Časopis Naše řeč
en cz

Nad závěrečným, pátým svazkem Českého jazykového atlasu

Pavel Jančák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Český jazykový atlas (ČJA), který se připravoval jako dlouhodobý úkol v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český a který pro českou dialektologii znamená vyvrcholení badatelských snah několika generací, vstoupil v druhé polovině osmdesátých let do své závěrečné pracovní fáze, tj. ke konečnému kartografickému zpracovávání výsledků výzkumu formou atlasových map a komentářů.[1]

Cesta, kterou se k tomuto stadiu dospělo, byla dlouhá a náročná. Nebereme-li v úvahu rozsáhlý korespondenční dotazníkový výzkum, prováděný bezprostředně po druhé světové válce, který tvořil předstupeň vlastních prací atlasových, byla impulzem k jejich započetí brněnská dialektologická konference v roce 1954. Bylo třeba stanovit výzkumný program, který by byl souborem významných diferenčních jevů ze všech jazykových rovin, sestavit jednotný dotazník a na jeho základě provést nový a náročný přímý terénní výzkum. Je vhodné připomenout, že výzkumnou síť tvoří 420 venkovských lokalit a že významnou předností ČJA ve srovnání s atlasy jiných národů je vřazení sítě 57 měst, která mapují i stabilizující se mluvu v pohraničních oblastech bez tradičních nářečí. Teprve po následném zkušebním a výběrovém kartografování výsledků výzkumu, které prošlo různými peripetiemi a hledáním nejvhodnější formy zpracování, se dospělo k zmíněné závěrečné etapě.

Ještě předtím bylo však nezbytné vyřešit problém, který byl pro možnost vydávání atlasu klíčový: i atlas si totiž musel zachovat formu běžné vědecké publikace vyrobené knihtiskem. Aby nedošlo k znehodnocení lingvistického obsahu díla, znamenalo to ovšem najít takový způsob jeho grafického ztvárnění, které by umožňovalo reprodukovat autorské originály map ve zmenšeném měřítku, aniž by výsledná mapa ztratila svou sdělnou hodnotu. V jazykovém zeměpise nelze totiž považovat mapu za pouhou přílohu, za ilustraci; mapa je zde základem, přímým prostředkem lingvistického sdělení, nezastupitelným prostředkem interpretace lingvistického obsahu ve vztahu k prostoru. Že se takový způsob mapového zobrazení (formou syntetizujících map, spočívajících na plošném zobrazení, doplňovaném zobrazením bodovým[2]) podařilo šťastně najít a ve spolupráci s nakladatelstvím Academia i ověřit a že to bylo řešení účelné a funkční, které se osvědčilo, o tom nejlépe svědčí vydávané svazky ČJA.

První svazek byl odevzdán do tisku v prosinci 1988, ale v důsledku převratných událostí konce osmdesátých let vyšel až v novém příznivém prostředí v roce 1992. Následující dva svazky (druhý z r. 1997 a třetí z r. 1999) mapují — stejně jako svazek první — jazykovězeměpisné rozdíly v slovní zásobě (popř. v tvoření slov), kdežto poslední dva svazky jsou věnovány rozdílům gramatickým. Čtvrtý svazek je tvaroslovný a vyšel v r. 2002,[3] náplní pátého, právě vycházejícího svazku je — vedle menšího oddílu syntaktického a lexikálních doplňků — především hláskosloví.

[31]Přiznám se, že mám-li se zamýšlet nad dokončeným závěrečným (pátým) svazkem Českého jazykového atlasu, naplňuje mě to zvláštním pocitem vnitřní radosti. Vždyť patřím k těm, kteří se na tomto dlouhodobém kolektivním díle podíleli od samého začátku (včetně předcházejících korespondenčních anket), a zároveň k těm nemnohým, jimž bylo dopřáno dočkat se jeho dokončení. Vzpomínám přitom na všechny naše spolupracovníky, zejména na dr. Jaroslava Voráče, jehož iniciativa a zakladatelská účast byla pro realizaci tohoto díla určující.

Význam Atlasu postihl z obecného pohledu snad nejvýstižněji už při recenzi prvního dílu etnolog Josef Vařeka, když napsal: „Je to dílo jedinečné a neopakovatelné, …, které se bezpochyby svým významem zařadí do zlatého fondu české národní kultury“ (Český lid 81, 1994, s. 88). Z pohledu lingvistického vysoce ocenil Atlas při téže příležitosti prof. Janusz Siatkowski,[4] který měl k tomuto dílu živý a bezprostřední vztah po celé období jeho příprav i vlastní realizace, a to už od dob svého pražského studijního pobytu v r. 1961 v semináři prof. Vážného. A prof. Jan Basara poslal na závěr své recenze autorskému kolektivu „serdeczne gratulacje i žyczenia wytrwalości w kontynuowaniu pracy“ (Poradnik Językowy, 1993, s. 567). Je pro nás všechny velkým zadostiučiněním, že se jeho přání právě naplnilo. Bylo ovšem velmi důležité, aby si dílo i v dalším pokračování udrželo svůj vysoký standard. Dík za to, že se to podařilo, náleží i našim mladším kolegům, kteří v práci na tomto úkolu zdárně pokračovali. Avšak — jak upozornil prof. Šmilauer, když při recenzi Příručního slovníku jazyka českého vyzdvihl úlohu dr. Aloise Získala — každé velké kolektivní dílo musí mít někoho, kdo je jeho „duší“, kdo je strážcem jeho hodnot. V případě Českého jazykového atlasu splnili tuto náročnou úlohu dva spolupracovníci: dr. Balhar, jenž v řadě tvůrčích pracovníků, kteří se na tomto dlouhodobém úkolu podíleli, představuje v autorském kolektivu mezigenerační pojítko, a prof. Šlosar jako recenzent.

Pro udržení kontinuity celého díla bylo po mém soudu rozhodující, že byla úspěšně vyřešena také koncepce gramatické části Atlasu, zejména s ohledem na to, že hláskoslovná a tvaroslovná složka našich nářečí je v dosavadní dialektologické literatuře zpracována poměrně velmi podrobně, a to nejen v četných dílčích monografiích, ale také v několika významných pohledech komplexních. Šlo tedy o to, aby se při komplexním zpracování nového atlasového materiálu z celého českého jazykového území podařilo najít formu, která by na jedné straně byla pokračováním a paralelou osvědčené prezentace, vypracované v prvním svazku a aplikované v dalších dvou lexikálních svazcích, a která by na straně druhé na kvalitativně vyšší úrovni umožnila podat komplexní jazykovězeměpisný obraz hláskoslovné a tvaroslovné roviny našich nářečí. Výsledky tohoto úspěšného koncepčního řešení jsou zřejmé už na čtvrtém, tvaroslovném svazku Atlasu a také právě dokončený svazek závěrečný tento vysoký standard zachovává.

Je sice pravda, že se — jako v každém velkém díle — přes veškerou snahu autorů najdou drobné nedostatky. Např. J. Basara našel při recenzi několik formálních nedopatření na čtyřech mapách [32]2. svazku (Poradnik Językowy, 1997, s. 65). Také z pohledu naší starší spoluautorské generace bychom mohli uvést některá jednotlivá nedopatření, která odhalíme zpravidla až tehdy, když se s Atlasem konkrétně pracuje.

Mohl bych uvést několik takových případů ze čtvrtého, tvaroslovného svazku ČJA. Jsou to mapované, ale nepravděpodobné odlišné podoby v rámci kompaktních areálů (např. odlišná vč. a mor. podoba chtět v čes. areálu chtít ve městech 14 a 42, mapa IV-362; izolovaná svč. podoba píc v jzč. areálu pect v b. 327, m. IV-341) nebo spisovné a hyperkorektní „školské“ odpovědi mladé generace, zapsané při exploraci v některých městech v Čechách, ale jinak tam naprosto neživé (např. instrumentály s pekaři, IV-185; s noži, IV-186; s poli, s polemi IV-190, nebo dokonce expresivní novotvar vjecmama, IV-197). Závažnějším nedopatřením je např. zavádějící spojení tradičního nářečního jzč. areálu nesklonných adj. forem bratrovo (syn) s novými doklady u mladé generace ve městech szč. pohraničí na mapách IV-209n., tj. vymezení jedinou izoglosou, jako by šlo o bezprostřední územní kontinuitu.

Akribické kartografování individuálních a ne plně odpovídajících dokladů vyplývá nejčastěji z odlišné interpretace terénních zápisů. V současné době, kdy už zpravidla není možnost zápisy s jednotlivými explorátory konzultovat a korigovat je, nemají spolupracovníci — zejména ti mladší — z pochopitelných důvodů odvahu dívat se na terénní zápisy kriticky; přistupují k nim už většinou tak, jako by šlo např. o doklady ze staročeských rukopisů, a neberou v úvahu, že by mohlo jít o zakolísání jak informátora, tak ovšem i samého explorátora. Nebylo tedy proto šťastné, že se v gramatických svazcích Atlasu zrušila v 1. oddíle komentáře rubrika N (nemapované údaje), která umožňovala přesunout individuální a kontextem zpochybněné doklady z mapy do komentáře (do poznámkového aparátu). Je nepochybné, že také právě dokončený pátý díl Atlasu bude mít obdobné dílčí nedostatky, které bohužel vyplynou až při konkrétní uživatelské práci s Atlasem. Takové „chyby“ jistě mrzí, protože všichni se snažili o to, aby dílo bylo co nejdokonalejší. Je však na druhé straně třeba vidět, že z celkového pohledu jde vlastně jen o jakési drobné „pihy na kráse“ a nic to nemění na faktu, že Český jazykový atlas je dílo významné a nezastupitelné.

Dosvědčuje to i závěrečný pátý svazek, jehož dominantní náplní je přes 300 map a komentářů představujících jazykovězeměpisný pohled na hláskoslovnou rovinu našich nářečí. Komentáře a mapy s příslušnými územními diferencemi jsou řazeny v obvyklém sledu, jak jej známe z mluvnic a monografií, a jsou věnovány jak výsledkům změn samohlásek (V-1—213; z toho víc než sto map se týká kvantity), tak souhlásek (V-214—333).

Představovaný soubor většiny sledovaných hláskoslovných jevů je založen na velmi bohatém autentickém materiálu. V dotazníku pro výzkum byly totiž sledované jevy často prezentovány záměrně poměrně široce a při výzkumu byla závazná dotazníková hesla nadto ještě nezřídka podpořena řadou dokladů spontánních. Takto široce pojatý sběr spolehlivého autentického materiálu poskytl pak ve fázi zpracování bezpečnou základnu pro zobecňující podání sledovaných jevů. Zpracovatelům se podařilo dobře se v materiálu orientovat a vypracovat velmi střízlivý a přitom účelný a shrnující výběr map, aniž by se přitom nějak ochudila nebo zkreslila sledovaná problematika. Zvlášť je pak třeba ocenit, že při komplexním pohledu na hlásky a jejich změny v průběhu vývojových procesů, jak o nich přinášejí cenná svědectví naše nářečí, se neztrácejí ani jednotliviny, které jsou mnohdy jako petrifikované stopy minulého vývoje velice cenné, a to především právě pro hláskosloví. V této souvislosti je také třeba vyzdvihnout fakt, že autoři soustředili do komplexního zpracování hláskoslovné části také jednotlivá slova a varianty s hláskovými změnami nepra[33]videlnými, které jsou rozptýleny v předchozích dílech atlasu (zvl. ve svazku morfologickém nebo v prvních třech svazcích jako průvodní doklady v rámci lexikálních a jiných rozdílů) a které jsou tak v daných případech významným doplňkem představovaného souboru hláskových jevů.

Tomuto prokomponování jednotlivých dokladů v rámci celého atlasu byla při tvorbě doprovodných textů k mapám věnována velká péče. Zpravidla se o tom dozvíme v úvodních partiích, které — obdobně jako ve svazku morfologickém — předcházejí každé tematické podskupině mapového souboru. Zde se v navázání a s odkazy na historickou mluvnici především vysvětluje původ a průběh jednotlivých změn a jejich vztah k teritoriu národního jazyka a zdůvodňuje se výběr představovaných map.

Tak např. pro přehlásku u > i (mapy V-16 plíce, litovat a další) bylo vybráno 9 slov představených na 5 mapách a zbývající dvě mapy (V-21, 22) ilustrují tuto změnu v koncovkách na 6 heslech, přičemž se zároveň odkazuje na tvaroslovný svazek, spolu se závažnou připomínkou, že tyto výsledné izoglosy mohou být ovlivněny „i jinými okolnostmi než změnami hláskoslovnými, a to především tvarovými analogiemi“.

Je tady zřejmé, že autorům šlo o účelnou úspornost. Jejich snahou bylo představit v publikovaném souboru co nejvíce diferencí, pokud jsou z jazykovězeměpisného hlediska výrazné a významné. V této souvislosti je vhodné také připomenout účelné vyřešení prezentace hesel, která jsou nositeli několika souběžných znaků. Autoři řeší tento problém tak, že přinášejí pokud možno vše na jedné mapě, ale graficky zvýrazní jen ten jev, který je v rámci probíraného tématu na dané konkrétní slovo přímo vázán, a na ostatní jevy se odkazuje.

Vlastní komentáře mají obvyklou jednotnou stavbu a tvoří nedílnou vysvětlující a doplňující složku představovaných map. Vzhledem k jejich pojetí představují zároveň jednu z předností Českého jazykového atlasu v kontextu jiných prací tohoto druhu. Také mapy zachovávají jednotný charakter, jak to už bylo vyřešeno v prvním svazku a jak se k tomu pro gramatickou část dospělo v svazku přecházejícím. Kartografické zpracování je na obvyklé nadprůměrné úrovni. Autoři nejenže zachovali charakteristický netradiční způsob syntetizujícího podání, které se tak dobře osvědčilo na lexikálních mapách a jehož hlavní zásadou je snaha, aby ani ve zmenšeném měřítku neztrácely mapy svou plnou sdělnou hodnotu; dokázali nadto tento postup tvůrčím způsobem rozvinout a aplikovat ho pro představování jevů hláskoslovných, tedy jevů zcela odlišné povahy. To zajisté významně také podpořilo jednotící charakter celého díla.

Při probírání map a komentářů nesmíme zapomínat ani na přínos představovaného hláskoslovného systému našich nářečí po stránce obsahové. Je až překvapivé, že i v oblasti, která byla až dosud zpracována poměrně podrobně (avšak z hlediska jazykovězeměpisného v řadě případů přece jen vlastně i dost nesoustavně), umožňuje kartografické zpracování nového komplexního materiálu nové a často i nečekané pohledy. K takovým případům patří zejména dílčí soubory map osvětlující v celkovém nadhledu i takové jevy, které jsou běžné v monografiích (depalatalizace, protetické a hiátové hlásky aj.). Jsou však i případy, které novým materiálem a celkovými pohledy dost významně opravují naše dosavadní představy; patří k nim např. mapa dnešního rozšíření dochovaných zbytků bilabiální výslovnosti souhlásky w (ještě dnes zahrnují v nářeční vrstvě prakticky téměř celou svč. oblast, V-310ab). K jiným takovým překvapením patří však zejména takové jevy, o nichž byly až dosud v monografiích jen nesoustavné údaje a které — jak se nyní ukázalo — vytvářejí dokonce významné areály (např. změna předložky vh bouďe, ch pátek, V-323; disimilace geminát typu dřevjednej, V-305; aj.).

[34]Že je pátý svazek Atlasu zároveň svazkem závěrečným, je patrné z toho, že kromě své hlavní, hláskoslovné části jsou sem přiřazeny ještě části další. Především oddíl syntaktický (V-334—369), který by svým rozsahem samostatný svazek nezaplnil, a oddíl adverbií (V-370—411), který se zase naopak do prvních tří lexikálních svazků „už nevešel“ (a který ovšem z hlediska věcněvýznamových okruhů tvoří svébytnou jednotku). Doplňkově je přiřazen ještě menší soubor lexikálií vázaných převážně na městské prostředí a zkoumaných na základě zvláštního dodatkového dotazníku v síti měst (V-412—447). Sleduje se zde územní rozrůznění pojmenování vázaných většinou na městské prostředí (rohový dům, biograf, tramvaj apod.), včetně pojmenování v rámci některých lexikálních významů slangového charakteru (koruna, pětikoruna, ze studentského slangu např. čeština, školník aj.).

Jinak je i pátý svazek ČJA vybaven obvyklým doprovodným aparátem (v úvodní části seznamy zkoumaných bodů sítě, informace o mapách a komentářích a soubor pravidelných regionálních obměn, na konci svazku zkratky, literatura, německé a anglické résumé a rejstřík. Neodpustím si však poznamenat, že rejstřík byl koncipován s jistým neporozuměním. Jde totiž vlastně o akribický, abecedně řazený svod všech doložených fonetických variant (ovšem při kombinaci různých fonetických jevů na témž slově stejně se nepostihnou všechny ty, které jsou v živé mluvě možné). Smyslem rejstříku je však umožnit uživateli rychlou orientaci. Obávám se, že tuto funkci tak dobře plnit nebude (měl být „jednodušší“ nebo mělo být propojeno hnízdování).

Pokud jde o problematiku syntaktickou, bylo její zařazení do výzkumného programu už při tvorbě atlasového dotazníku právem považováno za novum Českého jazykového atlasu.[5] A je velkým zadostiučiněním jeho někdejších tvůrců i explorátorů, že se tento náročný úkol podařilo při výzkumu naplnit. Svědčí o tom fakt, že plné tři čtvrtiny úsporně vybraných položek syntaktické části dotazníku pro výzkum se mohlo stát podkladem jazykových map (hlavním zpracovatelem syntaktického oddílu v Atlase je Jan Balhar). Kromě toho výzkum také ukázal, že mnohé syntaktické jevy původně předpokládaný regionální charakter nemají, jsou prakticky možné na celé jazykové oblasti (i když mnohdy v různé intenzitě), a nemohly být proto mapovány.

Se specifikou a obtížemi výzkumu daných syntaktických položek v terénu se zároveň s názornými příklady můžeme blíže seznámit v úvodu k tomuto oddílu. Kromě pozorování běžné mluvy, v níž frekvence většiny sledovaných syntaktických typů bývá zpravidla velmi řídká, užívali explorátoři také různých nepřímých návodných postupů, které — jak se to ukázalo při souborném zpracování — přece jenom nakonec vedly k objektivním a spolehlivým výsledkům. Vzhledem k charakteru syntaktických jevů se ovšem vždy nepodařilo získat doklady ze všech bodů sítě, přesto to však pro výsledný obraz nebylo v mnohých případech na závadu, jindy bylo možno utvořit si o zeměpisné diferenciaci takových jevů alespoň rámcovou představu. Výsledky výzkumu byly tedy i po obsahové stránce vesměs pozitivní a svým způsobem objevné, protože nám ukazují věci do té doby jen tušené nebo zcela neznámé. Předmětem tohoto specifického výzkumu syntaktické roviny jazyka bylo totiž zjišťování teritoriálních rozdílů, tedy především regionální příznakovosti skladebních prostředků (jde vlastně o diference lexikální povahy, např. odporovací ale x východomor. než, V-335) a větných konstrukcí (např. svčes. šlo nás jich tam pět, V-351).

[35]V úvodu se také připomíná, zdá se jakoby s omluvou, že jazykovězeměpisný výzkum syntaxe má zcela jiné zaměření a nemůže tedy v daných bodech sítě postihnout syntaktickou problematiku v celé šíři a ve všech podrobnostech („Je třeba vzít v úvahu, že jazykové mapy nejsou s to /ani to není jejich posláním/ nahradit detailní analýzu syntaktického systému, jak ji přinášejí syntaktické monografie,“ s. 460). Přiznám se, že takové vysvětlování a „ospravedlňování“ jazykového zeměpisu přímo na stránkách atlasu jsem zprvu považoval za nadměrné, až nevhodné. Ověřil jsem si však, že je to vlastně účelné, protože ne každému, kdo se např. zabývá syntaxí obecně, musí být rozdíl mezi areálovým a monografickým studiem nářeční syntaxe tak zřejmý, přestože jde o rozdíl zcela zásadní. Ostatně i v rámci tradičních lingvistických disciplín, jakými jsou v dialektologii hláskosloví a morfologie, se na jazykový zeměpis nepohlíželo vždy příznivě a s plným pochopením. Oba možné způsoby metodického zaměření dialektologické práce, monografický a areálový, se mnohdy dokonce stavěly proti sobě a nevidělo se (nebo se nechtělo vidět), že jde o dva různé, ale účelné a vzájemně se doplňující badatelské přístupy.[6]

Závažný a objevný je také poslední oddíl závěrečného, pátého svazku. Je to resumující stať „Svazky izoglos v nářečích“ (na mapách V-448—162), jíž se vlastně uzavírá celý Atlas. Originálním způsobem se zde prostřednictvím svodných svazků izoglos představují významné jazykové předěly a výrazně se tak doplňují naše dosavadní znalosti o vnitřní diferenciaci českého jazykového prostoru. Souhrnné mapy se svody izoglos bývají častou resumující složkou jazykových atlasů; např. v lužickosrbském atlase bylo možno jednotlivé svazky se „sečtenými“, navrstvenými izoglosami často představit dokonce takřka jednou linií, minuciózně vedenou téměř obec od obce. S tak ostrými nářečními předěly se ovšem na českém jazykovém území můžeme setkat jen zcela výjimečně. O to víc je obdivuhodnější, že se jazykové předěly s izoglosami sdruženými ve svazky podařilo najít i na území, které se vyznačuje zpravidla velmi plynulými přechody. Zvláště pro Čechy — jak je to dobře patrné už z naší první jazykovězeměpisné monografie Voráčovy[7] — je při celkovém pohledu na vrstvení izoglos charakteristické spíše vrstvení stupňovité. Přesto se i v samotných Čechách podařilo při nové komplexní analýze dosvědčit na 33 svazků izoglos.[8]

Zvláštní charakter izoglos na českém jazykovém území však neumožňoval srovnávat vždy jednotlivé izoglosy v celé jejich délce. Autorka této závěrečné stati (Stanislava Kloferová[9]) vyhledávala především úseky, kde se průběhy izoglos nejčastěji zahušťují. Významné bylo, že zapojila do této analýzy areály ze všech pěti dílů Atlasu, tedy zejména také izoglosy lexikální, které jsou mnohem početnější (a také „individuálnější“) než izoglosy jevů gramatických a dávají tak větší možnost zobecnění. Z analýzy také vyplynulo, že vrstvení izoglos v zjišťovaných úsecích mívá často i mimojazykové příčiny: vytvářející se svazky sledují toky řek, staré obchodní cesty nebo staré správní hranice, které omezovaly styk mezi obyvatelstvem (autorka tu srovnávala s historickým atlasem).

[36]Je samozřejmé, že mezi takto dosvědčenými izoglosovými svazky jsou předěly vymezující oblasti nebo úseky známé už z nářečních popisů. Tak např. v Čechách tu najdeme všechny okrajové úseky (jen Podkrkonoší je v Atlase vyděleno 40 izoglosami, V-544.2), ale dokládá se i vymezení větších celků (např. severovýchodočeskou oblast určuje svazek o téměř 60 izoglosách, V-448.2) a dosvědčují se známá rozmezí (např. s odkazem na zmíněnou Voráčovu monografii se připomíná „rozmezí plzeňsko-prácheňské“ mezi západními a jižními Čechami, kde je soustředěno přes 60 atlasových linií, V-448.1 a V-449.1). Naproti tomu některé definované svazky utvářejí předěly, o jejichž existenci jsme jen tušili (např. střední tok Vltavy), a byly také objeveny předěly dosud téměř neznámé (např. izoglosy, které sledují celý tok Vltavy, V-454.1). Významný předěl prokázala analýza atlasových izoglos také na nářeční oblasti středočeské, tradičně už vnímané jako nivelizované, a to mezi sv. a jz. Čechami na řece Sázavě (svazek V-450.3 s téměř 50 izoglosami).

Analýza mapového soubor ČJA měla za cíl „odhalit specifika nářečního areálového členění na našem území“.[10] Na příkladu Čech jsme si snad dostatečně ukázali, že tento cíl naplnila výrazně a podnětně. Náročnost úkolu vyplyne ještě zřetelněji, když si připomeneme, že analyzovaný soubor obsahuje téměř 1600 map (o počtu jednotlivých izoglos a areálů, které bylo třeba klasifikovat, ani nemluvě) a že autorka např. neměla možnost využít počítačovou zobrazovací techniku. Každý výsledný svazek je v komentáři definován detailním soupisem konkrétních izoglos, které jej vytvářejí. Přestože tyto soupisy mají (podle skromných autorčiných slov) „výhradně evidenční charakter“, přinášejí už samy nové pohledy na český jazykový prostor. Především se však mohou stát podnětem a východiskem pro hlubší analýzy, k nimž sama autorka vyzývá (s. 611).

Závěrečná stať Atlasu zároveň názorně ukazuje, že se i u nás naplnily podmínky pro bádání „nad mapami“, jak to bylo i záměrem zakladatelů jazykového zeměpisu a analyzátorů prvních map německého a francouzského atlasu[11] a jak to pro slovanský svět při přípravách Prvního slavistického sjezdu v r. 1929 v Praze deklarovaly — tehdy ovšem v čistě teoretické rovině — Teze Pražského lingvistického kroužku.[12] Bylo by dobře si uvědomit, že Atlas není jen významným, ale už „muzeálním“ svědectvím bohatství lidové kultury, nýbrž že je také účelným a živým zobrazením základní vrstvy mluveného jazyka. Že je to dílo, které bychom si měli (podle původního poslání jazykového zeměpisu) zvyknout skutečně užívat jako „nástroj“, a to nejen při obdobných náročných analýzách, jakou přinesla přítomná závěrečná stať pátého svazku ČJA, ale i při každodenní běžné práci s jazykem.

S pocitem profesionálního uspokojení můžeme tedy závěrem konstatovat, že se autorům podařilo naplnit závěrečný pátý svazek Atlasu tak, aby se stal důstojným vyvrcholením celého díla. Bylo by jistě nejlepším uznáním této jejich náročné práce, kdybychom si zvykli užívat atlasu stejně tak, jako jsme zvyklí sahat po tradičních příručkách, jako jsou slovníky a mluvnice.


[1] P. Jančák, Závěrečná etapa prací na Českém jazykovém atlase, SaS 48, 1987, s. 301—314.

[2] Viz d. cit. v pozn. 1, zvl. s. 307—310.

[3] Viz např. recenze jednotlivých svazků v NŘ: J. Chloupek, Česká dialektologie splácí svůj dluh, NŘ 77, 1994, s. 96—99; J. Chloupek, Vydávání Českého jazykového atlasu pokračuje, NŘ 81, 1998, s. 133—135; J. Chloupek, Třetí díl Českého jazykového atlasu, NŘ 82, 1999, s. 255—258; Z. Hladká, Český jazykový atlas přechází od lexika k tvarosloví, NŘ 86, 2003, s. 41—43. — Soubor svazků ČJA bude ještě doplněn svazkem dodatkovým, jehož hlavní náplní budou rejstříky k celému dílu.

[4] V závěru své recenze (Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej 32, Warszawa 1995, s. 366—378) J. Siatkowski píše: „Ukazało się dzieło gruntownie przemyślane, opracowane precyzyjnie, niezwykle przejrzyste, przynoszaę wielkie bogactwo materiału w formie oszczędnej, dzieło wzorowe, niemal idealne.“

[5] Viz J. Balhar, Syntaktická část dotazníku pro připravovaný Atlas českých nářečí, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univezity, A 11, Brno 1963, s. 133—139.

[6] Smutným svědectvím toho byl např. projev F. Trávníčka na zmíněné brněnské dialektologické konferenci (viz SaS 16, 1955, zvl. s. 176).

[7] J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní. Studie jazykovězeměpisné 1, 2, Praha 1955 a 1976 (zvl. 2, s. 90).

[8] Některé izoglosové svazky a jazyková rozmezí v příslušné oblasti přinesla ovšem už i zmíněná Voráčova monografie (viz pozn. 7); překvapuje tedy zvláště jejich poměrně vysoký celkový počet.

[9] Autorka se touto závažnou problematikou zabývá v dílčích studiích už delší dobu (srov. i v našem časopise její příspěvek Nad svazky izoglos v Českém jazykovém atlase, NŘ 86, 2003, s. 5—18); stať v Atlase přináší ovšem pohled komplexní.

[10] Jak i sama autorka ve zmíněné studii v NŘ (viz pozn. 9) právem připomíná, první takový pohled na základní členění českého jazykového prostoru — ovšem v té době to mohl učinit jen na základě velmi řídké sítě dotazníků z korespondenční ankety — podal S. Utěšený (viz jeho příspěvek K areálové typologii česko-moravských lexikálních protikladů, in: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů, Varšava 1973, Praha 1973, s. 93—101). Přítomný rozbor mohl tedy samozřejmě být mnohem zevrubnější.

[11] Srov. např. studii Jaberg-Jud, Der Sprachatlas als Forschungsinstrument, Halle (Saale) 1928.

[12] P. Jančák, K rozvoji českého jazykového zeměpisu, SaS 52, 1991, s. 231—234.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 1, s. 30-36

Předchozí Josef Štěpán: Bohumil Hrabal a regionální jazykové jevy

Následující Jana Pleskalová: První svazek Slovníku pomístních jmen

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1