskoslovných a tvaroslovných, v jednotlivých oblastech jihozápadních Čech, o vzájemném prolínání nářečních prvků a jejich hranicích. Stručné závěrečné poznámky informují o současném stavu lidové mluvy v nově osídlených oblastech pohraničních. Článek Kotalův, který je vlastně výtahem z rozsáhlejší práce, přináší některé zají[63]mavé postřehy a příspěvky materiálové, jeho nedostatkem je však dosud zřejmě malá zkušenost v moderních metodách dialektologického průzkumu a jistá neujasněnost terminologická.

Obdobného obsahu je příspěvek Zdeňky Sochové K jazykové charakteristice Studénky v časopise Slezského studijního ústavu „Radostná země“ (1953, s. 68—70). I tu autorka zjišťuje značnou rozkolísanost při užívání místního nářečí ve Studénce ve Slezsku a s důkladnou znalostí také věcnou zaznamenává hlavní rysy dnešního stavu jak po stránce lexikální, tak i hláskoslovné, tvaroslovné a slovotvorné.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 1-2, s. 56-63

Předchozí Miloš Helcl, František Daneš: Oslavy dvoustého výročí narození Josefa Dobrovského

Následující md (= Miloš Dokulil): S jakým počátečním písmenem psát názvy správních oblastí?