Z poradny Jazykovědného ústavu Maďarské akademie věd

Alfons Welter

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Éva Ruzsiczká, pracovnice jazykové poradny Jazykovědného ústavu Maďarské akademie věd, oddělení pro péči o jazyk, v Budapešti, podává v akademickém časopise Magyar Nyelvőr (85, 1961, s. 170—184) rozsáhlou zprávu o činnosti, kterou poradna vyvíjela během celého roku 1959 při své pravidelné dopolední telefonické službě.

Je i pro nás jistě zajímavé a poučné porovnat náplň a způsob práce této poradny s prací poradny Ústavu pro jazyk český. (Výrazem takového zájmu z maďarské strany je zase stať Gejzy Horáka „Práce Ústavu slovenského jazyka v oboru jazykové kultury“, otištěná shodou okolností bezprostředně před článkem, o němž referujeme, na s. 156—170).

Autorka shrnuje a zobecňuje zkušenosti získané z konkrétních telefonických dotazů, s kterými se zájemci obraceli na poradnu v roce 1959. Zjišťuje, že počet tazatelů v uvedeném roce podstatně vzrostl. Mezi zájemci jsou jak úřady, instituce a podniky, tak i jednotlivci nejrůznějších povolání a z nejširších vrstev obyvatelstva. Formulace dotazů byla velmi rozmanitá, někdy přímo odborná, jindy méně přesná, až zcela laická. Tazatelé často nerozlišovali mezi jevy jazykovými a pravopisnými, ptali se na správný způsob psaní, ačkoli šlo o otázku slovotvornou, tvaroslovnou nebo syntaktickou.

Obsah mnoha dotazů se netýkal ani tak jazykové kultury, jako spíše obecných otázek jazykovědných. Z dotazů týkajících se vlastní spisovné normy připadala valná část na jevy specificky maďarské, mnohé dotazy se však soustřeďovaly na jevy nebo jazykové nesnáze, které mají přímou obdobu i v jiných jazycích. Tak přicházely dotazy na význam řidších (zejména nářečních, odborných, archaických nebo básnických) slov a slovních spojení i na význam některých rčení a přísloví, na jazykovou správnost slov a spojení méně obvyklých. Mnoho nesnází způsobovala tazatelům také tzv. mluvnická shoda. Hojně zájemců se dožadovalo i pomoci při stylizaci vět. Šlo většinou o zjednodušování příliš složitých a těžkopádných souvětí nebo konstrukcí. Někteří žádali též o rozbor vět. Řada dotazů se týkala možností využití slov souznačných, popř. též synonymních způsobů vyjádření. K dotazům na účel a smysl různých tvaroslovných variant patří také otázka užití určitých podob nebo koncovek jen v určitém [45]významu nebo v určitých syntaktických spojeních nebo stylistických situacích, jako např. v češtině na západě a při západu (slunce).

Více než polovina dotazů se týkala pravopisu. Četné pravopisné dotazy souvisely se spodobou znělosti, jiné se týkaly psaní velkých nebo malých začátečních písmen (šlo tu hlavně o praktickou aplikaci Pravidel v konkrétních případech), dělení slov (zvláště dvojhlásek a souhláskových skupin), psaní a výslovnosti zkratek, užívání rozdělovacích znamének (zvláště čárky), psaní osobních jmen (zejména historicky významných). Nejvíce nesnází působila nejproblematičtější kapitola maďarského pravopisu: psaní složených slov a výrazů (dohromady, či zvlášť, popř. se spojovníkem). Autorka se netají s tím, že o některých zvlášť obtížných případech nemohla rozhodnout sama; dotazy zodpověděla teprve po poradě s členem pravopisné komise Maďarské akademie věd.

Bylo také třeba rozptýlit řadu vytrvale se udržujících mylných tvrzení, např. že Akademie zrušila tečku na konci vět (omyl vznikl v souvislosti s vynecháváním tečky v nadpisech). Projevoval se silný sklon psát s velkým začátečním písmenem slova značící osoby nebo instituce obecně vážené a vysoko postavené (ministr, čínská delegace, ústava, vládní nařízení apod.).

Do oblasti pravopisu spadala též převážná většina dotazů týkajících se slov cizích, přejatých. Mnozí se však zajímali také o význam nebo původ takových slov, popř. se tázali na jejich správnou podobu. Nechyběly ovšem ani dotazy na výslovnost a způsob skloňování cizích slov. Zato jen ojedinělé byly dotazy na vhodnou maďarskou náhradu za přejaté slovo.

Jazykové dotazy institucí souvisely často s obtížemi, které působilo odborné názvosloví. Šlo tu zejména o jazykovou správnost a o pravopis termínů.

Autorka zprávy provází a ilustruje své výklady všude četnými příklady z dotazového materiálu a nejčastěji připojuje zároveň odpověď poradny se správným řešením.

Z takto shromážděného materiálu, který ovšem ani zdaleka nebylo možno v této zprávě uvést v plném rozsahu, vyvodila poradna a ústav cenné závěry: Zjistily, které dosud otevřené otázky vyžadují nejnaléhavěji řešení, které problémy jsou nejčastější a nejtypičtější, kde je nejvíc třeba účinně zasáhnout. Získaly potřebné poznatky o živém jazykovém povědomí. Na společných poradách pak vyřešily řadu aktuálních otázek, aby byla předem zajištěna jednotnost v praxi ústavu a při poradenské činnosti na poli jazykové kultury.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 1-2, s. 44-45

Předchozí Ivan Lutterer: Zpravodaj místopisné komise ČSAV

Následující František Cuřín, Miloslava Rejmánková: Z knih, časopisů a novin