Jazyková problematika překladů ze slovenštiny do češtiny

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

-

[1]Patří k dobré tradici české jazykovědy, že věnuje pozornost živým otázkám jazykové praxe, otázkám společenského fungování jazyka. Je znám hluboký a stálý zájem našich jazykovědců o jazyk uměleckých děl, o tvůrčí práci s jazykem, a tou je a měla by být i práce překladatelská.

[8]Je třeba vítat i zájem aktivních překladatelů, v našem případě pře­kladatelů ze slovenštiny, o jazykový rozbor, jazykovou charakteristiku, eventuálně jazykovou kritiku překladů. Než ani pro jazykovědce nejsou tyto rozbory bez užitku. Podněcují zájem o porovnávací, konfrontační studium příbuzných jazyků, odhalují problémy, jimž je třeba věnovat odbornou pozornost, a poskytují vděčný porovnávací materiál.

Překlady mají také značný význam jazykový, mají nebo mohou mít velký vliv na jazykovou kulturu; dobré překlady obohacují jazyk a mohou zvyšovat jeho výrazové schopnosti, špatné překlady oslabují, rozkolísávají jazyk, rušivě zasahují do jazykové stavby a jejích zákonitostí.

O tom, zda překládat nebo nepřekládat ze slovenštiny do češtiny a naopak, tedy z jazyků tak blízce příbuzných, se často i veřejně diskutuje. Už před časem vyzýval k širší diskusi o vhodnosti a účelnosti překladů z češtiny do slovenštiny A. Gregor ve „Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university“ (roč. I, řady jazykovědné [A] č. 1, 1952),[2] ale jeho hlas nevyvolal žádoucí odezvu. Zdá se však, že vzrůst překladů v posledních letech, zvláště ze slovenštiny do češtiny,[3] a to děl prozaických i básnických, klasických i součas­ných, znovu vyvolává kritické ohlasy v tisku (v Literárních novi­nách, v Kultuře aj.). Domnívám se, že se proti překladům z jednoho národního jazyka do druhého není možno teoreticky, zásadně stavět; o tom, zda je potřebí překládat, rozhodují momenty jiné. Jestliže překlady ze slovenštiny do češtiny pomáhají za dané situace a v da­ných podmínkách tomu, že literatura bratrského národa slovenského proniká mezi české čtenáře a přispívá tak k upevňování politických a kulturních svazků, je to moment jistě velmi závažný. Je ovšem třeba citlivě ediční práci řídit. Je jistě s podivem, že v jednom roce vyšly dokonce dva překlady Hviezdoslavovy „Hájnikovy ženy“ do [9]češtiny,[4] překlady pojetím překladatelské práce ovšem značně rozdílné. Zatímco překlad L. N. Zvěřiny se přidržuje příliš věrně originálu a tím vlastně čtenáři nepomáhá, podává J. Kintnerová spíše básnické přetlumočení známého epického díla Hviezdoslavova a může tím právě přispět k jeho účinnějšímu působení na české čtenáře.

Než pro nás je důležité vyjít především z dnešní reálné skutečnosti: faktem je, že se ze slovenštiny do češtiny překládá, že se překládá dokonce ve značné míře. Je proto naší povinností ptát se, jak se překládá, jaká je hodnota těchto překladů; je naší povinností ptát se, zda jsou dány věcné předpoklady pro dobrou práci překladatelskou; je naší povinností pečovat o zvyšování jazykové úrovně těchto překladů. Nebylo by správné ponechat právě tuto oblast překladatelské práce bez kontroly a bez odborné pomoci.

Hned úvodem je třeba ovšem konstatovat, že nejsou dosud splněny některé základní věcné předpoklady pro dobrou práci překladatelskou ze slovenštiny do češtiny a naopak. Předpokládáme sice dobrou znalost obou jazyků u překladatele, ale je jisté, že se nelze spokojit běžným porozuměním textu, které samozřejmě nečiní obtíží. Je třeba usilovat o přesnost překladu, o jeho ekvivalentnost, o jeho hodnotnost. A tu se ani dobrý překladatel někdy neobejde bez podrobnější a hlubší jazykové analýzy textu.

Musíme přiznat, že nemáme dosud základní pomůcky, které by překladatelům ze slovenštiny dobře pomáhaly a dostatečně usnadňovaly práci. Chybí nám za prvé srovnávací slovník slovensko-český a česko-slovenský. Jako velký nedostatek však pociťujeme i to, že máme v ruce teprve první dva díly velkého jednojazyčného slovníku spisovné slovenštiny (písmeno A—O). Situace se podstatně změní a zlepší, jakmile bude tento „Slovník slovenského jazyka“ dokončen (asi do r. 1964) a s ním paralelně i nový trojsvazkový „Slovník spisovného jazyka českého“ (jehož 1. díl — A—M — nedávno vyšel). Bude pak možno přikročit k zpracování středního slovensko-českého a česko-slovenského slovníku na skutečně vědeckém podkladě.[4a]

[10]V oblasti mluvnické stavby je situace příznivější potud, že máme dobrou mluvnici slovenskou, „Slovenskou gramatiku“ E. Paulinyho, J. Ružičky a J. Štolce, která je vypracována na týchž v podstatě zásadách a s týmž téměř uspořádáním jako „Česká mluvnice“ B. Havránka a Al. Jedličky, takže umožňuje snadné srovnání. Nadto značně pokročily práce na obsáhlé akademické mluvnici slovenské, jak o tom svědčí i dílčí příspěvky publikované v časopisech a sbornících (v Slovenské reči, ve sb. Jazykovedné štúdie I, IV). Nemáme však dosud plně a do hloubky propracovány otázky mluvnické stavby ze srovnávacího hlediska česko-slovenského, popřípadě slovensko-českého. Nová vysokoškolská učebnice slovenštiny pro české vysoké školy („Slovenština“, 1. vyd. 1957, 2. vyd. vyjde 1961), vypracovaná na srovnávacím základě, podává sice i základní srovnávací pohled na shody nebo rozdíly mezi češtinou a slovenštinou v oblasti větné stavby, ale už běžný rozbor překladů ukazuje, že bude potřebí toto srovnávací studium rozšířit i prohloubit. Není pochyby o tom, že rozbor překladů ze slovenštiny poskytne i jazykovědcům vhodný výchozí materiál pro porovnávací studium otázek větné stavby slovenské a české.

Zdálo by se, že obtíže a problémy překladatelské při překladech ze slovenštiny do češtiny a naopak budou při blízkosti obou jazyků menší než při překladech z. jiných jazyků. Ale není tomu tak; úskalí a nástrahy, které se překladateli ze slovenštiny do češtiny při úsilí o výstižné ekvivalenty a vůbec o plně hodnotný překlad stavějí v cestu, jsou značné.

Blízkost obou jazyků má pro překladatele dvojí nebezpečí: buď bude příliš pod vlivem slovenského originálu a setře leckterý osobitý rys českého vyjadřování, zvláště v rovině stylistické, nebo i poruší jeho zákonitosti (např. vazebné, jak i dále ukážeme), anebo z přílišné obavy, aby tyto osobitosti neporušil, bude se snažit o vyjádření odchylné od originálu i tam, kde by bylo zcela na místě vyjádření shodné s originálem (tak je tomu například, když se překladatelé zbytečně vyhýbají některým vazbám participiálním nebo infinitivním).

Překladatel ze slovenštiny do češtiny setkává se v podstatě s týmiž obtížemi a problémy jako překladatel z kteréhokoli jiného jazyka. [11]Jsou to problémy známé z naší nové literatury o teorii překladů [5] a jsou už také dostatečně prodiskutovány. Mám na mysli například problém překladu nářečních dialogů a volbu vhodného českého nářečního ekvivalentu. V plné míře se s touto problematikou musil např. vyrovnávat překladatel románu Zuzky Zgurišky „Bičianka z doliny“ Jaroslav Dvořák.[6] Je jisté, že pořídit adekvátní překlad dialogů vedených v originále v okrajovém nářečí západoslovenském, těsně spjatém se zobrazovanou sociální skutečností Zguriščina románu a využívaného snad i se záměrem humorným, je neobyčejně obtížné. Bylo by potřebí, aby se překladatel mohl opřít o rozbor jazyka originálu, o zjištění, jak autorka v originále nářečních prvků využívá. Bylo by jistě možno uvažovat např. o využití prvků nářečí moravsko-slovenského nebo i hanáckého, které může spojovat s nářečím originálu ta skutečnost, že ho už bylo využito k dosažení humorného účinu. Překladatel se rozhodl pro regionální obecnou češtinu, a to přede­vším pro její obecnější srozumitelnost; překladatelský úkol si tím však ještě ztížil. — Stejné potíže s volbou vhodného ekvivalentu jsou při překladu přísloví, pořekadel, slovních hříček, frazeologických jednotek ap. (srov. např. Každý má svojho moriaka — každého někde tlačí bota; Marek bosými nožkami bežkom bežká — … úprkem běží apod.).

Je to dále velmi důležitá zásada zachovávat stylové roviny originálu, tj. aby vzájemný poměr prvků stylově příznakových a neutrálních byl zachován, i v jazyce překladu (aby např. prvky hovorové, ať už jsou součástí řeči vyprávěče, nebo řeči postav, nebyly nahrazovány výrazy neutrálními nebo dokonce knižními; tyto problémy se např. ve vrcholné míře vyskytnou při překladu některých děl Karla Čapka do slovenštiny).

Po stránce stylového hodnocení je velmi důležitý výběr ze souznačných (synonymních) ekvivalentů v těch případech, kdy se synonyma v obou jazycích buď rozsahově, nebo kvalitou nekryjí. Tak např. za vztažná zájmena (fungující jako spojovací výrazy) ktorý, čo [12]má čeština trojici vztažných zájmen který, jenž, co. V obou jazycích jsou mezi těmito synonymy jasné stylové rozdíly. Čeština má proti slovenštině navíc zájmeno jenž, které má v podstatě (zvláště v prostých přímých pádech) ráz knižní ve srovnání s neutrálním který. V předložkových pádech (a zčásti i v nepřímých pádech prostých, zvláště ve významu přivlastňovacím) je ovšem za slovenské ktorý možno užít jedině tvaru zájmena jenž (které ovšem nemá v těchto případech knižní charakter):

Dežo Slámka so ženou, bez ktorého by sa nikdy ani jedna živáňka nevydarila — … bez něhož by se nikdy žádná zábava nevydařila;

Príbehy, pri ktorých naskakuje husia koža — Příběhy, při nichž naskakuje husí kůže;

Udalosti, ktorých každý z nás bol účastníkom — Události, jichž byl každý z nás účastníkem.

Ale už nevhodně, stylově posunuté se klade jenž za ktorý v 1. nebo 4. pádě místo neutrálního ekvivalentu který:

stopy sekáča, ktorý sa vyvaluje… — stopy kance, jenž se vyvaluje…;

vyzdvihol rozvahu, ktorú naša milícia vedela dobre spojiť so svojou rozhodnosťou… — … rozvahu, již naše milice uměla dobře spojit…

Mohli bychom hledat i vysvětlení tohoto stylového posunutí: Je to jednak tím, že zvlášť u mladší generace slábne odstín knižnosti pociťovaný u zájmena jenž, jednak lze hledat vysvětlení i ve vlastní problematice překladatelské. Slovenské čo se totiž téměř důsledně překládá zájmenem který (překladatelé se někdy zbytečně vyhýbají zájmenu co, které ovšem má v češtině výrazně hovorový charakter), a proto je pak ktorý překládáno zájmenem jenž, aby se dosáhlo diferenciace, kterou zjišťujeme často v slovenském textu.

Srov. např.:

bodky, čo boli pod nimi — tečky, které byly pod nimi.

Je ovšem chybné, jestliže se i slovenské čo překládá zcela nevhodně knižním jenž, jako v tomto případě:

triesky, čo odleteli — třísky, jež odletěly.

Ovšem v přivlastňovacím významu je jehož, jejíž, jejichž i zde na místě jako jediné možné vyjádření:

pre tých, čo ich život visel na vlásku — pro ty, jejichž život visel na vlásku.

Slovenština využívá právě k stylistické diferenciaci, aby zabránila jednotvárnému opakování, zájmen ktorý, čo tam, kde se v češtině stylově rozlišuje zájmeny který, jenž:

[13]nebolo udalostí, čo by zjasnili pochmúrne obličaje, a nebolo podnetov, ktoré by vyvolali čaro úsmevu (Fraňo Kráľ).

Posouvání stylové roviny originálu si můžeme ukázat ještě na některých příkladech. Za slovenské už má čeština dvojí podobu jemně stylově rozlišenou, hovorové až neutrální už a knižnější již. Třebaže zde slovenský text vede k využití českého už, překladatelé volí v mnoha případech stylově posunuté již:

už vyše roka — již přes rok.

Naopak slovenské tiež, za něž mohou podle stylové roviny originálu volit mezi podobami také, taky, rovněž, též, svádí je často k mechanickému užití jen hláskově obměněného, ale poněkud knižního též.

Ale i když je v podstatě mezi danými synonymy v slovenštině a v češtině stejný slohový poměr, volí překladatel někdy z nepochopitelných důvodů variantu knižnější, odchylnou od originálu. Srov. tyto příklady z krátkého úryvku překladu z díla Fraňa Krále:

A zas sa pažiť rozzelenala — A opět se…

Zas je tu jar — Opět je tu jaro…

A je zas večer — A zase je večer.

S tímto mírným posouváním směrem ke knižnosti, které je v překladech dosti časté, ostře kontrastuje naopak takové posunutí hovorového dialogu až do zhrubělosti z překladu divadelní hry Karvašovy:

Myslíte si, že ma znervózníte, alebo čo? Na to ste krátki, všetci dokopy. — Jestli si myslíte, že z těch vašich keců budu trop, anebo co?…

Které obecnější problémy však vyplývají pro práci překladatelskou ze srovnání dnešního stavu i vývojového vztahu obou našich národních jazyků?

V dnešním období vývoje a rozvoje našich národních jazyků jsme svědky mizení nářečí, postupného stírání nářečních rozdílů a plného rozvoje národního spisovného jazyka ve všech jeho funkcích. Poměr spisovného jazyka a místních nářečí není však vlivem rozdílného historického vývoje i odlišných sociálních podmínek u obou našich národních jazyků stejný. Vztah mezi spisovnou slovenštinou a slovenskými nářečími je dnes jistě přímější, bezprostřednější, než jaký je mezi spisovnou češtinou a českými nářečími. Mezi spisovnou češtinou a českými nářečimi je poměrně dosti diferencované pásmo [14]přechodných útvarů: je zde obecná čeština regionální (nad nářečími na území Čech) vedle obecných nadnářečních útvarů moravských (obecná hanáčtina, obecná laština ap.) i vyvíjející se obecná čeština s tendencí celonárodní: je zde hovorová čeština jako stylová vrstva spisovného jazyka. Na Slovensku se teprve vvpracovává hovorová slovenština, její funkci často ještě plní jednotlivá nářečí, resp. obecné útvary nadnářeční. Tyto rozdíly ztěžují samozřejmě volbu vhodných ekvivalentů. Mezi slovenštinou a češtinou je rozdíl i ve využívám nářečních prvků v jazyce literárních děl. Slovenští prozaikové sahají např. dnes v mnohem větší míře než prozaikové čeští k slovníkovým dialektismům, leckdy i na újmu srozumitelnosti. Nejde přitom často jen o dialektismy s funkcí charakterizační a typizační, nýbrž o takové nářeční prvky ve vyprávěcím kontextu, které slouží k záměrnému obohacení slovní zásoby literárního jazyka, k vytváření básnické synonymiky. Není pochyby, že je toto vytváření básnické synonymiky důležitou etapou i složkou ve vývoji literárního jazyka a uměleckého stylu (vzpomeňme jen např. na programové obohacování básnického slovníku z nejrůznějších zdrojů v českém národním obrození). Je ovšem třeba klást si otázku, kterých pojmenovávacích okruhů a oblastí se může toto úsilí o básnickou synonymiku dotýkat. Pro překladatele vzniká zde obtížný problém vhodné volby ekvivalentu.

Pro dobrou překladatelskou práci je třeba uvědomit si i různost tradice v péči o spisovný jazyk, různost cest, jimiž v minulosti byla tato péče v obou jazycích řízena, různé zaměření jazykové politiky, která tyto cesty určovala. Péče o spisovnou češtinu byla v minulosti poznamenána silným tlakem brusičským, namířeným proti vlivům němčiny, a často jednostranně podceňujícím vlastní vyjadřovací potřeby spisovného jazyka. Tento brusičský tlak ovšem způsobil, že některé výrazy nebo obraty vzniklé vlivem německým a brusiči odmítané byly z jazyka vytlačeny nebo ustoupily na jeho periférii; bylo by jistě zbytečné je dnes křísit, nevyžaduje-li toho vyjadřovací potřeba. Tak např. výrazy obnášet, sestávat, vykazovat, zapříčinit, nárokovat pociťujeme jako zcela papírové výrazy knižní, některé z nich pak vůbec odmítáme (zapříčinit). Spisovná slovenština neprošla takovýmto tlakem purismu s protiněmeckým zaměřením; proto [15]u některých stejně znějících slov není v slovenštině ono negativní hodnocení, které zjišťujeme v češtině. Spisovná slovenština užívá v podstatě bez omezení sloves nárokovať, zapríčiniť, vykazovať apod., ale dobrý překladatel se jim v češtině pro jejich zvláštní stylový charakter raději vyhne (srov. např. doklad z Kukučínova překladu „Mldých let“: Ale i tieto skupiny vykazovali odtiene — Ale i v obou skupinách zas byly rozdíly).

Tento puristický tlak se v češtině obracel také proti někdy nadměrnému užívání podstatných jmen slovesných a způsobil, že některé případy jejich užití se pociťují jako stylově nevhodné. Rozdíl mezi využitím podstatných jmen slovesných ve slovenštině a v češtině je dán dále i tím, že ve slovenštině nepokročila tvarová unifikace (homonymita) tak daleko jako v češtině, srov. slov. 1. stavanie, 2. stavania, 3. stavaniu, 6. stavaní proti českému nediferencovanému stavení. Správně proto nahradil překladatel z Hečka slovenské konstrukce s podstatným jménem slovesným ekvivalenty větnými:

pri podávaní rúk — když si podávají ruce;

prajeme vám dobré znášanie sa — přejeme vám, abyste se dobře snášeli;

po znechaní sa richtárstva — po tom, co se vzdal rychtářství.

Bylo by ovšem možno i v češtině ponechat podstatné jméno slovesné v takovýchto případech:

chránila ich pred ofúknutím vetrom a uštipnutím mrazom;

leč překladatel i zde nahrazuje vedlejšími větami:

chránila je, aby je vítr neofoukl a mráz neštípl.

Po těchto obecných výkladech přejdeme k některým konkrétním problémům a úskalím, i k některým konkrétním nedostatkům, které se při překládání ze slovenštiny objevují.

Pokud jde o volbu slovních ekvivalentů, vzniká otázka, jak se stavět k slovakismům, které se někdy v překladech objevují, popřípadě kdy by bylo možno přejetí slovenského prvku i doporučit. Že se prostřednictvím překladů dostávají do jazyka cizí slovní prvky, to je skutečnost běžně známá. Je třeba přitom lišit různé způsoby i různou funkci takového přejetí.

a) Zpravidla se přejímají bez omezení taková slova, která označují specifické skutečnosti cizího prostředí, v našem případě tedy prostředí slovenského. Někdy se stane, že se slovo přejaté původně [16]jen jako označení specifické cizí skutečnosti významově v domácím jazyce rozšíří a stane se plnoprávnou součástí domácí slovní zásoby. Tak je tomu např. se slovem činovník přejatým do češtiny i slovenštiny z ruštiny nejdříve pro označení ruského úředníka; později však nabylo toto slovo v obou našich jazycích samostatného významu ‚funkcionář‘.[7] V překladech ze slovenštiny se pro specifické slovenské skutečnosti přejímá např. podstatné jméno urbárník a odvozené přídavné jméno urbářský ve významu ‚podílník společných (urbářských) lesů a polí‘. Při překladech z češtiny bude např. třeba přejmout slova baráčník, baráčnický (baráčnická obec), protože jde o skutečnosti českého prostředí, pro něž slovenština nemá domácí ekvivalent.

b) Bylo by jistě možno přejímat i slova, která umožňují vystihnout jemné významové odstíny, pro něž domácí jazyk zvláštní prostředky nemá, a to zvláště tehdy, jde-li o slova tvořená způsobem, pro něž jsou i v domácím jazyce zákonité předpoklady. Slovenština má například hojná slovesa vyjadřující podílné opakování děje, tj. opakování děje vykonávaného různými osobami nebo postupně zasahujícího různé předměty. Jsou to slovesa tvořená předponou po-, např. poobliekali sme sa, keď sme sa poprechádzali, tam som ho povystierala, ponalieval ryzlink do skleníc ap. V češtině nemáme od uvedených slovesných základů doloženy ekvivalenty s příslušným podílným významem. Proto se překladatelé buď vzdávají odstínů podílnosti a vyjádří jen prostý děj, nebo hledají ekvivalent ve vyjádření opisném. Slovesa tohoto typu s významem podílným nejsou ovšem ani češtině cizí (srov. např. pozavírat okna; zvláště častá jsou v literárním užití u autorů moravských, srov. poprodat, porozdat z J. Uhra, pozarážet ze Stránecké, pozapisovat z Nora, pozahazovat, pozabíjet z Kosmáka ap.). Může proto i překladatel uvažovat v jednotlivých případech o přejetí takového slovesa, chce-li adekvátně vyjádřit podílný odstín a nespokojí-li se s pouhým opisem. Předpoklady pro to v češtině existují.

c) V některých případech může být přejetí slovenského prvku diktováno snahou o záměrné obohacení básnické slovní zásoby, může jít o užití slovakismu v platnosti slova básnického, poetismu. Mluví [17]pro to i literární tradice jazyka původních děl: připomeňme například jen Boženu Němcovou, Adolfa Heyduka, ze současných autorů pak třeba Jana Drdu (je to například nejen publicistický výraz výdobytek revoluce, ale i slovakismy jako nepřestajný, nepřestajné hučení včelína, namyšlenost ap.). Domnívám se, že by bylo možno ponechat v takovéto platnosti básnického slova např. slovakismus vatra, protože český překlad plane oheň za slovenské blčí vatra jistě stírá do stylové neutrálnosti původní charakter vyjádření. Takovéto přejímání však je třeba vždy citlivě zvážit, aby nebylo jen projevem překladu mechanického, a tedy nedokonalého.

Nebezpečí mechanického přejímání slovenských prvků — a je třeba takovéto přejímání důrazně odmítat — vystupuje především v oblasti slovních spojení a slovesných vazeb. Jestliže například překladatel přejme do češtiny spojení farský kostel, dopouští se tím chyby. I v češtině existuje sice přídavné jméno farský, ale ve spojení s kostel se dnes užívá jen přídavného jména jinak tvořeného, farní kostel; přídavné jméno farský je v češtině běžné ve spojení farská zahrada, farská kuchařka, kdežto slovenština má ve všech spojeních přídavné jméno farský, podoba farný je zastaralá. Není vhodné přejmout spojení neporovnatelně lepší, protože čeština zde má základní příslovce nesrovnatelně (lepší); neporovnatelně je v češtině řidší výraz knižní.

Nejčastěji podléhají mechanickému přejímání slovesné vazby, ať už s pádem prostým, nebo předložkovým, a to zvláště u překladů z jazyků blízce příbuzných. V slovenštině jsou zcela náležité vazby pohoršovať sa na kom, nosiť sa na kom. V češtině však mají příslušné ekvivalenty vazby jiné, pohoršovat se nad někým, vozit se po někom (jen tyto vazby dokládá Příruční slovník). Za slovenské od samej závisti mu odklanú nos medzi očami je náležité samou závistí nebo ze samé závisti…, nikoli mechanické od samé závisti.

Přímý vliv slovenštiny se může projevit i v tvarosloví. Zpravidla jsou sice rozdíly, které existují mezi tvary slovenskými a českými, tak výrazné, že k mechanickému přejetí nedochází. Přece však se s ním někdy i zde setkáme, zvláště je-li to podporováno např. oblastním povědomím překladatele. Tak se např. slovenské hádže (k hádzať) překládá nesprávně háže (místo hází), tvarem nespi[18]sovným, vlastním některým nářečím moravským. K pochybám o správných tvarech může dojít například v 2. pádě jedn. č. mužských jmen typu „hrad“ (v slovenštině jen s koncovkou -a, srov. múčnika, chodníka, v češtině -u a jen zčásti také -a) nebo v 6. pádě jedn. č. mužských jmen téhož typu (v slovenštině je koncovka -e, v češtině -u, a jen zčásti také -e).

Nejsložitější je otázka ekvivalentů syntaktických, skladebných. Je to oblast dosud málo porovnávacím způsobem prozkoumaná, zvláště u těch jevů, v nichž se slovenština liší od češtiny jen v detailech, např. jen mírou a způsobem využití syntaktického prostředku nebo jeho rozdílným stylovým příznakem. Rozbor překladového materiálu nám mnohdy teprve odhaluje detailní problematiku. Zbytečné odchylky od konstrukcí a prostředků originálu na straně jedné nebo nenáležité shody s ním na straně druhé prozrazují často rozdílné tendence, které se v obou jazycích projevují. Srovnání překladů s originálem poskytne nám vhodný výchozí materiál pro porovnávací studium některých otázek.

Všimněme si po této stránce především konstrukcí infinitivních, přechodníkových a participiálních a jejich ekvivalentů v českých překladech.

V slovenštině jsou časté infitivní konstrukce typu ale veriť neuverili, ale zaslúžiť si ju nezaslúžia ani za mak, robiť robí dobre, ono dať by sa dalo atd. Čeština zná tyto konstrukce rovněž, ale jde o prostředek lidový s omezením především na východní nářečí. Je to infinitiv s významem zřetelovým, jak to pěkně ukazuje překladový ekvivalent věty robiť robí dobre v českém překladu — co se práce týká, pracuje dobře —, ekvivalent, který ovšem zcela stírá stylový charakter originálu. Překlady ze slovenštiny většinou oživují v literárním jazyce českém zcela vhodně tento typ infinitivu a nelze proti tomu mít ve vhodných případech námitky (srov. překlady což o to, dát by se dalo; ale zasloužit si ji, to si ji nezaslouží ani za mák ap. — Připomenout je zde možno i vhodné doplnění odkazovacího to na rozdíl od originálu.).

Infinitiv závislý na řídícím slovese, ať už předmětový, nebo příslovečný účelový, je obvyklý i v češtině, ale překladatelé jej velmi [19]často nahrazují vedlejší větou předmětnou nebo příslovečnou. Abychom poznali objektivně stav v obou jazycích, bude potřebí konfrontační studium o využití infinitivu v této platnosti po řídících slovesech různých významových okruhů. Překladový materiál zatím mluví pro větší frekvenci infinitivu v slovenštině:

sľúbi obstarať prasa — slíbí, že obstará…

kňaz mu prikázal milovať aj nepriateľa — farář mu nařídil, aby miloval… ani času nenašli obzrieť si svoj vlastný domec — nenašli ani čas, aby si prohlédli vlastní domek.

Pravidla o užívání přechodníku jsou v slovenštině v podstatě táž jako v češtině, s tím rozdílem, že slovenština má jen jednu formu přechodníku (proti dvěma českým přechodníkům, přítomnému a minulému, s trojicí tvarů rozlišených podle rodu a čísla). Jako v češtině užívá se přechodníku na vyjádření průvodního děje, přičemž původce, činitel hlavního i průvodního děje musí být týž. I v slovenštině je přechodník jazykový prostředek vlastní jen spisovnému jazyku. S tím ovšem není nikterak v rozporu, že jak ve slovenštině, tak v češtině nacházíme přechodník hojně u autorů, kteří využívají lidového jazyka (u Boženy Němcové, K. V. Raise — u Kukučína, Timravy apod.), a to zvláště často v uvozovacích větách.

Materiál z překladů nám ukazuje, že překladatelé slovenské přechodníky zpravidla nahrazují samostatnou větou s určitým slovesem. Je v tom možno vidět vědomou snahu o zživotnění jazyka, nebo tu jde prostě o nepochopení vzájemného poměru tohoto prostředku v obou jazycích. Tím, že přechodníkové vazby překládají zpravidla samostatnou větou, porušují významový i stylový charakter originálu. Přechodníková vazba vyjadřuje, jak jsme řekli, průvodní děj ve vztahu k ději základnímu, ať už děj vzhledem k němu současný, nebo předčasný. V překladu se tento významový poměr mění v slučovací spojení s rovnocennými slovesnými ději, aniž se naznačuje jejich časová současnost nebo předčasnost třebas i opisem, lexikálně.

Občas zasyká, krútiac hlavou — … zasykne a zakroutí hlavou;

rozbehol sa za deťmi, vlečúc za sebou koníka — rozběhl se za dětmi a táhl za sebou koníka;

pobehne dolu cestou, a nepremýšľajúc zbytočne, pojme… — seběhne dolů silnicí, zbytečně se nerozmýšlí, vezme…;

[20]sopne ruky, a pozerajúc na nebo, bedáka — sepne ruce, pohlíží na nebe a běduje.

Jen zcela ojediněle nahradí překladatel naopak souřadné spojení vět přechodníkovou vazbou závislou na slovese vyjadřujícím základní děj: vojde do obchodu a krúti hlavou — vejde do obchodu, kroutě hlavou. Tento příklad jasně ukazuje shodu tohoto typu přechodníku v obou jazycích.

Skutečnost, že se i slovenští překladatelé při překladech z češtiny do slovenštiny vyhýbají přechodníkovým vazbám a nahrazují je, svědčí o tom, že jde spíše o záměrné opouštění prostředku vysloveně spisovného, knižního, třebaže se tím obětuje přesný ekvivalent významový i stylový.

Podobnou tendenci zjišťujeme i při překládání příčesťových vazeb. I ty se v překladu často nahrazují vedlejšími větami přívlastkovými; stírá se tím ovšem podobně jako u přechodníkových vazeb sevřenost vyjádření. Příčesťové vazby zná samozřejmě i čeština. V literárním jazyce se jich ovšem využívá různou měrou, jejich nadměrné užívání bývá i znakem individuálního autorského stylu; je to například oblíbený prostředek vyprávěčského stylu Řezáčova v románech „Nástup“ a „Bitva“. Jestliže se tedy příčesťové vazby v překladech běžně nahrazují vedlejšími větami, porušuje se tím jak významová stránka originálu, tak často i individuální autorský styl.

Srov. např.:

starosta, trpiaci už roky na ťažký záduch — starosta, který už dlouhé roky trpěl záduchou;

biela para vychodiaca veriacim z úst — bílá pára, která vychází věřícím z úst;

druhých dvoch nachodia pohrížených v rozhovor — druhé dva nacházejí, jak jsou pohříženi v rozhovor.

Uvedené příklady jsou vzaty z překladů Hečkových děl; zdá se, že i zde jde o znak individuálního autorského stylu. Poněvadž nic nebrání tomu zachovat vazby se slovesnými adjektivy trpící, vycházející, pohřížený i v češtině, doporučili bychom zachovat je i v překlade pro vystižení individuálního stylového charakteru překládaného díla, s citlivostí pro eventuální drobné rozdíly mezi oběma jazyky.

Některé rozdílné tendence projevující se v obou spisovných jazycích odhalují nám překlady některých způsobů pořádku slov. [21]Mám na mysli především kladení příklonek, zvláště zvratných zájmen se, si. Existují ovšem i zde výrazné rozdíly mezi oběma našimi jazyky, a to v případech typu ale sa vždy zamieša i medzi starších (ale připlete se pokaždé….), ale si sa trochu bál (ale trochu ses bál), a si tam bol? (byls tam); k těm překladatelé skutečně přihlížejí a volí správné ekvivalenty.

Zajímavé je však srovnání těch případů kladení příklonek, kdy se v slovenském literárním jazyce příklonky hojně kladou po určitém slovese, čímž se rytmicky osamostatňuje část věty předcházející před slovesem, ať jde o celek jednoslovný nebo jednočlenný, nebo o výraz několikačlenný, bohatěji rozvitý. Na rozdíl od této tendence v literárním jazyce slovenském prozrazují překlady silnější tendenci spisovné češtiny klást příklonky přímo po jednoslovném nebo jednočlenném přízvučném členu věty. Mám četné doklady na tento jev z různých autorů i z různých děl. Je tomu tak téměř důsledně v „Kronice“ Petra Jilemnického, nacházíme tento rozdíl v pořádku slov v překladech románů Hečkových, Karvašových, u Fraňa Krále, Márie Jančové aj. Čeští překladatelé zde téměř důsledně pozměňují pořádek slov originálu:

Armád zmocňovala sa nervozita… — Armád se zmocňovala…

Zuza nebojí sa požiaru… — Zuza se nebojí požáru…

v prítomných zastaví sa dech… — v přítomných se zastaví dech…

na ražňoch svíjajú sa hríby — na rožních se svíjejí…

po machu vlečie sa slimák — po mechu se vleče…

na rúbanisku pasú sa… — na pasece se pasou…

Paľko rád by mal… — Paľko by měl rád…

Je-li první přízvučný člen dvojslabičný, nanejvýš trojslabičný, bývá řidčeji i ve slovenštině příklonka přímo po tomto členu a český překlad se pak shoduje s originálem:

Hanka si kúpila lístok… — Hanka si koupila lístek…

Mamka sa už iste navrátili… — Maminka se už jistě vrátila…

v potôčku sa mihajú pstruhy… — v potůčku se míhají pstruzi…

V souhlase s možnostmi pořádku slov v češtině podržují však překlady vhodně pořádek slov originálu a jeho rytmické členění tam, kde je před zvratným slovesem výraz několikačlenný; ve shodě s originálem klade se pak příklonka po slovese.

Okolo ohňa na pažiti hovie si rodinka — na pažitě kolem ohně hoví si rodinka.

[22]Odchylky od tohoto členění v překladech musíme považovat za nepřesný ekvivalent:

Vlaky, elektriky autobusy hmýria sa panstvom — … se hemží panstvem;

cholera a mor krepčili tu svoje strašné verbuňky — cholera a mor tu křepčily…

Zbytečně se odchyluje překladatel od postavení příklonek originálu i v případech, kdy jde o postavení po pauze. V češtině existuje obojí možnost: buď se klade příklonka po prvním přízvučném členu nového úseku, nebo — řidčeji — přímo po pauze. Je proto vhodné podržet zde postavení příklonky originálu:

Tí, čo zutekali, dozaista sa nechceli vracať — Ti, co utekli, se jistě nechtěli vracet.

Raz, bolo to začíatkom povstania, išial som cez hory — Jednou, bylo to na začátku povstání, jsem šel lesem.

Tendence klást příklonky po prvním přízvučném členu věty nebo větného úseku (tedy zvratné se, si před sloveso) začala se v spisovné češtině uplatňovat vlivem živého mluveného jazyka silněji od čtyřicátých let minulého století a dnes zcela převládla. V první polovině minulého století nacházíme ještě i u autorů, u nichž se jinak uplatňuje vliv lidového jazyka, např. u K. J. Erbena, postavení, které vyznačovalo spisovnou češtinu starší, srov. např. doklad z Erbena Pavouk svalil se na zem. Jde tedy o způsob, který dnes ještě hojně nacházíme v literárním jazyce slovenském, ale který překladatelé ve shodě s tendencí současného literárního jazyka českého vhodně nahrazují.

Probírka překlady ze slovenštiny do češtiny a srovnání jejich jazykové stránky s jazykem originálu poskytly nám možnost kriticky zhodnotit volbu českých ekvivalentů. Rozbor nám potvrdil, že překladatelé mnohdy dobře odhalují rozdílné tendence v obou jazycích, na druhé straně však zároveň ukázal, že se někdy vzdávají zbytečně a na škodu přesného překladu konstrukcí shodných s jazykem originálu. Bylo by možno mluvit ještě o mnoha jiných jevech nebo skupinách jevů. Bylo by možno všimnout si větší účasti expresívních prvků (zvláště také expresívních sloves) v slovenských literárních textech a doložit na příkladech potíže s hledáním vhodného a výstižného ekvivalentu pro ně v češtině (stejné potíže se objevují i při překládání interjekcí a interjekčních vět); bylo by možno upozornit na bohatší repertoár výrazů s významem neurčitosti ve slovenštině [23](neurčitá zájmena a neurčitá příslovce); bylo by potřebí všimnout si poměru konstrukcí s trpným a činným rodem v obou jazycích, všimnout si poměru obou prostředků pro vyjádření trpného rodu, opisného a zvratného pasíva; větší pozornosti by zasloužilo i sledování některých dalších případů pořádku slov, zvláště ve spojení s aktuálním členěním věty, s její rytmizací v uměleckém stylu apod. Než nám nešlo o úplný a vyčerpávající výklad o všech těchto otázkách. Chtěli jsme jen nadhodit některé jazykové problémy, které se při překládání ze slovenštiny do češtiny vynořují, chtěli jsme ukázat na specifičnost této problematiky i na její obecné i konkrétní projevy. Chtěli jsme tak dát i podnět k studiu některých otázek v porovnávacím osvětlení.

---

[1] Základem článku je referát, který jsem přednesl na semináři pro překladatele ze slovenštiny, pořádaném v březnu 1960 v Budmericích na Slovensku. Soubor referátů proslovených na tomto semináři vyšel v nakladatelském sborníku Dialog. — V prosinci 1960 konal se na Slovensku reciproční seminář pro překladatele z češtiny do slovenštiny. Referáty týkající se jazykové problematiky přednesené na této konferenci (doc. dr Ružičky a můj) budou uveřejněny v Slovenské reči.

[2] Srov. zprávu v Naší řeči 36, 1953, s. 300, a Gregorovy poznámky v citovaném sborníku, roč. III, řady jazykovědné (A) č. 2, 1954.

[3] Úplnou bibliografii překladů ze slovenštiny do češtiny zpracoval Evžen Lukeš (je otištěna v citovaném sborníku Dialog). Zahrnuje na 300 záznamů, a to překladů děl beletristických i odborných. Ukazuje se, že se překládalo už v samých počátcích vzniku spisovné slovenštiny, že jsou zastoupeny překlady z doby před první světovou válkou i mezi oběma válkami, že však překladů značně přibývá v posledním období po r 1948.

[4] P. O. Hviezdoslav, Hájnikova žena, přel. L. N. Zvěřina, SPN 1958; překlad J. Kintnerové vydalo SNKLHU r. 1959

[4a] Bude přitom možno využít i pomocného materiálu získaného srovnáváním překladů s jazykem originálu.

[5] Srov. např. soubornou práci J. Levého a zprávu o ní v Naší řeči 42, 1959, s. 115; dále skripta K. Horálka Kapitoly z teorie překládání, Praha 1957, i studii B. Ilka Metodika překládání ve sb. Kniha o překládání (srov. zprávu o něm v Naší řeči 36, 1953, s.289n.).

[6] Vydal jej Československý spisovatel 1960.

[7] Srov. výklad o tom v Naší řeči 43, 1960, s. 243.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 1-2, s. 7-23

Předchozí František Trávníček: Nezvratná přivlastňovací zájmena místo zvratného

Následující Jitka Štindlová: Využití technických prostředků mechanizace a automatizace při organizaci archívních sbírek odborného názvosloví