Časopis Naše řeč
en cz

Listárna redakce

[Listárna redakce]

(pdf)

-

Panu praes. dr. M. v Chr. Zájem Váš potěšil nás srdečně. Vaše přání shodují se s usnesením III. tř. České Akademie, aby na konci každého ročníku byl pořízen abecední seznam chyb a oprav, který ve zvláštním otisku má býti dán též do obecného prodeje. — Vedle vytýkané chyby uváděti znění správné, žádáno je s mnohých stran a děje se tak již skoro napořád.

Panu dru. F. N. v M. Názvy »činky« a »madla« zavedeny byly do názvosloví tělocvičného (podle pojednání A. Šebánka v »Sokole« 1913—1915 a ve Výroční zprávě c. k. vyšší reálky v Písku z r. 1915) již před Tyršem od Malýpetra a Ardelta. Obě slova »činka« i »madlo n. mádlo« byla ovšem v jazyce již předtím v oběhu, jak je patrno ze Slovníku Jungmannova, a jmenovaní názvoslovci tělocviční jich jen použili ve významu zvláštním, odborném pro jistá nářadí. »Činek« nebo »činka« značí podle Jungmannova Slovníku v tkalcovství latičku na palec širokou, na brk husí tlustou, přes celou šířku osnovy dlouhou, takže jí po krajích ještě kus vybývá, k níž tak řečený hadlav přinitěn neb připojen jest; jest v osnově za brdy včiněná a pomáhá k rozstupování se osnovy. Jungmann i Gebauer (Hist. mluv. III, 1, str. 580) uvádějí slovo činky (které se vyskytuje též ve tvaru »šinky«) ve spojení s něm. Schiene, jehož počáteční š mohlo se změniti v č lidovou etymologií, spojením se slovem »čin« a p. Slovo »madlo« vysvětluje Jungmann jakožto držadlo, zábradlí, zač se jímá, aby člověk nespadl. Jeho původ možno hledati v zaniklém slovese jmáti, jemaju (jemám), jehož některé tvary jsou dochovány v staré češtině a jež znamenalo jímati, chytati. Odsutí počátečního j ze jmadlo bylo by pak téhož způsobu jako v slově mám z pův. jmám, v ob. měno m. jméno atd.

Panu F. D. v Plzni. Příd. jm. srdečný, srdeční (bez rozdílu) našim předkům znamenalo všecky možné vztahy k srdci u významě hmotném i přeneseném. Na př. srdeční údové jsou údové srdce (též stavy srdce, duše), srdečný důlek je důlek na prsou, pod nímž je srdce, srdečný hněv je hněv srdce, tedy hněv, pronikající člověka, žádost, prosba srdečná (srdeční) je žádost srdce anebo žádost jdoucí ze srdce; podobně se mluvívalo o srdečném pláči, o srdečné žalosti, Chodové znají srdečný smích (Hruška v »Nár. L.« 1916, č. 78) atd. Příslovce k tomu je srdečně; a jsou staré české doklady se slovesy jako žádati, prositi, plakati, milovati, říkalo se »srdečně jsem ho ráda uhlídala« atd. Starých dokladů těchto slov se slovesem děkovati nebo s podstatným jménem dík neznáme, snad proto, že naši předkové neděkovali tolik za každou hloupost jako my: ale proč by to byla chyba? I díky mohou a mají vycházeti ze srdce. Kniha, která vzbudila ve Vás pochybnosti, zapovídá i jiné věci, kterých my bychom nezapovídali. Že smíme také děkovati upřímně, snad ani nemusíme přidávati, ačkoliv ze starých památek ani tako[256]vých rčení doložiti nedovedeme: není všecko chyba, co říkáme stejně jako Němec, ani co bychom mohli říci také jinak.

Panu A. F. v Praze. Máte za chybné spojení zadělati okno. Ale říkali podobně již v 15. a 16. st. naši předkové; tak se v zápise staroměstských knih r. 1432 komusi ukládá, že má jakési dvéřce »zazditi a zadělati«, a podobné doklady jsou i jiné. Také předělati, obdělati znamenávalo tolik, co přehraditi, něčím obehnati, jakož vůbec sloveso dělati a jeho složeniny, jako i podobná slovesa v jiných jazycích (franc. faire, něm. tun, machen), objevují se s nejrozmanitějšími předměty náhradou za určitější slovesa plného významu (udělej pokoj, postel, kamna atd. = ukliď, ustel, vyčisť). »Mám zadělat okno?« ptá se tedy panička v románové příloze. Chce-li je zakrýti záclonou, šatem nebo něčím takovým, vyjadřuje se snad způsobem lidovým, obecnějším v denním hovoru, ale ne nesprávným. Chce-li jen okno zavříti, opravdu asi překladatel otrocky napodobí něm. zumachen (v tomto smysle my slova zadělati neužíváme).

Čtenáři »Naší Řeči«. 1. Tvary »kdo-pak, co-pak, jaký-pak« nejsou provincialismy, nýbrž tvary spisovné a správné právě tak, jako prosté tvary kdo, co, jaký, od nichž se liší tím, že jsou důraznější, jsouce zesíleny příklonným pak (pod. kdože, cože a p.). — 2. O tvarech zájmena týž, tentýž najdete poučení v Gebauerově-Ertlově Mluvnici české (5. vyd.) § 357. — 3. Novočeský infinitiv má tvary chytati i chytat bez jakéhokoli rozdílu; tvar chytati jest ovšem původnější a dáváme mu přednost, kde zřetele stilistické nejsou tomu na závadu. Poněvadž supina v nové češtině není, klade se i po slovesech pohybu vesměs infinitiv; a se stanoviska správnosti jazykové jest tedy zcela stejné, píšete-li »jdu chytati ryby« nebo »jdu chytat ryby.«

Panu J. K., far. v Ml. Bříštěch. Slůvko tje (on tje tam byl, není tje to pravda a pod.), jež znáte z Nové Říše na Moravě, sotva je co jiného, než -ť je (onť je[st] tam byl); v druhém dokladě je stejné přenesení do věty, v níž je[st] vlastně nemá místa, jako někdy i v lidové mluvě v -tě, o kterém jsme mluvili v č. 1, 2, 4. Z Moravy známe také »přišel tě k nám, já ho neznám« v Sušilových písních 314. Ale snad se říká on ťje a pod., ne on tje? O ostatních věcech listem.

Panu S. J. K. na Král. Vinohradech. Krakonoš je slovo v nové době uměle vytvořené; jméno Krkonoše, jako jména místní vůbec, vykládati je velmi nesnadné, proto také nevíme, je-li příbuzná se jménem Krč. Mermo patří k slovesu mříti a znamená původně asi smrtelně, na smrt (Sborn. fil. 2, 83).

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 8, s. 255-256

Předchozí »Rukmama«

Následující Sdělení redakce

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1