Časopis Naše řeč
en cz

Marxistická jazykověda u nás v teorii i v praxi

Jaroslav Kuchař

[Články]

(pdf)

-

Každému, kdo sleduje — byť i letmo — rozvoj jazykovědného bádání v posledních letech, musí být zřejmý názorový kvas, kterým jazykověda prochází. Z jedné strany tu dochází z hlediska metodologické základny marxistické ke kritickému přehodnocování teorií působících od 20. a 30. let, zejména teorie strukturalistické, a také ovšem směrů starších, zvláště pozitivistických, z druhé strany je tu pak řada nových úkolů, které přináší jak zkoumání v příbuzných oborech, např. v logice, psychologii, neurofyziologii ap., tak i aplikace jazykovědy v řadě technických oborů, např. při strojovém překladu, ve sdělovací technice ap. Ty pak mají zase zpětný vliv na jazykovědnou teorii.

Základní teoretické pojmy a přístupy, např. pojem jazykového znaku, jazykového systému, poměr synchronie a diachronie (studia vývoje jazyka a jeho stavu), poměr jazyka a myšlení aj., dostávají se tím do pohybu a je třeba všestranně ověřovat jejich oprávněnost a správnost. Přitom bylo a je nutno překonávat značné překážky. Vždyť uplatňování zásadní metodologické základny marxistické v jazykovědě, metodologie dialektického a historického materialismu, nemá u nás dosud dlouhou tradici (od diskuse v sovětském časopise Pravda, která teprv vlastně uvedla v život marxistickou jazykovědu, uplynulo pouze 10 let) a její začátky byly spojeny s počátečními nesnázemi. Necháme-li stranou pseudomarxistické učení Marrovo, tehdy odhalené, které u nás — jak už bylo mnohokrát řečeno — nezapustilo celkem kořeny, byl to v počátcích zejména jistý proklamační ráz a mechanická aplikace pouček na jazykovědná fakta a pak opět revizio[66]nistické návraty zpět, které brzdily tvůrčí rozvíjení jazykovědné teorie.

V posledních dvou třech letech přispívají k dalšímu prohloubenějšímu rozvoji jazykovědy směry vycházející z jejích aplikací, zejm. na základě technickém, metodicky značně náročné a pracující s novým pojmovým aparátem. Exaktní metody rozboru, založené na principech novější matematiky a statistiky a sbližující tyto směry s některými obory přírodovědnými a technickými, jsou i pro jazykovědu velmi užitečné. V tomto náporu nových postupů a směrů je potřebné vymezit si poměr jednotlivých těchto postupů k vědní metodologické základně a vyšetřit, nakolik je možné jich využít v jazykovědě všestranně.

Z naléhavých úkolů teoretických, které nebyly dosud soustavně probádány a prodiskutovány, je to pak zejména vztah mezi jazykem a myšlením, jehož chápání bývá někdy, zvláště u představitelů starších směrů, nedialektické i vulgarizující. Vedle těchto zásadních metodických a teoretických problémů je pro marxistickou jazykovědu stále aktuální zásadní otázka vztahu vývoje jazyka a vývoje společnosti, zvláště vzhledem k společenskému významu jazyka; jde pak o aplikaci jazykovědné teorie na praktickou jazykovou výchovu a jazykovou kulturu vůbec, jakož i o teoretické i praktické řešení vzájemného poměru češtiny a slovenštiny jako dvou blízce příbuzných, ale samostatných národních jazyků v jednom státě.

Probrat tyto aktuální jazykovědné problémy ve svobodné a nedogmatické diskusi, a to kolektivním úsilím českých a slovenských jazykovědců, to bylo cílem celostátní konference o marxistické jazykovědě, uspořádané Ústavem pro jazyk český ČSAV ve dnech 5. až 8. prosince 1960 v Liblicích. Konference se zúčastnilo kolem 80 jazykovědců usilujících o tvůrčí rozvíjení marxistické jazykovědy. Byli tu četně zastoupeni jak naši přední jazykovědci starší, marxisticky orientovaní, tak i generace mladších pracovníků ze všech pracovišť akademických i universitních z celé republiky. Příznačným rysem konference bylo, že se jí poprvé zúčastnili i filosofové, logikové, psychologové a matematici, a to velmi aktivně; jim také připadl jeden z hlavních referátů.

Tematicky byla náplň konference rozdělena do tří hlavních okruhů:

(1) metodologie marxistické jazokyvědy, (2) [67]vztah jazyka a myšlení, (3) vývoj jazyka ve vztahu k vývoji společnosti (se zvláštním okruhem otázek týkajících se poměru mezi spisovnou češtinou aslovenštinou).

V tomto článku nebudeme ovšem probírat referáty a příspěvky všech tří okruhů stejně obšírně. O tematice prvního a druhého okruhu zmíníme se tu jen povšechně a rozvedeme pak zejména otázky třetího okruhu, tedy to, co by mohlo zvlášť zajímat čtenáře „Naší řeči“. (Materiály z konference vyjdou záhy v samostatném sborníku; podrobný referát o obou prvních okruzích je v 2. čísle letošního ročníku Slova a slovesnosti, kde je také uveřejněn úvodní referát akad. Boh. Havránka.)

Celou konferenci uváděl zásadní teoretický referát akad. B. Havránka o vývoji a dnešním stavu marxistické metodologie jazykovědné a o důsledcích z toho plynoucích pro vědeckou práci; referent zejména zdůraznil konkrétní dialektické vztahy v jazyce a metodologickou nutnost respektovat při zkoumání tuto dialektiku. Tento referát vtiskl ráz celému pozdějšímu jednání a mnozí diskutující a referenti se odvolávali na řešení v něm podaná. Akad. Havránek zdůraznil rovněž — proti některým vulgarizujícím názorům — důležitost studia současného jazyka, a to jak z hlediska teoretického, z hlediska poznání soustavy jazyka, tak i praktického, z hlediska dorozumívacích potřeb soudobé společnosti a jejího rozvoje.

V okruhu otázek metodologických byly pak především rozebrány a kritizovány vůdčí směry západní jazykovědy, především americký deskriptivismus, tj. jazykovědný směr, který zdůrazňuje formální popis jazyka, bez zřetele k stránce významové (v zasvěceném referátě prof. I. Poldaufa), a učení západoněmeckého lingvisty Lea Weisgerbera (v kritickém výkladu českého germanisty E. Skály); referenti sice ukázali, které relativní klady přinášejí metodické postupy těchto směrů a které praktické výsledky jejich zkoumání lze přijmout a dále rozvíjet i z hlediska marxistické jazykovědy, zároveň však důrazně dovodili, že filosofické zdroje a metodologické základy těchto směrů jsou s marxismem neslučitelné: směry americké (v diskusi byly doplněny i směry anglické) se opírají o pragmatismus a behaviorismus, v podstatě tedy o filosofii novopozitivistickou, a ne[68]jsou schopny respektovat dialektické vztahy v jazyce existující; proto také neprávem izolují i teoreticky formu od významu. Západoněmecký lingvista Weisgerber pak ve svém učení zcela zabředl do idealistického nedialektického pojetí vztahu mezi jazykem a myšlením, z něhož mu plyne chápání odlišného národního myšlení („ducha národa“) se všemi nacistickými důsledky až do hlásání revanšismu.

V diskusi k těmto referátům se soustředila pozornost zejména na to, do jaké míry lze při jazykovědné analýze některou složku dialektického vztahu pracovně eliminovat, tj. zkoumat odděleně formu a nepřihlížet k významu. S obecným souhlasem se setkal názor, že jistá vědomá pracovní eliminace je při zkoumání možná, nevydává-li ji však badatel za metodologické východisko a hledí-li k dialektické jednotě protikladů; jinak nemůže být cíl jeho zkoumání adekvátní poznání předmětu, alespoň v jeho podstatných složkách. Byly však v diskusi i v referátu vytčeny také některé kladné rysy amerického deskriptivismu, zejména v tom, že se někteří badatelé snaží, i když ne dosud zcela zdařile, respektovat, popř. i postihnout význam objektivněji a přesněji, než tomu bylo doposud.

Z těchto problémů (o kritice učení Weisgerberova se ještě zmíníme dále) přešlo pak jednání na vlastní marxistickou metodologii (jíž se zabýval už úvodní referát akad. Havránka) v referáte prof. K. Horálka o některých obecnějších i dílčích metodologických otázkách a konečně ve sděleních (P. Nováka a P. Sgalla, L. Doležela, logika K. Berky a filosofa J. Zemana) týkajících se uplatnění a aplikace matematických a logických metod v jazykovědě.

V referátě Horálkově byla pozornost obrácena k tomu, jaký je poměr metodických postupů k obecné vědní metodologii. Po této stránce třídil prof. Horálek vědní obory na „ideologické“, tj. takové, které se obírají hodnotami (např. literární věda), a „technologické“, pracující s fakty, které lze zpracovávat exaktními metodami. Jazykověda nemá podle referentova názoru v tomto směru jednotný charakter, převažuje tu ráz technologický, ale některé oblasti, zvláště teorie jazyka a stylu uměleckých děl, mají dosah ideologický. Sdělení pak doplnila oba referáty dalšími znaky příznačnými pro marxistickou metodologii, zejména poukázala na výběr tematiky (jde jednak o tematiku tradiční, jednak o tematiku určovanou aktuální společenskou [69]potřebou nebo možností uplatňovat výsledky v praxi). Diskuse několikrát zdůraznila, že uplatňování marxistické metodologie není ovšem nic samoúčelného, že tu nejde o dedukci z pouček.

Přínos nových matematických a logických postupů byl ve sděleních i v diskusi hodnocen vesměs kladně, hlavně proto, že přinášejí zpřesnění kvantitativních metod rozboru a tím umožňují hlouběji proniknout ke kvalitativním stránkám jazykového systému a jazykových vztahů. Nelze se ovšem omezit jen na ně. Nejdůležitější tu bylo zjištění, že právě ty nejpodrobnější rozbory vedené novými kvantitativními metodami, např. pomocí aplikace teorie pravděpodobnosti, teorie množin, nebo šíře využití teorie informace a kybernetiky, plně potvrzují základní teoretické východisko marxistické jazykovědy o dialektické povaze vztahů v jazyce. Jazykověda musí najít s matematikou a moderní logikou společnou „řeč“, musejí si navzájem porozumět (ne vždy se to i na konferenci podařilo), a proto jsou takové vzájemné výměny názorů neobyčejně plodné a pro další rozvoj vědy nezbytné. Je ovšem zřejmé, že jazykovědci tu projevují více úsilí o vzájemné porozumění se styčnými obory než naopak; to konečně potvrdily i prohloubené výklady referentů jazykovědců (Nováka a Sgalla o využití matematických metod i Doležela o významu teorie informace pro jazykovědu).

Mnoho nových podnětů přinesla bohatá diskuse i k druhému okruhu otázek, k vyjasnění poměru mezi jazykem a myšlením. Příznačné bylo, že se řešení tohoto vztahu neopíralo už jen o tradiční logiku, jež k postižení všech rysů tohoto vztahu nepostačuje, jak se ukázalo v předchozích diskusích našich i sovětských, nýbrž že se k problematice přistupovalo z nejrůznějších hledisek, z hlediska obecně filosofického (z hlediska teorie skutečnosti a jejího odrazu ve vědomí), z hlediska výsledků zkoumání tohoto vztahu v jiných vědních oborech (v etnolingvistice, psychologii a neurofyziologii), z hlediska sémantiky, zejména lexikální, a rovněž z hlediska prohloubené analýzy jazykového systému v rovině pojmenování.

Význam základního referátu slovenského filosofa a psychologa doc. B. Valehracha byl v tom, že obrátil pozornost ke vztahu jazyka a vědomí, popř. různých forem odrazu, objektových a subjektových, ve vědomí. Dosud bylo totiž vědomí do značné míry ztotož[70]ňováno s poznáním a s myšlením a poněkud jednostranně byla stavěna do popředí úloha jazyka v procesu poznávacím. Referent dobře ukázal, že základní funkcí jazyka od jeho vzniku bylo sdělovat duševní obsahy, sdělovat různé formy odrazu skutečnosti ve vědomí, a nikoli jen funkce poznávací. I když v jednotlivostech tu bylo ještě leccos sporného a zejména teorii znakovosti jazyka bude nutné z tohoto hlediska hlouběji promýšlet, celkové pojetí našlo v diskusi velmi příznivý ohlas.

Doc. P. Trost ve svém sdělení vyšel z kritiky Weisgerberova učení o vlivu mateřského jazyka na ideologii. Toto učení idealisticky zabsolutňuje rozdíly, které reálně existují. Jsou tu ovšem rozdíly, ale nejsou pro podstatu jednoty vztahu jazyka a myšlení nijak závažné; uplatňují se zvlášť na „nižších stupních“ myšlení, např. v podmínkách primitivních společností (to ukázal na faktech etnolingvistických). Také výsledky psychologických a neurofyziologických zkoumání dotvrzují, že jazyk není zcela bez vlivu na myšlení a že se jazyk a myšlení plně nepřekrývají.

Diskuse o těchto otázkách ukázala, že čeští jazykovědci tu už dnes dospěli k názorům v podstatě shodným: že sice existují jisté rozdíly v myšlení podmíněné jazykově, ale že tomu tak je jenom v oblasti slovní zásoby, tj. v oblasti jen relativně systémové, nikoli však v gramatice (Skalička), a pak ovšem v uměleckém vyjadřování, které je spjato s kulturními hodnotami (Horálek). V podstatě však různé jazyky vyjadřují nebo dovedou vyjádřit totéž, různost nebrání v pravdivém poznání téhož.

Tyto základní myšlenky pak byly doplňovány a obměňovány v dalších sděleních. Zásadní výklad doc. J. Ružičky o vztahu jazykových a myšlenkových jednotek v oblasti skladby měl ovšem svou samostatnou problematiku syntaktickou, o níž se živě diskutovalo; základní vyžádaný referát k této problematice akad. Fr. Trávníčka nemohl být přednesen pro onemocnění referentovo.

Sdělení G. Horáka o vztahu jazykových a myšlenkových prvků v oblasti slovní zásoby se týkalo zvláště poměru mezi významem (lexikálním) a myšlenkovým obsahem. Znovu se tu oživila složitá otázka znakovosti jazyka, k níž se diskuse několikrát vracela, přičemž s názory Horákovými, že jen materiální stránka pojmenovací [71]jednotky má znakový charakter, byl vysloven téměř obecný nesouhlas. (Názor na konferenci převládající v zásadě však souhlasí s diskusí probíhající právě v sovětské vědě, zejména v časopise Voprosy filosofii.)

Další sdělení a diskusní příspěvky měly již specifičtější charakter, a pokud byly zaměřeny k hlavnímu bodu jednání, ke vztahu jazyka a myšlení, dotvrzovaly základní teze. Tak výklad M. Dokulila a J. Kuchaře o onomaziologických strukturách pojmenování (tj. strukturách myšlenkových obsahů, které zakládají motivační vztahy popisných pojmenování) a o onomaziologických kategoriích, které tvoří myšlenkový podklad jazykových kategorií slovotvorných, dokazoval, že tyto myšlenkové struktury a kategorie mají při procesu poznávání a myšlení jen ryze pomocný, zprostředkující charakter. V. Budovičová v diskusním příspěvku upozornila na novější metody zkoumání slovní zásoby a slovního významu, které mohou přispět k řešení vztahu jazyka a myšlení.

Volně s touto tematikou souviselo obsahově bohaté sdělení doc. K. Hausenblase o otázkách terminologických, které svým zřetelem k praktické aplikaci jazykovědné teorie představovalo spojovací článek k problematice třetího okruhu. Pozornosti zaslouží zejména jeho polemicky zaměřené zjištění, že motivovanost, „průzračnost“ nepatří k základním znakům termínu, nýbrž že má jen úlohu pomocnou, orientační, kdežto za základní je třeba považovat identifikační a distinktivní úlohu termínu; lépe než motivační nápovědí lze zajistit přesné fungování termínu účelně organizovanou výstavbou odborného výkladu.

V třetím okruhu věnovala diskuse poměrně méně pozornosti obecným otázkám vývoje jazyka (základní promyšlený referát tu měl prof. V. Skalička), protože toto téma bylo již probíráno na speciálních konferencích předchozích (od r. 1950 zejména na konferencích o historickém srovnávání jazyků a o dialektologii). Zato živý ohlas měla sdělení prof. Al. Jedličky o vztahu výyoje spisovného jazyka k vývoji společnosti a zejména pak poněkud diskusně vyhrocené sdělení Fr. Daneše o vývoji češtiny v období socialismu.

Prof. Jedlička ve svém výkladu přesvědčivě ukázal, že spisovný jazyk je hodnotou společensky podmíněnou už v samém vzniku, tím, že volbu nářečního podkladu určují činitelé ekonomičtí, političtí a kul[72]turní. V závislosti na vývoji společnosti se pak mění i funkce a určení spisovného jazyka, nositelé jeho vývoje, okruh jeho pasivních nebo aktivních uživatelů a také požadavky na něj kladené; to vše má svůj odraz v normě spisovného jazyka. Shodné tendence ve vývoji spisovného jazyka vznikají často za odlišných společenských podmínek, např. dnešní tzv. demokratizace spisovného jazyka má jiné společenské kořeny, než tomu bylo dříve. Tehdy šlo o rozšiřování okruhu pasivních konzumentů spisovného jazyka, dnes — v souhlase s požadavky dovršení kulturní revoluce — jde o celospolečenskost spisovné češtiny, tj. i o její aktivní užívání všemi příslušníky národa. Hlavní hnací silou vývoje je tu dialektické napětí mezi spisovným jazykem a národním jazykem běžně mluveným, který v naší dnešní situaci tíhne k jednotnému útvaru. V tomto vztahu převládají podle společenských podmínek jednou tendence diferenciační, jindy sbližovací, a to z obou stran a v různých jazykových plánech. Jazykově se tyto tendence projevují kolísáním v normě spisovného jazyka, existencí dublet. Formální nejednotnost nemusí však být jen jevem nežádoucím, nýbrž je i prostředkem stylové diferenciace, jako je tomu v současné spisovné češtině; podporuje v ní vytváření stylově rozlišených prostředků.

Teoretické řešení těchto otázek a postižení vývojových zákonitostí má praktický dosah pro práci kodifikační a pro jazykovou politiku v širokém smyslu. Podle názoru referentova jsou dnešní kodifikační zásady v podstatě správné (v diskusi bylo poukázáno na jednotlivé nedostatky dnešní kodifikace, zejména tvaroslovné), ale uvádění kodifikace do praxe (jazykové úpravy, jazyková kritika) je leckdy dosud značně v zajetí starších brusičských metod, jak se to projevuje zvláště přímočarostí nevyužívající volnosti kodifikace v kolísajících jevech anebo mechanickým uplatňováním kodifikace. Tento zásadní výklad pak vhodně doplnilo propracované sdělení doc. M. Jelínka o tom, které konkrétní společenské podmínky měly vliv na vývoj spisovné češtiny za obrození.

Sdělení Danešovo, které se opíralo o teoretické vymezení vnitřních dialektických rozporů spisovného jazyka, bylo pak cele zaměřeno k stavu spisovné češtiny v dnešním, socialistickém období a k charakteristice jazykových jevů v ní se projevujících (jde zvláště [73]o jevy z oblastí, které jsou méně formální, tj. z oblasti pojmenování a skladby). Zároveň byl podrobně rozebrán dnešní stav a vývojové tendence v jednotlivých stylech spisovného jazyka, zejména též ve stylu umělecké literatury, s kritickými připomínkami adresovanými jak některým spisovatelům, tak i literární kritice jako celku, podceňující úlohu jazykové formy v uměleckém díle.

I když vývoj jazyka, jak zdůraznil referent, nelze plánovat ani předvídat tak jako vývoj v jiných oblastech společenských jevů, rýsují se tu ve vývoji spisovné češtiny některé vývojové tendence, které do jisté míry předurčují další změny v jazyce i jeho budoucí stav. Jsou to jednak tendence, které byly souhrnně nazvány racionalizujícími a které znamenají jisté zjednodušování, zpravidelňování a zpřesňování jazykového systému jako celku, tak jak to vyplývá z potřeb vzrůstající technizace našeho společenského života, jednak tendence souvisící se specializací jazykových prostředků pro menší úseky lidské činnosti a pro specializované sdělovací potřeby. To má a bude mít za následek, že se budou jazykové prostředky postupně slohově odlišovat, diferencovat. (Diskuse — nakonec v souhlase s referentem — vyzdvihla vedle uvedených tendencí skutečnost, že i přes vzrůstající racionalizaci češtiny a specializaci jejích prostředků představuje a bude představovat náš spisovný jazyk i hodnotu citovou, že bude i nadále jazykem kulturně vyspělých lidí budoucí epochy se všemi jejich radostmi a bolestmi, a že bude také reprezentantem našeho národního společenství, s čímž souvisí i snaha zachovávat tradici v jazyce.)

Diskusní repliky na přednesená sdělení byly velmi živé a v mnoha směrech — často kriticky — rozvíjely myšlenky ve sděleních obsažené. V rozpravě se poukazovalo např. na to, že za socialismu nejde jen o rozšiřování okruhu aktivních uživatelů spisovného jazyka, nýbrž o zásadně rozdílné (než tomu bylo za kapitalismu) pojetí vzdělání a výchovy, jejichž součástí je jazyková kultura. Požadavek rozvíjet teorii jazykové kultury a péči o spisovný jazyk byl zdůrazněn několikrát, uvažovalo se přitom i o užití modernějších, objektivnějších metod při zjišťování spisovné normy. Při kodifikaci bude nutno přesněji odlišovat jevy čistě formální od jevů, které mají dosah systémový, a přizpůsobovat kodifikaci formálních jevů tomu, aby bylo mož[74]no osvojit si spisovný jazyk co nejekonomičtěji. Kodifikace systémových jevů by měla vždy mít jistou perspektivní hloubku a být slohově diferencována vzhledem k různým slohovým potřebám vyjadřování.

Poslední okruh otázek se týkal vzájemného poměru češtiny a slovenštiny. Prof. J. Bělič tu v základním referátě ukázal jednak na obecnou problematiku vztahu obou jazyků v historickém vývoji, jednak na marxistické řešení jejich dnešního vzájemného poměru. Rozvíjení obou samostatných národních jazyků neznamená jejich izolaci, naopak je nutné podporovat rozšiřování shod mezi nimi všude tam, kde je to možné, zvlášť v oblasti vytváření a normalizace terminologie různých oborů. Na různých dokladech kritizoval pak doznívající puristické tendence na Slovensku, ale zároveň konstatoval, že tu jde jen o rezidua dřívějších buržoazně nacionalistických tendencí; celkově v boji proti purismu a za sblížení obou jazyků vykonali již dnešní slovenští jazykovědci kus dobré práce. V této koordinační činnosti je třeba pokračovat soustavněji, přičemž je nutné i na české straně překonávat zbytky buržoazních názorů o nadřazenosti češtiny. Je přirozené, že se při této koordinaci musí dbát systémových zákonitostí obou jazyků, jejich svébytnosti, ovšem svébytnosti spisovných jazyků, nikoli svébytnosti nářeční.

Št. Peciar promluvil v koreferátě o dnešním stavu jazykové kultury a jazykové praxe na Slovensku a o teoretických základech škodlivých puristických tendencí (ztotožňování jazyka s nadstavbou, nadřazování nářečí vzhledem k spisovnému jazyku). Boj proti purismu je na Slovensku stále naléhavý, poněvadž primitivní puristické názory doznívají a převládají dosud v mnohých nakladatelských redakcích, ba existují i u mladší generace, která prošla školou za okupace. Rozsáhlou práci na slovenském odborném názvosloví hodnotil referent jako závažnou, upozornil však na to, že jazykovědci tu mají často těžkou úlohu, poněvadž se dostávají do konfliktů s odborníky z jiných oborů, kteří jsou ještě v zajetí purismu, a někdy těmto tendencím sami podléhají. K purismu však vedou i některé teoretické názory lingvistů, např. přeceňování úlohy motivovanosti termínů.

Diskuse probrala jazykovou problematiku česko-slovenskou i z šir[75]šího hlediska, zabývala se např. tím, zda překládat beletrii z jednoho jazyka do druhého, otázkami jazykové výuky slovenštiny na českých školách a češtiny na školách slovenských (zvláště zcela nedostatečnou výukou v druhém jazyce na pedagogických institutech, vychovávajících budoucí učitele), zřízením stolice slovenštiny na filosofické fakultě Karlovy university, dále vydáváním česko-slovenských a slovensko-českých slovníků, organizováním distribuce knih aj., ale hlavní pozornost věnovala především vlastním otázkám jazykovým. Jazykovědci čeští i slovenští vyslovili názory shodné v tom smyslu, že by bylo nezdravé a pro další soužití obou bratrských národů škodlivé, kdyby se některý z jazyků vyvíjel izolovaně a jazykověda takové izolaci nebránila, ba ještě ji uměle podporovala. Koordinace při vytváření odborného názvosloví není ovšem jen záležitostí lingvistů, nýbrž těsně se dotýká všech odborníků a institucí, které mají na vytváření názvosloví vliv (a to nejen ve slovnících, ale i v základních publikacích a předpisech v každém oboru). Jen takto široce pojatá a uvědomělá spolupráce, kterou bude třeba politicky zajistit, může zaručit, že se slovní zásoba česká i slovenská budou paralelně vyvíjet stejným směrem, tak jak to odpovídá dorozumívacím potřebám obou národů žijících v jednom státě. Přitom je třeba brát zřetel i k širším celkům nadnárodním, k vytváření názvosloví v rámci tábora socialismu.

Dnešní aktuální potřeby, např. překladatelské, odhalují nedostatky i ve vlastní jazykovědné práci, v zanedbání porovnávacího studia českého a slovenského jazyka, zejména na úseku lexikálním, ale též mluvnickém a stylistickém; na Slovensku pak bude nutné samostatně se zabývat slovenskou stylistikou, také se zřetelem k vlivu češtiny na slovenský hovorový jazyk (které české prvky se pociťují jako expresívní).

K tomuto okruhu byla přiřazena i problematika vývoje nářečí ve vztahu k vývoji společnosti, která má pro marxistickou jazykovědu specifický význam a jíž se tradičně věnuje pozornost. Proto snad na této konferenci, jež se zabývala především naléhavými problémy novými a novými řešeními, zůstaly otázky dialektologické v diskusi, která navázala na úvodní sdělení prof. E. Paulinyho, poněkud stranou (šlo ovšem také o naprostý nedostatek času na ni).

[76]Konference ukázala, že čeští a slovenští jazykovědci mají co říci k rozvoji marxistické jazykovědy, její teorie a metodologie, a že jsou si plně vědomi úkolů, které na ně dnešní společnost klade. Konference do značné míry objasnila problémy metodologické a konstatovala, že jazykověda přestává dnes být vědou izolovanou i od takových vědních oborů, jako je matematika, sdělovací technika, neurofyziologie aj. Mnohé se stává jasnějším i ve vztahu jazyka a myšlení. A i když v ostatních teoretických otázkách je dosud mnoho nejasného, je tu dána základní linie dalšího postupu a spolehlivá metodologická základna. Půjde nyní o to, aby se výsledky jednání konference objevily v rozvoji badatelské práce i v činnosti jazykově výchovné a jazykově kulturní tak, aby „jazykověda byla spolutvůrcem a pomocníkem při vytváření nového života a nové společnosti“, jak výstižně charakterizoval úlohu jazykovědy ve svém závěrečném slově na konferenci akad. Havránek.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 3-4, s. 65-76

Předchozí Karel Sochor: Podlaží, podlažový a podlažní

Následující František Daneš: Doprava řízena světly

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1