Časopis Naše řeč
en cz

Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury II

Lubomír Doležel

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Za necelé dva roky po prvním svazku[1] vyšel druhý svazek „Bulletinu Vysoké školy ruského jazyka a literatury“, opět za vědeckého redaktorství prof. Ant. Dostála. Obsah sborníku je značně pestrý, najdeme tu studie rusistické a bohemistické, i jednu studii slovenistickou. Také zaměření a hodnota jednotlivých příspěvků jsou různé. Vedle studií, které mají značný význam a dosah teoretický, jsou zde příspěvky čistě materiálové a popisné. Hodnotu některých statí snižuje zbytečná slohová rozvláčnost, kterou by důkladnějším zpracováním redakčním bylo možno odstranit. Také tiskových chyb je nepříjemně mnoho, takže se o nich nemůžeme nezmínit.

V tomto posudku nechceme podat celkové zhodnocení sborníku, pokusíme se jen ukázat, v čem je poučný a zajímavý pro čtenáře Naší řeči. Z tohoto hlediska nás v prvé řadě zaujmou dvě studie bohemistické, které přispívají k rozvoji dvou dosud nedostatečně propracovaných jazykovědných disciplín, syntaxe a stylistiky. Jde o stať K. Hausenblase Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování (s. 32—51) a rozbor I. Matějkové-Kožnarové Styl Marie Majerové v Havířské baladě (s. 175—225).

K. Hausenblas se sice zabývá konkrétní otázkou povahy příslovečného určení, ale řeší ji v širokém rámci teoretickém, v souvis[36]losti se základními problémy teorie věty. Jeho studie se řadí k těm novým syntaktickým pracím v české lingvistické literatuře,[2] které se snaží vybudovat obecnou teorii syntaxe na dvou základních předpokladech: (1) na rozlišení věty a výpovědi a (2) na rozlišení syntaktické (usouvztažňovací) a sémantické (významové) stránky věty. K oběma otázkám přináší Hausenblas řadu objasňujících a přesvědčivých výkladů.

Rozdíl mezi větou a výpovědí charakterizuje autor takto: „Výpovědí rozumíme jednotku stavby projevu uzavřenou koncovým signálem … Primárně dáváme … výpovědi formu větnou, sekundárně však mohou fungovat jako výpověď i (nepredikativní) slova a slovní spojení, která primárně jsou určena pro funkci pojmenovací: tak vzniká výpověď nevětná“ (s. 27, 28). Jinými slovy: za větu nemůžeme považovat každou výpověď, nýbrž jen takové výpovědi, které obsahují specifický prostředek pro vyjádření výpovědní funkce, tj. přísudek (ve větách jednočlenných i dvojčlenných, slovesný i jmenný). V tomto pojetí věta není sdělení, nýbrž mluvnicky organizovaná forma sdělení. Zásadní rozdíl od běžného chápání našich syntaxí je ten, že za konečné kritérium věty se nepovažuje intonace, nýbrž přísudek (predikace). Intonace je primárně prostředkem členění a zakončení výpovědního a jen sekundárně se uplatňuje jako prostředek stavby větné.

Rozlišení věty a výpovědi nepopírá českou (ani ruskou) lingvistickou tradici, naopak rozvíjí některé již dříve vyslovené myšlenky (zejména Mathesiovy a Peškovského). I když je v této problematice ještě řada otázek nedořešených (např. základní kritérium věty — je jím přísudek, nebo určité sloveso?), samo pojetí je velmi plodné. Jsme přesvědčeni, že se osvědčí nejen při rozboru syntaktického systému jazyka, ale zejména také při větném rozboru jednotlivých promluv (tj. ve stylistice). Vždyť využití výpovědí větných a nevětných a jejich vzájemný poměr je jedním ze základních charakteristických rysů stylu promluvy.

Hausenblas proniká hlouběji také k druhému problémovému okruhu obecné teorie věty, k otázce rozlišení a vzájemných vztahů mezi syntaktickou (raději bychom řekli: formální) a významovou stavbou věty. Rozlišení těchto dvou rovin je běžné ve výkladech o souvětí, poněvadž zde je velmi patrný rozdíl mezi vztahy formálními (parataxe a hypotaxe, souřadnost a podřadnost) a vztahy významovými (determinace a koordinace, určování a přiřaďování). Je však nezbyt[37]né rozlišit obě roviny i ve výstavbě jednoduché věty. Zejména pak nelze souhlasit s tím, že se syntaktické vztahy často definují jen v rovině významové.

Rozebíraje větu Stará láska nerezaví, Hausenblas charakterizuje rozdíly mezi vztahem syntaktické závislosti a významové determinace takto:

1. Vztahy se týkají různých stránek slov: determinace je vztah mezi slovy jako lexikálními, významovými jednotkami (sémantémy), závislost se týká mluvnické povahy slova (slovní druh, ohýbací přípona).

2. Vazba determinačních vztahů neodpovídá přímočaře vazbě vztahů závislosti. Syntakticky (formálně) závisí sloveso (nerezaví) na podstatném jménu (láska) bez zřetele na to, je-li podstatné jméno rozvito, či ne. Naproti tomu významově determinuje sloveso (nerezaví) ne samotné podstatné jméno, ale podstatné jméno určené přívlastkem (jen stará láska nerezaví).

Vycházeje z těchto teoretických předpokladů, rozebírá Hausenblas nejsložitější případ závislosti, závislost příslovečného určení. Nepovažuje za správné charakterizovat závislost příslovečného určení jako „nevyjádřenou“; snaží se naopak dokázat, že ve všech druzích příslovečného určení (kromě příslovečného infinitivu) existují formální prostředky vyjádření syntaktické závislosti (nepřímý a předložkový pád podstatného jména, slovnědruhová podoba příslovcí). Je třeba výslovně poznamenat, že mezi prostředky vyjádření závislosti Hausenblas nově uvádí slovnědruhovou charakteristiku pojmenování. I když je jeho argumentace v případě příslovcí velmi přesvědčivá, přece nemůžeme souhlasit s tím, že se při charakteristice slovních druhů opomíjí významová stránka slova.

Hausenblasova podnětná studie, která spolu s dalšími výše jmenovanými pracemi významně přispívá k rozvoji naší syntaktické teorie, je zakončena výčtem zásad syntaktického výzkumu. Tyto zásady, uplatněné již v autorově monografii „Vývoj předmětového genitivu v češtině“ (Praha 1958), povedou nepochybně k zpřesnění metod syntaktického bádání i jeho výsledků.

Druhou obsáhlou a podnětnou bohemistickou prací ve sborníku je stylistický rozbor Havířské balady, který napsala I. Matějková-Kožnarová. V naší nebohaté literatuře o uměleckém stylu upoutává práce Kožnarové svou snahou překonat tradiční postup stylistického rozboru vycházející pouze z kategorií lingvistických a důsledně spojovat jazykovou výstavbu díla s jeho výstavbou tematickou a s jeho ideovou náplní. Musíme však zároveň konstatovat, že se autorce nepodařilo tyto metodologické zásady uplatnit důsledně v celé [38]práci. Zatímco první část (Základní kompoziční principy Havířské balady) rozebírá jednu z nejdůležitějších otázek výstavby literárního díla, otázku, kterou bychom mohli tradičně nazvat „výstavba syžetu“, v dalších částech přistupuje autorka k uměleckému dílu opět s tradičními kategoriemi „stavby větné“, „výběru slov“, „stylizace mluveného projevu“ a nepřihlíží soustavně k úlohám těchto prostředků a jevů ve výstavbě literárního díla.

V první části se Kožnarové podařilo především vystihnout charakteristický rys syžetové výstavby Havířské balady, metodu retrospektivní, na níž jsou vybudovány obě krajní kapitoly knihy. Použití této metody vede ke vzniku dvou souběžných dějových pásem: jedno je přítomné (Hudcova cesta z dolu domů, návštěva Milfaitových u Hudců), druhé je minulé (život v Sasku, události od převratu). Obě pásma se prolínají, avšak významové těžiště je stále v pásmu druhém. Retrospektivní metoda umožňuje vyprávět minulost jako minulost zhodnocenou, a to subjektivně zhodnocenou (v první kapitole Hudcem, v třetí kapitole Hudcovou). Tím se, dodáváme, posiluje subjektivní prvek v Havířské baladě, který by si zasloužil zhodnocení podrobnějšího. Vždyť střídání pohledu „objektivního“ (autorčina) a „subjektivního“ (vzpomínání Hudcovo a vyprávění Hudcové) je základním rysem kompozice Havířské balady, rysem, který ji spojuje s mnohými jinými díly moderní české prózy.

V druhé části své práce (Výběr a využití jazykových prostředků v části střední) zkoumá Kožnarová jednak stavbu věty, jednak výběr slov a pojmenování ve vyprávění autorky. Konstatuje, že základní tendencí ve výstavbě věty i souvětí je tendence k jednoduchosti a zčásti i tendence k syntaktické sevřenosti. V této kapitole je několik bystrých postřehů, ale poznatky nejsou uvedeny v soustavu. Při rozboru slovní zásoby by bylo žádoucí neomezit se jen na obrazné pojmenování a slohové zabarvení lexikálních prostředků, ale přistoupit k rozboru významové výstavby kontextu. Nepodařilo se tedy podat celkový obraz stylu střední části Havířské balady jako dynamické jednoty protikladných slohových tendencí ve větné stavbě i ve výběru pojmenování.

V třetí části studie (Stylizace mluveného projevu v kapitolách okrajových) rozebírá Kožnarová současně jazykovou výstavbu první a třetí kapitoly Havířské balady, protože si klade jen otázku stylizace mluveného projevu. Z funkčního hlediska by však bylo nutné přistupovat k oběma kapitolám jako k svérázným formám mluveného vyprávění, a pak by ovšem bylo třeba prozkoumat nejen společnou osnovu mluvené řeči, ale především specifické rysy jazykové výstavby každé kapitoly zvlášť. Neboť jen tak by bylo možno postihnout jazykovou výstavbu ve vztahu k „obrazu vypravěče“. — Ze znaků ho[39]vorové syntaxe jsou probrány poměrně soustavně konstrukce s uvolněnými větnými vztahy (souřadně vyjádřená determinace, osamostatnění vedlejších vět, vytčení členu mimo větu, osamostatnění větných členů do podoby substantivní věty, přístavkové přiřazování větných členů). Do výkladu o expresívních (citově zabarvených) konstrukcích větných je neorganicky včleněn popis metafory a přirovnání. Jak ukazuje rozbor, tvoří podstatnou složku jazykové výstavby třetí kapitoly Havířské balady prostředky styku s posluchačem. Jimi se monologické vyprávění Hudcové výrazně dialogizuje, takže nabývá formy repliky dialogu (přičemž druhá řada replik je nevyjádřena).

Čtvrtá část studie (Slovní bohatství Havířské balady) pojednává o výběru slov v krajních kapitolách knihy. V úvodu autorka podává přehled hláskových a tvarových odchylek od spisovné normy a poté se soustřeďuje především na výčet prostředků expresívních, a to z obecné i spisovné češtiny. Při hodnocení poměru mezi prvky spisovnými a nespisovnými konstatuje, že Majerová „neužívá obecných tvarů všude, kde je to prostě možné, nýbrž jen v některých situacích. To svědčí o tom, že řeč jejích hrdinů není naturalistickou kopií skutečnosti, nýbrž uměleckou stylizací lidového projevu“ (s. 218).

V poslední části studie (Vývoj textu Havířské balady) dochází autorka stručným porovnáním čtyř vydání k zjištění, že v starších vydáních M. Majerová text neměnila. Teprve ve vydání z roku 1952 jsou provedeny některé změny, které směřují jednak k odstranění zřejmých archaismů, jednak k větší spisovnosti. Nemůžeme však souhlasit s autorkou, když tyto změny hodnotí kladně jako „uvědomělou snahu vyhnout se naturalismu při jazykové charakteristice mluveného projevu“, zejména když se jako příklad takové snahy uvádí důsledné odstranění infinitivu typu říct.

Studie I. Kožnarové není ještě soustavným stylistickým rozborem literárního díla. Prozrazuje však talent mladé badatelky, zejména její schopnost přistupovat k stylu uměleckého díla jako k faktu uměleckému.

V jazykovědné části sborníku nalézáme dále konkrétní příspěvek L. Dvonče Zo štúdia slovenského tvaroslovia (s. 65—95). Je to vlastně několik samostatných studií o sporných otázkách slovenské morfologie, které zřejmě nebyly zcela uspokojivě vyřešeny Pravidly slovenského pravopisu. Velmi sympatický je autorův metodický postup, totiž vyvozování morfologických zákonitostí z bohatého dokladového materiálu současného spisovného úzu. Přitom však Dvonč nikde nezanedbává zřetel systémový, naopak ukazuje, že nové, kodifikací dosud neuznávané tvary jsou vesměs výsledkem dílčích systémových změn.

[40]Mnoha nadhozenými otázkami zaujmou bohemistu dvě studie ruského jazykovědce A. G. Rudneva. Zejména první z nich, nazvaná Russkij literaturnyj jazyk. K voprosu o jego proischoždenii i osnovnych etapach razvitija (s. 5—22) nás znovu nutí k zamyšlení nad mnoha nedořešenými otázkami vývoje spisovného jazyka. Je jistě správné, že autor zdůrazňuje vývojové vztahy mezi spisovným jazykem a jazykem celonárodním, nemůžeme však souhlasit s jeho ztotožněním spisovného jazyka s jazykem psaným a mluveného (ústního) jazyka s jazykem hovorovým. Zejména v současné době, v době rozhlasu, televize, zvukového filmu, četných veřejných přednášek a diskusí atd., má mluvená podoba spisovného jazyka nesmírný význam a musí se s ní počítat jako s rovnocennou partnerkou podoby psané. — Jádro příspěvku tvoří přehled dějin spisovné ruštiny od jejích počátků až po současnost. Autor se bohužel mnohdy spokojuje s obecně známými fakty a nepodává soustavný výklad o vývojových zákonitostech spisovné ruštiny. Zejména se nepřihlíží soustavně k nejdůležitější otázce dějin spisovného jazyka, k vztahu mezi vývojem spisovného jazyka a vývojem společnosti. V příspěvku také není dostatečně zdůrazněno, že (vedle otázky vzniku spisovné ruštiny) je ve studiu dějin spisovné ruštiny ještě mnoho otázek nejasných a sporných, které v poslední době poutají živý zájem sovětské jazykovědy.[3]

Druhá studie Rudnevova, K istorii izučenija glagol’nych vidov v sovremennom russkom jazyke (s. 52—64), podává přehled bádání o vidu v ruské lingvistice počínaje od Meletije Smotrického na počátku 18. stol. až po současnost. Přesvědčivě prokazuje, že v ruské gramatické tradici se již na počátku 19. stol. vytvořilo ucelené chápání vidu. Jádrem studie je podrobná klasifikace vidových skupin a podskupin, jakož i přehled prostředků vidové kategorie v současné spisovné ruštině. Třebaže autor nesleduje cíle porovnávací, může jeho práce být východiskem pro porovnání vidových významů a prostředků v češtině a ruštině.

Podobně jako první svazek Bulletinu obsahuje i druhý svazek vedle prací jazykovědných též práce literárněvědné. Jsou to vesměs příspěvky rusistické a zde pro úplnost uvádíme jen jejich výčet: V. A. Lazarev, Rabota A. S. Serafimoviča nad romanom „Železnyj potok“ (s. 96—130), V. I. Kaščejevová, O vospitatel’nom značenii proizvedenij Goŕkogo (s. 131—142), M. Zahrádka, Příspěvek k objasnění obrazu ruského lidu v díle M. Gorkého (s. 143 až 159), B. Jehlička, Kapitoly z dějin vyučování literatury v ruské škole (s. 160—169).

[41]Bulletin uzavírá zpráva o diskusi, která proběhla v roce 1956 na Vysoké škole ruského jazyka a literatury a byla věnována druhému dílu akademické mluvnice ruského jazyka (syntaxi).[4] V diskusi byla tato syntax zhodnocena, zároveň však byly k ní vysloveny četné kritické připomínky.

Naše kritické výhrady k některým studiím v Bulletinu nikterak nezmenšují význam tohoto sborníku. Není možno přejít fakt, že na Vysoké škole ruského jazyka a literatury se za poměrně krátkou dobu její existence rozvinula vědeckovýzkumná práce v oboru rusistiky a bohemistiky a že tato práce se rozrůstala do šířky i do hloubky. Doufejme, že v nových organizačních formách tato práce nebude přerušena.


[1] Viz zprávu o Bulletinu Vysoké školy ruského jazyka a literatury I v Naší řeči 41, 1958, s. 282—288. Nedávno jsme dostali již třetí svazek Bulletinu, Praha 1959.

[2] Je to zejména monografie Fr. Daneše Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, a článek M. Dokulila a Fr. Daneše K tzv. významové a mluvnické stavbě věty, sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 231—246.

[3] V posledních letech vyšly dvě přehledné práce: A. I. Jefimov, Istorija russkogo literaturnogo jazyka, 2. vyd., Moskva 1955, a V. D. Levin, Kratkij očerk istorii russkogo literaturnogo jazyka, Moskva 1958.

[4] V Naší řeči referoval o 2. dílu akademické mluvnice K. Hausenblas (39, 1956, s. 174—178).

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 1-2, s. 35-41

Předchozí František Cuřín: Obraz staročeského hláskosloví ve vysokoškolské učebnici

Následující Jaroslav Kuchař, František Váhala: Ohlas nového vydání Pravidel pravopisu a dnešní pravopisná praxe

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1