Časopis Naše řeč
en cz

Psaní velkých písmen v nových Pravidlech českého pravopisu

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

-

Tak jako jiné kulturní jazyky, především z okruhu řeckolatinské vzdělanosti, využívá i čeština dvojí podoby písmen své abecedy — t. zv. písmen malých a velkých — k vyznačování některých významových rozdílů, které se v mluveném jazyce zpravidla vyjadřují prostředky „hudebními“, do psaného jazyka jinak nepřeveditelnými, anebo se vůbec pomíjejí. Nehledíme-li k zcela osobitému využití dvojí podoby písmen v t. zv. značkách (viz o nich dále na s. 144n.), je rozdílu malých a velkých písmen využito jen na počátku slov, t. j. v prvém jejich písmeni.[1]

Ve shodě s pravopisnými soustavami většiny novodobých kulturních jazyků slouží i v českém pravopise rozdíl mezi malým a velkým počátečním písmenem tradičně trojímu účelu: na pozadí základního způsobu psaní počátku slova písmenem malým označují velká písmena v tomto postavení 1. počátek větného celku (samostatné věty hlavní nebo samostatného souvětí), 2. individuální charakter pojmenování v t. zv. vlastních jménech a názvech a 3. užití obecného pojmenování se společenskou nebo náboženskou úctou.[2]

V tomto příspěvku chceme s hlediska nových Pravidel českého pravopisu věnovat svou pozornost jen těm případům, kdy velké písmeno je záležitostí pojmenování (tedy případům uvedeným pod 2 a 3). Případy, kdy velké písmeno je prostředkem členění jazykového projevu na větné celky (pod 1), necháme zatím stranou a probereme je v některém z příštích čísel spolu se znaménky rozdělovacími, s nimiž velmi těsně souvisí.

* * *

Ve shodě s celým svým charakterem nepřinášejí nová Pravidla českého pravopisu ani v psaní velkých písmen (k označení zvláštní povahy pojmenování) nijaké podstatné změny, nýbrž jen určitá zpřesnění, doplnění nebo drobné úpravy zásad dosud platných a v českém pravopise vžitých.

A. V kapitole o psaní velkých písmen jako výrazu úcty společenské a náboženské opravují nová Pravidla nedopatření Pravidel dosud platných, která (v abecedním seznamu slov) omezují psaní osobního zájmena 2. osoby množné Vy — s velkým počátečním písmenem — pouze na písemné oslovení jedné osoby; nová Pravidla uvádějí v odst. 1 výslovně, že velké písmeno v zájmenech vy …, váš je možno napsat v dopisech vždy, ať píšeme jedné osobě nebo několika osobám či kolektivu. Na druhé straně uvolňují však strohý předpis Pravidel starých o psaní velkého písmene u osobních a přivlastňovacích zájmen 2. osoby Ty, Tebe …, Tvůj …, Vy, Vás …, Váš … v dopisech s velkým písmenem v tom smyslu, že psaní s velkým písmenem nevyžadují v dopisech soukromých (zejména v dopisech důvěrných by formální dodržování zásady o psaní velkého písmene na vyjádření úcty mohlo někdy působit strojeně, a tedy vzhledem k celkovému slohovému zaměření a rázu takových osobních projevů neústrojně).

Ve shodě s dosavadními Pravidly vyžadují i nová Pravidla psaní velkého počátečního písmene z důvodů společenské úcty i u titulů povahy historické a u zájmen s nimi spojených (jako Excelence, Vaše Magnificence, Jeho Milost, Mistr — jako titul umělců, zejména v oslovení).

Nová Pravidla ponechávají rovněž možnost psát velké počáteční písmeno u obecných jmen z oblasti náboženské jako projev náboženské úcty; na př. Bůh, Pán Bůh (vedle Pánbůh), Hospodin, Spasitel, Syn boží, Duch svatý, Matka boží, Prorok, Otcové (církevní) a pod. — rovněž přídavné jméno Páně ve smyslu „boží“. Doplňují však toto pravidlo výslovným uvedením jeho omezení: tam, kde nejde o vyjádření náboženské úcty, píší se tato slova (zejména Bůh, Pánbůh…) s písmenem malým; na př.: „V nesmyslných a primitivních náboženských představách o bohu, ráji, království božím hledají lidé spásu před útrapami a mukami, které jim způsobuje vykořisťovatelský společenský řád.“

B. Poměrně nejvíce jsou v nových Pravidlech přepracována a propracována pravidla o psaní velkých písmen u jmen vlastních a u názvů, které mají úlohu jmen vlastních. Právě nejistota v otázce velkého či malého písmene při psaní víceslovných názvů, zejména různých nových institucí společenských, kdy stará Pravidla nepodávala a nemohla ani namnoze podat potřebné poučení, působila i kulturním pracovníkům, kteří jsou s psanou podobou spisovného jazyka v těsném denním styku, četné nesnáze. Tyto opětovné stesky vedly zpracovatele nových Pravidel jednak k tomu, zahrnout do pravopisných výkladů pokud možná všechny nejrůznější typy takových názvů, jednak k tomu, podat pokud možno přístupný obecný výklad jazykové i pravopisné problematiky vlastních a obecných jmen a názvů, tak aby uživatel pochopil podstatu a smysl rozlišování obou těchto oblastí jazykových pojmenování a jeho společenskou potřebu a mohl tak řešit i případy nové, v pravopisném slovníku neuvedené, samostatně v intencích těchto pravopisných zásad.

Proto nová Pravidla předesílají výkladům o jednotlivých důležitých věcných skupinách, v nichž se uplatňuje rozlišení mezi pojmenováním obecným a zvláštním (jako jsou názvy osob, názvy zeměpisné, názvy států, veřejných institucí atd.), poučení o obecných záhadách, jimiž se řídíme při rozlišování pojmenování obecných a vlastních a zejména obecné a „vlastní“ platnosti t. zv. názvů, t. j. pojmenování zpravidla několikaslovných, která vedle základní platnosti pojmenování obecného mohou druhotně nabýt i platnosti pojmenování vlastního.

Rozlišování jmen obecných a jmen vlastních v přesném smyslu slova, jemuž slouží pravopisný rozdíl mezi malým a velkým písmenem, nepůsobí vážnějších nesnází. Známý výrok Leninův, podle něhož každé slovo již zobecňuje, platí v plném smyslu pro onu masu slov, která tvoří vlastní slovní zásobu toho či onoho jazyka a která nazýváme slovy obecnými. A platí nadto i pro taková pojmenování věcí v nejširším smyslu, která se skládají z více než jednoho slova (srov. na př. jednoslovné pojmenování škola, universita s několikaslovnými pojmenováními osmiletá střední škola, vysoká škola). Obecná pojmenování, jak můžeme souborným názvem označit jednoslovná i víceslovná pojmenování věcí v nejširším smyslu, znamenají obecně vždy třídu věcí, druh (srov. na př. „Pes je zvíře“) a jen v určité situaci nebo souvislosti mohou označovat určitou jednotlivou věc, jednotlivinu (srov. „Pes dnes někam utekl“ — rozumí se ten určitý pes, kterého chováme; „Kde zas ten pes vězí?“ — označení individua, jednotlivé bytosti je podepřeno zvláštním prostředkem, ukazovacím zájmenem ten). Situace a souvislost však k jednoznačnosti takového označení jednotlivé, individuální věci jménem, které je svou podstatou druhové, obecné, vždy nedostačují. V mnohých případech se jeví potřeba odlišit jednotlivé určité osoby, zvířata nebo věci od jiných jednotlivin téhož druhu (na př. členy určitého společenství mezi sebou, jednotlivé toky, hory atp., osady, státy, jednotlivá společenská zařízení atp.) již samým jménem, které má povahu jakoby individuální značky; taková prakticky jedinečná jména jsou právě t. zv. jména vlastní. Na rozdíl od jmen obecných nemají vlastní jména význam (v pravém smyslu toho slova), nic neznamenají, nýbrž jen přímo označují určitého jedince nebo určitou jednotlivou věc (srov. „Azor dnes někam utekl. Kde zas ten Azor vězí?“). Ani vlastní jména nejsou ovšem v pravém slova smyslu jedinečná, vlastní jen jediné bytosti nebo věci (na př. Azor se jmenuje mnoho psů; t. zv. jmen křestních je daleko méně než jednotlivců — srov. na př. častost jména Jan nebo Marie —, ba i četná příjmení se opakují velmi často — srov. příjmení Novák, Svoboda), neboť jinak by počet vlastních jmen daleko přesáhl meze únosnosti (mnohonásobně by překročil počet obecných slov i jazyka s nejbohatším slovníkem). To však není podstatnou závadou, rozhodující je, že prakticky, t. j. v určité oblasti, v určitém okruhu si tato jména podržují svou jedinečnost; tak na př. děti jedné rodiny jednoznačně rozlišuje jedno od druhého jméno křestní (Pavel, Eva), v širším kolektivu plní tuto úlohu příjmení (Horecký, Patáková), po př. kombinace křestního jména a příjmení, jejíž rozlišovací schopnost má dosah často velmi značný, takže se taková kombinace již blíží skutečné jedinečnosti (jména jako Jan Hus, Petr Bezruč jsou s největší pravděpodobností — až posud — skutečně jedinečná)[3]; u osad v rámci jisté správní nebo zeměpisné oblasti plní touž úlohu jméno osadní, často opět složené nebo blíže určené (Třebíč, Domažlice, Pelc Tyrolka, Moravské Budějovice, Velké Meziříčí, Žďár nad Sázavou, Slavkov u Brna atpod.). Nevýhodou vlastních jmen je ovšem to, že v zásadě nijak neoznačují třídu, druh, k němuž daná jednotlivina přísluší. (Setkáme-li se na př. po prvé s vlastním jménem Botič, nic nám nepomůže rozpoznat, zda běží o osadu, řeku, člověka atp.).

Psaná podoba jazyka dovolila však ještě jiné řešení, jak naznačit jedinečnou povahu některých jednotlivin, aniž by bylo potřebí dávat jim skutečná jména vlastní. Tímto řešením jsou t. zv. vlastní názvy, t. j. pojmenování, zpravidla víceslovná, kterých sice běžně užíváme na označení druhu (tedy jako jmen obecných), avšak zároveň jich můžeme užít jako stálého označení určité jednotlivé věci, náležející do tohoto druhu. Tato jejich zvláštní platnost se v psaném jazyce naznačuje stejným prostředkem jako u jmen vlastních, t. j. velkým počátečním písmenem názvu (prvního slova názvu). Tak na př. náš Úřad pro vynálezy a normalisaci je skutečným úřadem pro vynálezy a normalisaci, ale mezi jinými úřady plnícími tuto funkci je vyznačen právě tím, že má vlastní, t. j. jen sobě vlastní název Úřad pro vynálezy a normalisaci; poněvadž v našem státě je tento úřad jediným svého druhu, znamená tu velké písmeno asi tolik jako: ten úřad pro vynálezy a normalisaci, který u nás v Československé republice máme. Podobně Národní divadlo v Praze je skutečné divadlo, a to divadlo, které vybudoval český národ sobě; jsou ovšem i jiná taková divadla vybudovaná z prostředků národa, ale jen toto jediné se Národní divadlo také opravdu jmenuje, má tento název jako oficiální, což je právě vyznačeno velkým počátečním písmenem v prvním slově názvu. Na rozdíl od vlastních jmen v přesném smyslu slova podržují si tedy vlastní názvy vždy i jistou popisnost, vyplývající z toho, že obecná platnost pojmenování není ani v této jeho funkci vlastního jména nikdy zcela zrušena.[4] A ještě třetí případ: Pojmenování Společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí je tedy oficiální jedinečný název jedinečné organisace, a zároveň i název druhu, k němuž tato společnost patří; popisuje její povahu a náplň: je to společnost (nikoli na př. ústav nebo komise), jejímž úkolem je popularisovat politické a vědecké znalosti (nikoli na př. bádat o takových otázkách).

Z toho, co bylo o zvláštní obojaké povaze t. zv. názvů vlastních řečeno, vyplývá, že s hlediska jazykově theoretického je zásadně možno užít každého takového názvu v individuální platnosti dvojím způsobem, buď jako názvu t. zv. vlastního (vyznačeného v psaném jazyce velkým počátečním písmenem), který si ovšem v jisté míře uchovává schopnost poukazovat k druhovému pojmu, anebo jako názvu v plném slova smyslu obecného, který v dané situaci nebo souvislosti označuje jednotlivou věc (což se obráží v pravopise v malém počátečním písmeni prvního slova názvu). Rozdíl je pak jen v tom: Jedenkrát zdůrazňujeme jen obecné, druhové rysy označované jednotliviny, které má tato jednotlivina společné s jinými jednotlivinami téhož druhu (označujeme tedy vlastně nikoli jednotlivinu samu, nýbrž druh, třídu, do níž náleží); že v daném případě není míněn druh, nýbrž zcela určitý jeho zástupce, to zůstává záležitostí celkové situace a souvislosti projevu. V druhém případě se snažíme postihnout individuální charakter označované skutečnosti přímo, při tom však zároveň i zařazujeme takto postiženou jednotlivinu k jejímu druhu. Lze tedy ve smyslu této úvahy psát stejně dobře na př. o československé republice (o republice československé) jako o Československé republice (nebo Republice československé, viz dále na s. 137), o vysoké škole zemědělské jako o Vysoké škole zemědělské atp. Tato zásadní volnost v pojetí, a tedy také psaní velkého či malého počátečního písmene, je však do jisté míry omezena různými zřeteli druhotnými. Tak zejména v mnohých případech došlo k menšímu nebo většímu významovému posunu mezi obecnou platností takových názvů a mezi přirozeným zařazováním jednotliviny názvem označované k nadřazenému druhu: na př. instituce zvaná Kancelář presidenta republiky není již skutečnou kanceláří presidenta republiky; Národní shromáždění je nejvyšším zákonodárným orgánem, který je od významu obecného pojmenování národní shromáždění dosti vzdálen. Jindy opět se uplatňuje moment společenské zdvořilosti, vyžadující užití oficiální psané podoby pojmenování tam, kde takové pojmenování je obvyklé. To vše v písemné praxi oblast užití malého počátečního písmene dosti značně zužuje ve prospěch psaní písmene velkého. V jednotlivých kategoriích takových názvů neuplatňují se však tyto druhotné zřetele vždy stejnou měrou (o tom viz dále).

Tak na př. u názvů osad se projevuje výrazná tendence ke ztrátě popisné povahy: i když druhový význam jednotlivých složek takového názvu zůstává více méně zřetelný, není již vůbec možné užít takových názvů v platnosti druhové. Názvy jako Písek, Slaný, Újezd atp. nemohou už být vykládány ve vztahu k obecným významům slov písek, slaný, újezd atpod. Tyto názvy se dnes tváří jako skutečná vlastní jména, t. j. nepřipouštějí již významový výklad. Stejně tak je tomu i s víceslovnými názvy jako Stříbrná Skalice, České Budějovice, Nový Bor, Horní Cerekev. I poměrně průhledné ještě názvy jako Nové Město, Staré Město, Dlouhá Ves atd. nepoukazují již k významu obecných spojení nové město, staré město, dlouhá ves atd., leda jen ve zcela zvláštních podmínkách. Jen určení polohy osady podle některého zeměpisného objektu označeného vlastním jménem nebo názvem, jako Nové Město na Moravě, Žďár nad Sázavou, Nová Ves u Okříšek, zachovávají si i v názvu touž vlastnost, jako mají mimo něj — a to proto, že mají sama již jen individuální platnost.

Protože ovšem hranice mezi vlastními jmény v přesném smyslu a názvy v platnosti vlastních jmen je značně rozplývavá (jak je to dáno zejména uvedeným již častým posunem mezi obecným významem názvu a vymezením jeho individuální platnosti, ale také různými podmínkami a různým začleněním takových názvů do názvoslovných soustav), jeví se prakticky potřeba probírat obojí typy pojmenování společně.

Pokud jde o psaní velkých písmen v několikaslovných vlastních jménech a vlastních názvech, stanoví Pravidla čtyři jasně odlišené typy:

1. Základním typem několikaslovných názvů v platnosti jmen vlastních je typ utvořený z několika jmen obecných; velké počáteční písmeno se tu píše jen u prvního slova (na př. Velký vůz, Červená karkulka, Českomoravská vrchovina, Vranovská přehrada, Staroměstská radnice, Československý svaz mládeže, Mezinárodní den žen).

2. Vlastní jméno nebo název, které se stanou součástí několikaslovného názvu, podržují v něm své velké písmeno (Komunistická strana Československa, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Moravské Slovensko, Ústav pro jazyk český Československé akademie věd, Důl Zdeněk Nejedlý). Tento typ je vlastně jen variantou základního typu 1.

3. V některých, hlavně zeměpisných názvech obsahujících jméno druhové a jeho bližší určení přívlastkem (shodným nebo neshodným) pokládáme za vlastní název jen slovo udávající rozlišující znak, t. j. přívlastek — a píšeme je proto s počátečním písmenem velkým, kdežto druhové jméno zůstává pouze jménem obecným a má vždy písmeno malé. Vnějším znakem takových názvů je možnost změny pořádku slov (pokud to ovšem zákony českého slovosledu připouštějí, na př. moře Jaderské i Jaderské moře, poloostrov Balkánský i Balkánský poloostrov, Třeboňská pánev i pánev Třeboňská; náměstí Míru, hovorově též Mírové náměstí, třída Osvobozených politických vězňů). Ve shodě s běžnou pravopisnou praxí pokládají Pravidla za dostatečné naznačení individuální povahy i jen určení obsahující nějaké jméno vlastní, proto píší jen: náměstí primátora dr. Václava Vacka, nábřeží kapitána Jaroše atp.

4. Nová Pravidla také plně respektují historicky odůvodněný pravopisný obyčej, který se ustálil u názvů osad; v nich se píší s velkým začátečním písmenem jak významové jádro vlastního názvu, tak i všechna jeho určení, bez ohledu na to, je-li toto jádro nebo jeho určení samo o sobě jménem vlastním nebo obecným (Stříbrná Skalice, Zámek Žďár, Spišská Nová Ves, Hora Svaté Kateřiny); jestliže však takové určení je příslovečným určením místa, přesněji charakterisujícím osadu podle její polohy, pak považujeme za dostatečné, je-li v něm jediné jméno nebo název vlastní (Hněvkovice na levém břehu Vltavy, Nové Město na Moravě, Rokytnice v Orlických horách); není-li v něm vlastní jméno nebo název, stává se celý jmenný výraz po předložce názvem vlastním (Kostelec nad Černými lesy — název Černé lesy mimo název osady neexistuje; podobně Kamenice nad Lipou, Svatý Jan pod Skalou).

Tento čtverý typ psaní vlastních názvů znala ovšem i Pravidla stará; proti nim se však nová Pravidla snaží tyto skupiny jasněji navzájem rozhraničit, a pokud je to vzhledem k povaze Pravidel možné, i různé psaní v nich zdůvodnit. V souvislosti s tím i ve shodě s tendencemi projevujícími se v pravopisném usu přinesla však i řadu změn v zařazování jednotlivých významových skupin vlastních názvů, po příp. jednotlivých vlastních názvů k některému z uvedených pravopisných typů.

Nová Pravidla přiřazují především četné případy kolísající nebo ne dosti dobře odůvodněné i případy nové k základnímu typu 1 (s velkým počátečním písmenem u prvního slova); tak k tomuto typu nově řadí:

a) historické názvy osob jako Panna orleánská (dosavadní Pravidla psala tu obě písmena velká — podle typu 2) a pojmenování neznámých středověkých autorů obvyklá v kulturní historii, jako Mnich sázavský, Mistr třeboňský, Anonym perský, Geograf bavorský (stará Pravidla je neuváděla, usus kolísal mezi typem 1, 2 a 3);

b) zeměpisné názvy jako Daleký východ, Blízký východ, Český ráj, Český les, České středohoří, Moravský kras, Velká nížina uherská (srov. neměnný pořádek slov!), kde psaní dosavadních Pravidel podle typu 2, po příp. 4 (t. j. Daleký Východ, Blízký Východ, Český Ráj, České Středohoří, Moravský Kras, Velká nížina Uherská) není nijak odůvodněno[5]; od těchto případů je ovšem třeba lišit takové případy, kdy základní (jednoslovný nebo i víceslovný) vlastní název byl dále rozrůzněn přívlastky, jako Tichá Orlice a Divoká Orlice, Velký Šišák a Malý Šišák atp.;

c) názvy států (oficiální i neoficiální), jako Československá republika nebo Republika československá, Lidová republika bulharská nebo Bulharská lidová republika, Království dánské nebo Dánské království, s kterými dřívější Pravidla zacházela jako s názvy zeměpisnými s proměnlivým slovosledem, jejichž jádrem je jméno druhové (typ 3), třebaže tu jde — podle dnešního pojetí — v jádře o společenské instituce (viz dále odst. 7). Tímto způsobem lze psát i historické názvy států, vytvořené často teprve historiky (protože skutečný oficiální název státu není buď znám nebo je příliš neobvyklý), a to tehdy, chceme-li vytknout to, že se takto stát obvykle nazývá (na př. Říše velkomoravská nebo Velkomoravská říše); častěji se tu však obejdeme bez vlastního názvu (říše velkomoravská, velkomoravská říše). — Od názvů států a útvarů postavených jim na roveň odlišují však nová Pravidla názvy podřazených správních oblastí, zemí, krajů atp.: uchovávají tu historicky se vytvořivší obyčej, který přiřadil tyto názvy k typu 3. Jména země, kraj, oblast, gubernie atp. chápou se tu tedy jako jména druhová, stojící mimo vlastní název, kdežto individuální charakter vlastního názvu se naznačuje pouze na přívlastkovém přídavném jméně. Vlastními jsou tyto názvy ovšem jen tehdy, pokud u těchto oblastí vystupuje do popředí jejich chápání jako poměrně samostatných celků, na př. kraj Jihlavský (= správní oblast, na rozdíl od kraj jihlavský = kraj, krajina okolo Jihlavy), Voroněžská oblast (dříve Voroněžská gubernie), země Moravskoslezská (starší název), kraj Prácheňský (historický název) atp. Za vlastní názvy se naproti tomu nepovažují názvy okresů, na př. třebíčský okres nebo okres třebíčský (úředně užívaný název je dnes okres Třebíč). Nová Pravidla tak přiřazují názvy států s proměnlivým slovosledem k názvům se slovosledem pevným, jako Svaz sovětských socialistických republik, Spojené státy americké, Jihoafrická unie, Pobřeží slonoviny atp., a vytvářejí tak pravopisně jednotnou skupinu názvů států. Stejným způsobem se píší i sovětské republiky a národnostní okruhy, na př. Ruská sovětská federativní socialistická republika, Autonomní republika baškirská, Národnostní okruh tajmyrský. Velké písmeno uvnitř názvu státu se píše jen v tom případě, když se v tomto názvu použilo už jiného jména nebo názvu vlastního: Federativní lidová republika Jugoslávie, Belgické Kongo, Francouzská rovníková Afrika, Svobodné město Terst;

d) názvy významných dějinných událostí, pokud se ovšem jeví potřeba zdůrazňovat vůbec vlastním názvem jejich jedinečnost; na př.: Velká říjnová revoluce = Říjnová revoluce = Revoluce; Velká francouzská revoluce = Francouzská revoluce = Revoluce; Květnová revoluce, Slovenské národní povstání, Velká vlastenecká válka, Vítězný únor = Únor. atp. (Dosavadní Pravidla neuváděla tuto kategorii vůbec, pravopisný usus však je tu poměrně jednotný.) Naproti tomu se zpravidla nepociťuje již potřeba zdůrazňovat velkým písmenem jedinečný charakter událostí v názvech jako třicetiletá válka, světová válka, druhá světová válka, versailleský mír atp.;

e) názvy státních a mezinárodních diplomatických aktů a smluv, jako Dekret kutnohorský nebo Kutnohorský dekret, Zlatá bula sicilská nebo Sicilská zlatá bula, Ústava devátého května, Košický program, Postupimská dohoda, Varšavská smlouva, Atlantický pakt (Pravidla dřívější je jako kategorii názvů vůbec neuváděla). K typu 2 se zařazuje na př. Charta Organisace spojených národů = Charta Spojených národů (= Charta);

f) názvy akcí, sjezdů, soutěží, cen a řádů; na př. Stavba mládeže, Týden bezpečnosti, Měsíc knihy, Sjezd národní kultury, Druhý světový kongres obránců míru, I. (První) celostátní spartakiáda, Divadelní žatva, Soutěž tvořivosti mládeže, Závod míru, Primátorský štít, Řád práce, Československý řád bílého lva atp. K typu 2 se řadí na př. Velká cena Československa, Závod o zlatou přílbu Československa nebo Zlatá přílba Československa, Zlatá hvězda hrdiny Československé republiky, Sokolovská pamětní medaile. (Dosavadní Pravidla tuto skupinu zvlášť neuváděla.) Naproti tomu se nepovažují za názvy vlastní označení nejedinečných akcí jako spartakiáda, olympiáda, olympijské hry, filmový festival pracujících, titulů jako laureát státní ceny, národní umělec, hrdina práce, nositel Řádu republiky atp. Za součást názvu se nepovažují podstatná jména vyznamenání a medaile; proto se píše vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, medaile Jana Amose Komenského, medaile Za službu vlasti, zlatá medaile Československého vojenského řádu bílého lva „Za vítězství“;

g) názvy svátečních, památných nebo jinak význačných dnů; na př. Den horníků, Mezinárodní den žen, Svátek práce, Sedmý listopad (které dřívější Pravidla neuváděla), ale i Hromnice (které dosavadní Pravidla vzhledem k pomnožné podobě mechanicky přiřazovala k názvům svátečních období, jako vánoce, velikonoce, letnice atd., třebaže jde o název svátečního dne, na stejné rovině jako Nový rok, Štědrý den, Boží hod vánoční nebo Hod boží vánoční, Dušiček a pod.).

Zvláštní pozornost musila nová Pravidla věnovat psaní názvů společných institucí, kde se v důsledku trvajícího přílivu nových a nových názvů, jejichž hodnocení a psaní dosavadní Pravidla přirozeně nepostihovala, projevovala v praxi velmi často bezradnost a nejistota.

Řešení pravopisné stránky názvů institucí a organisací, svou povahou a svým právním postavením velmi rozmanitých, bylo jedním z nejožehavějších úkolů, před které byla pravopisná komise postavena. K nesnázím čistě odborným, pramenícím především z velké rozmanitosti názvů samých i z rozmanitosti společenských útvarů jimi označovaných, přistupují totiž právě u této kategorie názvů četné jiné překážky, které nedovolují postihnout tento úsek jazykové skutečnosti pravidly tak přímočarými, jaká by s hlediska uživatele Pravidel byla přirozeně žádoucí. Především bylo tu potřebí více než v kterém jiném úseku respektovat obyčej, usus, který se vytvořil (i když se tento usus velmi často tvořil živelně), neboť každá změna tohoto usu má značné důsledky hospodářské. Bylo proto možno měnit tento usus ve prospěch soustavnosti jen v těch případech, kde změny jsou hospodářsky únosné. Za druhé se právě zde uplatňovala více než kde jinde velmi různá hlediska mimojazyková, mínění a přání těch institucí a organisací, jichž se pravopisné normování názvů především dotýká, a která bylo někdy velmi obtížné navzájem sladit.

Vedoucí zásadou Pravidel bylo, že se za vlastní názvy považují, a tedy píší s velkým počátečním písmenem (v oficiálním styku na rozdíl od jiných kategorií názvů závazně!) oficální názvy jedinečných veřejných institucí, ústavů, vysokých škol, politických stran, svazů, sdružení, společností, podniků a závodů atp.

Jde tedy především o názvy institucí skutečně jedinečných, t. j. jediných svého druhu (v měřítku celostátním, po příp. i širším), jako na př. Státní úřad plánovací, Nejvyšší soud, Kancelář presidenta republiky, Státní výbor pro vědecké hodnosti, Národní museum, Národní shromáždění, Československá akademie věd, Revoluční odborové hnutí, Komunistická strana Československa, Československá strana socialistická, Český pěvecký sbor, Československý rozhlas, Československé státní dráhy, Družstvo pokrývačů a asfaltérů, Velkodůl československé armády.

Za druhé se považují za vlastní názvy i názvy institucí, které v celostátním měřítku nejsou sice jedinečné v pravém smyslu toho slova, neboť se opakují na př. v jednotlivých krajích, jsou však individuálně určeny. Jde tu v podstatě o dvě skupiny názvů: první z nich jsou názvy, které se ve své obecnosti vztahují i na jiné instituce téhož druhu, přičemž ovšem jen jedna instituce si takový název vyhradila pro sebe jakožto název oficiální. Typem takových názvů může nám být na př. název Obchodní domy, národní podnik, nebo název České vysoké učení technické. Svou podstatou se obchodní domy s tímto názvem neliší od obchodních domů s názvy jinými, avšak oficiální název Obchodní domy, n. p., náleží pouze jim; s tímto názvem jsou také zapsány v obchodním rejstříku. Podobně České vysoké učení technické je jen jednou z českých vysokých škol technických, označení České vysoké učení technické je však vlastní pouze této jediné škole. Poněkud jiný je typ představovaný názvy Pramen, národní podnik, nebo Oděvní tvorba, kde v názvu je užito pojmenování přeneseného nebo jinak ozvláštněného, které nedovoluje zařazovat takové podniky k druhovému pojmu „pramen“ nebo „tvorba“[6].

Druhá, daleko početnější je skupina názvů institucí, které jsou individuálně určeny zejména označením své oblasti nebo svého sídla. Takové instituce jsou jedinečné, t. j. jediné svého druhu, jen v rámci správní jednotky nižší než stát: kraje, okresu, obvodu a pod. Píší se tedy s velkým počátečním písmenem i názvy jako Severočeské sklárny, n. p., Středočeské nádražní restaurace, Pražské papírny, n. p., Východočeský obchod textilem, Holešovický průmysl masný; Průmyslový kombinát okresu Litomyšl, Kovodělný podnik hl. m. Prahy, Komunální služby města Říčan; Ústřední národní výbor v Bratislavě, Krajský národní výbor v Jihlavě, Okresní národní výbor v Třebíči, Místní národní výbor v Klepačově; Obvodní národní výbor v Praze 6; Vysoká škola pedagogická v Olomouci, Vyšší pedagogická škola v Brně, Krajská odborová rada v Liberci, Dům umění v Brně, Osvětová beseda v Praze 14, Státní spořitelna v Náměšti nad Oslavou, Státní statek v Jenči, Závod přesného strojírenství v Líšni, Velkoobchod obuví a koženou galanterií v Gottwaldově.

Nechtěla-li však nová Pravidla rušit dlouhodobou tradici, která se v psaní četných názvů již dříve existujících institucí vytvořila, nemohla tuto zásadu uplatňovat důsledně. Mimo obě právě uvedené skupiny názvů, u nichž se předpisuje psaní s počátečním písmenem velkým, zůstaly zejména dvě rozsahem velmi nestejné skupiny:

1. Za vlastní názvy se nepokládají takové — poměrně nečetné — názvy, které již samy o sobě, svým obecným významem (nebo významem slova, které je po stránce významové i mluvnické jejich základem) zřetelně označují jen zcela určitou instituci, v mezích našeho státu skutečně jedinečnou, takže se tu nikdy výrazně necítila potřeba vyznačovat tuto jedinečnost navíc ještě graficky velkým počátečním písmenem. Jde o názvy jako ministerstvo školství a kultury, ministerstvo spravedlnosti atd., pověřenectvo školství a kultury atd. (jde sice o instituci novou, která se však přiřadila k tradiční instituci ministerstev), vláda (Československé republiky). K tomuto typu je třeba přiřadit i názvy církví a církevních řádů, i když je Pravidla na tomto místě výslovně neuvádějí a řeší jednotlivé případy jen v pravopisném slovníku: píše se tedy důsledně nejen římskokatolická církev nebo církev římskokatolická, církev československá nebo československá církev atp. (ve shodě s dosud platnými Pravidly i s pravopisným usem), ale i jednota bratrská, čeští bratří, milosrdní bratří a pod. (kde dosud platná Pravidla předpisovala — z důvodů významového rozlišení od jmen obecných — počáteční písmeno prvního slova názvu velké).

2. Za vlastní názvy se nepokládají ani velmi početné názvy úřadů, soudů a škol individualisovaných udáním sídla (s výjimkou institucí centrálních, a tedy jedinečných, a škol vysokých, které bylo nutno pravopisně sladit s psaním vysokých škol v celostátním měřítku skutečně jedinečných), neboť ani tu si společenská potřeba nevyžádala zdůraznění individuální povahy těchto institucí a lineární uplatnění zásady o psaní institucí individuálně určených (údajem sídliště, po případě i řadovou číslicí) by tu bylo jednak v rozporu s pravopisnými zvyklostmi, jednak by si vyžádalo neúměrně velkých hospodářských nákladů. Píší se tedy i nadále s malým počátečním písmenem názvy jako státní notářství v Blansku, advokátní poradna č. 2 v Praze 2, vyslanectví Československé republiky v Tiraně, velvyslanectví ČSR v Moskvě atp., lidový soud v Třebíči, krajský soud v Jihlavě, jedenáctiletá střední škola v Benešově u Prahy, 99. osmiletá střední škola v Praze 14, 1. střední škola pro pracující v Praze 12, pedagogická škola v Třebíči, průmyslová škola stavební v Praze.

Nová Pravidla kodifikují tedy i v psaní názvů individualisovaných bližším určením dvojí typ psaní:

a) u názvů masových organisací a institucí podobné povahy (k nim se počítají i národní výbory) a samostatných zařízení kulturních se jejich individuální povaha zdůrazňuje zpravidla ještě velkým počátečním písmenem,

b) u názvů institucí ostatních se jejich individuální povaha pokládá za dostatečně určenou udáním jejich sídla.

Za vlastní názvy nová Pravidla nepokládají a jen s malým počátečním písmenem ve shodě s tím píší i názvy složek a orgánů jedinečných institucí, k jejichž „jednoznačnosti“ dostačuje zpravidla to, že obsahují již ve svém názvu určení příslušnosti k takové instituci. Píše se proto na př. předsednictvo Národního shromáždění, předsednictvo vlády, rada Místního národního výboru v Ctidružicích (jinak, bez určení sídla, ovšem jen rada místního národního výboru), zemědělský odbor MNV v Okříškách, hlavní správa odbytu ministerstva stavebnictví, ústřední výbor Československé strany socialistické, krajský výbor Komunistické strany Československa v Jihlavě, základní organisace Odborového svazu zaměstnanců v dopravě v…, presidium Československé akademie věd, vědecká rada Ústavu pro jazyk český ČSAV, sekretariát Státní mzdové komise, pardubické oddělení Pražské dráhy, fakulta všeobecného lékařství University Karlovy, ředitelství jedenáctileté střední školy v Novém Městě na Moravě atd.

Nová Pravidla pamatují i na to, jak psát zkrácené názvy takových institucí, jejichž plný název se píše s velkým počátečním písmenem. Rozhodující je, zda se i takové zkrácené označení dále chápe jako vlastní název, jako zástupný název za název oficiální, anebo uplatňuje-li se v takovém případě jen pojetí druhové. Tak na př. ve větě „O tom rozhodne presidium Akademie“, kde Akademie se cítí jako zkrácený název pro Československou akademii věd, po příp. Slovenskou akademii věd, Československou akademii zemědělských věd a pod., bude se název Akademie psát zpravidla s počátečním písmenem velkým. Podobně ve větě „Se schodiště Musea je krásný pohled na Václavské náměstí“, kde Museem rozumíme Národní museum v Praze. Druhové chápání, a tedy psaní s malým písmenem, není ovšem ani v těchto případech zcela vyloučeno, bude však spíše jen příležitostné. Naopak ve větě „V té věci je třeba vyčkat rozhodnutí ředitele ústavu“, kde ústavem se rozumí některý z oněch velmi četných ústavů, které mají označení ústav ve svém plném názvu, na př. Ústav pro jazyk český ČSAV, Výzkumný ústav pedagogický a pod., bude zpravidla jasně převládat pojetí druhové (jak je dobře patrno z toho, že necítíme žádný významový rozdíl, užijeme-li téže věty o takovém ústavu, který slovo ústav nemá ve svém názvu, na př. o Československo-sovětském institutu), a proto tu bude obvyklé písmeno malé; chápání slova ústav jako zkráceného názvu oficiálního, které se obráží ve způsobu psaní s velkým počátečním Ú, není sice ani zde vyloučeno, bude však jen příležitostné. O který ústav v daném případě jde, vyplývá ze situace nebo ze souvislosti. (Ostatně i zkratkové „vlastní“ označení Ústav zůstává tak mnohoznačné, že může být náležitě pochopeno jen v určité souvislosti nebo v určité situaci.) Podobně bude převládat pojetí druhové u názvů národní výbor, místní národní výbor atd. na př. ve spojeních jako: jít na národní výbor, obstarat si něco na místním národním výboru, postoupit věc okresnímu národnímu výboru atp. To, že se druhové, obecné označení vztahuje v daném případě na jednotlivou věc, bývá — jak jsme již shora vyložili — v projevu často vytčeno nějakým zvláštním jazykovým prostředkem, zejména zájmenem ukazovacím nebo přivlastňovacím; v takovém případě je ovšem možnost chápat označení jako vlastní název velmi omezena. Na př. „V tomto ústavu (v našem ústavu) jsou dobré pracovní podmínky“. O obecné pojetí jde ovšem vždy i tehdy, je-li těchto názvů užito v množném čísle (ústavy Československé akademie věd, místní národní výbory, všechny odborové svazy).

V duchu tradic českého pravopisu znají nová Pravidla problematiku obecných a vlastních názvů jen u pojmenování, jejichž základem je jméno podstatné. Nejsou tedy vlastními názvy nikdy na př. jména přídavná ani ostatní slovní druhy, pokud nejsou zpodstatnělé, substantivisovány, t. j. pokud se nechovají jako skutečná jména podstatná.

Jen zdánlivou výjimkou jsou t. zv. přídavná jména přivlastňovací na -ův, -ova, -ovo a na -in, -ina, -ino, jako Nerudův, Nerudova atd., Libušin, Libušina atd.

Tato jména jsou totiž přídavnými jmény jen svým tvarem (který se shoduje s t. zv. krátkými tvary skutečných přídavných jmen, vyskytujícími se arciť téměř jen v 1. pádě obou čísel: nemocen, nemocna atd.); svým významem, t. j. přivlastňováním určitému jedinci, se však cítí jako zvláštní tvary jmen podstatných, která jsou jejich základem. (Na to ukazuje i konkurence těchto tvarů s 2. pádem základního jména; srov. tvorba Nerudova // tvorba Jana Nerudy). Proto píšeme jen u těchto přídavných jmen, pokud se vztahují k vlastnímu jménu nebo názvu osoby, počáteční písmeno velké. K těmto přídavným jménům se řadí i nesklonné přídavné jméno přivlastňovací na -ovic (Novákovic rodina) a ustrnulé přídavné jméno přivlastňovací Páně (které dnes cítíme jakoby variantu k 2. pádu podstatného jména Pán) — velké písmeno tu ovšem píšeme jen při projevu náboženské úcty, jinak píšeme jen s malým počátečním písmenem, na př. ve spojení cesty páně Jindřichovy.

Naproti tomu nepřipouštějí nová Pravidla — v zájmu jednoty — psaní velkého počátečního písmene u přídavných jmen jiných typů, i když někdy rovněž mohou vyjadřovat vztah k určitému jedinci; předpisují proto psát na př. leninská výchova, stalinský kult, zlomky štítenské, máchovský romantismus, nerudovský realismus a také boží (i když znamená ‚příslušející Bohu‘ ve významu náboženském; poslední redakce Pravidel z r. 1941 tu psala písmeno velké, avšak předcházející vydání uváděla důsledně písmeno malé). Stejně tak se ovšem (ve shodě s dosavadními Pravidly) píše malé počáteční písmeno v přídavných jménech tvořených od jmen národních, kmenových atd. a místních (česká země, francouzská kultura; pražské mosty, ždárské lesy).

C. Ve slovních zkratkách píší se velká písmena jen na počátku těch zkratek, které zkracují jména nebo názvy vlastní (Fr. = František, N. Město na M. = Nové Město na Moravě, Čs. republika, Sb. zákonů a nař. = Sbírka zákonů a nařízení), s výjimkou zkratek t. zv. iniciálových, které mají charakter značek (proto se také za nimi nepíše ani tečka). V iniciálových zkratkách několikaslovných vlastních názvů (t. j. ve zkratkách složených jen z prvních písmen slov tvořících takový vlastní název) se píší všechna první písmena slov významových velká (SSSR = Svaz sovětských socialistických republik, MNV = Místní národní výbor, NŘ = Naše řeč, ČSAV = Československá akademie věd, NS = Národní shromáždění, USA = zkratka oficiálního anglického názvu United States of America). Jen slova pomocná — pokud se ovšem ve zkratce zcela nevypouštějí (ÚJČ = Ústav pro jazyk český) — se naznačují písmenem malým (SaS = Slovo a slovesnost). Velká písmena se tradičně píší i v iniciálových zkratkách latinských akademických titulů, jako MUDr. (= medicinae universae doctor, doktor veškerého lékařství), JUDr. (= juris utriusque doctor, doktor obojího práva) atp. (jinak se píší v akademických titulech písmena malá, na př. dr. techn. věd; tak i v prostém doktor dr.). V ostatních značkách je užití velkého nebo malého písmene pevně spjato (často ve shodě s jejím původem) s individuálním charakterem té které značky, po příp. s jejím místem v systému značek toho kterého oboru (tak na př. velká písmena, po příp. velká počáteční písmena mají symboly pro pojmy a veličiny z oblasti nauky o elektřině, A = ampér, V = volt, vzniklé z názvů osobních, značky chemických prvků, jako O = kyslík [oxygenium], Ra = radium; malá písmena jsou ve značkách metrických měr, jako m = metr, a = ar, a vah, jako g = gram, t = tuna atp.; tak i ve značkách složených, jako H2O, kg, kWh). Značky nejsou tedy v pravém slova smyslu podrobeny zásadám pravopisné soustavy jazyka, nýbrž zůstávají zplna věcí dohody, konvence pracovníků v tom či onom oboru, velmi často konvence v měřítku mezinárodním. Je proto přirozené, že ani nová Pravidla nepřinášejí tu naprosto žádné změny.

Úhrnem lze říci, že nová Pravidla ani v oblasti psaní velkých písmen neprovádějí žádnou reformu, že se snaží nijak nenarušovat tu jednotu, která se v psaní jednotlivých kategorií zde vytvořila, nýbrž jen odstraňují některé nedůslednosti kodifikace dosavadní a především na základě theorie vlastních jmen a t. zv. vlastních názvů propracovávají základní principy, tak jak se v průběhu vývoje českého pravopisu vytvořily, a snaží se vyložit tyto zásady na co možná nejširším materiálu.


[1] V určitých případech vzdáváme se vůbec možnosti využívat rozdílu mezi obojími písmeny a užíváme pak buď jen písmen velkých, anebo — méně často — jen písmen malých. Takové rušení (neutralisování) rozdílu v platnosti velkých a malých písmen je ovšem v českém pravopise omezeno jen na zcela úzkou oblast (bývá tomu tak zejména v nápisech, nadpisech atp.) a i v těchto mezích je jen možné, fakultativní (srov. na př. psaní názvů v současné době vycházejících časopisů: RUDÉ PRÁVO, tvorba, Mladá fronta nebo názvu našeho časopisu na obálce v různých ročnících: NAŠE ŘEČ vedle naše řeč proti „normálnímu“ způsobu Naše řeč).

[2] V některých jazycích jiných, jako v němčině, označuje se velkým počátečním písmenem jakékoli pojmenování substance (podstat. jméno), t. j. věci v nejširším slova smyslu (živých bytostí, hmotných věcí a předmětně chápaných pojmů), takže funkce velkého písmene rozlišovat pojmenování individuální od pojmenování druhových, obecných, je tu velmi omezena, a to jen na takové víceslovné názvy vlastní, jejichž prvým slovem není jméno podstatné.

[3] Ještě spolehlivěji než spojení dvou jmen plní rozlišovací potřebu kombinace tří jmen, běžná zejména v oblasti ruské, srov. Anton Pavlovič Čechov, Naděžda Konstantinovna Krupskaja, ale vyskýtající se i jinde, srov. Karel Hynek Mácha, Jan Amos Komenský, Wolfgang Amadeus Mozart, Fréderic Joliot-Curie atpod.

[4] Popisnost vlastních názvů je jiného druhu než popisnost těch jmen obecných, která nazýváme popisnými nebo motivovanými. Zatím co popisnost motivovaných slov obecných se opírá o jejich schopnost poukazovat ke slovům jiným jako k svým základům (na př. zlepšovatel = kdo něco zlepšuje, zlepšovat = činit lepším; kovoprůmysl = průmysl kovu, rychlotavba = rychlá tavba; hlava rodiny — hlava člověka nebo zvířete, proud elektrický — proud vody), záleží popisnost vlastních názvů v tom, že dovolují zároveň chápání obecné, poukazují k druhu, k němuž označovaná jednotlivina náleží.

[5] Nová Pravidla nezastávají totiž zásadu v dřívějších Pravidlech mlčky uznávanou, třebaže výslovně nehlásanou, že se velkého počátečního písmene užívá i jen k odlišení od významu — často jen základního významu —, který to či ono obecné slovo užité v názvu jinak má (tak na př. se psalo slovo les v názvu Český Les s velkým písmenem, poněvadž v daném názvu neoznačuje les, nýbrž pohoří). Nehledě k tomu, že by důsledné uplatňování této zásady vedlo k značným komplikacím, nelze se na takové slovo dívat jako na pojmenování samostatné, od obecného významu odlišené, nýbrž jen jako na součást několikaslovného názvu, který se teprve jako celek ve své individuální platnosti vzdaluje od svého (základního) obecného významu.

Jistý odraz této zásady — se stanoviska vzniku pravopisného obyčeje — mohli bychom vidět v psaní názvů osadních jako Bílá Hora (osada) — na rozdíl od Bílá hora (návrší), které však odůvodňujeme pravidlem širšího dosahu, předpisujícím psát v několikaslovných názvech osadních s velkým počátečním písmenem všechna slova významová (srov. shora odst. 3). Proto také o ní Pravidla ani v tomto případě nemluví. Jinak je tomu v případech, kde je významově posunut název jako celek (ne jen některé jeho slovo): názvy jako Koruna, Pramen, Matice, Bílá labuť, Česká včela, Červený kříž a pod. mohou mít — pokud jich užijeme o podnicích a institucích — jen platnost názvů vlastních (a píší se proto vždy jen s počátečním písmenem velkým), neboť významové pošinutí tu brání tomu, aby se jich mohlo užít i v platnosti obecné, jako označení druhového.

[6] To platí ovšem v plné míře jen potud, pokud se i takových přenesených pojmenování nezačne používat v obecné platnosti, jak to již můžeme pozorovat v obecné češtině, kde se na př. slovem pramen počíná již označovat jakákoli prodejna smíšeného a koloniálního zboží. Ještě nápadnější je tento vývoj u jména Masna, které — přestože jako název vlastní již zaniklo — dnes leckde již téměř zatlačilo řeznictví a uzenářství.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 5-6

Předchozí Kvido Hodura: Akademik František Ryšánek osmdesátiletý

Následující Jana Dvončová: Ke skloňování neživotných podstatných jmen rodu mužského zakončených na -l