Časopis Naše řeč
en cz

K rodové shodě podstatných jmen

Jaroslav Kuchař

[Články]

(pdf)

-

Shodě (kongruenci) podstatných jmen věnují naše novější skladby nepoměrně méně pozornosti než jiným typům shody. Tak Kopečný případy tvarové shodnosti podstatných jmen v rodě, čísle a pádě do mluvnické shody vůbec nezahrnuje. Shoda je podle jeho definice „výrazným syntaktickým prostředkem na vyjádření sounáležitosti 1. adjektiva s řídícím substantivem nebo 2. přísudkového slovesa s podmětem“.[1] Této definici však odporuje výklad o přívlastku vyjádřeném „shodným substantivem“.[2]

Šmilauer řadí tvarovou shodu podstatných jmen do případů pravidelných (paní Kokrdová, naše sousedka) bez podrobnějšího výkladu; neshodu pak, co se rodu týká, klasifikuje jako případ zvláštní a příklady na ni uvádí jen u nominativu jmenovacího (firma F. Topič) a v případech jako Neapol je město, tj. když závislé podstatné jméno není schopno se rodově přizpůsobit.[3] V podstatě ve stejném rozsahu a stejném smyslu probírá shodu i Trávníček; také pro něho je rodová shoda podstatných jmen v rámci přechylování pravidlem.[4] I poslední vydání mluvnice Havránkovy-Jedličkovy pokládá neshodu jmenného přísudku co do rodu v rámci přechylování za odchylku od pravidla, a to uplatňující se v těch případech, „jde-li o hodnocení nebo o obecné určení hodnosti“. Jako jediný příklad je uvedena věta: Marie Majerová je velký umělec slova.[5]

Poměrně nejvíce nepravidelností a odchylek tu zjišťuje ve starší práci o jmenném rodu (tedy nesyntakticky zaměřené) Oberpfalcer. [194]Zvlášť vyčleňuje — kromě případů expresívních — případy vzniklé matením rodu (Venus milovec, bóh milovanie) a nářeční útvary ustrnulé (pane rechtorka!), popřípadě lexikalizované (kmotr Havlíková, tj. manželka kmotra).[6] Na jiném místě[7] pak mluví o tom, že o ženě bývá užito jména mužského rodu proti pravidlům mluvnické shody z úcty, ze zdvořilosti, „má-li žena vážené postavení ve společnosti, nebo když jde o vynikající výkon, o akademickou hodnost apod.“ Všechny tyto případy řadí mezi expresívní. Podrobnější klasifikaci a výklad však neuvádí.

Jen zkratkovitě, neúplně (ale pro jisté případy celkem výstižně) charakterizuje neshodnost jmen v rodě Haller v nejobsáhlejším dosud výkladě o mluvnické shodě:[8] „Shoda v rodě tu však není, jestliže jazyk nemá příslušného tvaru, anebo užije-li se podstatného jména v přístavku nebo doplňku ve smyslu obecném, hodnotícím nebo obrazném (nikoli v technickém významu povolání, právní nebo organizační příslušnosti ap.).“

I značně kusý a do jisté míry jednostranný materiál, který jsme získali excerpcí z akademického Příručního slovníku jazyka českého, jakož i ze současného tisku, nás přesvědčuje o tom, že popis shody podstatných jmen v mluvnickém rodě, jak jej naše mluvnice zachycují, je neúplný a nepřesný. Podstatná jména se v takových skladebných vztazích, v nichž se zpravidla uplatňuje shoda v čísle, popřípadě i v pádě, často v mluvnickém rodě neshodují i přes to, že jsou dány formální slovotvorné podmínky, tj. i když jsou v závislém postavení slova schopná rodově se přizpůsobovat, vytvářet přechylovacími příponami rodové dvojice. Uveďme si několik příkladů: Česká filharmonie, nositel Řádu republiky a laureát státní ceny; hrdinná Sovětská armáda náš přítel a spojenec; jeho jediným učitelem byla příroda; babička byla veliký dobrák; tvářila se zuřivě jako závodník; ženy důležitý pomocník národních výborů; málo je v literatuře žen humoristů; v divadle se objevil nový režisér — absolventka AMU J. Marešová atd.

Hojný výskyt takových a podobných příkladů dokazuje, že pří[195]pady neshody nelze jednoznačně hodnotit jako odchylky od obecně závazného pravidla, a zejména ovšem ne jako porušování noremních zákonitostí spisovné češtiny. I v rámci přechylování je stav poněkud složitější, existuje několik typů shodnosti i neshodnosti tvarů v rodě, jejichž pravidelnost vyžaduje teprve bližší zkoumání a podrobnější rozbor.

Nabízí se především otázka, zda lze shodu podstatných jmen v mluvnickém rodě vůbec považovat za způsob vyjádření skladebné sounáležitosti. Má totiž velmi omezený rozsah uplatnění; netýká se vůbec jmen středního rodu a u jmen ostatních přichází její uplatnění v úvahu jen tehdy, je-li možno jména v závislém postavení rodově obměňovat, zejména přechylovat. U slov, která nevytvářejí přechylovací dvojice, nejde tedy o shodu (kongruenci) ve smyslu skladebném, nýbrž o náhodnou shodnost tvarů.

Takto omezená platnost rodové shody podstatných jmen a její závislost na existenci prostředků, kterými se vytvářejí přechylovací dvojice, tj. prostředků patřících do oblasti tvoření slov a pojmenování, to vše je zřejmě příčinou, proč ji někteří, např. Kopečný, nepovažují za způsob vyjádření skladebné sounáležitosti, tedy za záležitost syntaktickou.

Proti tomu lze uvést, že shoda podstatných jmen v rodě souvisí se shodou podstatných jmen v čísle a v pádě, tvoří s nimi jistý celek; a tyto druhy shody nelze už vylučovat ze skladby s poukazem na to, že jsou vázány na prostředky slovotvorné, pojmenovávací. Zbývá ovšem otázka základní, zda je skladebnou záležitostí vůbec shoda podstatných jmen jako taková (v čísle, v pádě i v rodě).

Je tuším potřebné pojem shody (kongruence) podstatných jmen — a tedy také shody v rodě — jako kategorie především syntaktické zachovat. Svým základním charakterem tento jev do skladby nepochybně přísluší: vyjadřuje (naznačuje), že dvě nebo více podstatných jmen v skladebném útvaru k sobě jistým způsobem patří, že mezi nimi je určitý vztah sounáležitosti.

Vedle toho má ovšem shoda podstatných jmen — a v tom je přirozeně i rodová shoda podstatných jmen — svůj zvláštní charakter: liší se svými základními předpoklady slovnědruhovými, svou omezenou závazností jen na některé typy, ale na druhé straně také tím, [196]že není jen vyjádřením skladebné sounáležitosti; spolu se svým protipólem neshodou slouží jako prostředek jisté významové a slohové diferenciace.[9] Mluvnickou shodu (kongruenci) je tu tedy třeba chápat poněkud šíře: nejen jako závaznou shodnost tvarů s dosahem ryze skladebným, jako je tomu u jiných typů shody, nýbrž i jako možnost volby mezi tvary shodnými nebo neshodnými v těch případech, kdy tvary shodné nejsou závazné. V tomto smyslu budeme také dále pojednávat o rodové shodě podstatných jmen.

Zastavme se však především u základních předpokladů pro uplatnění shody v rodě, u onoho „rámce“ přechylování. Jak jej máme pojímat? Je to omezení jen na shodu v ženském rodě? Gebauer[10] a po něm i Trávníček[11] zahrnují sem i případy shodnosti podob v mužském rodě, je-li závislé jméno schopné přechylování, tedy např. J. Vrchlický, český spisovatel (proti B. Němcová, česká spisovatelka), otec tam působil jako ředitel, matka jako učitelka ap. Uvádějí sice jen příklady na shodu ve jménech osob, ale patří sem zajisté i případy shody ve jménech ostatních, i neživotných, např. váš obličej je zrádcem vašich myšlenek nebo letní řez je zároveň zlepšovatelem, korektorem řezu zimního, a naproti tomu slzy co zrádkyně vnitřního sladkého zmatku nebo zahálka, všech neřestí ploditelka. Celkem jasně se tu rýsují dvě velké, od sebe odlišné skupiny konstrukcí: je-li základní jméno rodu mužského, musí být přechylné závislé jméno v rodě mužském, rodová shoda takových podstatných jmen mužských je závazná (v těchto případech je rodová shoda jen prostředkem vyjádření skladebné sounáležitosti); je-li základní podstatné jméno rodu ženského, nemusí mít závislé jméno ženskou podobu přechýlenou, shoda v rodě není ve všech případech závazná. Jen tento druhý typ bude také předmětem dalšího rozboru.

Řekli jsme již, že rodová shoda podstatných jmen je především [197]prostředkem skladebné sounáležitosti. To znamená, že se uplatňuje ve vztahu přívlastku, popřípadě přístavku a základního jména, nebo ve vztahu jmenného přísudku, popřípadě doplňku a jména. Podobně jako shoda v čísle[12] projevuje se však i v jiných větných a souvětných vztazích, např. u příslovečného určení a u předmětu. Výrazná je taková vázanost zejména u příslovečných určení vyjadřovaných přírovnávacími spojkami jako, než, co ap.: Marta si počínala lépe než pouhá statistka, je opálená jako černoška; možná je tu ovšem také neshoda: Tvářila se jako závodník. O zvláštní povaze a svéráznosti přirovnávacího vztahu píše Kopečný.[13]

Také u předmětu se projevuje, i když omezeně, rodová shoda. Dosvědčují to příklady jako Pujmanová patří mezi vynikající spisovatelky (spisovatele), sestra studovala na učitelku ap. Možnost uplatnění shody je tu však vázána na význam přísudkového slovesa, na to, jak těsně spíná předmětovou část s částí podmětovou.

Avšak i v jiných, méně zřetelných vztazích vystupuje rodová shoda podstatných jmen. Např. ve vztahu dvou předmětů: Naše strana právem vždy spatřovala v Komunistické straně Sovětského svazu příklad a zkušenou učitelku, ve vztahu vzdáleného neshodného přívlastku: kniha o jedné z prvních našich žen s osudem bojovnice atd. Nezáleží tu tedy ani tak na míře skladebné vázanosti, jako na významových vztazích mezi oběma (několika) podstatnými jmény ve větném kontextu, na tom, že se taková pojmenování k sobě nějak přirovnávají, se sebou srovnávají, významově na sebe navazují ap.

Podstatná jména mužského rodu (přechylná) mají ve skladebných vztazích zřetelně více funkcí než (přechýlená) podstatná jména rodu ženského: uplatňují se jako závislý člen nejen k podstatným jménům vlastního rodu mužského, nýbrž i k podstatným jménům rodu středního a částečně i k podstatným jménům rodu ženského.

Tato četnost funkcí přechylných podstatných jmen mužského rodu v skladebných konstrukcích souvisí s jejich druhovým významem po[198]jmenovávacím. Jména mužského rodu označující živé bytosti mají v určitých promluvových situacích, kdy na rozlišování přirozeného rodu mezi živými bytostmi nezáleží, kdy takové rozlišování není v záměru sdělení, schopnost označovat bytosti (zejména osoby) jen obecně, jako druh, bez poukazu k jejich přirozenému rodu, k jejich pohlaví. Pojmenovávají prostě jedince, nebo častěji skupinu jedinců jako zástupce jistého druhu, charakterizované stejnou činností, stejnými vlastnostmi atp. (Mluví se někdy také o rodu společném, nebo o jménech vespolných.) Tuto druhovou pojmenovávací funkci mužských jmen zaznamenává z novějších prací např. Mluvnice Trávníčkova,[14] uvádí však vesměs příklady jen na pojmenování skladebně nezávislá, v nichž je mužské jméno zpravidla v čísle množném.

Je nasnadě, že se druhový význam mužských jmen uplatňuje i v postavení skladebně závislém, tedy v skladebných konstrukcích, v nichž se může uplatňovat rodová shoda podstatných jmen. Právě střetání těchto dvou tendencí, principů v skladebně závislých větných členech, jednak principu rodové shody, tj. vyjádření vlastní skladebné sounáležitosti, jednak tendence zařazovat pojmenování do širší významové kategorie vyjadřované jménem mužského rodu, vytváří onu možnost volby v daných skladebných konstrukcích (tj. se základním členem v ženském rodě), jak jsme o tom již mluvili. Přitom se v závislých postaveních uplatňují ve funkci druhové i mužská jména v čísle jednotném a také mužská jména neoznačující přímo živé bytosti, nýbrž vztahující se i k jménům neživotným, abstraktním apod.

Alespoň několik příkladů: mandelinka bramborová škůdce (škůdkyně) našich polí; Zátopková nemá ve své disciplíně soupeře (soupeřku); nejdůležitějším činitelem byla reorganizace průmyslu; Česká filharmonie je nositelem (nositelkou) nejlepších tradic českého reprodukčního umění; socialistická soutěž je významným pomocníkem (významnou pomocnicí) při zhospodárňování výroby.

[199]Konflikt mezi uvedenými tendencemi se neřeší ve všech konstrukcích stejně a také důsledky tohoto řešení nejsou jednoznačné. Existuje tu celá stupnice typů od naprosté závaznosti užité shody přes útvary, kde volba jednoho z prostředků má důsledek pro význam konstrukce nebo pro její platnost slohovou, až po jistou libovolnost výběru toho či onoho prostředku, omezeného jen frekvencí v úzu.

Je tu především skupina konstrukcí, v nichž je základním členem pojmenování (ženského rodu) označující věci neživé a abstrakta. Shodnost nebo neshodnost závislého členu co do rodové charakteristiky má tu důsledky víceméně slohové, souvisí s mírou obraznosti takových spojení a s možnostmi jejich užití v různých druzích textu. Jako základní, neutrální syntaktický model lze tu zpravidla hodnotit spojení neshodná: Sovětská armáda náš přítel a spojenec; Česká filharmonie, nositel Řádu republiky a laureát státní ceny; jeho jediným učitelem byla příroda; smysl ilustrace jako výtvarného průvodce; socialistická soutěž je významným pomocníkem při zhospodárňování výroby; reakce první republiky byla kmotrem hanby protektorátu; důležitý činitel v její povaze byla láska k manželovi; nová naleziště učinila z Kanady hlavního zásobitele světa platinou.

Teprve na pozadí tohoto modelu se odrážejí útvary shodné jako slohově zabarvené, aktualizované: Sovětská armáda osvoboditelka; slzy co zrádkyně vnitřního zmatku; zahálka, všech neřestí ploditelka; vyšla lásky vůdkyně, hvězda večerní; smrt jest velká rádkyně; historie je učitelka života; z rány krev se lije, žalobnice rudá; zákeřnice smrt hlavu na prsa mu stiskla; hmota se stává otrokyní ducha; církev byla pomocnicí státu; dlouhá chvíle bývá plodilelkou hříchu; jest tedy krasověda nutnou průvodkyní a rádkyní ve spisování dějin písemnictví; církev, tato žehnatelka kapitalistických zbraní; tato společnost je veliká porušitelka mravnosti; založení Komunistické strany Indočíny, vůdkyně osvobozeneckého boje.

Míra obraznosti takových shodných spojení je ve srovnání se skupinou první značně vyšší. K obraznému prvku personifikačnímu, který je v takových spojeních zastoupen vždy, přistupuje ještě obrazný prvek, který bychom mohli nazvat zženšťujícím, feminizačním. Způsobuje jej ta skutečnost, že jménům neživotným v základním členu odpovídají v členu závislém jména přechýlená, která jsou jed[200]noznačně rodově příznaková, tj. označují svou zakladní pojmenovávací funkci (ženské) bytosti živé. Kde je přechýlených jmen užito mimo tuto jejich pojmenovávací funkci, cíti se to v každém případě jako užití nevlastní, přenesené, motivované jinak než ryze lexikálně. To platí i pro naše přechýlená jména v postavení skladebně závislém na pojmenovaní neživotném.

Slohové zabarvení spojené s tímto obrazným vyjadřováním má za následek, že se tohoto způsobu více využívá v beletrii a vůbec ve výpovědích s citovým přízvukem a s vetší mírou obrazných prvků než v řeči prostě sdělovací.[15] Jestliže je nám v prostém sdělovacím oznámení (třeba na plakátě) bližší vyjádření Česká filharmonie, nositel Řádu republiky, je v oslavném článku k výročí přiměřená i stylizace poněkud obrazná: Česká filharmonie je nositelkou nejlepších tradic českého reprodukčního umění.

Nebylo by jistě bez zajímavosti podrobněji analyzovat lexikální vztahy mezi slovy, která vystupují jako členové takových shodných větných dvojic. K získání celkového obrazu můžeme tu některé skutečnosti jen naznačit; jsme si přitom vědomi, že lexikální stránka pojmenování není jediným činitelem, který o rodové shodě, popřípadě neshodě rozhoduje. Není náhodou, že se v našem materiále v tomto typu spojení nejčastěji objevuje v základním členu slovo smrt (se závislými slovy jako rádkyně, vysvoboditelka, zprostitelka, zachraňovatelka, zákeřnice) a dále např. slova hvězda, krev, církev, múza, příroda, hmota, historie, krasověda, společnost, strana, kniha, jabloň, růže, prvosenka atd., tj. pojmenování, která mimo odborné sdělení sama tíhnou k obrazným, poetickým přirovnáním. I když je ženský rod takových jmen, označujících předměty neživé a abstrakta, záležitostí formální, mluvnickou, jsou tato jména pod neustálým vlivem jmen, v nichž je mluvnický rod totožný s rodem skutečným, tj. kde ženská jména označují ženské bytosti. Právě v jazykových stylech s obrazným vyjadřováním je vždy možnost přehodnocení ženského mluvnického rodu na rod skutečný. Odtud pramení časté „ženské“ [201]personifikace výrazů jako smrt, příroda, múza, růže aj., které pak mají svůj odraz v skladebné shodě.

Do jisté míry rozhoduje o slohovém zabarvení shodných konstrukcí i lexikální povaha přechýleného jména v členu závislém. Míra lexikálního významu „ženského“ je v našich spojeních zajisté vyšší u slov jako přítelkyně, zrádkyně, žalobnice, zákeřnice, žebračka, hospodyně ap. než dejme tomu u slov jako nositelka, činitelka, ukazatelka, koordinátorka ap.

Proto je obrazné chápání sice poněkud oslabeno ve vyjádření Národní fronta, která je organizátorkou a koordinátorkou úsilí našeho lidu, ale na druhé straně může někdy působit i nežádoucím způsobem ve spojeních jako Sovětská armáda — přítelkyně armády československé, poněvadž v lexikálním významu přechýleného slova přítelkyně je více vlastností typických pro ženskou bytost.

Jsou tedy ženská přechýlená jména těsně spjata s pojmenováními životnými, kdežto u mužských (přechylných) jmen se tato vázanost na kategorii jmen životných zdaleka tak nepociťuje.[16] To umožňuje, že mužská jména mohou fungovat jako závislý člen i v těch skladebných konstrukcích, kde je základní člen jméno rodu ženského, neboli že mohou plnit druhovou funkci. Naprosto závazné je však jejich užití v daných konstrukcích jen tehdy, jestliže je zároveň neshoda v čísle: Vítkovické železárny, nositel Řádu práce (nelze se vyjádřit „Vítkovické železárny, nositelka Řádu práce“); konzervatoře jsou zásobitelem venkovských divadelních souborů (nelze říci „zásobitelkou“).

Také v druhé skupině útvarů, tj. v takových konstrukcích, v nichž je základním členem podstatné jméno rodu ženského označující bytost živou, střetávají se v členu závislém obě tendence: tendence vyjadřovat shodu ženským jménem přechýleným, tedy prvek skladebný, i tendence zařazovat do obecnější kategorie významové přechylným jménem rodu mužského, tedy prvek významový. Uplatnění té či oné tendence není však již motivováno důvody slohovými, různým stupněm obraznosti ap., nýbrž činiteli jinými.

Nejsilněji se shoda uplatňuje v takových pojmenovávacích spoje[202]ních přívlastkových, popřípadě přístavkových, v nichž dvě nebo více podstatných jmen slouží jako pojmenování jednotlivých konkrétních živých bytostí. Ukazatelem toho, že se pojmenování vztahuje ke konkrétní osobě, je tu často samo jméno vlastní (paní Nováková; národní umělkyně Marie Majerová, laureátka státní ceny; vynikající atletka Davidová, držitelka několika rekordů; Josefa Vinklerová, švadlena; přítelkyně Vlasta), ale přímý vztah k označované bytosti nemusí být určován jen vlastním jménem, je-li dán kontextem nebo situací, jako je tomu v osloveních žen: paní doktorko!, soudružko učitelko! Tyto konstrukce se výrazně odlišují rovněž tím, že v nich lze často těžko určit člen základní a závislý, popřípadě směr závislosti. Kopečný[17] tu mluví o zastření vztahu mezi členy, bylo by však možno z hlediska skladebného považovat vztahy členů za vzájemné, dvojstranné ap.

Shoda v rodě, a také v čísle a v pádě, se v takových útvarech pociťuje jako závazná; podoby neshodné, popřípadě nepřechýlené mají jako odchylky jinou platnost: jsou to buď citátová označení žen cizích (např. soudružka Dolores Ibarurri) u pojmenování individualizovaných nepřechýleným vlastním jménem, nebo zřejmé nepravidelnosti vzniklé nezvyklostí přechýlených podob (generál Žáčková), slangovým způsobem vyjadřování (paní doktor Kabešová) nebo ustrnulé podoby nářeční (kmotr Havlíková). Jakmile se pojmenování nevztahuje k jednotlivé konkrétní osobě, nýbrž jsou jím označeny ženy jako celek, jako skupina (je to zpravidla vyjádřeno i číslem množným), není již shoda mezi členy takového pojmenovávacího vztahu závazná: Střez se žen, těchto stálých ploditelů nesvárů a útrap!; málo je v literatuře žen humoristů; ženy — důležitý pomocník národních výborů.

Ve vztazích predikačních není skladebná vázanost mezi oběma členy tak silná; vzájemný poměr podob shodných a neshodných tu vytváří několik typů. Je tu třeba rozlišovat jednak typ (a), kdy užití jména mužského nebo ženského v závislém členu nepřináší žádné významové rozlišení; jsem sama svým škůdcem; Růžena má být původcem tvého neštěstí; což nebyla vládcem domácnosti? Významový protiklad mezi jménem druhovým, označujícím přirozený rod společ[203]ný (mužský i ženský nerozlišeně), a mezi jménem označujícím rod ženský, je v těchto spojeních, vyjadřujících jen obecné srovnání, setřen, je nevýrazný: Růžena má být původkyní tvého neštěstí; což nebyla vládkyní domácnosti? Je-li s tímto obecným srovnáním spojen prvek hodnotící, je pravidelnější užití jména mužského, tedy skladebná neshoda: Majerová je vynikající umělec slova; Zátopková nemá ve své disciplíně soupeře; sestra je učiněný doktor; matka je první člen rodiny.[18]

Vedle toho je typ (b), kdy pojmenování v závislém členu přímo vyjadřuje zástupce určité skupiny, kategorie osob, do níž se pojmenování v členu základním nějak zařazuje, popřípadě z ní vyjímá apod.; v takových případech má užití mužského nebo ženského jména také různý význam: mužské jméno zpravidla význam druhový (nerozlišuje skupinu mužů a žen), kdežto jméno ženské se vztahuje jen k skupině žen, a je tedy významově značně užší. Významový protiklad rodu společného a rodu ženského je tu plně zachován. Něco jiného znamená vyjádření Smrčková byla jedním z našich nejlepších výtvarníků a naproti tomu Smrčková byla jednou z našich nejlepších výtvarnic. Srov. také Pujmanová patří mezi vynikající české spisovatele (spisovatelky); paní Máchová se usmívala jako jezdkyně v cirkuse při potlesku ap. Jméno mužského rodu tu však nemusí mít jen význam druhový, nýbrž může být i pojmenováním zástupce výrazné skupiny mužské tvářila se jako závodník.

A konečně v třetím typu (c) jsou v závislém členu pojmenování konkrétních ženských povolání, zaměstnání, hodností ap.: jeho ctihodná manželka byla proslavenou doktorkou; sestra tam zůstala ředitelkou; inž. Jankovcová byla jmenována ministryní; dlouhý čas pracovala jako uklízečka; studovala na učitelku apod. V tomto typu, nejsou-li přechýlená jména povolání a hodností příliš neobvyklá, se zpravidla uplatňuje shoda. Ovšem výjimky jako M. Drbohlavovou zvolili předsedou JZD tu nejsou zvlášť řídké.[19] Pramení z toho, že se v celkovém textu klade důraz na vlastní funkci vyjádřenou jmé[204]nem mužským, nikoli na to, kdo tuto funkci vykonává. Patrné je to z příkladu: v divadle se objevil nový režisér — absolventka AMU J. Marešová; jméno režisér tu znamená obecného vykonavatele funkce, naproti tomu vyjádření režisérka ve spojení v divadle se objevila nová režisérka by znamenalo, že v této funkci vystřídala žena ženu. Lze tedy takové případy zahrnovat i do typu (b).

Ve svém příspěvku jsme se pokusili naznačit některé otázky spojené s rodovou shodou podstatných jmen; ukazuje se, že problematika je tu značně složitější, než ji popisují dosavadní mluvnické práce. Na rozdíl od přídavných jmen a určitých tvarů slovesných, které mají ve větě postavení jen skladebně závislé a jejichž shoda se základním jménem je proto záležitostí skladebnou, uplatňují se při vyjadřování větné sounáležitosti podstatných jmen — slovního druhu primárně skladebně nezávislého — i činitelé významoví. To souvisí s tím, že mluvnické kategorie podstatným jménům vlastní (rod, popřípadě číslo), pomocí jejichž prostředků se právě shoda vyjadřuje, opírají se o kategorie věcné; jsou s nimi do jisté míry spjaty (mluvnický rod s rozlišováním bytostí podle pohlaví). Vzniká pak otázka, zda je vůbec možno rodovou shodu podstatných jmen pokládat za jev skladebný, slouží-li různé podoby závislých členů větných zároveň k vyjadřování významů týkajících se pojmenovávací hodnoty jmen (u rodové shody vyjadřování tzv. druhového významu jmen mužského rodu). V příspěvku odpovídáme na tuto otázku kladně, jsme si ovšem vědomi, že pojem shody bude potřebovat z tohoto hlediska rozboru všestrannějšího a hlubšího.


[1] Fr. Kopečný, Základy české skladby, 1958, s. 40.

[2] Tamtéž, s. 185.

[3] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, 1947, s. 68n.

[4] Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, 1951, s. 834, 835, 846.

[5] Havránek-Jedlička, Stručná mluvnice česká, 7. vyd., 1958, s. 156.

[6] Fr. Oberpfalcer, Rod jmen v češtině, 1933, s. 304n.

[7] Tamtéž, s. 242.

[8] J. Haller, Shoda v češtině, Teorie i praxe 6, 1941—1942, s. 265n.

[9] Tuto další funkci shody vystihuje Trávníček v Mluvnici, s. 831, takto: „… má mluvnická shoda ještě úkon jiný, a to tam, kde se střídá s neshodou. Tu pak tvar shodný má význam jiný než neshodný, obojí tvary slouží významovému rozlišení.“

[10] V Historické mluvnici IV, 1929, s. 135; tak i v Gebauerově-Ertlově Mluvnici české II, vyd. 1914, s. 114, a podobně v Gebauerově-Trávníčkově Příruční mluvnici jazyka českého, 4. vyd. 1930, s. 294.

[11] Cit. dílo, s. 834, 835 aj.; na s. 835 mluví dokonce o doplňku v přechýlené (?) podobě mužské.

[12] Srovnej např. shodu (neshodu) v čísle ve vztahu mezi podmětem a předmětem: dravci mají zobák (zobáky), přítomní sejmuli klobouk (klobouky), připravte si tužku a papír (tužky a papíry), nebo ve vztahu příslovečného určení: studenti vstali z lavic (z lavice). Novější mluvnice tento jev do výkladů o mluvnické shodě nepojímají, třebaže jej do shody zahrnul již Gebauer v Historické mluvnici. Upozorňuje na to také Haller v cit. článku, s. 232.

[13] Cit. dílo, s. 29 a 225; srov. též Trávníček, Mluvnice, s. 831, 837n.

[14] Fr. Trávníček, citované dílo, s. 1044n.; srov. též Fr. Oberpfalcer, citované dílo, s. 26, 64n. Oberpfalcer tu zároveň správně odmítá důslednou aplikaci známé teorie binárních morfologických protikladů na kategorii rodu podstatných jmen; mužská a ženská jména netvoří ani v oblasti pojmenování živých bytostí čistou asymetrickou korelaci řady bezpříznakové a příznakové ve smyslu této teorie.

[15] Nepřekvapuje proto, že akademický Příruční slovník má ve svém příkladovém materiále značně více spojení tohoto typu než typu prvního: excerpce beletristických textů je v něm nesrovnatelně silněji zastoupena než příklady z vyjadřování odborného, anebo dokonce z jazyka hovorového.

[16] O tom — kromě jiného — svědčí i ta skutečnost, že některá mužská jména slouží jako pojmenování věcí neživých a abstrakt, třebaže se skloňují jako jména životná, např. ukazatel, činitel, nositel ap.

[17] Kopečný, citované dílo, s. 186.

[18] Jen tento neshodný typ zachycuje vlastně v citovaném článku Haller a mluvnice Havránkova-Jedličkova.

[19] Bývají však často zamítány jako nesprávné. Tak i Haller v citovaném článku, s. 265, hodnotí jako nesprávné spojení Paní Budíková je členem opery Národního divadla.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 7-8, s. 193-204

Předchozí Petr Zima, Milan Romportl: Výslovnost slova kosmický

Následující Josef Bartůšek, František Váhala: Jak v češtině zacházet se jmény z východoasijských jazyků

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1