Časopis Naše řeč
en cz

Vsuvky v stylu publicistickém a populárně odborném

Blažena Havlová

[Články]

(pdf)

-

V naší publicistice i v stylu populárně odborném se dnes mnohem častěji než dříve setkáváme s vsuvkou. To nás nutí zamyslit se nad tím, proč se tento typický prostředek jazyka mluveného stal v poslední době tak rozšířeným a oblíbeným prostředkem i v projevech psaných, a jaké jsou tedy možnosti jeho stylistického využití.[1]

Vsuvkou v této práci rozumíme větu dvojčlennou nebo jednočlennou, která je do jiné věty vložena zcela volně, intonačně je odlišena a má charakter sdělení z jiné roviny.[2] Výrazy nevětné do věty intonačně začleněné mezi vsuvky nezahrnujeme.[3]

[208]Po stránce formální a významové nejsou vsuvky skupinou zcela jednotnou, stejnorodou; to se projevuje i v jejich platnosti stylistické.

Jiné je využití vsuvek, které jsou další věcnou poznámkou k obsahu[4] (doplněním, vysvětlením, dodatečným sdělením, připomínkou, opravou, zpřesněním, další podrobností apod.), a jiné těch vsuvek, které jsou citovou reakcí mluvčího na sdělení, vyjádřením jeho vztahu k obsahu nebo hodnocením. Jiné uplatnění najdou opět vsuvky týkající se způsobu vyjádření (poznámky k výrazu, vsuvky naznačující postup myšlenek a vztah mezi částmi výpovědi, věty zabarvující sdělení citově) anebo vsuvky, kterými se autor obrací na posluchače nebo čtenáře.[5]

O stylistické funkci však rozhoduje i jiný znak, který rozděluje vsuvky na dvě skupiny. Odlišné stylistické uplatnění mají vsuvky, které obsahově souvisí s předcházející částí výpovědi, a vsuvky, které se naopak obsahově vztahují především k následující části výpovědi.

V mluvnici Gebaurově-Ertlově se chápe vsuvka ještě jako záležitost čistě větosledná, zvláštní způsob spojení vět v souvětí souřadném. „Věty obsahu podřízeného, vyjadřující zpravidla poznámky a dodatky méně závažné, na něž se mluvící rozpomíná teprve v proudu začaté věty, mohou být vkládány do vět, k nimž se obsahem druží. Takové věty slovou vložené (parentetické)“ (Gebauer-Ertl, Mluvnice česká II, s. 79).

V pojetí Šmilauerově naší vsuvkou je „věta vložená (parentetická) od ostatního celku oddělená přestávkami a nespojená s ním žádnými skladebnými vztahy“. Je základní formou nulového vztahu, který Šmilauer nazývá vsouváním, parentezí (Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1947, s. 397—405).

V Kopečného skladbě se existence zvláštního vztahu mezi větou vloženou a základní popírá. Rozlišují se vsuvky vlastní (přetětí výpovědi takovou jinou výpovědí, která se nedá chápat jako bližší určení některého z větných členů výpovědi základní) a u nich se určuje vztah jako zvláštní druh koordinace, a vsuvky ostatní, které jsou bližším určením nějakého větného členu, a u nich se větný vztah kvalifikuje jako determinace (Fr. Kopečný, Základy české skladby. Státní pedagogické nakladatelství 1958, s. 28 a 260n.).

V mluvnicích, jejímiž autory jsou B. Havránek a Al. Jedlička (Stručná mluvnice, Česká mluvnice, 1. vyd. 1951, Česká mluvnice z r. 1960), se vsuvka charakterizuje jako zvláštnost ve větném členění, zdůrazňuje se mluvnická nezačleněnost vsuvek. „Vsuvka je věta (jednočlenná nebo dvojčlenná) nebo slovní výraz, často významu příslovečného, které jsou zpravidla do věty volně vloženy; jen zřídka bývají též před větou nebo za ní. Po stránce mluvnické není vsuvka do věty nijak začleněna, nezávisí mluvnicky na žádném členu větném…“ (Česká mluvnice, 1960, s. 291n.). [209]V prvém případě mají totiž vsuvky charakter dodatečného sdělení, v druhém případě pak charakter sdělení průvodního s funkcí upozorňovací.

Všechny tyto rozdíly jasněji vyvstanou, všimneme-li si vsuvky v její spontánní podobě, tj. v bezprostředním mluveném projevu.

a) Spontánně užije mluvčí nejčastěji vsuvky, která svým obsahem souvisí s předcházejícím slovem nebo s předcházející částí výpovědi:

Sovětští vědci činí vše, aby člověk — a my věříme, že to bude první sovětský člověk — se dostal do vesmíru (z rozhlasové besedy).

A já věřím, že kdyby byl K. Čapek neumřel a kdyby ho hitlerovci nechali na živu — ale jistě by ho byli umučili jako jeho bratra Josefa —, že by byl došel ke komunismu jako já (z besedy — citováno v čas. Plamen).

b) Avšak ani vsuvky, které se vztahují k následující části výpovědi, nejsou řídké:

Posluchači chtějí vědět, a to je nejdůležitější problém, jak jsou zvířata v kabině chráněna (z rozhlasové besedy).

Posluchač si tento rozdílný charakter vsuvek plně neuvědomuje, protože vnímá vsuvku především jako přerušení započaté výpovědi. Dvojí vztah (k předcházející části výpovědi — k následující části výpovědi) však u vsuvek je a můžeme si ho i snadno vysvětlit myšlenkovými pochody mluvčího:

Do výpovědi se tlačí sdělení jiné, navozené tím, co bylo řečeno [viz příklady v odstavci a)]. — Tak vznikají vsuvky, které bychom mohli nazvat asociačními. Jejich věcně významová souvislost s hlavní výpovědí je někdy těsná, jindy velmi volná. Nezřídka se k sdělení vtírají citové reakce.

Při výskytu spontánní vsuvky se obráží i tzv. předbíhání myšlenek [viz příklad v odstavci b)]; tlačí se sdělení, které by mělo následovat až po ukončení věty (např. v našem příkladě hodnocení). — Bývá to takové sdělení, které mluvčí cítí jako důležité (zvláště je-li úzce spjato s jeho osobou) nebo kterým chce upozornit na to, co bude následovat.

Proto je nutné — a my jsme to tak dělávali — dělat přestávky (z instruktáže). Plán učiva — a to velmi dobře přijali posluchači — byl rozmnožen (z instruktáže).

Obou typů spontánních vsuvek se záměrně využívá, a to v pro[210]jevech mluvených i v projevech psaných. Jejich funkce se však při záměrném užití rozšiřuje, takže se z nich stává prostředek s bohatou stylistickou charakteristikou.

I. Všimneme si nejdříve stylistického využití vsuvek, které se obsahově vztahují k předcházející části výpovědi (popřípadě jen k určitému slovu).

Tyto vsuvky umožňují mluvčímu doplnit své sdělení, uplatnit okamžitou myšlenku, nápad, a tak k dané věci říci více. Kromě toho mu dovolují sdělení komentovat, udělat poznámku k výrazu nebo ke způsobu vyjádření, opravit své sdělení nebo uplatnit i citové zaujetí. Protože jsou připojeny volně, odděleny přestávkami a pronášeny jinou intonací než věta základní, dělají mluvený projev výrazněji členitým, intonačně pestřejším, a tedy i živějším. Velmi často jich využívají dobří řečníci a vyprávěči.

Postoupíme-li teď OTS kolchozům a sovchozům — a taková tendence se u nás projevovala —, stroje zničíme (z projevu N. S. Chruščova).

A tak nejen nahrazeny byly ztráty ztrátou území utrpěné — a byly to ohromné ztráty, vzpomeňme jen, co znamenala ztráta Donbasu! — ale výroba ještě stoupla (Zd. Nejedlý).

A nejsou to jen vesnice, které takto hynou — ty Němci prostě spalovali —, hynula tak celá města (Zd. Nejedlý).

Způsob, jakým využívají vsuvek dobří vyprávěči, vystihl např. ve svých dílech J. John:

Hádával se s panem farářem — a to nebyl člověk ledajaký — o tom, kdo z Adamisů je větší hrdina.

S pláčem se jim krasavice — Dorotea se jmenovala — svěřila, že přišla do hor zapomenout na zradu svého miláčka.

Když jsem vyrostl a mnoho věcí se naučil vycítit — ano, i cítit se člověk musí učit —, tehdy jsem si na tatínkova slova často vzpomněl.

S ještě propracovanějším uplatněním těchto vsuvek se setkáváme v projevech psaných.[6] Tam vsunuté sdělení může být i delší: pokračování ve větě nedělá potíže a věta i při dlouhé vsuvce neztrácí na přehlednosti. Může být i promyšlenější, a proto ještě účinnější.

(1) Jako vsuvky spontánní umožňovaly na základě asociace uplatnit okamžitý nápad, uvést další dodatek, vsuvky záměrně užité ná[211]podobou této asociace, navozením na některé slovo umožňují ve sdělení uvést jako dodatek více podrobností, a to i takových, které souvisí s danou látkou volněji nebo jsou méně důležité Proto se s tímto typem vsuvek setkáváme ve stylu publicistickém a populárně odborném.

Pokusná výroba Oravanu, prvního televizního přijímače vyvinutého od začátku do konce v mladém závodě v Nižné (mladý je i svým trváním i osazenstvem, jehož věkový průměr je asi třiadvacet let), právě začínala, když jsem procházela jeho halami (z reportáže — Kultura).

Čím úplnější je národnostní rovnoprávnost (není úplná bez práva na oddělení), tím jasněji si dělníci utlačovaného národa uvědomují, že příčina je v kapitalismu, a nikoli v bezpráví (Lenin).

Je mu totiž jasné, že umělecká literatura, speciálně próza (a on je prozaik povýtce — ba takový prozaik, který se nemůže utéci jen do minulosti, tak ho současnost fascinuje), tvořivě roste a žije (z kritiky — Plamen).

Ve chvílích vzrušení, jež prožívá hrdina (novela je vlastně celá vnitřním monologem Marie), je do jediné věty vtěsnáno několik časových rovin… (z recenze — Literární noviny).

Přitom je možno spolu s věcným doplněním dát sdělení i citové zabarvení, učinit způsob vyjádření osobitým, a to je pro některé útvary publicistického stylu zvlášť důležité.

Soudruh Dostál ve svém rozboru Železného stropu (mimochodem: už dlouho jsme se v časopisecké kritice na tak solidní rozbor nezmohli!) poukázal správně na některé nelogičnosti (z kritiky — Plamen).

Je v tom poznání, které má ve své hloubce (naštěstí právě v té hloubce, ne na povrchu) i svou politickou hodnotu (z kritiky — Literární noviny).

Kříž nedotáhne žádný vztaha rozehrál jich tolik — a žádnou postava do té výše, na kterou má aspiraci dorůst (z kritiky — Literární noviny).

Vsuvku asociační připomíná také vsuvka, která sdělení zpřesňuje, a to uvedením příkladu, argumentu, popřípadě poznámkou opravující nebo omezující platnost výpovědi. Příklady najdeme nejen v publicistice, ale i v článcích populárně odborných.

Vše je jako vystřiženo z laciných kalendářů, motivováno nikoli charakterem postav, ale vůlí autorovou, popisováno chudým jazykem (kolikrát tu jen postavy vyvalují oči!), bez dovednosti načrtnout… alespoň trochu zajímavý detail (z kritiky — Literární noviny).

Nepostřehl, že se mu kvůli rýmu ztratilo výrazné stupňování (překrásný není přece více než nádherný, ba právě naopak) a že tím porušil smysl celé písně (z Jazykového koutku — Literární noviny).

[212]Komunistická cesta rozvoje společnosti nutně povedeostatně už nyní viditelně vede — k novému rozdělení ploch pro osobní používání (popul. odborný článek — Kultura).

Výsledek je pouze nepatrně (v Newtonově teorii více) zkomplikován u dvojhvězd, kde nemůžeme předpokládat (jako v případě Slunce planeta), že hmota jedné z nich je značně větší než hmota druhé (popul. odborný článek - Kultura).

Často bývají různé dodatky podány jen zkráceně.

Substantivum v instrumentálu může být jak v singuláru (nejčastěji), tak i v pluráru (poměrně vzácně) (Sborník PI).

Z tohoto hlediska si můžeme též vysvětlit zvýšení obsahu alkaloidů u rulíku ve společné kultuře s jestřabinou lékařskou (čeled vikvovitých), neboť je známo, že… (Živa).

Pisatel kromě poznámek k obsahu může připojit i různé poznámky k výrazu nebo ke způsobu vyjádření.

Severní čaj — což je ostatně nezvyklý název pro subtropickou rostlinu — přežil v předhoří Kubáně šestadvacetistupňový mráz (z reportáže — Literární noviny).

Místnosti jsou zařízeny typovým nábytkem (pojmem typ se zde rozumějí typy vypracované speciálně pro fakultu) a rozdíl je pouze v seskupení a počtu kusu (Technický magazín).

Živá soudobá literatura žáky svým obsahem (o přiměřenosti bude řeč dále) zajímá (Český jazyk a literatura ve škole).

Obsahovým úsekem (měli bychom usilovat o ustálené pojmenování pro tento projev) rozumíme takovou část projevu, která tvoří jistý celek (J. V. Bečka v odborné studii).

(2) Jiným podnětem k užití tohoto typu vsuvky je snaha odlišit ve sdělení podstatné od nepodstatného, dát vsunutému sdělení charakter sdělení řečeného mimo hlavní pásmo. Tento záměr nejjasněji vynikne u takových vsuvek, kde místo vyjádření větně začleněného pisatel užije záměrně věty vsunuté (vsuvky).[7]

Basilejské zvony (vyšly v překladu A. J. Liehma a s věcným úvodem Marcela Aymonina) představují v Aragonově tvorbě určitou mez (z recenze — Literární noviny).

Zde tedy budou postaveny naše jaderné školy, které s plánovaným Domem tisku (má stát přímo proti mostu Barikádníků), školami polygrafického průmyslu … vytvoří zde urbanisticky dokonalou oblast (Technický magazín).

Ráda se ohlížím jen na ten čas, kdy se svahů Krušných hor — jsou na dosah — řítily se tanky a trény, ty od volžských stepí (z reportáže — Kultura).

[213]K tomuto způsobu vyjádření sahá autor zvláště tehdy, chce-li udělat přehlednějším souvětí myšlenkově i vztahově přetížené, složité. V odborných textech je často potlačen vztah příčiny; vyplývá pak jen z věcné souvislosti.

Při studiu uměleckých textů ze starších období bude nutno usilovat nejen o poznání dobové problematiky (společenskohistorický přístup ke každému dílu bude nepostradatelný), ale i to, aby žáci prožívali obsah díla se vztahem k dnešku (Český jazyk a literatura ve škole).

(3) Vsuvka má však ještě i jiné vlastnosti, které rozhodují o tom, proč mluvčí, pisatel volí právě tento způsob vyjádření. Vsunuté sdělení formálním osamostatněním, vytčením ze základního větného celku na sebe také upozorňuje. Proto charakter vsuvky má i takové sdělení, které autor chce vytknout, zdůraznit, na které chce upozornit. Často bývá přímo uvozeno zdůrazňujícím „a“. Tento typ je pro svůj expresívní charakter opět více zastoupen ve stylu publicistickém.

Některé z nich mají vědecké poslání. Jiné však — a těm v USA věnují pozornost největší — slouží jiným úkolům, charakterizovaným v západním tisku názvy jako „Nebeský špión“ apod. (politický úvodník — Literární noviny).

(4) Někdy mluvčí sleduje spíše záměr projev oživit, učinit jej bezprostředním, dát mu určité citové zabarvení. Vsuvkou je pak nejčastěji věta zvolací, řečnická otázka, nevlastní přímá řeč apod.

Objevil se opět (po kolikáté už!) začarovaný kruh: návrhář — výroba — obchod — spotřebitelé (Kultura).

Každému, kdo přichází do styku se slovenštinou (a kterýpak kulturní pracovník by nepřicházel), citelně chyběla příručka… (z Jazykového koutku — Literární noviny).

A když se k ní vrací ne z vnějších pohnutek, ale z osobního vnitřního nutkání (ať při tom nemám vůbec úspěch, ale já to tak chci, musím to tak napsat), jen tenkrát může jeho práce k něčemu vést (z projevu N. S. Chruščova — Plamen)

(5) Častý výskyt vsuvek u některých autorů (např. u Zd. Nejedlého, K. Horkého aj.) je možno vysvětlit z jejich řečnické praxe, z obliby činit mluvený projev výrazněji členitým, a to i po stránce intonační. Tento zvyk pak přenášejí i do projevů psaných.

*

Z uvedeného přehledu vidíme, že se vsuvek obsahově souvisících s předcházející částí výpovědi pro jejich možnost doplnit, zpřesnit, [214]komentovat sdělení, zdůraznit je, nebo naopak charakterizovat je jako méně důležité využívá dnes ve značné míře v publicistice a ve stylu populárně odborném. Je to jistě také proto, že vedle vlastní funkce věcného sdělení mají i specifickou funkci činit sdělení přehlednějším a živějším. Navíc se však těchto vsuvek využívá i k citovému zabarvení projevu a k osobitému způsobu vyjádření, a to zvláště v takových útvarech, jako je reportáž, fejeton, literární kritika či esej apod.

II. Po stránce stylistické (i pokud se týká jiných charakteristických znaků — umístění vsuvky, lexikalizace vyjádření) odlišnou skupinu představují vsuvky, které nenavazují na to, co bylo řečeno, ale obsahově se vztahují především k následující části výpovědi. Bývají to (a) vsuvky, které významově souvisí s celou výpovědí, ale umístěny jsou před tou částí, na niž chce autor upozornit, kterou chce zdůraznit, (b) vsuvky, které se vztahují jen k části výpovědi, a pak jsou vloženy bezprostředně před ni.

Tento typ vsuvek je nejen ve své spontánní podobě, ale i při záměrném užití po významové stránce omezen. Vsuvkami tohoto typu nemohou být věcné poznámky. Pociťují se jako předbíhání myšlenek, a tedy jako stylistická neobratnost.

Ještě menší radost jsem měl, když jeden z tamních českých listů — bylo mi tehdy 36 let — mě vítal poklonou: „Ještě docela svěží padesátník X. Y…“.

Tedy nejen fyzika jako celek, ale i každý jednotlivý objev (leckdy se ani nedá spravedlivě přisoudit jedinému badateli) je výsledkem myšlení v nejlepším slova smyslu kolektivního (Plamen).

Jen vsuvky z jiné významové roviny mohou být do věty vloženy tak, že obsahově souvisí s tou částí výpovědi, která po nich následuje. A vsuvky navíc umožňují jinou významovou rovinu do výpovědi zapojit, a to jako sdělení průvodní.

Jinou významovou rovinou, než je rovina sdělení obsahového, jsou např. citové reakce nebo poznámky dodávající sdělení citového zabarvení.

V každém čísle LN jich najdete několik — ba dokonce i (světe, zboř se!) v novém titulku Jazykového koutku (z Jazykového koutku — Literární noviny).

Tento nový obsah — to nutno přiznat — nové literatuře Německé demokratické republiky nechybí (z literární eseje — Plamen).

[215]A přece — přiznám se — něco v Ptáčníkově vyprávění mi od začátku vadilo. (z literární eseje — Plamen).

Dále jsou to různé vsuvky týkající se způsobu vyjádření (poznámky k výrazu, charakteristika vyjádření, vsuvky naznačující postup myšlenek a vztah mezi částmi výpovědi) a přímé upozornění nebo jiné odbočky k posluchači. Souhrnně je možno nazvat je autorskými poznámkami.

Poznámka k výrazu: Tento člověk minulosti je zde, žije dnes mezi námi, působí nakažlivě na zdravé síly společnosti a — obrazně řečeno — zlodějskou rukou sahá na naši společnost (Plamen).

Einstein byl — jsem si vědom, jak to zní banálně — nejlepším člověkem na světě (z fejetonu — Kultura).

Postup myšlenek: Věděl jsem, zdůrazňuji znovu, že z této krásy uvidím shora pramálo (z reportáže — Kultura).

Přímé upozornění: A umělecké ztvárnění — na to nezapomínejme — je při vší jedinečnosti vždycky generalizace (Plamen).

Jiné odbočky ke čtenáři: Tohle je — promiňte mi to přirovnání — prababička tohoto stroje (z reportáže).

Z poznámek blízkých poznámkám věcným může předcházet jen takové sdělení, které je blízké vyjádření modality (označení pramene sdělení, charakteristika obvyklosti) nebo které je vyjádřením hodnocení obsahu.

Označení pramene sdělení: Tak svoboda tvůrčího činu není ovšem liberalistickou libovůlí, nýbrž jest — jak nás učí marxismus-leninismus — uvědomělou nutností dát… kladný přínos (Kultura).

Charakteristika obvyklosti: Zapisoval, jak je zvykem, všechny podrobnosti (Literární noviny).

Hodnocení: Herci dokázali tak plně zaujmout diváky, jejichž převážnou část — a to je nejpotěšitelnější — tvořili mladí lidé (Kultura).

Proto se nepozastavíme tolik nad věcnou poznámkou, která se vztahuje až k následující části výpovědi, jestliže obsahuje v sobě aspoň skryté hodnocení.

Plán učiva — a to velmi dobře přijali posluchači — byl rozmnožen.

O stylistickém využití vsuvek tohoto druhého typu můžeme souhrnně říci:

(1) U vsuvek obsahově souvisících především s následující částí výpovědi se výrazně uplatňuje funkce upozorňovací, a to nejen u těch vsuvek, které vyjadřují upozornění přímo, ale i u všech [216]ostatních. Srov. např. hodnocení nebo citovou reakci s funkcí upozorňovací apod.:

Posluchači chtějí vědět, a to je nejdůležitější problém, jak jsou zvířata v kabině chráněna.

V každém čísle LN jich najdete několik — ba dokonce i (světe, zboř se!) v novém titulku Jazykového koutku.

Zřetelně si tuto funkci uvědomujeme zvláště u vsuvek, u nichž významová stránka ustupuje do pozadí, tj. u vsuvek lexikalizovaných a mluvnicky pokleslých. Proto je často nechápeme v plném slova smyslu (musím se přiznat apod.) nebo nám nevadí jejich nezřetelnost (abych tak řekl apod.).

Tato funkce upozorňovací hraje důležitou úlohu v projevu mluveném: vzbuzuje napětí, udržuje pozornost, umožňuje lepší orientaci v projevu. Avšak i v projevu psaném pisatel vkládá do započaté výpovědi sdělení jiné proto, že chce přímo upozornit na to, co bude následovat, nebo chce naznačit, že na toto sdělení klade značnou váhu.

Umělec může a má zobrazovat cokoli — i život nejtěžší, ohavný, avšak obraz toho všeho — a jinak nejde o umění — musí být esteticky působivý (z literární úvahy — Plamen).

Jeho dějové jádro — a už tím se film podstatně liší od samoúčelných poetických hříček — by bylo možno natočit jako běžnou honičku (z kritiky — Plamen).

Její náboj (tj. koróny) bývá jako všechno na světě negativní nebo pozitivní. Negativní — a to na světě také bývá — je intenzivnější, pozitivní způsobuje již při poměrně nízkých napětích elektrický výboj jiskrou (Technický magazín).

Vsuvky tohoto typu si však udržují charakter prostředku projevu mluveného i tehdy, je-li jich užito v projevu psaném. S tím samozřejmě souvisí i jejich stylistické uplatnění. Častěji než ve stylu odborném se budou vyskytovat v stylu publicistickém.

(2) Po stránce významové společným znakem většiny vsuvek obsahově se vztahujících k následující části výpovědi je větší zapojení subjektivní složky do objektivního sdělení. A proto se těchto vsuvek užívá všude tam, kde objektivnímu sdělení je třeba dát i charakter subjektivizující (při vyprávění, v řečnictví). I z tohoto důvodu hlavní stylistickou oblastí tohoto prostředku je projev mluvený. Mnohé z těchto vsuvek se vyvinuly z řečnické praxe a uplatňují se především v ní, např. různé autorské poznámky: [217]přímé upozornění, odbočky k posluchači, naznačení postupu myšlenek a vztahu mezi částmi výpovědi, charakteristika způsobu vyjádření, poznámky k výrazu a také hodnocení. Odtud se pak přenášejí i do projevů psaných, zvláště výkladů populárně odborných.

Je však třeba si uvědomit, že k zapojení subjektivní složky do objektivního sdělení je možno využít i jiného způsobu, věty mluvnicky začleněné. Srov. např. časté obraty z přednášek: Chtěl bych vás upozornit na to, že… Nebudu se pouštět do podrobností, upozorňuji jen na to, že… V úvodu jsem uvedl, že… Zmínil jsem se již o tom, že… aj. Vsuvka se však liší tím, že výrazně odděluje dvě různé roviny — sdělení základní a průvodní poznámky autorovy. Přitom na sdělení základní se klade důraz a poznámky autorské mají jen charakter průvodní, jsou méně důležité.

Protože odlišení dvou rovin je provedeno v mluvených projevech i zvláštními prostředky zvukovými, užívají tohoto způsobu vyjádření především řečníci, kteří rádi činí svůj projev výrazněji členitým a intonačně pestrým. Vliv mluvené praxe na projev psaný je pak u nich samozřejmý.

(3) Uplatnění subjektivní složky umožňuje i větší uplatnění citové stránky. Ta má důležitou úlohu při mluveném projevu, který chce upoutat, získat pro něco, vyvolat určitou reakci. Ze stejného důvodu se těchto vsuvek užívá v projevech psaných, ve stylu publicistickém, zvláště v reportážích, fejetonech, sloupcích, kurzívách, glosách apod.

A to z něho činí — nebojte se toho slova — kladného hrdinu, o němž jsme se tolik nadiskutovali (z liter. eseje — Plamen).

… obě tato díla pohotově odpovídají na otázky, které — jak se říká — visí ve vzduchu (Literární noviny).

Pokud se snaží „přibližovat“ posluchači skladby, vyjadřují se v složitých souvětích, plných zasvěcených odkazů a někdy se v nich — odpusťte — říkají úplné hlouposti (z kritiky — Literární noviny).

*

Pro svou funkci upozorňovací i pro svůj subjektivizující charakter podržují si vsuvky obsahově souvisící především s následující částí výpovědi výrazný charakter prostředku projevu mluveného. A to i v projevech psaných. Nalézají sice uplatnění v některých útvarech [218]stylu publicistického (kde jde o nevšední, osobitý projev), ale ve stylu odborném je jejich výskyt omezen jen na některé typy, které obsahují především věcné sdělení (např. autorské poznámky). Omezení se týká i množství. Časté užívání těchto vsuvek v textu odborném pociťovalo by se jistě jako prvek nesourodý. Avšak vlivem častější mluvené řečnické praxe objevují se dnes i v odborných textech více, než tomu bylo dříve.


[1] Stylistickou charakteristikou vsuvek se dosud zabýval jen článek J. V. Bečky Vsuvky, uveřejněný v časopise Český jazyk 5, 1955, s. 343.

[2] Určení „volně vložena“ je citováno podle České mluvnice (Havránek-Jedlička, 1960, s. 291). O povaze vztahu a připojení k základní větě není v naší jazykovědě jednotný názor.

[3] Toto pojetí vsuvek je blíže vysvětleno v mé práci Vsuvky v češtině a v ruštině, uveřejněné ve sborníku Pedagogického institutu v Praze, Státní pedagogické nakladatelství 1961.

[4] Rozdělení vsuvek po stránce významové je rovněž rozvedeno v citované práci.

[5] Z tohoto hlediska stylisticky zcela neutrální jsou vsuvky modální, pokud je ovšem mezi vsuvky počítáme.

[6] Ponechávám stranou využití vsuvky v beletrii, kde je využití ovlivněno ještě uměleckým záměrem.

[7] Podobné vsuvky často bývají v odborných textech formulovány i jako poznámky pod čarou.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 7-8, s. 207-218

Předchozí František Trávníček: Tak zvaný jmenovací nominativ

Následující Ivan Honl: Souvislosti místopisného názvosloví s geologickým složením půdy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1