Z knih, časopisů a novin

Karel Sochor, Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nové cesty maďarské jazykové kultury

V prvním dvojčísle loňského ročníku Naší řeči podali jsme přehled jazykovědných časopisů v lidově demokratických zemích, které především slouží péči o mateřský jazyk. Viděli jsme, jak tyto časopisy spojuje jak společná tematika, tak blízké nebo podobné zásady, které se při jazykově výchovné nebo poradenské činnosti uplatňují. Dnes můžeme se souhlasem ocitovat závěr článku J. Tompy z Budapešti, informujícího čtenáře časopisu Sprachpflege (7, 1958, s. 33) o nových cestách maďarské jazykové kultury. Ukazuje se, jak cesty, které v péči o národní jazykovou kulturu nastoupila Naše řeč jako časopis Ústavu pro jazyk český ČSAV, a zásady, jimiž se řídí (podobnými zásadami — se zdůrazněním aktivní jazykové výchovy — řídí se od [108]svého založení i rozhlasový Jazykový koutek), mají jasnou obdobu v jiných lidově demokratických zemích a jsou pro dnešní období rozvoje národních jazyků v socialistických zemích příznačné.

Závěr uvedeného článku, informujícího o organizaci, zásadách a formách jazykově kulturní činnosti v Maďarské lidové republice i o zkušenostech z ní (tato činnost je řízena Výborem pro jazykovou kulturu při Maďarské akademii věd), zní:

„Nejtěžší pro nás bezpochyby je odpovídat na jednotlivé dotazy týkající se odborného vyjadřování v různých oborech, přestože současný rychlý rozvoj věd a výroby přináší intenzívní a rychlé obohacování a normalizaci odborné slovní zásoby. Zde můžeme tazatelům odpovědět teprve po poradě s pracovníky příslušného oboru.

Nejdůležitější je podle našeho názoru, že neomezujeme péči o náš jazyk jen na opravu chybných způsobů vyjadřování, nýbrž snažíme se především uskutečňovat kladnou péči o jazyk, to jest šířit potřebnou znalost mateřského jazyka a nejdůležitější pravidla vytříbeného vyjadřování, abychom se v období socialismu nemuseli už zabývat opravami několika tuctů mluvnických chyb nebo jazykových neobratností, nýbrž abychom vedli k užívání jemnějších, stylisticky odstíněných způsobů vyjadřování.“

Péče o odborné názvosloví v časopisech

Počet našich odborných časopisů, většinou měsíčně vycházejících, je v současné době značný; svou tematikou jsou zaměřeny téměř na všechna výrobní odvětví a vědní obory. Jejich redakční rady a redaktoři dbají při redigování článků též na jazykovou stránku a čas od času popřávají místo i zvláštním jazykovým hlídkám, jimiž poučují své čtenáře a spolupracovníky o otázkách jazykových. Vedle jevů pravopisných a mluvnických si všímají především správnosti a vhodnosti termínů nebo otiskují soubor názvů dohodnutých kolektivem odborníků, popř. se upozorňuje na názvoslovné normy vydávané Státním úřadem pro vynálezy a normalizaci. Snahy po založení pravidelných jazykových rubrik se zpravidla nedaří ať již pro nedostatek vhodných příspěvků, nebo pro nedostatek místa.

Chtěli bychom v tomto přehledu upozornit čtenáře Naší řeči na některé důležitější a zásadnější příspěvky o odborném názvosloví v posledních dvou letech[1] a redakce příslušných časopisů bychom chtěli zároveň povzbudit, aby v této činnosti neustávaly, neboť je důležitou složkou jejich působení a vlivu na odborníky. Z ohlasu těchto rubrik [109]a článků je patrné, že čtenáři se zájmem vyhledávají i příspěvky uveřejňované na posledních stránkách časopisu nebo dokonce jen na obálkách.

Značnou péči tradičně věnují svému názvosloví zemědělští a lesničtí pracovníci. Z lesníků se po celý život věnoval názvosloví zástupce starší a nejstarší generace nedávno zesnulý lesnický spisovatel a úspěšný organizátor Karel Šiman. Jeho Lesnické jazykové okénko, uveřejňované nepřetržitě od r. 1954 do února 1958 v Lesnické práci, přinášelo soustavně uspořádané lesnické názvosloví. Autor zaznamenával běžné odborné výrazy lesnické, všímal si i výrazů nových v souvislosti s mechanizací a novými způsoby zalesňování. Přimlouvá se např., aby se v lesnické praxi užívalo názvu sazák (místo sazeč), což by bylo v souhlase s obdobnými názvy jako loupák, naviják, hasák; pro malý pomocný sazák navrhuje slovo sazáček nebo sázecí bodec. Autor uvádí i další názvy pro nářadí a stroje užívané při sadbě: sázecí lopatka, sázecí kladivo, sázecí dřevák, sázecí lať, jamkovač (nebo též důlkovač; autoru Jazykového okénka se však zdá nejvhodnější výraz strojové jamkovadlo, což je však označení dosud neužívané), zemní vrták (lépe než nebozez).

Výhradně názvosloví, a to zemědělskému, je věnován časopis Názvoslovný zpravodaj zemědělský. Vychází od r. 1954 a po prvních skromných začátcích věnovaných spíše překladům obtížných termínů, hlavně z ruštiny, zaměřil se převážně na výklad českého názvosloví z různých oborů zemědělské teorie a praxe, a to jednak v podrobnějších statích, jednak v kratších příležitostných článcích. Jan Kacovský probírá obsáhle a nově péřařské názvosloví (1957, čís. 1); klasifikuje názvy po stránce věcné a u jednotlivých názvů uvádí definice nebo ilustrační výklad. Podobně je zpracováno i rybářské a rybníkářské názvosloví (1957, čís. 5), navazující na Šustovo Rybářství a rybnikářství — příspěvek k názvosloví z r. 1936, a také podkovářské názvosloví (1957, čís. 4). V drobnějších článcích jsou probrány v ročníku 1957 a 1958 např. tyto termíny: setí a jeho odvozeniny (zamítá se např. název osev, protože má několik významů a v zemědělství se pociťuje jako výraz neodborný; za termíny tu slouží setí, setba, síje), vápno a jeho odvozeniny (rostliny vápnomilné = kalkofilní nebo kalcifilní: rostliny vápnobojné = kalkofobní, kalcifobní), strojená hnojiva (neodborně a zastarale umělá hnojiva), drůbežárna (za zbytečný se považuje výraz drůbežnická farma), průmyslová drůbežárna (nikoli továrna na drůbež), vejcovna (nikoli vajíčkárna nebo dokonce vejcárna), sinice (nikoli modrozelené řasy). Časopis vychází cyklostylovaně v 6 číslech do roka péčí Ústředí vědeckých informací Čs. akademie zemědělských věd a je naděje, že se jeho obsah rozšíří a že bude vycházet tiskem jako čtvrtletník.

[110]Také v jiných zemědělských časopisech se setkáváme s názvoslovnými články. Zejména časopis Za socialistické zemědělství věnoval nejednu stránku názvoslovným a jazykovým otázkám. Zajímavá je obsáhlá a přehledná zpráva v tomto časopise (1957, čís. 6) o názvech koní podle barev, jež vypracovala komise odborníků Čs. akademie zemědělských věd. Při popisu koně je totiž velmi důležitou složkou označení barvy srsti a různých skvrn; uplatňují se tu názvy koní podle jejich celkového zabarvení. Tato terminologie byla často velmi složitá, někdy nepřesná a nejednotná. Navržené názvy zpřesňují dosavadní názvosloví, i když snad leckde při zjednodušování se šlo dále, než bylo třeba. Kladem tohoto návrhu je, že mnohé z navržených názvů jsou přímo převzaty z mluvy venkovského lidu, a lze doufat, že se jako termíny osvědčí. Podle barvy rozeznávají se tito koně: ryzák, žluťák (neboli izabela), plavák, hnědák, vraník, bělouš, albín, strakoš (též strakáč). Každý z nich podle odstínu barev má ještě bližší označení, např. světlý ryzák, šedý hnědák, tmavý bělouš, červený strakoš. Prokvetlost koní se projevuje tím, že mezi chlupy barevnými jsou v menším množství též chlupy bílé. U koní se hovoří též o groších, tj. skvrnách tmavšího odstínu se světlým středem. Vžitým označením je také název odznaky, za něž se považují vrozené nebo získané skvrny projevující se odlišným a omezeným zbarvením některých částí těla, zpravidla hlavy nebo končetin.

V Jazykovém koutku zemědělského měsíčníku Za vysokou úrodu připojuje známý fytopatologický odborník prof. J. Smolák několik poznámek ke slovesu parazitovat. Odmítá užívání tohoto slovesa jako přechodného (se 4. pádem), např. ve větách jako tento druh hmyzu značně parazitoval puklici. Doporučuje místo toho obvyklé užívání slovesa parazitovat s vazbou na něčem nebo v něčem, např. kokotice parazituje na puklici nebo v puklici. S tímto stanoviskem souhlasíme a jen pro úplnost ještě dodáváme, že lze použít i domácího výrazu cizopasit. Sloveso cizopasit stejně jako podstatné jméno cizopasník (místo parazit) je dnes běžnější právě v zemědělských a lesnických časopisech a knihách. Tak např. chystaný Lesnický slovník naučný se přiklonil především k těmto slovům.

Pokus o normalizaci názvosloví speciálního oboru, a to veterinárního anesteziologického názvosloví, vypracovaný chirurgickou katedrou veterinární fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně, přináší časopis Veterinář. V úvodu se uvádí, že rychlý rozvoj humánní i veterinární anesteziologie (nauky o znecitlivování) obohatil v poslední době její terminologii. Názvosloví není však ustálené a není vždy dostatečně přesné. Proto je třeba toto názvosloví ustálit a zpřesnit. Tomu má sloužit návrh na terminologii veterinární anesteziologie. V článku se uvádí základní rozdělení znecitlivění na [111]místní a celkové, jež se dělí dále na úplné neboli narkózu a neúplné neboli obluzení. Látky, jichž se používá ke znecitlivění, nazývají se anestetika; pro látky používané k celkovému úplnému znecitlivění lze užít i názvu narkotika. Osoba vykonávající anestézii je anestetista. Odborník v anestézii je anesteziolog. Je správné, že toto veterinární názvosloví přímo a těsně navazuje na humánní názvosloví uveřejněné před časem v Časopise lékařů českých,[2] že se ho v celkové koncepci i v jednotlivostech přidržuje a jen na několika místech v podrobnostech se od něho liší. Méně správné je, že autoři opominuli citovat tento pramen, ač z něho místy přejímají doslovně i celé věty.

O technickém názvosloví se v současné době často píše v technických časopisech, ale jen se zřetelem k dnešku, ač technici sami by se měli zamyslit také nad minulostí a studovat vývoj technického názvosloví aspoň v hrubých rysech se zřetelem na tehdejší i dnešní otázky. Článek E. Prandstettra v Nové technice (1958, čís. 8) Vývoj technického názvosloví se svým názvem sice hlásí k tomuto tématu, ale ve skutečnosti se zabývá jen vnějšími osudy technického názvosloví. V této stati se zdůrazňují zejména názvoslovné zásluhy České matice technické. Po první světové válce zřídila tato instituce slovníkovou komisi, která excerpcí nashromáždila na 200 000 lístků. Bohužel jen část tohoto cenného materiálu je zachována ve slovnících vydaných Českou maticí technickou, ostatní byl za okupace zničen. Autor potom sleduje péči o české technické názvosloví, jak se u nás projevuje od r. 1945, upozorňuje, že zvýšený zájem o techniku vzbudil také větší zájem o technické názvosloví, a na závěr se zmiňuje o technických normách, které vydává Státní úřad pro vynálezy a normalizaci. Názvy v těchto normách nejsou někdy dobré a některých se neužívá s dostatečnou přesností. Je to způsobeno do jisté míry tím, že počet vydávaných norem vzrostl mnohem rychleji než potřebná péče o názvosloví. S tímto názorem lze souhlasit, ale nutno ještě připomenout, že tento úřad vydává vedle technických norem také směrné normy názvoslovné pro obory, v nichž vznikají soustavy nových názvů nebo v nichž je třeba vnést pořádek do názvosloví, popř. počeštit v hojnější míře dosavadní nevyhovující názvy cizí; tyto normy jsou značně propracované v názvech i ve výkladech pojmů.

Důležitý příspěvek k normalizaci odborného názvosloví uveřejnil Bohuslav Pohnert v Slaboproudém obzoru (1958, č. 6). Shrnuje v něm zásady pro normalizování technického názvosloví a způsob vypracovávání názvoslovných norem. Pracuje se v komisích a členové musí dokonale ovládat příslušný obor. Norma má být zpracována tak, [112]aby doplnila chybějící názvy, odstranila nejednotnost a neustálenost ve vyjadřování, vyloučila názvy nevhodné, vzniklé často v pracovní hantýrce nebo špatným překladem cizích termínů. Autor uvádí příklady na chybné překládání z angličtiny a ruštiny. Přimlouvá se za to, aby se termínu režim užívalo s rozvahou; doslovně píše: „… invazi »režimů«[3] musíme čelit a namáhat se výběrem správného českého výrazu mezi těmito ekvivalenty režimu: soustava, metoda, postup, pochod, podmínka, charakter, rozsah, praxe, cyklus, seznam, soupis, stav, oblast, životospráva, dieta.“ Také ruský termín uzel[4] nelze mechanicky přijímat do češtiny, neboť ve strojírenství znamená dílec, v rozhlasu po drátě hlavní zesilovací stanici. V další části autor zdůrazňuje nutnost systémovosti v terminologii a nezbytnost definovat termíny při jejich normalizování. V závěru článku B. Pohnert podrobně probírá postup při práci na názvoslovných normách ve Výzkumném ústavu pro elektrotechnickou fyziku (tento ústav zpracoval mimo jiné televizní názvosloví a v současné době se zabývá základním telefonním názvoslovím).

Potřeba přesného dorozumění mezi odborníky často vyžaduje, aby si sami odborníci ujasnili význam některých termínů. S tím souvisí otázky definování technických pojmů. Tomuto tématu věnuje pozornost M. Roudný se zřetelem na hutnické názvosloví (Hutnické listy, 1958, čís. 3). Nejprve probírá různé způsoby definování termínů, zejména v terminologických slovnících, a na závěr upozorňuje, že často i při nejlepší snaze nelze definovat přesně: „Význam slov totiž nezávisí na mínění jednotlivce ani na slovníku, nýbrž především na postavení slova v jeho celospolečenském užívání. Proto žádný slovník nemůže být lepší a dokonalejší, než je sám stav jazyka; tj. slova, která i ve spisovném odborném vyjadřování mají neustálený nebo nepřesný význam, nemohou mít přesný význam ve slovníku. Normalizační pokusy mohou sice pomoci k upřesnění významů, ale mohou právě tak dobře selhat.“

O mezinárodní spolupráci v elektrotechnickém názvosloví přináší zprávu Slaboproudý obzor (1957, č. 11). Dovídáme se z ní o generální konferenci Mezinárodní elektrotechnické komise, konané v Moskvě, a o 2. vydání Mezinárodního elektrotechnického slovníku. Tento slovník je vyhledávanou pomůckou při normalizování názvosloví i v češtině, neboť obsahuje definice pojmů a jednotlivé termíny v 7 řečech.

[113]O názvosloví strojních součástí píše v časopise Strojírenská výroba F. Glanc. Stěžuje si, že v mnoha závodech se dosud názvosloví považuje za hru se slovy, a proto se přezírá. Avšak nejednotnost v názvech a nesprávné výrazy způsobují značné ztráty času v malých i velkých závodech. Autor odhaduje počet základních názvů pro strojní součásti asi na sto (např. kolík, čep, táhlo, tyč, pouzdro atd.). Z nich je třeba vycházet při tvoření názvů dalších a odvozovat je podle jednotných hledisek.

Časopis Normalisace uveřejňoval v minulých letech jazykové koutky, v nichž byly řešeny různé sporné termíny z technických oborů; zpravidla se pojednávalo o názvech, které působily při normalizační činnosti potíže. Místo tohoto měsíčníku vychází nyní nový časopis Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci nazvaný Vynálezy a normalizace. Dosud jsme se v něm však nesetkali s jazykovou hlídkou, ač by pro techniky byla potřebná.

Měsíčník Uhlí věnoval v roce 1957 i 1958 několik článků hornickému názvosloví. Toto názvosloví má též své potíže a nedostatky, pramenící jednak z rychlého rozvoje nových dobývacích metod, při nichž se uplatňuje mechanizace, jednak z celkové povahy názvosloví, jež se vyvíjí na různých místech našeho území a do něhož hlavně v dřívější době silně zasáhly vlivy nářeční a slangové. Některé z článků měly ráz diskusní (těžný nebo těžní, větrný nebo větrní? Uhlí, 1957, čís. 7), jiné podávaly ucelený výklad o aktuálních termínech se zřetelem, na jejich ustálenost. Tak v Příspěvku k terminologii dobývacích malozáběrových zařízení (Uhlí, 1958, č. 8) píše Jan Kolář o dobývacím škrabáku, od něhož se funkcí liší pluh. Název pluh má však ještě synonymum hoblík. Tento výraz není však vhodný pro hornické názvosloví, poněvadž hoblík je nástroj, který něco opracovává. Při dobývání uhlí nejde však o opracovávání uhlí. Proto je účelné používat jen názvu pluh, a to celkem shodně s převážnou většinou odborných názvů cizích (rus. strug, angl. plough, fr. rabot). Jen němčina má i v hornictví Hobel; to patrně způsobilo, že i v našem hornickém názvosloví se počalo užívat slova hoblík. K těmto vývodům J. Koláře ještě připomínáme, že chystaný Hornický slovník terminologický má v rukopise heslo uhelný pluh. Definuje jej jako stroj odřezávající pruhy uhlí z uhelné stěny. Jako vedlejší názvy jsou uvedeny: brázdicí pluh, dobývací pluh, porubní pluh a též ojediněle se vyskytující výrazy uhelný struh konečně i hoblík. — V témž časopise (1958, čís. 3) zamýšlí se nad tzv. úpravnickým názvoslovím O. Dinter, profesor Vysoké školy báňské v Ostravě. Toto názvosloví se týká úpravy uhlí i jiných užitkových nerostů. Autor soudí, že celkový stav úpravnického názvosloví není uspokojivý, že se některé výrazy matou. Proto vyjasňuje především základní názvy. K tomu připojuje úvahu [114]o názvoslovných otázkách. Úsilí o jednotné názvosloví mnozí pracovníci podceňují. Nevěnuje-li se odbornému názvosloví dostatečná pozornost, vzniká nebezpečí, že se vžijí výrazy jazykově i věcně nesprávné a že se zbytečně sáhne i po výrazech cizích (např. bunkr místo zásobník). Při řešení názvoslovných otázek setkáváme se často s nutností vymezit přesně význam termínů. Autor se potom dotýká i dalších otázek všeobecně názvoslovných a zdůrazňuje, že by nebylo správné, aby se odborné názvy české a slovenské rozcházely více, než je to nevyhnutelné vzhledem k vlastním jazykovým zákonitostem češtiny a slovenštiny. S tímto stanoviskem plně souhlasíme, jde-li o termíny nově tvořené nebo nově zaváděné. Jinak je třeba přihlížet také k samostatnému vývoji názvosloví obou našich národních jazyků.

V posledních letech zpracovávala zvláštní názvoslovná komise normy polygrafického názvosloví; tyto normy postupně vycházejí péčí Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci. Odborný tisk o nich podává čas od času zprávy. Tak v časopise Zaměstnanec v tisku (1958, čís. 9) píše A. Pešek o normě čes. polygrafického názvosloví ČSN 880 127, jež ustaluje a sjednocuje názvy v oboru knihařském. Autor připomíná, že polygrafické názvosloví se zpracovává podle jednotlivých oborů. Dosud vyšlo 14 částí a souborný svazek tohoto názvosloví bude obsahovat celkem 22 částí. Je jistě důležité, že odborní pracovníci revidují soustavně své názvosloví a že kolektivní prací se snaží zlepšit jeho celkový stav hlavně tím, že nahrazují nevyhovující cizí výrazy slovy domácími, že odstraňují termíny věcně nebo jazykově nevyhovující a že významově zpřesňují nejeden běžný výraz. V normě knihařského názvosloví ponechaly se např. názvy lepicí stroj na knižní desky, mazací stroj, kroužkovací stroj, vysekávací stroj, kdežto výrazy jako deskovačka, mazačka, kroužkovačka byly potlačeny. Značně obtížné bylo nahradit nevyhovující výraz mačkačka neboli mačkací stroj názvem vhodnějším. Po mnoha pokusech byl nakonec normalizován poměrně nejpřesnější název hřbetový lis (jeho autorem je A. Rambousek). Místo zlatotisku, popř. tisku zlatem, se zavádí přesnější označení ražba zlatem, místo razicí fólie ražební papír. Z dob minulých, kdy se u nás v názvosloví uplatňoval leckdy vliv němčiny, zdědili jsme výrazy drátošička a niťošička; místo nich se nyní normalizují názvy drátovka a niťovka. Poněvadž jsou to jednoslovné výrazy mající stejné základy jako názvy zavržené, je naděje, že se vbrzku vžijí. Dříve se vyskytoval v knihařství jen termín kniha, a to jak pro knihu dohotovenou, tak pro knihu rozpracovanou. Nyní se rozeznává kniha a knižní blok, za nějž se považuje svazek potištěných složek, z něhož se teprve kniha vyrobí ať již vazbou ruční, nebo strojní.

O novém papírenském názvosloví referuje J. Novák z Vý[115]zkumného ústavu průmyslu papírenského v časopise Papír a celulosa, 1957, čís. 9. Také zde se zavádějí některé nové názvy, především za nevyhovující výrazy cizí. Při jednání v komisi byly některé termíny zpřesněny s přihlédnutím k definicím dohodnutým v mezinárodní organizaci ISO. Tak buničina neboli technická celulóza je vláknina vyrobená chemicky z rostlinných surovin, kdežto celulóza v odborném slova smyslu je jen podstatnou složkou buničiny.

Novým organizačním názvoslovím vzniklým při poslední reorganizaci našeho průmyslu zabývají se Hospodářské noviny z 28. 6. 1958 v článku Nová organizační terminologie. Zde je především podána přehledná informace o jednotlivých formách výrobních hospodářských jednotek. Jsou to národní podnik, vedoucí národní podnik a sdružení s podřízenými národními podniky. Kromě toho se rozeznávají ještě základní podniky (podřízené přímo ministerstvu), pobočné podniky (podřízené vedoucímu podniku) a sdružené podniky (podřízené sdružení); tato pojmenování jsou jen pomocná a ve firemním označení se jich nebude užívat. Důležitým termínem je i označení účelová organizace. Za účelovou organizaci se považují např. výzkumné ústavy, projektové ústavy, odbytové základny apod.

Bylo by možno uvést ještě další články názvoslovné (např. Přírodní vědy ve škole, 1958, čís. 1, v příspěvku doc. V. Jiráska podrobně odůvodňují změny v české botanické nomenklatuře) a upozornit na obsáhlejší stati o nových Pravidlech a jejich vztahu k odborným názvům (např. v Rozvoji komunálního hospodářství, Normalisaci, Výživě lidu, Zemědělské škole aj.), ale nejde nám, o zprávu vyčerpávající, nýbrž o názorný přehled, jak se psalo v r. 1957 a 1958 o názvoslovných otázkách v rubrikách našich odborných časopisů. I v příštích letech bychom chtěli přinášet podobné zprávy. Proto bychom uvítali, kdyby vedoucí redaktoři časopisů nebo autoři posílali redakci Naší řeči nebo přímo terminologickému oddělení Ústavu pro jazyk český (Letenská 4, Praha-Malá Strana) čísla časopisů s názvoslovnými články (popř. upozornění na ně nebo výstřižky). V některých případech jsme se již s touto ochotou setkali.

Karel Sochor

Český překlad

Tak nazvalo pražské Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění svou novou edici, ve které chce za redakce J. V. Fraňka a J. Levého jednak znovu otiskovat klasické české překlady, starší i novější, ve vydáních filologicky spolehlivých a s potřebnými komentáři i rozbory, jednak přinášet i samostatné práce teoretické; ty si mají všímat stejně naší překladatelské minulosti jako aktuální problematiky [116]současného českého překladatelství. První dva svazky, které už vyšly,[5] ukazují, že základní koncepce nové knižnice je dobrá a užitečná: vychází vstříc dnešnímu živému zájmu o speciální otázky překladatelské práce,[6] která už není periferním úsekem naší literatury, podceňovaným, a proto i málo teoreticky studovaným, a může být dobrou oporou i těm překladatelům, kteří by si chtěli ověřit své praktické zkušenosti podle výtěžků moderní teorie překladu.

Zahajovací svazek nové edice, České teorie překladu, je uveden důkladnou syntetickou studií J. Levého Vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře (s. 9—287) a ostatek knihy je vyplněn obsáhlým výběrem studií, článků i jiných příspěvků k teorii i praxi českého překladu. Po několika podnětných a materiálově dobře podložených statích průpravných pokusil se tu autor o ucelenou vývojovou charakteristiku českého překladu od počátku českého literárního tvoření až do roku 1945, o vysledování jeho hlavních tendencí i o jejich výklad na pozadí vývoje celé české literatury.[7]

Jestliže se v posledních letech u nás i v Sovětském svazu diskutovalo o tom, zdali překladatelská teorie náleží do literární vědy či do jazykovědy — srov. k této diskusi např. stať B. Ilka Teorie překladu jako nauka literárněvědná? v Čs. rusistice 2, 1957, s. 676—681, v níž autor referuje o sovětském sborníku Voprosy chudožestvennogo perevoda, vydaném v Moskvě 1955, a odmítá podceňování lingvistického hlediska v teorii překladu, které je pro tento sborník příznačné — , ukazuje výklad J. Levého, že se studium teorie i praxe překladatelské bez jazykovědy a bez jejích propracovaných kritických metod neobejde: vždyť v některých obdobích — a to platí zejména o starších fázích vývojových — jazykovědný aspekt v problematice překladatelské vůbec převládá, protože i samy překlady té doby mají spíše poslání jazykově tvořivé než literárně umělecké. Nás proto zaujmou ve výkladu J. Levého, založeném jak na pracích starších,[8] tak v nemalé míře i na vý[117]sledcích vlastního podrobného zkoumání úseků dosud podrobněji nezpracovaných, především ty partie, kde se autor — celkem nikoli bez úspěchu — snaží postihnout podstatné rysy vývoje českého překladu také po stránce jazykové a stylové: jak se měnil a rozvíjel jazyk a styl českého překladu za humanismu, za kulturního rozkvětu jednoty bratrské, v době protireformační, za klasicismu, romantismu i v dalších údobích, a naopak zase jak jazyk a styl překladové literatury působil — mnohdy velmi výrazně — na vývoj celonárodního jazyka spisovného, jak přispíval k všestrannému rozvoji jeho vyjadřovacích prostředků v mluvnické stavbě, a zejména k obohacování jeho slovní zásoby. O tom o všem jsou ve výkladu J. Levého sneseny četné a velmi výrazné doklady. V předmluvě je připomenut podnět předního českého překladatele a jednoho z našich prvních soustavných pracovníků v teorii překladatelství O. Fischera z roku 1929, aby se českému překladu, zejména z 19. století, dostalo podrobné monografie; studii J. Levého je třeba uvítat jako první krok k splnění tohoto úkolu, protože vedle bohatého a dobře utříděného poučení věcného vytváří zároveň předpoklady pro další práce v tomto oboru, zejména pro zásadní zhodnocení nejvýznamnějších českých překladatelů i překladů v minulosti.

Doplňkem úvodní studie je v druhé části knihy obsáhlá antologie statí a článků, popř. úryvků z nich, od nejvýznamnějších českých překladatelů i teoretiků překladu; jejich řadu zahajují čeští humanisté Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic a Viktorin Kornel ze Všehrd a na závěr jsou otištěny dvě rozsáhlejší teoretické studie z doby nedávné: Vl. Procházky Poznámky k překladatelské technice (poprvé v Slově a slovesnosti 8, 1942, s. 1—20) a souborný výklad K. Svobody O překládání (poprvé Věda a život 10, 1944, s. 54—65). Z rukopisu teprve nedávno nalezeného v Literárním archívu Národního musea jsou tu uveřejněny Úvahy o překládáni zpěvů od předčasně zemřelého Jungmannova syna Josefa Josefoviče, obsahující výklad hlavních zásad pro překlady operních libret a vůbec textů určených ke zpěvu.[9] Tato čítanka k dějinám českého překladu, v tomto rozsahu a uspořádání u nás rovněž první, pěkně ilustruje a někdy v podrobnostech doplňuje souvislý výklad v první části knihy. Vítanou pomocí při dalším studiu obecné problematiky překladatelské i vývoje českého překladu bude také výběrová, ale zvláště v české části slušně úplná bibliografie odborné literatury překladatelské, dovedená až do doby nejnovější (s. 875—924).

Profil nové knižnice pěkně vystupuje i z druhého svazku, který přinesl další vydání dnes už klasické Francouzské poezie K. Čapka, [118]uvedené jako už dříve předmluvou V. Nezvala Průvodce mladých básníků, rozšířené však v textové části o několik dalších ukázek moderní francouzské lyriky a o dva překlady Molièrova „Sganarella“: první je prací O. Fischera, na druhém spolupracoval s O. Fischerem K. Čapek v době, kdy jako dramaturg Vinohradského divadla upravoval jeho text pro jevištní provedení. Čapkovy spolupráce na témže překladu se dotýkají ještě dva drobné příspěvky teoretické, od K. Čapka Český jevištní alexandrin (poprvé otištěn v čas. Jeviště 1921, č. 50) a Metrické poznámky O. Fischera (poprvé v Nár. listech 1922, 1/1). Také tento svazek obsahuje cennou studii J. Levého Čapkovy překlady ve vývoji českého překládatelství (s. 374—406). Význam Čapkovy překladatelské epizody spatřuje v tom, že k nám programově uváděla lyriku nového typu, usilující především o intenzitu prožitku a dosahující tohoto cíle jazykovými a stylovými prostředky prostými, nevyumělkovanými. Mimořádné působení Čapkových překladů bylo podmíněno i tím, že se objevily v době, kdy česká poezie původní i přeložená hledala nejen nový obsah, ale i formu. Čapkův přínos k vývoji českého básnického jazyka i stylu dokládá Levý rozborem několika paralelních překladů z Rimbauda a Baudelaira od různých překladatelů. Z Čapkových překladů vyšel i podnět k uvolnění českého rýmu; nejvýraznější byl však jeho zásah do vývoje českého verše a zejména reforma českého alexandrinu, protože k ní došlo po době, kdy moderní česká poezie hledala — také v oblasti veršové podoby — nové cesty. Do edičních poznámek k textu snesl vydavatel knihy, M. Halík, mnoho materiálu ke studiu překladatelských postupů Čapkových (zejména varianty z jednotlivých vydání Francouzské poezie) a v doslovu „Závěrem“, sebral, utřídil a ocenil porůznu roztroušené Čapkovy názory na překladatelskou teorii i praxi a na význam překladu v národní literatuře.

V souvislosti se zprávou o prvních dvou svazcích knižnice „Český překlad“ můžeme upozornit ještě na některé další příspěvky z téhož oboru, nedávno vydané. Studie J. Levého Umělecké otázky překladu (Česká literatura 5, 1957, s. 379—401) vznikla z autorova referátu předneseného na I. celostátní konferenci překladatelů v Praze v prosinci 1955 a obírá se základními otázkami překladatelské estetiky. Metodicky vychází Levý ze srovnání procesu, kterým vzniká dílo původní, s procesem, kterým vzniká z díla původního překlad. Rozborem překladatelských postupů a jejich některých specifických rysů dospívá k formulaci hlavních pracovních zásad, kdežto principů povahy estetické hledí se dobrat vyšetřením obecných vztahů překladu k jiným druhům umění. Jako zásadní hodnotící hlediska stanoví autor normu reprodukční (hlavně požadavek věrnosti, výstižnosti) a normu „uměleckosti“ a usiluje o podrobnější obsahové určení těchto norem. Pro [119]estetiku překladu má zvláštní význam i ta okolnost, že jde o umělecký útvar typicky smíšený, hybridní. Stať je uzavřena obecnou úvahou o funkci překladu v celonárodní kultuře a jejím vývoji. Často nadhozené i řešené otázky možností a hranic překladatelského umění dotýká se znovu K. Horálek v článku Možnosti i granici na prevedučkavata umetnost, který otiskl v makedonském časopise Literaturen zbor 4, 1957, s. 189—197. Protože právě jazyk umělecké literatury je velmi těsně spjat se specifickými rysy národního jazyka, musí překladatel často hledat náhradní řešení, musí použít kompenzačních, náhradních jazykových prostředků čili tzv. substituce. Tato zkušenost podle autorova přesvědčení dostatečně odůvodňuje skepsi k tezi o zásadní přeložitelnosti všech textů.

Pěkným důkazem toho, že naši překladatelé mají vážný zájem o prohloubenou teorii své práce, je jejich svépomocný a po vnější stránce jen nouzově vybavený sborník Dialog, jehož první číslo vyšlo za redakce A. Skoumala v Praze 1957 (143 s., rozmnož.). V podtitulu je označen skromně jako „Zprávy a materiály“; úvodní článek prohlašuje, že má být především spojkou mezi všemi jazykovými kroužky sdruženými v Kruhu překladatelů a za druhé umožnit diskusi mezi překladateli, teoretiky překladu a nakladatelskými redaktory. Tento program plní první číslo celkem úspěšně. Vedle pokusu Vl. Vendyše zpřesnit stále dost neurčitý pojem překladatelské věrnosti po stránce obsahové i rozsahové (Buď věrný, překladateli, s. 1—17) zasluhuje zmínky ještě aspoň materiálově dobře podložený, třebas poněkud zjednodušující a k vlastní problematice věci nepronikající výklad J. Křesálkové Polopřímá řeč a nebezpečí, která v sobě skrývá pro překladatele (s. 18—42)[10] a snůška studentského slangu z doby po r. 1945 Dnešní studentský slang. Jak dnes mluví žáci darebáci od L. Klimeše (s. 43—63), obsahově sice překračující zájmovou oblast sborníku, nicméně užitečná jako doplněk starších našich sbírek tohoto druhu (od Fr. Jílka-Oberpfalcera, Vl. Šmilauera aj.).

Z novějších příspěvků zabývajících se konkrétními překlady, zejména z historické perspektivy, upozorňujeme v závěru tohoto přehledu alespoň na dva. Poznámky k jazykové stránce překladů z Bérangera od J. V. Friče, B. Pešky, J. Golla, V. K. Šembery aj. přináší stať J. O. Fischera První české překlady z Bérangera (Časopis pro moderní filologii 39, 1957, s. 205—212, 270—279). Jak B. Mathesius řešil otázku nářečních výrazů ve svém překladu Šolochovovy Rozrušené [120]země, ukazuje G. A. Liličová v článku Principy peredači dialektizmov ispol’zovannyje B. Mateziusom v perevode „Podnjatoj celiny“ na češskij jazyk, otištěném v Šolochovově sborníku (Leningrad 1956, s. 201—211).

Zdeněk Tyl

---

[1] Srov. též dřívější přehledy v Naší řeči 36, 1953, s. 170, a 38, 1955, s. 109.

[2] Srov. zprávu o tomto Návrhu jednotného názvosloví pro obor anesteziologie v Naší řeči 36, 1953, s. 170.

[3] Srov. K. Richter, Slovo režim v slovní zásobě spisovného jazyka, Naše řeč, 40, 1957, s. 72n.

[4] O nesprávném užívání výrazu uzel pojednával již v r. 1951 rozhlasový koutek, uveřejněný ve 2. výběru Jazykového koutku Čs. rozhlasu (1955); srov. též Naše řeč 39, 1956, s. 161.

[5] Sv. 1. J. Levý, České teorie překladu. Praha 1957 (vyšlo v lednu 1958), 948 s.; 2. K. Čapek, Francouzská poezie a jiné překlady. Praha 1957, 414 s.

[6] Připomínáme např. Knihu o překládání z r. 1953, která přinesla teoretické i praktické příspěvky k otázkám rusko-českého překladatelství; Naše řeč o ní referovala v roč. 36, 1953, 289—297.

[7] Srov. např. O některých zákonitostech překladatelské věrnosti, Slovo a slovesnost 14, 1953, s. 63—80; O stylistických problémech překladové literatury, Poznámky a vysvětlivky 2, 1954, č. 1/3, s. 15—23; Překladatelský proces — jeho objektivní podmínky a psychologie, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 65—87. Poslední autorova stať, K práci v dějinách českého překladu, Světová literatura 2, 1957, č. 4, s. 198—207, obsahuje již zkušenosti získané při práci na vydání prvních dvou svazků edice „Český překlad“ a mimoto upozorňuje na některé metodické problémy práce na tomto úseku.

[8] Spolehlivým východiskem byla J. Levému zejména základní práce B. Havránka, Vývoj spisovného jazyka českého (Československá vlastivěda, řada druhá. Spisovný jazyk český a slovenský, Praha 1936, s. 1—144).

[9] O nálezu rukopisu podal J. Levý zprávu v České literatuře 5, 1957, s. 215—218.

[10] Srov. k tomu teoreticky promyšlený i fakty bohatě dokumentovaný výklad L. Doležela Polopřímá řeč v moderní české próze, Slovo a slovesnost 19, 1958, s. 20—46, a dva starší příspěvky téhož autora, K vyjadřování řeči postav v románě J. Otčenáška „Občan Brych“, Naše řeč 40, 1957, s. 1—15, a O problému modernosti v současné próze, Literární noviny 6, 1957, č. 25, s. 6.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 3-4, s. 107-120

Předchozí Pavel Jančák: Závěrečná dotazníková akce při výzkumu českých nářečí

Následující Jaroslav Machač: Novinářská čeština