Časopis Naše řeč
en cz

Nové základní pravopisné a mluvnické příručky

Vladimír Ženatý, Jarmila Syrovátková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Od začátku školního roku 1958/59 vstupují podle výnosu ministerstva školství a kultury (Věstník MŠK 13, 1957, s. 409—410) na všech školách v platnost a užívání nová Pravidla českého pravopisu. Podle tohoto výnosu se písemné projevy žáků opravují již důsledně podle nových pravopisných Pravidel a také nové učivo se podává ve shodě s nimi. Tato ustanovení se týkají také změn v tvarosloví, s nimiž budou žáci seznamováni stejným způsobem jako se změnami pravopisnými.

Poněvadž z technických důvodů je nutno zatím na školách používat dále učebnic tištěných podle starých pravopisných Pravidel, budou pro žáky nejdůležitějšími pracovními příručkami dvě publikace, které vyšly v říjnu 1958, totiž školní vydání Pravidel českého pravopisu a přepracované vydání Havránkovy-Jedličkovy Stručné mluvnice české.

Zavádění nových Pravidel českého pravopisu na jednotlivých stupních škol všeobecně vzdělávacích a na školách odborných je s ohledem na kvalitu probíraného pravopisného a mluvnického učiva v jednotlivých ročnících dosti obtížný metodický problém, poněvadž není možné je provádět na újmu učiva předepsaného osnovami pro jednotlivé ročníky různých stupňů a typů škol. Aby byl zajištěn pokud možno jednotný postup při používání nových Pravidel, vyšel z podnětu ministerstva školství a kultury sborníček metodických pokynů Zavádění nových Pravidel českého pravopisu na školách, který zpracoval Eduard Čech s kolektivem spolupracovníků.[1] V něm podávají jednotliví autoři poučení o tom, jak se promítne zavádění nových Pravidel českého pravopisu do probíraného učiva v jednotlivých ročnících, jak je nutno upravit poučky ve výkladové části dosavadních učebnic a v připojených cvičeních a jak rozvrhnout poučení o pravopisných a tvaroslovných změnách, které se týkají učiva probraného v nižších ročnících, i jak zajistit jeho procvičení. Hlavní autor publikace Eduard Čech v úvodu přehledně nastínil hlavní metodické zásady pro práci s novými školními Pravidly českého pravopisu, především pokud se týče výkladu a hodnocení přípustných dublet pravopisných i tvaroslovných. Ukazuje také na nutnost neplýtvat časem při procvičování těch pravopisných a tvaroslovných jevů, v nichž žáci nemohou chybovat, poněvadž mají oporu v kolektivním jazykovém povědomí, a správně zdůrazňuje požadavek vést je k samostatnému užívání jak Pravidel českého pravopisu, tak Stručné mluvnice české. Skutečnost, že všichni žáci našich škol budou mít po dlouhé době obě základní [53]pravopisné a mluvnické příručky, projeví se jistě kladně ve výsledcích práce učitelů mateřského jazyka a přispěje i k rozvinutí hlubšího zájmu o jazykovou kulturu u starších a vyspělejších žáků. Z tohoto důvodu je vydání školních Pravidel českého pravopisu a Stručné mluvnice české, která je přepracována a s nimi se navzájem doplňuje, svým způsobem významným mezníkem v jednom úseku práce našich škol.

Školní vydání Pravidel českého pravopisu[2] je dílem kolektivu, který tvořili Jaromír Bělič (vedoucí kolektivu), Eduard Čech, František Daneš, Vladimír Daníček, Alois Jedlička, Adolf Kamiš, Julie Olivová, Vladimír Šmilauer a František Váhala. Kolektiv pracoval ve spojení s pravopisnou komisí vědecké rady Ústavu pro český jazyk ČSAV, která také schválila všechny tvaroslovné údaje uvedené v tomto školním vydání Pravidel.[3] Školní vydání Pravidel bylo ohlášeno již v úvodu tzv. akademických Pravidel českého pravopisu, která jsou na rozdíl od dřívějších vydání příručkou jen pravopisnou a neobsahují poučení tvaroslovná a která ve svém slovníku zachycují i speciální odbornou terminologii, archaismy nebo výrazy nespisovné, poněvadž jsou zaměřena na vyspělé uživatele, spisovatele, redaktory, novináře atd. Také formulace a šíře úvodních pravopisných pravidel vyhovují tomuto zaměření. Školní vydání Pravidel českého pravopisu na akademické vydání těsně navazuje, ale je zaměřeno na potřeby školy; jeho zpracovatelé stáli před odpovědným úkolem, jak vhodně v něm uplatnit a zpracovat pravopisné zásady akademických Pravidel, poněvadž školní Pravidla se stávají závazná, pokud se týče rozsahu výkladů a někde i jejich formulace, i pro nové učebnice mateřského jazyka.

Ve školním vydání Pravidel se především výrazně projevuje zásada, aby v případech, kde se v přejatých slovech připouští dvojí způsob psaní, vedla škola žáky k užívání psaní počeštěného, který je výhodný jednak proto, že je pro žáky snazší, jednak proto, že je pomůckou pro správnou výslovnost cizích slov. Psaní původním pravopisem se pouze připouští jako možné; abecední slovník Pravidel uvádí na prvním místě podobu zčeštěnou, na druhém místě podobu v původním pravopise, tato podoba však není na rozdíl od akademických Pravidel samostatným heslem (uvádí se např. džem i jam, ne však obráceně).

Také v případech, kde mají domácí slova dvě podoby, jednak čistě spisovnou, jednak podobu hovorovější, dává školní vydání přednost podobám čistě spisovným a uvádí taková slova jen jednou, se spisovnou podobou na prvním místě (např. polévka a na druhém místě polívka). U sloves se až na malé výjimky u dvojic s hovorovější podo[54]bou uvádí infinitiv s příponou -ti. To se děje pro úsporu místa, v učebnicích bude nutno upozornit na to, že i v čistě spisovném jazyce se dává přednost podobě s -t (např. nalétat i nalítat).

Pro školní praxi je velmi důležitý úvodní oddíl o pravopisných pravidlech; ve srovnání s akademickým vydáním Pravidel jsou výklady o pravopisných pravidlech jednak zestručněny (vynechávají se podrobnosti, především z oddílu o rozdělovacích znaménkách), jednak jsou podávány se zřetelem na věk a vyspělost žáků, jednak je v nich více užito petitu k odstínění pravidel základních a doplňujících (např. v oddíle o shodě přísudku s podmětem). Ve velmi malém počtu případů jsou výklady z důvodů metodických poněkud rozšířeny, např. se uvádí shoda s plurálovým tvarem slova dni apod. Zpracovatelé dbali také o to, aby byla sjednocena terminologie Pravidel s terminologií užívanou ve Stručné mluvnici české (např. u přívlastku a přístavku). V několika oddílech byla pravidla zjednodušena z důvodů metodických; tak je tomu např. v kapitole o psaní předložek s a z (zde se ve spojení s 2. pádem zdůrazňuje především rozlišení dvojího místního východiska a neuvádějí se ustálené tradiční výrazy jako sesednout s koně, viset se stropu apod.), předpon s a z, ve výkladech o interpunkci a jinde. Ve všech takových případech bylo pečlivě dbáno o to, aby nedošlo k rozporu s formulací akademických Pravidel; jen ustanovení o tom, že v školních úlohách se obyčejně klade tečka za nadpisy a daty, mělo být formulováno pružněji tak, aby se aspoň žáci v nejvyšších třídách řídili obvyklou zásadou, že grafické členění textu může samo signalizovat konec věty nebo větných celků, kdy kladení tečky je již nadbytečné.

Pravopisný slovník školních Pravidel byl redukován z hlediska potřeb školy, zato však obsahuje poučení o tvarech, v jejichž tvoření bývá nejistota. Údaje o tvarech jmen i sloves jsou velmi bohaté a jsou pečlivě zpracovány. Nemohou však pochopitelně vykládat různé jemné rozdíly ve využívání jednotlivých podob; proto bude nutno vést starší žáky k tomu, aby si uměli v případech pochyb najít poučení ve Stručné mluvnici české, popřípadě v Slovníku spisovného jazyka českého.

Pravopisného slovníku budou žáci používat také jako příručky k osvojení správné výslovnosti cizích slov, zvláště vlastních jmen; hojně jsou v něm zastoupena jména latinská a řecká a z jazyků západních a orientálních, menší pozornost byla věnována jazykům slovanským. U slov obecných je možno se pozastavit nad záznamem výslovnosti slova džes (se znělou souhláskou na konci), který by mohl mást.

Na rozdíl od dřívějších vydání Pravidel českého pravopisu neobsahuje školní vydání Pravidel soustavný výklad tvarosloví. Jak bylo již řečeno, soustavné poučení o jevech hláskoslovných, mluvnických, po[55]případě i slovotvorných obsahuje Havránkova-Jedličkova Stručná mluvnice česká, která tak školní vydání Pravidel doplňuje.

Boh. Havránek a Al. Jedlička upravili ve shodě s novými Pravidly sedmé vydání své Stručné mluvnice české[4] a do rukou našich žáků, a podle zkušeností i do užívání širší veřejnosti, dostává se mluvnická příručka, která jediná zatím obsahuje nyní platnou kodifikaci pravopisných i mluvnických pravidel.

Autoři ponechali své knize stejnou strukturu jako ve vydáních minulých, takže se v ní její dřívější uživatelé snadno orientují (novým samostatným paragrafem je pouze Dělení slov).[5] Úpravy provedené v knize jsou v podstatě dvojího druhu: jednak byly přepracovány ve shodě s novými Pravidly příslušné výklady z hláskosloví, spisovné výslovnosti, tvarosloví jmen a sloves a výklady o shodě přísudku s podmětem a přívlastku s podstatným jménem a s využitím tvaroslovných údajů školních Pravidel i výklady ze skloňování jmen a sloves, jednak byly prohloubeny nebo rozšířeny výklady ve všech oddílech knihy, především se zřetelem na potřeby žáků škol třetího stupně. Autoři také provedli drobné úpravy v terminologii, např. u sloves jako míti, moci (slovesa modální vedle pomocná), u souvětí souřadného se mluví ve shodě s dělením souvětí podřadného o souvětí příčinném nebo důvodovém (dříve jen důvodovém), uvádí se termín přimykání. Celkem však Stručná mluvnice česká i v novém vydání usiluje o nutnou stabilizaci mluvnické terminologie pro školu; snad je z tohoto hlediska nadbytečná trojitost názvů: význam slovní, věcný, slovníkový.

Pokud jde o rozsah změn v tvarosloví jmen, které Stručná mluvnice přináší, můžeme tu odkázat na stať Al. Jedličky a Vl. Šmilauera Tvarosloví v školních Pravidlech českého pravopisu otištěnou v Naší řeči (41, 1958, s. 138—149, 177—190). V poznámkách k jednotlivým vzorům u jmen a sloves je podrobněji propracováno poučení o rozložení koncovek u jednotlivých skupin jmen a sloves; tak se např. připojují potřebné poznámky o slohové platnosti jednotlivých podob u jmen na -ota a -eta, u sloves vzoru maže, umře apod. Prohloubenost těchto výkladů se názorně ukazuje ve srovnání se staršími vydáními například u 2. a 6. pádu jedn. a množ. čísla jmen vzoru hrad, stroj na s. 47, kde se nyní podává úplný obraz rozložení koncovek -a, -u v 2. pádu i koncovek -u, -e(ě) v 6. pádě jedn. čísla. Připomínku bychom měli ke s. 48, kde se uvádí u podstatného jména manžel v 7. pádu množ. čísla pouze podoba manžely (Pravidla připouštějí i podobu manželi; její odůvodnění chybí).

[56]Větší zásahy byly také nutné v oddíle o pravopise, ve skladbě ve výkladech o shodě, pokud má svůj odraz v pravopise, dále v hláskosloví a v oddíle o výslovnosti. Vedle nutných změn byly někde výklady i rozšířeny, např. při poučení o rázu, o slovech zkratkových apod.

Závěrem můžeme říci, že obě základní publikace, školní vydání Pravidel českého pravopisu i Stručná mluvnice česká, dobře splní svůj úkol být pohotovým a spolehlivým rádcem v otázkách pravopisných a jazykových; praxe ještě ukáže, zda jejich určení pro účely jen školské není příliš úzké.

Vladimír Ženatý

 

Přímo škole není určena jiná pravopisná příručka nedávno vyšlá, Píšeme podle nových Pravidel,[6] i když by i jí mohli učitelé s úspěchem používat. Její autoři chtěli pomoci především všem pracovníkům v redakcích a tiskárnách, kteří museli být se změnami v pravopise seznámeni co nejrychleji a nejúplněji. O tom, že je to knížka užitečná a úspěšná, svědčí to, že vyšla už ve druhém vydání.

Od brožurky podobného charakteru napsané po vydání Pravidel českého pravopisu v roce 1941[7] liší se především způsobem výkladů jednotlivých jevů. Poučení o pravopisných změnách je rozděleno do dvou částí: v první z nich se tyto změny podle jednotlivých skupin (označování hlásek písmeny, psaní předložek s a z, psaní předpon s- a z-, délka samohlásek v domácích slovech, psaní slov přejatých, zkratky a značky, psaní velkých písmen, hranice slov v písmu, rozdělovací znaménka) popisují a vykládají, druhou tvoří diferenční slovníček.

První část není jen parafrází nebo rozvedením úvodních kapitol akademického vydání Pravidel. Každý jev je popsán, vyložen a zdůvodněn z hlediska pravopisné problematiky.[8] Například při výkladu zásad pro psaní slov přejatých se autoři dotkli různých možností řešení jejich pravopisu a ukázali, proč byl přijat způsob, který je realizován v nových Pravidlech. Své vývody doplnili přesvědčivým přehledem pravopisných úprav psaní některých přejatých slov v různých vydáních Pravidel, připomněli výsledky prací starší české lingvistiky (např. J. Zubatého) a přihlédli k vývoji pravopisného úzu v posledních letech (např. u slov hokej, fotbal aj.). Tato první část příručky jistě přesvědčí čtenáře o promyšlenosti a vhodnosti nové pravopisné úpravy a pomůže mu i při zvládání nových pravopisných pouček. Ze zpracování je vidět, že autoři dobře znají potíže uživatelů spisovného jazyka při psaní, že znají jejich dotazy po bližším objasnění některé [57]pravopisné zásady. Sami takové nejčastější otázky nebo pochybnosti uvádějí (např. při označování kvantity v slovech domácích) a zároveň radí, jakým způsobem nejlépe k danému jevu přistupovat, abychom jej co nejdříve aktivně zvládli. Tomu pomáhá knížka také konfrontací s Pravidly minulými a s novou slovenskou pravopisnou úpravou z roku 1953. Některá jednotlivá rozhodnutí pravopisné komise dokládají autoři i zjištěním vývoje úzu, jak je umožňuje lístkový materiál Ústavu pro jazyk český.

Diferenční slovníček je sestaven jednak ze slov, jejichž pravopis se změnil proti Pravidlům z roku 1941 nebo proti současným slovníkům, jednak ze slov nově vzniklých, dosud v příručkách nezaznamenaných. Obsahuje vedle pravopisné podoby i údaje výslovnosti (např. agónie [-ny-]), výjimečně i údaje tvaroslovné tam, kde je uvádějí i akademická Pravidla (např. pec i peč apod.). Ta slova, která nebyla doposud v Pravidlech uváděna, i ta, jejichž pravopis je odlišný od dosavadní kodifikace v slovnících, jsou označena hvězdičkou.

Jasným, plynulým výkladem dosáhli autoři toho, že knížka je čtenáři lehce srozumitelná a může proto dobře plnit své poslání.

Jarmila Syrovátková


[1] Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1958, 85 stran, cena 3,25 Kčs.

[2] Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1958, 392 stran, cena 16,— Kčs.

[3] Zprávu o nich přinesla Naše řeč ve dvou článcích: Fr. Váhala, Nové vydání Pravidel českého pravopisu (ročník 1958, s. 43násl.). Jaromír Bělič, Školní vydání Pravidel (tamže, s. 102násl.). — Týž autor také v Českém jazyce (8, 1958, s. 81—90) K novému vydání Pravidel.

[4] Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1958, stran 247, cena 7,30 Kčs.

[5] Srov. Jaromír Bělič, Přepracované vydání Stručné mluvnice české, Naše řeč, ročník 39, 1956, s. 281—286.

[6] Vydali ji Fr. Daneš, M. Dokulil, K. Hausenblas a Fr. Váhala v nakladatelství Orbis, 1958, 141 str.

[7] Vladimír Šmilauer, Co nového v Pravidlech 1941.

[8] Podobně jsou zpracovány články v Naší řeči o pravopisných jevech v nových Pravidlech českého pravopisu (srov. Naše řeč 40, 1957, s. 129n., 195n., 249n.; 41, 1958, s. 9n., 65n., 123n.).

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 1-2, s. 52-57

Předchozí Lubomír Doležel: Několik poznámek o stylu Afriky snů a skutečnosti

Následující Jaromír Bělič: Sjezd slavistů v Moskvě

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1