Pane Brožku!

[Hovorna]

(pdf)

-

(S.) Správně voláme osoby vokativním tvarem, ať je jméno spojeno se slovy, jako pán, paní, slečna, či nic. Voláme »kmotře Brázdo, strýčku Václave, paní mlynářko, slečno Bětuško« a pod. a není proč volati »pane Brožek, pane Josef, pane kmotr«; přes to, že se staročesky čtou sporadicky případy, jako »proši, bratr (= bratře), daj mi pokánie (= rozhřešení)«, není to nic než napodobení němčiny, která nemá vokativ. tvaru (»Herr Richter!«) a mrzačení jazyka našeho, kterého se upřímný Čech varuje. Výjimku tvoří některá jména ženská, u nichž ve vok. obyčejně užíváme tvaru nom. (na př. Anna, kmotra); ale i u těch bývá ve spojení s »paní, slečno« spíše tvar vok. (paní kmotro, slečno Anno). Ve vyvolávání, totiž kde nevoláme přímým oslovením osobu přítomnou (můžeme vyvolávati i osobu nepřítomnou), na př. ve škole, při kontrolním shromáždění, při hlasování podle jmen a pod., [189]v češtině i v jiných jazycích je obvyklý nominativ; je rozdíl, oslovím-li na př. při společenské hře osobu přímo vokativem (slečno Anno!), či naznačuji-li pouhým jménem, tedy nominativem, že se má přihlásiti, něco vykonati a pod. (slečna Anna!). — Odvozenin ode jmen v čísle množném indoevropské jazyky vůbec nemají, proto nemá ani slovanština přivlastňovacích příd. jm. k číslu mn.; mimo to slovo v č. mn. samo bývá rozsahu neurčitého, a proto bývá třeba jej vymezovati přívlastkem, který pak v češtině brání utvořiti přivl. př. jm. Proto říkáme »bratrův dům« (»dům mého bratra«), ale »dům mých bratrů«. Jména stř. r. přivl. příd. jmen nemají opravdu asi proto, že je mezi nimi málo jmen osob (dítě, děvče a p.); s nimi se srovnávají i muž. jm. téhož sklonění (hrabě, kníže), ovšem nejsou-li příjmeními (říká se »Hrabětův, Knížetův klobouk«, i »Dítětův dům« jsme slyšeli, ale také »Díťův«). Ze staré češtiny známe přivl. příd. jm. kniežětin (kniežetina Milost, radda kniežetina Arch. č. 1, 34; 4, 391, 402; 7, 246).

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 6, s. 188-189

Předchozí Paběnice

Následující Pořádek slov