K výkladům o postavení slov příklonných

Václav Flajšhans

[Hovorna]

(pdf)

-

Mnoho již u nás v nejnovější době bylo bojováno teoreticky za správný pořádek slov proti praxi některých auktorů, hlavně některých básníků, kteří nedovedou ani z řeči lidové ani z dobré prózy vycítiti správnost t. zv. zákona Wackernaglova. Na str. 248, 251/3 a j. opět — zcela správně — ukazuje Naše řeč správnost tohoto principu; její vývody je možno některými zajímavými dodatky doplniti.

Až do zákona Wackernaglova, jenž ukázal hluboké kořeny tohoto zjevu jazykového v řečech indoevropských (a tím ovšem také implicite v dávné slovanštině) a jeho příčiny (a který byl doplněn později zákonem Marbovým o jisté rovnováze větné slov přízvučných a nepřízvučných), byl pořádek slov ve větách českých (a slovanských) předmětem t. zv. mluvnice popisné. Dávno před Wackernaglem si všímali tohoto zjevu na př. Liebsch v syntaxi hornoluž. (1884, str. 228—229), Małecki v gram. polské (1863, str. 377—378) atd. — a Naše řeč uvádí u nás Bartoše z r. 1891 a Dobrovského z r. 1819. Čím bystřejší byl pozorovatel, tím více a správněji pozoroval; ale ovšem i nejlepší pozorování (na př. Bartošova nebo Vodičkova) jsou neúplná a do jisté míry nesprávná, právě proto, že jim řídící zásada zůstala (až do formulace Wackernaglovy) neznáma. Zůstala neznáma i Weilovi, jenž r. 1844 provedl již podobnou srovnávací studii (De l’ordre des mots dans les langues anciennes comparées aux langues modernes).

Tato popisná práce začíná u nás už před Dobrovským (výklad z r. 1819 je pouhý otisk prvního vydání z r. 1809, jen o 5 řádek zkrácený). Ze stilisace Dobrovského je patrno, že znal arci kapitolku Bernolákovy mluvnice z roku 1790: »Appendix circa ordinem orationis slavicae« str. 233—240 (krom toho má ještě o atonu -li a příklonce bich výklad na str. 230). Dobrovský ovšem, stavěje na Bernolákovi, viděl více a lépe nežli tento Slovák; ale Bernolák zase staví na mluvnici Doležalově z r. 1746 (str. 175, 224) — a první, kdo se obšírněji tímto thematem zabýval, byl Rosa r. 1672 (str. 281, 347; z něho výtah pořídil 1704 Jandyt), jehož také Dobrovský zná, cituje a opakuje. Ale byli ovšem gramatikové i před Rosou; všiml si pořádku slov 1667 Konstanc (165—166), 1603 výborný Nudožerský (f. 80b—81a), ano otec gramatiků, br. Jan Blahoslav (Gramm. 347).

Prohlédneme-li výtěžky všech těchto popisných mluvnic, až do nejbohatších skladišť těch pozorování u Vodičky, Bartoše a [298]v Bruse matičním — a srovnáme-li je se zkoumáním novým, po Wackernaglovi, provedeným zvláště od Delbrücka, Bernekra a Nilssona, doplněným pak pracemi Marbovými a zejména studiemi klasické a medievální filologie o závěrečných klausulích prózy, můžeme teprve dobře rozlišiti v těchto pozorováních správné od nesprávného. U nás se o takové nové pozorování pokusili v širších rozměrech Smíšek a Tomsa; ale práce jejich nevolila svých textů vždy šťastně a nehleděla jejich kritiky; jejich výsledky nebyly takové, jak by mohly býti.

Je zajisté potřebí obojího; i snůšky hojného materiálu i přesného vytčení a provedení základní zásady. Vzpomínám tu na studii Zubatého »O jistém užívání zájmen an a on« v Listech filologických 1909 (ročník 36); tak dlouhá již byla řada popisných prací mluvnických o tomto ‚an, ano‘; kolik dobrého a bezpečného materiálu bylo sneseno, krátce před tím naposled v Gebaurově Stč. slovníku! A přece celá tato skutečně veliká a dobrá práce popisná (vzpomeňme jen na př. Kottova Slovníka nebo Zikmundovy Skladby) — jak se ukázala neúplnou a do jisté míry nesprávnou poznáním hlubokých kořenů tohoto zjevu a jeho příčin! Tak pravidelné vazby se najednou ukázaly odchylkami a odchylky správnou tradicí! Podobným způsobem nepochybně bude možno zpracovati i tuto látku; bude záležeti na dobrém vybrání materiálu. Jsou v jazyce pevně zakořenělé sdruženiny slov, názvy botanické nebo místní, formule právní a zaříkávací; počitadla atd., jež jistě představují původní a základní stav našeho pořádku slov; proti práci tak založené nebude možno nikomu se vzpírati.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 10, s. 297-298

Předchozí Jak se měnívají jména

Následující Bohuslav Havránek: Grammaire de la langue tchèque