Časopis Naše řeč
en cz

Rozdělovací znaménka v nových Pravidlech českého pravopisu

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

-

Nauka o rozdělovacích znaménkách, jejichž užívání nazýváme souborně interpunkcí (proto mluvíme též o znaménkách interpunkčních), se v české tradici zpravidla chápe jako zvláštní oddíl pravopisu, završující v jistém smyslu soubor poučení o pravidlech, jimiž se řídí zaznamenávání jazykových projevů písmem.[1] Rozdělovací znaménka slouží těm stránkám psané řeči, které nemohou být vyjádřeny písmeny; ve své vlastní úloze vystihují interpunkční znaménka celkový charakter základní jednotky jazykového projevu — věty — jakožto výrazu myšlenky, její vztahy k ostatním jednotkám projevu i její vnitřní členění.[2]

S tím, že rozdělovací znaménka slouží větě jako výrazu myšlenky, souvisí i ta okolnost, že na rozdíl od pravopisných pravidel v užším smyslu, opírajících se o hláskovou a tvaroslovnou stavbu daného jazyka a o jeho grafický systém, mají interpunkční znaménka v značné míře mezinárodní charakter.[3]

Ani tato poměrná nezávislost interpunkce na daném jazyce, vyplývající z jejího těsného vztahu k myšlení, není však dostatečným důvodem pro to, abychom výklady o ní vydělovali jako zcela samostatný oddíl, vedle vlastního pravopisu. Ani ostatní pravopisné jevy nejsou totiž ve stejné míře vázány všechny na daný jazykový systém; tak např. úloha velkých písmen označovat počátek věty a vlastního pojmenování je společná velké většině jazyků užívajících hláskového písma. Slouží tedy velká písmena zčásti témuž účelu jako rozdělovací znaménka: naznačovat hranice vět. Naproti tomu užíváme některých interpunkčních znamének často i v platnosti jiné, než je ta, kterou zahrnujeme do pojmu interpunkce (srov. např. užívání tečky za zkratkami a za číslovkami řadovými).

V našem výkladu se soustředíme jen na tuto vlastní platnost rozlišovacích znamének.

I v rámci této platnosti musíme ještě rozlišovat dvojí úkon interpunkčních znamének: (1) Napomáhají větší přehlednosti písemného projevu tím, že naznačují jeho členění na části: naznačují tedy ukončení vět, hranice mezi větami v souvětí, ale také hranice samostatných větných částí; v tomto svém úkonu odpovídají interpunkční znaménka do jisté míry přestávkám mezi větami nebo mezi větnými částmi a jejich členy v projevu mluveném (. , ; aj.). (2) Vystihují, charakterizují různou povahu vět nebo jejich částí, totiž zda jde o prosté sdělení, otázku, rozkaz, zvolání a vůbec citový ráz, přímou řeč, neukončenost nebo neúplnost atp., a různý obsahový vztah mezi větnými částmi. V této své platnosti odpovídají interpunkční znaménka v podstatě větné intonaci (. ? ! aj.).

Jestliže v prvém případě mají interpunkční znaménka platnost v pravém slova smyslu rozdělovací — rozdělují věty a jejich části —, měli bychom v druhém případě mluvit přesněji o jejich úloze rozlišovací, neboť rozlišují druhy vět a jejich částí.

Interpunkce plní tak v zásadě ty úkoly, které v projevech mluvených připadají tzv. prostředkům hudebním, rytmicko-intonačním, přestávkám, větnému přízvuku a větné melodii. Vztah interpunkce a těchto hudebních prostředků nelze však chápat mechanicky v tom smyslu, jako by interpunkce byla na hudebních prostředcích závislá. Vývojově jsou tyto prostředky zvukové nepochybně prvotní a prostředky interpunkční druhotné, právě tak jako mluvený projev předcházel před projevem psaným. Jakmile však psaný projev přestal být „pouhým průmětem řeči mluvené na papír, pouhým přelitím mluvené řeči do forem optických“[4] a stal se na mluvené řeči nezávislou autonomní podobou jazykového projevu, rovnocennou s jeho formou mluvenou, vymanily se i jednotlivé prostředky psaného jazyka ze své dřívější jednostranné závislosti na řeči mluvené a vytvořil se vlastní systém písemných znaků. To ovšem neznamená, že mezí rytmicko-intonačními schématy a rozdělovacími znaménky i nadále neexistuje určitá korespondence. Taková korespondence tu velmi často skutečně je, neboť rytmus a intonace v řeči mluvené a rozdělovací znaménka v řeči psané vyjadřují v základě tytéž myšlenkové obsahy a vztahy mezi nimi. Vedle toho jsou však i četné případy, kdy třebas přestávky v mluvené řeči nechává česká interpunkce neoznačeny, neboť takové přestávky jsou podmíněny jen fyziologicky, potřebou nabrat dech, a nikoli zřeteli významovými, potřebou vystihnout myšlenkovou stavbu. Ještě četnější jsou případy, kdy interpunkce postihuje důležité významové odstíny, které v mluvené řeči zůstávají vůbec nevyjádřeny (tak se např. závislé věty vyslovují často splývavě, spojitě se členem, na němž závisí; srov. Kůň, který ovsa dobývá, nejméně ho jí — kde v přirozené výslovnosti se vyslovují slova kůň který bez pauzy, zatímco interpunkce tu vyznačuje stavbu významovou i mluvnickou.[5]

*

Zdrželi jsme se déle u těchto úvodních obecných poznámek, neboť správné chápání podstaty interpunkce, a zejména vztahu interpunkčních znamének a rytmicko-intonačních prostředků mluvené řeči je nezbytnou podmínkou toho, abychom dovedli interpunkčních znamének správně užívat, a stejně tak i toho, abychom při čtení, a zvláště při uměleckém přednesu dovedli intonační znaménka také správně a nenásilně vystihovat.

Je to také v souhlase se snahou nových Pravidel českého pravopisu. Ta jak v obecném poučení o interpunkci, tak i ve výkladech o užívání jednotlivých interpunkčních znamének důsledně uplatňují dávnou ústřední zásadu české interpunkce, že zdůrazňuje především větnou stavbu jazykových projevů, tj. stavbu významovou a mluvnickou, a jen zcela omezeně slouží přímé reprodukci rytmicko-intonační stránky mluvené řeči, tj. vyjadřuje stavbu pouze zvukovou (jestliže např. naznačujeme pomlčkami zadrhování v řeči). Také nová Pravidla se příležitostně odvolávají na paralelnost mezi interpunkčními znaménky a rytmickými přestávkami, popř. intonací, zdůrazňují však druhotnost a omezenost této korespondence, a usilují proto odůvodnit kladení interpunkčních znamének vždy především významovou a mluvnickou stavbou jazykového projevu.

Druhou vedoucí zásadou, která v nových Pravidlech vystupuje výrazněji, než tomu bylo ve vydáních dřívějších, je zásada hospodárnosti v užívání rozdělovacích znamének. V duchu této zásady se nedoporučuje užívat interpunkčních znamének v takových případech, kdy jejich úkol převzal jiný grafický, popř. typografický prostředek (např. typografické rozvržení textu), a ze stejného důvodu se ani nedoporučuje hromadit interpunkční znaménka tam, kde daný úkol stačí dobře splnit znaménko jediné.

Protože pravidla o užívání rozdělovacích znamének jsou v češtině poměrně ustálená a celkem dobře slouží základnímu účelu interpunkce, usnadnit dorozumění mezi pisatelem a čtenářem psaného projevu, mohlo se poučení o užívání rozdělovacích znamének v nových Pravidlech omezit většinou jen na rozvedení a prohloubení dosud platných zásad. Přitom byly respektovány jak dosavadní tradice, tak i nové zvyklosti a tendence, které se uplatňují v současné písemné praxi. Hlubší propracování jednotlivých pravidel a jejich bohatší ilustrace byly nutné proto, poněvadž nová Pravidla českého pravopisu nechtějí sloužit jen potřebám školským — škole je, jak známo, určena pomocná kniha zvláštní —, nýbrž široké veřejnosti, především pak těm, kteří se spisovným jazykem aktivně tvůrčím způsobem pracují, našim publicistům, novinářům, spisovatelům i vědcům.

V následujících výkladech věnujeme svou pozornost především těm případům, kdy došlo v užívání jednotlivých interpunkčních znamének k změně nebo zpřesnění proti Pravidlům dosavadním. Budeme při tom postupovat podle jednotlivých interpunkčních znamének v pořadí, v jakém je probírají sama Pravidla.

Tečka

Proti dosavadním Pravidlům, avšak ve shodě s novou praxí předpisují nová Pravidla klást tečku i za větami rozkazovacími a přacími, pokud tyto věty nemají ráz zvolací.[6] Píšeme proto běžně tečku za větami jako Odepiš obratem. Dostavte se na schůzi závodního výboru. Vyplňte zaslaný dotazník. Řešte tento příklad pomocí rovnice. A podobně i za hesly jako Každý hospodářem na svém pracovišti. Za mír, za vlast, za socialismus. (O tom, kdy užijeme za takovými větami vykřičníku, viz v odstavci věnovaném tomuto rozdělovacímu znaménku.)

V duchu uvedené zásady hospodárnosti nedoporučují nová Pravidla klást tečku za větnými celky, po nichž se jinak tečka píše, tehdy, stojí-li takové celky samy o sobě nebo jsou-li dostatečně odlišeny od ostatních typografickou úpravou, jak tomu bývá často u názvů, na titulních listech knih, v nadpisech článků, kapitol atp., v legendách k obrázkům, v nápisech na štítech institucí, podniků, firem, na uličních tabulkách, na plakátech, vývěskách atp. Z týchž důvodů se tečka zpravidla neklade ani za výrazy na adrese, na navštívenkách, za daty a podpisy v dopise, za jmény autorů citátů, pokud stojí na samostatném řádku atp., a rovněž za výrazy v tabulkách, rubrikách atp. Ani toto pravidlo není ovšem žádnou novotou. Poznámku o tom, že na titulních listech knih, v nadpisech článků, na navštívenkách, na štítech firem a na uličních tabulkách se tečka nedělává, nacházíme již v posledním vydání Pravidel z r. 1941 (na s. LI). Nová Pravidla pouze toto psaní přesněji vymezila a odůvodnila.

Čárka

Zvláště podrobně jsou v nových Pravidlech rozvedena pravidla o kladení čárky, neboť právě tu bývá u píšících dosud mnoho nejistoty. Především bylo třeba poskytnout hlubší poučení o tom, kdy se přívlastek stojící za jménem odděluje čárkou a kdy se spojuje s předcházejícím jménem těsně. Stará Pravidla totiž tím, že opírala kladení čárky v tomto případě především o přítomnost přestávky v mluvené řeči, ztěžovala hlubší proniknutí k podstatě rozdílu mezi tzv. těsným a volným přívlastkem. Právě dodatek, že oddělování přívlastku přestávkou v mluvené řeči „se děje tím pravidelněji, čím volnější je vztah takového přívlastku k základnímu jmému a čím bohatěji je přívlastek rozvit“ (nerozlišující, jak patrno, mezi pauzami fyziologickými, výdechovými, a pauzami významovými), svedl písemnou praxi na scestí. Přitom pravopisný obyčej značné části naší publicistiky, odborné i umělecké, vhodně využíval kladení a nekladení čárky v těchto případech významově, vzhledem k smyslu takových spojení. Je např. příznačné, že J. Haller ve svém populárním výkladu o rozdělovacích znaménkách z r. 1940,[7] který se jinak drží platných tehdy Pravidel českého pravopisu a jen se snaží „v duchu Pravidel vyložit i případy, o kterých se v Pravidlech výslovně nemluví“, opírá rozlišení těsného a volného přístavku zcela jednoznačně o rozdíl významový, rozdíl myšlenkové stavby přívlastkového spojení, tedy zcela v souhlase se stanoviskem nových Pravidel. Nová Pravidla stanoví, že se čárkou odděluje přívlastek shodný stojící za podstatným jménem jen tehdy, vyjadřuje-li takové bližší určení nebo doplnění podstatného jména, které není vzhledem k celkovému smyslu věty podstatné, neboť významový rozsah podstatného jména, k němuž se vztahuje, nijak nezužuje, a které lze proto také vynechat, aniž se tím poruší smysl věty. Naproti tomu se neodděluje nikdy čárkou přívlastek těsný, tj. takový, který vyjadřuje vlastnost vzhledem k smyslu celé věty podstatnou, a který nelze proto vynechat, aniž by se porušil významový rozsah jména, k němuž se vztahuje.[8] Nejlépe pochopíme tento rozdíl na příkladě. Ve větě Práce Zd. Nejedlého obírající se husitstvím obsahují vlastně hodnocení celé naší literatury pronášíme jistý soud o těch pracích Zd. Nejedlého, které se obírají husitstvím: jen o těchto pracích platí, že obsahují vlastně hodnocení celé naší starší literatury. To je také náležitý smysl této věty. Výraz obírající se husitstvím je tu přívlastkem, který bychom nemohli vypustit bez hrubého porušení smyslu celé věty. Takový tzv. těsný přívlastek čárkami neoddělujeme. Okolnost, zda v takovém případě uděláme mezi jménem a přívlastkem přestávku nebo ne, nic neznamená pro významovou stavbu věty, neboť taková přestávka tu může být jen záležitostí fyziologickou. Zcela jiný smysl by však dostala naše věta, kdybychom přívlastek obírající se husitstvím oddělili od ostatní věty čárkami. Tím bychom naznačili, že takový přívlastek je třeba chápat jen jako dodatečně připojené určení, které význam výrazu, k němuž se vztahuje, nijak neomezuje, a které proto není ve větě nijak nutné. Taková věta by pak vyslovovala vlastně dvojí soud: (1) Všechny práce Zd. Nejedlého obsahují vlastně hodnocení celé naší starší literatury. (2) Všechny práce Zd. Nejedlého se obírají husitstvím. To by byl ovšem smysl zcela chybný, autorem projevu nezamýšlený. Na druhé straně opět ve větě jako Naše lidová armáda, podporovaná vším lidem, je nepřemožitelnou záštitou míru je oddělení přívlastku podporovaná vším lidem zcela na místě, neboť tento přívlastek nepřidává pojmu lidová armáda nijaký nový znak, nýbrž jen zdůrazňuje znak, který je již v pojmu lidová armáda obsažen. Jde tedy o přívlastek volný, který by mohl být bez porušení smyslu vypuštěn. Kdybychom přívlastek podporovaná vším lidem čárkami neoddělili, zkreslili bychom tím značně smysl věty; čtenář by z toho musil usuzovat, že náš soud neplatí o naší lidové armádě vůbec; nýbrž jen o té naší armádě, která je podporována vším lidem, což by ovšem naprosto nebylo správné. Vybrali jsme takové případy, kde by — při nesprávném kladení čárky — nemohlo dojít k vážnému nedorozumění, neboť myšlenkový obsah věty je nám sám sebou sdostatek jasný. Tak tomu ovšem není vždy. Čteme-li např. v novinách, že družstevníci obce N. vyznamenaní za své zásluhy byli přijati předsedou vlády, umožní nám jen správná interpunkce správný výklad: zda byli vyznamenáni za zásluhy a přijati předsedou vlády všichni družstevníci obce (Družstevníci obce N., vyznamenaní za zásluhy, byli přijati předsedou vlády), anebo zda byli vyznamenáni jen někteří družstevníci této obce a ti pak byli přijati předsedou vlády (Družstevníci vyznamenaní za zásluhy byli přijati předsedou vlády). Rozlišování přívlastku těsného a volného v písmě nelze však vyžadovat jen v případech, kde by mohlo vzniknout nedorozumění (to by si také píšící v konkrétním případě sotva uvědomil), jak má za to Haller (na uvedeném místě 25). Bylo by to stanovisko nejen bezzásadové, ale i nepedagogické: Není-li píšícímu v každém případě jasný vztah významový přívlastku ke jménu, jak by bylo lze očekávat, že mu bude jasný tam, kde by mohlo takové nebo onaké psaní zavinit nedorozumění? A je-li jasný pisateli, bude jasný i čtenáři?

Nelze zcela přejít, že v přirozené výslovnosti bývá mezi přívlastkem volným a těsným ten rozdíl, že se těsný přívlastek — pokud není příliš rozsáhlý — vyslovuje zpravidla s výrazem, na kterém závisí, jako jeden rytmický celek, splývavě, kdežto přívlastek volný bývá oddělen od ostatní věty přestávkami. Taková výslovnost je však jen více nebo méně zřetelným příznakem rozdílného pojetí, není však sama podstatou rozdílu mezi obojím přívlastkem. Právě proto se nová Pravidla nespokojila odkazem k přirozené výslovnosti, nýbrž snažila se vysvětlit uživateli skutečnou podstatu rozdílu mezi obojím přívlastkem, který tkví v rozdílné úloze při významové výstavbě věty.

Bylo již řečeno, že pravopisná praxe ve své většině vystihovala uvedený významový rozdíl a jen v menší části kladla čárky mechanicky i u přívlastku významově těsného, zejména jestliže byl takový přívlastek vyjádřen přídavným jménem dějovým a byl poněkud více rozvit, takže výslovnost tu vyžadovala jistou přestávku k nadechnutí. Tak je tomu např. ve větě Kultura opírající se o lid a vytrysklá z lidu, ani nemůže být jiná než národní. (Mezi kultura a opírající se je sice ve výslovnosti přestávka, neboť celou větu není dobře možné vyslovit jedním dechem, ale tato přestávka není zde výrazem předělu významového: přívlastek opírající se o lid a vytrysklá z lidu je nutný, nelze jej vypustit; věta Kultura nemůže být jiná než národní by dávala zcela jiný a falešný smysl.)

Rozlišování přívlastku těsného a volného se týká i přívlastků vyjádřených infinitivem. Neoddělujeme proto čárkou infinitivní výrazy ve větách jako: V jeho díle se projevovala vždy snaha sloužit a prospívat celku.

V praxi je třeba především dbát o to, abychom nekladli čárku mechanicky před každým přívlastkem, který oddělujeme v řeči přestávkou. Zejména to bývá často u přívlastků, jejichž jádrem je přídavné jméno slovesné (utvořené od přechodníku nebo od příčestí), jak tomu bylo v našich příkladech.[9]

Je třeba připomenout, že zásady o rozlišování přívlastku volného a těsného platí i pro případy, kdy se přívlastek vztahuje k několikanásobnému výrazu jmennému, jako je tomu např. ve větě Česká a slovenská poezie a próza vzniklá v těchto letech obráží revoluční kvas doby. Hallerův pokus rozlišovat interpunkcí případy, kdy se těsný přívlastek vztahuje k několikanásobnému výrazu jako celku (ty navrhuje zásadně oddělovat čárkou) a kdy jen k poslednímu členu takového výrazu (bez čárky), je nejen v rozporu s uvedenou zásadou rozlišovat přívlastek volný od těsného, ale nemá podklad v jazykovém povědomí. — Ani zde tedy nová Pravidla nijak podstatně nemění úzus, nýbrž jen zpřesňují a prohlubují pravidla, která tento úzus nedokonale zachycovala.

To, co bylo vyloženo o rozlišování volného a těsného přívlastku, platí i pro rozdíl mezi volným a těsným přístavkem. Jinými slovy, čárkou se odděluje jen takový přístavek, který lze bez porušení smyslu vypustit. Srov. např. První máj, kdysi den jenom nejuvědomělejší části dělnické třídy, je dnes svátkem všeho pracujícího lidu, svátkem celonárodním. Stará Pravidla tu mluvila o rozvitých volných přívlastcích (chápajíce volnost jako jinde v oblasti zvukové); rozvitost není tu však nezbytnou podmínkou; srov. např. možnost obojího chápání ve větě jako My děti vás prosíme // My, děti, vás prosíme.

Obdobně vystihují nová Pravidla i rozdíl mezi těsným a volným doplňkem, připomínají však, že hranice tu není tak ostrá jako u přívlastku nebo přístavku, a že zde proto může být obojí chápání často vedle sebe. V tom se liší od Pravidel dřívějších, která doporučovala oddělovat čárkou jen doplňky vyjádřené rozvitým přechodníkem nebo příčestím. Srov. Strom tu stojí, vysoký a štíhlý, zemdlen zráním a sládnutím svých hojných plodů. Oba doplňky jsou významově volné, a proto jsou odděleny čárkami. Naproti tomu ve větách jako Odešel s nikým se nerozloučiv čárka zpravidla nebývá, poněvadž přechodníkovou vazbu chápeme jako významově těsnou (jako v Odešel bez rozloučení); je-li však důraz na určitém slovese (nikoli na doplňku), můžeme takovou vazbu chápat i jako volnou, a oddělovat ji pak čárkou (Odešel, s nikým se nerozloučiv).

Při výkladech o čárce v souvětí souřadném upozorňují nová Pravidla na to, že se v beletrii klade někdy čárka i před spojku a s významem prostě slučovacím, chce-li autor naznačit, že věta po spojce nemá být spínána s větou bezprostředně předcházející, popř. že při hlasitém čtení má být na tom místě zřetelná pauza. Dvojitý případ toho druhu máme např. v této větě z K. Nového: Čas vanul, a z malé holčičky byla panenka v sukních, a narodila se druhá…

Praktický význam má i upozornění, že při interpunkci souvětí podřadných nelze klást mechanicky čárku před spojkami podřadicími, neboť taková spojka nemusí nutně vždy stát na začátku závislé věty. V souvětí Varovali ho, na náhodu aby nespoléhal nesmíme proto klást čárku až před podřadicí spojku aby, nýbrž už před výraz na náhodu, neboť již tento výraz patří do závislé věty.

Nově uvádějí Pravidla poučení o tom, že závisí-li věta vedlejší na příslovečném výrazu s oslabenou větnou platností, tu ji zpravidla čárkami neoddělujeme, např. Jistě že přijde. Možná že přijde. Možná že zapomněl. Čárku bychom psali tehdy, kdybychom chtěli zdůraznit, že výrazy jistě, možná apod. chápeme jako jednočlenné věty jmenné. Obdobně doporučují nová Pravidla neoddělovat čárkami výrazy vzniklé z vedlejších vět, které pozbyly větné platnosti, např. Ať je jaký chce. Chlap jak se patří (kde lze psát i jaksepatří).

Konečně poučují nová Pravidla i o tom, jak interpunkčně řešit případy, kdy je jeden člen několikanásobného výrazu vyjádřen větou závislou a druhý nevětně, jako je tomu např. ve větě Na jaře, a vůbec když déle pršelo, vystupovala vlhkost vysoko do zdí. Takové výrazy se oddělují čárkou, i když jsou spojeny slučovací spojkou a, jak je tomu v našem případě.

Středník

Pravidla o kladení středníku zůstávají beze změny.

Otazník

Nová Pravidla připouštějí možnost klást otazník i za otázkami jen formálně závislými, tj. za otázkami doplňujícími, připojenými k větě uvozovací čárkou (nebo dvojtečkou, jejichž začátek však není vyznačován velkým písmenem). Je to vlastně přechodný útvar mezi otázkou přímou a závislou, a v krásné literatuře tu otazník často býval. Srov. Řekněte mi tedy konečně, kam mám jít? Položme si otázku, kdy u nás vlastně začíná poezie, kterou bychom mohli nazvat socialistickou?

Vykřičník

Tak jako otazník není závazným znakem tázacího obsahu věty, nýbrž užíváme ho jen tehdy, má-li tázací věta skutečně také tázací intonaci, jak je tomu v přímých a polopřímých otázkách, omezuje se v nových Pravidlech i užívání vykřičníku jen na věty, které mají ráz zvolací. Za věty zvolací se při tom považují věty oznamovací, tázací, přací nebo rozkazovací se silným citovým zabarvením, které se projevuje mj. i zvláštním zvolacím tónem. Nepíše se tedy vykřičník mechanicky ani na konci vět tzv. rozkazovacích, ani za 5. pádem nebo za vybízecími citoslovci, nýbrž jen tehdy, chceme-li dát rozkazu, oslovení apod. zvláštní důraz, a vyslovujeme-li je proto také způsobem zvolacím. Např. Stát! Zadržte! Ve shodě s tímto chápáním nebývá proto vykřičník, nýbrž prostě tečka za prostými návody a pokyny, jako Dotazník vyplňte a vraťte obratem. (Srov. zde již s. 127.) Zvláště se upravují případy, kdy se setká několik výrazů zvolacích vedle sebe; tu se vykřičník obvykle píše až za výrazem posledním (mezi takovými výrazy se pak — ve shodě s přirozenou výslovností — buď píše čárka, nebo se píší spojitě bez rozdělovacího znaménka), např. Tak už s tím konečně přestaňte, děti! Kupředu, kupředu, zpátky ni krok! Ach běda! — nejde-li autorovi výslovně o označení výrazného členění: Pryč! Jděte již!

Dvojtečka

Při psaní dvojtečky vycházejí nová Pravidla ze stanoviska, že dvojtečka je dnes znaménkem v podstatě rozlišovacím, rozděluje tedy větu na části obsahové, nikoli mluvnické nebo zvukové. Proto není nijak nutné, aby dvojtečka odpovídala v řeči mluvené pauze končicí nebo nekončicí (jako při tečce, čárce, otazníku nebo vykřičníku). Proto nová Pravidla připouštějí kladení dvojtečky za větami nebo výrazy uvozujícími výčet i v tom případě, kdy uvozovací věta nebo výraz nejsou smyslem úplné. Tak je tomu např. ve větě: K zápisu je třeba přinést: vysvědčení z poslední třídy, rodný list atd. Výčet po dvojtečce je vlastně několikanásobným předmětem věty, neměla by tu být tedy přestávka v řeči, neboť spojení slovesa a předmětu na něm závislého je významově i mluvnicky velmi těsné. Při delších výčtech tu však bývá přestávka, jejímž účelem je připravit posluchače na to, že bude následovat výčet, který je vlastním jádrem výpovědi.

Ve shodě s významově rozlišovací funkcí dvojtečky klade se někdy toto znaménko s výhodou často i pro zdůraznění závěru nebo jádra myšlenky. Např. Zkrátka a dobře: důkazů o skutečné tváři západních imperialistů je více než dost.

Zbývá upozornit v této souvislosti i na úpravu, kterou provedla nová Pravidla v psaní velkého a malého písmene po dvojtečce. Zde dřívější Pravidla totiž nevystihovala ani různé možnosti skladebného členění, ani skutečný pravopisný obyčej. Protože dvojtečka může ve své rozdělovací platnosti zastupovat stejně tak čárku jako tečku, můžeme podle okolností a zčásti též podle pojetí psát po dvojtečce jak písmeno malé, tak velké. Závazně se píše podle nových Pravidel velké písmeno po dvojtečce, (1) následuje-li po ní skutečná přímá řeč (ať již vyznačená uvozovkami nebo jinak, anebo — jako tzv. nevlastní přímá řeč — vůbec neoznačená), (2) následuje-li po uvozovací větě zakončené dvojtečkou více než jeden větný celek. V případech ostatních záleží do značné míry na osobním pojetí píšícího, chce-li naznačit, že část před dvojtečkou a za ní jsou obsahově těsněji spjaty, anebo že spíše tvoří samostatné větné celky.

Možnost volby mezi těsnějším a volnějším spojením dávají nová Pravidla i v případech, kdy po dvojtečce následuje výčet. Novinkou je, že i tehdy, je-li k jednomu členu připojena samostatná věta (oddělená tečkami), připouští se začínat členy výčtu s malými počátečními písmeny, ba dokonce se dává tomuto způsobu přednost, jestliže povaha výrazu uvozovacího vyžaduje těsnější jeho sepětí s členy výčtu. Např. President republiky: 1. zastupuje stát navenek. Sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy … Sjednávání mezinárodních smluv a dohod … může president přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na jednotlivé její členy…; 2. přijímá a pověřuje vyslance; 3. svolává, odročuje a rozpouští Národní shromáždění.

Malé písmeno doporučují nová Pravidla psát také v těch případech, kdy po dvojtečce následují výrazy nevětné, např. Věc: žádost o stavební povolení Ústava 9. května vyjadřuje základní zásady rodícího se socialismu v naší vlasti: a) zásadu svrchovanosti lidu, b) zásadu rovnoprávnosti Čechů a Slováků, c) zásadu, že národní hospodářství má sloužit lidu.

Ve všech těchto případech se úprava mohla opřít o zvyklosti, které jsou zejména v právním a správním stylu víceméně ustálené.

Uvozovky

V poučení o psaní uvozovek nepřinášejí nová Pravidla závažnější změnu. Jen se zásadně připouští pro krásnou literaturu naznačovat přímou řeč i jinak: pomlčkou před ní nebo dvěma pomlčkami, jednak před přímou řečí, jednak za ní. Pro běžnou písemnou praxi však se tento způsob nedoporučuje pro malou výraznost. Od takových případů je však třeba odlišovat případy, kdy se přímá řeč záměrně neoznačuje. Taková nevlastní přímá řeč je oblíbeným stylistickým prostředkem v moderní próze.

Pomlčka

Výklady nových Pravidel o pomlčce věnují pozornost i psaní pomlčky místo čárky, je-li třeba nekončící přestávku ve větě vyznačit důrazněji. Tak tomu často bývá při vložené uvozovací větě nebo před dodatečně připojenou uvozovací větou („Kupředu, kupředu“ — zaznělo náhle), při doložce (srov. např. Komunismus — bylo správně řečeno — je mládím světa), při výraze postaveném před větu (Hory a oceán to jsou dva živly, jichž je plna jeho poezie), v zkratkových větách, heslech, nápisech a průpovědích s výraznou dvojdílnou stavbou (Mladost radost. Buduj vlast — posílíš mír!) aj.

Tři tečky

Nová Pravidla věnují samostatnou kapitolu také mnohostrannému užití tří teček. I zde se uplatnil obyčej, který se v užívání tohoto rozlišovacího znaménka v naší próze ustálil, třebaže je Pravidla nebrala až dosud na vědomí. Tří teček se užívá v krásné próze zejména k naznačení vzrušené, přerývané řeči, např. Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal: Vaši … vaši … spolužáci … byli zatčeni … Jaké … absurdní … nedorozumění … moji … moji … žáci …“ (J. Drda) a k naznačení citového vyznívání vyslovené věty, např. Peníze a jídlo … O čem může chudý člověk mluvit? (M. Pujmanová). Tři tečky označují dále nedokončené, „useknuté“ myšlenky, zámlky, např. „Opovažujete se nazývati mé dítky haranty,“ zaječela paní strážníková, „vy jedna … vy jedna…“ (K. Poláček); Aby tě… (úzus), a konečně dialog, v němž jeden mluvčí druhého přerušuje, např. „Tedy ať žije…“ „… revoluce!“ zahlaholila Mery (J. Hora) apod.

Zvláštní užití mají tři tečky v citátech, kde se jimi naznačuje vypuštění některé části pro daný případ nepodstatné: Marx a Engels definují jazyk jako bezprostřední skutečnost myšlenky, jako „praktické … skutečné vědomí“.

Závorky

V užívání závorek nepřinášejí Pravidla žádnou úpravu, rozvádějí jen poučení dřívějších Pravidel a doplňují je ve shodě s ustáleným obyčejem. Do závorek dáváme obecně slova nebo výrazy, kterými objasňujeme nebo doplňujeme hlavní myšlenku jazykového projevu; často též výrazy, které nenáležejí k vlastnímu projevu, jako např. scénické poznámky v divadelních hrách, výraz ohlasu posluchačů při zápisu řeči, autory citátů a různé bibliografické údaje apod. V odborných výkladech se do závorek kladou též souznačné odborné výrazy, výrazy pro alternativní pojmy, tvary slova aj.

*

Z důvodů praktických spojují nová Pravidla s výklady o rozdělovacích znaménkách v jejich vlastní platnosti skladebné i poučení o druhotném využití těchto znamének v platnosti jiné (např. o užívám otazníku k naznačení pochyb o vhodnosti předcházejícího výrazu nebo platnosti předcházejícího tvrzení apod.).

Z týchž důvodů připojují nová Pravidla k výkladům o interpunkčních znaménkách i poučení o odsuvníku (apostrofu), jako tomu bylo i v Pravidlech dřívějších, třebaže mezi znaménka rozdělovací ve vlastním smyslu nepatří, kdežto výklady o spojovací čárce přeřazují (ve shodě s její platností) do oddílu nazvaného „Hranice slov v písmu“. (O tom, jak upravují nová Pravidla užívání tohoto znaménka, najde proto čtenář poučení ve výkladu této partie.)

Nová Pravidla podávají také poučení, jak řešit případy, kdy by mělo dojít k střetnutí dvou nebo více různých rozdělovacích znamének. Bývá to tehdy, setkají-li se znaménka různého řádu, buď znaménka rozdělovací v užším smyslu (jako tečka, čárka) se znaménky s platností jen rozlišovací (dvojtečka) nebo rozlišovací a rozdělovací (jako otazník, vykřičník), anebo rozdělovací znaménka párová (jako uvozovky, závorky, pomlčky) s rozdělovacími znaménky jednoduchými (jako tečka, čárka). Vedoucí zásadou nových Pravidel je, že se bez naléhavé potřeby interpunkční znaménka nehromadí; kombinovat znaménka se doporučuje jen tehdy, nemůže-li jedno z obou znamének zahrnout v sobě i platnost znaménka druhého.

Tak se např. nekombinuje zpravidla otazník nebo vykřičník s čárkou, tečkou a ovšem ani se středníkem, neboť otazník i vykřičník spojují v sobě úkon rozlišovací s úkonem rozdělovacím (naznačují nejen tázací nebo zvolací ráz věty, zřídka větné části, ale zároveň i jejich konec). Neoddělujeme proto čárkou větu uvozovací od předcházející přímé řeči zakončené otazníkem nebo vykřičníkem, srov. „Co se stalo?“ ptal se. „Je to ale krása!“ zvolal. Čárku není potřebí psát za otazníkem nebo vykřičníkem ani v jiných případech, např.: Na druhý pád se ptáme otázkami koho? čeho? čí? nebo Který hospodář nemyslí večer: co zítra? ten již dohospodařil. Neříkej hop! dokuds nepřeskočil (Neříkej hop, dokuds nepřeskočil). Jen jestliže by se větná stavba stala v takovém případě nepřehlednou, doporučuje se psát za otazníkem nebo vykřičníkem ještě čárku. Zvláště to bývá vhodné na styku věty závislé a věty řídící: Např. Říkal jsem ti Dej pozor!, protože jsem do věci lépe viděl. Který hospodář nemyslí večer: co zítra?, ten už dohospodařil.

Podobně jestliže by ve větné souvislosti měla být čárka a pomlčka vedle sebe, píše se obvykle jen pomlčka (která v sobě platnost čárky vlastně zahrnuje), např.: Do práce jsem šel — co bych byl také doma platný ale myšlenky jsem neměl pohromadě. Bývá to opět zejména na hranici věty závislé a věty řídící. Např.: Když se konečně vrátil — byla již téměř půlnoc —, do vesnice, pohřížené v tvrdý spánek, přijížděly první tanky. (Kdybychom zde čárku za pomlčkou nenapsali, zahrnovali bychom výraz do vesnice ještě do věty vedlejší.)

Také za pomlčkou, jíž se naznačuje neukončenost věty, tečku zpravidla již nepíšeme. Např.: Je to s těmi dětmi — Naproti tomu se klade pomlčka někdy po tečce (a stejně tak i po otazníku a po vykřičníku), má-li se zdůraznit jejich rozdělovací platnost. Pomlčka v takovém případě zastupuje nebo zdůrazňuje odstavec.

Jinak zůstávají pravidla o kombinování rozdělovacích znamének beze změny. To se týká např. i pravidla, kdy se píší jiná rozdělovací znaménka před druhým uvozovacím znaménkem a kdy za ním.


[1] Srov. např. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, 2. vyd., Praha 1949, s. 388n. a Havránek-Jedlička, Stručná mluvnice česká, 4. vyd., Praha 1955, s. 181n. — Jinak se chápe interpunkce např. v tradici ruské, kde tvoří vedle grafiky (souboru poučení o soustavě písmen daného jazyka a jejich zvukové hodnotě) a pravopisu (souhrnu poučení o tom, jak se grafickými prostředky daného jazyka vyjadřují jeho základní významové i zvukové jednotky, slova) samostatný oddíl nauky o písmě zvaný „punktuacija“, zabývající se písemným vystihováním souvislých úseků projevu, zejména větou, jejím vztahem k promluvovému celku i jejím vnitřním členěním; srov. např. A. B. Šapiro, Osnovy russkoj punktuacii, Moskva 1955, s. 5 aj.

[2] Proto se někdy pojednává o interpunkčních znaménkách i v mluvnici, a to v rámci výkladů o větě; srov. např. v citované Trávníčkově Mluvnici II kapitolu „Věta po stránce pravopisné“, s. 388n.

[3] Srov. Šapiro, op. cit. s. 12.

[4] Josef Vachek, Psaný jazyk a pravopis, sb. Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, s. 235.

[5] Právem proto u nás odmítl J. Vachek (v cit. díle, s. 242) snahy švédského jazykozpytce Hj. Lindrotha (Acta Philologica Scandinavica 8 [přednáška na amsterodamském fonetickém sjezdu r. 1932] a Atti del III Congresso Internazionale dei Linguisti, Roma 1933, s. 431n.) o „mezinárodní opravu interpunkce v tom směru, aby čárky v psaném textu mechanicky korespondovaly s pauzami v projevu mluveném“. Není pochyby, že „taková reforma by … znamenala krok zpět proti jasným a účelným tendencím psaného jazyka“.

[6] Takto stanovila pravidlo o psaní tečky (popř. vykřičníku) už Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny II, s. 398.

[7] Jiří Haller, Rozdělovací znaménka, sb. Hovory o českém jazyce, Praha 1940, s. 23n.

[8] Toto rozlišování volného a těsného přívlastku bylo už dříve pojato i do školských učebnic pro vyšší ročníky středních škol, srov. učebnice Český jazyk pro 9. a 10. post. ročník.

[9] K oddělování čárkami tu často svádí i předloha cizích jazyků, mj. i ruštiny, v níž se v takových případech klade čárka důsledně.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 5-6

Předchozí Václav Křístek: K sedmdesátinám akademika Františka Trávníčka

Následující Alois Jedlička a Vladimír Šmilauer: Tvarosloví v školních Pravidlech českého pravopisu