Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve Věstníku Jednoty Svatopluka Čecha 1919—1923 uveřejnil prof. Ferdinand Strejček článek »Na ochranu básnické mluvy české«, v němž čte zlé levity redakci Naší řeči. Naše řeč se střetla s prof. Strejčkem hned po svém zrození (I, 125, 248) a pověděla již tenkrát své mínění o jeho jazykových vědomostech a polemických způsobech; nemusila by se jím už zabývati, jako se přestala zabývati jinými »odborníky« téhož rázu, Hlavinkou a j. Ale protože prof. Strejček píše pod egidou Jednoty Svat. Čecha na povznesení jazyka a písemnictví českého a obrací se k jejím členům, které zajisté jen láska k jazyku uvedla do jejího lůna a které prof. Strejček přímo vodí za nos, vracíme se k statečnému obránci »kdyžtě« neradi, ale přece, protože, jak se na konec ukáže, naposled.

Jdeť i o některé věci zásadní. Prof. Strejček vytýká Naší řeči, že ztěžuje práci našim básníkům, vytýkajíc jim podle svého »lineálu« a neprávem některé formy, jichž oni k své práci nutně potřebují: nesprávné kladení t. zv. příklonek (se, mi atd.), nerozlišování tvarů jich a jejich, chybné přizvukování jednoslabičných slov, předložky dle a kol, nestažené tvary svojí, tvojich (m. svou, tvých), tmící (m. tmějící), 3. mn. voní (m. vonějí), naděj m. naděje a p. Předložek dle a kol jsme sice dosud žádnému básníku ne-vyčtli, leda by prof. Strejček počítal mezi své básníky »Tribunu« a »Čecha« nebo p. Hlavinku; když se jim ty papírové okrasy »měsíční« češtiny líbí, habeant sibi. Ale to jen mimochodem. Naše řeč vytýká podle prof. Strejčka našim básníkům vypočtené chyby především z nechápavosti a nedostatku smyslu pro to, že básnická mluva musí míti nějakou volnost a že básnický sloh je a musí býti dokonalejší než sloh všední (lidový).

Zajisté; mluva básnická musí míti a má nějakou volnost, neboť především básník jest a byl vždycky v rozletu svých myšlenek i sílou jazykově tvůrčí. K této práci tvůrčí dává každý jazyk básníku nekonečné množství možností a dějiny naší básnické mluvy od Thama do Březiny jsou svědectvím, jak bylo těchto možností bohatě využito. Ale každá svoboda, která se nezvrhla v anarchii, má své meze a má je i mluva básnická; vybočení [247]z těchto mezí, ať jde o řeč, či o morálku nebo o umění, duchy jemnější uráží, lidem otrlým je to jedno, ne-li vhod. Každá mluva je v svých prostředcích výrazových omezena; osloví-li kdo pražské pepíky »dobří jinoši«, dají se mu do smíchu; zeptá-li se někdo v saloně »čéče, vo co dé«, podívá se naň každý, má-li čisté prádlo. Meze básnické mluvy jsou dány v nejširším okruhu její spisovností. O tom, co je spisovné a co nikoli, poučuje nás bezpečně písemná tradice, která není plodem gramatiků, nýbrž dílem dlouhé řady generací píšících a básnících. Hájí-li tedy prof. Strejček na př. nestažených tvarů »svojí« a »tvojich«, jejichž nespisovnost je prokázána (Geb., Hist. ml. III, 1, 492 n.), poukazem, že těch tvarů básníci potřebují a že se takové tvary vyskytují v nářečích vých., dává tím básníkům volnost, aby si podle potřeby pomáhali tvary nespisovnými. Ale potom ovšem nebude směti brániti, aby jiní básníci z týchž důvodů neužívali na př. tvarů »mojeho, mojemu, mojimi« (m. mého, mému, mými), aby nerýmovali »Troja — moja, Troju — moju«, aby nepsali »tať a žať« atd., neboť i to jsou tvary východní. Smějí-li básníci psáti podle potřeby místo spis. »naděje« také »naděj«, což se nikde neříká a nikdy neříkalo, proč by nesměli psáti podle potřeby »ta košil, ta bohyň, ta ulic, ta lavic« (nebo, potřebují-li slova jednoslabičného, i »lajc«), neboť i těch tvarů lze hájiti odkazem na nář. východní. A dovoluje-li prof. Strejček básníkům nespisovné tvary »květy voní, krají tmící«, proč by jim zakazoval tvary »oni umí, hází, odchází« atd., které mají rovněž obdoby v českých nářečích? Může jim takto dovolovati ještě jiné a jiné tvary, potřebují-li do verše o slabiku víc nebo méně, než má tvar spisovný, »bez omezení dobročinnosti,« ale musí pak dovoliti také nám, abychom řekli, že to bude hantýrka, a ne jazyk spisovný. A je-li prof. Strejčkovi péče o šetření spisovných forem k smíchu, je to jeho věc; těm »dobrým jinochům« z periferie je také k smíchu, a starému hokynáři v Nerudově »Týdni v tichém domě« byla také.

Prof. Strejček uvádí dále na obranu svých básníků, že mluva básnická je vyšší, dokonalejší stupeň umění vyjadřovacího a že nesmí býti měřena zákony prostého slohu lidového. I to je pravda a platí to nejen pro mluvu básnickou, nýbrž pro řeč spisovnou vůbec. Jenom že této zásadě samozřejmé prof. Strejček, jak z jeho výtek vidět, zase rozumí po svém, t. j. nerozumí. Zdokonalování řeči se neděje jenom vývojem k formám složitějším (na př. k periodě), ale také a hlavně zjemňováním a nuancováním výrazových prostředků. Vypěstoval-li si tedy živý jazyk na př. přesný rozdíl mezi tvary jich a jejich, je to zdokonalení jazyka[1], právě tak, jako když si rozlišil »svatost« a »svátost« nebo »jeho« a »ho«, Doporučuje-li prof. Strejček svým básníkům proti nám nedbati tohoto rozdílu, nepřispívá tím nikterak k zdokonalení básnické mluvy, nýbrž stlačuje ji pod úroveň řeči prostého člověka.[2]

[248]To platí i o známém zákoně o postavení enklitik (se, si, mi, ti, bych atd.), který si vzal prof. Strejček zvláště na mušku. Tvrdí totiž, že je tento zákon abstrahován z řeči lidové a že ho mluva básnická jako »vyšší stupeň umění slohového« nemusí dbáti, nýbrž že má právo i v tomto případě na volnost slovosledu. O té volnosti slovosledu vůbec se zde šířiti nebudeme; verše jako »čtvermonohým ujetou dupotem tepe podkova půdu« nebude jako vyšší stupeň dokonalosti hájiti asi už ani prof. Strejček. Zákon o stálém postavení enklitik, který nás pudí říkati »kde jsi se tu vzal«, a nikoli »kde tu jsi vzal se« a p., cítíme dnes jako princip rytmický, jehož porušování uráží sluch a cit jazykový každého, kdo si jej jen trochu vypěstoval, a ruší estetický požitek verše právě tak jako odchylky od přirozeného akcentování. To vědí dobře, jak jsme již několikrát ukázali, básníci francouzští, jimž přirozený rytmus řeči ukládá zcela analogické zákony o postavení enklitik me, te, se, le, lui atd., ale nechtějí tomu rozumět básníci naši a najdou se dokonce »odborníci« jako prof. Strejček, kteří v tomto porušování přirozeně rytmisovaného slovosledu vidí »vyšší stupeň umění slohového.« Ostatně, je-li postavení enklitik v češtině tak volné, jak tvrdí prof. Strejček, proč nenapíše ani on ani žádný z jeho klientů »chtělo mu by se« nebo »proč ti se nepřiznal bych byl« anebo »se chce mi« n. »mi se chce« a p.? Odpověď je nasnadě: jejich jazykový cit, třebaže nebyl tak citlivý jako u prostého člověka z lidu, usvědčuje aspoň v těchto případech jejich domněním o volnosti slovosledu z bludu.

Zkrátka, prof. Strejček, domnívaje se, že hájí volnost a krásu básnické řeči, hájí právě tak jako Hlavinka a týmiž důvody jazykovou zvůli, protože dosah, krása a jemnost jazykových zákonů je mu věcí cizí.

Prof. Strejček vytýká dále Naší řeči »žalostné odchylky od směru Čechova a Gebaurova«. Že by N. Ř. v své práci o lepší poznání a probadání českého jazyka byla kdy kráčela ve směru Čechově a že by jméno Čechovo znamenalo vůbec nějaký směr na tomto poli, je nám neznámo. Nám jako linguistům a obráncům zdravého a živého jazyka byl Sv. Čech tím blízký, že se v Broučkovi a i jinde vysmál po právu básníkům, kteří píší tak, jak nikdo nemluví, a výraz »měsíční čeština« se ustálil v NŘ. jako termín právě pro takové výrazy, jakých se v básnické řeči rád zastává prof. Strejček. Odchylkou od směru Gebaurova rozumí prof. Strejček, že se Naše řeč v některých věcech (v rozdílu mezi »jich« a »jejich«, v pravidlech slovosledu) dobrala prý jiného mínění, než míval před 20 lety Gebauer. Prof. Strejček patrně nechápe, že týmž směrem možno dojíti na Zlíchov, ale také do Písku; či je tak naivní, aby se domníval, že česká linguistika bude věčně věků věděti a hlásati jen to, co věděl a hlásal Gebauer, jen proto, aby jí za 50 nebo za 100 let nevyčetl zase nějaký prof. Strejček, že nedbá [249]jeho autority? Gebauer je nám zajisté autoritou v jazykovědě (citujeme ho přes tu chvílí), jako je nám autoritou Dobrovský i Šafařík; ale autorita není koran a věda není zjevení, nýbrž hledání pravdy. Učíme-li čemu jinak než Gebauer, máme a uvádíme pro to důvody; myslí-li prof. Strejček, že měl pravdu Gebauer, dobrá; ať ukáže, že se mýlíme, a autoritu Gebaurovu ať nechá na pokoji. Neví, ani co je autorita, ani co je Gebauer. Prohlašovati, že chce »hájiti svých klientů jediné autoritou Gebaurovou« a zastávati se týmiž ústy tvarů »dle, svojí, mojich, voní (m. vonějí), tmící (m. tmějící)« je možno právě jen tomu, kdo zná Gebaura tak málo jako prof. Strejček. Prof. Strejček i v jiných případech manipuluje se svými autoritami tak, jak se mu to právě hodí do krámu, který si postavil proti Naší řeči. Aby ulomil hrot naší výtce, že někteří básníci počítají za nepřízvučná i taková slova jednoslabičná, na nichž je větný přízvuk (»kal v zlaté číši najdeš jednou z rána,« — jamby; »z jehož vod jeleni chodí pít v průvodu laní,« — daktyly), uvádí, že odedávna, totiž už od Dobrovského, mohla být slova jednoslabičná brána podle potřeby za slabiky přízvučné nebo nepřízvučné. Zatím však jakýsi Král po dlouhých a důkladných studiích napsal velmi podrobné pojednání o prosodii české, v kterém učí, že při veršování přízvučném jest činiti dobrý rozdíl mezi jednoslabičnými slovy s větným přízvukem a bez něho a že slova jednoslabičná s větným přízvukem mohou státi jen v těžké době taktu (thesi). Zná prof. Strejček, obránce a učitel básníků, tohoto Krále, či ho nepokládá za autoritu proto, že se mu nehodí do krámu proti Naší řeči?

Dále nám vyčítá prof. Strejček, že se v svých výkladech a výtkách řídíme šablonou a »jednostranným« lineálem. Zlé obvinění, kdyby to bylo pravda. Nebudeme je vyvraceti detailně, protože bychom musili citovati z NŘ. takřka článek za článkem; ale naši čtenáři se sami zajisté rozpomenou, jak jsme bezpočtukrát připomínali, že v jazyce neplatí ani lineál ani šablona. Odtud právě zmatek »stonožek«, které byly zvyklé lineálovým a pohodlně mechanickým pravidlům, že na př. podmět jde vždy před slovesem, že »jeden haléř, ten největší, jistý, jak mnoho« atd. je vždycky germanismus, že příd. jméno v doplňku není nikdy v instr. atd., a které NŘ. učila rozvažovat, rozlišovat, odstiňovat, zkrátka jazykově myslit a cítit. I prof. Strejček je taková »stonožka«, která sice na lineál hubuje, ale má jej místo páteře. Z výtek, které činí Naší řeči, je to vidět na první pohled. Proč prý by nemohla býti 3. mn. »voní«, když je impt. »přivoň si?« Podle lineálu ano, podle jazyka však ne. Dětem na školách se dává pravidlo, že se 3. mn. řídí imperativem, ale žák a paladin Gebaurův by měl věděti, že je to pravidlo povšechné, ne šablona, že je »klaň (se)«, ale »klanějí«, »zmiz«, ale »zmizejí«, »večeř«, ale »večeřejí«, »nech«, ale »nechají«, »vyhov«, ale »vyhovějí« atd. a že tedy vedle »přivoň« může býti a také je v živém jazyce »vonějí«. A naopak zase z toho, že k »slzeti« (slzejí) je »slzící«, ke »rdíti se« (rdějí n. rdí se) je »rdící« atd., nemá nikdo práva šablonovitě [250]vyvozovati, že ke »tmíti se« může býti »tmící« m. »tmějící«. Prof. Strejček nám vytýká, že podle zákona o postavení enklitik mají příklonná slova státi za spojkou nebo za prvním členem větným, ale že se tím sami neřídíme, nýbrž že píšeme na př.: jednotvárnosti pouhého abecedního výčtu chyb vyhnul se tím…, také Matice slovenská v Turč. Sv. Martině usnesla se… a p. To proto, že prof. Strejček zná zase jen lineál, a ne jazykový zákon. Zákon o postavení enklitik se ustálil jako zásada fonetická, a proto o postavení enklitik rozhoduje přirozená pausa, která je nejčastěji před začátkem každé věty, ale může býti i uvnitř. Proto také i v Mluvnici Gebaurově-Ertlově (II, 53) i v NŘ. (I, 199) je vyloženo, že je-li první člen větný velmi složitý (takže je po něm nutná pausa k oddechu), bývají slova příklonná až za výrazem nejblíže následujícím. Jsou tedy příklady výše uvedené zcela ve shodě s naší teorií a výtka Strejčkova vyplynula buď z neznalosti, anebo z neschopnosti rozlišovati mezi zákonem a šablonou. To platí i o druhé výtce Strejčkově, v níž viní NŘ. ze zvláště prý výmluvné neshody mezi teorií a praxí. Vytýkáme prý velmi často jeho klientům, že kladou při slovese jsem doplňkové příd. jméno v 7. pádě (je zcela správným upozornění), a píšeme prý sami: »také mně (podtrhujeme sami) tedy je správnou věta Bartošova; dnes je nám slovo vázaný dosti prázdným; není-li pohostiný krov Vás dost důstojným.« Výtka Strejčkova by byla jistě správná, kdybychom učili, že příd. jméno musí býti při slovese jsem vždycky jen v 1. pádě, neboli, kdybychom v zákonech jazykových viděli s prof. Strejčkem mechanické šablony, a ne výsledky složitých procesů duševních. Svoje názory o doplňkovém instrumentálu jsme vyložili VI, 289 a n., tam se může prof. Strejček poučiti, že ani v tomto případě neplatí lineál, že příd. jméno při slovese jsem bývá také v instrumentále (doví se i kdy) a že věty, které nám vytýkal, jsou podle těch výkladů docela správné.

Nebráníme se proti těmto bludným a lineálovým výtkám Strejčkovým proto, abychom snad dokazovali svou neomylnost. Prohlásili jsme mnohokrát, že i my jsme lidé smrtelní a chybující. Příliš dlouho jsme ssáli do sebe rozličné brusičské bludy, a nebylo by tedy divu, kdyby nám dlouholetý návyk nevyloudil někdy v nestřežené chvíli snad z pera něco, s čím při dobrém vědomí nesouhlasíme. Jako my vytýkáme v dobrém úmyslu chyby jiným, má také kdokoli jiný právo vytýkati chyby nám, a budeme za to vděčni; ale odmítáme ovšem liché výtky, které diktuje domýšlivá nedoučenost, uražená ješitnost a dětinská domněnka, že najde-li kdo u nás odchylku od pravidla, poráží tím pravidlo. Ještě větší naivnost, vytýká-li nám někdo, jako prof. Strejček, že jsme dříve psávali jinak, než nyní učíme a píšeme. Zajisté; my jsme také dříve věřívali, že děti nosí čáp a že v Americe lítají pečení holubi. Výtka prof. Strejčka jen ukazuje, že my jsme se za tu dobu něčemu naučili, kdežto on se patrně nenaučil ničemu.

Ale tato vlastnost prof. Strejčka není jeho nejhorší vadou; mnohem ne[251]pěknější jest, že prof. Strejček vodí své »klienty« a čtenáře — nevíme, zda bona či mala fide — za nos a blamuje důvěřivé redakce různých časopisů spoléhající na jeho učenost a autoritu. Prof. Strejček sugeruje svým čtenářům, že Gebauer nebyl proti nestaženým tvarům »mojí, mojich« a p. Ať si jeho čtenáři otevrou kteroukoli školní mluvnici Gebaurovu (jen Gebaurovu) a podívají se, které nestažené tvary dovoluje G. v spis. řeči u vzoru »můj«; přesvědčí se, že je prof. Strejček uvádí v omyl. Prof. Strejček namlouvá svým čtenářům, že Gebauer nezamítal předložek »dle« a »kol«, a na podporu tohoto tvrzení uvádí Gebaurovo poučení, že předložky »dle, kol, krom, skrz« nemají přízvuku. To je ovšem pravda, ale proč zamlčel prof. Strejček svým důvěřivým čtenářům, že G. na jiném místě své mluvnice (na př. Příruč. ml. z 1904, s. 358), mluvě o užívání (ne o přízvuku) předložky »dle«, poznamenal výslovně, že se spis. »dle« rozšířilo v nč. neprávem místo »podle, vedle«? Prof. Strejček žaluje na nás, že jsme vytkli básníku Vondruškovi nesprávný jambický verš » mládí přišlo ke mně«, ač je v něm slovo »mé« přizvukováno zcela správně; proč klame své čtenáře a komolí náš správný citát, který zněl (NŘ. 4, 83) »ne lásky zjev — mé mládí přišlo ke mně« a v němž jsme my vytkli (a podtrhli) za nesprávně (t. j. nepřízvučně) měřené slovo »ne«, protože je na něm důraz. Prof. Strejček se snaží namluviti svým čtenářům, že Gebauer ponechával rozhodnutí o slovosledu jazykovému citu každého, že byl proti zákonu o postavení enklitik a že by se byl nad ním »v hrobě obrátil«. Ale v mluvnicích Gebaurových nic takového není. Gebauer se neobíral podrobněji studiem nč. slovosledu, a proto jeho výklad o něm přestává i v jeho nejobšírnější (Příruční) mluvnici na povšechné trojřádkové zmínce, že slovosled v češtině je dosti volný, ale že se přece zachovává častěji pravidlo, aby zůstávala při sobě slova, která k sobě patří (Přír. 246). V této zásadě není nic, co by se protivilo zákonu o příklonkách; naopak, v svých universitních čteních o stč. slovosledu (v skladbě) Gebauer vykládal, že zájmeno »se« bývá daleko od slovesa a že těsné spojení jeho se slovesem je zákon vymyšlený a bezdůvodný. Že nedostatek výkladu o zákonech slovosledu v Gebaurových mluvnicích není jejich předností, nýbrž nedostatkem (neboť český slovosled svá pravidla, jako slovosled každého jiného jazyka na světě), o tom se lze přesvědčiti z kterékoli moderní mluvnice kteréhokoli jazyka. Protože si Gebauer sám svým badáním otázku českého slovosledu nerozřešil, psal ovšem v praxi podle svého povšechného pravidla, nevzdaluje zvratného »se« od urč. slovesa. V té věci tedy Gebauer nemůže býti autoritou, jako není autoritou na př. v zákonech intonačních, v semasiologii a v jiných věcech, jimiž se podrobněji nezabýval. Není ovšem nejmenší pochyby, že, kdyby se byl tou věcí obíral, byl by dospěl k týmž poznatkům jako jiní a jako my, leda by byl na to šel metodou prof. Strejčka, která je ovšem od jeho metody diametrálně rozdílná.

Prof. Strejček by namluvil dále rád svým věrným, že zákon o postavení [252]enklitik vymyslil Hattala (dovolává se na to své soukromé informace u Gebaura) a že se naše výklady o té věci opírají o autoritu cizích učenců Wackernagla a Bernekra bez ohledu na naše stč. památky. Těžko říci, mluví-li z prof. Strejčka zase nevědomost či jiná pohnutka. Kdyby měl potřebné vzdělání v oboru, do něhož se plete, věděl by, že první, kdo formuloval, a to velmi podrobně a správně, dávno před Wackernaglem a Bernekrem, zákon o postavení enklitik v češtině, nebyl nikdo menší než Dobrovský v Lehrgebäude (1819, § 98, 103, 104), a že jej na tom základě propracoval a doložil dobrý znalec řeči Fr. Bartoš, rovněž nezávisle na Wackernaglovi v Rukověti (1891); opírá se tedy zákon o enklitikách, jak vidět, o dobré autority domácí. O autoritu Wackemaglovu se ani nemůže opírati, protože Wackernagel, což prof. Strejček zase patrně neví, při svém zákoně o indogermánských enklitikách (1892) o slovanských jazycích vůbec nemluví; jeho platnost pro všechny slov. jazyky prokázal teprve později Berneker (1900) a Nilsson (1901), tedy v době, kdy byl v češtině už dávno i bez těchto cizích autorit znám. Prof. Strejček má právo to nevědět, ale neví-li to, nemá práva o tom mluvit.

Prof. Strejček konečně také, aby ukázal neplatnost zákona o enklitikách, cituje řadu dokladů z různých spisů nč. i stč., ale zase způsobem, kterým uvádí své čtenáře v omyl a který je vědecky nepřípustný. Nasbíral několik čtyřlístků a dokazuje jimi svým důvěřivým čtenářům nesprávnost tvrzení, že trojlistý jetel má tři listy. Vybral na př. z Mudrosloví 8 přísloví, která se jednak skutečně, jednak podle jeho lineálového nazírání neshodují se zákonem o postavení enklitik. Proč však neřekl svým čtenářům, že 4 z těchto přísloví jsou ruská, jedno lužické a jen 3 česká?[3] Proč jim neřekl, že ze 100 prvních českých přísloví v této sbírce je správných 87 a odchylných jen 13? Z Erbenových Českých pohádek vycitoval 9 dokladů odchylných. Proč však nepověděl objektivně, jak se v takových případech sluší, že na př. v pohádce »Tři zlaté vlasy« je ze 165 případů 156 s enklitikami správně položenými, že v mor. pohádce »Čtvero bratří« je z 53 správných 47, v slovenské »Sluncový kuoň« ze 112 — 106 (v. Smíšek ve Věst. č. prof. 12, 214), ač se Erben řídil jistě jen citem, ne pravidlem?

A stejně manipuluje prof. Strejček i se stč. spisy, které prý v té příčině »zkoumal«. Ze stč. Alexandreidy uvádí 4 verše odchylné, 1 z legendy o Jidáši, 3 z Besedních řečí Štítného. Když už je zkoumal, proč nenapíše poctivě, že v prvních 550 vv. Alexandreidy je ze 100 případů enklitíckých posic 95 [253]správných, v leg. o Jidáši z 59 případů 56 správných, v legendě o sv. Prokopu ze 114 případů 106 správných, v Satirách o řemeslnících ze 130 případů 128 správných. A to jsou vesměs básníci, kterým patrně tento princip nepřekážel za dávných časů tolik ve veršování jako klientům páně Strejčkovým. V knize Rožmberské je v prvních 100 článcích jen pětkrát položeno »sě« na místo nenáležité. A i Štítný, jehož se prof. Strejček dovolává, ač psal už v době, kdy vliv latiny začíná rozrušovat český slovosled, má v prvních 16 kapitolách Besedních řečí ze 100 »sě« 87 položených správně. Veleslavín v úvodu ke »Kronikám dvěma« (Stč. bibl. 2, 100) ze 100 — 85. Z Komenského Labyrintu vycitoval prof. Strejček 5 odchylně položených »se« (a mohl jich vycitovat i více), ale neměl zamlčet, že na 100 případů je v Lab. (kap. 1—7) správných 90. A tak bychom mohli pokračovati při Erbenově »Kytici«, při Kollárově »Slávy dceři« atd.

Takováto manipulace, při níž se nepohodlné karty »nechávají spadnout«. pod stůl, má mezi hráči své jméno i svou odměnu. Také ve vědecké práci má takové zacházení se svědectvími a doklady, jaké se jeví v celém článku prof. Strejčka od začátku až do konce, své pojmenování, jehož není těžko se domysliti, a také svůj zcela obdobný konec a osud.

Tuto osobitou vlastnost má prof. Strejček navíc proti jiným podobným »odborníkům« rázu Hlavinkova, proti nimž jsme musili hájiti stanoviska Naší řeči a s nimiž pojí prof. Strejčka stejná neznalost vědeckých zásad i oboru, do něhož se plete. Rozdíl mezi nimi je jen v tom, že na př. pan Hlavinka Gebaurovi nemůže přijíti na jméno, kdežto prof. Strejček ho »hájí«. Ale proto přece, jak jsme Gebaura znali, byl by mu býval naivní Hlavinka jistě milejší než takovýto »obránce«. A jestliže jsme se vskutku kdy od Gebaura odchýlili, v této věci jsme s ním úplně zajedno.


[1] Viz NŘ. VII, 220.

[2] Je to opravdu zvláštní! Jinde, na př. ve Francii, jak zde vykládal před nedávnem prof. Brunot, hájí spisovatelé předností živé řeči proti mluvnické teorii; u nás musí mluvnická teorie hájiti přednosti živé řeči proti spisovatelům.

[3] A ta jsou rytmicky správná. I »svíce lidem sloužíc, sama se tráví«, »přísloví — neklátí se po křoví«, neboť »se« nestojí nikdy hned po pause; i »rovný rovného si hledá«, protože výrazy jako »rovný rovného, vrána k vráně (sedá), dluh dluhem (platí), ruka ruku (myje), přítel příteli (hrad staví), vrána vráně (očí nevykline), dům od domu, den ode dne, hlava na hlavě a p. řadí se vždy k sobě v nerozlučný celek. Odchylná jsou tato přísloví zase jen tomu, kdo nedovede rozeznávati jazykový zákon a šablonu.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 8, s. 246-253

Předchozí Václav Musil: Nekonečný prostor a jeho světy ve skutečnosti

Následující Bezčetný

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1