Časopis Naše řeč
en cz

S počátku, s místa, s hlediště

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

O vzájemném poměru předložek s a z bývá výklad v školních mluvnicích a také v Naší řeči bylo o něm častěji jednáno (posledně obšírněji v Hovorně 7, 219). Pochybnosti, které by v této věci mohl vzbuditi u některých našich čtenářů nedávný článek v Čas. pro mod. filologii a lit. (10, 16[1]), přiměly nás, abychom se k těmto dvěma předložkám vrátili ještě jednou a vyložili podrobněji své mínění zvláště se zřetelem ke rčením položeným za titul tohoto článku.

Za direktivu při psaní předložek s a z (neboť přirozená výslovnost jich vždycky neliší, vyrovnávajíc rozdíly mezi »z kamene« a »s kamene«, »s brány« a »z brány) uvádí se obyčejně známé pravidlo, že předložka s (na otázku odkud?) bývá v takových případech, kde se význam klidový (na otázku kde?) vyjadřuje předložkou na (na stole — se stolu), a předložka z tam, kde v platnosti určení klidového užíváme předložky v (ve stole — ze stolu). V N. Ř. bylo ovšem připomenuto několikrát, že se toto pravidlo nesmí pokládati za zákon obecně platný, protože se v mnohých případech původní význam těchto předložek a zvláště předložky na posunul (na Žižkově, na vojně, na technice atd.). Ale tím pravidlo základní platnosti nepozbývá a vykládal je, jak známo, opět a opět v svých mluvnicích i Gebauer (Přír. 1904, str. 374, Mluv. česká 1905, str. 284); jenom platnost jeho se omezuje na takové případy (ovšem nesčetné), v kterých se význam těchto předložek nepříčí našim dnešním představám. Domněnka, že je toto pravidlo převzato z němčiny (im — aus; auf, an — von), je naivní; vzájemný poměr předložek na s, v — z, jak se v onom pra[34]vidle vyjadřuje, zakládá se na původním, místním významu těchto předložek (stsl. na nebese — s’ nebese, v’ cr’k’ve — iz’ cr’k’ve), jest obecně slovanský a s významy německých předložek (zvl. předložky von) se ani plně neshoduje. Tento vzájemný poměr našich předložek se jeví i v jejich funkcích předpon slovesných; proti napadnouti nač je spadnouti s čeho, proti vpadnouti (ob. upadnouti) več je vypadnouti z čeho (předpona vy- je v č. dědička pův. j’z-, č.z-). Nejbezpečnějším vodítkem zvláště v případech pochybných jest ovšem významový základ a vývoj těchto předložek, mezi nimiž zvláště význam předložek v a z jest hned od počátku velmi určitě vyhraněn, a zřetel k nynějšímu našemu způsobu pojímání a představování.

S tohoto stanoviště jsme probrali a osvětlili v N. Ř. již řadu případů, o něž vznikla pochybnost, a chceme probrati dnes i výrazy v titulu uvedené.

1. O výrazech s počátku z počátku bylo psáno v N. Ř. posledně 7, 220. Zde půjde nám tedy jen o to, abychom rozdíl mezi oběma výrazy, je-li jaký, přesněji vymezili a doplnili po stránce významové: důsledky grafické vyplynou z toho samy sebou. Při určeních časových jde nejčastěji o trojí způsob lokalisování v čase: na otázky kdy, ode kdy a do kdy? Výrazy, jež má řeč na vyjadřování této trojí představy, jsou vesměs metonymické, t. j. výrazy pro představy prostorové se přenášejí na představy o čase. Na vyjádření časového východiště měly slovanské jazyky a s nimi i čeština vedle předložky od (oť) předložky z (j’z) a s (s’), významu ovšem původně místního. Mezi výrazy s večera a z jitra nebylo tedy podstatného rozdílu, leda ten, že se výraz s večera zakládal na představě pohybu (chůze, toku a p.) shora dolů, výraz z jitra na představě pohybu z něčeho ven (srov. na jaře, na podzim = v létě, v zimě); význam obou předložek s i z se rovnal celkem významu předložky od. Tento původní význam výrazů s večera, z jitra a p. (= od večera, od rána) je v starším jazyce ještě dobře patrný; na př.: (Darius) čite (= počítal, t. j. vojska) z jitra až do noci (Alx V. 1110; od rána do noci); však sem to z mladosti slýchal (t. 33; od mládí); když s večera až do světa bychu (= byli, starci) mezi sebú (Živ. Otc. 123b; od večera do svítání);[2] s tohoto budeš lidi loviti juž (Hom. Mat. 231a; Kral. na témž m.: již od tohoto času lidi budeš loviti Luk. 5, 10); s prva počátka Ol. Ezech. 36, 11; a principio atd.

Tento dvojí — nehledíc k předl. od — způsob vyjadřování dobo[35]vého východiště nedošel ve všech jazycích stejné obliby; v češtině na př., pokud stč. grafika dovoluje o tom souditi, bývala v tomto významu častější předložka z: z jitra, z rána, z mladosti (z mladu), z mladého věku, z dětinstvie, z dávna, z počátku (i s počátku), z večera (i s večera), zprvu, z toho (= s toho) atp. Změnou pojetí pohybového v klidové (tak jako v místních výrazech s obou stran = na obou stranách, zpředu = napřed atd.) posunuje se však časem význam těchto rčení, zatemňuje se namnoze význam původní (ode kdy?) a proniká význam klidový (kdy?). Výrazu »slýchal jsem to z mladosti« (= od mladosti) začíná se rozuměti ve smyslu »za mladosti«, výrazy z jitra, z rána, z večera, z mladu, z počátku stávají se synonymy výrazů ráno, večer, v mládí, na počátku atd. a funkci původní přejímají výrazy s předložkou od: od rána, od večera atd. Na př. káza (bavorský vévoda) kněziu pověděti, že chce z jitra s ním boj vzieti (Dal. C. 147b; z jitra = ráno); trn sě z mladu ostřě pučí (Alx Vít. 309; dokud je mlád) a p. dosud.

Stejný osud potkává i souznačné, celkem nemnohé výrazy s předložkou s. Jako z jitra (= od jitra) nabylo významu »za jitra« (odtud synonyma zítra a zejtra, v. NŘ. 5, 177), právě tak s večera přestalo časem znamenati »od večera« a přijalo význam prostého »večer, na večer«; na př.: tu by nesen na parách (= na marách, t. Tristram) do kláštera dobře (= mnohem) ranějí než s večera (Tristr. 8552; = večer). Tak se změnily i jiné výrazy toho způsobu, smísily se s početnější skupinou výrazů s předl. z a po někdejší dvojí skupině výrazů zbyly jen stopy v rozkolísaném pravopise starším. Dnes píšeme (jako se už dříve většinou psávalo) jednostejně z rána, z večera, z jara, z mládí, zprvu atd. s významem týmž, pojímajíce všecky tyto výrazy (počtem omezené) bez rozdílu jako určení času na otázku kdy?[3]

Z původního významu předložky z (a splynulého s ní s) zbyly do nové češtiny v některých výrazech rozličné stopy. Jeví se jednak tím, že některý výraz, na př. z mládí (ne však z rána, z večera, z jara atd.) připouští vedle významu obecného a základního (t. j. určení času na otázku kdy?) také pojetí vedlejší ve smyslu otázky ode kdy? (na př. čemu kdo z mládí přivykne, to [36]i v stáří k němu lípne Mudr. XI, 215; = za mlada i od mladosti,[4] jednak tak, že se z původní představy východiště časového zachovalo u některých výrazů pojetí časového určení na otázku kdy, ale blíže k počátku doby podst. jménem vyjádřené; v tomto odstínu významovém je příčina, proč nedovedeme říci na př. pozdě z večera, nýbrž jen brzy z večera a pozdě večer n. na večer.

Nejzřetelnější stopy zanechal však původní východiskový význam předložek z, s v ustálených rčeních s poledne, s půlnoci, s neděle a s provoda. Užívá se jich při určeních času, má-li se vyjádřiti určitý termín, od něhož se počítá. Na př.: o třech hodinách s poledne spatřili (plavci) městečko Carcaes (Jungm. v Hlas. 1807, 2, 465, t. j. počítajíc od poledne); s neděle některý týden (Jungm. Sl. 2, 658 Us., t. j. od této neděle). Je-li doba, která se od některého z těchto termínů počítá, neudána, protože na ní (zpravidla pro krátkost) nesejde, nabývají tyto výrazy s poledne, s půlnoci, s neděle, s provoda významu »po poledni, po půlnoci, po neděli, po provodní neděli« (t. j. kdy); na př.: až bude s provoda, bude teplá voda (Kott 2, 1204 Prov.); s neděle budeme zabíjeti (Rais), vrátil se s půlnoci atp. Z předešlých výkladů vysvítá, že tyto výrazy je možno vykládati právě tak dobře z předložkových pádů s předl. z (z poledne) jako s předl. s (s poledne), neboť význam východiskový měl typ obojí. Proto také, jak z dokladů Jungmannových viděti, psávaly se obojím způsobem, a to ještě do nedávna (na př. na hodinách u sv. Víta odbilo kladivo právě jednu z půlnoci Tyl, Kusy mého s. 1, 95). A mohli bychom i my psáti stejným právem (nehledíme-li k výslovnosti) z poledne jako s poledne. Ustálilo-li se dnes psaní s předložkou s, je třeba hledati důvod jednak v tom, že se tyto výrazy časové na otázku kdy? liší významem velmi podstatně od časových výrazů s předložkou z na tutéž otázku odpovídajících (z jara = na jaře, ale s poledne není = v poledne), jednak v tom, že předložka s v těchto výrazech (na př. třetí neděle s provoda, dvě hodiny s půlnoci a p.) odpovídá spíše naší představě o počítání shora dolů.[5] Výrazy s poledne, s půlnoci, s neděle, s provoda jsou výrazy ustrnulé a platnost předložky s v tomto významu jest omezena jen na ně; právě tak jako nelze napodobovati a rozšiřovati [37]výrazy časové typu z jara (= na jaře) a tvořiti podle nich s významem týmž výrazy další, na př. z léta (= v létě) nebo ze soumraku (= za soumraku), tak nelze rozmnožovati ani výrazy typu s poledne. Nikdo, kdo má jazykový cit, neřekne na př. že bude mít svatbu s adventu nebo s masopustu (t. j. po masopustě, od masopustu některý den), že bude zabíjet s Nového roku nebo s hromnic, že se vrátí s večera (t. j. až bude po něm) nebo dokonce nesmyslně »o desáté hodině s večera« (t. j. po večeru m. »v deset hodin večer« nebo »v noci« podle sezony). Užije-li se kdy (knižně ovšem, neboť výslovnost předložek s a z neliší) výrazu s předložkou s mimo výrazy v usu ustálené, je to jen odchylný způsob psaní výrazů s předložkou z a tak se mu také rozumí. Píše-li na př. Palacký »vypuknutí mezi stranami husitskými a zvláště mezi živly aristokratickými a demokratickými války domácí s jara 1423« (Radh. 2, 525), nemíní výrazem s jara dobu po jaře, tedy počátek léta, nýbrž »s jara« znamená tu prostě »z jara«, neboť nepřátelství, o němž je tu řeč, propuklo v březnu 1423, tedy na samém jara počátku.[6]

Do téže skupiny výrazů jako z večera (stč. též s večera) patří i výraz s počátku. Jak viděti z dokladů výše uvedených, znamenalo i »s počátku« (s prva počátka) původně dobové východiště na otázku ode kdy? a touž změnou pojetí jako u ostatních výrazů s předložkami z, s stalo se časem určením časovým na otázku kdy? s možností (v urč. případech) vedlejšího pojetí ve smyslu otázky ode kdy? Na př.: I řekli jemu: »Kdo jsi ty?« I řekl jim Ježíš: »To, což hned s počátku pravím vám (Kral. Jan 8, 25; tén archén, hned na počátku); tohoť pak sem vám s počátku nemluvil, neb sem byl s vámi (t. 16, 4; na počátku i od počátku); pro tvrdost srdce vašeho dopustil vám propouštěti manželky váše, ale s počátku nebylo tak (Mat. 19, 8). Kde je třeba vyjádřiti zřetelně dobové východiště, nastupuje na místo předložky s (z) předložka od: vy svědectví vydávati budete o mně, nebo od počátku se mnou jste (Jan 15, 27).

Takový je usus novočeský; na otázku ode kdy? odpovídáme výrazem od počátku (od začátku), na otázku kdy? výrazy na počátku (na začátku) nebo s počátku. Mezi těmito dvěma výrazy není podstatného rozdílu významového a zvláště výraz s počátku můžeme nahraditi výrazem na počátku bez porušení smyslu (v. [38]hořejší doklady z Kral.). Ale ne zcela tak obráceně; jako při výrazu z rána, tak i při výraze s počátku zachovala se stopa původního významu předložky s (z). Máme-li při výraze na počátku představu počátku statického, prostě počátečního stavu n. momentu (na př. jakož bylo na počátku), máme anebo můžeme míti při výraze s počátku představu počátku dynamického, počátečního průběhu děje anebo počátečního trvání stavu, který se změnil později v stav jiný (na př. válka byla hned s počátku ztracena; s počátku zapíral, pak se přiznal; tohoť sem vám s počátku nemluvil, neb sem byl s vámi. Nyní pak jdu k tomu, kterýž mne poslal Jan 16, 4—5; t. j. proto nyní o tom mluvím). Proto se výrazem s počátku udává počátek přibližný, počáteční úsek časového toku, kdežto výrazem na počátku počátek vůbec a zvláště doba na samém počátku. Výraz na počátku je tedy širší, s počátku užší. Proto není stejné, řekneme-li, že země byla na počátku pustá a prázdná anebo že byla s počátku pustá. Proto neřekneme, že válka byla ztracena hned na počátku, chceme-li vyjádřiti, že se toto poznání dostavilo teprve jejím průběhem atp. Nezáleží-li nám na vyjádření těchto odstínů, které jsou ve významu výrazu s počátku, můžeme užíti ovšem výrazu na počátku, jímž se míní počátek vůbec.[7] Blíží se tedy výraz s počátku (= na počátku) významem spíše výrazu z rána (= ráno, brzo z rána) než výrazům s neděle (ne = v neděli). Výrazu s počátku se užívá buď jako prostého příslovce (anfangs; s počátku zapíral) anebo s gen. celkovým (s počátku letošního roku); v tomto případě stává místo něho s týmž významem přibližnosti instr. počátkem (na př.: počátkem 14. věku, za Lucemburků, nastává i slovanskému právu v Čechách doba nová Vlček 1, 1, 30; = s počátku, t. j. v prvních letech 14. věku).

Pokud jde o psaní výrazu s počátku, je z předešlého výkladu zase patrno, že bychom etymologicky mohli psáti s počátku i z počátku, neboť význam dnešní se dá vyvoditi stejně z výrazu toho i onoho; ba, hledíme-li k poměru toho výrazu k příbuzným výrazům z rána a s neděle, o němž se stala zmínka výše, mohli bychom se kloniti spíše ke psaní z počátku než s počátku. Praxe našich spisovatelů se v té věci do nedávna kolísala: Z počátku tuchnul dalekými vodami se linoucí nápěv (Čelak., Panna jez. [39]49, 13). Z počátku roku 1852 dokonal Franta Slovník česko-německý (Němcová, Sp. 9, 227); Maria u okna dychtivě čekajíc z počátku ho (hluku) nedbala (Jirásek, Sp. 28, 296); vězme to hned s počátku, že… (Palacký, Radh. 3, 4); s počátku zdají se tyto divoké zvuky neharmonické (Havlíček-Quis 2, 17); (farář) jim (chlapcům) navrhl, aby s počátku sady sami si hlídali (Němcová, Sp. 3, 322) atd. Psaní s počátku uzákonil Gebauer r. 1890 (Mluv. čes. 2, 151) a při tom psaní setrval. Důvodem bylo Gebaurovi, jak viděti z citovaného místa jeho Mluvnice (ve všech vyd.), pravidlo o střídání předl. na a s: na počátku, tedy s počátku. Je pravda, že i to stačí za důvod, máme-li na vybranou psáti s počátku nebo z počátku. Ale Gebaurovi tanuly při tom na mysli bezpochyby i důvody podstatnější, které uplatňoval i jinde v pravopise, totiž aby aspoň pravopis zachovával a vyjadřoval podle možnosti významové rozdíly, které výslovnost stírá (na př. strhati — ztrhati, po tom — potom a p.). A tu třeba míti na zřeteli, že vedle výrazu s počátku je v jazyce také výraz z počátku s významem jiným a odpovídajícím určitě významu předložky z. Je to význam původový; jako říkáme »ten člověk je z Moravy, to slovo je z němčiny, ta báseň je z 13. stol. (z loňského roku a p.), z polovice 13. stol., z konce 13. stol.« atd., tak říkáme také »ta skladba je z počátku (ze začátku) 13. stol.« Na př.: Prototypem této odrůdy je u nás pověstný latinsko-český zlomek Mastičkář, z počátku 14. století (Vlček 1, 1, 36). Lišíme tedy: kniha byla přeložena s počátku 15. stol. (kdy?) a překlad této knihy je z počátku 15. stol. (z které doby?). Vedle tohoto výrazu z počátku (ze začátku) s významem původovým máme dále ještě výraz ze začátku (řidčeji z počátku) s významem odpovídajícím otázce odkud? Jako říkáme »nečti z prostředka« nebo »z konce«, tak říkáme také »čti, vypravuj, hraj, začni« a p. ze začátku (ne z konce); něm. vom Anfang překládá slovník Franty-Šumavského »ze začátku, z počátku«, a k ital. da capo (v notách) připojuje Kott 5, 30 překladem čes. ze začátku.

Z tohoto výkladu je tedy především patrno, že Jungmann zcela správně vystihl rozdíl mezi výrazy na počátku, s počátku a z počátku, překládaje je výrazy německými »am Anfang, anfangs, vom Anfang« (nebo, doplňujeme my, aus dem Anfang), a dále, že se pravopis novočeský přes podobnost výrazu s počátku s výrazem z rána ustálil z dobrých důvodů na psaní s počátku, a to nejen pro souvislost s výrazem na počátku, nýbrž i proto, aby rozlišil tento výraz od výrazu z počátku, který má význam jiný (srov. i rus. snačala, srbo-charv. s početka s významem týmž).

Mnohem prostěji se má věc při výrazech s místa, s hlediště [40](= se stanoviště), neboť tu běží o výrazy významu jednak čistě místního, jednak významu místnímu velmi blízkého. Význam korespondujících předložek na s, v z je tedy v těchto rčeních mnohem bližší významu původnímu a představy s nimi spojené mnohem reálnější než ve výrazech časových, o nichž byla právě řeč. Proto nám může jíti víc o rozptýlení pochybností a námitek než o výklad genetický, kterému při těchto výrazech připadá beztoho jen úkol nepatrný.

2. Tedy především: máme psáti »s místa« (se hnouti) či »z místa«? Podle toho, že se říká »na tom místě (na to místo), měli bychom psáti s toho místa; podle výslovnosti bychom měli psáti »z místa« a »s toho místa«. Psaní z místa nalézáme skutečně u starších spisovatelů; slovník Jungmannův jiného psaní nezná. Dovoláváme-li se však svědectví starších spisovatelů ve věcech jazykových, v otázkách pravopisných nemá jejich svědectví váhy autoritativní, neboť pravopis není jazyk, nýbrž konvence, která se zase dohodou může změnit, jak to už na vývoji nč. pravopisu je vidět. To platí o pravopise vůbec a o českém zvlášť; pravopis český je založen na zásadě etymologické a fonetické a principu historického je v něm užito jen výminkou a ojediněle. Jako se necítíme vázáni psáti podle vzoru starších spisovatelů na př. twau, gegj, a wšak, předce, podlé, ňádra, Muzeum atd., nýbrž píšeme podle zásad svého nynějšího pravopisu tvou, její, avšak, přece, podle, ňadra, museum, jako se neřídíme autoritou starších spisovatelů, kteří psali zprávce, zděliti a zase spůsob, sprostředkovati a p., nýbrž píšeme svým způsobem správce, sděliti, způsob, zprostředkovati atd., tak nemůže nám býti ani pro psaní z místa rozhodujícím důvodem okolnost, že tak psávali spisovatelé starší, i kdyby tak byli psávali bez výminky.

Ale ani toho důvodu není. Ten, kdo by se spokojil jen doklady slovníka Jungmannova, snadno by došel k nesprávnému názoru, že písaři starší psávali důsledně z místa. Ve skutečnosti nalézáme u písařů i spisovatelů starších psaní oboje, z místa i s místa (velmi často čistě foneticky). Na př.: hnu sě s vojmi s toho miesta (Alx V. 1194); ihned sě hnuchu s toho miesta (Dal C. 21a, tak sě inhed hnuchu s toho miesta Dal. Jir. 10, 79); a když sě již s jednoho miesta na jiné miesto vojska hne (Mil. 45; de loco ad locum); kterúžto (dsku svědečnú) ktož sebú nese, má provozen býti z miesta do miesta ode všech správcí (Mil. 6a; de loco ad locum); z jednoho miesta (Štít. ř. 15a, Gb.); vždy se budú (lidé) stěhovati s miesta na miesto (Štít. Pař. 103b, Gb.); kámen sě mchem neobalí, jenž sě často s miesta valí (Vít., O 27 bláz. 124); a tak z toho miesta vyjidechom s velikú teskností (Mand. 217a); povstav [41]z nás a s miesta svého súdného (Křemen Pís. v L. fil. 45, z r. 1483). Tak i později: v BKral. se píše: hvězdy z míst svých bojovaly proti Zizarovi (Soudc. 5, 20); stojí z místa svého se nehýbaje (Iza. 46, 7); on pohybuje zemí s místa jejího (Job 9, 6); a tak seženu tě s místa tvého (Iza. 22, 19). Rovněž v době novější: koně nemohli z místa (Tyl, Kusy mého srdce 2, 328): bláta po nápravy, nemůžeme s místa (Čelakovský, Sp. 1, 302); s posvátného místa (Havlíček-Quis, 2, 17) atd. Tedy o nějaké důslednosti ve psaní z místa nemůže býti ani řeči.

I kdyby tedy pravopis nč. byl založen na principu čistě historickém, jakože není, měl by plné právo při své snaze normativní řešiti otázku psaní s místa z místa svobodně, a to tím spíše, že jeho vůdčí zásadou je říditi se významovou platností a etymologickou spojitostí forem. Pravopis nč. podle zásad Gebaurem stanovených dělá rozdíl mezi výrazy s předložkou s a výrazy s předložkou z podle významu těchto předložek: z kostela (: v kostele) — s kostela (: na kostele), s pole (: na poli) — z polí (: v polích), s trhu (: na trhu) — z trhu (: v trhu, do trhu), s myslí (: na mysli) — z mysli (: v mysli) Gebauer, Přír. 1904, str. 374. Přidržujíce se této zásady, budeme se tázati, je-li podobný významový rozdíl také mezi výrazy s místa a z místa a mezi výrazy s nimi korespondujícími na místě (na místo) a v místě (do místa), či jsou-li to jen formální obměny téže významové funkce jako na př. ve výrazech: na Kladně (na Kladno) = v Kladně (do Kladna) anebo na školách (na školy) = v školách (do škol). A tu nebude zajisté mezi námi Čechy dlouhého sporu o tom, že mezi výrazy na místě (na místo) a v místě (do místa) je podstatný rozdíl, rozdíl mnohem makavější než na př. mezi výrazy na trhu a v trhu. Ve výraze na místě (na místo) je slovo místo významu čistě abstraktního, znamenajíc jistou část prostoru vůbec, ve výraze v místě (do místa) je významu konkretního, znamenajíc buď místo obydlené (v tom místě jsou dva kostely) anebo funkci zaujatou nějakou osobou (děvče je v místě, není-li bez místa). Týž významový rozdíl se pak musí jeviti i mezi výrazy s místa z místa, neboť rozdíl mezi předložkami s a z se zakládá na zcela analogickém rozdílu v pojetí prostoru, který je vyjádřen předložkami na a v (do). Odejíti z místa znamená tedy buď odejíti z obce (z města atd.) anebo z funkce, v níž někdo byl, odejíti s místa pak opustiti jistou část prostoru dosud zaujímanou. Tento významový rozdíl tanul asi na mysli už překladateli Milionu na místech výše citovaných, když rozlišil graficky výrazy »s místa na místo se hnouti« a »z místa do místa provázeti«.

Stejně dvojí způsob pojetí nalézáme i v jiných jazycích slo[42]vanských a zvlášť patrně v těch, které si zachovaly pro předložky s a z formy odlišnější (s iz) než čeština, kde se obě předložky ve výslovnosti úplně mísí. Tak v srbcharv.: skočiti s mjesta, poći s mjesta, govoriti s mjesta, ale iz rodnoga mjesta, iz različnih mjesta atd. Pod. v ruštině: sokol s města, vorona na město, ale: iz odnogo města (goroda), da ne odně věsti (Daľ, Tolk. slov. 1913, 2, 966).

Je tedy mezi výrazy s místa a z místa podstatný rozdíl významový, a proto pravopis novočeský právem oba tyto výrazy i graficky rozlišuje. Zachovávání tohoto rozdílu neztěžuje grafiku nč., neboť výrazu s místa odpovídají výrazy na místě, na místo, výrazu z místa pak tvary v místě, do místa. Je tedy tento dvojí způsob psaní i ve shodě se základním pravidlem o psaní předložek s a z. Zaváděti — a to, jak bylo ukázáno, bez důvodu — psaní na místě — z místa bylo by novou odchylkou od tohoto pravidla a tedy novým ztížením.

3. To platí i o výrazech s hlediště (s hlediska), se stanoviště (se stanoviska, v. NŘ. 3, 152). Jsou to výrazy úplně souznačné, a proto možno o nich mluviti zároveň. Slova hlediště i stanoviště jsou slova teprve novočeská; slovo hlediště vůbec, slovo stanoviště v tom významu, o který nám zde jde. Slova hlediště užil po prvé, pokud je nám známo, A. Marek v své Logice (1820, str. 73, — nejstarší doklad Jungmannův je o 10 let mladší, z Čelakovského překladu Augustinových knih O městě božím); tam se vyskytuje po prvé i tvar hledisko, jehož Marek potřeboval do složeniny hlediskosloví (Log. 137). Nejstarší doklad pro slovo stanoviště (= hlediště) nám známý je z Palackého Přehledu dějin krasovědy (v Kroku 1823, 1, 4, 43); tvar stanovisko cituje Jungm. z ČČM 1832.[8] Slovo hlediště se vyskytuje v těch dobách častěji než stanoviště. Obě tato slova vznikla z potřeby vědecké a obě byla utvořena pod vlivem terminologie německé. Hlediště je napodobenina něm. slova Gesichtspunkt, jež Marek také na uv. m. v Logice (137) připojuje v závorkách — »nauka, která udává všeobecná hlediště (Gesichtspunkt)« — k své novotě, aby jí bylo snáze rozuměno. Slovo stanoviště, které znamenalo původně [43]místo stanu, t. j. stání n. pobytu[9], místo vykázané, v užším smyslu tábořiště nebo přístav (v stč. též stavadlo), nabylo pak významu odborného, o nějž tuto běží, vlivem něm. slova Standpunkt.

Na otázku kde (kam)? nebývá slovo hlediště zvlášť časté, ale vyskytne-li se, vyjadřuje se místo (směr) předložkou na; na př. hlediště, na které uvésti chceme čtenářstvo své (Havlíček-Tobolka, Pol. sp. 1, 225). Nejčastěji bývá na otázku odkud? a tu v starší době obyčejně s předložkou z; na př.: nauka, která udává všeobecná hlediště (Gesichtspunkt), z nichž by předmět všaký považován býti mohl (Marek, Logika 137); z jakého hlediště mu (čtenáři) nadjmenovaný spis pozorovati a o něm souditi dlužno (1824, Čelak. v Čechosl. 87a); leč z obojího hlediště pře ta v takovou nesnadnost upadá, že ztenčuje-li se vina vraždy, již cizoložství se potvrzuje (1830 Čelak., O městě b. 1, 38) atd. Vedle tehdejší obecné neustálenosti ve psaní předložek s a z působila při psaní z hlediště zvláště v počátcích asi okolnost, že se slovem hlediště byla přejata z němčiny i příslušná vazba. Aspoň nejstarší doklad tohoto výrazu (Markův, a i Čelakovského) je (i s tím odchylně užitým slovesem »považovati«) věrné tlumočení německého »Gesichtspunkte, aus denen man jeden Gegenstand betrachten kann«.

U slova stanoviště bývá na otázku kam rovněž předložka na; na př.: aby se postavili na stanoviště pravého filosofa (Palacký v Kroku 1823, 1, 4, 43). Na otázku odkud bývá u starších spisovatelů, pokud máme doklady, častěji předložka s (také něm. von dem Standpunkt), která se pak ujímá časem i u slova hlediště; na př.: přestaneme na krátkém s našeho stanoviště osvětlení jednoho z nejdůležitějších mezi těmi spisy (Palacký, Radh. 3, 20 z 1848); obmezím se na krátké objasnění s mého stanoviska (t. 3, 130 z 1869); uvažovali jsme centralisaci rakouskou posavad výhradně ze stanoviště národního (t. 3, 69 z 1849); z nepravého hlediště (Jungm. Sloves. 1845, 7); hlediště, z kterého my na židovstvo patříme (Havlíček-Quis, 3, 41 z 1846); má-li se na to hledět se stanoviska povinnosti (Havlíček, Gogol, Nos 1845, 42); všichni franti s vyvýšeného hlediště u restaurace … módní komety censurují (Havlíček-Quis 2, 34 z 1845); ještě z jednoho hlediště (Čelakovský, Čtení o srov. ml. 21, 16); s grammatického stanoviště (t. 55); se stanoviska tvaroslovného (t. 355); hraběnka [44]milovala květiny z aesthetického stanoviska (Němcová, Poh. vesnice; Sp. 3, 143); s praktického stanoviště nezdálo by se to bláznovstvím (t. 3, 105); ach, sestro, ukázal mi (doktor) svět s nového, nikdy netušeného stanoviska (Světlá v Máji 1858, 126); odpovídají-li k ní (otázce židovské) jen s hlediště společenského (1870 Neruda, Pro strach ž. 5); vady, jež snad vytknouti můžeme se stanoviska techniky (1874 Durdík, Kritika 12); jinak jest s hlediště čistě básnického (1892 Vrchlický, Studie 278); další doklady pro psaní s hlediště u Kotta 6, 304; dnes se psává zpravidla s hlediště, se stanoviště.

Jak viděti, není ani v této věci u starších spisovatelů důslednosti. Vedle podobnosti s obdobnými výrazy německými, o níž byla výše zmínka, rozhodoval velmi často o psaní těchto výrazů jako v mnohých případech jiných (v. Jungm. 4, 4a) prostě sluch, a psávalo se proto z hlediště — se stanoviště. Pravopis nč., i kdyby se tedy cítili vázán tradicí, má i zde volné ruce a může určovati způsob psaní těchto výrazů podle zásad svých. Podle výrazů s předložkou na (státi na tom stanovišti, uvésti na hlediště) mělo by se psáti tedy se stanoviště, s hlediště. Analogie s výrazy na Vyšehradě — z Vyšehradu a p., která by se mohla uváděti proti aplikaci obecné zásady o střídání předložek sna, není zde na místě, protože tam jde o výrazy staré, kdežto výrazy na stanovišti, na hlediště jsou nové. I ve výrazech na Vyšehradě, na Zderaze, na Dobříši atd. měla předložka na původně význam vlastní, týž jako ve výrazech na hoře, na břehu atd., a teprve časem (změnou poměrů, pojetí atd.) posunul se její význam tak, že se přiblížil významu předložky v (= uvnitř). Toho u výrazů na stanovišti, na hledišti není; ty znamenají od svého zrození do dneška totéž, a užití předložky na (která se tak snadno nemate jako foneticky zproplétané s a z) můžeme pokládati za svědectví, že výrazům na stanovišti se stanoviště je základem představa táž jako u výrazů na místě s místa, což je tím pochopitelnější, že slova stanoviště i hlediště podle svého odvození znamenají místo stání a místo hledění (srov. na strništi, na smetišti, na spáleništi, na ohništi, na tržišti atd.). A i v tom případě, když abstrahujeme od slovního výrazu na stanovišti, a pozorujeme slova stanoviště, hlediště o sobě, necítíme v představě, kterou označují, nic, co by se příčilo pojetí povrchovému. Naopak, s těmito výrazy bývá spojena představa místa vyvýšeného, s něhož očima na něco patříme. Proto říkáme nejen »postaviti se na nějaké stanoviště«, ale mluvíme často o vyšším hledišti, o povýšeném stanovišti, žádáme, aby se někdo povznesl na naše stanoviště, aby sestoupil se svého stano[45]viska atd. Proto je zcela logické, posuzujeme-li věc s nějakého stanoviště n. s hlediště, a ne ze stanoviště, z hlediště. Obraťme nyní ještě věc a tažme se zase, změní-li se významový obsah těchto výrazů, nahradíme-li předložku s předložkou z čili nic. Změní a podstatně. Seskupíme-li k sobě výraz z hlediště a korespondující výrazy v hledišti, do hlediště, nebudeme zajisté zase ani na okamžik na rozpacích, že tu jde o představu načisto jinou než při výrazech na hledišti, s hlediště, t. j. o představu hlediště prostorově uzavřeného, o Zuschauarraum, nikoli o Gesichtspunkt. Stejně i při slově stanoviště. Čteme-li u Palackého (1817 Prvotiny 126): »vběžev (Oskar) v šumné Růny stanoviště, poslal meč svůj Annirovi«, říkáme-li, že vojsko vytáhlo ze svých stanovišť nebo se do nich vrátilo, tane nám na mysli zase představa prostoru uzavřeného, toho, čemu říkáme jinak přístav, tábor, ne však toho, co je vyjádřeno výrazem na tom stanovišti, se svého stanoviště.[10]

Proto píšeme zcela správně »posuzovati věc s nějakého hlediště n. s téhož stanoviště«, ponechávajíce předložku z těm výrazům, do nichž se vzhledem k jiným možným významům těchto slov hodí. Že v pojetí výrazů se stanoviště, s hlediště (= s místa) není čeština osamocena, tomu svědčí na př. i pojetí v ruštině, kde se říká stejné jako v češtině: s etoj točky zrěnija (= s tohoto hlediště) dělo javljajetsja v inom vidě n. na dělo možno smotrět s raznych toček (Daľ, Tolk. slov. 1912, 4, 815).

Tedy úhrnem: píšeme-li podle dnešní zvyklosti pravopisné s počátku, s místa, se stanoviště, s hlediště v těch případech, kdy takto píšeme, — dobře píšeme; nejen proto, že tyto výrazy odpovídají výrazům s předložkou na, nýbrž i proto, že nás k tomu vede zřetel na význam těchto rčení a rčení jim podobných. Zaváděti pro povrchní zdání anebo z pouhého oposičnictví proti pravidlu o střídání předložek na a s, které má již tak dost výminek, také ještě zbytečně psaní z místa a ze stanoviště (z hlediště) je špatná služba českému pravopisu. A proto — třeba se to zdálo na pohled paradoxní při opačné tendenci našeho článku — končíme slovy, jimiž se v Čas. pro mod. filologii končí článek dokazující správnost psaní opačného: »Náš pravopis je beztoho velice nesnadný, k čemu tedy přijímati a zaváděti nepravidelnosti a zvláštnosti ještě tam, kde jich nebylo a kde jich není třeba. Naopak zjednodušovati pravopis bude jistě nejnutnějším úkolem nedaleké budoucnosti.«

*

[46]Článek o této věci uveřejněný v Časopise pro moderní filologii je z pera prof. Strejčka. Nemínili jsme se o tom zmiňovati a také jsme se nezmínili v celém svém článku, protože nám šlo o věc a ne o polemiku. Článek Strejčkův se také neobracel proti nám, nýbrž proti dnešní praxi pravopisné, tedy snad leda proti Pravidlům čes. pravopisu. A i kdyby byl býval psán s tendencí proti NŘ., nebyli bychom to pokládali za důvod k vědecké diskusi, neboť to, co jsme o jeho autorovi napsali v své obraně v NŘ. 7, 246 n. jako o odborníku, zbavilo nás povinnosti zabývati se jím jako vědeckým odpůrcem.

Ale z této reservy přiměl nás vystoupiti článek uveřejněný již za tisku této pravopisné úvahy v brněnských Lidových novinách (13. ledna) a referující o jakémsi pamfletu prof. Strejčka, který má býti patrně odpovědí na naši obranu výše jmenovanou. Kritik Lidových novin nesouhlasí se způsobem, jímž jsme odmítli výpad prof. Strejčka ve Věstníku Jednoty Sv. Čecha, a vytýká nám pohrdavou povýšenost odbornickou a rvavou rozkoš, která se v naší obraně projevila. Je to zvláštní. Když prof. Strejček v různých časopisech tiskl své výpady zjevně nebo skrytě namířené proti Naší řeči, na které redakce Naší řeči plných šest let (od r. 1917) ani slůvkem nereagovala, to bylo v pořádku. Když se však Naše řeč konečně loni proti této krtčí práci rázně ozvala[11], aby ukázala, kdo to vlastně její svědomitou práci podrývá, když očitě ukázala, jak si prof. S. troufá mluviti o věcech, jichž nezná (na př. o historii t. zv. Wackernaglova zákona), jak cituje svým důvěřivým čtenářům autoritu Gebaurovu, kde Gebauer mluví zrovna proti němu (mojich, dle), jak vkládá do jeho úst výroky, které by předpokládaly u Gebaura touž neznalost, jakou projevuje sám (o Hattalovi), jak na podporu svých tvrzení vybírá z textů stč. dvě tři nahodilé odchylky a sta příkladů, které mluví proti jeho tvrzení, zamlčuje, jak nám vytýká vědomě ne[47]správně rozpory mezi naší teorií a praxí, aby podryl důvěru v naše výklady, jak operuje s našimi výtkami pro svou potřebu překroucenými a zkomolenými (v. i NŘ. 1, 127), jak se mu zdá to, co NŘ. v dobrém úmyslu vytýká některým spisovatelům, k smíchu, vyčítá se nám podrážděnost, odbornická povýšenost, rabies philologorum.

Že jsme prof. Strejčkovi nekřivdili, potvrzuje i jeho nový článek, ač byl uveřejněn tentokrát v odborném časopise filologickém a zřejmě na rehabilitaci svého autora, a potvrdí to zajisté i jiné jeho výklady, jimiž se snad na vyvarování svých čtenářů budeme musiti kdy obírati. Prof. S. vykládá na př. v svém článku, že později (po Jungmannovi) dály se časté pokusy rozlišovati význam obou předložek s i z, že zejména o to usiloval Frant. Bartoš (r. 1878) a po něm i Frant. Kott v 5. díle svého slovníku, kde se ukazuje podle Bartoše na to, jak »s předložkou s korresponduje předložka na, s předložkou z předložka v«. Ale to je tak pravda, jako dřívější tvrzení Strejčkovo, že Gabauer přičítal pravidlo o postavení enklitik Hattalovi. Na korespondování předložek sna, z v upozornil už r. 1863 Zikmund (v Skladbě 277), kdežto Bartoš ještě r. 1875 (v Listech fil. 145) kladl předložku z proti v i na. Proto se také Kott na uv. m. nedovolává Bartoše, nýbrž výslovně Vodičkova článku v Komenském r. 1878, s nímž se pak konformoval i Bartoš. Pokud jde o Gebaurovo stanovisko k této pravopisné poučce o korespondování předložek sna, z v, stilisuje prof. S. svou poznámku tak, že si z ní neinformovaný čtenář musí vybrat, jako by byl Gebauer potíral tuto pravopisnou zásadu; ale není to pravda, neboť Gebauer sám, jak jsme výše ukázali, tomuto pravidlu ve všech svých mluvnicích přímo učil. Za Jungmanna prý se psávalo podle prof. S. s předu, s zadu, s polovice, s částky, s těžka, kdežto dnes prý píšeme ve všech těchto případech z; ale to zase není tak pravda, neboť za Jungmanna se psávalo způsobem obojím (v. hesla před, zad, půl, částka, těžko v jeho Slovníku) a Jungmann sám psal z předu (1813 Prvotiny 200 b 4), z zadu (tamt.), z částky (1820 Sloves. VIII, 18), ztěžka (1808 Hlasatel 3, 309, 3 a v Slov. 4, 585 melius ztěžka). Pro výraz ze stanoviště nenašel S. dokladu ani v svém materiálu ani v slovníku Jungmannově, ale tvrdí směle, že by byl měl Jungmann i v tomto případě samé příklady s předložkou z. Ale opět nepravda: Z dokladů, které jsem snesl v svém článku, je vidět, že by byl měl Jungmann — kdyby je byl znal a mohl znáti — v tomto případě ne-li samé, tedy aspoň velmi hojné příklady s předložkou s. Co se týče slova místo, psávali prý v starší době důsledně předložku z i tam, kde bychom očekávali předložku [48]s. Ani to není pravda. Kdyby měl prof. S. jen špetku svědomitosti a otevřel, než napíše slovo »důsledně«, některý starší text nebo Stč. slovník, jak jsem to učinil já za něj zde na str. 40, byl by se přesvědčil brzo o opaku svého tvrzení a o nesprávnosti svého mínění na tom založeného. Psaní z místa se podle prof. S. »již u Dalimila vyskytuje, kdy ještě přesná výslovnost správnou grafiku přímo vynucovala.« S. z něho cituje: Tak hnachu z toho miesta (10, 79). Ale ani to konečně není pravda. Kdyby se byl prof. S. na tento doklad, na nějž klade takovou váhu, do Dalimila podíval, jak bylo jeho povinností, byl by tam četl: tak inhed (dívky) hnuchu s toho miesta (vyd. Jir. 10, 79; ihned hnuchu s toho miesta Dal. Cambr. 21 a).

Tak pracuje prof. S., i když chce napraviti svou reputaci. Může se pak vůbec věřiti jedinému slovu z toho, co o jazyce napíše? A může se člověku, který poctivě pracuje, vytýkati domýšlivé odbornictví nebo pohrdavá povýšenost vůči odpůrci, který i bojuje a útočí takovýmito prostředky? Proti takovému odpůrci není jiné pomoci než demaskování a rázné odbytí, buď komu libo, nebo žel.


[1] Viz dodavek na str. 46.

[2] Tento příklad cituje Gebauer také v své školní mluvnici (1905 str. 279); ale je to, jako u Gebaura často, stč. doklad přenesený do nč. mluvnice. Dnes se tak už nemluví ani nepíše.

[3] Objevuje-li se v nč. řeči básnické předložka z s významem od (na př. neobjímej nikoho z rána do večera Erben, Kyt. 1853, 102), je to knižní archaismus; živý jazyk užívá v takových případech jen předložky od. Význam předložky ve výrazech z jara atd. odumřel; jsou to výrazy ustrnulé, jež cítíme jako celek určitého významu a jichž neanalysujeme právě tak, jako nerozkládáme jiné podobné výrazy ustrnulé, na př. zajisté, zajedno, záhodno nebo zdéli (vzdéli), zšíři, zvýši a p. Proto také není možno tvořiti podle jejich vzoru výrazy další.

[4] Ne však samostatně; nemůžeme říci: »z mládí do stáří«, nýbrž toliko »od mládí«.

[5] Oporou tomuto psaní jsou i výrazy typu s neděle na pondělek, ač se zakládají na představě jiné (s hory na horu, s kopce na kopec) a předložka s má tu jiný význam než v případech, o něž nám tu jde, jakož i zřetelný rozdíl, který je ve výslovnosti mezi výrazy s neděle (se vrátiti) a z neděle (dělati všední den).

[6] Předložka s je v té platnosti významové, kterou má ve výrazech »s poledne« a p., pro nás mrtva právě tak, jako je mrtva ve spojení s akus. ve výrazech s to, seč, kdo s koho. Napíše-li dnes někdo na př., že Slavie není se Spartu, a domnívá se, kdo ví co krásně českého nenapsal, nesvědčí to o vyšší míře jazykového citu, nýbrž právě o opaku.

[7] V živé řeči lidové bývá místo »s počátku« obyč. »ze začátku«; to může ovšem býti pův. »ze začátku« i »se začátku«, neboť ve výslovnosti obecné obě předložky často v takových skupinách splývají; na př. skočil ze zdi, ze střechy, skliď ze stolu, dům ze zahradou, bratr ze sestrou a p. »Se začátku« (na př. se začátku žní) nikdo neříká a nenašel by se pro to trvám ani doklad spisovný.

[8] V Lovci (v Kroku 1827, 2, 2, 314) vykládá Marek o těchto slovech: »Od hledím vzniká hlediště, od stanovím stanoviště, od vesní vesniště, tudy od nalezám naleziště.« Marek se ovšem mýlí, pokládaje slova s příp. -iště za deverbativa, kdežto jsou to denominativa. Také základem slova stanoviště není sloveso stanoviti, nýbrž subst. stan (vl. adj. stanový) ve významu pův. ovšem širším než dnes. Podnět k pojímání slov na -iště za odvozeniny slovesné vyšel od slov jako hřiště, které se spojovalo se slovesem hráti, ač je utvořeno z podst. jména hra. Tak je utvořeno ovšem i Markovo hlediště.

[9] V tomto významu je užito slova stan archaicky na př. ještě v Erbenově Kytici (1853): Lesní muž pod dubem s vysokého stanu škaredě pohlíží v západní stranu (81). Reflex tohoto významu je i ve zdrobnělém stánek (boží a p.).

[10] Jediný případ, kdy jsme nuceni psáti z hlediště (ze stanoviště) i při významu Gesichtspunkt (Standpunkt), je rčení »vyjíti z nějakého stanoviště (hlediště)«, kde předložka z je diktována předponou slovesa vy-jíti a sloveso vyjíti zase německým ausgehen v souznačném rčení německém.

[11] Referent Lid. novin přičítá vedení dlouholetých prý sporů mezi prof. S. a Naší řečí hlavně mně. Jakým právem? Prof. S. měl spory s redakcí Naší řeči hned v 1. ročníku, kdy jsem ještě členem redakce nebyl a kdy jsem jako externí spolupracovník všechny své příspěvky podpisoval plným jménem nebo začátečním písmenem. Od r. 1917 Naše řeč s prof. S. po zkušenostech s ním učiněných žádných sporů nevedla, až teprve loni po jeho přímém a nepěkném útoku ve Věstníku Jednoty Sv. Čecha bylo rozhodnuto v redakční radě, abych mu odpověděl. To jsem tedy namočil pero proti prof. S. po prvé. A ani tu nešlo o spor. Nebyloť naším úmyslem dokazovati prof. Strejčkovi, má-li pravdu o slovosledu a j. věcech on či my, nýbrž ukázati všem, kdož Naši řeč čtou, s jakou povrchností a záludností bojuje jeho uražená kdysi ješitnost proti NŘ., aby bylo jasno, proč mu redakce Naší řeči neodpovídala.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 2, s. 33-48

Předchozí Zpodsívati

Následující Arnošt Kraus: Kdo zavinil novinářskou češtinu v Husových listech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1