Časopis Naše řeč
en cz

Několik poznámek o stylu Afriky snů a skutečnosti

Lubomír Doležel

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Není pochyb o tom, že na úspěchu cestopisné reportáže Afrika snů a skutečnosti od J. Hanzelky a M. Zikmunda měla nemalý podíl jazykově stylistická stránka díla. Živý a svěží ráz stylu, tíhnoucího k hovorovému vyjadřování, pružná a mnohotvárná výstavba větná, bohatý slovník, to všechno násobilo zajímavost a poutavost vy[43]právění o dalekých zemích a cizích národech. Je tedy kniha našich cestovatelů vděčným předmětem stylistického rozboru. Výsledky tohoto rozboru mohou přinést i obecnější poučení, mohou být podnětem ke zkoumání obtížných stylistických otázek pomezních literárně publicistických žánrů.

Styl každé reportáže, a tedy také cestopisné reportáže Hanzelky a Zikmunda, patří do kategorie stylů smíšených. Smíšenými styly rozumíme takové žánrové styly, které spojují ve vyšší jednotu prvky dvou (zřídka tří) funkčních stylů.[1] Reportáž je žánrem, jehož styl určuje sepětí prvků stylu publicistického s prvky stylu uměleckého. Podíl těchto dvou stylových rovin na jazykové výstavbě reportáže může být různý. Podle toho nabývá reportáž buď více publicistického, nebo více uměleckého rázu.[2]

Je přirozené, že studium každého smíšeného žánrového stylu je značně obtížné. Nestačí tu jen vydělit jednotlivé slohové roviny a jejich prvky. Je třeba také ukázat vzájemné sepětí těchto rovin, přizpůsobení, modifikaci jednotlivých prvků; jedině v tomto sepětí a přizpůsobení různorodých prvků lze postihnout stylovou jednotu žánru. I v díle smíšeného stylu musí být zachován princip stylové jednoty, ba požadavek této jednoty je zde ještě naléhavější.

V tomto příspěvku si neklademe za cíl soustavný a úplný stylistický rozbor Afriky snů a skutečnosti. Takový rozbor by musel podat celkový obraz jazykové výstavby díla ve všech jejích plánech; musel by vyčlenit slohově různorodé prvky, které se na této výstavbě podílejí, i ukázat jejich splynutí ve vyšší slohovou jednotu. My máme cíl daleko skromnější: chceme upozornit jen na základní prvky jazykové výstavby díla a zhodnotit je z hlediska jejich funkcí i z hlediska požadavku stylové jednoty. Přitom se nemůžeme vyhnout určité míře kritického hodnocení. Toto hodnocení vychází sice z objektivních předpokladů, ale nechce být ničím jiným než osobním názorem.

I. Prvky uměleckého stylu

Umělecká stylová rovina je v Africe snů a skutečnosti zastoupena prvky stylu epického. K epice patří především vyprávění různých „příhod“, které cestovatele potkaly na jejich cestách. „Příhody“ se [44]mohou rozrůst do celých kapitol, jako je např. vyprávění o průjezdu kenjskými bažinami (V zajetí kenjských silnic, II, s. 72—81).[3] Dalším prvkem epického stylu jsou popisy; ty tvoří podstatnou složku díla, jak ani jinak nemůže být u cestopisné reportáže. I popisy nabývají někdy většího rozsahu (viz např. popis arabské čtvrti v Káhiře, I, s. 123—124). Třetím epickým prvkem v naší reportáži je dialog. Má zde, jak uvidíme, několikerou podobu a funkci.

Výpravné úseky. Styl výpravných úseků Afriky snů a skutečnosti je prostý, jednoduchý, jen střídmě oživovaný nebo dramatizovaný. Mnohdy má úsek spíše slohový ráz zprávy než vyprávění:

Uplynuly přesně dva měsíce ode dne havárie. Poškozený vůz vyplul nákladní lodí do Alexandrie. Zásluhou britských úřadů jsme sami na loď přijati nebyli. Nechybělo mnoho do půlnoci, když před hotelem zastavil přetížený nákladní Fiat 34 (I, s. 80).

Častěji však má výpravný úsek živější a dynamičtější ráz. Uplatňují se v něm základní prvky epického stylu, např. prézens historický, souřadné přiřazování vět, střídmé obrazné pojmenování:

Rozhodli jsme se ke startu, sotva polevil nejsilnější útok malárie. Italský předák nás doprovází nákladním vozem s celou posádkou tábora, aby nám pomohli, bude-li třeba. Po osmi kilometrech dojíždíme k známému místu (II, s. 73).

Suchých úseků však přibývalo, na dlouhých kilometrech zpívaly pneumatiky v drsném písku a tachometr stále rychleji odpočítával ujeté kilometry (II, s. 74).

Když jsme pozdě v noci přejížděli most přes řeku Caledon, zastavilo nás na jeho konci červené světlo. Napsalo na černé roucho noci dvě tři řeřavá kola, a vtom už se v kuželích reflektoru objevila dvojice černých strážců. Překračovali jsme hranice dvacáté země (III, s. 66).

Nejobtížnějším slohovým problémem výpravných úseků je vyjádření dramatických situací. V Africe snů a skutečnosti se setkáváme s běžnými způsoby dramatizace, zvláště s využitím některých prostředků stavby větné (krátké, v podstatě holé věty, věty jmenné, věty zvolací a rozkazovací):

Vozy se hnuly. Motory řvou ve vysokých obrátkách. Teď nesmíme zastavit. Musíme kupředu. Kupředu…! (II, s. 79).

Ten kilometr trvá věčnost! Pozor! Příkop! Prorazit křoví! Znovu přes příkop! (II, s. 79).

Také přímá řeč se osvědčuje jako prostředek dramatizace:

Řidič italského kamiónu stojícího na okraji silnice se rozběhl k mělkým přesypům, z nichž vyčnívaly trosky rozstřílených vozidel. „Nehýbejte se! Jste v minovém poli!“ Na okamžik se nám zastavila krev v žilách (I, s. 81).

[45]Kombinací a nahromaděním uvedených prostředků se autoři snaží vystihnout nejdramatičtější situace cesty, např. havárii v libyjské poušti:

Monotónní zvuk motoru, po dlouhé hodiny ustálený na neměnné výši, zvolna klesá. Mírná zatáčka podél vysoké hliněné zdi, dva těžké kamióny s vlečnými vozy v záhybu cesty.

„Jirko! Brzdi! …“

„Nejde… ruční… Pozor! Drž se!“

Dvacet metrů před vozem se vynořila těžká železná závora na podstavcích přesně ve výši ochranného skla Tatry. Pedál hydraulické brzdy sklouzl bez odporu až k podlaze. Ruční brzda slabě zabrala — a povolila. V posledním okamžiku strháváme vůz proti betonovému pilíři. Náraz, řinčení skla — ticho (I, s. 77—78).

Uvedené prostředky dramatizace nepřekračují repertoár prostředků nejběžnějších. Ve stylu reportáže nelze využívat příliš nápadných a výjimečných prvků epického stylu. Takové prvky by ohrožovaly slohovou jednotu díla, poněvadž by neharmonizovaly s prvky stylu publicistického. Co však chybí k opravdové dramatičnosti takových úseků, to je zobrazení duševního prožitku člověka. Poslední příklad názorně ukazuje, co je do jisté míry příznačné pro celou knihu: v popředí pozornosti je to, co se děje s vozem, a nikoli to, co prožívají cestovatelé.

Popisné úseky. Popisy tvoří nejzákladnější a nejrozsáhlejší složku Afriky snů a skutečnosti. Slohové úsilí autorů se zaměřuje především k tomu, aby popis byl živý a zajímavý. K tomu slouží hlavně pružná a mnohotvárná výstavba větná:

Zdá se vám, že noční Alexandrie má zcela normální vzhled. Děti spí na nábřežích vedle hromádek smetí. Šarbatli s obrovskými skleněnými zvony a hranoly ledu. Stánkaři opékají na řeřavém uhlí klasy durry (I, s. 106).

Nezřídka je věta rozčleněna na osamostatněné větné členy:

Mezi spletí kanálů, pásy vozovek a železničních tratí začnou náhle vyrůstat domy. Překotně, s nepochopitelným spěchem. Slepené z hlíny. S typickými rákosovými zídkami a haldami páchnoucích odpadků (I, s. 103).

Při vší mnohotvárnosti výstavby popisů však nápadně převládá jeden prostředek — výčet. Syntakticky má nejčastěji podobu souřadně spojených větných členů nebo souřadně přiřazených jmenných vět:

Jakoby vyřezány ze slonoviny, s pavučinově jemnými filigrány, křehké, prolamované, vyšperkované bělostnými zubořezy, krakorci, krápníkovými sloupky, kupolemi, ochozy a půlměsíci vyrůstají (minarety) z kamenného a hliněného moře domů, mrakodrapů a polorozpadlých doupat Káhiry (I, s. 119).

Nedozírné lány kukuřice a bavlníku. Datlové palmy. Rýžová pole. Hektary podzemnice olejné. Ovocné sady. Banánové háje. Půda rozdělená na malá čtvercová políčka (I, s. 102).

[46]Časté výčty jsou hlavní příčinou toho, že mnohé popisy v Africe snů a skutečnosti jsou málo názorné. Výčet sice umožňuje nahromadění nejrozmanitějších detailů, ale tyto souřadně spojené detaily nedávají dost názorný celkový obraz. Výčet se hodí hlavně při popisu nějakého různorodého, neuspořádaného, chaotického množství (jako je např. při popisu Tangeru, I, s. 27), ale selhává tam, kde jde o zobrazení pevných obrysů a ostrých tvarů. Proto asi výčty dávají tak matný obraz architektonických památek; zvláště tehdy, jsou-li ve výčtu nakupeny detaily málo výrazné, všeobecné a nepodstatné. Tak je např. popsána nejslavnější z káhirských mešit, El-Azhar:

Mramor a alabastr. Vrcholná díla arabské ornamentiky. Na slaměných koberečcích ve stínu arkád sedí mladí studenti (I, s. 121).

Výčet vnějších a všeobecných detailů nemůže — podle mého názoru — také vystihnout ovzduší proletářských čtvrtí Johannesburgu:

Skokiarm, prach, špína, splašky, zahnívající zbytky zeleniny, cáry toho, co se kdysi nazývalo šaty, a masy nevědomých, negramotných lidí. To je prostředí shanty towns, semeniště bídy a nemocí (III, s. 27).

Většina těchto málo plastických obrazů je nepochybně důsledkem příliš zběžného pozorování, které je typickým nebezpečím „automobilové“ reportáže. Tím ovšem nechceme říci, že v díle převažují popisy nenázorné. Tam, kde cestovatelé měli možnost se blíže a hlouběji seznámit s prostředím, se životem a prací lidu, tam se jim podařilo podat obraz životný, barvitý a názorný. Je příznačné, že v takových popisech autoři užívají těch nejstřídmějších jazykových prostředků. Popis obvykle dynamizují tím, že ho včleňují do dějového rámce:

Hlavní štolou jsme došli na porub. Všimli jsme si, že pracovní technika je zde přibližně stejná jako v dolech, které jsme viděli v Kongu nebo v Severní Rhodesii. Překvapilo nás jen úžasně stísněné pracoviště. Prostorově stísněné. Vrstva zlatonosné rudy je jen devadesát centimetrů vysoká. Její šířka dosahuje téměř sto čtyřiceti metrů a táhne se do hloubky několika kilometrů. Důlní správě se nevyplácí rubat hlušinu a vozit ji na povrch s rudou. A tak tu dělníci pracují za neobyčejně těžkých podmínek (III, s. 37).

Mnohdy jsou popisy oživovány 2. osobou množného čísla, která zde plní funkci prostředku styku s čtenářem:

Vyjdete na súk. Arabští obuvníci, klempíři, pasíři, krejčí. Hloučky Arabů, sedí na bobku kolem nádobek s kávou. Řemeslníci odloží práci, lehnou si v uličce k spánku a po hodině vezmou nářadí znovu do rukou … Pak najednou zavadíte o balík hadrů, ležící v kaluži. Vzápětí uskočíte, protože se ten balík pohne a namáhavě se pokouší zvednout (I, s. 33).

Projíždíte „hlavní“ ulicí ve spleti všeho živého. Pomalu se pokoušíte předjet tramvaj, která má stupátka podél celých vagónů. Nespatříte z ní však víc než střechu; zbytek zmizel pod hrozny cestujících (I, s. 127).

[47]Touto 2. osobou jako by autoři činili čtenáře přímým pozorovatelem popisované skutečnosti. V Africe snů a skutečnosti se však tento prostředek stal téměř šablonou; je příliš častý, standardní, a proto pozbývá účinnosti.

Uvedené příklady, kladné i záporné, dokazují, že popis musí vycházet z dobré a důkladné znalosti skutečnosti; názorné sdělení této skutečnosti potom umožňují i nejjednodušší jazykové prostředky. To nám potvrdí také rozbor jednoho z nejčastějších, ale přitom nejproblematičtějších prostředků popisu v Africe snů a skutečnosti, obrazného pojmenování. Obrazné pojmenování může nepochybně zvýšit názornost popisu. V reportáži se to daří tehdy, je-li obraz jednoduchý, střídmý, ale přitom svěží, neotřelý:

Před Garijánem se napjatá šňůra silnice stočí do bludiště vlásenek, po nichž vůz vyšplhá do výše několika set metrů nad mořem (I, s. 65).

Hvězdy se kymácejí po obloze jako opilé. Jejich, střepiny pálí do čela (II, s. 78).

Nemůžeme však být spokojeni s tím, že v mnoha případech autoři sahají k obraznému pojmenování otřelému, dosti zmechanizovanému, často přímo klišéovitému. Uvedeme aspoň dva příklady takových konvenčních obrazů:

Svahy hor tonou v záplavě zeleně, mandloně podél ostrých horských serpentin se ohýbají pod spoustou dozrávajících plodů, zatímco hluboko v údolích se vlní lány obilí čekajícího na žence (I, s. 36).

Girlandy světel obepínají široký půlkruhovitý přístav, na jehož koncích světlomety majáků olizují samet hvězdné noci (I, s. 38).

Za vážnější slohový nedostatek musíme považovat jiný typ obrazného pojmenování, kterým autoři Afriky snů a skutečnosti místy přímo hýří. Je to obraz příliš vyumělkovaný, nadnesený, složitý. Takové obrazné pojmenování nejen narušuje slohovou jednotu reportáže, ale stává se také přehradou mezi skutečností a čtenářem. Není názorné a konkrétní, nýbrž mlhavé a neurčité. Zmínili jsme se již o nekonkrétním popisu káhirské mešity El-Azhar. Stejně nenázorný je i popis jiné mešity; jenže zde je příčina nekonkrétnosti jinde — ve vyumělkovaných obrazných pojmenováních:

Vzápětí stojíte pod obrovskou klenbou, která připomíná Aju Sofii v Cařihradě. Barevnou mozaikou oken vysoko v kupoli se derou do ztemnělého prostoru duhové reflektory a v pastelově jemných odstínech stékají po bohatě zdobených stěnách. Proud vzduchu rozechvívá obrovský křišťálový lustr a odnáší jeho stříbrné zvonivé cinkám vysoko do vrcholu kupole (I, s. 120).

Další příklady ještě názorněji doloží tuto „obraznou techniku“:

Ocelové pásy rozžhavené sluncem se nekonečnou přímkou táhnou uprostřed písku. Vedle pražcové páteře s dvojí ocelovou míchou ubíhá pouští asfaltový pruh silnice (I, s. 65).

[48]Mléčná dráha fosforeskovala jako obrovská neónová trubice, kterou proudí roztříštěný odlesk vzdálených velkoměst z jednoho konce vesmíru na druhý (I, s. 100).

Lesklý pruh asfaltu, perforovaný stehy automobilových reflektorů, se vyšvihl do strmého svahu (III, s. 7).

Oblíbeným prostředkem autorů Afriky snů a skutečnosti se stává rozvinutá obrazná linie, v níž z jednoho obrazu roste druhý. Bohužel, při rozvíjení linie se dají často unést svou obrazivostí a odpoutávají se příliš od skutečnosti:

Z asfaltu kdesi hluboko pod úpatím hory vystříkla k nebi záplava světel. Drala se všemi směry z pomyslných ulic a náměstí, vlnila se jako vzduté moře světla, přetékala obzor na severu i na jihu, vyšperkovala jeho okraj zářícími girlandami až kdesi daleko na východě i na západě a vracela se jako ozvěna benátských ohňostrojů do vláken žárovek a roztěkaného fluida zářivkových trubic. Prétoria (III, s. 9).

Čtenář snadno postřehne nebezpečí, které se skrývá za takovou obrazností; je to nebezpečí verbalismu. Tomu se nedovedli autoři v některých popisech vyhnout. Místo názorného a ostrého zobrazení skutečnosti se někdy uchylovali k hromadění všeobecných a nevýrazných detailů, nebo k „vyšperkování“ popisu otřelou nebo zase příliš exkluzívní obrazností. Je ovšem třeba uvážit, že při takovém rozsahu, jaké dílo má, byla technika a styl popisů tvrdým oříškem. Do určité míry pak je nenázornost některých popisů vykompenzována bohatým obrazovým vybavením knihy. V Africe snů a skutečnosti je slovo jen jedním prostředkem sdělení skutečnosti; tento prostředek se stále doplňuje a konkretizuje obrazem, fotografií.

Dialog. Třetím prvkem epického stylu v reportáži je dialog. Ukázali jsme již na jiném místě,[4] že se v reportáži setkáváme s dvojím typem dialogu. První typ je dialog interview, rozhovor reportéra s určitou postavou, bezprostředně zaměřený k situaci. Takový dialog vlastně nahrazuje popis. Reportér klade otázky, postava odpovídá popisem prostředí, činnosti apod.:

„Jaká máte bezpečnostní opatření proti ztrátě zlata při výrobě?“ ptali jsme se ředitele oddělení, když jsme opouštěli důl.

„Přesné výrobní výkazy a důvěru,“ odpověděl. „Jak jste viděli, v továrně pracuje jen osm dělníků. Nikdo jiný tam nemá přístup. A o těch osmi dobře víme, jsou-li poctiví či ne…“ (III, s. 44).

Druhý typ dialogu, rozhovor „dramatický“, tj. rozhovor postav mezi sebou, vyžaduje podrobnějšího výkladu. Vyskytuje se nejčastěji jako rozhovor cestovatelů mezi sebou. Cestovatelé tedy mají dvojí funkci ve výstavbě reportáže; jsou nejen vyprávěči (v této funkci vystupují společně), ale jsou také zobrazenými postavami (pak jsou dvěma sa[49]mostatnými osobami). Rozhovory cestovatelů většinou dramatizují vyprávění:

Číslice vesele naskakují na počitadle tachometru.
„Jirko, nepálí se tu někde guma?“
„Taky se mi zdá, zastav…“ (II, s. 73).

„Mirku, poslouchej! Není to motor?“
„Kde by se tu vzal? To ti ještě hučí v hlavě po chininu.“
„Ale je to motor, podívej se!“
Daleko za námi se na silnici objevil tmavý bod, který se rychle blíží.
„Měls pravdu…“ (II, s. 73—74).

V rozhovoru s jinou postavou vystupují cestovatelé jako jeden mluvčí:

„Lituji, pánové,“ řekl nám francouzský celník, když objevil pod předním sedadlem zásobní kanystr s benzínem. „Z toho musíte zaplatit clo, ledaže byste měli ještě místo v tanku.“

„Ale je to přece československý benzín, ten vezeme až z Prahy…“ (I, s. 23).

Tato dvojí „funkce“ cestovatelů, to, že jsou jednak vyprávěči reportáže, jednak jsou jejími jednajícími (a hovořícími) postavami, by nebyla sama o sobě žádnou zvláštností. Ale to, že v první „funkci“ vystupují společně, kdežto v druhé (když hovoří mezi sebou) se „rozštěpují“ do dvou osob, to je zajímavý osobitý rys kompoziční výstavby Afriky snů a skutečnosti. Tím si vysvětlíme, proč rozhovory cestovatelů mezi sebou, třebas jsou stylizovány velmi živě, působí poněkud nepřirozeně.

II. Prvky publicistického stylu

Publicistickou rovinu v Africe snů a skutečnosti tvoří nejen četné komentáře, které obvykle provázejí obraz měst, zemí, způsobu života; publicistický ráz mají rovněž hojná poučení o hospodářsko-politické situaci a o vývoji těch zemí, jimiž cestovatelé projížděli. Jestliže tyto informační pasáže považujeme za publicistiku, a nikoli za odbornou (popularizační) literaturu, pak je to proto, že autoři zde přímo a bezprostředně vyjadřují své hodnocení a snaží se agitačně působit na čtenáře. V tomto směru navazuje Hanzelkova a Zikmundova kniha na tradice české pokrokové reportáže.

Je třeba si položit otázku, zda všechny publicistické prvky plní svou úlohu. Nelze se zbavit dojmu, že snaha autorů komentovat každý fakt a podávat přímé hodnocení při každé příležitosti podceňuje poněkud čtenáře.[5] Nadto pak při tomto množství komentářů nebylo možno vy[50]hnout se stereotypnosti. Při různorodých hospodářskopolitických problémech bylo třeba hledat jejich osobitost, svérázné rysy komentovaného faktu. Autoři se však často spokojují se všeobecným hodnocením a nemohou se potom někdy vyhnout standardním novinářským obratům:

Opouštíte území Tangeru a je vám náhle zřejmé, z čeho pramení všechna ta bída místního obyvatelstva. Je následkem tahanic o strategicky významný pruh země na africké straně gibraltarského trezoru, o němž nakonec rozhodli kapitalisté několika zemí, aniž se zajímali o názor arabského obyvatelstva. A tak bylo vytvořeno „svobodné“ mezinárodní pásmo, kde se dostalo neomezené svobody vykořisťování, úzké vrstvě cizích dovozců, překupníků a spekulantů, spolu s nepočetnou kastou arabských zbohatlíků. Arabskému obyvatelstvu zůstala „svoboda“ bídy, hladu, nezaměstnanosti a živoření (I, s. 28).

Tato kritická poznámka se týká především míry komentářů v reportáži. Jinak je třeba říci, že styl publicistických pasáží je pestrý, často hodně nápadný. Těžiště účinnosti spočívá ve výběru slov. Jsou to slovní prostředky příznačné pro publicistický styl, hodnotící přídavná jména (často s citovým zabarvením), citově zabarvená jména podstatná, hovorové frazeologické obraty, prostředky ironie:

Zasvěceným pozorovatelům neuniká totiž skutečnost, že to byla úzká vrstva egyptských zbohatlíků, která ze sobeckých zájmů pomohla vnutit Egyptu pokořující smlouvu s Anglií a nakonec se stala povolným nástrojem cizí velmoci (I, s. 117).

Majiteli alžírské půdy jsou francouzští velkokapitalisté a banky spolu s několika arabskými velmoži a zbohatlíky, kteří si za své zaprodanecké „zásluhy“ vysloužili ostruhy u francouzské koloniální správy (I, s. 37).

Francouzská vláda se čas od času pokouší přilepit náplast na otevřené rány hladovějícího Tunisu. V tisku se pak vždy objeví zprávy o zásilkách obilí pro tuniské obyvatelstvo. Jsou to danajské dary, které jsou jasným důkazem pokrytecké vládní politiky. Hladovému obyvatelstvu Alžíru se obilí vezme a „daruje“ se tuniskému. Že jeho hodnota představuje směšný zlomek nesmírných zisků koloniálních vykořisťovatelů, to se v nabubřelých věnovacích zprávách nikdy neobjeví (I, s. 46).

Po pádu nedonošeného italského „impéria“ se projevily i hospodářské důsledky. Bublina splaskla — a většina libyjského obyvatelstva zůstala s prázdnýma rukama a s prázdným žaludkem (I, s. 95).

Na okraji smutné historie nesmyslného postu je hodně jmen těch, kdo měli více pevné vůle nebo strachu z trestu než tělesné odolnosti (I, s. 111).

25. září přinesly noviny zprávy o „velkorysém boji“ proti choleře (I, s. 115).

[51]Vedle výrazů citově zabarvených je nejdůležitějším rysem publicistických pasáží obrazné pojmenování. Má zde jiné poslání než v pasážích popisných. Tam jde především o využití konkrétní a plastické povahy obrazu, zde spíše o využití jeho emocionální, citové stránky. Obvykle jde o celé obrazné linie, rozvíjející se mnohdy z přirovnání:

Po čtyři roky se rozhodovalo o osudu Libye. Její část — Cyrenaika — velká jako osm našich republik, poletovala jako kopací míč na hřišti západních velmocí. Jen občas si na ni mohli sáhnout také lidé, kteří se v Cyrenaice narodili (I, s. 97).

Hladina politického života v Egyptě připadá Evropanu jako hladina jezera kdesi v klínu hor. Občas k ní přes vysoké hřebeny proniknou divoké větry z okolního světa a rozčeří ji na celé ploše. Druhým, trvalým zdrojem neklidu jsou neviditelné proudy skryté hluboko pod povrchem. Uprostřed se vlny divoce srážejí, kruhy na hladině se postupně šíří a slábnou, až posléze zanikají, aby se nazítří objevily znovu na docela jiném místě (I, s. 105).

Jihoafrická unie dnes připadá pozorovateli, který sledoval nit jejího historického vývoje, jako sud střelného prachu, ke kterému zapálený doutnák rychle prohořívá. Jedni jej hasí ze všech sil nejtvrdšími prostředky. Druzí, porobení, jichž je obrovská číselná přesila, výbuch dychtivě očekávají. Bude je stát mnoho obětí, ale rozmetá vrata vězení, v němž se po čtyři století střídaly jen uniformy hlídačů (III, s. 11).

Ani v těchto obrazných liniích se autoři nedovedli zcela vyhnout tomu nebezpečí, o němž jsme již mluvili, nebezpečí verbalismu. Obrazná linie občas sklouzává do obrazů příliš otřelých, „literátských“:

Mladá je historie kolonizace jižního cípu africké pevniny. Jen čtyřiapůl století uplynulo od okamžiku, kdy se jeho půdy dotkla noha prvního Evropana; ale každá její řádka nese předznamenání nenasytné hrabivosti imperií na postupu, z každé její stránky hřmí ozvěna boje a doznívá třesk zbraní; každá kapitola dějin jižní Afriky je skropena slzami, na každou skanula krev člověka (III, s. 9).

Přehlédli jsme stručně základní prvky cestopisné reportáže Afrika snů a skutečnosti, vyprávění, popis, dialog a publicistické pasáže. V jejich jazykové výstavbě jsme zjistili i klady i nedostatky. Klady není třeba znovu zdůrazňovat; čtenářský zájem, který kniha vyvolala, potvrzuje tyto klady zcela jednoznačně. Slohové nedostatky mají povětšině jednoho společného jmenovatele: jsou to prostředky a postupy, které narušují slohovou jednotu díla. Až bude dokončeno vydání druhé knihy našich cestovatelů, reportáže o Jižní Americe, bude možno posoudit, jak se autoři s těmito nedostatky vyrovnali. A pak se budeme těšit na bohaté výsledky nové cesty, k níž se J. Hanzelka a M. Zikmund právě pečlivě připravují.


[1] Podrobněji o smíšených publicistických stylech viz v Kapitolách z praktické stylistiky, 2. vyd., Praha 1957, s. 108, 112n.

[2] Reportáž s převahou uměleckých prvků se někdy nazývá umělecká reportáž. I když se proti tomuto termínu namítá, že každá reportáž musí být umělecká, má, myslím, v uvedeném pojetí svůj smysl. Vystihuje to, že se reportáž velmi přibližuje k žánru uměleckému. Při dnešní nepropracovanosti teorie publicistických i uměleckých žánrů není zcela jasné, jaký je vztah reportáže k tzv. črtě (viz o tom např. v příspěvku L. Bublíka Črta, nebo reportáž?, Novinářský sborník 1956, s. 35 až 44).

[3] Ukázky cituji ze 4. vydání Afriky snů a skutečnosti, Orbis. Praha 1955. Římská číslice značí svazek, arabská stránku.

[4] Kapitoly z praktické stylistiky, 2. vyd., s. 112.

[5] Vzdávat se komentáře neznamená propadat objektivismu. Stranickost, vášnivé osobní zaujetí je, jak dosvědčují všichni vynikající socialističtí reportéři, základním předpokladem reportáže. Avšak tato stranickost se může projevit nejen přímým komentářem, ale již samým podáním a uspořádáním faktů. Pak si čtenář dovede vyvodit sám správný úsudek. (Viz k tomu např. v článku Zd. Dvořáčka Poznámky o reportáži, Bulletin Novinářského studijního ústavu, 1955, s. 726.)

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 1-2, s. 42-51

Předchozí Věra Horáková: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu

Následující Vladimír Ženatý, Jarmila Syrovátková: Nové základní pravopisné a mluvnické příručky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1