Časopis Naše řeč
en cz

Délka samohlásek v domácích slovech

František Váhala

[Články]

(pdf)

-

Poučení o krátkých a dlouhých samohláskách v českých slovech je tradičně součástí Pravidel českého pravopisu. Bývalo zpracováno v samostatné kapitole a mimoto pojednávaly zejména o krácení dlouhých samohlásek příslušné odstavce kapitoly zvané „Z kmenosloví“ (Pravidla od r. 1902 do 1926) nebo „Z nauky o tvoření slov“ (Pravidla z r. 1941).

Přitom však je třeba si uvědomit, že pravopisu se týká vlastně jen zásada označovat krátké a dlouhé samohlásky, tj. kvantitu, nikoli však kvantita sama. Ta je záležitostí hláskoslovnou, neboť krátké a dlouhé samohlásky — tak jako samohlásky vůbec — slouží především k významovému rozlišování slov a tvarů, např. radí rádi, dráha — drahá draha, valí válí, soudruhu — soudruhů, piji — pijí atd. A za druhé je krátká nebo dlouhá samohláska charakteristickým znakem některých skupin slov, např. vázati — vazač, káva — kavárna, kývati — kyvadlo, anebo znakem některých tvarů, jako dělám, děláš, dělá; pilný, pilného, pilnému; kosti kostí atp. Pravopis pak jenom zachycuje kvantitu jako jednoho z činitelů slovotvorných a tvarotvorných. Jsou ovšem i pravopisné systémy, které vyslovované dlouhé samohlásky nijak neoznačují; tak je tomu např. v latině, jejíž způsob neoznačování délek se obráží dodnes i v češtině v neoznačování dlouhých samohlásek v některých přejatých slovech, např. kultura, aktiv, lokomotiva apod.

Všechna vydání Pravidel (kromě vydání z r. 1941) považovala za nutné uvést také důvod, proč je třeba pojednat i o kvantitě. Jsou jím nesnáze při označování dlouhých samohlásek. J. Gebauer uvádí tři hlavní příčiny těchto nesnází: 1. „nestejné a nezřetelné vyslovování, zejména při samohlásce i, í“, 2. „že při téže slabice [66]lze uvoditi teoreticky důvod pro délku a jiný pro krátkost“, 3. „že proti pravidlu sňatému z dokladů bezpečných vzpírá se výslovnost stejných tvarů jiných. Rozpor takový bývá zvláště mezi pravidlem sňatým z příkladů starých a výslovností stejných tvarů nových“ (Pravidla z r. 1902, s. 18n.). Následující vydání až do r. 1926 uváděla už jenom první dva důvody, třetí vynechávala; proč, vyplyne nám z výkladů dalších. — Pravidla z r. 1941 říkají pouze stručně, že „nesnáze v označování délky vznikají hlavně v slabikách se samohláskami i(í), e(é), neboť výslovnost je tu značně neurčitá a kolísává“ (s. XV). Ve srovnání s tím je poučné, že nová Pravidla prohlašují za málo zřetelnou délku samohlásek í a ú(ů). A příčiny obtíží v označování délek vidí v tom, že „rozdíl mezi samohláskou dlouhou a krátkou není u všech samohlásek a v každém postavení stejně výrazný“, a za druhé, že „v leckterých případech není spisovná výslovnost dostatečně ustálená“; mimoto se u některých mluvčích projevuje i vliv výslovnosti nářeční nebo výslovnosti obecné češtiny.

Předcházející vydání Pravidel probrala otázky kvantity na šesti až osmi stranách, kdežto nová Pravidla jim věnují sedmnáct stran. Uvážíme-li, že v Pravidlech je obsažena jen látka sporná, tj. ta, v níž jsou pochybnosti nebo kolísání, a která proto vyžaduje kodifikování, pak už z tohoto rozsahu kapitoly je na jedné straně patrno, jakou důležitost jí autoři Pravidel připisovali, a na straně druhé, jak naléhavé bylo řešit některé otázky označování kvantity, neboť kodifikace posledního vydání Pravidel (z r. 1941) už v mnohém nevyhovovala, ba leckdy byla překážkou dalšího vývoje a ustálení výslovnosti spisovného jazyka.

Celá látka o délce samohlásek v domácích slovech je v Pravidlech rozdělena do dvou nestejně rozsáhlých oddílů; první (A), poměrně krátký, jedná o označování délky samohlásek, druhý (B), mnohem delší, probírá střídání krátkých a dlouhých samohlásek, a to jednak mezi slovem základním a slovy odvozenými (jako je např. ve dvojici vázati — vazač), jednak v různých tvarech téhož slova (např. kámen — kamene, práce — prací).

V onom prvním oddílu zaslouží naší pozornosti pravidla, jimiž se řídí psaní ú, ů (dvou písmen označujících délku samohlásky u); za primární písmeno označující délku [u] se považuje ú, kdežto ů je teprve druhotné; ve starších vydáních Pravidel tomu bylo naopak. Zjišťujeme tu, že z dřívějších dvou domácích slov, uvnitř nichž se psalo ú, zbylo dnes jen jedno: ocún; místo strakapúda máme nyní strakapouda, podobu, které se užívalo již dříve a která je vedle podoby strakapúd v literatuře zcela běžná. Na druhé straně však přibylo případů, [67]kdy nově píšeme ú uvnitř slova, a to v přejatých slovech jako fúze, múza, kúra, túra, drúza, ragú, skútr aj. Ale rozhojnil se i počet slov s ů; jsou to blůza, blůzička, blůzka a lůza, přezůvky (vedle psaní luza a přezuvky); patří sem vlastně i růž (vedle původního rouge). — Pro spisovatele má jistě důležitost i poznámka, že v krásné literatuře ze speciálních důvodů stylistických je možno označovat i odchylnou délku emfatickou (citovou), nářeční apod., jako chmúra, túze, tchýně, bóže, móře.

Těžiště celé kapitoly je v oddílu druhém, o střídání krátkých a dlouhých samohlásek, a to především mezi slovem základním a slovy odvozenými. Nejdříve se tu probírá — jak bylo obvyklé říkat dříve — tzv. krácení nebo nekrácení samohlásky v základu podstatných jmen utvořených příponami -č, -tel, -dlo, -tko a přídavných jmen utvořených příponou -telný od sloves s dlouhou základovou samohláskou a dále u slov na -ář, -árna, -írna, jejichž základy mají rovněž samohlásku dlouhou; např. páliti palič, vysílati vysílač, hlásati — hlasatel, dohlížeti — dohlížitel, chápati — chapadlo, ohřívati — ohřívadlo; stoupati — stupátko, chrániti chránítko; káva — kavárna, dýha dýhárna atd. Výklady věnované těmto typům slov přinášejí poměrně mnoho změn proti kodifikaci v předchozích vydáních Pravidel, a to proto, že nová Pravidla tu lépe a přesněji vystihují skutečný stav v současném spisovném jazyce než Pravidla minulá. Ta totiž (ve všech vydáních od r. 1913) u všech uvedených typů slov vyžadovala dosti přímočaré krácení samohlásky základu a nepřihlížela k tomu, že v jazyce stále více a více sílí tendence, aby slovo odvozené mělo stejnou délku samohlásky jako slovo základní, ba někdy tuto tendenci vědomě a úplně potlačovala. Ponecháme-li stranou poučení o zkracování základové samohlásky u takovýchto slov, jak je přinášely matiční Brusy z r. 1881 a 1894, a všimneme-li si této otázky jenom v Pravidlech ve vydáních od r. 1902 dodnes, vypadá její vývoj takto:

J. Gebauer v Pravidlech z r. 1902, „snímaje pravidlo z příkladů bezpečných“ — abychom užili jeho slov —, u víceslabičných jmen na -dlo, -tel, -č, -tko dovozuje, že je tu v jazyce tendence, aby před těmito příponami byly samohlásky krátké. Otevřeně však přiznává, že úzus slovníků aj. není ustálen a že tu vedle sebe čteme podoby schovavatel, [68]palič, vyhaněč atd., ale zachovávatel, dráždič, poháněč, rozháněč aj. Vyvodiv pravidlo o krátkosti slabik před příponou -tel, říká pak v poznámce k němu doslova: „Možná, že dotčená tendence (tj. psát před -tel vždy slabiky krátké) časem úplně zvítězí, ale dokud výslovnost obecná drží někde slabiku zřetelně dlouhou, nemůže se psaní od řečeného pravidla odchylné pokládati za chybu“ (s. 26). Podobně zní poznámka ke slovům na -č: „Pravidlo shodné s patrnou tendencí jazyka bylo by: víceslabičná jména s příponou (a rovněž jejich odvozeniny) mají slabiky vnitřní krátké. Možná, že pravidlo to časem úplně ovládne; ale dokud výslovnost tu drží v některém případě slabiku dlouhou, dlužno tak i psáti“ (s. 29). A v abecedním seznamu slov a tvarů těchto prvních Pravidel nacházíme skutečně dvojí podoby slov (dublety), např. draždič, dráždič, -e m.; vykonavatel i -ávatel, -e m.; zasilatel, -e m., též zasílatel; rozhaněč i rozháněč, -e m. aj.

V Gebauerově formulaci pravidel o kvantitě těchto typů slov už se jasně zračí ono střetání dvou tendencí: staré — krátit samohlásku, a nové — podržovat stejnou délku jako slovo základní.

Ona nová tendence má ovšem kořeny sahající poměrně daleko do minulosti. Stačí nahlédnout do spisů kteréhokoli z našich klasiků z minulého století, abychom o tom byli dostatečně přesvědčeni. Matiční Brusy v 2. a 3. vydání považovaly za nutné zařadit i heslo „Zkracování kmenové samohlásky při tvoření slov“, v němž se pojednává také o krácení základové samohlásky slov na -ač, -ič, -tel, -dlo aj.; mezi hesly tu najdeme poučení, že správné je obyvatel, a nikoli obývatel. To vše je důkazem, že v jazykové praxi zřejmě převažovala tendence zachovávat u slov odvozených stejnou kvantitu, jakou mělo slovo základní. A Gebauer, třebaže vycházel z historie jazyka a odvozoval pravidla z historicky „bezpečných“ příkladů, nechtěl popírat a odstraňovat případy odchylné. — S tímto pružným stanoviskem Gebauerovým, respektujícím skutečný stav jazyka, nápadně kontrastuje stanovisko Pravidel z r. 1913, jež u těchto typů sice také konstatují kolísání kvantity ve výslovnosti, ale přesto zavádějí přímočaré krácení, neboť — jak říkají doslova v poznámce ke slovům na -dlo — „pravidelným nečárkováním má se jen učiniti přítrž dosavadnímu kolísání … Stejný je důvod pro nečárkování zde dále doporučené před příponou -tel a před příponou jmen víceslabičných“. A tato zásada krátit samohlásku v základu těchto slov platila v podstatě — s jednotlivými změnami — až do vydání Pravidel r. 1957; ona poznámka z r. 1913 byla totiž v nezměněném znění otiskována v Pravidlech až do r. 1926. Pravidla z roku 1941 sice už onu poznámku neotiskla, ale její zásadu podržela, jen s tím rozdílem, že připouštěla už velký počet odchylek od ní. Průzkum lexikálního materiálu shromážděného v archívu Ústavu pro jazyk český však ukázal, že dnes už zcela zvítězila ona [69]nová tendence zachovávat u odvozených slov kvantitu shodnou se slovem základním. Nepodlehla jí ovšem slova stará a vlivem vytrvalých předpisů Pravidel ustálila se krátká výslovnost i u řady slov tvořených nověji. Je však překvapivé, i když pochopitelné, že ve svém celku soubor uvedených typů slov nepodlehl dlouholetému tlaku Pravidel, ba naopak ukázal, že nevejdou v život předpisy založené nikoli na živé jazykové skutečnosti, nýbrž na základě umělé přímočaré pravidelnosti.

Složitost kvantitativních poměrů v uvedených typech slov — jak se vyvinula zčásti i vlivem a tlakem předpisů předcházejících vydání Pravidel — má ovšem za následek i poměrně složité jejich řešení v Pravidlech nových. Na prvém místě se tu uvádějí — pro přehled — vždy případy nesporné, tj. jednoslabičná slova na a dvojslabičná na -tel a -dlo, u nichž je kvantita pevná. Pak následují jména odvozená od sloves na -ovati, tedy na -ovač a -ovatel, -ovadlo (přídavná jména na -ovatelný jsou až na místě posledním) a na třetím místě jsou případy, jejichž psaní vyžadovalo novou úpravu; jsou to víceslabičná jména na -č, -tel, -dlo, -tko (přídavná jména na -telný jsou na místě druhém). První odstavec těchto případů obsahuje vždy úplný výčet slov krátících samohlásku v základu; jsou to většinou slova starší, která se značně osamostatnila a v našem povědomí ztrácejí přímou souvislost se základním slovesem. Např. lamač, vazač, uchazeč, dlaždič; hlasatel, čitatel, obyvatel; vahadlo, bělidlo; opěrátko, pisátko, kruhátko, struhátko, stupátko; dokazatelný, spasitelný, slučitelný aj. Potom následují odstavce se jmény, v nichž kvantita kolísá. Ze jmen na jsou to např. přednášeč — přednašeč, slévač — slevač, otvírač — otvěrač; z kolísajících jmen na -tel např. hájitel — hajitel, zasílatel — zasilatel; ze jmen na -dlo kupř. umývadlo — umyvadlo, zaklínadlo zaklinadlo; jména na -tko nekolísají; z kolísajících přídavných jmen na -telný např. ovládatelný — ovladatelný, vážitelný — važitelný aj.

Jména, která nejsou obsažena v žádné z uvedených dvou skupin, podržují dlouhou samohlásku slova základního. U každého typu je uvedeno vždy jen několik příkladů, protože taxativní výčet slov tu naprosto není možný, neboť slova tvořená nově nebo příležitostně — vždy podržující dlouhou samohlásku základu, jako např. vítatel, pohřbívatel, vysávač (tj. ten, kdo vysává druhého) — stále rozmnožují jejich počet. V této skupině je poměrně mnoho změn proti Pravidlům z r. 1941, např. dnes píšeme jen přijímač, vysílač, ohřívadlo, vyjádřitelný, štípatelný aj.

[70]U těch slov na -č, která píšeme s dlouhou samohláskou v základu, nemůžeme nyní rozlišovat kvantitou významový rozdíl mezi přechýlenými podobami těchto jmen označujícími ženy (dříve stihačka, přijimačka) a podstatnými jmény na -čka znamenajícími různé stroje, přístroje, zařízení apod., která jsou tvořena od přídavných jmen účelových (na -ecí, -icí, -ací, tedy stíhačka, přijímačka). Dnes tedy slova jako stíhačka, přijímačka znamenají jak ženu, tak stroj nebo přístroj. Rozdíl v délce samohlásky jako nositel významového rozdílu zůstal zachován jen u těch slov, jež mají v základu pevnou samohlásku krátkou, anebo která aspoň v kvantitě kolísají, např. vazačka (žena) — vázačka (stroj), nakladačka i nakládačka (žena) — nakládačka (okurka) atpod. Zdánlivě je toto nerozlišování vlastně ochuzením jazyka, ale uvědomíme-li si, že ve skutečnosti ono rozlišování významu délkou nebo krátkostí samohlásky teoreticky odůvodněné nevešlo do jazykové praxe, bylo výhodou vlastně jen pomyslnou.

Stejně jako jména na -č, -tel, -dlo, -telný jsou v Pravidlech utříděna i jména na -árna, -írna. Kolísajících jmen na -árna, -írna je jen několik (7), např. písárna — pisárna, umývárna — umyvárna, soukárna — sukárna, hřebíkárna — hřebikárna atd., ale u typu hřebíkárna — hřebikárna není možno podat taxativní výčet, protože takováto slova mohou vznikat stále nově. Novější a nová slova zachovávají dlouhou samohlásku; např. dýhárna, třídírna, mísírna atd.

Jistě je možno namítnout, že tento systém je dosti složitý a že pro uživatele to znamená vlastně se naučit novým třem řadám „vyjmenovaných“ slov. Ale ve skutečnosti to zdaleka není tak zlé, jak to vypadá. U oněch slov, v nichž se ustálila samohláska krátká, sotva přijdeme do rozpaků, jakou samohlásku napsat, ta jsou v našem jazykovém povědomí zakotvena pevně. A ostatní — s kvantitou kolísající i bezpečně dlouhou — splývají nám v jednu velikou, početnou skupinu: se samohláskou dlouhou. U kolísajících jak vlastní pravopisná Pravidla, tak i pravopisný slovník dávají přednost variantě se samohláskou dlouhou: uvádějí ji vždy na prvním místě. V této souvislosti zvlášť upozorňujeme na poznámku u jmen na (s. 31). Říká se v ní, že rozdíly kvantity v těchto typech nejsou dostatečně vyhraněné, a proto nelze případnou odchylku od uvedených Pravidel považovat za chybu, nejde-li ovšem o slova zcela ustálená, jako sazeč, lamač apod. [71]Tatáž situace je ovšem i u jmen na -tel, -dlo, -tko atd., a je tedy možno poznámku vztahovat i na tyto skupiny jmen.

Pro porozumění pravidlům o psaní délek je třeba uvědomit si také tuto skutečnost: Od téhož slovesného základu s dlouhou samohláskou mohou být utvořena slova různého významu několika z uvedených přípon, nemusejí však mít všechna samohlásku stejné kvantity (buď jen krátkou, nebo jenom dlouhou). Tak např. máme počítač, sčítač, čítárna (se samohláskou dlouhou), ale čitatel, počitatelný, sčitatelný, počitadlo; nebo slévač i slevač, ale jen slévárna, slévatelný; anebo řidič, řiditelný, ale řídítka, řídírna atd. Není pochybnosti o tom, že by bylo jistou výhodou, kdyby všechna slova z téhož základu měla samohlásku stejné kvantity, ale bohužel tomu tak v dnešním spisovném jazyce není a nemůže být, protože jednotlivá slova vznikla zpravidla v různých dobách a měla často odlišný vývoj (vývoj u jednotlivých přípon je nestejnoměrný), takže tu pro vznik oné shody namnoze ani nebyly podmínky.

Z ostatních typů podstaných jmen došlo ke změně kvantity jen u jmen na -ář, která jsou odvozena od jmen na -ík, -íček, -íčko. Slova odvozená od jmen na -ík mají dvojí podobu: starou se zkráceným -ik- (např. moučnikář, košikář, hřebikář) a novou s -ík- nezkráceným (moučníkář, košíkář, hřebíkář), a to bez jakéhokoli významového rozdílu. Slova odvozená od jmen na -íček, -íčko mají podobu jen jednu: s -í- nezkráceným (koníčkář, slovíčkář, veršíčkář); výjimkou je slovo puntičkář, u něhož je souvislost se základem puntík již zastřena.[1]

U sloves věnují nová Pravidla pozornost především střídání dlouhých a krátkých samohlásek ve vidových dvojicích odvozených z téhož základu příponami -nouti (slovesa dokonavá) a -ati (nedokonavá), jako jsou kupř. mihnout — míhat, stihnout stíhat atd. Roztřiďují je podle toho, zda mají samohlásku rozdílnou, ať už dlouhou samohlásku v základu mají slovesa na -nouti a krátkou na -ati (např. hmátnout hmatat), nebo naopak dlouhou slovesa na -ati [72](kupř. svitnout svítat), anebo konečně zda obě slovesa mají samohlásku stejnou, ať krátkou (jako zvyknout zvykat) nebo dlouhou (mávnout mávat). Změn proti dřívější kodifikaci přinášejí nová Pravidla jen několik: Vedle dosavadních podob skýtat, stříhat, zdvíhat, ocítat se, dosychat připouštějí se nově také podoby skytat, střihat, zdvihat, ocitat se, dosýchat (podobně ovšem i u všech odvozenin s předponami, např. vyskýtat — vyskytat, ostříhat — ostřihat, procítat — procitat, usychat — usýchat); vedle smýknout (pro-, pře-), vydychnout (na-, v-) píšeme nově i smyknout (pro-, pře-), vydýchnout (na-, v-).

Nové kodifikace vyžadovala i slovesa na -ovati. Byla utvořena a tvoří se stále nově buď od podstatných a přídavných jmen (tzv. denominativa), nebo od jiných sloves (tzv. deverbativa). Z denominativ tvoří dnes už uzavřenou skupinu patnáct sloves (bez odvozenin s předponou) s krátkou samohláskou v základu (např. balzamovat, čarovat, kamenovat, pracovat), kdežto všechna ostatní zachovávají délku základního slova (např. drátovat, sádrovat, známkovat). Nově bylo zavedeno psaní délky např. u sloves žalářovat, cikánovat, dýhovat, rýhovat, rýžovat. Ze sloves odvozených příponou -ovati od cizích základů některá zachovávají délku původního slova (např. fúze — fúzovat), většinou však samohlásku krátí (chróm chromovat, amalgám amalgamovat aj.). — Naproti tomu deverbativa samohlásku základního slova velkou většinou krátí (shromáždit — shromažďovat, schýlit /se/ schylovat /se/ apod.). Ale řada těchto deverbativ má ve shodě se skutečnou výslovností v živém spisovném jazyce samohlásku dlouhou, např. utábořovat se, zbásňovat, zkrášlovat, přikrášlovat (ale okrašlovat), postříbřovat, vysířovat, zmýdelňovat, rozrůzňovat, postátňovat, znázorňovat, znárodňovat, zdomácňovat aj. Jsou to vesměs slovesa utvořená od sloves 4. třídy na -iti (utábořiti, zbásniti atd.), jejichž základem je však podstatné nebo přídavné jméno s dlouhou samohláskou v základu: tábor, báseň, stříbro, síra, státní, národní atd. Kromě toho často podržují dlouhou samohlásku deverbativa vznikající nově, např. osídlovat, doosídlovat, přesídlovat, usídlovat, přemísťovat, umísťovat, zmírňovat aj. Nová Pravidla však u nich vedle těchto podob uvádějí i variantu se samohláskou zkrácenou (osidlovat…, přemisťovat…, zmirňovat…).

[73]V pojednání o příponách[2] se nejvíce místa věnuje příponám -ař, -ář. Slova jimi tvořená jsou přehledně utříděna a jsou stanoveny tyto zásady:

a) Slova trojslabičná a víceslabičná mají vždy příponu -ář: hodinář, ceremoniář (víceslabičná slova složená mají stejnou příponu jako jednoduché slovo základní: krasobruslař multimilionář).

b) Má-li dvouslabičné slovo první slabiku dlouhou, je přípona krátká (-ař), např. lékař, sádrař, správkař; výjimkou je slovo loutkář.

c) Je-li v první slabice dvouslabičného slova samohláska krátká, bývá přípona někdy krátká (-), někdy dlouhá (-ář), ať stojí před příponou souhláska jedna, nebo skupina souhlásek (např. četař, lyžař bruslař, brzdař; čtenář, rybář bednář, cihlář). Nověji tvořená slova mívají však vždy příponu krátkou (-ař): spojař, strojař, stavbař, studnař, šperkař aj. Touto kodifikací byly zároveň pominuty varianty s příponou dlouhou, jako studnář, šperkář, voskář, jež se dříve také občas vyskytovaly.

Druhý velký oddíl o střídání kvantity pojednává o střídání krátkých a dlouhých samohlásek v různých tvarech téhož slova, a to jednak v základu slov, jednak v koncovkách. Odstavec o střídání kvantity v základu mužských podstatných jmen uvádí jenom několik běžných příkladů, jako hrách — hrachu, mráz — mrazu, líh — lihu atd. Nově zpracováno a utříděno je střídání dlouhých a krátkých samohlásek v dvojslabičných jménech ženského rodu podle vzoru „žena“ a „nůše“. Mnohé z nich krátí samohlásku v 2. pádě množ., některá ještě také v 3., 6. a 7. pádě množ. a některá kromě toho ještě také v 7. pádě jedn. čís. Vývoj však směřuje k vyrovnávání délky, takže počet krátících jmen se zmenšuje a krácení se projevuje ve větší míře jenom v 2. pádě množ. čísla. V duchu těchto tendencí byly u jmen obou vzorů provedeny v nových Pravidlech tyto změny:

U jmen mísa, slíva, dáma, jáhla, fůra, jež podle dosavadní kodifikace měly v 2. pádě množ. čísla jen samohlásku krátkou, byly nyní při[74]puštěny vedle krátících tvarů i tvary se samohláskou dlouhou: mis i mís, sliv i slív, dam i dám, jahel i jáhel, for i fůr.

Ze skupiny jmen, která krátila v 2., 3., 6. a 7. pádě množ. čís., podrželo plně krácení jen slovo kráva (krav, kravám, kravách, kravami), kdežto všechna ostatní, tj. skála, tráva, vrána, žába, krátí nyní jen v 2. pádě množ. čís. (skal, trav, vran, žab), avšak v ostatních pádech mají dublety: skalám i skálám, skalách i skálách, skalami i skálami atd.

Silně se zmenšil i počet slov, která krátila samohlásku v 7. pádě čís. jedn. a v 2., 3., 6. a 7. pádě čís. množ. Nadále krátí takto samohlásku jen slova síla, rána a práce (silou, sil, silám, silách, silami atd.). Ostatní jména, blána, brána, čára, dráha, pára, váha, lípa, žíla, míra, lžíce, krátí jen v 2. pádě množ. (blan, bran, čar atd.), v ostatních pádech je kolísání (blánou i blanou, blánám i blanám, blánách i blanách atd.). Slova kůra a kůže mají dvojtvary i v 2. pádě množ.: kůr i kor, kůží i koží.

K tomu připojujeme ještě dvě jednotlivosti: vedle dláha uvádějí Pravidla nově i podobu se samohláskou krátkou: dlaha, vedle dveře je připuštěna i podoba dvéře.

Změnu obsahuje také odstavec o kvantitě u jmen středního rodu. U jména léto byly v 3., 6. a 7. pádě množ. vedle dosavadních krátkých tvarů letům, letech, lety nově připuštěny i podoby se samohláskou dlouhou: létům, létech, léty. Vysvětlivce, že „ve významu ‚letní období‘ se užívá jen těchto tvarů nezkrácených“, musíme rozumět tak, že znamenají-li ‚roky‘, je možno užít tvarů obojích.

V odstavcích jednajících o slovesných tvarech se dovídáme o několika změnách v tvarech některých sloves. Tak u infinitivů čníti, hřmíti jsou připuštěny i podoby čněti, hřměti. A u slovesa hráti a všech jeho odvozenin s předponami uvádějí Pravidla v minulém čase jenom tvar hrál, -a, -o, a nikoli už také tvar hral, -a, -o podle vzoru „dělati“; rovněž neuvádějí už Pravidla zkrácené infinitivy u sloves odvozených od hráti (vyhrati, zahrati, srov. v Pravidlech z r. 1941 s. XLVII), nýbrž jen infinitivy se samohláskou nezkrácenou.

Pasáž o střídání krátkých a dlouhých samohlásek v koncovkách tvarů skloňovaných i časovaných nepřináší proti minulým Pravidlům žádné změny.

[75]Pohlédneme-li nyní nazpět na celou kapitolu o kvantitě samohlásek, musíme otevřeně konstatovat, že přinesla jak poměrně dost změn proti Pravidlům posledním, tak dosti dublet (dvojích způsobů psaní). Je to proto, že se snažila postihnout skutečný stav v jazyce spisovném a respektovat živé vývojové tendence; poněvadž vývoj není ukončen, musila tedy, aby neznásilňovala jazyk, připustit leckdy dublety ve shodě se skutečným stavem v jazyce. V jazyce se nakonec ustálí ta nebo ona podoba — pravděpodobně ta, která je v souladu s dnešní tendencí, aby jak slova odvozená, tak tvary téhož slova podržely kvantitu slova nebo pádu základního.


[1] Mimo uvedené skupiny slov přinesla nová Pravidla i několik změn kvantity v jednotlivých slovech podle skutečné výslovnosti. Např. dnes píšeme nově káčátko, lékořice, lýkožrout; vedle podob slunečko — sluníčko, srdečko — srdíčko se připouští i podoba slunéčko, srdéčko, dosud prohlašovaná jen za nářeční; vedle klih můžeme psát i nově klíh, přídavná jména paví, karvinský mají dublety páví, karvínský.

[2] V odstavcích jednajících o kvantitě předpon je vlastně jen jedna nová věc. Podle dosavadních Pravidel bylo vyhrůžka — výhružný s rozdílnou délkou, ačkoli ve všech jiných případech dvojic podstatného jména a přídavného jména je délka stejná (výpůjčka výpůjční aj.). Proto se nově připouštějí i varianty výhrůžka, výhrůžný.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 3-4, s. 65-75

Předchozí Zd. Hrušková: Fazol, nebo fazole?

Následující Miloš Dokulil: K vazbám slova konference

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1