Listárna

[Listárna redakce]

(pdf)

-

P. V. Čermákovi. Marně jsme hledali v zaslaném článku důvodu pro Vaše rozčilení. Tak hanebného pravopisu, že by jím nesměl psáti ani žáček 5. tř. ob. školy, jsme tam vůbec nenašli, nýbrž jen tři zjevně tiskové chyby. Ostatní je správné. Čárky, které Vy jste přidělal, nejsou pravopis, nýbrž interpunkce, a v té věci není vůbec přesných pravidel. — Časopis »Světozor«, píseň Kde domov můj? nemusí míti uvozovek (v. N. Ř. II, 64). — Radši není chyba, nýbrž správné. — Opravujete-li slovo hřiště na hříště, dopouštíte se chyby. Viz Pravidla českého pravopisu. Nejsou-li Vaše brýle vykrouženy předpojatostí ze skla domnění?

Panu K. K. v Čes. Budějovicích. Podst. jména s příponou -ce (stč. -cě), jako soudce, rádce, záhubce, se skloňovala původně jako duše; 2. pád množ. byl tedy nejdříve: těch súdec, těch rádec, právě tak jako bylo těch dúš (a je dosud ovec, ulic atd.). Když se u podst. jmen vzoru duše ujímá (a to velmi záhy) koncovka -í (podle kostí a p.), na př. duší, říká a píše se ovšem také těch súdcí, těch rádcí, těch záhubcí atd. Posléze pak vlivem rodu přejímají tato podst. jména soudce, rádce a p. koncovky podst. jmen mužských (vzorů had, oráč) a vznikají pak v 2. pádě množ. novotvary s koncovkou -óv (později -uov, -ův, -ů), které se časem v spisovném jazyce stávají pravidlem; odtud novočeské tvary soudců, rádců a p. Koncovka -í v stč. záhubci a koncovka -ů v nč. soudců, jsou tedy koncovky docela různé, mezi nimiž není vnitřní spojitosti, nýbrž jen časová posloupnost.

-ak- v Dobrovici. 1. Staročeské supinum, pokud bylo ještě tvarem živým, lišilo se od infinitivu tím, že mělo koncovku -t (původně s tvrdým jerem), volat, že proti dvojslabičným infinitivům mělo kmenovou samohlásku nezdlouženou (vésti — vest, bráti — brat), a že předcházející samohláska -a zůstávala bez přehlásky (žíti — žat, ležeti — ležat atp.); supinum se tvořilo dále jen od sloves nedokonavých, užívalo se ho po slovesech znamenajících pohyb a místo předmětu ve 4. pádě mělo při sobě předmět v 2. pádě (Laban šel ovec střic, stříhat). Od 15. stol. však supinum zaniká a na jeho místo nastupuje čím dál tím častěji infinitiv; supinum žije tou dobou většinou již jen jako archaismus v textech biblických. Úplný zánik supina nastává v stol. 17. a 18. (nehledě k nepatrným přežitkům, známým z mluvnic). U některých spisovatelů novověkých (u Jungmanna, Palackého) a v některých mluvnicích novočeských (v Pelclově, Tomíčkově, Mikšově, Zikmundově, Blažkově, Bartošově a j.) činí se pokusy oživiti zaniklé supinum, ale jsou to jednak pokusy nedokonalé (na př. u Zikmunda je sup. třít, hnát, krájet m. třet, hnat, krájat), dílem umělé a násilné (na př. u Blažka jsou supina pec, třet, brat a p.), vesměs však načisto zbytečné. Jazyk se toho tvaru jednou vzdal, protože ho přestal potřebovati; ani my ho v ničem nepohřešujeme, a kdo se pokouší jej přes to křísiti, dopouští se stejné zbytečnosti a stejného násilí, jako kdyby chtěl křísiti staročeský aorist nebo duál. — 2. Mluviti s cesty ve významu blouzniti, mluviti nesmysly je rčení lidové a české (Kott V, 1123, Český lid XII, 131 »mluvíl s cesty«); s cesty znamená »ne správnou cestou, nesprávně, bludně«. Z výrazu »s cesty« bylo utvořeno příd. jméno scestný (= nesprávný, bludný) hojně se vyskytující u spisovatelů staroče[220]ských (na př. mistři pražští řekli sú, že jsú to písma křivá a scestná, Staří letopisové str. 80). — 3. Zapůsobiti je složenina utvořená v nové době podle jiných sloves s touž předponou složených; je to předpona dnes jaksi módní a mladší naši beletristé si v ní libují často přes míru (zaprosil, zapochyboval, zaútočil a p.). Předpona za- mívá v těchto složeninách význam perfektivovací (mění sloveso nedokonavé v dokonavé) v tom smysle, že vytrhuje z celého průběhu dějového okamžik, takřka jen zákmit děje na kratičkou dobu sražený, na př. zasmál se, zadupal, zavrtěl a p. Napsal-li tedy kritik o skladbě, že zapůsobila na posluchače svou vroucností, nebyla to právě poklona, poněvadž doba působivosti skladby trvala podle významu užitého slovesa jen okamžik, načež účinek hned zase zmizel.

Panu F. H. C. Zájmeno nic (které je původem vlastně 2. pád) a také jiná zájmena střed. rodu, to a p., zachovávají i při záporném slovese tvar akusativní (nemám nic, ty to nevíš?). Slovesa, která ve tvaru kladném mají při sobě 2. pád, podržují jej ovšem také, jsou-li záporná. T. zv. coček (zemský co trestní soud) není sice germanismus, ale v jazyce nynějším se vazby té neužívá a není proč ji křísiti.

Panu L. Š. ve Frenštátě. l. e, n jsou hlásky; e je samohláska, n souhláska: en není ani hláska, ani souhláska, nýbrž slabika. Míníte-li »en«, jak je říkáme v abecedě (en, em, pe a p.), je to název litery, písmeny, která označuje hlásku (souhlásku) n. — 2. »Po zahájení schůze přečetl předseda« a také »Předseda zahájiv schůzi přečetl« je správné. V prvním případě ovšem nevyjadřujeme, kdo ji zahájil, nýbrž jen, že byla zahájena a pak…, v druhém případě je patrno, že ji zahájil předseda sám. Záleží tedy na tom, co chceme říci.

Panu L. H. v Jilemnici. Máte pravdu: vyjíti vstříc požadavkům je vazba nepěkná a nečeská. My se snažíme je splniti a vyhověti jim. — Dodávky ocele může býti správné; slovo ocel jest totiž rodu mužského i ženského a podle toho má v 2. pádě buď ocele (skloňuje se t. podle vzoru meč) neb oceli (podle vzoru kost). — »Jednání o vydání nově stavěných lodí jest v proudu« není slohová perla. Ovšem se tu míní lodi ještě nedokončené. Jistě by se pěkněji řeklo: o vydání… již se jedná. — Větu »Vzpomenuto povstáním mrtvých členů strany« lze zbaviti té neobratnosti přesmyknutím slova; tedy: povstáním vzpomenuto mrtvých (přesněji: zemřelých) členů strany. — Lité boje jest najisto nesprávné. Litý = ulitý (od slovesa liju — líti). Zde se míní líté boje (t. j. divoké, kruté). — Opožděný jest správně řečeno, jako vzkříšený, pojištěný, překažený. Jen u sloves l. a 3. třídy se nemění kmenová souhláska, tedy: povznesen, vezen, zapověděn atd. — Že: »Zamířili všechno své úsilí proti levému křídlu francouzskému« není správně řečeno, dobře jste vycítil. Úsilí nelze zamířiti, nýbrž vynaložiti.

Nejmenovanému zasilateli »Loutkových her« č. 7. Všeho mnoho škodí; i v dobrém snažení třeba zachovati míru. Právem se horšíte, že v Červené karkulce uč. Jana Velického — hře jinak pěkné — se zpívá sprostá píseň »Šup sem, šup tem, nám už je to všecko jedno, šup sem, šup tam, nám už je to fuk« a že při hře Kašpárek říká: Já na něj házel, on bobky sázel, a později zase Vlk: Znám toho kluka, stál u potoka, když jsem bobky sázel, on tam po mně házel. A jest to věc [221]přímo nepochopitelná, že se to tam dostalo. Ale proto není třeba hned tak příkře psáti o boji proti zpustnutí mládeže, o učitelích a uměl. výchově, proti prodávání té knihy. Záslužné upozornění Vaše jistě i bez pum a granátů vykoná svůj úkol: pořadatelé loutkových her budou příště ony odrhovačky vynechávati.

Sl. odborná učitelka v B. M. Že i příjmení mají v spis. jazyce míti v 5. pádě tvar náležitý, jest věc zajisté nesporná; tedy pane Langře, pane Šašku atp., nikoli pane Langer, pane Šašek. V jazyce obecném i v nářečích bývá sice zhusta 1. pád místo 5. milá holka!, paní kmotra!, milá Anna, pane učitel, pane mistr, pane Šašek (tvar vokativní bývá pokládán za méně zdvořilý), v jazyce spisovném však těchto odchylek, pokud jde o slova sklonná, není.

Panu V. N. v Opavě. Přejete si vysvětlení, proč se říká sice hanácký, horácký a p., nikoli však slovácký ani polácký, nýbrž slovenský, polský, ač obyvatelstvo slove jednostejně Hanáci, Horáci, Slováci, Poláci. Na to není jiné odpovědi, než že si jazyk živý tyto různé způsoby odvozenin tak vytvořil a že řeč spisovná jest povinna jich dbáti. Slováci sami nazývají svůj kraj Slovenskem, svou řeč slovenskou, své ženy Slovenkami, slovo polský jest v jazyce od pradávna. Neshoda se jmény hanácký a p. jest ovšem jen zdánlivá. Příd. jméno slovenský (a rovněž Slovensko, Slovenka) není utvořeno ze základu Slovák, nýbrž z pův. jména Slovenín, množ. Slovené (m. Slověnín, Slověné), které bylo pak zatlačeno tvarem Slovák (pod. jako Poláci m. Polané), kdežto jeho odvozeniny slovenský a p. zůstaly v platnosti podnes. A stejně u slova polský. Poláci je název pozdější za starší Polané = obyvatelé polí; a země Polanů slula ovšem Polsko právě tak, jako kraj Lučanů slul Lučsko (kraj lučský), kraj Slezanů Slezsko atd. Způsobem docela stejným dochovalo se i do nové češtiny příd. jméno vojenský, jehož základ a východiště, stč. vojěnín (množ. vojěné, 2. p. vojan) byl vytlačen z užívání druhotvarem voják (n. vojín). — Podle Pravidel českého pravopisu (z r. 1913) str. V jest psáti království české, italské atd., nikoli České a p.

Panu J. H. v Plzni. Výčet sloves, která mají u sebe předmět v 2. pádě, podávají všechny zevrubnější mluvnice české (na př. Gebauer-Ertl v § 738).

P. prap. E. K. v poli. Přezdíti, přezdívka opravdu pochází od stč. jmě vzdieti komu (jméno dáti); přěvzdieti znamenalo »dáti jiné jméno«. — Obnésti, obnášeti koho čím = očerniti, pomluviti se říkávalo v 16.— 17. stol. — Za hojné poznámky a pokyny zatím děkujeme: poskytnou nám mnoho látky do »N. Ř.«.

Panu V. V. v Polské Ostravě. Dělení slov na slabiky na konci řádek (v písmě a v tisku) jest jako pravopis vůbec věcí zvyku a dohody. Staří písaři dělili slova buď prostě podle toho, kolik se jim písmen právě na řádku vešlo (na př. v-šech, noh-ám), zpravidla však zachovávali již oni v zásadě dělení slabičné (no-hám); jen skupiny souhláskové na rozhraní dvou slabik dělívali, jak se jim to právě hodilo (na př. nés-ti i né-sti, služeb-níče i služe-bníče). V mluvnicích novočeských byly činěny pokusy, aby i dělení skupin souhláskových bylo uvedeno v pravidla, a to jednak podle zásady etymologické (rozčlenění slova), jednak podle zásady fonetické (t. j. některé skupiny souhlásek pokládány za nedělitelné, na př. do-brý podle bráti, jiné za dělitelné, na př. bar-va). Pravidla ta byla dosti složitá i nepřesná zejména též proto, [222]že děliti slova v slabiky foneticky jest úkol velmi nesnadný: rozhodnouti sluchem, patří-li ze skupiny souhláskové uvnitř slova k slabice následující souhláska jen jedna či obě, působí značné obtíže, zvláště v češtině, kde připojování souhlásek k sobě je celkem volné. Proto také Gebauer (v článku O skladě a dělení slabik v češtině v Listech fil. 1876, str. 201) pokusil se upraviti dělení souhláskových skupin mezislabičných podle jednotné zásady, a to etymologické (historické), podržev z dělení fonetického pouze důsledné připojování j k slabice předcházející (na př. zdej-ší), vším právem ovšem, neboť jde tu vlastně o dvojhlásku ei, psanou písmeny ej. Ale i tato pravidla byla ještě dosti složitá a nevystačovala rovněž pro všecky případy, takže spisovatel musil pro některé případy (na př. oblek, obraz) si vypomoci radou, některých slov raději neděliti. Proto Gebauer časem (v 1. vyd. Mluvnice české z roku 1890 a ve shodě s ním i ve vydáních dalších, v Pravidlech i v Hist. mluv. I, 474) zjednodušil tato pravidla v tom smysle, že stanovil pro dělení skupin souhláskových pravidlo jen jedno, shodné s celkovým rázem českého pravopisu, t. j. děliti skupiny souhláskové určitým způsobem jen tam, kde etymologie slova (rozklad slova v jeho součástky) ukazuje zřetelně, kam která souhláska skupinová patří, zda k předponě, ke kmeni, k příponě odvozovací či ke koncovce (pod-star-ší, slad-kost-mi a p.). V případech, kde etymologické složení slova není zjevné, ponechává v dělení mezislabičných skupin souhláskových celkem volnost, dopouštěje, aby písař (sazeč) skupinu buď celou přirazil ke slabice následující anebo (raději) ji rozdělil mezi obě slabiky. To je pak věcí sluchu a nenucené výslovnosti, jak se kdo rozhodne; dělíme na př. ji-tro, ve-dro, U-hry, má-slo, u-hlí, poněvadž by stěží kdo vyslovoval ved-ro, uh-lí, obyčejně však píšeme vlas-ti, lás-ka, mys-liti a p.; ale kdyby napadlo někoho děliti vla-sti, lá-ska, my-sliti, nebylo by to také pražádné neštěstí. Jde tu přece o věc načisto zevní a mechanickou, která nemá s jazykem pranic společného, a trochu volnosti nemůže býti na škodu. — 2. Mezi slovy Ital a Italián bývá činěn rozdíl (v. Pravidla čes. pravopisu), příd. jméno jest italský; naši předkové říkávali však raději vlašský n. vlaský. — 3. O čtení číslovek řadových byl podán výklad v »N. Ř.« II, 28, kde byly probrány všechny možné způsoby čtení; rozhodovati, který z nich je lepší, nemělo by smyslu ani důvodu, poněvadž jsou všechny stejně dobré.

Slečně M. N. v Praze. 1. O věcech, týkajících se pojmu věty holé a zvláště těch, na něž se dotazujete, možno se poučiti v Gebauerově-Ertlově Mluvnici české § 486, 3 a zvl. v § 467, 2 (v poznámce k § 535, 2a), jakož i v poznámce k § 495, 2. — 2. Definice infinitivu, že je to tvar slovesný, ukončený na -ti, jest ovšem nesprávná, neboť podle ní byly by tvary biti, obuti, zakleti, přikryti a p. vesměs infinitivy. Vyslovujeme-li: (zakončený) »na -ti, na -en« a p., máme i tu klásti přízvuk na předložku, zrovna tak, jako když vyslovujeme (umí to) od a až do zet a p. — 3. Proč je v Pravidlech psáno zrána, ale z jara, nedovedeme dobře vyložiti; jinak bývá tu zachováváno pravidlo psáti jako jedno slovo takové výrazy, které nabyly jiného významu, než má výraz předložkový, na př. dokonce (= sogar) a do konce (= bis zu Ende) a p. — 4. Proti předložce na bývá ovšem velmi často předložka s, protože na znamená tkvění na povrchu, předložka s pohyb s povrchu; ale předložka na mívá také významy jiné a pak jí ovšem odpovídají také předložky jiné, [223]které se svým významem k tomu hodí: máme něco na paměti, ale říkáme něco z paměti, měj to na mysli — pusť to z mysli, na jaře — z jara, (šla) na trávu — z trávy a p.; tak zejména udává-li se původ: jsem z Vyšehradu, ze Smíchova, kvítí ze zahrady, ze hřbitova a p. V tom smysle napsal tedy spisovatel vámi uvedený správně »čekanko z rozcestí«. — 5. Názvy živých věcí přenesené na věci neživé podržují často své tvary původní; byl o tom výklad v »N. Ř.« I, 127. Píší-li vám žáci »v povětří lítali papíroví draci« a p., není třeba v tom hledati chyby. — 6. Obyčejně se říká hráti si s něčím (s pannou, s míčem a p.), také však (zvl. je-li s hrou spojen pohyb věci) hráti si něčím (míčem, kaménky a p.). — 7. Správné je podřipský. — 8. Švekruše (svekruše) je slovo domácí (pol. świekrucha, pův. svekry, svekrve), švagrovství je slovo přejaté z němčiny. — 9. Oceán podle výslovnosti dnes obvyklé. — 10. Polovice chleba, Prahy, vojska, všech přítomných atd.; u číslic bývá častěji předložka z: polovice (čtvrtina, desítina) z šesti (vzatá) atp. — 11. Za oslovením v dopisech (Milý příteli!) děláme vykřičník (Pravidla z roku 1913 str. XLI).

Panu J. K. v Pulji. Základem spojky poněvadž jest předložkový výraz po -ně (= pro ně, pro kteroužto věc), spojovaný obyčejně (jako jiná spojovací slova, na př. kdy-že = když, jeliko-že = jelikož, jen-že = jenž) s příklonnou částicí -že ve spojku stč. poněže (= protože); vedle tvaru poňe vznikl složením s částicí -va-, která ve slov. jazycích bývá připínána ke tvarům zájmenným (na př. v bulharštině a j.), tvar poněva a poněvaže n. poněvaž. Vlivem pak jiných spojek stč., na př. doňudž, donidž, doňavadž (= pokud), vznikl tvar poněvadž, jehož užíváme dnes. Proto tedy píšeme poněvadž (jako dokudž, odkudž), nikoli poněvač.

Panu uč. A. M. v Uh. Ostrohu. Dotaz je nejasný. Žádáte za poučení o dvojném čísle u zvířat, uváděje za důvod, že v mnohých knihách je v té věci nesouhlas, ba že se někde úmyslně vyhýbají skloňování. Z někdejšího plného užívání duálu (u všech jmen bez rozdílu) jsou v nové češtině jen nepatrné zbytky, uváděné v mluvnicích; u jmen zvířat však dvojného čísla vůbec neužíváme.

Panu F. B. na Vsetíně. Stížnosti a výtky obsažené ve Vašem listě vyplynuly, jak se podobá, z nesprávné domněnky, že podstata správnosti jazykové záleží především ve znalosti pravopisu. Vytýkáte »Naší Řeči«, že neplní své povinnosti, nevšímajíc si dost bedlivě otázek a proměn pravopisných, a byl byste nakloněn upříti Šaldovi i jiným literátům znalost jazyka, protože píší poprvé m. po prvé a že zaměňují jako by s jakoby. Ale jazyková správnost, na jejíž povznesení »Naše Řeč« byla založena, a pravopis je dvojí věc různá. Pravopis je pouhý kabát jazyka, a jako pod chatrným kabátem může býti dobrý člověk a v bezvadném fraku ničema, tak i nejdokonalejším pravopisem mohou býti páchány nejhrubší hříchy na jazyce a naopak. Tím nijak nepodceňujeme znalosti pravopisu, je to nejnižší požadavek vzdělání jazykového, nezbytný každému vzdělanci tak, jako je znalost not a hudebních značek nutná každému hudebníkovi. Proto »Naše Řeč« znalost pravopisu prostě předpokládá, a všímajíc si odchylek při dnešní neustálenosti pravopisu a výslovnosti české snadno vysvětlitelných jen mimochodem, všechen svůj zřetel [224]obrací na vlastní úkol svůj, správnost a čistotu jazyka. Na změny prováděné čas od času v »Pravidlech českého pravopisu«, nařizovaných ministerstvem kultu a vyučování, nemá »Naše Řeč« vlivu; v I. ročníku se spravovala »Pravidly« z r. 1904, jsouc k tomu zavázána usnesením III. třídy České Akademie, která »N. Ř.« vydává. — Proč se pravopis časem pozměňuje, vyložil Gebauer v předmluvě k »Pravidlům« z r. 1902, a mění se nejen pravopis náš, nýbrž i jiné. Od prvního vydání »Pravidel« k druhému uplynulo desítiletí a není snad ani od venkovského učitele žádáno příliš mnoho, má-li jednou za deset let zrevidovati a osvěžiti své vědomosti pravopisné. Už také proto, aby ušel mrzutým výjevům jak je líčíte, že žačka věděla dříve co je v nových »Pravidlech« než slečna učitelka. Změny od jednoho vydání ke druhému nebyly ostatně ani příliš četné ani pronikavé a nebylo třeba prostudovati ani celých »Pravidel«, neboť, jak se pamatujeme od posledního vydání »Pravidel« z r. 1913, vypsal prof. Hulík v kterémsi časopise učitelském na několika stránkách všechny změny a zásady, jimiž se vydání z r. 1913 lišilo od vydání z r. 1904. Že k tomu, aby se změny novým vydáním zavedené vžily, jest třeba jistého času, rozumí se samo sebou, a že se sazečům i píšícím první čas po provedení změn vetře bezděky a časem ještě starší a odložený způsob psaní, je rovněž snadno pochopitelné, neboť psaní je činnost mechanická. Ani to vás nemusí naplňovati podivem, že i nejnovější vydání »Pravidel« píše ještě zpropitné, že připouští pouze tvary angličtina, francouzština atd.; o těchto věcech bylo vykládáno teprve v 1. roč. »Naší Řeči«, tedy téhož roku, co vyšlo nové vydání »Pravidel« (1917). O dělení slov najdete výklad v »N. Ř.«

Panu K. K. v Žlebích. 1. Sloveso hnízditi (utvořené ze slova hnízdo jako bydliti z bydlo a p.) znamená hnízdo dělati, stavěti. Některé slovanské jazyky ho užívají v tomto patrně původním tvaru, bez se (na př. srbochorv.), ve většině však se ujal tvar zvratný, hnízditi se (hnízdo si stavěti). Také ve starší češtině bývalo pravidlem hnízditi se (na př. holubice sě v skalí hniezdí, u Husa, podle Gebauerova Slov. stč.) a drží se tvar zvratný namnoze i do doby nové (na př. sup bradatý nyní jen asi na horách tessinských atd. stále se hnízdí Živa 1856, str. 298, v takové krajině hnízdí se kanár divoký Vesmír 1906, str. 61). V nové češtině se ujímá (snad vlivem něm. nisten) v témž významu zase prosté hnízditi (Kott VI, 31 7 cituje z Kollára: Jidáš má obličej, v němž nejvyšší zloba hnízdí; pod. kde čápi hojně hnízdí, jako v Holandsku nebo ve Štrasburku, Bartoš, Čítanka II, 5. vyd., str. 24 a j.). Bývá pak činěn rozdíl mezi slovesem hnízditi (= hnízda si stavěti, míti) a hnízditi se, vrtěti se neklidně, jako když se pták v hnízdě usazuje (na př. hnízdí se jako husa na vejcích, Kott I, 444). — 2. Pomnožná jména místní, ať jsou původu jakéhokoliv, měla dříve vesměs a mají dosud většinou genitiv bez koncovky; tedy jako dosud říkáme do Poděbrad, do Uher, atd., říkalo se a dosud se říká do Postoloprt, do Buben, do Haber, do Karlových Var, z Vinohrad atd.; ale u těch jmen místních, která jsou původem názvy obecné, apelativní, proniká také tvar z -ů (v. Gebauer, Hist. ml. III, 1, str. 70) a říká se pak také do Habrů, do Karlových Varů, z Král. Vinohradů atd. U jména Žleby by byl podle novočes. usu možný tvar obojí, do Žleb i do Žlebů; rozhodnouti se jest nejlépe podle místní zvyklosti. — 3. Slovo kalhoty (stč. též kalihoty, galihoty, kalioty) jest z ital. caligotte, jež souvisí s lat. caligae a franc. culotte.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 7, s. 219-224

Předchozí »Spáliti za sebou mosty«

Následující Josef Zubatý: Jak mnoho — tak mnoho, kolik — tolik