Sestřeničin

[Hovorna]

(pdf)

-

(A. V.) Správný tvar přivlastňovacích příd. jmen od slov na -ice je s č (sestřeničin), ne s c (-cin). Hlásce c, je-li to všeslovanské c z pův. k, odpovídá v odvozeninách obyčejně č (slepice: slepičí, slepička, slepičák, slepičárna; vejce: vaječný, vajíčko, vejčitý; zajíc: zaječí, zaječice, zaječina; měsíc: měsíček, měsíčný atd.); jen odvozeniny s o (ů) mívají zpravidla c (strýcův, strýcova, skoncovati v. skončiti). Ono pravidlo má základy v dobách, kdy ještě v slovanštině bylo k nezměněné v c (na př. ot’k’ = otec); k se měnilo před měkčícími hláskami všude v č (na př. ot’kina — otčina; tak také v 5. p. ot’ke — otče a pod.), a teprv později se měnilo k podle jiných pravidel časem v c (mluvnice proto mluví o první a druhé palatalisaci). Podobně se měnilo i pův. g nejprve v ž, později také v z (na tom se zakládá střídání ž a z v tvarech kněz, kněže, kněží, kněžna atd.). Někde — napodobením odvozenin správných — nalézáme č i před hláskami, jež neměkčívají (tak slepičárna a p.). — Jiné je západoslov. c z pův. tj nebo kt, kterému v ruštině a v jihoslov. jazycích odpovídají hlásky jiné (na př. sviecě, svíce, ze světja, rus. svěčá atd., noc z nokt’, rus. noč’ atd.). Zde by v odvozeninách nemělo býti č, a také bývá často správné c (svícen, stč. sviecník = svíčkář, ponocný atd.), ale napodobením tvarů se správným č (z k) ujaly se i zde často tvary s č, jako svíčka, svíčička, noční, Litoměři[190]čané, Litoměřičák a pod. (příp. mm č. -ice, pův. -ici v místních jménech má c z pův. tj).

Slováci k slovu sesternica tvoří příd. jm. sesternicin, a tak jsme čtli i tvar Zlatnicin (ke jm. Zlatnica); pod. má ruština na př. k slovu caríca (cařice) příd. jm. caricyn (též jm. města). Tyto jazyky ovšem nemohou býti vzorem češtině, protože i jinde vyrovnávají pův. střídání hlásek k-č-c, jež čeština zachovala; tak na př. č. matce, matčin zní ve spis. sloven. matke, matkin.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 6, s. 189-190

Předchozí Pořádek slov

Následující Stěna, zeď